Nikolay & Viktoriya Yevgeniv

pro **Nikolay Yevgeniv** Tue Jul 30, 2024 1:43 pm

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv 200w.gif?cid=6c09b952ci36ktad3yhlk9zgfs6uqt92klllbbsdjstyo9es&ep=v1_internal_gif_by_id&rid=200w

Появление
Výška 198 centimetrů, váha 102 kilo při posledním kontrolním screeningu. Jsem velmi vysoký, postavou robusní, statný, trénovaný a svalnatý. Denně strávím několik hodin pravidelným kardio i silovým cvičením, abych svou postavu neustále udržoval v dokonalé fyzické kondici. Mé tělo je tvrdé, odolné, na mnoha místech zjizvené, avšak každá z těch jizev je pouze připomínkou selhání, selhání, které nepřipadá v úvahu.
Mám delší vlasy, které jsou přirozeně černé, husté a lesklé, léty experimentů a nejrůznějších látek, které byly do mého těla vpraveny, část mých vlasů přešla do platinově bílé barvy, především na levé straně mé hlavy. V současnosti mám tedy vlasy černobílé, ne však, že by na tom záleželo. V průběhu experimentů mi také zesvětlalo obočí a husté bílé řasy, které rámují chrpově modré oči. Má kůže je velmi bledá, porcelánově jemná, protkaná množstvím žil.
Nosím tmavé oblečení, nejčastěji černé kalhoty, černé tričko a tmavou bundu, leč nejsem ve svém stylu nijak vybíravý, nezáleží na tom, jak vypadám, jde pouze o funkčnost nejen co se týká tuhých sibiřských zim, ale především pružnost a volnost materiálu, který mě neomezuje v kontaktním boji.
Nad pravým okem mám vytetované své sériové číslo – 001 a v pravém uchu nosím výraznou zlatou náušnici. Nad pravým koutkem mým výraznou jizvu.

Nejsem rozhodně svou výškou žádná malá holka. Měřím kolem 170 cm a vážím kolem 59 kg. Co k výšce, to do váhy rozhodně ne. Jsem hubená, ne tím vychrtlým stylem jako jsem bývala dřív, ale rozhodně neoplývám žádnými silovými přednostmi nebo vyrýsovanými svaly. Mé tělo je vytrénované a pružné díky tvrdým tréninkům mého bratra, ale spíš než silou vyniká jen obratností a rychlostí. Pořád se s ním učím, nebudu tvrdit opak, roky upoutání na lůžku jsou stále znát v tom velmi špatném balancu a nejisté obraně.
Dříve uhlově černé dlouhé vlasy jsou nyní kompletně sněhově bílé spadající v dlouhých pramenech až k zadku a které nosím nejčastěji volně rozpuštěné, aby zakryly tetování 002 na krku pod levým uchem. Označení, které již více než požehnáním shledávám prokletím. Díky té nechvalně známé látce pro supervojáky, se kromě barvy mých vlasů, změnila i barva mých řas, obočí i kůže, která na sobě možná už nemá znatelné vpichy po množství podávaných anestezik, ale stále zůstává jemnou a nezdravě světlou.
Jediné, co zůstalo stejné jsou ty oči, chrpově modré, stejné barvy jako mého bratra. A stejně jako v jeho, ani v těch mých nehledejte laskavost a přijetí. Jsou chladné, ledově klidné, většinu času netečné, odklánějící se od všeho, co se děje. Stejně jako rty, které se málokdy roztáhnou do toho stejného jemného úsměvu jako kdysi. Teď jsou pevně stažené do úzké linky, protože projevit slabost, je v Seraphinech nepřijatelné, stejně jako radost a sentimentálnost.
Oblečení nosím stejně tmavé jako můj bratr, funkční, prodyšné a užitečné. Rukávy funkčních triček dlouhé, zakrývající většinu světlé kůže, stejně jako límec pod krkem. Pro šaty nebo podpatky není na základně místo.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv Dd0590540547543a6e6cc6abb90a55d8

Характер
Voják, nástroj, zbraň. Byl jsem vychován jako někdo, kdo plní rozkazy a přání velitele, na ničem jiném nezáleží. Jsem ochotný obětovat cokoliv a kohokoliv, abych splnil misi. Nemilosrdně a cílevědomě. Jsem velmi striktní v dodržování pravidel a rutin, mám několik rituálů, které jsem si během let vybudoval a velmi se jich držím. Mé chování je poněkud předvídatelné, nikterak mi na tom ale nezáleží. Ke svému okolí se chovám pouze tak, jak vyžaduje situace. Obvykle jsem ve svém chování odtažitý, klidný, mlčenlivý a trpělivý, velmi houževnatý a tvrdohlavý, ačkoliv v mém případě se nejedná o tvrdohlavost jako spíš o manickou posedlost splněním úkolu. Není věc, která by mě donutila uhnout z cesty a ztratit směr, výsledek mise je to jediné, na čem mi záleží a jsem ochoten eliminovat cokoliv, co mou cestu ohrožuje.
Nejsem společenský, nemám rád lidi, nemám zájmy, které bych realizoval ve volných chvílích, nemám cíle ani sny, za kterými bych se honil nebo je toužil naplnit. Můj život vyplňují mise a tréninky, nepřemýšlím o minulosti ani budoucnosti a řídím se pouze přítomností. Jsem velmi uzavřený a pragmatický. Nemám rád slabost a vybavování, nerad nad věcmi přemýšlím, mám rád jednoduchý, přímočarý způsob, v němž není místo pro city, emoce nebo pochyby.

Klidná a vážná. Ne chladná nebo odtažitá, nic neskrývám, nic nepřikrášluji. Taková byla má tvář od nepaměti. Možná jsem se dřív jako dítě usmívala, byla naivní a laskavá, ale realita na mě dopadla mnohem dřív než na všechny ostatní. Když jsem přišla o slova a musela používat jen činy, letmé posunky, pohledy.. Musela jsem dospět, mnohem dřív než by jakékoliv dítě mělo. Když se člověk dívá smrti do tváře, změní ho to. Zatvrdí. Bojovala jsem dlouho, dlouho jsem si odmítala připustit, co se děje dokud jsem to nepřijala. Dokud jsem se nesmířila se vším, co přišlo a mělo přijít a došla ke smíření na takové úrovni, o kterém lidé sní nejspíš celý svůj život. Proto jsou mé oči vždy klidné, má mysl rozvážná, ne impulsivní, ale vyrovnaná, má rozhodnutí pevně daná. Dostala jsem šanci, za kterou se skrývá mnoho bolesti. A neberu ten dar na lehkou váhu. Podřizuji se, protože musím. Mlčím, protože musím, protože dovolit si mluvit nebo odmlouvat je možností, co mi nebyla dána. Ale pokud tu příležitost mám, jsem upřímná, rázná, naprosto nekompromisní. Jsem tvrdohlavá, ta, co si bude stát za svou pravdou ať už jí bude stát cokoliv. Máloco mě zlomí, máloco mi ublíží, ne proto, protože bych neměla city, těch mám až příliš. Ale protože je život příliš vzácný na tolik bolesti a smutku, a tak jsem se rozhodla být neoblomnou skálou o kterou se každý tenhle pokus jen bezhlavě roztříští. Nejsem zlá, rozhodně nejsem ani krutá, mám srdce, které ukazuji těm nebožákům v celách a které se v téhle společnosti ale příliš nenosí. Jsem tvrdá, ale ne natolik, abych když se nikdo nedívá, neukázala tu lidskost, co mám. Jsem uzavřená, protože se nenašel nikdo, pro koho bych se dokázala naplno otevřít, oddat. Ukázala ten ztracený jemný úsměv, tu něžnost, laskavost, tu touhu po přátelství, po hlubším poutu, po lásce, o které jsem si ještě nezakázala snít. Ještě ne..

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv 5e035104fe5683b5b8d946dadffede76

Способности

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv Nqoj1gu2l8ra1

Od dětství, kdy jsem se dostal do vládního programu Fireflies, jsem byl trénován jako člen zabijáků a vrahů, budoucích příslušníku obávané organizace Seraphines a má výchova tedy odpovídá duchu vyšších cílů, tedy klidně obětovat život ve jménu jeho. Byl jsem vychován jako zbraň, která si plně uvědomuje rozsah svých schopností a je schopna chladně kalkulovat situaci, obětovat i to nejdůležitější pro výhru. Četnými boji, tréninkem i mnoha misemi se mé myšlení vytříbilo a nastavilo do módu dokonalého supervojáka. V boji jsem naprosto chladnokrevný, vypočítavý a strategický, zvyklý promýšlet mnoho tahů dopředu a nenechat nic náhodě. Setkal jsem se s mnoha protivníky, a tak jsem schopný z drobných detailů zjistit obrovské množství informací. Mé mistrovství v předvídání v kombinaci s mými nelidskými fyzickými schopnostmi a neuvěřitelnými schopnostmi mě činí v bitvě skutečně bezkonkurenčním.
проницаемость neboli prostupnost umožňuje stát se nehmotným a umožňuje uživateli projít jakoukoli hmotnou záležitostí; může procházet zdmi anebo zemí, stejně jako nechat nepřátelské útoky neškodně projít skrze tělo uživatele. Uživatel si může vybrat, zda učiní nehmotnou jednu svou část nebo celé své tělo. To umožňuje plynule manévrovat přes překážky a bez námahy se vyhýbat příchozím útokům. Zatímco je nehmotný, zažívá uživatel pocit pádu, protože díky nehmotnosti jej gravitace nepřitahuje k zemi. Navíc jím prochází všechno, včetně světla, zvuku a vzduchu; což znamená, že zatímco je jeho schopnost aktivní, nevidí, neslyší ani dýchá (pakliže je nehmotnou částí jeho hlava). Pokud je tato schopnost deaktivována, zatímco uživatel prochází zemí nebo jiným pevným předmětem, bude okamžitě odražen na povrch kvůli fyzikálním zákonům, které nedovolují, aby se jejich vlastní tělesná hmota překrývala s jakoukoli jinou již existující hmotou.
Má největší síla je neuvěřitelné ovládnutí mé téměř neovladatelné schopnosti až do té míry, že jsem často považován za neporazitelného. Jsem schopen předvést pečlivou přesnost, kdy a kde v mém těle by měla být aktivní prostupnost při provádění rychlých pohybů. Z těchto důvodů je ubránit se mým útokům v boji hraničně nemožné. Díky přísnému výcviku jsem schopen zvládnout okamžitou přepravu prostřednictvím odpudivé vlastnosti své schopnosti, jsem schopen upravit směr a polohu svého padajícího těla, abych řídil trajektorii mého vymrštění, a také pomocí předpovědi založené na zkušenostech, abych se znovu vynořil vedle cílů, což mi umožňuje zasáhnout je z jakéhokoli úhlu. Své schopnosti využívám zejména v kombinaci s fyzickými a kombinovanými útoky. Dokážu se pohybovat obrovskou rychlostí a disponuji obrovskou fyzickou silou.
Kromě toho jsem také schopný senzor, způsobilý detekovat manu na několik kilometrů ode mě, na manu mám také velmi dobrou paměť a na základě poznatků jsem schopen ji přiřadit k jejímu majiteli.
V průběhu experimentů jsem ztratil cit ve většině částí svého těla a nejsem schopný vnímat bolest.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv Tumblr_n2mzr2nf7C1sji00bo1_500

Healer, medik, léčitel. Má schopnost dostala v průběhu let spoustu přezdívek a stala se v očích trojky a čtyřky, nejspíš i v očích mého samotného bratra a celé organizace podřadnou a doplňkovou, nepřípustnou pro první linii obávané organizace.
Má schopnost spočívá v extrémně rychlém léčení ran pouhým dotykem, ať už svých, tak jakýchkoliv zranění ostatních, jsem schopna vyléčit nevyléčitelné, sešít oddělené kusy k sobě jako kdyby nikdy oddělené nebyly, zahojit jizvy, zastavit krvácení, vytáhnout z těla jed, otravu, zpomalit proces stárnutí nebo ho naopak urychlit v závislosti na tom, jak často s tou osobou pracuji. Stejně jako dokážu léčit rány fyzické, dokážu léčit i ty psychické. Nedokážu léčit traumata z dětství, nedokážu mazat vzpomínky nebo je napravovat, ale mohu ulevit od bolesti. Od bolesti z ran, od bolesti ze ztráty, utrpení z mučení, zbavit všechny těch nepříjemných pocitů a nechat je odejít pryč, vymizet a nechat tam to prázdno a mírumilovný klid. Tahle schopnost mě dělá stejně tak skvělým infiltrátorem a tím, komu se otevírají tajemství pod tím příslibem klidu a oddechu, svěřují se všechny ty pandořiny skříňky a podléhají mi tak i ti nejtvrdší nepřátelé. Ale na sebe ji nepoužívám, stejně tak jako k tlumení pocitů, se uchyluji k tomuto nerada, pokud nejsem v přímém ohrožení života, říkejte mi sadista, ale ráda věci prožívám na vlastní kůži, ať už je to sebevíc nepříjemné.
Ač se má schopnost může zdát doplňkovou, při boji je rozhodně smrtící. Pokud se nepřítele dotknu, můžu mu zrychlit nebo naopak rapidně zpomalit srdeční tep, pohrávat si s jeho životními funkcemi apod.
Další z řady mých schopností je právě vyznat se v léčitelství i jinak, jsem obeznámena s řadou jedů a protijedů a bylinek z nichž pochází, ačkoliv by se o Rusku dalo mluvit jako o ledovém království, v centru ústředí programu Fireflies je života až až. A jejich rozlehlý laboratorní skleník je jediné místo, kde se cítím sama sebou.
Co se týče nějakých bojových schopností, jsem ten člověk, co jedná s ledovým klidem, s rozvážností vyhodnocuje situace a přizpůsobuje je sobě i dané chvíli. Možná jsem i dobrý posluchač a pozorovatel, ale v mládí jsem se setkávala s tak málo lidmi, že mi úmysly a určité situace stále zůstávají záhadou a nedokážu je předvídat nebo odhadovat.
Ohledně boje na blízko a na dálku, nezdá se to, ale jsem vycvičeným zabijákem stejně jako všichni ostatní. Naprosto přesně vím, kam zamířit se svými dýkami schovanými v tom pouzdru na stehně, aby člověk do pár vteřin vykrvácel. Vím, že přímý a dlouhý střet s nepřítelem nejsem schopná ustát, když se tedy ocitnu pod útokem, bojuji hbitě, rychle a nekompromisně, dokud nedojdu do fáze, kdy moment překvapení vyprchá a já se musím stáhnout a použít zbraně. Zbraně všech druhů jsem také schopná ovládat s přehledem, jelikož mě Nik nutí trávit většinu času po střelnicích, kde kritizuje a trestá špatně trefené terče. Mou slabinou je síla, balanc, a určitě i rychlost, pokud přijdu o moment překvapení a přijde má nejistota v úhybech a správného postoje těla. Já vím Niku, já vím.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv D6e73f0a7d2e110523e60fd2798516aa

История

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv Aa579e5160f90e07d8b111e7160aa7de

Narodil jsem se před sedmadvaceti lety v malé vesnici na severu Ruska. Zima, permafrost, sníh, led. Hlad. Vlci a medvědi. Hlad. Moc si své rodiče nepamatuju, byly mi čtyři, když se narodila má sestra Viktoriya a rodiče nás oba dali do sirotčince. Viktoriya byla nemocná od narození, přestože jako každý jiný Rus byla zvyklá bojovat o svůj život už od začátku. Neviním rodiče z toho, že nás opustili. Nejspíš mysleli, že nám tím dávají větší šanci přežít. Kdo by věřil, že v dnešní době vážně někdo umírá na hlad a zimu? Ale nebudu si stěžovat.
Viktoriyino zdraví se postupem času zhoršovalo. Naučila se chodit, mluvit, byla veselá a zvědavá, ale nevydržela dlouho. Dokud to šlo, chodíval jsem s ní ven, poznával okolní svět a když už nemohla, nosil jsem jí na zádech, vesele ukazoval na všechno kolem, učil ji nová slova, kvůli ní se snažil být pořád tak optimistický a nadšený, protože byla ještě malá a já ji měl rád. Vždycky jsem ji měl rád. Od prvního okamžiku, kdy ji matka přivezla z porodnice domů a ukázala mi ji v bílé zavinovačce, jsem se zamiloval do toho pohledu, který ke mně upřela a který se nikdy nezměnil. V její přítomnosti jsem si vždy přišel potřebný, vždy jsem měl někoho, kdo na mě čekal, kdo se šťastně usmíval, kdo opakoval mé jméno s láskou a dožadoval se mé pozornosti. Byl jsem hrdý starší bratr, který ji chránil a chtěl, aby měla lepší život.
Neměli jsme se zle. Rozhodně si nepředstavujte Olivera Twista a pochmurný ruský sirotčinec, kde nás jeptišky švihaly do bosých nohou, ve skutečnosti byl ten náš malý domek docela útulný a tety hodné, ale nestačilo to. Viktoriyin stav se zhoršoval. Potřebovala doktory, potřebovala léky, potřebovala někoho, kdo by tohle všechno zaplatil. Jenže to sirotčinec nemohl. Ne protože by nechtěl, ale protože prostě nemohli dát všechno jen jí. Já to chápal, vážně jim nic nevyčítám, ale bezmoc, kterou jsem v té době pociťoval, byla hrozná. Usmíval jsem se a vyprávěl ji v té posteli nové a nové příběhy, ale s obavami sledoval její unavenou tvář a stále slabší tělo.

Vládní projekt Fireflies přišel nečekaně a osudově. Pamatuji si tu ženu, krásnou vědkyni v bílém plášti, která všem dětem v sirotčinci odebírala krev, měřila nás, výšku, váhu, srdeční tep, kapacitu plic a za každou dobrou hodnotu dávala bonbony. Já jich měl nejvíc. Snažil jsem se, protože Vi se účastnit nemohla a já se těšil, až se s ní rozdělím se svým pokladem. Neposlouchal nebo spíš nechápal jsem, co nám ta žena říká, proč vlastně přišla. Já to bral jako hru, soutěž o bonbony, ze kterých měla moje sestra takovou radost. Když pak přišli muži s vyšitou světluškou na stejných bílých pláštích a oznámili, že mi nabízí se do projektu zapojit, neměl jsem zájem. Proč bych se měl stěhovat pryč? Byl jsem spokojený, měl jsem rád ten malý domek, byl jsem pořád s Vi, ale právě ona se stala důvodem, proč jsem se nakonec stal jedním z těch prvních padesáti dětí, které se účastnily experimentů. Protože tehdy, když jsem mužům vyprávěl o své sestře, mi jeden z nich s úsměvem nabídl, že oni přece jsou doktoři a léky pro mou sestru nebudou problémem. A tak jsem souhlasil. Bylo mi deset let.
Budova výzkumného centra byla nesrovnatelně luxusnější než cokoliv, co jsem kdy zažil. Možná mě to mělo tehdy varovat, byla to jen chabá náplast na to všechno, co jsem v ní zažil. Ale nebylo cesty zpět. Projekt Fireflies se specializoval na genové manipulace na lidské DNA, který měl vést k probuzení nových schopností u lidí. Měli jsme se stát novými superlidmi, kteří by byli schopni odolávat nemocem, bojovým látkám, hladu, bolesti. A ano, experimenty na lidech byly do té doby zakázané z dobrého důvodu. Protože nikdo nebyl připraven na to, co se dělo. Neznal jsem bolest, netušil, jak může člověka vyčerpat extrémní horečka nebo naopak zimnice, jaký je to pocit, když si chcete strhat kůži z těla, když vám přijde, že vám praskne hlava, když si chcete vytrhat zuby nebo oči, abyste uvolnily ten tlak, který vás rve zevnitř. To všechno jsem začal zakoušet. Brečel jsem bolestí, prosil zoufalstvím, křičel, aby něco udělali, aby mě radši zabili. Jenže se nic nedělo. Žádné zázračné schopnosti, žádné výhody, které by nikdo jiný neměl. Prostě jsem to jen přežil, znovu a znovu se budil v bílé posteli, vyčerpaný, oněmělý křikem, sotva schopný se pohnout. Jenže to nebylo to, co by je uspokojilo. Oni nechtěli, abych přežil. Chtěli, abych to probudil, a tak mi dali těch pár dní, kdy mě krmili tím nejlepším jídlem, nosili mi krásné hračky, chovali se hezky, jen aby znovu přišla ta krásná doktorka a já věděl, že mě čekají další dny z pekla.
Ale stálo to za to. Vi milovala hračky, které jsem jí jednou měsíčně nosil, vypadala líp, nové léky jí pomáhali. Sirotčinec měl najednou peníze na nový nábytek, lepší jídlo.. a já si říkal, že to prostě zvládnu. Že to zvládnu, aby se mohla Vi usmívat a mít takový život, jaký si zasloužila.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv 31379b188875ea24025ae5669fbf4124

Život se smrsknul jen do té jedné místnosti, nebo byl vždycky tak malý, když jsem seděla na posteli a vyhlížela ho z velkého okna, zatímco na pozadí ke mě doléhal křik z vedlejších místností. Neotočila jsem se za těmi zvuky, zatímco jsem jen dokola vyhlížela další den, počítala na prstech dny od tvého odchodu a čekala, marně čekala a přála si, ať se konečně vrátíš. Ale dny od tvého odchodu se protahovaly, a bolestné noci byly příliš osamocené.
Pláč, radost, vztek, křik žen, které se snažili krotit chaos, co za těmi dveřmi panoval. Vždycky jsem si přála tam být, a dřív to tak i bylo. Dřív jsem obědvala s dětmi ze sirotčince v jedné místnosti, smála se, plakala, objímala bratrovo krk a vnímala jeho uklidňující vůni, když mě na zádech odnášel zpátky do postele a ujišťoval, že zítra tam půjdeme znovu. A já mu věřila. Dokud se všechno nezhoršilo. Nemocná jsem byla od narození, s rakovinou, co mi byla diagnostikována jsem se smířila, s těmi dalšími nevyléčitelnými nemocemi které přišli potom už ale ne. Nikdo mi to nedokázal vysvětlit, doktoři, co kroutili hlavami a jen se sklopenými hlavami šeptali do uší tet slova, která se mi všichni báli říct nahlas. Že už není cesty zpátky. Ani tys mi to nedokázal říct, Niku. Ani ty, když ses vracel z místa, o kterém jsi mi nechtěl říct se stále většími kruhy pod očima, které jsi skrýval za tím úsměvem, který ale postrádal tu jiskru. Tu jiskru toho Nika, toho hrdiny mých dětských snů, toho ochranářského bratra, co vždycky věřil v lepší dny. Ze tvých očí se vytrácela živost, zatímco jsi mi vyprávěl další neuvěřitelné příběhy a předával další a další dárky. Nechtěla jsem dárky, Niku, ačkoliv mi dělali radost. Chtěla jsem tebe, chtěla jsem trávit své poslední dny s tebou, protože jsme oba věděli, že nejsou a nebudou už lepšími. Ale tys na to nereagoval, s tím stálé chabějším úsměvem na unavené tváře ses znovu pod dohledem těch nepříjemných tváří, které jsem neměla ráda, nechal odvést a sliboval, že se znovu uvidíme. Chtěla jsem se ptát, co se děje, chtěla jsem znát odpovědi, ale bála se, že je nechci znát. Na jednu dobu mi skutečně bylo lépe, jestli se za to, že mi bylo lépe, dá považovat ta otupělost. Otupělost vůči všemu, nechuť k jídlu, k čemukoliv rozumnému, kdy jsem celé dny dokázala nehnutě prospat, když mě museli zvedat, otáčet, starat se o mě, protože jsem nedokázala nic jiného než přetáčet pohled k těm hodinám, k tomu oknu a doufat, že přijdeš, než odejdu já. Sama ve své hlavě, ve světě, který se při bdělých chvílích příliš rozmazával a v tom spánku, který mě lákal čím dál častěji mě vítal jiný, lepší svět. Tolik myšlenek a otázek, myšlenek na to, co se skrývá za tím oknem, co se skrývá ve tvé strhané tváři, za tím pohledem, který jsem s každou další návštěvou přestávala znát a bála se ptát. A měla jsem se ptát, měla jsem zjišťovat, co se ti stalo, dokud jsem mohla. Dokud jsem měla ještě sílu.. Ale já to nikdy neudělala.
Ten den si vybavuji mlhavě, stejně jako všechny ostatní. Ale tenhle vyčníval svou naléhavostí, se kterou mě odpojovali od přístrojů, se kterými mě vezli na tom přenosném lůžku ven a já s očima sledovala šedé zamračené nebe, za sebou slyšela vystrašené výkřiky, tolik se nepodobající těm hlasům, které mě konejšili ve vlasech, když vlastní rodiče selhali, ve vzduchu byl cítit zápach kouře, co mě štípal v očích a škrábal v plicích a jen stěžoval už tak těžké nádechy. Dýchací maska, zvuk odlétající helikoptéry a pak ten velký znak na dveřích vedle kterého mě vezli, který vídávám každé úterý, každý týden, kdy už nechodím kolem těch honosných dubových dveří, nýbrž chodím dovnitř těch dveří s tím prokletým znakem a léčím jemu zranění, které nikdo jiný nedokáže zastavit. A někdy, někdy si přeju, když se dívám do těch mrazivých bezcitných očí, že bych to zastavila. Stačilo by málo, tak málo, abych ho zabila, když jsem s ním sama seděla v těch honosných komnatách plná nenávisti a křivdy hluboko uvnitř, ale nikdy jsem to nedokázala. A on to věděl. Protože mi záleželo na věcech až příliš, abych je nechala tím sobeckým rozhodnutím zničit.
Ale zpět k příběhu. Převezli mě na Velitelství programu Fireflies. Nevím proč, nikdo mi neřekl o peklu, které se rozpoutalo za okny a které k nám, k té neoblomné pevnosti vysoko na kopcích hluboko v útrobách Ruska nemohlo nikdy dojít. Dostala jsem hezčí pokoj, honosnější lékaře, kteří na mě denně prováděli několik testů, o kterých jsme všichni věděli, jaký mají výsledek. A tys nepřicházel, abys mi dělal radost, Niku. Byl jsi pryč, možná jsi tohle všechno dělal pro mě, ale nebyl jsi tu. A já už nechtěla být dalším pokusným králíkem. Já už nechtěla žít život, kde přežívám a nežiju. Pamatuju si na tu ruku, co se zvedla s vážností ve tváři se podívala na jednu z doktorek. Pamatuju si, když jsem vrtěla hlavou a rázně odstrčila její ruku s další dávkou tlumících sraček, které jen tlumili bolest, nechali mě otupělou a prázdnou. Už jsem toho měla dost. A všichni to pochopili. Všichni kromě něj.
Říká se, že se s tím hůř smiřují ti, kdo zůstanou než ti, co odchází. Já se smrti nebála. Vítala jsem ji. Byla jsem naprosto smířená s tím, co mělo přijít a nelitovala toho, jak jsem se rozhodla. Protože jsem chtěla stejně jako sebe, i Nika ušetřit trápení. Konečně přišel. Konečně po tak dlouhé době, kdy jsem na tváři dokázala vykouzlit ten jemný úsměv, ale on mi ho neoplatil. Ne, na tváři mého bratra nebylo nic z toho, co jsem v ní vídávala dřív. Byla tam tvrdost a nekompromisnost. Rozhořčení z toho, co jsem se rozhodla udělat a co se dozvěděl. Tak proto jsi přišel? Kontrolovat mě? Dívala jsem se na něj ne zlostně, ale smířlivě, když jsem mu rukou vjela do vlasů, které neměli tu tmavou barvu jako dřív, nechala si skrz prsty projet těch pár bílých pramínků a nad jeho návrhem, že našel lék, že stačí ať to podepíšu, jsem zavrtěla hlavou. Odmítla jsem cokoliv podepsat. A tak se zvedl a odešel. A já věděla, že mě musí nechat jít. Ale to tys nikdy nedokázal, že?
Když jsem se o pár dní později probudila, zjistila jsem, že je mi mnohem lépe. Že mě nic nebolí, netlačí mě nic na hrudi, mohu volně dýchat, bez přístrojů, které už dávno byli z místnosti pryč, zjistila jsem, že mé ruce nejsou plné jizev a ran, ale jsou zahojené bez známek narušení. A mé nohy. Bože, cítila jsem své nohy, když jsem pohybovala palci, když jsem si dlaněmi nadšeně projížděla přes obličej a na vratkých nohou vstala, jen abych se přidržela stolu, ale po chvilce balance skutečně došla do té malé koupelny, jen abych se podívala, co se děje. A ze zrcadla se na mě nedívala ta vyzáblá černovláska bez stopy života ve tváři. Ale bělovláska, s plnými tvářemi, s očima zářícíma nadšením a zvláštní, nově objevenou silou dřímající hluboko uvnitř.
Když se pak můj bratr objevil o chvíli později v nemocničním pokoji ledabyle se opírající o stěnu, pochopila jsem. V jeho očích se neobjevila radost z toho, že jsem zázrakem naživu. On byl tím zázrakem. A já mu měla být vděčná, když jsem mu skočila kolem krku a objala ho. Věděla jsem, že mě podvedl, že to podepsal za mě, že riskoval. Ale když jsem se odtáhla a v jeho tváři neviděla nic z bratra, kterého jsem znala, nechápala jsem to. Přála si pochopit, proč, co tě tohle celé stálo. Pro mě. Kvůli mě. Přejela prsty po tom novém čísle vytetovaném na tvém čele. A netušila, jak moc mi to jednou bude líto, Niku. Zatraceně moc líto.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv 29e687c220a59d348db95fb0d86e9ea4

Nemohl jsem tě nechat umřít. Nemohl, Vi. Byla jsi všechno, co jsem měl.
Když mi řekli, že jsem jediný, kdo ty experimenty přežil, nebyl jsem překvapený. Kdo by tohle přežil, kdo by to už dávno sám nevzdal. Když tě nezabilo to sérum, zabila tě ta bolest a když ani to ne, chtěl jsi zemřít, protože už si to nikdy nechtěl zažít znovu. Umírali, protože neměli důvod to vydržet. Ale já ho měl, Vi. Já věděl, že když umřu já, umřeš taky a to nešlo, to jsem nemohl dovolit, nikdy jsem to nemohl dovolit. A tak jsem je vyhecoval, křičel, vrčel, nadával, prosil, ať mi toho dají víc, ať serou na pravidla a postupy, který stejně nefungujou. Bál jsem se, že umřu dřív, než to všechno zvládnu, než tě zvládnu zachránit, Vi. Věděl jsem, že umíráš. Říkali mi to. Říkali, že jediná naděje jsem já, že jediný, co pro tebe můžu udělat, je probudit to a dokázat, že ten program má smysl, aby mohli pokračovat. A tak jsem se nechal, když tehdy přišli s tím, že experiment ruší, protože nemají výsledky, donutil jsem tu krásnou doktorku, aby ho zavolala, hlavního doktora, který celou tu sračku vymyslel, donutil jsem ho kašlat na předpisy a prosil, že rád umřu, když to pomůže, když ti to pomůže, Vi.

Tak to udělal.
Chemickej koktejl, kterej mě měl zabít.
Jenže nezabil. Nezabil moje tělo, jenom zabil moji duši.
Tu noc si nepamatuju. Nepamatuju si z toho nic, vůbec nic, nebo si možná pamatuju úplně všechno, ale nechci. Potlačil jsem to, vymazal. Nechci na to vzpomínat, na nejhorší noc svého života, kdy jsem ochutnal, jaké je to umírat, pořád a pořád dokola, ale kdykoliv jsem už cítil ten spásný konec, zase mě to vrátilo do reality plné bolesti. Objevil jsem svoje schopnosti, když jsem se probudil na tom lehátku zbrocený potem a krví, připoutaný koženými řetězy, ale moje ruka se prostě zvedla, prošla skrze řemeny a já si vjel rukou do vlasů. První, na co jsem se ptal, jsi byla ty, Vi. Ptal jsem se, jestli stále ještě žiješ, jestli jsem to stihl.
Svůj odraz v zrcadle jsem nepoznával. Oči, které byly naprosto prázdné. Bílé vlasy, které mi splývaly kolem mrtvolně bílého obličeje. Vytetované číslo 001 nad pravým obočím. Pořád jsem to byl já, jenže nebyl. Moje hlava byla prázdná. Poslušně jsem své nové schopnosti prezentoval dalším a dalším lidem, kteří se přišli podívat, že ten projekt opravdu vyšel. Znovu a znovu jsem procházel objekty, znovu a znovu jako cvičená opice, jenže jim to stejně nestačilo. Prý tohle dělat nemůže, nemůže zabíjet lidi. Já přežil, ale to těch čtyřicetdevět přede mnou? Ne, malá pravděpodobnost, statisticky je nemožné to zopakovat. Nedovolí to. Nemůže dál zabíjet.
Pamatuju si ho, jak sedí ve své kanceláři, dívá se z okna na ten svět venku a nemluví. Stál jsem tam minuty, možná hodiny a díval se stejným směrem. Konec projektu znamenal konec mým nadějím, tvým nadějím Vik. Díval jsem se na své ruce a nechápal to, nechápal, přece to tady nemůže skončit, přece jsem tohle všechno nepřežil pro nic za nic. Moje hlava to nepobírala, nedávalo to smysl. A tehdy se ke mě otočil, jeho tváří se mihl ten nepřítomný úsměv a on se mě zeptal, co všechno jsem ochotný obětovat. Neváhal jsem, když jsem mu pohlédl do očí.
Všechno.
Úplně všechno.
Válku, kterou rozpoutal, jsem se nepokoušel zastavit. Ne. Já byl ten, kterého poslal zabít všechny ty, kteří s ním nesouhlasili. Já šel a zabil každého z těch, kteří se na mě dívali jako na zvířátko v cirkusu a poslal je k pánu. Cítil jsem něco..? Upřímně..? Už si nevzpomínám. Možná u toho prvního, nebo druhého, ale pak to splynulo, další a další křik, krev, hodně krve, hrobové ticho a rudé otisky bot, které se táhly naleštěnou podlahou. Splnil jsem jeho první rozkaz a můj život byl zpečetěn.
Šel jsem za tebou, nic jiného mě ani nezajímalo. A tys to odmítla, Vik. Odmítla jsi žít. Dívala ses na mě tím smířeným pohledem a já, přestože jsem myslel, že už ve mě není vůbec nic, jsem se naštval. Hrozně jsem se naštval. Protože jsem to udělal pro tebe, udělal jsem to proto, abys mohla žít, abys mohla znovu dýchat a tys nechtěla, tys odmítla bojovat. Nikdy jsem ti neřekl, co jsem tehdy prožil, co jsem udělal, ale sakra Viktoriye, obětoval jsem ti úplně všechno a tys to odmítla.
S tím jsem se nemohl smířit. Možná to bylo tvoje rozhodnutí, ale to já bez tebe nemohl žít. To jediné, co jsem kdy chtěl, na čem mi kdy záleželo, jsi byla ty, takže je mi jedno, jestli to bylo sobecké, jestli jsem ti vzal tu možnost se rozhodnout, jestli jsi toho litovala nebo cítila vinu, protože já tě potřeboval a tak jsem rozhodl za tebe. Podepsal to, poslal tě tam a zachránil tě. Nevěděl jsem, jak s tebou mluvit, když jsem tě našel ten den v pokoji živou, zdravou, jak ses mi s tím dětským smíchem vrhla kolem krku a já věděl, že bych obětoval ještě mnohem víc, jen abych to slyšel znovu. Jenže já už nebyl jako dřív. Všechno jsem ti dal. Ze mě už nezbylo nic.
Po nás přišli další, supervojáci, kteří se k němu přidali. Začali nám říkat Seraphini a já byl jejich nejsilnější zbraní. První, nejlepší, nikdo se mi nemohl rovnat. Zemřeli jich ještě stovky, tisíce. Někteří nezvládli sérum, někteří trénink, někteří utekli. Ty jsem našel a osobně zabil. Každou další minutou, kdy jsem viděl Vi zase žít, jsem si uvědomoval, že jsem zaprodal duši ďáblu, ale nelitoval jsem. Přešel do toho módu, kdy jsem zapomněl na život před tím, před projektem, zapomněl jsem na své lidství a stal se prostě strojem, zbraní, Prvním a nejsilnějším.
A tak to je.
Prodal jsem svůj život za tvůj, odevzdal jsem se mu a nechávám ho dělat se mnou, co jen chce. Plním jeho rozkazy, zabíjím. A necítím výčitky, Vik. Nikdy jsem nezalitoval jediného svého rozhodnutí. Možná už ke mě neběháváš s tím rozpustilým úsměvem, možná už mě neobjímáš kolem krku a tvé oči se nelesknou tím nadšením, ale žiješ. Jsi vedle mě. A to je všechno, co chci.
Všechno.

Nikolay & Viktoriya Yevgeniv 5d70152d2586403605ce5d2e117048bf