Výzkumné středisko Fireflies

Procházel jsem dlouhou chodbou vedoucí k výcvikovému stědisku. Nemusel jsem si vybírat ani upřesňovat, kterou halu mám na mysli, protože jsem zásadně trénoval v Áčku. Obvykle bývala hala prázdná, ale i pokud se v ní někdo nacházel, nemusel jsem ani otevřít pusu a místnost se sama od sebe vyprázdnila. Tak to bylo se vším. Lidé uhýbali z mé cesty sami od sebe, aniž bych se na ně vůbec podíval, protože to jsem obvykle ve zvyku stejně neměl. Šel jsem přímo, díval se před sebe, jako by kolem mě nic neexistovalo. Nevím, zdali se mi něco míhalo hlavou, své myšlenky jsem se naučil ignorovat už dávno, někdy se mi zdálo, že dokud to není potřeba, jelo mé tělo na autopilota. Byla to malá daň za pochyby a vinu, která mě budívala uprostřed noci. Pořádně jsem nespal už roky. Zvykl jsem si spát jen pár hodin, protože do nočních můr, které docela dobře mohly být také reálnými vzpomínkami, jsem se nehodlal vracet. S léty jsem se naučit s tím pracovat, dávat si těžké tréninky před tím, než jsem šel spát, z mé ložnice zmizel všechen nábytek, který jsem v těch záchvatech zuřivosti, které jsem nedokázal ovládat, stejně ničil. Vi spala přes chodbu, byla jediná, kdo se odvažoval vstoupit, když se zevnitř ozýval ten nelidský řev a rány, jediná, která mi pokládala ruku na tvář, šeptala, že je všechno v pořádku, že je tady a já se zase pomalu, neochotně vracel zpět do reality. Tak to bylo. Jistě, že to všechno mělo vedlejší účinky, že všechny ty sračky z mojí minulosti jen tak nezmizely a nenechaly mě klidně žít, ale i když jsem se ráno probouzel ještě vyčerpanější, ještě prázdnější, stačilo mi si uvědomit, čí ruce mě něžně hladí ve vlasech a prostě jsem znovu zapomněl na vše, co bylo dřív. Protože nemělo cenu vracet se do minulosti, která nešla změnit, i kdybych o tom někdy přemýšlel. Otázkou zůstávalo, jestli bych něco takového chtěl a odpověď byla jednoduchá.
Nechtěl.
Nezměnil.
Znovu bych přijal jakkoliv oběť, znovu bych je všechny zabil, Vi. Tváře, které se mi v noci zjevovaly ve snech. Znovu, bez zaváhání.
Otevřel jsem dveře a spatřil ji, jak se dívá z okna do parku. Změnila se stejně jako já. Sněhobílé prameny jí spadaly na záda, už jsem si ji ani neuměl představit s těmi černými. Už jsem si nevybavoval její tvář, když se usmívala beztrarostně a naivně. Ale na tom nezáleželo.
"Začneme silou, protáhla jsi se?" místo čekání na odpověď jsem si stáhl mikinu a zůstal jen v teplácích a černém tričku. Jako protiklad ke své radě, jsem se postavil do bojové pozice a úkosem na ni pohlédl. Nemusel jsem se rozcvičovat, protože se mi zdálo, že mé tělo nikdy z toho bojového postoje neodcházelo. Já ten obranný postoj prostě nikdy, nikdy nevypnul. Kývl jsem na ni hlavou a bez výrazu si přeměřil její postoj. "Zaútoč."

Nezvedla jsem pohled k Nikovi, když vešel do místnosti, ačkoliv jsem jeho přítomnost vycítila téměř okamžitě. Nepostavila jsem se rovně do latě, abych jedničce uznala respekt, ani se netřásla před jeho pohledem, před kterým ostatní zbaběle utíkali. Stejně jako trojka se čtyřkou, kteří se před chvílí při mém tréninku hodu dýkami na terč váleli vedle na matracích a celé tohle své mazlení na zemi zakončili těmi klasickými starými známými poznámkami o mém pozadí a o tom, kterého z nich byl mohla přeblafnout. Nevím, kterého jsem nesnášela víc, tak jsem jen protočila očima a rozhodla se jim nevěnovat žádnou pozornost. Nevím, jestli sami věděli na koho tady čekám, když se chvíli před Nikovo příchodem sebrali a odešli. Tak jako všichni ostatní. Před ním si nic takového nedovolili, ale já slyšela to šeptání za svými zády, ty pohledy a řeči, ale já nebyla někdo, kdo by u bratra hledal pomoc. Naučila jsem se to ignorovat, naučila to skrývat a s tím ledovým klidem jim odpovídat. Odpoutala jsem pohled o parku, od toho malého kousku země v téhle betonové džungli. Nevzdala jsem ještě své touhy a sny o tom, že bych někdy mohla žít na nějakém hezčím místě. Ale někdy bylo těžké, skutečně těžké si je udržet. 
Zvedla jsem pohled k Nikovi, když jsem se zvedla a přešla před něj. Jeho pohled neděsil, jeho pohled byl jen naprosto a kompletně prázdný. Protože ty jsi byl prázdný. Naplněný jen tím jediným posláním, které mi přišlo směšné. Stále ve mě při pohledu na tu netečnou tvář zaznívaly ozvěny viny. Viny tak šíleně a sžíravé, že mě nutili to s ním ještě nevzdávat. Ještě ne, když jsem ho budila z těch nočních běsů a slibovala, že neodejdu. 
Žádné úsměvy, žádné pozdravy, sourozenecké pošťuchování nebo hádky, to se u nás nekonalo. Protože my nebyli jako ostatní sourozenci. My jsme byli jen vojáci a já to nesnášela čím déle jsem tady zůstávala. Podívala jsem se na své dlaně, na dlaně, co denně léčili to monstrum za těmi masivními dveřmi uprostřed základny a co mě jen znovu a znovu ujišťovalo v tom, že tohle není správné. 
"Trénovala jsem střelbu.." Přiznala jsem a přikývla, zatímco jsem se připravila do bojové pozice, převážila váhu na zadní nohu, prohlížela si jeho postoj i když mi bylo naprosto jasné, že už teď jsem v jeho očích naprosto špatná. Silou.. samozřejmě, že musel začít silou. Něčím, v čem byly mé mezery. Stále jsem ztrácela balanc, stále si zvykala na to, že mé nohy můžou. Na to, že můžu já sama. Udělat cokoliv, o čem se mi léta mohlo jen zdát. Ale byla jsem slabá, nechávala se snadno zatlačit dozadu. "Na schůzi všechno v pořádku?" 
Nečekala jsem, že by mi odpověděl. Zvedla jsem proti němu dlaň vzhůru, než jsem prostě zaútočila. Rychle a nečekaně, zatímco má dlaň mířila na jeho hrudník, jen proto že mi bylo jasné, že to vyblokuje zkříženými dlaněmi. A tak jsem se prostě sklonila a zkusila ho kopnout kopem z výšky. I když mi bylo jasné, že ten, kdo se z nás dvou bude válet na zemi, budu jen já.

Sledoval jsem ji, nedával nijak najevo co si o jejím postoji myslím, nikdy jsem to nedělal. Nebyl jsem žádný učitel, sám jsem se naučil bojovat tou jedinou cestou, kterou jsem považoval za správnou. Přežít. Neradil jsem jí, nekřičel na ni, nezesměšňoval ji, prostě jsem ji nechal útočit a znovu a znovu tvrdě prohrávat, protože si na to musela přijít sama. Její tělo na to muselo přijít a možná jsem věděl, že začínala úplně od nuly, ale to nebylo nic, co by ji omlouvalo. Slabosti jsem nepřipouštěl, nemohl jsem. V mém světě slabina znamenala nebezpečí a nebezpečí, to byla smrt. Ne moje, smrti jsem se nebál, vlastně jsem na ni nikdy nepohlížel jako na něco děsivého, spíš známého, neodvratitelného, spravedlivého pro všechny. Neděsil jsem se svojí smrti, děsil jsem se té její. Ten jediný pocit, který ve mě ještě někde zbyl.
Neuhnul jsem, když zaútočila, rychle, tvrdě, ale to nebylo dost a oba jsme to věděli. Vyskočila ještě než jsem ruce skřížil před svou hrudí, protože to plánovala, četla mé pohyby, pravdou ale zůstávalo, že to neznamenalo výhru. Propast mezi našimi schopnostmi byla stále příliš velká. Prohnul jsem se dozadu, vyhnul se jejímu kopu a odrazil se nohama od země, silou toho těžce vydřeného těla udělal ve vzduchu otočku a bez známky soucitu ji odkopl na druhou stranu místnosti. Sledoval jsem jak ztěžka dopadla na podlahu a zahleděl se do její tváře.
"Mělas trénovat sílu." pronesl jsem, aniž bych zněl naštvaně, nespokojeně, vyčítavě. Prostě jsem to jen řekl, konstatoval nevyhnutelné, když jsem znovu zaujal stejný postoj, stejné držení těla, nikdy jsem na ni nehrál žádné hry, nezkoušel žádné úskoky nebo předstírání. Vždy to bylo stejné. A nikdy to nestačilo. "Znovu."
Zatímco se můj hlas nesl místností stejně ostře jako prásknutí bičem, nespouštěl jsem z ní oči. Mám-li být upřímný, už to ve mě nevzbuzovalo ten neurčitý pocit uspokojení, když jsem se na ni díval, když se pohybovala s tou ladností i nejistotou kolem. Ten pocit, pořád jsem si ho matně pamatoval, ale s dalšími léty bledl a bledl, až zmizel a nezůstalo nic. Vůbec nic. I když ani teď, ani po těch letech, ani po stovkách mrtvých jsem ničeho nelitoval, Vi. Nikdy se sám sebe nezeptal, co by se stalo, kdybych tenkrát řekl ne. Kdybych se k nim nepřidal, kdybych nechtěl víc, kdybych měl nějaké hranice a nedokázal zabíjet proto, abys ty mohla žít. Nikdy. Protože taková možnost neexistovala. 
"Máme misi." odvětil jsem po vleklé chvíli ticha, jako by to ani nebyla odpověď na její otázku, ale to bylo normální. Ne vždy jsem se obtěžoval vůbec otevřít pusu, když mi nepřišlo, že bych měl mluvit. Tentokrát jsem měl ale přímý rozkaz jí předat informace, takže asi nebylo zbytí. Na mise se mnou chodívala často, když byly náročné nebo důležité, já byl zbraň, ona podpora, aby zbraň přežila. Prosté. Někdy jsem chodil sám, hlavně ve chvílích, kdy musela zůstávat na základně a léčit ho. Oba jsme ale veděli, že tak daleko bez ní nepůjdu. Ne kvůli bezpečí. Ale protože jsem bez ní dlouho být nemohl. Ta paranoia mi někdy zatemňovala mysl. "Anglie svolává mírové jednání."

Sbírala jsem se ze země, cítila bolest v levém boku, ale ne, že bych jí přikládala nějakou váhu. Jak snadné by bylo přiložit na bok ruku a okamžitě se vyléčit. Odvolat tu bolest, necítit ji. Ale já nechtěla. Chtěla jsem cítit, zoufale moc, každičký pocit, i kdyby sebehorší. Protože víc než bolesti jsem se bála té prázdnoty ve tvých očích, Niku. Té děsivé, mrazivé prázdnoty, která mě brzy měla pohltit úplně stejně. Ale já nechtěla být prázdnou. K čemu by to celé vedlo, kdybych to teď vzdala?
Zvedla jsem hlavu a zadívala se na svého bratra. Kdysi jsem si přála, aby se na mě díval jinak. Aby ty věci byly jiné. Někdy, v těch osamělých chvílích, kdy jsem si přišla, že rozdíl mezi žitím a přežíváním na smrtelné posteli žádný není. Protože z tohohle betonového zámku bez mříží stejně nebylo úniku. A pak mi to bylo líto. Pak mě mrzelo, cos všechno musel obětovat. Pravdou bylo, že jsem se ho o to nikdy neprosila. Neprosila jsem se o to přežít, udělal to pro sebe. Ale nemohla jsem zapřít ten fakt, že jsem ráda naživu. I kdyby pro těch pár prchavých momentů. A za ten fakt jsem vděčila hlavně jemu. Byla jsem smířená s pocity viny, které mě užíraly, a se svými rozhodnutími, které jsem už dávno učinila. Rozhodnutími, díky kterým nebudu přežívat, ale žít.
Jeho poznámku o síle jsem přešla, když jsem se rozběhla a znovu zaútočila. Bylo jedno kolikrát vyblokoval můj úder, bylo jedno, kolikrát jsem se přikrčila, vyhnula, tasila se ze zálohy. Vždycky mě vyblokoval, zastavil, byla jsem příliš pomalá, příliš slabá. Vždycky mě donutil se zvednout, znovu a znovu, dokud jsem nebyla vyčerpaná a domlácená a v šeru toho stísněného pokoje si neléčila nad zrcadlem rány. Nechápala jsem to. Byla jsem mu v bojích jen oporou a nesměla do nich zasahovat, bránit jsem se dokázala, a proto jsem nechápala ty nekonečné tréninky, které měly zocelit moje nově objevované tělo. Na co jsi mě trénoval, Niku? Před čím? 
Věděla jsem, že si přeje trénovat sílu, ale nebyla jsem to já, kdybych tvrdošíjně nesundala dřevěnou dlouhou tyč ze stojanu, neprohodila si ji v prstech a nehodila k jeho nohám tu samou. Bylo fuk, jestli ji použije na to, aby mi jí zpřelámal o záda nebo ne, hned po tom, co dopadla s cinknutím na zem, byla jsem už před ním, abych ho zasáhla dalším úderem shora. 
Ale informace, kterou během toho vypustil z pusy mě překvapila. Informace, která otřásla mým jindy klidným a perfektně kontrolovaným světem. I mou rozvážnou tváří ve které se mihlo překvapení. A naděje, kterou jsem ale zakryla rychleji, než by si ji stačil všimnout. Nesměl si jí všimnout. 
Anglie. Anglie.. 
Znělo mi hlavou pořád dokola a dokola. Jako kdybych nechápala význam jeho slov. Nikdy mě nebral tak daleko, nikdy. On by nedopustil, abych se vzdálila na příliš dlouho. Ale Nik nedovolil, abych byla příliš dlouho bez něj. Bitva, kterou, díky tomu, co říkal, se mu podařilo vyhrát. Znamenalo to příliš, příliš, když jsem byla bláhová a otočila hlavu k oknu. Na tu krátkou chvíli se zahleděla dál, za ty betonové zdi a ostnaté dráty. Tam, ke světu, který ležel přede mnou a já ho mohla vidět. Konečně jsem mohla.. Vrátila jsem se pohledem zpátky a střetla se s naprosto identickými oči. Věděla jsem, že jsem se odkryla, že nedávám pozor.. Ale přesto jsem neuhnula. 
"Kdy vyrážíme?" Kolik času mám?

Díval jsem se, jak pomalu vstává, ale nedal jsem nijak najevo své zklamání nebo podporu v tom, že hodlá dál bojovat. Nepřipouštěl jsem jinou možnost, trénink jsem ukončoval já, tak to prostě bylo. A ona tréninky potřebovala. Nevím, nedovedu vysvětlit, proč jsem tak fanaticky trval na tom, aby se zlepšovala, aby uměla bojovat, proč jsem na ni šel tak tvrdě a bezcitně, i když jsme jí ve skutečnosti nikdy bojovat nedovolil. Nebo jsem to možná věděl moc dobře. Skutečným důvodem byl prostě jen prostý strach. Strach o ni. Nepochyboval jsem o sobě, o svých schopnostech, byl jsem absolutní a neporazitelný, ne protože bych měl přemrštěné ego, které by si nepřipouštělo prohru, ale protože já prohrát prostě nemohl. Ne kvůli němu, ne kvůli projektu, ne kvůli Rusku. Jen kvůli tobě, Vi. Nebyl jsem naivní, byl jsem nejspíš nejhledanější zločinec a neuplynul den, abychc nebojoval. Jednou jsem prohrát musel, a právě proto jsem trénoval tebe. Protože jednou, jednou, až u tebe nebudu, musíš se postarat sama o sebe, to proto jsem do toho dával všechno, proto jsem byl tvrdý a neoblomný, proto jsem na ni šel vždycky se vším, co jsem měl, protože když mě neporazíš, neporazíš je. Bylo to prosté a jednoduché jako vše v mém životě. Nikdo to nechápal, nikdo se neodvažoval zeptat, nikdo neznal mé motivace a cíle, ale kdyby se kdokoliv odvážil, vysvětlil bych to snadno. Ty, Vi. O tobě bylo všechno.
Přesto jsem ji neušetřil tvrdého úderu ve chvíli, kdy na tu setinu vteřiny ztratila ostražitost, kdy pohlédla vedle mě a v mé tváři se okamžitě zjevil ten zatvrzelý chlad. Nohou jsem vyhodil svou tyč do vzduchu a když byla v mé těsné blízkosti, vytočil jsem tyč a vší silou ji udeřil do břicha. Ještě v letu jsem ji popadl za krk a prudce ji přirazil k zemi, až se pod ní objevila prasklina, tyč se ve vzduchu dvakrát protočila, než jsem ji chytl a vrazil do země těsně vedle její hlavy tak, že zůstala trčet zabořená v betonu. Mé oči byly však pořád zaklesnuté do těch jejích, podrážděné a chladné.
"Nikdy se nedívej jinam, Viktoriye." krev, která jí vytékala z pod hustých bílých vlasů ve mě neprobouzela žádnou lítost. Můj pohled ji jasně varoval, základní chyba, kterou si nemohla dovolit. Kdyby to byl kdokoliv jiný než já, byla by jsi mrtvá. Mrtvá, Viktoriye! Zkoušela to, prosila, když se uzdravila, když zatoužila poznávat svět tam venku, tehdy ještě zkoušela prosit, křičet, utíkat, ale já ji ven nepustil. Nemohl jsem. Nemohl jsem dopustit, aby ti ublížili.
Pustil jsem ji a nechal ji ležet v kaluži krve, nevzrušeně, bez jakéhokoliv zájmu. Pomalu jsem si otřel ruce od krve do kapesníku a znovu si oblékl mikinu. Trénink jsem chtěl původně úplně odložit, ale nedalo mi to, potřeboval jsem jí připomenout, kde je její místo, protože jsem ji znal. A i když jsi tak zoufale chtěla poznat svět, svět je ošklivé, kruté místo, Vi.
A já tě potřebuju.
"Vyrážíme za půl hodiny."
Přesun

Cesta helikoptérou byla podstatně kratší, než jaký čas by zabrala jízda jakýmkoliv prostředkem, ale i tak jsem za cestu nejméně pětkrát stačil pohrozit pilotovi smrtí, jestli mě do Ruska nedostane hned. Teď. Místo mého obvyklého bezděčného zírání do prázdna bez přemýšlení nebo jakékoliv činnosti, jsem tentokrát vyhlížel malým okénkem ven, pravá noha mi v pravidelných intervalech cukala a škubala, třesoucí prsty jsem bolestivě zarýval do opěradla kožené sedačky, až na to, že jsem žádnou bolest necítil. Někdy jsem toho litoval, dřív, když jsem se snažil si ji způsobit jakýmikoliv prostředky, abych cítil alespoň něco, ale dávno jsem to vzdal. Cítil jsem jen frustraci, když jsem se jen snažil a snažil a nikam to nevedlo.
Očima jsem propátrával prostor pod sebou, vrcholky zasněžených hor, bezbřehý, širý oceán, zelené louky, klikatící se řeky, ale ten výhled jsem si neužíval tak, jako to dělávala Viktoriya, kdykoliv se dostala ze základny pryč a nejspíš si myslela, že nevidím tu jiskru v jejích očích. Chápal jsem, co se mi snažila ty dlouhé roky říct, ale to neznamenalo, že jsem s tím musel souhlasit. Protože tvoje bezpečí, Vi, to bylo to nejdůležitější a když jsi nebyla ochotná si to přiznat sama, hodlal jsem tě v něm udržet třeba násilím. Někdy, v hlubokých, bezesných nocích, jsem pochyboval. Pochyboval a přemýšlel nad tím, co mi říkala, ale nakonec jsem došel vždy ke stejnému závěru a vidíš? Měl jsem pravdu.
Nehty jsem zaryl do měkkého polstrování a párkrát se pomalu a zhluboka nadechl. Pokoušel se o mě další záchvat paniky, už dávno jsem znal ten hučíčí tlak v hlavě, sucho na patře, bušící srdce, přestože jsem v tu chvíli nedělal nic. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly, cítil jsem se malátný, slabý, balancoval na hranici vědomí a bezvědomí, ale podařilo se mi to zkrotit, ovládnout a znovu pohlédnout ven. Propátrávat krajinu, jako by bylo možné tě tam dole zahlédnout, Vi. Jako bych tě mohl najít uprostřed té pusté krajiny bez života.
Helikoptéra přistála a ještě než se dotočila vrtule, vyskočil jsem ven a rychlými kroky zamířil k základně. Díval jsem se před sebe, nevšímal si vojáků ani vědců v bílých pláštích, do kterých jsem surově vrážel, pokud nestačili uskočit a bez omluvy pokračoval stále dál. Neměl jsem zamířeno k němu, ta mise mi přišla bezpředmětná a nedůležitá, ostatně to cokoliv, co se jí netýkalo, zato ona, ona, to mě pálelo, bodalo a sžíralo zevnitř jako zatracená kyselina.
Prošel jsem ubytovnu, rozrazil jedny z posledních dveří do malého pokoje, v němž jsem nikdy předtím nebyl, ale pokoj byl prázdný, neobtěžoval jsem se zavíráním a zamířil do tréninkového střediska. Křik, řinčení zbraní, střelba, to všechno se mi zařezávalo do hlavy a zase ji bezduše opouštělo, když jsem procházel rozsáhlou halu.
"Olafssone..Olafssone!" zařval jsem netrpělivě, když se mi zdálo, že mi snad ty kulky rozráží lebku, jak silně mi pulzovala hlava bolestí. Bylo mi jedno, co dělá, jedno, kde je, jedno, co si sakra myslí, já ho potřeboval, potřeboval, aby ji našel.

Hlášení, které jsem podal vůdci po té katastrofální misi s odbojem nedopadlo podle očekávání. Viděl jsem v těch bezcitných očích to jasně vepsané zklamání i přesto, že jsem průběh a zradu odboje spolu s napadením Anglie, jak bylo předpokládáno, popsal do jediného detailu. Uklonil se, vycouval, choval se jako příkladná člen organizace, když jsem přijal jeho nespokojené mlasknutí, ale myslel si svoje. Nezastavil ten zlostný pohled, který jsem na sebe upřel do zrcadla v tom stísněném pokoji, protože jsem toho všeho začínal mít plné zuby. Byli jsme jen hloupé loutky, co bylo tohle za život? Co mělo tohle společného se svobodou? Bojovali jsme, trénovali, dokola plnili nesmyslné rozkazy pro cizí potěšení. Pořád jsem se snažil ujistit, že tohle je jediné možné řešení celé situace, ale přesto mě jímala hořkost a rozhořčení nad tím, když mi moji rodiče, co mě prodali jako zlaté prase, věnovali jen ten strohý dopis s poděkováním zatímco si vyhřívali zadek v jedné z luxusních chráněných vil. Díky mě. Díky mě si zachovali své bohatství a jeho přízeň. Ale to všechno bylo prchavé a pomíjivé, stejně jako mé myšlenky, které se čím dál tím častěji točili okolo toho odporu, vzteku a vzdoru, který nakonec stejně skončil jen frustrací nad bezútěšnou situací. A abych přerušil ten křik, co se mi chtěl drát z hrdla, tak jsem se rozhodl si ho aspoň jít vybít. Tréninková hala byla přeplněná, ale to mi nevadilo, když jsem se připojil k tréninku nováčků jeden na jednoho který vedl čtyřka. A ve chvíli, kdy jsem se obratně sklonil a vyhnul úderu o hlavu většího borce, byl to ten mrazivý řev přes celou, co mě přikoval na místě a donutil mě se posadit na zadek z rány do břicha, kterou jsem díky nepozornosti obdržel. Protože to jméno, co splývalo z těch úst, kterých se všichni báli, bylo moje. Moje.. 
Napřímil jsem se téměř okamžitě, když se samotný Nikolay Yevgeniv zjevil přede mnou a upírá ke mě ten netrpělivý pohled. Sklonil jsem hlavu a neodvážil se vzhlédnout, ačkoliv naléhavost v jeho hlase nebyla obvyklá a děsila téměř všechny v místnosti. Mě nevyjímaje. Bál jsem se, bál jsem se zvednout hlavu a čelit mu. O tomhle muži kolovaly legendy, všichni se mu vyhýbali, nikdo nechtěl trávit s tímhle monstrem víc času v jedné místnosti než museli a bylo na něm vidět, že je rád, že ho neotravují jako přebytečný hmyz. A tenhle člověk, člověk co bez milosti zabil už stovky nevinných jen na příkazy zeshora, ten člověk, co mučil, trýznil, přinášel jedno vítězství za druhým, se teď tyčil nade mnou a já cítil ten mráz, co mi přejel po zátylku. 
"Tady pane.." Promluvil jsem, ale z hlasu se mi vytratilo to sebevědomí a jistota, když jsem přešlápl a dál skláněl hlavu. Toužil jsem se proměnit na krysu a zmizet, zvlášť, když se na nás upřely zraky všech v místnosti. Nakonec jsem se ale přeci jen odvážil. Odvážil se pohled zvednout a z toho, co na mě jednička upírala, se mi točila hlava. Protože přede mnou skutečně stál samotnej Yevgeniv. Jen tak.. Fuck.

Konečně jsem ho v tom davu zahlédl. Byl mnohem menší než já, ještě děcko, které nemělo na to být ve vyšší pětce. Prakticky ho sem prodali, věděl jsem to, on mi to řekl, ale nezajímaly mě důvody, proč tu byl. Nezajímal mě on. Chtěl jsem jenom schopnosti, kterými oplýval a které dokážou to, co zatím nikdo nedokázal.
"Vypadněte. HNED!" můj hlas se odrážel od stěn ztichlé haly dutě a prázdně, přesto nikdo z nich nezaváhal, nikdo se mi ani nepodíval do tváře, když nechali všechny věci na místech a odešli, Trojka a Čtyřka mezi posledními, jediní, kteří si dovolili zvednout ke mě zvědavý pohled, ale nemusel jsem nic říkat, ten pohled stačil, aby se přesvědčili, že dnes nemám náladu si hrát. Měl jsem náladu zabíjet.
Když všichni odešli, znovu jsem se podíval na zelenovláska před sebou. Nepřekvapilo mě, že se na mě nechtěl podívat, to nedělal nikdo, ale upřímně jsem se tím nikdy nezabýval. Dokud mi dali pokoj, bylo mi jedno, co dělají, co si myslí, kdo jsou, co chtějí. Jenže jeho jsem potřeboval a tak jsem mu oplácel ten prázdný pohled, když konečně hlavu bázlivě zvedl a vyděšeně na mě pohlédl. Nechtěl jsem ho děsit, nechtěl jsem ho ani chlácholit, bylo mi fuk, co se odráželo v tom obličeji, když jsem to nevydržel a zajel si nekontrolovatelně prsty do vlasů. Musel jsem něco dělat, musel, protože hrozilo, že mě ta úzkost pohltí a já si záchvat nemohl dovolit.
"Unesl mou sestru. Unesl ji někam do zasraného Švédska.." promluvil jsem nečekaně, rychle, naléhavě, zatímco jsem odtrhl pohled od jeho tváře a začal přecházet z místa na místo. Klepala se mi ruka, toužil jsem si do ní zarýt nehty a to otravné klepání zastavit, ale věděl jsem, že to se nestane, protože neucítím nic. Ukázal jsem na něj prstem a pak rychle, dvěma kroky se dostal až těsně k němu, tyčil se tak blízko u něj, až mě jeho vlasy zašimraly do tváře. "Najdeš ji, chci ať ji najdeš a doveš mě k ní. Dovedeš mě k němu a já ho zabiju, zabiju Mathiase Mikkelena a každého Švéda s ním." uvědomoval jsem si, jak nesmyslně to všechno zní, ale nešlo to ovládnout, nedokázal jsem se uklidnit a potlačit záškuby svého těla, vždycky jsem to měl, když se blížila chvíle, kdy ztratím kontrolu a propadnu se kamsi, kde je jen tíživé vakuum. Ostře jsem se nadechl, nesouštěl pohled z jeho tváře, bylo mi jedno, co všechno v mé tváři uvidí, protože po dlouhé době se v ní cosi odráželo, emoce, které mě svazovaly jako pevné provazy. Olízl jsem si suché rty a naklonil se ještě blíž, takže jsem rty skoro dotkl jeho ucha. "Běž si pro věci, odcházíme okamžitě. Jestli jí nenajdeš, tak.." moje ruka vystřelila a já ho chytil pod krkem, ne nijak silně, nechtěl jsem ho zabít, ještě ne, potřeboval jsem ho, jen moje tělo si dělalo, co chtělo. Znovu jsem se podíval do jeho tváře a pokýval hlavou, jako bych se zničeho nic vzpamatoval a zase jsem ho váhavě pustil. Potřebuješ ho, ještě ho potřebuješ.. "Běž, vypadni."

Nechápal jsem to, má hlava to hodnou chvíli nepobírala, když se místnost vyprázdnila a já čelil jen jemu. Jen jemu, tomu, vedle kterého se všichni báli jen nadechnout a já se přistihl, že dělám to samé, když na mě upírá ten pronikavý nic neříkající výraz. I když tentokrát v něm, stejně jako v jeho hlase znělo něco mnohem víc než netečnost. Ta naléhavost, co se mísila se vztekem, s čirou nenávistí, čemuž nasvědčovala i jeho netrpělivost. Byl jsem skvělým stopařem a tím jsem se nestal díky sledování pohádek, ale lidí. Dokázal jsem naprosto jasně vnímat signály jeho těla a jeho tělo, leč pevné, rovné, bylo připravené k útoku. Bylo napnuté, nervózní, nedočkavé a hladové a já se přistihl, že přemýšlím nad tím, že o krok potupně ustoupím. Ale pravdou bylo, že bych byl blázen, kdybych se nebál, když proti mě stál někdo jako on. 
Možná jsem byl Seraphin, ale on byl ten, kdo tohle celé začal. První experiment.. 
Sledoval jsem tu tvář plnou jizev a pomalu si dával dohromady, co se mi tím chaotickým rozkazovačným tónem stačí sdělit. "Unesli Viktoriyi?" Vyhrkl jsem rychleji a hned svých slov litoval, když se ke mě znovu vrátil a já čelil té bezprostřední extrémně nepříjemné blízkosti. Cítil jsem své zběsile bijící srdce, cítil tu úzkost, co mě pohlcovala s každým momentem a rozhodl se zachovat klid. Potřebuje mě. 
Chtěl jsem se ho zeptat, kdo ji unesl, ale odpovědi se mi dostávali postupně, stejně jako jen další a další otázky. Do Švédska? Chtěl jsem se zasmát a říct mu, že není první, kdo mě o to prosí, že se roky pokouším dostat do země, co tak dlouho odolává jeho vůli i přesto, že s ní téměř sousedí! Švédi byli chytří, příliš chytří, zruční, naučili se vyžít s málem, být naprosto nezávislí na okolních zdrojích a byli to skvělí lovci. Dokázali maskovat svůj pach, nikdy se jejich hlídky nezdržovali na stejném místě a perfektně kryly stopy. Nejspíš bych je skutečně našel, kdybych chtěl, ale mohlo by to trvat týdny, možná měsíce. Chtěl jsem mu to říct, poukázat na fakt, jak nemožné jeho požadavky jsou.. ale když mě chytil pod krkem a já se sýpavě nadechl došlo mi, že tím bych si vysloužil jasný ortel. Stejně jako otázku, že neposlouchám jiné než jeho přímo rozkazy. "Po-potřebuju nějaké její věci" Pronesl jsem trhalo, než mě chytil a já o krok ustoupil, chytil se za krk a lapal po dechu zatímco jsem na něj upíral nevěřícný pohled. 
Když jsme se o pár minut později sešli na střeše u startující helikoptéry, sledoval jsem, jak tam už dávno připravený stojí a pilot netrpělivě sleduje jeho i mě. Zjevně čekal na pokyny. 
"Jestli ji unesl ze zasedání Anglie, pokud skutečně cestuje přes Anglii, nejrychlejší cestou jak se vyhnout komplikacím je přes vodu. Začneme proto tady.." Můj hlas se snažil přehlušit hluk helikoptéry, když jsem prst zabodl do oblasti Nizozemska a nejbližších přístavů. "Z hlediska zamořenosti a ohrožení, a pokud musí cestovat rychle, nejspíš to zkusí tady." Cítil jsem tu netrpělivost, co z něj sálala a potlačil nutkání kousnout se do rtu. "Letíme sem. Pokud skutečně má Vaši sestru, jejich pach by tady mohl ještě ulpívat. Zima se blíží, musíme být rychlí" Zabodl jsem prst do mapy a složil ji zpátky do batohu, kde bylo veškeré vybavení potřebné pro cestu na sever. Odmítal jsem k němu znovu zvednout hlavu, odmítal se potkat s těma očima, protože z představy, že budu muset s ním strávit tolik času o samotě se mi nedělalo zrovna dobře. V hlavě mi blikala všechna výstražná rudá tlačítka a já.. Fuck, fuck! Nehodlal jsem mu vysvětlovat, že hledat teď Švédsko je nemožné, že musíme skutečně sledovat cestu Mikkelena a najít cestu dovnitř. Rozhodl jsem se omezit konverzaci na nutné minimum. Podal jsem mapu pilotovi a doufal, že se do Ruska ještě někdy vrátím v jednom kuse.