William Canning

Appearance
Stejně jako vlastně celý můj život, i můj vzhled se točí kolem paradoxů a té zdánlivě nelogické duality. Jsem kovaný voják a na mém vhledu je to zná. Už jen ten postoj, narovnaná ramena, tvrdé držení těla, ostrá linii v perfektní souhře těch vycvičených svalů, perfektně vyrýsovaných na těch správných místech, takže moje postava je pevná, pružná a mrštná. Nikdy jsem se nesnažil zdolávat kulturistické výzvy, takže mé tělo je sice vyrýsované, ale spíše šlachovité a dokonale vyvážené. Není výjimkou, abych neměl ruce složené za zády s pevně rozkročenýma nohama a pohledem upřeným před sebe jak to vojáci vždycky dělávají, protože tento postoj mám tak pevně zafixovaný ze svého dětství jako vy zastrčené ruce v kapsách nebo složené ruce na prsou. Můj pohled i přímý i tak v jakýchkoliv situacích, mnoho lidí znervózňuje, ale to mě nikdy neodradilo od sklonit ho nebo výrazem tváře nějak zmírnit jeho dopady.
Mé oči jsou safírově modré, hluboké a chladné. Už v dětství jsem slýchával, že ten pohled je ostrý jako břitva, přestože v té době jsem se ani nesnažil působit výhružně jako tomu je dnes.
Výraz v mé tváři je obvykle neměnný a nevyjadřuje nic určitého. Nesnažím se záměrně vypadat chladně nebo bezcitně, ale ty rysy v mé tváři, ostře řezaná čelist, vystouplé lícní kosti, rty v té jediné nepřístupné lince, to všechno mi zkrátka propůjčuje ten neprostupný zjev, který společně s mou pověstí jen dotváří můj obraz ve společnosti. Ne že bych se snažil ho nějak měnit nebo napravovat.
V naprostém protikladu k mému vojenskému držení těla a až nepříjemně intenzivnímu pohledu je tu pak moje potetovaná kůže a piercingy ve rtu a obočí. Stejně jako mé protikladné chování i ve stylizaci mého vzhledu jsem zkrátka občas nerozhodný a každé jedno tetování na mém těle pro mě má specifický důvod. Ať už je to to první, které připomíná můj vstup do The UK Military School nebo poslední, které připomíná mého posledního mrtvého parťáka. Ačkoliv ne, že bych s někým svou hlubokou filozofickou podstatu svých tetování sdílel.
Aby náhodou nedošlo k tomu, že jen tak splynu s davem, což bych si býval na rozdíl od svého parťáka opravdu přál, měřím něco málo pod dva metry a mém fialové po stranách vyholené vlasy. Ne, nebudu to dále komentovat.
Oblékám se většinou do tmavého, praktického, pohodlného a nenápadného oblečení, až na tu fialovou bundu, kterou jsem dostal od Jakea k posledním narozeninám a ačkoliv u jeho rádoby vtipných komentářů, jak mi ohromně ladí k pleti protáčím očima, uznávám, že se mi s ní fakt trefil do vkusu a je to v podstatě to jediné, co tahám pořád dokola. Všude možně mám pak různá pouzdra plná zbraní, ať už to jsou popruhy kolem hrudi s pistolemi nebo pouzdra s noži na stehnech. Velmi často také nosím v uchu připojenou vysílačku a kolem krku masku, která podporuje mé schopnosti.

Characteristics
Inu nebudu se tajit slovy, která se tak často pojí s tím, jak mě ostatní lidé popisují. Ono už ze samotné přezdívky, která umně skrytá koluje celou Anglií, tak poetická, dramatická a naprosto trapná - Birmingham´s cutthroat, vám může být vcelku jasné, kdo vlastně jsem. Ne, nestydím se za to, že se s mým jménem pojí vlastnosti jako chladný, bezcitný nebo nelidský. Nemám problém přiznat, že ve svém jednání používám prvky arogance či sebestřednosti, jsem velmi upřímný a to až do té míry, že by se dalo mluvit o neomalenosti nebo hrubosti. Jsem takový, málomluvný samotář, který rozhodně nevyhledává společnost jiných lidí či jakékoliv vztahy s nimi. Obecně se lidem spíše vyhýbám, má to své důvody a já fakt nepociťuji potřebu je komukoliv vysvětlovat.
Naproti tomu mám i pár užitečných vlastností, například loajalitu, disciplínu či zodpovědnost. Vojenský dril mě naučil dřině a pokoře, jsem zvyklý držet hubu a krok, je-li to nutné a hlasitě protestovat, pokud mi cokoliv přijde zbytečné či nelogické. Jsem oddaný voják, který velitele, kterému důvěřuje, poslechne na slovo. Tuto mou loajalitu si vysloužila Hope Butler, jenž je zároveň jedna z mála, kterou upřímně respektuji. Za těchto okolností jsem ochoten splnit jakýkoliv úkol, i pokud by se jednalo o sebevražedný atentát, protože součástí té důvěry v moji velitelku je i přesvědčení, že svá rozhodnutí dělá pro vyšší dobro. A za to jsem ochoten zemřít. Ne za lidi nebo země, ale za ideály.
Jsem dobrý posluchač a pozorovatel, mou prací je vědět všechno o všech, proto i zdánlivé chvíle, kdy vypadám nepozorně či znuděně, jsou vyplněny sbíráním informací a monitoringem okolí. Možná jsem paranoidní, ale zažil jsem hrůzy války a vím, jak rychle může jít celý tenhle svět do záhuby. Bývám bezdůvodně nevrlý, nevraživý až protivný, ale zároveň nestojím o cizí pozornost, takže sorry, že se mnou chcete navazovat konverzaci a já nemám náladu? Váš problém.
Sice to nerad přiznávám, ale obávám se, že ty roky vojenského způsobu života ve mě jen podpořili vrozenou OCD, takže není náhodou, že můj den je rozdělen do několika na minutu rozplánovaných sekcí, které dodržuji s železnou pravidelností. Pravidla, to je další věc, která je pro mě typická. Moc dobře vím, že Jakeovi to přijde vtipné, ale já mám prostě rád ve věcech jasný řád a plán. Nejednám bez rozmyslu, nejsem impulzivní, nejsem ten typ, který se nechá snadno vytočit, jsem stratég a mé kroky vždy zvažují další možnosti a plány, kdyby se cokoliv pokazilo. Směj se, ale moje hodnost je důkazem, že dodržování řádu a pravidel má smysl. Poruš je a zemřeš, v tomhle světě naprosto bez nadsázky.
Možná ji nesnáším, ale tu hloupou přezdívku hrdlořeza přijímám a neváhám vykonávat zvěrstva a všechny ty amorální sračky bez zaváhání, protože věřím, že mé schopnosti a výcvik mi byly dány právě proto, abych mohl vykonat to, co je nutné zlo. Nevěřím na žádné peklo a ráj, nevěřím na posmrtný život, nevěřím na duši a všechny ty karmický blbosti kolem, ale věřím, že má cenu bojovat za lepší svět a pokud jsem zrovna já ten, kdo musí převzít zodpovědnost za všechno to špatný? Inu cítím vinu, ale taky tu povinnost, pro kterou jiní zemřeli, abych já mohl žít. A právě tenhle odkaz chci nést dál.

Abilities
Prokletá řeč - Cursed Speech je zděděná technika rodiny Canning. Jedná se o velmi silné techniky, jejichž aktivaci spouští nahlas vyslovená slova. Schopnost posiluje slova uživatele, která na základě těchto slov nutí posluchače uposlechnout příkaz nebo vykonat vůli uživatele.
Prokletá řeč se aktivuje ve chvíli, kdy uživatel říká nahlas slova nebo příkazy, které jsou posíleny manou. Uživatel má na jazyku pečeť „Snake & Fangs“. To mu umožňuje vlévat do jeho slov právě manu. Tento útok nutí posluchače jednat nebo být ovládán příkazem uživatele. Například uživatel prokleté řeči může svému protivníkovi přikázat, aby se přestal hýbat, pustil zbraň, klekl si atd. Síla příkazu a nutkání vymanit se ze spoutání závisí na úrovni dovedností uživatele, ale i na schopnostech nepřítele.

Silné stránky:
Primární silou prokleté řeči je její nesmírná všestrannost díky technikám založeným na jazyku. Je také účinná proti jakémukoli soupeři. Každý, kdo neví, jak se bránit proti prokleté řeči, respektive jak se vymanit z iluzí, je beze slov uživatele bezmocný.
Schopnost také funguje na základě zvuku, nepřítel tedy v podstatě nemusí protivníka ani vidět, stačí, aby byl v doslechové vzdálenosti.

Slabé stránky:
Tato schopnost má samozřejmě také své nevýhody, v případě prokleté řeči si nadužívání schopnosti bere fyzickou daň na těle uživatele. Čím silnější jsou použité příkazy, tím horší jsou vedlejší účinky. V horším případě se může prokletá řeč obrátit proti uživateli a vést k bolestem v krku, vykašlávání krve a nebo úplné ztrátě schopnosti mluvit, únavě, nevolnosti, malátnosti, ztrátám vědomí (6-0 class). Vedlejší účinky jde z větší části po využití zvrátit mlčením či léčbou hrtanu, nadužívání však může vést i k nezvratným dopadům.
Prokletá řeč má také poměrně nestabilní povahu a může být nebezpečné mluvit s ostatními. Řada uživatelů této schopnosti tak často nedokáže ovládnout svou schopnost, což vede ke strachu a neschopnosti přirozeně konverzovat s ostatními.
Největší slabostí je pak samozřejmě hluk nebo prostředí, ve kterém by se nepřenášel zvuk. V takovém případě by uživatel nemohl techniky seslat.

Účinky lze rozdělit na několik úrovní:
V základní verzi této schopnosti je uživatel schopen dávat svému nepříteli jednoduché příkazy, které na několik vteřin (max. minut) donutí nepřítele vykonat uživatelovu vůli (stůj, mlč, seď, spi, uteč,.. – 6 class). Jedná se o krátké techniky, které okamžitě ovlivní uživatelův mozek, ale pouze na krátkou dobu (obvykle bez nutnosti využít schopnosti nebo jinou alternativu pro uvolnění se z iluze), kterou uživatel využívá k útoku či obraně. Čím je nepřítel mentálně silnější, tím je pro uživatele těžší techniku udržet (obvykle musí mít stejnou nebo vyšší úroveň než cíl, aby byla technika účinná). Nemůže oběti nařídit nic, co není fyzicky možné (exploduj, odhoď se do vzduchu atd.). Díky schopnosti může donutit oběť využívat i techniky, ale pouze ty, o kterých ví, že je oběť umí (viděl je v boji). Nemůže přikázat vykonat něco, o čem neví, že by uživatel uměl – 2/1 class. Expert ve využívání této schopnosti by byl schopný svého protivníka donutit k sebevraždě či útoku na ostatní, rozdíl schopností by však musel být velký a uživatel by v této oblasti musel mít jasnou převahu. Samotný uživatel by také měl vážné fyzické následky – 0 class.
Pokročilejší uživatelé schopnosti také mohou napodobovat hlasy blízkých osob svých cílů (obvykle člověka, kterého má daný protivník nejvíce v oblibě, respektu atd.). Ačkoliv hlasy znějí identicky, uživatel se tímto způsobem nedozvídá nic o osobě (kdo byla, jaké fráze používala atd.), není tedy možné, aby napodobila útržky rozhovorů, přezdívky atd. Tyto informace by musel uživatel zjistit jinou cestou. Obvykle se tedy tato schopnost využívá spíše ke zmatení nepřítele, volání o pomoc s cílem nalákat cíl do pasti atd. – 2 class.
Zkušení uživatelé na vysoké úrovni dokáží manipulovat s myšlenkami a vzpomínkami svých cílů a „vkládat“ nebo naopak „odebírat“ myšlenky či vzpomínky z uživatelovy paměti. V podstatě uživatel mluví a oběť si ve své hlavě vytváří obraz, který pak považuje za reálnou skutečnost. Z hlediska udržitelnosti této iluze v hlavě oběti záleží na schopnostech uživatele. Jedná se o dlouhodobé techniky, které mohou vydržet celé roky, je však nutné, aby uživatel neustále cíl v iluzi udržoval (=neustále vydával manu), jinak se iluze do několika hodin, maximálně dnů sami ztratí 6-0 class.
Po útoku těchto technik si cíl obvykle nevzpomíná, co se stalo (po dobu účinku techniky). Oběti jsou proto po vyprchání účinku technik běžně zmatené a dezorientované. Při častějším opakování se tento efekt ztrácí.
Dle uživatelových schopností je možné ovládat více cílů najednou, nicméně jednak to doprovází vedlejší účinky (slabost, malátnost, únava, vykašlávání krve, ztráta vědomí atd.), jednak čím více lidí či čím složitější příkazy, tím se snižuje míra ovladatelnosti cílů. Techniky nejvyššího třídy na více osob současně použít nejde.

Class  - C1
Control - 5
Physical Strength - 4
Psychic Power - 4,5
Fighting with weapons - 4
Instincts - 3,5
Speed - 4,5
Intelligence - 3,5
Mana - 3

Story
Narodil jsem se v Birminghamu před dvaceti šesti lety. Dodnes si lidé rádi šeptají o mém rodném městě, pravdou ale zůstává, že jsem většinu svého života strávil kočovným životem po nejrůznějším vojenských základnách, protože můj otec James byl vojenský pilot. Možná čekáte to klišé, jak jsem byl chudák bez kamarádů, který nikde neměl stálý domov, ale opak je pravdou. Ve skutečnosti jsem nikdy neměl problém zapadnout do jakéhokoliv kolektivu, ačkoliv jsem školy měnil velmi často a milující domov jsem měl vždycky, protože má matka Helen se vždy postarala o to, aby to v domě bylo dokonale uklizené a sekaná voněla až k sousedům.
Měl jsem hezké dětství, když mi bylo šest, narodila se má sestra Miriam a já se stal velkým bratrem, který sice nikdy nenašel zálibu v panenkách a čajových dýcháncích, ale za to jsem neváhal se poprat s kýmkoliv, kdo si na mou malou sestřičku dovoloval. Nebudu lhát, že soužití s otcem vojákem bylo jednoduché a ano, pár let trvalo, než jsem si zvykl na ten vojenský dril, dokonalé časování jakékoliv aktivity, skládání oblečení do perfektních komínků a povinné ranní rozcvičky, ale už ten pouhý fakt, že i roky po tom dodržuji tuto rutinu s železnou pravidelností mluví za vše. Našel jsem v tom jisté uspokojení, jasný harmonogram byl bezpečný a jasný, pravidla a řád jsem měl rád od mala, dávala mi smysl, poskytovala bezpečí a klid a možná byl táta trochu chorobně nedůtklivý na nepořádek nebo fňukání, ale mě i Miri miloval a moje rodina byla šťastná a spokojená.
Postupem času jsem i já začal tíhnout k armádě a nebylo překvapením, že mým snem se stalo stát se vojenským pilotem jakým byl i táta. Nebylo to tak, že by mě nutil následovat jeho odkaz, ve skutečnosti mi to vždycky spíš rozmlouval, ale byl jsem vždycky svéhlavej mezek, kterej si rád dělal věci po svém, takže když jsem tvrdohlavě prohlásil, že chci k letectvu, bylo nejspíš všem v rodině jasné, že přes tohle nejede vlak.
S tátou jsem často a rád trénoval, nejen běhání nebo posilování, ale taky spoustu bojových sportů nebo střelbu. Táta byl přesně ten dvoumetrovej týpek s vlasy na krátko, který když se rozeběhl připomínal parní válec, takže jsem od něj občas schytal druhou o zem, ale ačkoliv byl v tréninku tvrdý, já to přijímal jako součást výcviku. Nechápejte to špatně, klidně mě objal a řekl mi, že mě má rád a je na mě hrdý, ale chraň mě ruka páně, když jsem si chtěl stěžovat na nepohodlí nebo mámino vaření. V takových chvílích mě klidně nechal bez večeře, abych se tomu spratkovství odnaučil.
Roky plynuly, rostli jsem, zlepšoval své bojové, fyzické i mentální dovednosti a poctivě a samozřejmě nelegálně trénoval s tátou v letadle, RAF, to byl ten cíl, protože jsem se doslova vzhlédl v pilotech stíhaček a rozhodně věděl, že se jedním z nich stanu, i když mi bylo jen patnáct a o světě tam venku jsem nevěděl ještě vůbec nic. Ale to se mělo brzy změnit.
Moc si nepamatuju, jak se ten den přesně odehrál, nemám žádný ucelený obraz události, spíš jen střípky, hlasitý zvuk sirény na základně, zápach benzínu, který se do letadel lil po litrech, černý kouř z hořících domů kdesi v dálce v nejbližších městech, chuť jemného popela, který byl všude ve vzduchu a dělal svět šedivým a děsivým. Možná jsem tehdy naivně toužil vyrazit do války, ale stačil jediný otcův pohled, jediný stisk mého ramene, těch pár slov, které řekl.. postarej se o mámu a Miri, Wille. Musíš se o ně postarat.
Byla to poslední slova, která mi kdy řekl. Slib, na který jsem jen vyděšeně přikývl a nikdy ho nemohl dodržet.
Táta zemřel při obraně země jako hrdina, který bojoval do poslední chvíle, aby udržel všechny ty hajzly mimo přístav, který se obětoval a s letadlem se vrhl střemhlav na poslední z útočících lodí, protože nebyla jiná možnost. Pochybuju, že chtěl zemřít, vím, že v té poslední chvíli myslel na mě, Miri a mámu, ale i přesto to udělal, udělal to pro zemi, které obětoval celý život, budoucnosti, kterou chtěl pro svou rodinu.. budoucnosti, kterou jsem si nikdo neuměli představit.
Dostal jsem se s mámou a Miri do utečeneckého tábora. Měli jsem štěstí, byl to právě ten v blízkosti Redfordu, který jako zázrakem zůstal téměř nezničený a kam se stáhla politická i vojenská síla Anglie. Táta byl mrtvej už pár týdnů, ale nás, rodinu hrdiny stále chránil, když nás kvůli němu vzali do centra města, kam směla jen elita a smetánka. Tehdy jsem to ještě moc nechápal, ale i přesto jsem se už tehdy díval, už tehdy jsem odmítal odvracet tvář k těm, kteří neměli takové štěstí a živořili v okolí města v marné naději, že je někdo ochrání. Nebyl jsem jediný, kdo si kladl tu otázku proč zrovna my, když se máma skálopevně rozhodla, že to ona bude pomocí, na kterou tisíce lidí tam venku čekali. Zásobování i lékařský materiál se skoro nedal sehnat, ale moje máma se z té milé dámy v domácnosti jako mávnutím kouzelného proutku změnila v manželku generálporučík, pro kterou ne není odpověď. A tak zatímco já se přihlásil jako dobrovolník k armádě a s naprostou samozřejmostí lhal o svém věku, aby mě vůbec pustili ke zbraním, které jsem i tak ovládal lépe než většina branců, moje sestra s matkou se vydávaly za brány bezpečné zóny jen proto, aby pomohli těm, kteří neměli štěstí jako my.
Tu dobu si moc nepamatuju. Stavěl jsem hradby, kopal zákopy, tahal ostnaté dráty a připevňoval bomby, míval jsem hlídky na sledovacích věžích a odstřeloval přicházející Inferius s přesnou muškou a ledovým klidem. Chodíval jsem s mámou a Miri na jejich výpravy a zpovzdálí sledoval bezbřehý vděk lidí, kterým nesly deky a jídlo a léky, zatímco na mě s puškou v ruce a ve vojenské uniformě hleděli se směsicí odporu a strachu. Tehdy jsem to ještě nechápal, ještě jsem neměl na rukách jejich krev, abych porozuměl pocitům, které měli. Ještě jsem netušil, že vojáci ze strachu ze šířící se nákazy vystříleli klidně celé vesnice. Ještě ne.. tehdy jsem ještě nevěděl, že jednou budu stejně chladnokrevně zabíjet stovky nevinných civilistů i já. Tehdy jsem ještě nevěděl vůbec nic.
Byl jsem na své úplně první misi mimo město, když se objevila horda nemrtvých a doslova zmasakrovala všechny ty přeživší, kteří nedostali šanci schovat se za bezpečné hradby města. Je a dvě z těch šťastnějších, které nemohly sedět doma na zadku, ale museli zachraňovat svět, ale na to byli členové mojí rodiny vždycky nejlepší..
Tehdy prvně jsem zabíjel, bezhlavě střelil každého nemrtvého, kterého jsem potkal v marné snaze, v marné naivitě, že je najdu živé, vyděšené a schované, ale živé. Našel jsem je, ale o životě se mluvit nedalo. Tehdy naposledy jsem zoufale brečel, když jsem chladnokrevnou kulkou do hlavy ukončoval jejich trápení a hluboko do noci kopal dva hroby jen proto, abych odolal tomu pokušení jít za nimi.
Zklamal jsem tě, táto. Nedokázal jsem je ochránit. Přežil jsem, ale měl jsem vůbec právo dýchat ten sladce vonící vzduch? Mohl jsem se dívat na hvězdy a jíst teplé jídlo, zatímco všichni, které jsem miloval, leželi v chladné zemi?
Znovu jsem lhal, využil toho chaosu a přihlásil se ke speciální jednotce. Stačilo zvednout pušku, trefit ten cíl s naprostou samozřejmostí, aby už nikdo neměl další otázky a já mohl začít plnit ty mise. Měl jsem v sobě vztek, tolik vzteku a nenávisti a netoužil po ničem jiném než zabíjet. Byl mi ukradenej celej svět i všichni v něm, chtěl jsem si jen vybít tu zlost, jen dát znovu a znovu svůj život v sázku, hrát ruletu s osudem a modlit se, aby mě konečně pustil za nimi, protože jsem neměl kuráž udělat to sám. Nemohl jsem, věděl jsem, že ani jeden by to nechtěl, ale já chtěl pryč. Chtěl jsem se vrátit do doby, kdy svět byl jednoduchý a barevný, protože teď se zdálo, že je odbarvený v šedých tónech.
Byl jsem dobrý. Tak dobrý, že jsem stoupal po hodnostním žebříčku nebývalou rychlostí. PV, PFC, major. Začínaly se šuškat ty zvěsti o klukovi, který nemilosrdně zabíjí, který s neochvějnou přesností střílí a nutí své protivníky dělat přesně to, co chce. Ano, někdy v té době se probudila moje schopnost, aniž bych si toho vůbec všiml. Prostě jen ten nával vzteku, jen všechny ty obrazy, mrtvé tváře a pak jsem křičel ty rozkazy,. Stop! Knee! Die!.. Chvíli trvalo, než mi došlo, že ta náhodně a ve vzteku vyřčená slova mají účinek. Že kdokoliv slyší můj rozkaz, udělá, co chci. Cursed Speech, prokletá schopnost, která mi jen připomínala, že svět se žene do záhuby a já s ním.
Moje dovednosti nezůstaly bez povšimnutí a já se dostal do hledáčku samotného generála. John Midford byl příjemný, leč zásadový muž, který lpěl na pravidlech a já si ho ihned oblíbil. Byl jiný než můj otec, přesto jsem v něm otcovskou figuru vnímal, v každém drobném gestu, v tom jak mě chápavě brával za ramena, jak se pod širokým knírem jemně pousmál, jak na mě hrdě kývl pokaždé, když se mi něco podařilo. Nebyl jen vojákem, byl hlavně vůdcem a třebaže oficiálně tu funkci nikdy nepřijal, všichni včetně mě ho respektovali. To on mě učil, trénoval, pomáhal mi krotit mou schopnost, která při některém z mých vzteklých záchvatů mohla stát někoho život. Byl jsem tehdy vězněm své nenávisti, osamělosti, prázdnoty a hodnot, které se ale diametrálně lišily od toho, co jsem cítil. Právě v té době jsem si dal piercingy, obarvil si hlavu a začal se chovat jako spratek, ale táhlo mi na osmnáct a znal jsem jen kavalec a zabíjení, bylo těžké tomu porozuměl? Pro generála Midforda ne a tak se stávalo, že jsem se co chvíli ocital v jejich malém domku na předměstí, s obezřetností jedl domácí štrůdl a sledoval Midfordovu dceru Hope hrát serenády na piano. Bylo to divné. Ale měl jsem to rád. Jakože vážně rád..
To já byl tehdy s ním v tom autě, když zaútočil odboj. Druhý strážce byl mrtvý hned, té kulce do hlavy neměl šanci uhnout, ale já tam byl, já žil, já ho měl chránit, vůdce, kterému jsem věřil, který mě vzal k sobě domů a dal mi znovu důvod věřit, že tenhle zasranej svět ještě má smysl, ten vůdce, který se na mě jen usmál a já věděl, co bude následovat. Nestačil jsem se bránit, když mě z toho auta vystrčil a i s ním najel do kolony před námi. Ta exploze je zabila všechny, všechny ty sráče, co odmítali armádu a pak se srocovali při podobných zbabělých útocích v přesilách, jen aby světu ukázali, že jsme jen zelené mozky, které nesmyslně zabíjí.
Probudil jsem se v nemocnici a první, kdo se na mě tehdy díval, byla Hope. Ty její oči, upřený pohled, který mi věnovala a já věřil, tolik jsem věřil, že mě konečně zabije a osvobodí, ale ona to neudělala. Ne, místo toho řekla, že je ráda, že jsem přežil a pak jen mlčky hleděla z okna, zatímco já nic nechápal, absolutně nic. Být naše role obrácené, nenáviděl bych ji. Toužil bych ji dohnat ke spravedlnosti, ale v její tváři nebyl nenávist, vztek nebo pohrdání. Bylo v ní smíření.
Hope jsem nikdy nechápal. Nikdy jsem nepochopil, kolik síly, odvahy i viny unese to drobné tělo, které se zdálo být křehké a slabé, ale Hope byla všechno jen ne tohle. Odmítla mou omluvu. Jen pokrčila rameny a prohlásila, že tátu milovala a bude se jí stýskat, ale že si vybral smrt, zatímco mě dal život a byl příliš vypočítavý než aby to udělal z dobroty srdce. Ne, podle Hope jsem pro jejího tátu měl cenu a právě proto, jak mi s tím jemným úsměvem oznámila, se stanu kapitánem jejích jednotek.
Upřímně stále nevím, co tehdy cítila, ale ta slova mě nutila se zamyslet. Nutila mě cítit vinu tak velkou, že jsem nemohl zemřít, ne, dokud jsem na zádech nesl tíhu Midfordovy důvěry. A tak jsem tu pozici přijal. Vzal jsem na sebe všechnu tu zodpovědnost, i když jsem během dalších let tisíckrát pochyboval, tolikrát, kolik lidí, kolik parťáků, kteří se ke mě dostalo, znovu a znovu umíralo, zatímco já pořád žil, pořád jsem dýchal, pořád jsem odmítal zemřít, ale zároveň jsem se stále víc a víc uzavíral do sebe. Možná jsem získával tu přezdívku, hrdlořez z Birminghamu, ale třebaže se v mé tváři neobjevovalo vůbec nic, v sobě jsem cítil vinu. Vinu za každého, kdo vedle mě zemřel. A bylo jich hodně. Ty první jsem litoval, sliboval jejich pomstu, navštěvoval rodiny a nechával na sebe házet špínu. Pak jsem zůstával tichý a odtažitý, přijímal ty pohledy a držel se v ústraní, ale nakonec jsem to přijal, všechnu tu nenávist a bolest kolem a konečně se vzepřel, začal je ponižovat a zastrašovat, vymyslel hloupé nesplnitelné zkoušky a úkoly, zbyl je, téměř jsem je všechny zabil, jen abych ukázal jejich slabost, jen abych je ochránil před tím, co je čekalo tam venku, jen abych ochránil sebe před dalším smutným zářezem, který rozerve moji duši na další a další cáry. Jenže Hope v něčem byla přesně jako její táta a zjevně mi mé hříchy hodlala dát sežrat do poslední klapky.
Nebyl jiný než ti před ním, nebyl nijak výjimečný, když s tím tupým úsměvem a otravným hloučkem fanynek dorazil ke zkouškám. Další floutek, který si myslel, že odznáčkem speciálních jednotek může sbalit jen víc holek, ale tehdy jsem se mýlil. Jake sice byl přesně tenhle typ, ale když jsem mu vysvětlil, že jediné, co ho dělí od povýšení, je to mě porazit, v těch zelených očích se odrazily ty odhodlané jiskry a já věděl, že něco je jinak. Možná mě tehdy neporazil, ale donutil mě použít moji schopnost a to bylo za celé roky poprvé, kdy jsem k tomu byl nucen přistoupit. Od té doby se z Jakea stal můj parťák, ačkoliv bych rád zdůraznil, že je pořád stejně otravný, příliš ukecaný, neskutečně vlezlý a všetečný a já bych ho někdy nejradši sám zabil, ale uznávám, že za ty měsíce po mém boku si získal můj respekt nejen svou silou, ale také tou odvahou a odhodláním zachránit svět, jakkoliv naivní se to zdá být.
Teď jsme tu. O mnoho let později, s tím samým pocitem viny, s tím samým strachem se někomu otevřít, protože prokletá zjevně není jen má schopnost, ale už jsem se s tím vším nějak naučil žít. Nevěřím v žádné lepší zítřky, nevěřím na zázraky, ale věřím na dobro a budoucnost, ve které nikdo nemusí zbytečně umírat a nikdo zbytečně zabíjet.
To je vše.