Vojenská základna

Jakeovu schopnost jsem stejným dílem obdivoval a nenáviděl. Sice nám umožńovala dostat se z místa na místo rychlostí a s bezpečím, jaké neposkytovala žádná jiná možnost, zato ale jakmile jsem z portálu vykročil, jako obvykle jsem musel párkrát silně vydechnout, abych se zbavil pocitu, že ze sebe rovnou uprostřed chodby základny vyzvrátím večeři. Horská dráha, řetízkáč a centrifuga koncentrované do jedné pikosekundy, fakt díky moc! A to jsem v náruči ještě pořád nesl modrovlásku, jejíž obličej mi spočíval na rameni.
Nechal jsem Jakea Jakem, měl své instrukce a místo toho se rozešel do výtahu, otisknem ruky otevřel dveře a sjel do spodních pater, kde už po mě všechny dveře chtěly přístupové kódy, skeny zornice a všechny ty otravné věci, které se s lidskou vahou v náručí vcelku protáhly. Procházel jsem dlouhou, stinnou chodbou kolem řady železných dveří, ignoroval křik, pláč, výhružky i prosby, které se linuly všude kolem, nevšímal jsem si pachu krve, moči a smrti, protože tohle místo jsem znal až důvěrně dobře na to, aby ve mě ještě probouzelo cokoliv podobné výčitkám. Dávno jsem se smířil s věčným zatracením a má duše byla připravená se navždy smažit v pekle, takže jsem prostě prošel až do zadní cely, prázdné a stísněné, kam malým okénkem ve zdi pronikalo mdlé světlo. Posadil jsem dívku na židli doprostřed místnosti, nejprve ji prošacoval a vzal těch pár věcí, které jsem u ní naše, pak jí přivázal ruce i nohy k opěradlu židle a posadil se na židly naproti ní. Rukávem uniformy jsem si otřel pot z čela a povzdechl si. Sundal jsem ze sebe těžkou výstroj, odložil všechny zbraně stranou, zdálo se, že se neobávám žádných nečekaných následků. Protože neobával. Tam venku jí šlo o život, kdyby měla nějaké superschopnosti, dávno by mi je ukázala.
Znovu jsem se posadil naproti ní, naklonil se blízko k její tváři a nadzvedl jí hlavu. Překvapilo mě, jak jemné rysy má v obličeji, když jen klidně oddechovala, její tvář byla uvolněná a na porcelánové kůži se jí odrážely úzké paprsky světla. Naklonil jsem hlavu na stranu, prohlížel si detaily v její tváři, byla ještě dost mladá. Rozhodně jsme o ní neměly žádné informace a podle průběhu akce se zdálo, že ani ji Odboj neinformoval, že to ona je zbožím vhodným k výměně. K čemu ji Seraphini chtěli bylo jasné a zcela očividné, protože přesně k tomu ji budeme chtít i my. Nejspíš. Nejprve to budou informace, které z ní vytáhnu jakýmkoliv způsobem. Jestli je jen trochu chytrá, řekne mi je sama. Ti sráči jí stejně zradili, takže nemělo cenu je bránit. Jenže všichni odbojáři byli potížisti a já byl připraven na cokoliv.

Všechno se seběhlo tak rychle, snad jako kdybych jen stála a vnímala, že můj život a každý můj krok je jen blbý vtip, jen ta smyčka toho filmu s tím hořkým stále stejným koncem. Ne, namísto toho, abych zůstala ochromená strachem, zradou a bolestí, ve skutečnosti mě poháněl jen jeden pocit. Jen ten pocit nekonečného zoufalství, že takhle to dopadnout nemělo. Měla jsem utéct, měla jsem se dostat pryč, když mě nohy hnaly dopředu a já se odmítala otočit, odmítala se zastavit. A pak, pak už byla jen tma. "Emme.. Emmette.." Mumlala jsem jméno, to proklaté jméno, jméno toho jediného, co mi zůstalo a čeho jsem se i v nevědomosti zuby nehty držela, ale když jsem otevřela oči, nebyla to tvář rudovláska, co si mě prohlížela, nebyly to ty něžné laskavé oči, které se vždycky ve mě snažili probudit to nejlepší, tyhle byly naprosto jiné. Byly totiž oproti tomu životu který jsem znávala naprosto prázdné. Ledově ostré, stejně jako dotyk jeho prstů na mé bradě před kterým jsem naprosto automaticky ucukla tím, jak jsem hlavou prudce trhla dozadu. Přivřela jsem oči a sykla, nejenom tím, že jsem měla pocit, že se mi hlava bolestí rozletí na milion kousků, ale i tím, jak jsem zoufale trhla rukama a uvědomila si, že jsem spoutaná tak, že se rozhodně nikam v dohledné době nedostanu. Nejspíš bych se zasmála situaci, té ironii, že John s Malcolmem mě sotva poslali za naše obranné zdi a tenhle armádní voják se mě bojí natolik, aby spoutal malou bezbrannou holku. Ironie, vážně. Ale do smíchu mi nebylo, když jsem sledovala tu tvář před sebou, která se na rozdíl od té mé tvářila pořád stejně. Stejně tvrdě. 
Vybavovali sem i všechny ty vzpomínky, vzpomínky na to, jak mě předhodili lvům. Jak mě zradili vlastní lidi. A byli to vůbec někdy moji lidé? Kvůli čemu to udělali? Kvůli zbraním? Tolik otázek a žádné odpovědi. Vybavila se mi tvář mého nejlepšího přítele, který neudělal nic, absolutně nic proto, aby je zastavil. Věděl jsi to? Věděl jsi to, když jsi mě nechal nakráčet do pasti? Bolelo to. Ne zrada od nich, ale od tebe, Emmette. Uhnula jsem pohledem, když jsem se porozhlédla po šeré místnosti. Zima z chladných stěn se mi vkrádala pod oblečení a já tvrdošíjně odmítala dát najevo jakékoliv nepohodlí. Taky jsem moc nehodlala mluvit, jestli mě uvěznili právě proto a hodlala to dát muži před sebou rázně najevo. Věděla jsem, kde jsem. Tedy, ne přesně. Ale mohla existovat jen jedna další možnost, ta Seraphinova slova, byla jsem v Redfordu. Nebo alespoň na místě, kde se nacházeli její vojáci. Protože ten muž přede mnou, byl rozhodně jedním z nich. Možná jsem se měla bát, a já skutečně cítila strach z té bezbrannosti, z té bezvýchodné situace ve které jsem se ocitla, ale mnohem víc mě sžírala zlost. 
"Radši bych hnila se Seraphini než s vámi." Můj hlas rozhodně nebyl bez emocí a chladný, jak jsem zamýšlela. Byl protkán tou zlostí, nenávistí, kterou jsem směřovala jen na jeho. Neměla jsem vojáky ráda, pohrdala jimi stejně jako Charlie, ale na rozdíl od jeho radikálních názorů, chtěla jsem se jim vyhýbat, jak jen to bylo možné. Jaký byl tohle rozdíl oproti Odboji? Jen další vězení ze kterého nemůžu ven. A ta představa mě dusila. Pravdou bylo, že bych byla kdekoliv jinde než tady. Naklonila jsem hlavu na stranu, protože jeho obličej jsem si pamatovala. To on byl ten, kdo mě okradl o mou jedinou šanci na svobodu. Jedinou.. Sevřela jsem prsty v pěst, cítila tu tíhu zoufalství, co mi jen víc a víc padala na ramena a já se pod její tíhou začínala hroutit. 
"Jestli chceš vědět lokaci odboje, moc ráda ti odpovím. Ale jediné, co tam najdete budou vyděšené ženy a děti. Jestli chceš zabít i je.. Ne, že by to pro Anglii bylo novinkou." Nepochybovala jsem, že by to udělal. Protože když držel prst na spoušti zatímco mě svíral Seraphine v tom smrtícím sevření, věděla jsem, že jeho kulka by byla horší. Věděla jsem, kdo je. Jeho jméno se tiše neslo táborem při těch těžkých večerech. Ale mě nikdy moc nezajímalo. Sakra, něco ve mě, i když mě odboj zradil, přeci jen nechtělo říct všechno. Chtěla jsem je bránit. Ne kvůli Liwerovi nebo Malcomovi, ne kvůli těm ženám a dětem, ale kvůli tobě Emmette. I když jsi mě zradil, i když to bolelo a já věděla, že se přes to jen tak nedostanu, nemohla jsem udělat to samé. Možná jsem se chtěla zeptat na něco dalšího, na to, co se mnou bude, co mají v plánu, ale rozhodla jsem se, že mé mlčení, bude mnohem výstižnější.

Neuhnul jsem ani ve chvíli, kdy se jemně pohnula, z těch měkkých, růžových rtů splynulo to zatracené jméno a pak už se na mě dívaly ty chladné, ocelové oči. Předtím jsem nestihl zaregistovat, jak vypadá její tvář detailně, ale teď jsem se neobtěžoval s tím nějak zakrývat, že si ji pozorně prohlížím, i když trhla hlavou a dostala se tak z mého sevření. Ne už tak ze sevření provazů, takže jsem se narovnal, opřel se o opěradlo židle a dál se na ni díval. Čekal jsem, jakou reakci mi dá. Možná strach? Hysterie? Bude prosit, slibovat?
Ne. Už tam venku mi stačil jediný pohled do té tvrdé tváře, abych věděl, že nebude jako většina ostatních holek, které stačilo přivést na tohle místo, připoutat, zamračit se, nechat je vdechovat zápach plísně a sraček, vyskládat na stůl nástroje, o jejich účelu jsem popravdě ani nevěděl, ale nechal jsem pracovat fantazii a jen čekal, čekal, až se sesypou. Holky jsem mučil málokdy. Mučil, dá se tak vůbec nazvat výslech, při kterém jsem prostě používal své schopnosti? I když uznávám, že i k násilí jsem se někdy obracel, rozhodně jsem se nevyžíval v trhání zubů nebo nehtů, ale nebránil jsem se nějakým těm ranám, na každého platilo něco jiného, na některé atmosféra, na některé výhružky, na některé bolest, na některé psychologická hra. Co přesně bude fungovat na ni jsem si ještě nebyl jistý.
Vyposlechl jsem si její slova a jen jí dál zíral nehnutě do tváře. Nesnažil jsem se usmívat ani mračit, byl jsem prostě jen klidný, dýchal pomalu, skoro znuděně ji nechal vylít si srdíčko, dokud jsem se jen otráveně neušklíbl. Jo, taky bych radši trávil večery v přítomnosti kohokoliv jiného než Odboje, ale hádej, taky mám smůlu.
"Vím přesně, kde má Odboj základnu, jsem si jistý, že není nic, co bys mi mohla říct nového." odvětil jsem nakonec upřímně, protože ačkoliv si to odbojáři rádi mysleli, pro nás nepředstavovali ani zdaleka takovou hrozbu jako Seraphini. Pár lidí se schopnostmi a lepšími zbraněmi bylo nic proti bandě elitních zabijáků stvořených jen pro zabíjení. Ale mělo cenu vysvětlovat to téhle naivní holce? Neobtěžoval jsem se tím, nechtěl jsem s ní probírat nic, co nebylo pro mě důležité, avšak neodpustil jsem si tu uštěpačnou poznámku.
"Bailey je mrtvý, stejně jako zbytek schopných členů. Odboj skončil. Ale to mě teď nezajímá." prostě jsem jí to oznámil, možná mě jenom vyprovokovalo jméno toho kreténa, který rád hlásal volnost, rovnost, bratrství, ale aby se postavil čelem k problémům, aby těm bezbranejm zajistil tu svobodu a bezpečí, aby na svoje bedra vzal odpovědnost za smrt, to samozřejmě ne. Pohrdal jsem Odbojem ne pro ty naivní myšlenky, ale protože jsem jim nic z toho nevěřil. Byly to jen výmluvy a fakt, že chtěli vyměnit svoji členku za pár mizerných zbraní to jen dokazoval. Kecy o lásce a míru, když páchali stejná zvěrstva jako my. Jenže vojáci, já, Hope nebo Jake jsme si uměli přiznat, že máme na rukách krev. Hrdinové...
Obyčejní slaboši.
Poposedl jsem si, předklonil se dopředu, takže jsem byl jen kousek od její tváře, spojil ruce a zadíval se jí do těch ostrých očí.
"Tvoje schopnost. Mluvme o ní." vyzval jsem ji, nemohl jsem přece potlačovat fakt, že celou dobu vnímám, jak mě tím upřeným pohledem zbavuje síly, many, energie, jako by mě spalovala zevnitř na popel. Tak to dělá? Bere manu? Ale to by pak Jake nemohl použít ten portál.. 
Po chvíli ticha jsem si povzdechl a znovu se narovnal. "Jak se jmenuješ?"

Zatímco ze mě prýštil vztek spojený do každého jednoho slova, z něj sálal naprostý klid. A ten mě snad vytáčel ještě víc. Znovu jsem na něj upřela pohled, intenzivní a spalující, protože věřte mi, kdyby zabíjel, byla by z něj jen hromádka popela, ale nemohla jsem dělat nic, jen poslouchat ty sebevědomé kecy nějakého namachrovaného armádního tupce. Skvělé. Celou dobu si odboj, Charlie, mysleli, že mají alespoň nějakou naději na úspěch. Čím dál jsem ale sledovala fialovláska, uvědomovala jsem si, jak naivní to ve skutečnosti bylo. Neměli naději, nikdy neměli.  Byla to jen pohádka kterou se chlácholili a lanařili další lidi k sobě. Nestála jsem při nich, nesdílela tu Emmettovu ideologii o nekonečném míru, ale stejně mě to jistým způsobem zranilo. Nemluvě o slovech, které pronesl předtím. Nedokázala jsem zastavit tu reakci, která přišla. To trhnutí se kterým jsem jen znovu bezduše zatáhla za pouta, to zatnutí čelisti a nehtů, které jsem jen bolestivě zaryla do dlaně. Jen abych přehlušila tu bolest. Bolest, kterou způsobila ta zmínka o Emmettovo smrti. Ten tón, jakým to pronesl, jako kdyby to pro něj nic neznamenalo, jen o další problém míň. Ale pro mě to byl můj přítel. Byl a já odmítala věřit, že by to nepřežil. Byl z odboje nejsilnějším, nemohl.. 
Nechtěla jsem na to myslet, ne teď, ne když byl tady a zjevně si pohled na mou ublíženou tvář užíval. Protože tam si cílil, že ano? Chtěl jsi mi ublížit, dostat mě, užít si ten pohled na to, jak se složím. Ztráta mého nejlepšího přítele mě zasáhla, rozechvěla každou buňku mého těla a já věděla, že to nedokážu jen tak přejít. Ale zhroutím se až odejde. Až přijde milosrdné ticho a já si dovolím přemýšlet nad tím, jestli jsou slova toho vojáka pravdivé. Zatřásla jsem hlavou, zahnat tu usměvavou tvář, která mě možná zradila a já byla ublížená a zlomená, ale nebyla jsem z kamene. Nebyla, ačkoliv jsem si to tolikrát přála. 
Sebrala jsem tak veškerou křivdu dnešního dne, veškerou nenávist a upřela ji do těch modrých očí, co si mě detailně prohlíželi. Slyšela jsem, jak mluvil o mých schopnostech. O tom to celé bylo? Proto jsem byla tady? 
"Nemám tušení, o čem to mluvíš." Pronesla jsem skrze zaťaté zuby. Nehodlala jsem mu říkat vůbec, ale vůbec nic. Schopnosti.. Nikdo netušil, že bych je mohla mít. Jen Charlie.. Oba jsme to věděli, tušili, že ty náhlé smrti kolem nás, ta ztráta jeho schopností, nebyla náhoda. Oba jsme věděli, že je něco špatně, ale nikdy jsme o tom nemluvili. Nikdy jsme to neřešili a když umřel. Když umřel, byla jsem přesvědčená, že je to mnou. I teď jsem cítila tu hlubokou studnici prázdna ve své hrudi, ve které se ale kromě prázdnoty svíjelo o něco jiného. Něco, co teď veškeré síly a roky udušený hlad soustředilo na nebezpečí, co sedělo přede mnou. Řekl to Charlie Johnovi? Proto mě šli předat? Nikdy jsem je nepoužívala, ne záměrně. Neuměla jsem to, bála se jich, a proto jsem chtěla utéct. Aby nikomu nemohli ublížit..
"Naser si, vojáčku.." Prohodila jsem s jistou dávkou zášti a chladu, protože mě zmínka o Emmettovi skutečně zasáhla. A já to hodlala použít jako zbraň. Měla jsem se bát, měla a všechny mé smysly při pohledu na tu klidnou tvář byly v jasné pohotovosti, ale odmítala jsem s ním hrát další hru. I kdyby mě to mělo stát víc než jen ostrá slova.

Slyšel jsem jen ten známý klapot podpatků na betonové podlaze za sebou, za kterým jsem se ale neotáčel, nepronášel své obvyklé vtipy, nesnažil se flirtovat a odlehčovat atmosféru. Tohle bylo vážné. Ten klapot neustával, přicházel v tom rovnoměrném stejném tempu a odrážel se od každé betonové stěny jako úder zvonu. Když jsem Hope sdělil informace, nedokázal jsem z její tváře nic vyčíst. A i kdyby mi něco chtěla říct, přijal bych to všechno bez jediné špetky odporu. Stejně jako přijmu Willovo trest. Ale žádný šrám na těle, není nic v porovnání se šrámy na duši, se kterými po téhle misi budu muset žít. A vyrovnat se. 
Byla to má chyba, můj špatný úsudek, co nás dostal do těhle sraček, i když to jako mávnutím kouzelného proutku dopadlo dobře. A nemuselo. Uvědomoval jsem si to, ale kdybych se do té chvíle měl vrátit zpátky, nic bych na tom rozhodně neměnil. Neměnil bych ani vteřinu svého rozhodnutí, protože já nedokázal čekat, nedokázal čekat na to, až se ten Seraphine zničehonic rozhodne zmizet a nezbude nic než hromada mrtvol. Procházel jsem tmavými místnostmi, nechal Hope vyřešit práva a zabezpečení ke kterým jsem sám přístupy neměl a odmítal se podívat byť jen na jedny z železných dveří, otočit se za jedním z těch zoufalých hlasů, co se dožadovaly pozornosti. Byl jsem tady dole jen jednou, a nebylo to příjemné. Nebylo to nic, co bych chtěl zažívat. Já se chtěl obklopovat vůní oleje, řevem motoru a ne pachem krve, moči a zoufalých bolestných nářků. Will v tomhle žil a Hope se pohybovala s takovou ladností, že jsem nepředpokládal, že s ní něco pohled na ty ubožáky dělá. Nechápal jsem je, jí ani Willa, nikdy jsem to nedokázal. Sdílet jejich názory nebo metody. Poslouchal jsem, v rámci možností, kýval, přijímal tresty i mise, ale nikdy jsem se nedokázal přesvědčit k tomu namluvit si, že tohle je správné a jediné řešení. 
Stejné to bylo jako s Willovo posledním rozkazem. Když jsem s tím kamenným výrazem zabil posledního z odboje a pak přesně mířenými střely Glocku do hlav zamezil dalším Inferius. A to samé se stalo i u Baileyho. Jak jsem se dnes dozvěděl z tlusté složky odboje, kterou jsem si četl než jsem navštívil Hope a nejspíš si jí měl přečíst před celou touhle podělanou misí. Ten kluk, kluk, co nikdy nebojoval, spíš se bránil, dělal drobné mise které se týkaly spíš zásob nebo poškození armádních aut nebo zásobovacích tracků. Bylo tam varování smrtelně nebezpečný, ale když jsem se díval do té tváře, co ležela v zemi a snažila se vzpamatovat, nedokázal jsem ho přiřadit ke stejným vrahům které jsem znával..
Věděl jsem, že ten kluk je naživu, když něco mumlal a pokoušel se vstát. Věděl jsem to a stejně tak jsem věděl, že musím poslechnout Willa. To rozhodování, dávat na váhy životy jiných na základě činů, které jsem neměl právo soudit jestli byli dobré nebo špatné. I my měli na rukou krev. Tak proč jsme měli být natolik odlišní? Příčilo se mi to, šlo to proti mojí povaze. Nechtěl jsem být hrdinnou, ale nechtěl a neuměl jsem být ani bezcitným katem. Ale musel jsem.. 
Ten výstřel, který proťal oblohu těsně předtím než se Will vrátil s tou dívkou, mě bude ještě dlouhou dobu budit ze snů. Výstřel, co rozhodnul o životě a smrti. 
A já jen doufal, Bailey, že toho výstřelu nebudu litovat. 
Došli jsme až k místnosti na konci. Nakrčil jsem nos a posunul si pušku na zádech. "Ten smrad moči a sraček budu cejtit ještě tejden. Lady Midford.." Přidržel jsem jí dveře a uhnul. Žádné Hope, to jsem si tady dovolit nemohl ani ke své obvyklé drzosti. Na tohle místo to nepatřilo. A nebudu lhát, že jsem se tomu pohledu modrých očí, které jsem jindy vyhledával, vehementně nebránil. Stejně jako strachu z toho, co v té místnosti najdeme. Ale věřil jsem, že nedošel tak daleko. Nebo?

Následovala jsem Jakea spletí temných chodeb, ani já se nezdála příliš zaujatá nářky a temnotou kolem, na rozdíl od svého vojáka jsem ale před realitou nezavírala oči. To já nechala tato sklepení zabezpečit, já sem přesunula tajnou policii i vojenské jednotky, já podepsala dokumenty, které povolovali vojákům tady dole dělat prakticky cokoliv, co uznali za vhodné. Informace, to bylo to, o co mi šlo. Nebyla jsem nelítostná mrcha bez srdce a právě proto jsem neuhýbala pohledem a snažila se zapamatovat každý z těch hrůzných obrazů. Protože jsem všechny zajatce respektovala, nedělala jsem to pro svůj požitej. Přesto jsem svých rozhodnutí nelitovala a nehodlala jsem s tím začínat jen proto, že blonďák byl bledší než smrt a v každém jeho toporném pohybu jsem četla nesouhlas.
Věděla jsem, co mi Will bude předhazovat jen znovu a znovu, až mi bude předávat report z mise. Jake už mi všechno řekl, byl upřímný, i když jsem věděla, že je zděšený, že chápe závažnost té situace. Přesto mi Will bude znovu opakovat, že na tohle nemá. Že to dělat nemůže. Že to nezvládne. A měl pravdu. Jake nebyl jako já nebo on. Jake měl srdce, ve kterém bylo místo pro všechny. Nesoudil, nedělil na dobro a zlo, vždy hledal ty odpovědi, pokládal si otázky. Na věci se díval z jiného pohledu než my a v mnoha názorech jsme se rozcházeli. Jenže o to šlo. Will mu svým způsobem ukazoval realitu takovou, jaká byla. Nepřikrášlenou a tvrdou, kterou potřeboval vidět. Otevíral mu oči v jeho naivním světě. Jake naopak Willa držel na hraně té temnoty, na které nebezpečně balancoval už roky, roky, kdy se bezedné jámě zapomnění a zla přibližoval každým dalším zabitím, které v něm už nic neprobouzelo. A právě proto jsem si stála za tím, že jeden bez druhého směřují do záhuby.
I přesto jsem se na Jakea podívala s klidným úsměvem někoho, kdo moc dobře ví, že nemusí vyhrožovat, křičet nebo ho děsit, protože ten respekt jsem si už dávno získala činy, ne planými řečmi. "O tom, jestli vojenský soud rozhodne o tvém pobytu zde na základě neuposlechnutí rozkazu tvého velitele, se pobavíme později. Tuto charakteristickou atmosféru budeš mít možná možnost nasávat i déle." jemně jsem se dotkla jeho tváře, když jsem prošla kolem něj do cely a rozhlédla se kolem. Zdálo se však, že nic z toho, co jsem viděla, mě příliš nezděsilo. Prošla jsem ladnými kroky kolem Willa, který v mé přítomnosti jako obvykle vstal a zaujal pevný postoj, ale místo na něj jsem se zaměřila na tu dívku. Sklonila jsem se k ní, jemně přejela dlouhými prsty po její tváři a zvedla jí bradu, aby se mi dívala do obličeje. Mlčky jsem pozorně sledovala každý rys, než jsem své oči upřela do jejích.
"Tvá tvář v záznamech není. Otázkou zůstává, jestli tě schovávali záměrně nebo své schopnosti neovládáš." Zdálo se, že nemluvím k ní, když jsem zamyšleně sledovala její oči. Ruce měla za zády, bylo tedy přirozené si myslet, že její schopnosti souvisí s tím upřeným pohledem. Nespouštěla jsem z ní pohled, když jsem aktivovala ty své a čas kolem se zpomalil. Tedy měl se zpomalit. Nicméně přecházející Jake z místa na místo byl jasným signálem, že Willova dedukce byla správná.
"Zajímavé.." pousmála jsem se, v očích mi zajikřilo pobavení. Původně jsem se nejspíš chtěla zlobit kvůli pokažené misi, ale dívka s těmito schopnostmi rozhodně zaujala mou pozornost. Narovnala jsem se a jemně, ale maličko povýšeně založila ruce na hrudi. "Vzhledem k informacím, které mi major Green předal, nejspíš neovlivňuješ stav energie, ale nějakým způsobem blokuješ schopnosti. No, dovol, abych se představila. Jsem Hope Midford a ty se nacházíš na vojenské základně Redford. Ráda bych ti nyní upřesnila tvé možnosti. První a pro nás všechny jistě vhodnější je ta, kdy ti položíme pár otázek, ty nám je zodpovíš, my ověříme jejich pravdivost a pak se dohodneme na dalším postupu." nepohnula jsem se, nesnažila se zaujmout žádnou z těch výhružných pozic, nesnažila jsem se ji vyděsit ani si získat její důvěru. Nebudu jí přece slibovat nic, co nemohu splnit. Každé mé gesto prostě naznačovalo, že si na nic nehodlám hrát. Byla jsem upřímná. V každém slově. "Druhá možnost je o poznání nepříjemnější. Kapitán Canning je vcelku kreativní, nebudu tě nudit výhružkami." mávla jsem rukou, nebyla jsem z těch, kdo by jí vyjmenovával mučící nástroje, krev nebo bolest. Od toho tu byli jiní, já měla úroveň. Přesto jí ten ledově modrý pohled jasně dával najevo, že nic z toho není tabu. Anglie na prvním místě. Vždycky. Přesto mé rysy maličko zjemněly, když jsem ruce spustila podél těla a prostě se na ní jen podívala. "Tedy, tvé jméno?"

Sledoval jsem její tvář bez hnutí, opravdu mě nemohla urazit, tady dole jsem slyšel o své osobě ledacos, prosby o smilování i posílání k čertu, ale lhal bych, kdyby mě to její označení mě, vojáčku, které jí splynulo ze rtů tím ironicky lakonickým způsobem, nezacukalo trochu obočím. Nečekal jsem, že okamžitě všechno vyklopí a upřímně nepřiznal bych to, ale bavila mě ta její naštvanost a vzpurnost. Byla to příjemná změna od těch uřvaných holek, které slibovaly hory doly a obvykle stejně nic nevěděly. Tahle mi ten tvrdý pohled opětovala a já věděl, že něco je na ní jiné, jiné než na těch předchozích, jiné než na ostatních členech odboje. Tahle to totiž myslela vážně.
"Ostrá slova, odbojářko. Mohla bys jich litovat." odvětil jsem bez špetky výhružnosti, přece tady nebudu strašit malou holku, i když jsem si byl docela jistej, že kdyby dostala jedinou příležitost, ožene se po mě tím kapesním nožíkem, který jsem u ní našel, i když dle stavby jejího těla a držení jsem typoval, že žádný výcvik nepodstoupila. Odboj si rád hrával na hrdiny a holky s dětma zůstávali v kuchyni jako oddané pečovatelky rodu, inu tuhle jsem si u sporáku moc představit neuměl, ale kdo jí.
Povzdechl jsem si a znovu se nadechl, měl jsem v plánu předestřít jí možnosti, ale v tu chvíli se dveře otevřely a můj laxní postoj se v tu chvíli proměnil. Ze židle jsem vstal s rychlostí a dynamikou, jakmile jsem zaujal ten standartní postoj s rukama za zády a bradou nahoru, ten postoj, který jsem trénoval snad už ve školce, výhružný a rovný jako pravítko. Vešel velitel a to znamenalo zapomenout na cokoliv kolem a vzdát mu hold.
"Velitelko Midfordová." zasalutoval jsem, vůbec mě nepřekvapilo, že si mě Hope téměř nevšímala, stejně jako Jakea, který vešel do místnosti za ní a svěsil hlavu v okamžiku, kdy jsem k němu upřel ten pronikavý pohled. Inu měl se proč bát! Přešel jsem do pohovu, když Hope zaujala mé místo a k dívce se přiblížila se sebedůvěrou někoho, kdo zná úroveň svých schopností. Nebylo výjimečné, že vězňům stačilo slyšet její jméno nebo prostě jen vidět ten známý, krásný obličej orámovaný zrzavými vlasy a začali mluvit, jako by Hope byla ta, kdo jim bude vyřezávat do kůže svoje iniciály nebo je sežehne ohněm pekelným. Při tom to byla blbost, ona prostě vždy jen mluvila. I teď.
Mlčky jsem ji sledoval, neměl jsem, co jí sdělit, protože jsem zatím z té modrovlásky nic nedostal. Ostatní jí jistě řekl Jake nebo si to domyslela sama, v doplńování těch slepých míst byla extrémně dobrá. Tón jejího hlasu jsem znal, bylo s podivem, jak klidná se vždycky zdála být, možná to jí dělalo tak děsivou? Nepotřebovala se ohánět svými schopnostmi, brutalitou nebo krvavými výhružkami, ona byla výhružkou, dokonalým ztělesněním moci a autority. Zaujal jsem místo za tou dívkou, připraven jakkoliv zasáhnout, kdyby si to Hope přála, sám jsem byl zvědavý, jestli promluví, protože byla zatvrzelá až až.

Propalovala jsem ho pohledem, naprosto intenzivním a nekompromisním, toužila, aby se v jeho tváři byť jen pohnul sval, protože jsem prostě sobecky chtěla, aby cítil to, co já. Tu studnu zoufalství, co se jen prohlubovala a prohlubovala, ten strach, ne o sebe, ne ze smrti, té jsem byla tolikrát tak blízko, že mě nemohla vyděsit, ale skutečný strach z toho, že jsem pravděpodobně přišla o veškerou naději na to, abych mohla odtud, daleko od zasrané Anglie, od podělaného odboje nebo armády daleko, daleko pryč. Chtěla jsem jen svobodu, jen tu jednu podělanou věc o kterou mě připravil ve vteřině, co mě tou ranou do zátylku poslal k zemi. A jak si to pamatuju? Zatraceně mě to místo totiž bolelo. Když mě nazval odbojářkou, nejspíš bych ho v jiné chvíli pochválila za tu pohotovou výměnu slov, ale to nebyla tahle chvíle, když jsem nespokojeně nakrčila obočí. 
"Nejsem odbojářka" Neuhnula jsem pohledem, říkala jsem pravdu i když jsem ji syčela skrze zatnuté zuby. "Sdílet s nimi místo na žití je jiné než sdílet jejich iluze, vojáčku. Já nejsem ta, kdo jednoho po druhém honí jako lovnou zvěř jen kvůli tomu, že neměli to štěstí stát za těmihle zdmi." Znechuceně jsem pohodila hlavou, ne, nemohla jsem zapřít, že jsem armádou pohrdala, už jen kvůli mámě, kvůli tátovi. Nepřišli mi o nic lepší než odboj, ne, nejspíš mnohem horší. Možná bych ho počastovala salvou dalších nadávek ke kterým jsem se jistě nadechovala, když se atmosféra v místnosti změnila. Viděla jsem, jak do místnosti vešla zrzavá dáma. Sledovala jsem ji s tím stejným odhodlaným výrazem, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že byl stejně zlostný jako předtím. Ne, fascinovalo mě s jakou místností a elegancí vplula do místnosti, to, jak se fialovlásek zvedl do toho stoje jako pravítko, oslovil ji, poslouchal ji na slovo, to mi bylo už teď naprosto jasné. Dívala jsem se do toho obličeje té nejkrásnější ženy kterou jsem kdy viděla a o které jsem slyšela mnoho. Midfordová, její jméno plival můj bratr často, když ve stanu přešlapoval z místa na místo. Tahle žena trápila mysl mého bratra natolik, že dost často to byl on, kdo osnoval její smrt. Byla dle jeho slov příčinou toho všeho, co se dělo, co se nám stalo. Toho, co se z Anglie stalo. A já sledovala její tvář a necítila to samé, co bratr. Odpor, jistě, ten ano. To, že její pěstěné nehty nikdy necítili tu tvrdou práci tam venku, její záda jistě nespala na tvrdé zemi a její ústa nejedla zbytky krys z okolí. Nelíbilo se mi, jak si mě prohlíží. Jak o mě mluví a přitom mě jen hodnotí. Nehodlala jsem být pokusný králík v rukou nikoho. Po jejím proslovu jsem protočila očima a krátce se usmála. Možná mluvila mileji, byla rozhodně přívětivější než její vojáček vedle, ale to neznamenalo, že jsem se neměla na pozoru nebo že bych propadla tomu klidu, co z ní sálal. Nevěřila jsem jí totiž ani slovo. 
"Myslela jsem, že armáda má o odboji veškeré informace. Jaké zklamání. Ženy a děti už nejsou tak důležité?" Naklonila jsem hlavu na stranu a zabodla do ní pohled, než jsem se přestala usmívat a trhla rukama. 
"Nejdřív mě rozvažte. Nejspíš nejsem někdo se zvyklosti dvora, ale vím, že dva vycvičení vojáci a Velitelka celé Anglie se přece nebudou bát neozbrojené malé holky, která zjevně neumí krotit své schopnosti." Mluvila jsem ironicky, ale jasně. Věděla jsem, kdo je a věděla, co mě čeká. Pouta mě řezala do kůže a způsobovala bolesti zad i kříže, a já si hodlala usmlouvat, co jsem mohla. Dokud jsem mohla.. Nevím, nevím proč, proč jsem věřila, že s ní můžu mluvit. Ani nevím, proč mluvit s ní bylo jednodušší než s kapitánem vedle. Možná proto, protože jsem měla dost všech mužů, kteří se nade mnou povyšovali, kteří se na mě dívali těmi zkoumavými pohledy. Ne, chtěla jsem někoho rovnocenného. Snad i proto jsem uhnula pohledem a přece jen jim něco řekla. Něco, co stejně nemělo význam. 
"Sky. Sky Barnett.." Zvedla jsem šedé oči a setkala se s těmi páry těch nekompromisních, ledových a klidných. A neucukla. Pokud věděli o Emmettovi, jméno mého bratra pro ně nebude novinkou. Jen jsem doufala, věřila, že by mě nezradil, nezaprodal jako kus masa stejně jako Emmett. Nemohl. Nemohl po mě chtít, abych byla věcí, která má cenu jen proto, protože umí něco víc. Něco, o co jsem nikdy nestála.

Místo drsných urážek nebo facky, kterou by si nejspíš za ta drzá slova zasloužila, jsem se jen spontánně zasmála a mávla ledabyle rukou. Unaveně jsem se posadila naproti ní, přehodila nohu přes nohu a podepřela si hlavu rukou. "Zlato, myslíš, že kdybychom věděli všechno, budu trávit večer tady?"
Ta prořízlá pusa asi představovala problém, ale já nebyla ten typ, co by autoritativně nutil lidi mlčet a neprojevovat svůj názor. Že jsem s nimi mnohdy nesouhlasila ještě neznamenalo, že jsem si je nemohla vyslechnout. A tohle děvče se svázanýma rukama a otřesnýma vyhlídkama, které se v jediné větě dokázalo vysmát mě i mým dvěma nejlepším vojákům? Ale no tak, zase takový suchar, aby mě ta poznámka nepobavila, jsem nebyla. 
"Canningu, rozvaž jí." promluvila jsem pobaveným hlasem, nemusela se na Willa dívat, abych věděla, že jeho pohled bude vyjadřovat hrubý nesouhlas, ale zároveň jsem věděla také to, že můj příkaz splní, protože o mých rozhodnutích nepochyboval. Jistě, naše schopnosti v její přítomnosti byly k ničemu, ale ani jeden z nás nestál v čele armády proto, že bychom se spoléhali na něco, co bylo tak vratké a nejisté. Nestačila by se ani podívat na stůl, kde ležel její nůž, než by ji Will zpacifikoval, jak ho znám, nejspíš z ní od mého příchodu nespustil pohled. Hodlala jsem s ní jednat na rovinu a pokud to nebylo nutné, nebylo žádoucí dokazovat si čísi moc.
Pouta z jejích rukou spadla a já si projela prsty vlasy. Na mé tváři hrál jemný úsměv. "Tvůj bratr nám celkem znepříjemňoval život. Věděla jsi, že kvůli němu mě donutili chodit s ochrankou?" nebyl v tom žádný výsměch ani provokace. Charlie Barnett byl možná povstalec, který figuroval na předních seznamech lidí určených k likvidaci, ale respektovala jsem ho právě pro jeho odhodlání, protože možná to dělal jinak a já s jeho postupy nesouhlasila, ale věděla jsem, že to všechno dělá ze stejného důvodu jako já. Nemohli jsme žít oba, ale to neznamenalo, že jsme se navzájem nemohli uznávat. Minimálně já jeho uznávala rozhodně, mnohem víc než Johna Liwera, který jen rád své sobecké jednání zahaloval do odbojářské ideologie. "Zvláštní, že svou sestru s tak zajímavou schopností nevyužil. Major Green říkal, že jsi nebyla zrovna nadšená z toho, že tě Odboj vyměnil za zbraně. Nevěděla jsi o tom..?" čirý zájem, ve výsledku na tom nezáleželo. O akcích odboje jsme byli informováni víceméně dobře, přesto jsme je nechávali bez povšimnutí. Tahle konkrétní mise nebyla o nich. Byla o Seraphinech, ti byli důvodem, který nás donutil jednat, ať už si Liwer nebo ostatní rebelové mysleli cokoliv. Zamyšleně jsem si prstem poklepala na tvář a pohlédla jí do očí. Bylo zvláštní v tom intenzivním pohledu cítit tolik síly, přestože se nezdálo, že by o tom ona sama věděla. Nejspíš své schopnosti skutečně používat neuměla. "Podívej, Odboj vlastně už není problémem. Co se nepovedlo zneškodnit na místě, zneškodní se samo. Liwer byl vypočítavý idiot, ale byl vůdce. Lidi potřebují vůdce, potřebují někoho, na koho svalit svoji odpovědnost. I když ho neuznávají. Bez vůdce se stavají jen zmatenými slabochy, kteří se obrátí jeden proti druhému, v odboji nebo v armádě, není mezi tím rozdíl." pokrčila jsem rameny, nebyla jsem ten typ vojáka jako Will, pro kterého armáda znamenala životní styl. Já bývala normální holkou, která se náhodou stala velitelkou Anglie a nezapomínala jsem na svět kolem i lidi v něm. Nebyla jsem naivní, nedělala jsem si iluze. Právě pro ten střízlivý pohled na svět jsem přežila tak dlouho. Protože jsem nikomu ani sobě nikdy nelhala.
"Kdokoliv, kdo je ochotný přispět v naší věci, je ve městě vítaný." pronesla jsem klidně, ale pevně fakt, že ženy a děti, které jsou teď bez ochrany odboje, mohou jít a požádat o pomoc. Nezáleželo na minulosti, pokud budou ochotni dodržet pravidla. Tak to prostě bylo. Přesto můj pohled teď směřoval hlavně na ni. "Jako ty. Tedy řekněme si to narovinu, tebe pustit nemůžu, jsi příliš nebezpečná, příliš cenná a než se pokusíš utéct, protože jsem si jistá, že to máš v plánu, zapřemýšlej o tom, že Seraphini o tobě vědí. A budou tě chtít." neměla jsem v plánu děsit ji zvěstmi o tom, jak Seraphini mučí, zneužívají a vraždí, jak se neštítí ničeho, protože přece jen podobné legendy kolovaly i o nás a snaží se jí tu snad někdo stáhnout z kůže? Ať už to ale bylo jakkoliv, nesnažila jsem se ji vyzdvihnout jako tu, na které mi záleží. Protože tak to nebylo. Mě záleželo na Anglii a neměla jsem v plánu předstírat nic jiného. Jestli se pokusí utéct, klidně jí zabiju vlastní rukou. Bude pracovat pro nás nebo zemře, jakkoliv surové se to mohlo zdát, v tom jsem se od Seraphinů nelišila, ale dokázala jsem si to přiznat.  "Nebudu ti slibovat něco, co nemohu splnit, ale nabízím ti možnost žít relativně normální život." dívala jsem se na ni a věděla, že možnosti, které jí nabízím, budou neuspokojivé, ale konec konců já byla její věznitel a ona mým vězněm, jakkoliv to teď mohlo působit přátelsky. Nebudu jí lhát, o svém osudu ať rozhodne ona sama, já jen určuji podmínky. "Chci tvoje schopnosti, přidej se k armádě. Neslibuju ti svobodu, slibuju ti život na úrovni, jídlo, teplou postel, sluneční světlo.. Nebudu tě nutit ani přemlouvat. Jestli odmítneš, zůstaneš vězněm v těhle kopkách. Nedovolím jim, aby tě získali pro sebe." tvářila jsem se stále stejně klidně, ale z mého hlasu i tváře se vytratila ta vlídnost. Nechtěla jsem na ni být hodná, protože to bylo stejně podezřelé jako cokoliv, na co byla nejspíš zvyklá. Jestli jí někdo sliboval vzdušné zámky, já prostě jen předestírala realitu. Realitu, ve které neodejde, ale i vězení může být horší a lepší. 
Olízla jsem si rty a narovnala se, ignorovala Willovu i Jakeovu přítomnost i jejich pohledy, souhlas i nesouhlas na celou tu záležitost, protože jsem si mohla domyslet, co si jeden i druhý o mé nabídce myslí. Ale o ně tu teď nešlo. "Tedy, Sky..? Jsi s námi nebo proti nám. Vyber si." 

Věnovala jsem další z řádky nehezkých výrazů fialovláskovi, co mě pod výhružkou jasného rozkazu rozvázal, promnula si ztuhlá zápěstí a drobné ranky kolem jemné kůže na zápěstí než jsem vzhlédla zpátky k rudovlásce. Poslouchala jsem ji, možná to tak nevypadalo, ale poslouchala jsem každé její slovo. Slova o mém bratrovi mě zasáhla víc, než bych byla ochotná přiznat. Ne protože by o něm mluvila špatně, ale protože jsem si uvědomila, že jsem člověka, co mi byl na světě nejblíž, vlastně vůbec, ale vůbec neznala. A to mě donutilo zpochybňovat mnohem víc věcí. To, když jsem se rozhlédla po téhle špinavé, zatuchlé šedivé místnosti a věděla, že jsem zbyla sama. Vždycky jsem byla sama, jen obklopena lidmi se kterými se dalo prohodit pár nenucených slov jejichž konverzaci jsem stejně nesnášela, ale nebylo to takové, jako teď. Věděli o tom všichni? Kuchařka, co se na mě to ráno mile smála v hlavním stanu. Olivie, co mi s tím jemným úsměvem pomáhala balit do tašky základní lékárničku? Protože teď jsem si přišla osamocená víc než kdy dřív. 
"Nebyla jsem ovce, co jde dobrovolně na porážku." Procedila jsem a natáhla pod stolem skrčené a brnící nohy, což vedlo k dalšímu ostrému pohledu. A rozhodně nepatřil zrzce. Mileráda bych mu odsekla, že nemám v plánu nikoho kopat do holeně jako zlobivé děcko, ale nechala jsem si tu poznámku pro sebe. Nebyla jsem Liwerova loutka, nebyla jsem členem odboje, zfanatizovaným ideály, které nedávali smysl. "Odboj nepouštěl ženy ven, byla to první mise, kdy jsem mohla. Nikdo o tom, co umím.." Neuměla jsem to pojmenovat, nejspíš ani nechtěla, když jsem znovu sklopila pohled k otevřeným prázdným dlaním. Nevím, proč jsem s ní mluvila. Nevím, proč jsem dál zarytě nemlčela. Možná proto, protože můj vzdor v téhle chvíli stejně neměl smysl. "..nevěděl, ani já sama. Dokud lidé nezačali záhadně umírat" Pokrčila jsem rameny, nebyla to výhružka, ale pravda. Ve chvíli, kdy umřel i Charlie jsem věděla jistě, že je to mnou. Že je to moje chyba. Oba jsme to věděli. Mluvila jsem s jistou dávkou odporu, a nebylo to ani tak mířené na ně. K čemu je mi tahle schopnost? Ven mě nedostane. Svobodu mi nepřinese, jen ji vezme, do rukou toho, kdo bude rychlejší, krutější, přesvědčivější. Ne, nemám šanci, rozhodně ne přes bandu elitně vycvičených vojáků. 
Dívala jsem se do modrých očí a hořce se její nabídce ušklíbla. Odboj, Seraphini, armáda Anglie? Jaký v tom byl rozdíl? Ve formě mučení, sladkých slov? Děsili mě všichni stejně. Cítila jsem ten stažený žaludek, tu bezmoc, tu náhlou úzkost, co mě přepadla a rozhoupala můj svět všemi stranami. Ten strach z toho, o co všechno přijdu. O to, co nikdy nedostanu. Ale možná by tahle forma nemusela být tou nejhorší. Možná.. 
Přetočila jsem během její řeči pohled k tomu malému oknu, co prostoru poskytovalo alespoň trochu zdánlivě jasného světa za ním. Nebylo přes něj vidět nic, nic než jen ta lehká ochutnávka světla v téhle tmě. Slibuji.. To byla slova, kterým jsem už dávno přestala věřit. Slibuji, že tě neopustím, Sky. Slibuji, že ti ukážu svět, Sky. Slibuji, že tě ochráním.. Plané sliby mužů, kteří už stejně mluvit nemohli. Ani mě soudit. Je na čase se spolehnout na sebe. Ne, rozhodně jsem Velitelce Anglie nevěřila jediné slovo, ale sama věděla, že nemám na výběr. Že větší šanci budu mít tam venku, že si na ni počkám, stejně jako teď, na ten moment, kdy budu moct žít podle svých pravidel. Otočila jsem se zpátky k rudovlásce, sledovala její klidnou tvář, množství pih, které jí dělali jistým zvláštním způsobem jemnější, její jemné rysy byly v naprostém kontrastu s těmi tvrdými oči. Nevěděla jsem o ní naprosto nic, neznala jsem ji jako můj bratr, ani jsem ji nikdy netoužila znát. Věděla jsem jen, že je schopná čehokoliv. A já nepokoušela zjišťovat, co by se stalo, kdybych se rozhodla protestovat. Napřímila jsem se a spojila ruce položené na stole. Chtěla jsem dál mlčet, křičet na ně, něco po nich hodit, možná se i rozbrečet, protože můj vnitřní svět se trhal na kusy a já byla pořád ještě ta malá holka, ač jsem se tvářila, že ne. Ale namísto toho jsem se snažila držet hlavu pevně vzhůru, když jsem se zhoupla a naklonila se k zrzavé ženě nebezpečně blízko, tak blízko, že by mě to mohlo stát víc než bych chtěla. A nemyslím tím hrozbu od Canninga, jak mu říkali, co stál vedle. Pochopila jsem, kdo tady má tu pravou moc. "Nabízíte mi jen luxusnější vězení, chápu. Myslím si ale, že obě víme, že nemám na výběr, lady Midfordová. Nebo mám snad říkat, Velitelko?" Naklonila jsem hlavu na stranu a uvědomila si, že jsem skutečně přijala být členem armády. Členem vrahů, kteří bezostyšně zabili mé rodiče jen proto, protože se báli. Byli to zasraní zbabělci, ale nebyli jsme to ve finále všichni? Budu jejich vězněm, hrát podle jejich pravidel, dokud nenastane ta chvíle. A já věřila, zoufale a naivně doufala, že přijde. Znovu jsem se zhoupla zpátky na židli a zvedla prázdné dlaně vzhůru. 
"Předpokládám, že tahle nabídka má svá ale. Kdo mi bude utahovat vodítko? Pokud si můžu vybrat, prosila bych toho blonďáka, majora Greena jste říkala? Jsem dost jednoduchá na panu Canningovu kreativitu.." Střelila jsem po nich pohledem a krátce se ušklíbla, rozhodně ne pobaveně. Stačilo mi, jak mě spoutal, jak mi vzal všechno, co jsem měla. Jeho pohled se mi nelíbil, vyzařoval naprosto jasné znechucení a nenávist. Stačí, že se tím pohledem na sebe dívám každý den, nemusím ho vídat i jinde.

Překvapilo mě, že se mnou mluví. Možná prostě nebyla taková tvrďačka, možná se jenom bála Willa, nebo prostě cítila, že nemá na výběr? Nepřemýšlela jsem o důvodech, ve skutečnosti mě to nezajímalo. Nebo jsem to možná prostě a jednoduše chápala. Protože ač jsme se k ní všichni chovali všelijak, byla prostě jenom malá holka uprostřed pekla. A já, na rozdíl od Willa nebo Jake věděla, jaké to je být malá holka s příliš silnými schopnostmi, od které všichni očekávali zázraky. Nesnažila jsem se ji uchlácholit nebo ubezpečit, že všechno bude v pořádku, protože to jsi slyšet nechtěla, že, Sky? Možná proto jsem následovala její pohled k oknu, které dovnitř propouštělo to malé množství světla, a přesto všechny v místnosti přitahovalo jako maják. Protože to okénko, ten malý prostor, ke kterému jsme obě upíraly zrak, představoval život a naději a obě jsme to věděly.
"Je děsivé nemít kontrolu,.. že?" promluvila jsem po chvíli ticha, ale nebyla to naše ponurá vězenkyně, které jsem věnovala svůj pohled ale můj blonďatý major. Jemně jsem se na Jakea usmála, nezapomínala na naše první setkání a rozhovor, který mě přesvědčil, že kvůli němu poruším své zásady a nedodržím pravidla. Protože pohled, který mi věnoval, mi o něm prozradil všechno. Ten pohled, vystrašený pohled, protože nikomu nechtěl ublížit. Díval se tak na mě ještě mnohokrát a já ten pohled milovala i nenáviděla zároveň. Protože Will a Jake představovali to dobré i špatné ze mě, jako zrcadla, která mi nastavovala obraz reality, kterou jsem vytvořila. A nikdo nepochyboval o správnosti svých činů víc než já. 
Možná proto jsem ji nechala, aby se ke mě naklonila, jen zvedla tu ruku a zastavila Willa za jejími zády, tolerovala její drzost, ironické poznámky i pronikavý pohled. Protože jsme nebyly přítelkyně ani spojenky, jen těžko se dalo mluvit o loajalitě nebo důvěře mezi dvěma lidmi, kteří stáli na opačných stranách barikády, ale to neznamenalo, že jí nemohu projevit úctu. Byla nepřítelem? Byla. Byla ale stále člověkem? Byla. A já? Byla jsem pro ni člověkem já..?  
"Stačí Hope." promluvila jsem klidně, leč stroze, unaveně, protože už jsem nechtěla nikoho zastrašovat, nikomu dokazovat svou sílu, nikoho vést. Chtěla jsem roztáhnout ruce a oznámit, ať si všichni dělají, co chtějí, odejít, zmizet, ztratit se, vymazat se, najít tiché, bezpečné místo a přežít. Seděla jsem v tichu zahloubaná do svých myšlenek, do své osamělosti a strachu a nechala ji, ať pátrá v mém obličeji, protože z nějakého důvodu mi nevadilo ukázat slabosti, které jsem skrývala. Zdálo se mi, že mi v něčem rozumí. 
Po několika minutách těžkého ticha jsem se zničehonic pobaveně usmála a lehce zavrtěla hlavou. "Jake je naneštěstí sám v zácviku, i on má dozor, jsem ale ráda, že vás oba bude mít pod dohledem kapitán Canning." v očích mi zajiskřilo pobavení, nemusela jsem se dívat na Willa, abych věděla, že neřekne ani slovo, ale zatnee pěsti tak silně, až mu skrze kůži vystoupnou šlachy a pevně stiskne zuby k sobě jak to dělával pokaždé, když se snažil sám v sobě zpracovat něco, s čím bytostně nesouhlasil. Přesto on nebyl tím, komu jsem věnovala svou pozornost s tím výrazem, který pomalu přecházel z veselého na mrazivý. "Ve tvé situaci bych počkala na nejvhodnější chvíli a pokusila bych se utéct. Pamatuj si ale, že on vždycky jedná tak, jak je potřeba." podívala jsem se jí zpříma do očí, cítila potřebu zdůraznit syrovou pravdu, to cosi nepříjemné, co nás zase vrátilo do reality páchnoucích cel. "Uteč a nechám tě zabít. Tahle krásná zlatá klec tě nejen drží uvnitř, ale zároveň tě chrání. Vždycky si můžeš vybrat, Sky, ale každé tvé rozhodnutí spouští dominovou reakci. Mysli na to." neuhnula jsem hned, ještě chvíli jsem se na ni dívala tím nic neříkajícím pohledem, než jsem se vyhnula pohledu na malé okénko a vstala.
"To je vše." střelila jsem ještě rychlým pohledem na Willa, nemusela jsem mu říkat, co po něm chci, to všechno se odrazilo v tom jediném pohledu, protože on byl tím, komu jsem nejvíc důvěřovala. Nebylo fér nechávat všechnu zodpovědnost na něm, ale tenhle svět nebyl fér.
Rukou jsem se ještě konejšivě dotkla Jakeova ramene, než jsem se bez dalšího slova vydala za dalšími povinnostmi, protože jsem neměla čas přemýšlet nad vinou a trestem. Dnes ne.
Přesun

Sledoval jsem průběh Hopeina rozhovoru s tou malou cácorou vcelku nespokojeně. Dobrá, uznávám, hodně nasraně. Nelíbilo se mi to, tohle zacházení, komfort a ústupky, které neměly nic společného se snahou získat informace a já to moc dobře věděl. Na jednu stranu jsem obdivoval její upřímnost a sebejistý postoj, ve kterém se nebála udělat to nejhorší ale zároveň nejlepší, ovšem to neznamenalo, že jsem s tím souhlasil a možná to prostě mělo co dočinění s tím, že Odbojem jsem z hloubi srdce pohrdal a když navíc to modrovláska oznámila své jméno? Tak výborně, nedáme ségře největšího grázla po sluncem třeba ještě meloun a hezké místo na pláži? To se všichni zbláznili? Jestli byla skutečně sestrou Charlieho Barnetta, věděla o odboji všechno. Byla silná. A byla odhodlaná k čemukoliv, nebo to alespoň platilo o jejím bratrovi. Neznal jsem oddanějšího člena Odboje a nevěřil jsem ani slovo z toho, co říkala. Nechápal jsem, jak tam Hope může jen tak klidně sedět naproti holce z organizace, která zbaběle zabila jejího tátu. Jak..? Jak mohla být tak klidná..?
Nechtěl jsem, ale vnímal každé slovo, které řekla, každé z nich si zapamatoval, protože ve mě jen znovu a znovu probouzela spoustu pocitů, které jsem myslel, že už nemám. Vzpomínek, které jsem doufal, že jednou vyblednou a zmizí. Jenže všechno mi vracela v sytých barvách a o to jsem nestál.
Párkrát jsem byl připravený zasáhnout, udělal ten krok, zvedl ruku, otevřel pusu, ale Hope mě vždy zastavila, donutila mě přeřezat její pouta a ještě sledovat ten ublížený výraz, jako by mě pár otlačenin na rukách mělo donutit litovat, že dělám to, co dělám. Protože ne. Nelitoval jsem jediné věci ve svém životě každá z nich mě totiž dovedla právě sem. Tomu jsem věřil. 
Když se slečna Drzá rozhodla z nějakého důvodu se domnívat, že má právo mluvit do výběru své ochranky, neudržel jsem to tiché, varovné syknutí a nemělo to co dočinění s tím, že si vybrala Jakea. Ve své hlavě jsem byl stále jaksi nechávapě zaseknutý na faktu, že místo věznění, mučení nebo smrti se Hope vážně rozhodla ji přijmout mezi nás. Zrádkyni. Uvědomovala si vůbec, že tím nám všem nakreslila terč na záda? Nelibě jsem si uvědomoval, že si to uvědomovala určitě a možná to byl záměr, možná součást nějakého většího plánu, sakra nevím, nebyl jsem schopnej myslet, byl jsem jen naštvanej a chtěl, hrozně chtěl protestovat, ale nemohl jsem, nedovolil si to, protože jsem ji vždy a za všech okolností poslouchal a důvěřoval jejímu úsudku. Protože jsem si dobře uvědomoval, že kdyby nebylo jí, dávno bych tu už nebyl. Kdyby nebylo jejího táty, byl bych mrtvý a já prostě cítil povinnost následovat ji kamkoliv, protože nic nebude nikdy dostatečně dost na to, aby to smazalo dluh, který vůči ní mám. 
Sledoval jsem její pohled, když odcházela z místnosti, jasný, tvrdý a chladný, ani známka po té melancholii, která jí zaznívala v hlase ještě před pár vteřinami. Zase to byla jen ta tvrdá velitelka, která mi jediným pohledem dala najevo, že je to v mých rukách, všechno.
A to bylo pěkně na hovno.  
Přešel jsem ke stolu, ten jediný nůž, který u sebe měla, jsem zastrčil do kapsy kalhot a přímo před ní vytáhl, nabil a odjistil zbraň, jen abych ji tam zase klidně vrátil. Byla to demonstrace síly a výhružka, která prosvištěla vzduchem jako ostrá kulka.
"Nezkoušej to. Bylo by to jen jednou." pronesl jsem zničehonic potichu, můj hlas byt tvrdý a bezbarvý, a přece v něm zaznívala ta sotva patrná prosba. Protože já neměl v plánu dávat jí další a další šance. Jedno špatné rozhodnutí a celý tvůj život je pryč.
Vrátil jsem pistoli na své místo a odstoupil od stolu, aby si mohla vzít své věci. Následně jsem jí zavázal oči a rozhodl se ji vyvést na světlo boží.
Přesun