Julián Eldridge

Vzhled
Jsem poměrně dost vysoký, v davu rozhodně nepřehlédnutelný se svými téměř dvěma metry a svalnatou postavou, kterou udržuji pravidelným cvičením a tréninkem. Nejsem někdo, kdo by neprošel dveřmi, ale určitě se nenechám zahanbit průměrem. Další zajímavostí, která k mému vzhledu neodmyslitelně patří je enormní množství tetování pokrývající téměř celé mé tělo včetně tváře. Každé má smysl, hlubší, slabší, ale přesto jistým způsobem významné. Stejné jako vytetované číslo člena organizace Seprahine 005 na zádech. Můj obličej je plný tvrdých rysů, které jen zvýrazňují delší černé vlasy a karmínově červené oči, potemnělé nebo naopak významně rudě zářící. 
Co se týče oblečení, dost se změnilo. Z té kožené bundy a roztrhaných kalhot na dlouhý plášť s kapucí, kterou nosím téměř vždy nasazenou jako důkaz člena francouzské sekty. Oblečení je vesměs tmavé, takže nechybí ani rozhalená tmavá košile a tmavé kalhoty. 

Povaha
Býval jsem drzý floutek se špetkou rebélie skryté za každým uhrančivým pohledem. Ale obě vlastnosti se schovali za všechna ta hezká slova a lži, takže bych nejspíš řekl, že se ze mě stal profesionální lhář. Musím mluvit tak, aby mě ostatní poslouchali, musím vydávat rozkazy, soudy, těžká rozhodnutí. Vlákat lidi do svých sítí, umět s nimi manipulovat. Umím být drzý, odsekávat, bavit se, ale všechny tyhle věci se vytratily a schovaly hluboko pod povrchem té masky, toho chladného úšklebku a pozvednutí koutku úst. Za těmi oči, které vrhají zlost a temnotu a postrádají živost, která se tam tolik odrážela dřív. 
Jsem hádavý, pokud se se mnou někdo pře v tom, že nemám pravdu. Umím být tvrdohlavý a neoblomný, když si mám stát za svými názory. Odráží se ve mě jistá krutost, se kterou jednám s těmi, co mi vzdorují, aniž by se mi na tváři objevily známky pochybení. Jistá potěšenost, když se mi klaní a uctívají mě, protože nebudu lhát, že bych postrádal jistou aroganci a nadřazenost se kterou s ostatními jednám ať už uvnitř Francie nebo mimo ně. Uznávám jen sám sebe a respekt vzdávám málokomu, snad jen jemu, ač jsou mi jeho rozkazy po vůli nebo ne. Jsem chladný, vypočítavý, rázný a přísný, na sebe i na své okolí. Přestal jsem důvěřovat, začal jsem podezřívat. Nejsem někdo, se kterým by bylo radno si hrát. 

Schopnosti



Světlo
Ovládám světlo. Ať už to může vyznívat jako sebevětší klišé. Uživatelé mohou světlo generovat na příkaz, stejně jako manipulovat s vlastnostmi světla pro různé účely. Dokážou vyvolat oslepující světlo z dlaně, u někoho, kdo je mu vystaven, mohou dokonce vyvolat trvalou ztrátu zraku a případně popálit pouhým dotekem této dlaně. Uživatelé mohou také světlo tvarovat do různých zbraní, světelného lasa, dýk, biče nebo meče nebo vrhat světelné koule.  Jsou také schopni ohýbat světlo kolem sebe, aby byli sami a ostatní neviditelní pouhým okem, což z nich dělá výborné špehy. Pokročilejší verzí ovládání světla je vytvoření neviditelného závoje, který skryje oblast velkou jako město, i když ji lze dočasně narušit mocnou elektrickou magií.

Manipulací se světlem mohou uživatelé také vytvářet hologramy nebo iluze připomínající život. Mohou například způsobit, že místnost bude vypadat jako úplně jiné místo, aby oklamali člověka. 
Uživatelé si také mohou vytvořit obraz sebe na jiném místě jako formu astrální projekce, aby umožnili komunikaci nebo nenápadné pozorování. Tato projekce se vztahuje pouze na místa, které uživatel zná nebo je schopen jejich polohu odhadnout. 
Schopnost je vázána na přítomnost světla kolem uživatele, není schopen ji používat, pokud je světlo kolem potlačeno nebo vymizeno. 

Tma
Uživatelé mohou vytvářet, tvarovat a manipulovat s temnotou a stíny. Temnota se většinou používá k tomu, aby vše zahalila do úplné temnoty. Uživatel může vytvářet a rozptylovat štíty, ztrácet se ve stínech formou kamufláže, kdy své tělo zahalí do tmy. Uživatel je neschopný vytvořit temnotu/stín, protože je omezen na manipulaci pouze z již existujících zdrojů. Kde není tma, nefunguje magie. 

Bojové schopnosti apod. 
Jsem velmi schopný v boji na dálku, ovládám většinu střelných zbraní a své schopnosti používám také především na útok z dálky. Rád využívám momentu překvapení, ačkoliv jsem perfektním stratégem. Nezaostávám ani v boji na blízko, ačkoliv zde jsem oslaben zraněním pravého kolena z minulosti, kdy se tuto nevýhodu snažím vynahrazovat prací se stíny i světlem a přesunutí váhy na jiné těžiště. Mé schopnosti ze mě činí perfektního infiltrátora, informátora protistraně, která nabídne víc. Mohu špehovat, aniž by mě kdokoliv odhalil s perfektní možností úniku, což ze mě činí velmi silného protivníka, protože slabiny nepřítele umím vyhodnotit a perfektně otočit proti druhému. 

Příběh 



Jel jsem daleko, daleko od světa, který jsem znal. Daleko od myšlenek, viny, i toho vzteku, co jsem cítil. Až jsem skončil ve Francii. Jen na tu krátkou zastávku, kdy jsem se chtěl vyspat, doplnit palivo a zase jet. Když se to stalo. Když Francii pohltily výbuchy a křik. 
Nemohl jsem uniknout. Chtěl jsem se, zatraceně moc jsem se chtěl za ty roky vrátit k tobě, utéct, ale hranice se pevně uzamkly. Města se obklopila proradnými hradbami, přes které se nedalo dostat. Byl jsem sám, lapený v zemi, kterou jsem neznal a která se rozhodla zahubit samu sebe. Nikdo Francii nepřišel na pomoc. Nikdo, když se v ní rozpoutala krutá občanská válka. Válka, kdy lidé hubili svoje vůdce, nekompromisně si na nich vylévali vztek, když jejich hlavy nechávali viset na hradbách jako demonstraci strachu. Rabovali, kradli, zabíjeli všechny a všechno a nebyli to Inferius co nechávali za sebou spoušť mrtvol, ale lidé samotní. Sžíraní strachem, panikou, dopouštěli se věcí, které požrali jejich lidskost. Nebyl nikdo, kdo by je vedl, nikdo, kdo by dal naději na lepší zítřky. A já sám se dopustil krádeží, to já sám se naučil přežívat s pomocí síly, zatvrdil se, musel přežít, všemi možnými způsoby. Když jsem v těch chladných nocích ležel na zemi s pistolí s pár náboji přitisknutou na hrudi, snil jsem. Snil jsem o tobě. O tvém úsměvu, o tvé vůni i vlídném hlase. I když ty sny byly naivní a hloupé, protože z tohohle místa vedla cesta ven jen nohama napředl. Přežil jsem. Protože se ve mě probudily ty obávané schopnosti díky kterým jsem byl schopný přežít to roky dlouhé peklo, co tuhle zemi postihlo a dokonale zničilo. Ale lidé se schopnostmi nebyli ve Francii vítáni. Byla to jen další hrozba, které se lidé báli a kterou jako lovnou zvěř chytali a zabíjeli. A tak jsem se schovával. Dokud jsem toho jeden den neměl dost. 
Pamatuju si, když jsem seděl v té rozpadlé hospodě, s ostražitostí sledoval všechny ostatní, zatímco mi ostrá whisky tlumila smysly. Nevím proč, proč jsem si hrál se světlem, co se mi rozlilo po prstech, po dlaních, které zářily zatímco jsem do sebe klopil další a další a nechápal, co mi tohle může přinést. Byl jsem jak podělanej Jedi se světelným mečem a přišlo mi to směšné. A pak se to stalo. Kostnaté prsty, co sevřely mé zápěstí tak silně, ten výraz, kdy přede mnou muž padl na kolena a začal se klanět, držet se za kříž na své hrudi a vzdávat mi slávu, které jsem tehdy nerozuměl. A bylo jich víc. Víc, co si začali šeptat poselství o Spasiteli, který přišel tuhle zemi konečně zachránit. Bláboly zfanatizované církve, která mě jen víc otrávila, ale když se mě chopili ruce v tmavé kápi a odvedli mě do sklepení, věděl jsem, že to nejsou jen bláboli. 
Jmenovali se Protecteurs. Ochránci. Sekta, která vznikla za účelem vyhlížení příchodu někoho, kdo celou zemi zachrání od vlády démonů a satana, který je vydá po nové cestě. Bylo jich tolik, tolik, když se začali vynořovat ze stínů a pozorovat mě těma prázdnýma očima. Možná to tehdy bylo štěstí nebo neštěstí, když se rozhodli mě podrobit testu, aby zjistili, jestli jsem já tím vyvoleným. Možná vám to přijde směšné, ale tímhle testem hubili jednoho člověka se schopnostmi za druhým a já věděl proč. Proč, když mě poslali do arény plné Inferius všude, kam jsem se jen podíval. Bylo jich tolik, lezly po sobě, sápaly se po mém hrdle, když jsem se zoufale rozhlížel po cestě úniku, která neexistovala. Nevím, jak jsem to tehdy přežil. Přežil, když jsem tím podělaným světelným mečem kosil jednoho za druhým, chytal je stíny, pohlcoval do tmy nebo pálil dotykem, protože jsem zjistil, že mou schopností je ovládat světlo stejně jako tmu. V tu noc jsem zemřel. Julián Eldridge zmizel, zmizel pod stovkami těch mrtvých těl. A když jsem pokosil jednoho posledního z té tisící a svalil se do bezvědomí, vážně jsem doufal v to, že ty oči už neotevřu. Ne, když tam nebudeš se mnou. 
Ten den všechno změnil. Změnil, když přede mnou lidé náhle padali na kolena, když v mém jménu zabíjeli všechny, kteří se mi nelíbili, na které jsem se jen úkosem podíval a zpečetil jejich osud. Milovali mě, bezmezně mě obdivovali, chtěli být v mé blízkosti. Těšili se demonstraci mé síly, kdy jsem byl jejich Světlem, jak mě pojmenovali, stejně jako Nocí, když jsem nechal stíny pohltit ty, kteří byli příliš nebezpeční pro mou vládu. Mysleli si, ti naivní hlupáci, že je spasím stejně jako zničím, až je uvrhnu v hlubokou nicotu. A já se toho nebránil. Nechal jsem je mě milovat, nechal si nasazovat tu korunu a rozhodl se z toho vytěžit všechno, co jsem mohl. Francii jsem nevládl jako pravý leadr, nechal otevřít hranice než je zavírat, nechal jsem lidé dělat všechno, co chtěli, dokud jejich zločiny nebyly tak velké, abych je spravedlivě soudil. Míchal jsem tu lásku se špetkou strachu a fungovalo to. Francie se vracela na nohy tím pokřiveným, hříšným způsobem, kdy na hradbách viseli mrtvoly, zatímco v podzemí panovaly orgie. Byl jsem svatým stejně jako pekelným. Dělal jsem to proto, abych přežil. Všechny ty kroky, každou vraždu zaobalenou v té sladké lži poselství, která si sebou vzala pokaždé kus mé duše, až v ní nezůstalo vůbec, vůbec nic. 

Uchýlil jsem se do jednoho z prázdných sídel bývalé šlechty. Byla prázdná, vládci dávno zabiti, služebnictvo stejně tak. Chodil jsem po těch prázdných kdysi vznešených chodbách, s tím tvrdým pohledem, co postrádal tu špetku rebelství a jiskru jsem sledoval ty neznámé tváře, co na mě shlíželi z těch zlatě orámovaných obrazů. Nikoho jsem tam nechtěl, jen ty nejnutnější sluhy, když jsem ale něco zaslechl. V tom jindy tichém sídle, kde se v jedné z kuchyňských skřínek ozýval ten zvláštní zvuk. Otevřel jsem ji a tehdy jsem ji našel. Svého Anděla. 
Byla mladá, tak mladá, možná ještě dítě, když jsem ji táhl na světlo. Na sobě roztrhané šaty, které možná předtím byly drahé a plné těch ozdob a šperků, které postrádali svůj jas. Dívala se na mě těma světlýma očima, vystrašenýma, když přede mnou začala ustupovat jak jsem k ní natáhl ruku. Jako zvíře se krčila v rohu, zatímco jsem jí hladil dlaní po světlých pramenech a lehce se pousmál. Ava. Má nejvěrnější, můj posel zkázy, má demonstrace síly, můj neochvějný voják. Protože já jsem se rozhodl z té princezny udělat zbraň. Dokonalou zbraň, když jsem si uvědomil, jak silné schopnosti třímají v jejím nitru, a jak by mi mohli posloužit k upevnění moci. A tak se stalo. 

Trénoval jsem ji v boji, kdy jsem jí neustále opravoval bojový postoj a neříkal ta sladká slova, ale tu ostrou kritiku, v taktice, kdy jsem s ní hrával ty nekonečné šachové partie a nutil ji hrát dny, týdny, sedět na stejném místě dokud nepřišla na to, jak vyhrát. Neukazoval jsem jí lásku, vyžadoval jsem nekompromisní oddanost. Možná to bylo zhýralé, možná jsem jenom nechtěl být sám, ale odmítal si kohokoliv pustit k tělu, a tak jsem z ní vytesal tenhle dokonale smrtící diamant. Donutil ji nosit masku, když se mnou chodila na všechna ta představení, s pomocí její schopnosti telekineze jsem všem ukázal, jak jsou malý a neschopní, když začali zpochybňovat mou moc a já těmi vznášejícími se věcmi jen zaséval víc strachu a respektu. Víc lásky a oddanosti. Můj svět byl pokřivený, ale neměl jsem na výběr. 
Byl jsem sám a budil se naštvaný, nevyspaný, frustrovaný z toho, že jsem tebe, Hope, vídal v každé noční můře, v každém snu a přesto každý den ulehal jen abych tě vyhledal znovu. Vídával tě i přes den, kdy jsi mi přišla jen jako pouhá iluze. Tvá tvář, o tolik starší, a přitom tolik stejná a já si myslel, že blázním. Dokud jsem nepřišel na to, že je to realita. Že to nejsou sny, když tě vídávám na těch samých místech. V Redfordu, na místě, kam jsem tě poprvé vzal na výlet. Dívala ses na mě a já pokaždé zmizel. Protože to skutečně byla iluze, má drahá Hope. Dokázal jsem se promítat na místa, která jsem znal, sledovat, aniž by kdokoliv zahlédl mě, mizet ve stínech, objevovat se ve světle. Bylo to šílené, pozorovat tvou tvář, bolestně trýznivé nemoct se tě dotknout, vnímat tvou vůni, tvé horké tělo. Dělával jsem to často, vyhledával tě čím dál tím víc častěji. Sledoval co děláš, co se z tebe stává. Dokud jsem neměl dost. Dokud jsi mi nezlomila srdce podruhé. Protože zatímco já doufal, že jednou se budu moct vrátit, tys ty dveře zavřela navždy. Když jsem tě vídal s ním, jak jsi zapomněla, věděl jsem, že je konec. A ten poslední střípek lidskosti zmizel spolu s tou bolestí. A zůstal jen hněv. 
A tak jsem se rozhodl dělat kroky, které jsem musel. 

"Vidíš, co dělají zvířata když jsou v nebezpečí, Avo? Útočí i na ty, co milují, jen aby přežili.." Držel jsem králíka v kleci za srst a sledoval krev, co se valila z prokousnutého prstu. Sledoval jsem tu dívku tím zkoumavým pohledem, protože jsem potřeboval, aby to pochopila. "A stejné je to i s lidmi. Jsme jen primitivové, co se řídí primárními instinkty, kteří nám velí přežít. Zabíjíme, ničíme, likvidujeme to, co milujeme, protože je to nutné. Proto nesmíš k ničemu věřit, nesmíš nic milovat, nesmíš se nikým nechat okouzlit. Nebo tě to zničí, má drahá Avo.." Pohladil jsem králíka po srsti a zastrčil neposedný pramen blondýnce za uši. "A teď ho zabij."

Francie neměla moc zdrojů, jak přežít, odříznutá od všech, kteří se k ní otočili zády. A já věděl, že pokud chci zachovat tuhle zem a věci v ní, musím podniknout ty kroky. Ty osudové kroky, které vedli k tetování číslo 005 na mých zádech. Rusko bylo mocným spojencem a já se rozhodl jim nabídnout své služby. I když za jakou cenu..