Sherwoodský les

Chvíli jsem pozoroval záda mužů před námi, jejich hlasy byly tlumené, často se otáčely na mě a Sky, kteří jsme šli až úplně vzadu, pušky se jim houpaly výhružně na ramenou, atmosféra byla napjatá a zvláštně varovná. Něco se vznášelo ve vzduchu, ale nedokázal jsem určit, co je špatně. Možná jsem prostě jen cítil strach, protože to byla první mise, na kterou šla Sky s námi? Úkosem jsem pohlédl na ten jemný obličej, jako obvykle zamračený a tvrdošijně zahleděný před sebe. Pousmál jsem se a naprosto dětinsky jí ukazováčkem dloubl do tváře.
"Usměj se, morousi, víš, jaký z toho věčnýho mračený budeš mít vrásky? No tak, den je krásnej, slunce svítí, ptáčci zpívají, ty mě za chvílí usmažíš pohledem jako krocana, no jo, já vím, já vím, už mlčím." zazubil jsem se vesele, když ke mě přetočila ty chladné, ocelově šedé oči. Jako vždycky jsem potlačil nutkání se dotknout konečky prstů její tváře, přejet palcem po porcelánové kůži, přitisknout ji k sobě a šeptat jí do ucha, že všechno bude v pořádku, že už nikdy nedovolím, aby jí někdo ublížil.
Bývala jiná. Ne veselá, ale v těch očích občas tančily jiskry, když jsme v hluboké noci leželi bok po boku na hlídkové věži, každý v uchu jedno sluchátko a ona se smíchem hanila můj hudební vkus, jen abych se ohradil, že hudbě nerozumí a začal hlasitě a hlavně pěkně falešně zpívat svou vlasní verzi Eda Sheerana. Nevím, proč jsem s ní měl ten pocit, klidu, míru, sounáležitosti, jako by věděla, na co myslím, jako by chápala všechny mé pocity, aniž bych je musel vysvětlovat. Rád jsem prostě jen byl vedle ní, pomáhal jí v kuchyni, vykonával hlídku, poslouchal s ní hudbu, nemuseli jsme dělat třeba vůbec nic, jen spolu mlčet, ale mě to stačilo. Stačila mi její přítomnost, jemná vůně šeříku z jejích vlasů, pohled těch očí, který se mi vždycky zdál něžnější a měkčí, když se dívala na mě. Ale to bylo pryč.
Od Charlieho smrti se změnila, zatvrdila, uzavřela. Už se nesmála těm hloupým vtipům, už nechtěla jen tak ležet v trávě a hádat, které souhvězdí znamená co. Byla tvrdá. Ale já věděl, že někde uvnitř pořád je. A odmítal to vzdát.
"Zajímalo by mě, kdy nám konečně řeknou, co je to za misi. Dneska ty tajemné vůdce odboje fakt přehrávají, nemyslíš?" strčil jsem do ní ramenem a založil si ruce za hlavou, zatímco jsem se díval před sebe. Vehementně jsem se snažil potlačit ten vlezlý pocit nejistoty, prostě jsem měl strach, aby se jí něco nestalo, ale současně věděl, že to nedovolím. Nedovolím nikomu, aby ti ublížil. Znovu jsem se pohledem zaklesl do Johna a Malcolma, kteří vedli naši skupinu a povzdechl si. Netušil jsem, proč po všech těch letech odmítání se najednou rozhodli vzít ji ven, jen tak z ničeho nic. Pravda, Odboj slábl a měl málo členů, ale že se uchýlí k tomu, že budou brát holky bez schopností, to už bylo moc. Taky jsem samouzřejmě okamžitě protestoval, než se Malcolm ušklíbl a oznámil mi, že zním úplně jako Charlie. Netušil jsem, jestli mě to víc naplňuje pýchou a hrdostí nebo smutkem a vinou, ale když John mávl rukou a řekl, že na ní můžu dohlédnout, protože půjdu taky, nic jsem nenamítal. Pohodil jsem hlavou a místo na záda zamračených upocených chlapů jsem své oči zvedl do korun stromů, kudy probleskovalo zářící slunce letního večera. Ve vzduchu byla cítit těžká vůně sladkých květin a zetlelé trávy. Spokojeně jsem se usmál.
"Nádhera, nemyslíš..?" pootočil jsem hlavu a věnoval jí zářivý úsměv. O tomhle jsi snila, Sky. O tom, že zase uvidíš všechno tam venku. A i když to byla jen další mise, byl jsem připravenej ukázat jí krásu života kolem ní, jakkoliv tvrdošijně to bude odmítat.

Pomalu, precizně jsem natahoval prsty a opět je krčil, protože křece se ozývaly čím dál častěji. Spodní část těla jsem už vůbec nevnímal, v bojové pozici na břiše, skrytý ve vysoké trávě a keřích jsem s odstřelovací puškou ležel v té jediné strnulé poloze už pár hodin a skrze dalekohled trpělivě skenoval okolí v pravidelných na dokonalé sektory rozdělených intervalech. Rutina. Vedle mě se Jake převalil s funěním na druhý bok, větvičky pod jeho zády zapraskaly, keř se zatřásl a do vzduchu se s ohlušujících zděšením rozlétlo hejno ptáků. Přivřenýma očima jsem na něj varovně pohlédl, zatímco strhnul v pohybu a poslouchal okolní les.
"Víš jaké je hlavní kritérium pro pozorování? Nenápadnost!" procedil jsem skrze zaťaté zuby tak potichu, že bych se nedivil, kdyby mě vůbec neslyšel. Úmorná jízda přes půl země, pár nemrtvých, jejichž odstřelováním za jízdy se Jake skvěle bavil, určení polohy, nalezení nejvyššího místa, zaujetí pozice a čekání. Uznávám, že byl dobrý v kontaktním souboji, ale infiltrační mise s ním byly z poloviny pouze o tom zpruzele ho napomínat jako rozjívené děcko, protože nehnutě ležet x hodin v křoví a zírat do terénu pro něj bylo asi tolik zábavné jako poutavá přednáška o kvantové mechanice. Sotva jsme přišli a už vzdychal, měl hlad, pak žízeň, pak potřeboval čůrat, pak ho něco škrábalo na břiše.. nemohl pochopit, proč se tu skrýváme tak dlouho před schůzkou v odpoledním horku, když by stačilo přijít těsně před schůzkou a všechny tam zbombit a já se jen ostře nadechl a odolal pokušení obrátit pušku a dát mu jeden přesně mířený zásah rovnou mezi oči. Znovu a znovu jsem trpělivě vysvětloval, že je nutné splynou s okolím, nechat přírodu a zvířata zvyknout si na naši přítomnost, protože dobrý voják si dokáže všimnout těch drobných změn, narušeného koloběhu přírody nebo atmosféry. Věděl jsem to, protože jsem s otcem tisíckrát se stejně otráveným výrazem ležel na stejně nepohodlné zemi a sledoval okolí. To mě vytrénovalo natolik, že jsem dokázal odhalit špiony i pasti, ale to se tomuhle přerostlému děcku vysvětlit nedalo.
Znovu se překulil na břicho, tentokrát o trochu opatrněji a podložil si rukama hlavu, zavřel oči, pootevřel pusu, určitě mi chtěl sdělit něco, co jsem rozhodně nemínil poslouchat, ale umlčel jsem ho zdviženým ukazováčkem a nastražil uši. Nikoho jsem neviděl, ale atmosféra v lese se změnila. Někdo tu rozhodně byl.
Mlčky jsem podal Jakeovi vojenský dalekohled a sám se zahleděl do zaměřovačce na své MR223. Plynulým pohybem jsem propátrával okolí, poslouchal zvuky, vnímal hru světel a stínů, dokud jsem po své levici nezahlédl první postavu.
"Na jedenácté hodině. Šest lidí, žádné značky. Odboj." někdy se mi zdálo, že tenhle hlas není ani můj, zněl vzdáleně a strojově jako ty hlasy, které jsem coby dítě slýchával ve vlaku nebo metru. Jakmile došlo na misi, změnil jsem se na stroj, který dokázal pracovat rychle, efektivně, bez emocí. Cíl. Splnit, odškrtnout, vyřešit. Musel jsem uspět, neexistovala jiná možnost. 
"Malcolm Duce, ten vlevo, pravá ruka. Dokáže plivat kyselinu. John Liwer, žlutá bunda. To je vůdce. Má nějaké tělesné abnormality, zatím víme jen o zdvojení končetin." Posunkem jsem naznačil, aby se díval po okolí, nebál jsem se, že by nás někdo z Odboje našel, mezi nimi bylo jen pár schopných lidí, obával jsem se mnohem víc Seraphinů. Protože o nich jsme nevěděli vůbec nic.

Nedívala jsem se okolo, ač mě to lákalo sebevíc, ač jsem si nepřála nic víc než jen prsty přejet po všech těch věcích okolo, které byly čisté, nezkalené vší hrůzou okolo na rozdíl od nás, od lidí, kteří byli vší tou hrůzou pokroucení a prázdní. Stejně jako já. Upírala jsem pohled jen dopředu, počítala krok, jeden za druhým, pozorovala stejně jako Emmett záda našich samozvaných vůdců a poslouchala jeho snahy o tom, přesvědčit mě o tom dát životu ještě šanci. Přetočila jsem na něj pohled a zkoumala ten věčně veselý obličej, který se takovým snažil být zejména v mé přítomnosti. Nestála jsem o tvou lítost, kterou ses vehementně snažil skrývat za těma jiskřivýma očima. Přála jsem si vrátit se do dob, kdy jsem ležela tak blízko tvé tváře, že bych dokázala spočítat každý sebemenší detail, ďolíčky při úsměvu, jizvy i vrásky vedle očí, když ses usmíval, ale ty doby byly pryč. Nedokázala jsem se pousmát, zavrtět hlavou nad tvým bláhovstvím a naivitou, ztratit se v těch dětinských písních. Nebylo to tak, že bych přestala žít, Emmette. Jen jsem nedokázala být s tebou jako dřív. Tolik jsi mi ho připomínal. Tolik v těch hrdinských činech, v těch zákazech a sabotování jakéhokoliv mého pokusu o to jít ven, ačkoliv jsi věděl, jak moc mi na tom záleží. Proč jsi tolik lpěl na slovech mrtvého muže, na kterých už stejně nezáleželo? Dokážu se ochránit sama. Možná za to spíš mohla vina, vina před kterou jsem utíkala, když jsem se před tebou víc a víc uzavírala. Protože jsem o tebe nemohla přijít. A to se stane, pokud budeš v mé blízkosti. O tom jsem byla přesvědčená. 
Pohled jsem stočila zpět k mužům vepředu. Vybavovaly se mi všechny ty večery, kdy jsem ve velitelském stanu odboje křičela, kopala kolem sebe, chtěla jim vyškrábat oči za to, že mě přidělili na další nesmyslnou službu v kuchyni. Ne, chtěla jsem být tady venku, tady, kam jsem patřila. Protože radši zemřu já než ostatní. Neměla jsem možná schopnosti jako všichni kolem mě, ale odmítala jsem dál žít ve vašem stínu. Nemohla jsem ti říct, Emmette, že tahle mise není o tom abych tenhle svět jen ochutnala a znovu se tam vrátila. Tahle mise byla o tom, vidět ho zas a znovu, dokola. Tahle mise byla můj lístek na svobodu. Musela jsem pryč, pryč od odboje, pryč od těch tvých krásných, ale příliš křehkých laskavých pohledů a úsměvů, které jsem milovala stejně jako nesnášela, protože rozechvívali ty části mé duše, které jsem chtěla pohřbít a nikdy znovu nenajít. Musela jsem pryč, pryč od všech, abych zlomila prokletí, které mě pronásledovala. A já hluboko uvnitř věděla, že tam je. Svíjelo se, proudilo mi žilami, dralo se na povrch, jako zvíře zavřené v kleci číhající zaútočit. A já nechtěla, aby můj rudovlasý nejlepší přítel byl jeho další obětí. Proč mě zrovna dnes vzali na misi bylo záhadou, ale rozhodně ne něco, čím bych si lámala hlavu. 
Neodolal jsem, abych ho ale nenapodobila a hlavu nezaklonila. Byl neoblomný a tvrdohlavý a já dnes neměla sílu mu tvrdošíjně říkat ne. Sledovala jsem světlo, co vytvářela ve větvích ty nejkrásnější obrazce, dokud ho nepřerušil stín. Obrovský stín, který se vznášel tam vysoko, pták tak obrovský, nebezpečný dravec, co zakryl oblohu a hned na to zmizel v nedohlednu. A já si na chvíli přála být stejně volná a smrtící jako on. 
"Divím se, že tě nezasvětili. Nejsi něco jako jejich levá ruka nebo tak něco?" Můj hlas zněl ironicky když jsem po něm znovu sklouzla pohledem, možná jsem si ho dobírala, možná jsem to myslela vážně, možná jsem byla zbytečně zlá, když jsem se ušklíbla a prsty narovnala čepici naraženou na modrých vlasech. Jen proto, abych věděla, že mám sebou všechno, co potřebuju. 
"Ale ten výhled je pěknej, uznávám. Radši se koukej dopředu, nerada bych tě na své první oficiální misi zachraňovala.." Ten chladný strohý tón, nemohla jsem se ho zbavit a možná mi to mělo být líto, ale nebylo. Nebylo, protože já už dávno nemohla jít zpátky. 
Odboj se zastavil, když se před námi po lese rozprostřela jasná mýtina. Sledovala jsem, jak na nás Malcolm s Johnem ukázali zdvižené ruce a sami se vydali doprostřed ničeho. Nechápala jsem to, chtějí si dát sváču? Nejspíš jsem v tomhle byla nováček, ale nedělalo se tohle ve filmech, kde pak něco zaútočí z křoví? Zaposlouchala jsem se, byli to mrtví? Ne, ti jsou příliš hlasití a les byl až příliš klidný. Ale stejně to viselo ve vzduchu, něco.. něco co.. A pak jsem to uviděla. Osobu co se objevila odnikud a přitom jako kdyby tam dávno celou dobu byla. Ale co tady ksakru dělala?

Nepřišel jsem na setkání na poslední chvíli, ne, byl jsem tady už nějakou dobu. Pozoroval z oblohy přicházející skupinku lidí, o kterých jsem byl přesvědčen, že jsou odbojem, už jen z toho, že na sobě neměli žádné známky sympatizace s armádou. Tahle mise.. Přinejmenším jsem z ní byl lehce otrávený. Ale nebyl jsem překvapený, když si mě zavolal on a oznámil mi, co mě čeká. Samotného. Nebyl jsem z toho vyděšený, ani překvapený, protože tak to u Seraphinu nechodilo. Nemohli jste říct ne, ani nikdo nečekal, že byste odporovali. Byli to lidé zfanatizovaní, naprosto oddáni věci ochotní riskovat všechno ve jménu jeho a našeho slavného poslání. A tak jsem jen přikývl, převzal si nezbytné informace a vyrazil. A své myšlenky jsem si nechával pro sebe, protože vyřknout je nahlas, by znamenalo konec. Definitivní. Ne varování, ne snad upozornění, ale jednoznačnou smrt, protože říct něco takového nahlas by bylo horší než rouhání. Vyslovit to, že věřím v cíl téhle organizace asi stejně jako děti na Santa Clause by pro mě byla jednosměrná jízdenka do pekla. A ačkoliv jsem neměl rád své místo, ani své činy, neznamenalo to, že bych si nevážil hlavy na krku. A tak jsem to prostě přijal, přijal svoje podřadné místo v druhé linii, protože ta první, zlatá várka super vojáků byla pro tuhle misi až příliš cenná. Ne postradatelná jako já, stejně jako pro svoje snobské bohaté rodiče, kteří výměnou za mé služby mohli jíst dál s tou zlatou lžičkou v puse. Ne každý může být neporazitelnou slavnou ikonou jako Nikolay. Sám jsem ho obdivoval, nebudu tvrdit, že ne, ale žít v jeho stínu bylo pro nás všechny, co měli vyšší čísla, nižší postavení a rozhodně míň úspěchů bylo na hovno. Ale to mě neodradilo od toho ho pozorovat nebo se ho s jasnými důvody bát. 
Neužíval jsem si překvapené pohledy vůdců Odboje naproti sobě, když jsem se před nimi zničehonic zjevil, napřímil se a upřel na ně zářící oči. Protože to nebyla žádná magická šou, ale prostě jsem se proměnil z toho hada plazícího se v trávě nebo té otravné včely bzučící vedle jejich hlav sem, aniž by to postřehli. Mohl jsem být čím jsem chtěl, nepozorovaný a nenápadný, perfektně schopný odhalit jakoukoliv past nebo podpásovku díky smyslům, kterým se nemohl nikdo vyrovnat. Protože jsem se naučil se svou schopností fungovat natolik, abych si přivlastnil všechno, co mi zvěř, ať to bylo směšné nebo ať mi za to ostatní Seraphini dávali jakýkoliv hell, nabízela. 
"Máte ji sebou?" Žádné představení, nic. Mé oči propátrávali jednotlivé tváře a těch několik dalších, co stáli vzadu, až jsem se pohledem zarazil na jedné z nich. Na té, co mi pohled odhodlaně oplácela a já se lehce pousmál. Věděl jsem, že je to ona. Nevím, co za to mohlo, dokázal jsem lidi odhadovat, jejich sílu, možná to bylo množstvím many, možná tím potlačováním, nevím, ale cítil jsem je. Dokázal jsem to vydedukovat z jejich specifického pachu ať to znělo jakkoliv šíleně. Stejně jako jsem věděl, že tihle dva přede mnou, mě svými schopnostmi nijak neohrozí. Za to ten, co stál vedle modrovlásky, ten ano. A já mohl jen odhadovat, proč stojí tak blízko ní. 
Když ke mě představitelé odboje upřeli varovný pohled, vrátil jsem se laxně k nim. Bylo mi jasné, že budou chtít důkaz o mém působení, protože když se tady objevil někdo, kdo vypadal spíš jako dítě než nebezpečný člen obávané organizace, nebylo to překvapivé. Vytáhl jsem ledabyle rukáv na zelené vestě a ukázal jim těch pár vyrytých číslic než jsem ho znovu schoval a z kapsy vylovil lístek. 
"Přístaviště, zítra v poledne. Kontejner číslo 1455." Znovu ty nevěřícné pohledy, než jsem si tiše povzdechl. Zpochybňovat jeho, bylo čiré bláznovství. Ale zjevně dělají zoufalí lidé zoufalé činy. 
"Jakmile bude zásilka v mých rukou, bude i ta vaše. A pravdivost našich slov si potvrdíte tím, že tam nebude hlídka. Průchod bude volný.." Tiše jsem se odmlčel než jsem natáhl ruku směrem k nim než jsem přivřel pohled a tiše zasyčel jednoduché a poslední varování které jim z dobroty srdce dám. "Zpochybňovat nás by vás mohlo stát víc než hlavu, pánové. Radil bych vám se s tím spokojit.." Natáhl jsem druhou ruku s papírkem k Veliteli a nečekal, že by neposlechl.

John Liwer
Znovu jsem se ošil a plivl vedle sebe v marné snaze zahnat nervozitu, ten palčivý pocit nejistoty. Mise byly čím dál těžší, dříve býval naší hlavní útočnou silou Charlie Barnett, dneska to byl Emmett, jenže ten byl v tomhle ohledu jako děcko, věčně s hlavou v oblacích, věčně tvrdošijně rozhodnutý nebojovat, dokud to nebylo nutné. Jenže časy se měnily. Doby, kdy byl odboj jen pasivní, byly neudržitelné, hnali nás jako štvanou zvěř, zabíjeli, protože jsme se odmítali podílet na tom nesmyslném válčení. A proto bylo nutné, abychom svět změnili.
Silou.
Promnul jsem si krk a se zamračenou tváří pohlédl na ty dva, kteří byli až na konci skupiny. Necítil jsem výčitky, Charlie byl dobrej chlap, ale jakmile došlo na jeho sestru, stával se až příliš slabým. Emmett byl stejný, tolik potenciálu, který zatím nikdo nemohl využívat, ale já měl plán. Vzít Sky na misi bylo jako nutit dítě do cukrárny, byla tak dychtivá a otravná, když se dožadovala toho, abychom ji, neschopnou holku bez schopností vzali ven. Další hladový krk, který naší věci nepomáhal, jen nás vysával. Po Charliho smrti bych ji vzal na misi jen proto, aby už konečně zmizela a přestala těmi řečmi narušovat řád Odboje, ale Charlie se mi svěřil s tím podezřením, o kterém nikdo kromě mě, Malcolma a jeho nevěděl. To Charlie přišel s tím, že si myslí, že ta malá holka přece jen nějaké schopnosti má. Už to ale nestačil dokázat. Nebo ano? 
Seraphini nepotřebovali důkazy. Nemuseli se skrývat v lesích, neutíkali před vojáky i nemrtvými každý den svých životů. A přesto je nadchla zpráva o dívce, která dokáže blokovat schopnosti ostatních lidí. Bylo mi upřímně jedno, co s ní budou dělat, dokud dodrží část své dohody a Odboj dostane to, co potřebuje. Zbraně. Hodně zbraní. Rusáci byli ochotní dát cokoliv, když se jednalo o lidi s nevšedními schopnostmi, právě proto jsem je kontaktoval a že dostat se k nim vyžadovalo práci. Charlieho smrt byla pro Odboj tvrdou ranou, ale příhodnou událostí. Nikdy by to nedovolil, ale on už tu nebyl, aby svou malou sestřičku chránil. Emmett se o to pokusí, ale to naivní ptáče, které se bojí komukoliv ublížit, mají na starosti moji chlapi. Prospěje mu to. Probudí se do reality, ztvrdne a změní ten pohled na svět, přestane věřit v ty svoje bláhové sny a bude Odboji novou zbraní. Nebo se nepodvolí a zemře, byla by to ztráta, ale když chceš zvítězit, musíš něco obětovat. 
Před námi se z ničehonic objevil malý, zelenovlasý kluk a začal okamžitě mluvit. Všiml jsem si, jak chlapi za mými zády okamžitě zvedají pušky, ale zastavil jsem je pohybem ruky. Ten sebejistý styl, štěkání rozkazů, neochvějná víra, že jsou něco víc než my. Nenáviděl jsem Seraphiny víc než kdokoliv jiný, ale to neznamenalo, že jsem je nemohl využít. Nakonec to budeme my, kdo se bude radovat. 
"Naše zboží je velmi cenné, uvědom si, jakým tónem mluvíš, chlapče!" zavrčel jsem skrze zaťaté zuby a plivl na zem. "Mohl bych ho předat jinam. Midfordové, tomu sráči ze severu, klidně by jí chtěl i ten magor z Francie a jeho náboženští fanatici. Modli se, abys mluvil pravdu, jinak si tě najdu a osobně z té tvojí sladké tvářičky udělám sekanou." vytrhl jsem papírek s informacemi z jeho ruky a aniž bych se otočil na chlapy, přehodil jsem si pušku z jednoho ramene na druhé. 
"Sky, není v tom nic osobního. Pánové, můžete..?" zatímco Malcolm chytil modrovlásku okamžitě za paži a táhl ji vpřed, nemusel jsem chlapům říkat, aby hlídali Emmetta. Až mu dojde, že mu bereme jeho mazlíčka, rozhodně se pokusí zakročit, ale to nepřicházelo v úvahu.

Z koutku úst mi opět viselo stéblo trávy, protože jsem z toho nic nedělání chytil jen další a ne zrovna malou chuť na kousek nikotinu, a tak jsem se ji snažil zahnat všemožnými způsoby. O tom, jak mě z tohohle úmorného čekání v poloze vleže všechno bolelo, radši pomlčím, stejně jako o tom neúprosném vedru, který jsem musel přežívat v té výrazné a velmi, upozorňuji velmi nacpané armádní výbavě a ještě ke všemu to ticho a neskutečná nuda. Ano, byl jsem si naprosto jasně vědom, jak je situace závažná, co je v sázce i s kým se tady mám poprvé a doufejme ne naposledy setkat, protože jsem se s těmi členy záhadné organizace nikdy neviděl a pravdou bylo, že jsem si je ani nepřál potkat. Protože se proslýchalo, že se setkání s nimi, nikdo nevyvázne živý. 
Jen jsem prostě absolutně nechápal, proč když máme přesný čas, tady musíme dokola hodiny a hodiny ležet, hledat vhodná místa, poslouchat zvuky v přírody.. Jasně, mlčel jsem jak hrob a poslouchal kapitána jak se na vojáka a jeho nadřízeného slušelo a patřilo, stejně jako jsem vnímal i to, že má s tímhle můj parťák nesmazatelně víc zkušeností, ale stejně jsem to nechápal. To, jak dokázal ty dlouhé hodiny, kdy já trpěl a skučel, nehnutě jako skála dokola pozorovat okolí tou odstřelovací puškou a nedat u toho najevo ani kapku nepohodlí které to jistě přinášelo. V těhle momentech jsem jen víc a víc věděl, s kým mám tu čest, a nebudu lhát, že mě to přesně v těhle momentech neděsilo. 
Chtěl jsem něco říct, možná až směšného, co by trochu uvolnilo tu napjatou atmosféru, ale přerušila mě jeho zvednutá ruka stejně jako jeho slova. Sám jsem se podíval na přicházející se hlouček lidí a odhadoval je vlastním, méně zkušeným pohledem. Nebyli to pro mě nepřátelé, nedíval jsem se na ně už s předem daným odporem a to mi možná poskytovalo něco víc než Willovi, ale jestli to k něčemu bylo, o tom by se dalo pochybovat. Srdce mi vynechalo pár úderů, když se mezi skupinkou lidí na rozhlehlé ploše objevil i on. Zelenovlásek, malý, téměř nevýrazný a já nasucho polkl a jen dál odhadoval, jak sakra může být tohle téměř ještě dítě tak nebezpečné. Netušil jsem, odkud se tu vzal a dle Willovo reakce, toho lehkého nakrčení obočí, to netušil nejspíš ani on, protože kdyby věděl, že tu je, už by to dávno řekl nebo jakkoliv naznačil. Věci se zkomplikovali rychleji, když jsem pozoroval, jak se odboj sám staví proti sobě a se zelenovlasým Seraphinem si vyměňují nám neznámé informace. Hope měla pravdu. Skutečně jednal odboj se zabijáky a skutečně za to výměnou něco chtěli. Ale to, co chtěli Seraphini bylo.. 
"Promiň, Wille.." Nejspíš jsem měl čekat, vyčkat na Willovo rozkaz, abych mohl naplnit náš předem jasně daný plán. Ne, rozhodně jsem neměl porušovat kapitánova jasně stanovená pravidla, ale já byl v tomhle víc člověk než voják, když jsem zatnul zuby i pěsti a odmítal dál pozorovat tuhle situaci. Odmítal, když jsem si všiml toho bezpráví. Odhadl situaci podle sebe, která ale byla naprosto jasná, když jsem otevřel i přes Willovo jasně vražedný výraz portál, udělal ten krok vzad a zmizel ve tmě. Promiň Wille, ty jsi možná kapitán a zbraň hromadného ničení, ale já jsem pořád člověk, stejně jako ty vyděšení v odboji, které zjevně chtěli jejich vlastní lidé odsoudit na smrt. A tomu já nehodlal přihlížet, ani tomu, jak ten Seraphine zmizí a my nebudeme mít šanci čekat. 
Objevil jsem se jinde, než byste čekali, ne hrdinně uprostřed, ale za těmi muži, kteří s puškami jasně mířili na neozbrojeného rudovláska. Z té situace jsem vyčetl, že nejde o tu holku, kterou vláčeli vpřed, ne, ta byla jen návnada. Návnada která by sloužila k tomu zkrotit toho vzpírajícího se mladíka a donutit ho k tomu, aby se vydal sám. Nevím, nevím, co by chtěli na bezbranné holce, která u sebe dle vybavení neměla víc než malou dýku a nepřišla mi ani z poloviny důležitá jak ten, kterého obklopovali téměř všichni zbylí muži. A tak jsem se objevil přímo za ním. Jak to říkala Hope, chci Seraphina nebo to, co chtějí. A já to, co chtěli, měl přímo před nosem. Konfrontovat toho zelenovláska bez znalosti jeho schopností ještě přímo před šéfama odboje by mi nejenom nepřineslo žádný moment překvapení, ale nejspíš i jistou smrt. A tak jsem se vynořil z portálu za zády vyděšených mužů, snadno se vyhnul palebné síle, kterou na mě poslali tím, že jsem procházel přes jednotlivé portály, které jsem mezitím vyslal do okolí a pár si jich nechal na těle, takže se zbraně odboje stávali určitým způsobem neškodnými. Ale můj cíl byl jasný, když jsem se vynořil za zcela strnulým a konsternovaným mladíkem, který vypadal, že se chystá k zoufalému výkřiku, a prostě ho rukojetí zbraně praštil zezadu do hlavy, když jsem se objevil za ním. 
"Promiň, ale nemůžu jinak.." Sledoval jsem, jak se skácel k zemi a chytil ho těsně před pádem, než jsem zvedl hlavu k ostatním, co na mě zcela jasně otočili zbraně a já se jen pousmál. 
"Překvapení, sráči. A nashledanou v pekle.." Lehce jsem se pousmál, možná mi bylo líto, líto toho, že nemůžu zachránit modrovlásku, co na mě upírala velké šedivé nechápavé oči, ale musel jsem poslouchat rozkazy. Hopiiny rozkazy. Chtěl jsem couvnout, znovu se nechat pohltit tmou a vynořit s rudovláskem hned vedle Willa, jak bylo v plánu a pak co nejrychleji zdrhnout, ale namísto do portálu jsem zůstal na místě. Otočil jsem se a černá díra tam prostě, nebyla. Pátral jsem pohledem po okolí, dál mačkal tlačítko na zápěstí jak zběsilý, dokola a dokola cvakal, ale nic se nestalo, žádné portály se nezhmotňovali a já vypadal jak Spider Man, co přišel o sítě. Fuck. 
"Co to doprdele.." Zanadával jsem, když se na mě stočili pohledy ostatních a já nemohl, nemohl se teleportovat pryč. Moje schopnosti prostě.. nefungovali. Mohl jsem to svádět na tlumič na svém zápěstí, ale ten nikdy, nikdy neselhal. Ale mohl by.. možná. To jako vážně teď? Ne, nedávalo to smysl a já neměl čas přemýšlet, když jsem slyšel nabíjení pušek a sám prostě jen vytáhl pistoli zpod opasku, pustil rudovláska na zem a připravil se opětovat palbu. Protože tohle nebude hezký.. Znovu jsem se snažil přivolat portál, vypadal, že rudnu vztekem, zlostí, div se nesnažil meditovat, ale nic nepomáhalo a já.. 
"Fuck, fuck, fuck!" Nadával jsem a pohledem pátral v okolí. Protože jestli sem Hrdlořez nepřijde, jsem totálně v prdeli vážení! Cítil jsem střelu, co mi měla propálit břicho, ale namísto toho prošla skrz a já úlevně vydechl, když jsem si uvědomil, že prošla skrz jasně usídlený portál. Nevím, nevím, co to bylo za mžik, když jsem vytvořil další dva a pár rychlými pohyby zneškodnil několik mužů nalevo. Chtěl jsem se vrátit, znovu to zkusit, ale znovu jsem nemohl. Znovu to bylo pryč a já.. Já to vůbec nechápal.

Zdálo by se, že téměř nedýchám, ale opak byl pravdou. Byl jsem klidný, tak ledově klidný, až se to zdálo směšné. Zdálo se to patetické, ale podobná situace, podobná nejistota, to jsem zažíval denně, každá mise, na kterou jsem šel, byla nejistá, nepřátele neznámí, vývoj situace neočekávaný, nikdy nešlo nic podle plánu. O tom to bylo. Jít a prošlapat cestu ostatním, vrhnout se do toho po hlavě, nasadit život a vždycky se z toho nějak dostat. Necítil jsem nervozitu, když se ten zelenovlásek objevil jako blesk z čistého nebe. V tomhle podělaném světě se mohlo stát cokoliv, viděl jsem už tolik směšně neuvěřitelných schopností, že mi tahle přišla naprosto v pořádku. Přesto jsem neměl tušení, o koho se jedná. Co umí. Jaké je úrovně.
Čert to vem, všichni Seraphini byli naboostovaní zmrdi, úplně jinej level vojáků, ten typ nepřítele, od kterýho jste mohli očekávat naprosto cokoliv. Proto jsem byl ostatně v klidu. Nemělo cenu se stresovat tím, co člověk nemohl ovlivnit nebo změnit.
Sledoval jsem probíhající výměnu pod námi a jen nespokojeně sykl, měl jsem vzít nějaký odposlech, ale celý to bylo dost narychlo, takže jsem slyšel jen kusé informace. Nevadí. Obezřetně jsem sledoval vývoj situace a přemýšlel, co bude nejlepší strategií. Měli jsme na své straně moment překvapení, otázka byla, jaké máme priority. Hope byla realistka a oba jsme věděli, že dostat zpět k ní alespoń jednu z těch dvou možností bude úspěch, ale prozatím jsem chtěl být optimista. Zkusím toho Seraphina a Jake vezme zboží. S trochou štěstí to překvapení bude stačit, aby mi povedlo ho znegovat a Jake si s těma slabochama z odboje poradí, už jsem přemýšlel, jak mu co nejrychleji a nejjasněji sdělit svůj plán, když se vedle mě pohnul a já okamžitě věděl, že je zle. 
"Jak-Jakeu!" zasyčel jsem varovně, ale to už byl dávno v portálu a zmizel mi z dosahu. "Shit.." ulevil jsem si, proč je sakra tak horká hlava?! Křečovitě jsem stiskl zbraň s těžkým odoláváním zastřelit jednoho nejmenovaného vojáka Anglie, ale místo toho jsem znovu pohlédl skrze dalekohled a hodnotil situaci. Můj nejtrpělivý parťák si vybral špatně, tušil jsem od začátku, že tím zbožím je jediná členka Odboje, kterou jsem neznal. Rozhodně ne Emmett Bailey ty osle! Všechny ty drobné detaily, řeč těla mužů kolem ní, jak ji nenápadně schovávali za svými zády, jak ji zelenovlásek bezpečně našel. Ta holka!
Jenže katastrofa už začala a mě nezbývalo než přeskládat všechny ty dílky ve své hlavě a vytvořit plán bé, protože jinak si budu muset hledat nového parťáka a to vám přísahám, že po tomhle fiasku ho jen tak sladkou smrtí umřít nenechám, ne dřív, než ho donutím vypustit na tom tréninku duši, aby si pamatoval, že velitel se poslouchá z dobrýho důvodu!
Tak jo, pořád může sundat Odboj, zatímco já vzít tu holku. V současné chvíli se mi jevila důležitější než Seraphin, protože v nastalé situaci byla snadnějším cílem. Úspěch téhle mise je i jen dovést ji zase zpět, ještě není všechno v háji. Jenže to by tam můj parťák nesměl předvádět to divadýlko! Co to sakra mělo bejt?! Proč už dávno nezmizel?! Když nic jiného, Bailey, který představoval ze všech v odboji největší problém, by byl ze hry, jenže z nějakého důvodu se Jake díval zmateně kolem sebe, nadával a nic se nedělo.
"Tak dělej, na co čekáš, Greene?" skrze hledáček jsem pozoroval všechny členy skupiny, Duce i Liwer se otočili, viděl jsem, jak Liwer zvedá ruce, ale vypadal stejně pitomě jako Green, zatímco Duce na něj něco křičel a ukazoval při tom na modrovlásku. Přestal jsem pozorovat Jakea a místo toho se podíval na ní. V její tváři se zračila zranitelnost, bolestné překvapení, ale i zlost. Upírala svůj pohled na Malcolma, zatímco ji jeden z odbojářů stále držel, v tu chvíli se ozval známý zvuk a Jakeovy portály se znovu otevřely.
Dělala to ona. Netušil jsem jak, netušil čím, netušil jak moc, ale ona nějak ovlivňovala schopnosti nejen Jakea, ale i odbojářů. Nebylo na co čekat. 
"Zasraní nováčci!" zavrčel jsem si tiše sám pro sebe, precizně narovnal a znovu položil ukazováček na kohoutek. Nádech, výdech, výstřel. Liwer se o sekundu později zhroutil na zem. Duce se zmateně rozhlédl kolem sebe. Nádech, výdech, výstřel. Sesunul se k zemi s tupých výkřikem. V tu chvíli se směrem ke kopci, na kterém jsem ležel, upřely i pohledy všech ostatních a já vyskočil na nohy, vytáhl černý Glock z pouzdra a rozeběhl se k nim. 
"Braň tu holku!" zařval jsem na Jakea, zatímco jsem stále v běhu zaměřil a jedinou střelou popravil muže za blonďákovo zády. Věděl jsem, že muže, který ji držel, musím oddělat ručně, bylo riskantní střílet po něm, když ji stále svíral. Přitáhl jsem k sobě její pohled a rozhodl se vyzkoušet svou teorii, když jsem zkracoval dlouhými kroky svou vzdálenost s jejich a pohlédl na Seraphina na své pravé ruce.
"Down!" zařval jsem tvrdě a bez zjevného překvapení sledoval, jak na mě ten zelenovlásek zírá bez jakékoliv reakce. Tohle bylo v prdeli.

Nevyjadřoval jsem se k chování odbojářů, ani k jejich výčitkám, protože všechno, co jsem pro ně mohl udělat, jsem už dávno udělal. Můj pohled se zaklesl do modrovlásky, která naštvaně škubala rukama, ale oproti mužskému pevnému sevření neměla šanci. Vyčkával jsem na okamžik, kdy se s ní vytratit, a ten okamžik perfektně nastal. Krátce jsem se pousmál. Nepřekvapovalo mě, že se za zády odboje objevil blonďák, protože jsem o jeho přítomnosti, stejně jako o dalším anglickém vojákovi, fialovláskovi skrytého v kopcích už dávno, dávno věděl. Ještě předtím, než se objevil odboj, ještě předtím, než vůbec stačili zakempovat na ty dlouhé hodiny před celým tímhle divadlem. Mohli jste si směšně namlouvat, že mi to pošeptal vítr nebo zvířata kolem, a nejspíš byste zase tak daleko od pravdy nebyli, ale na místě, kde setkání proběhlo nebylo nikoho, kdo by znal sebemenší změnu lépe než já. Slyšel jsem tvůj dech, vojáku, ačkoliv jsem obdivoval tu skálopevnou pozici se kterou jsi tam ty dlouhé hodiny ležel. To muselo být vyčerpávající.. 
Naklonil jsem hlavu na stranu a pozoroval, jak se blonďákovi, stejně jako všem ostatním vypínají jeden po druhém schopnosti a ta ukázka moci, co proudila dívkou, byla jasným důkazem, proč ji on chce. Protože představovala nebezpečí pro jeho poslání a stejně tak i mocnou zbraň, kdyby se připojila k nám. Nebo ke komukoliv jinému.. 
Hlavu jsem otočil za výstřelem, když se velitelé odboje skáceli vedle mě na zem, tak lehce, jako kdyby nikdy neexistovali a já se netvářil nijak zděšeně nad jejich rychlou smrtí, protože tak to prostě bylo. Sledoval jsem fialovláska, co ještě za běhu štěkal rozkazy a sledoval ho s jistým zaujetím a fascinovaností. Stejně jako to, když vyřkl ten svůj známý rozkaz a vzhledem k dívčino upřenému pohledu se nestalo vůbec, ale vůbec nic. 
Věděl jsem, že mi zbývá jen pár minut, a tak jsem prostě mrknutím oka zmizel, jen abych se objevil za odbojářem, co svíral dívku jako štít, vkradl se mu pod uniformu, vyšplhal mu na krk v podobě malé krysy a pak se prostě zhmotnil za ním a jedním utnutím hlavy ho poslal k zemi. Když jsem pak chytil modrovlásku nevybíravě za ruku a sám ji použil jako štít, svůj pohled jsem znovu upřel na fialovláska, co zatím zneškodnil zbytek. 
"Říkal jsem si, kdy se konečně vyhrabeš z toho křoví, Williame Canningu. Nebo mám tvrdit Hrdlořezi z Birminghamu?" Naklonil jsem hlavu na stranu a krátce se ušklíbl. Věděli jsme, kdo je. Věděli jsme o něm každičký detail, o té nejostřejší zbrani. Dokonce i Nikolay kdysi pronesl, že by ho zajímalo, jak by Hrdlořez vypadal po setkáním s ním. Ale to byly jen šuškandy.. 
Jestli si myslí, že tohle setkání, informace, které tak náhodou unikli získali svým umem a tvrdou prací, byli tak moc na omylu. On to předpokládal, on to tak chtěl a tak to i dopadlo. Chtěl vylákat anglické vojáky z hnízda, chtěl zasít jen další a další rozkoly, aby se požrali navzájem zatímco on sklidí ovoce. Ta holka byla zajímavá, byla trofejí, ale věděl jsem, že informace o průběhu budou stejně cenné. Těkal jsem pohledem z jednoho na druhého, když jsem dívce nadzvedl bradu a donutil se dívat se tomu vrahovi přímo do očí. Protože pak jsi byl naprosto neschopný, že? Jaká škoda, chtěl jsem vidět něco dalšího. 
Věděl jsem, že s ní neodejdu, ne, když se její schopnost dokázala zaměřovat jen na jednoho z nich a ten s portály byl problémem, před kterým se rychlostně neskryji, obzvlášť s jistou lidskou zátěží navíc. A pokud se bude soustředit na něj, bude Canning dalším problémem. A tak jsem se jen znovu pousmál. 
"Mám ti od něj vyřídit srdečné pozdravy. Těší se na setkání.." Mrknul jsem na fialovláska, možná jsem mohl začít bojovat a skutečně s modrovláskou odejít. Ale věděl jsem, co ji čeká. A možná jsem to mohl svádět na pohnutky dobrého srdce, ale pravdou bylo, že jsem zaslechl něco jiného. Otřesy země, to, jak všechno naokolo, hmyz, snad i vítr ustal ve své činnosti a ztichl. Protože se něco blížilo. Něco obrovského a nekontrolovatelného jejichž řev pronikl až sem. "pokud přežiješ" strčil jsem modrovlásku do zad, a pak, stejně rychle jako jsem se objevil, jsem zase zmizel. Měl jsem své informace, měl jsem, co mu nabídnout. A jen doufal, že to bude stačit.
Přesun

Zastavil jsem se uprostřed pohybu, okamžitě přešel do té bojové pozice, protože dokud na mě ta holka koukala, nemělo cenu snažit se používat své schopnosti. Netušil jsem, jak přesně to ovládá, ale dokud jsem měl její plnou pozornost, neměl jsem šanci své schopnosti použít, ne, že bych to měl v plánu. Zelenovlásek se objevil vzápětí, nepřekvapilo mě, když za mě popravil odbojáře, který svíral modrovlásku a vytvořil si z ní vlastní štít. Zamračil jsem se, zvedl pevně zbraň a namířil na ně. Pravdou zůstávalo, že v hlavě jsem už dávno kalkuloval možnosti a ano, vystřelit i za cenu, že modrovlásku zasáhnu spolu s ním, byla jedna z možností. Nebyl jsem Jake, nebyl jsem hrdina, který chtěl zachraňovat života za každou cenu, který byl ochotný obětovat cokoliv pro dobro, protože tak to prostě v sobě měl. Ten ukázkový klaďas, kterého budou všichni milovat za ty heroické činy a nekonečnou odvahu. Jenže takhle to nefungovalo, to byla jen naivní představa. Ve skutečnosti mohla Hope zářit ve své funkci zachránkyně jen proto, že měla ty, kteří udělali všechnu tu špinavou práci, kterou ostatní odsuzovali, ale bez které by tu už dávno nebyli. Jake byl hrdina, který se vrhl mezi ostatní, aby zachránil nevinné životy. Pravdou ale bylo, že kdybych nebyl chladnokrevný hrdlořez, byl by mrtvý. Tak jednoduché to bylo.
Podíval jsem se na toho zelenovlasého kluka, byl skoro ještě dítě, jeho tělo vypadalo tak křehce a zranitelně, kulka by nejspíš proletěla tím útlým tělem ven, sotva bych vypálil, ale já se na něj nedíval soucitně ani váhavě, protože to číslo, které předtím ukazoval Odboji, bylo varováním. Byl Seraphin a to znamenalo, že je hrozbou, kterou jsem nebral na lehkou váhu. Nepřekvapilo mě, že mě zná. Celá ta jejich zasraná organizace byla na úplně jiné úrovni než my. Rádi jsme se oháněli tím, jak je Anglie daleko, jak jsme se dokázali téměř vrátit k minulému životu, ale ani já ani Hope jsme nebyli tak naivní, abychom tomu věřili. Protože proti nim jsme byli jen děti hrající si se svými zbraněmi.
Mířil jsem dál zbraní na jeho hlavu a přemýšlel. Věděl jsem, že ten čas, kdy se musím rozhodnout, co dál, se každou sekundou krátí. Zabít ho? Věděl jsem, že bych to dokázal. Ne protože jsem nejlepší, ale protože jsem nejvytrvalejší voják ze všech bez pudu sebezáchovy. To moje priority mi tohle umožňovali, protože tam, kde ostatní váhali, já byl připravenej za naši věc zemřít. Nepochyboval jsem, že bych ho dokázal zabít, tu holku bych nejspíš musel vzít spolu s ním. Ona byla pravděpodobně klíčem, držel ji jako štít, takže přepokládal, že bych jí neublížil, což ale nebyla pravda. Jenže ve chvíli, kdy promluvil a čas vypršel, jsem už věděl, že to neudělám. Mrtvý Seraphin nebyl cílem mise. Jakkoliv cynické se to mohlo zdát, jeho smrtí bychom nic nezískali. Byl by mrtvý, ona taky, ztratili by jednoho člena, kterého by stejně okamžitě nahradili, zato my bychom ztratili ty informace, které mohl on nebo ona poskytnout. Takže ve chvíli, kdy zmizel, jsem sklonil zbraň a vydechl, abych napjaté tělo uvolnil.
"Greene, postarej se o ně a tím myslím každému z nich kulku do hlavy, je to jasný?! Nechci další mrtvý sráče, co se mi snažej sežrat obličej. Zkus to neposrat, máme společnost. Pak otevři portál." zastrčil jsem pistoli zpět do pouzdra a odklonil pohled od svého blonďatého kolegy, kolem něj se motal ještě poslední člen odboje, ale i kdyby ho ta holka vypla, zvládne ho, nepochyboval jsem o něm. Jen jsem doufal, že soucit si tentokrát nechá pro sebe, stejně byli všichni odepsaní, tak ať to tak i zůstane. Možná byl dobrák, co chtěl ostatní zachrańovat, ale zároveń nebyl taková cíťa, aby se mi z toho složil, to zas ne. Jake věděl, co je potřeba udělat a já to prostě už nechal na něm.
Konečně jsem přetočil pohled na tu dívku, která na nic nečekala a mezi tím se už dávno rozeběhla pryč. Povzdechl jsem si, nebylo to tak, že bych měl radost z toho, co hodlám udělat, zároveń jsem ale necítil ani výčitky. Necítil jsem nic, když jsem se rozeběhl za ní, rozhodně v lepší kondici, takže když jsem ji za necelou půl minutu doběhl a chytil ji znovu za loket, překvapeně na mě upřela ty oči a já doslova cítil, jak ze mě vyprchal ten známý, nepopsatelný pocit. Nemínilil jsem se, rozhodně jsem nemínil nechat ji odejít. Bylo smutné, že unikla svému osudu jen proto, aby se dostala do mých rukou, kde ji čekal pravděpodobně osud dost podobný, ale taková prostě byla realita. Zatímco se v mém držení cukala a trhala rukama, aby se osvobodila, z jejích úst padala slova, která byla vzhledem k situaci celkem pochopitelná, já ji prostě jen jednou rukou otočil, přitiskl ji k sobě, abych jí zabránil v pohybu a tou druhou jem jednoduchým plochým úderem dlaně do jejího zátylku ukončil její snahu se osvobodit. Svezla se mi do náruče naprosto malátná a v bezvědomí. Ozvalo se hlasité praskání a první Inferius začali vybíhat z lesa.
Nevzrušeně jsem si ji vyhoupl do náruče, byla lehká a mě nedělalo problém i s ní překonat tu krátkou vzálenost, která nás dělalila od portálu, který Jake k mému klidu vytvořil.
"Sežeň Hope a pak se vrať, promluvíme si." pronesl jsem ledovým hlasem, který jasně naznačoval, že přednáška na téma porušení rozkazů tvého kapitána tě bude hodně bolet.
Přesun všichni