Ava Lemaître

Anděl, to slovo mě provází snad od narození. Jemné, blonďaté vlasy, které mi v rovných, hustých pramenech spadají na ramena, jsou vždy dokonale upravené. Vystouplé lícní kosti, plné růžové rty, ladný krk, štíhlá postava, aristokratické rysy. A všemu dominují ty velké, azurově modré oči rámované hustými, černými řasami.

Vždy mě obdivovali, podivovali se nad tou nebesky čistou krásou, když jsem se na ně dívala těma hlubokýma očima, stála vždy dokonale vzpřímená a hrdá, jako bych už v těch dětských letech věděla, že jsem někdo lepší než oni. Křehká a jemná, nikdy jsem nebyla příliš vysoká, spíše drobná a zranitelná, mé tělo vždy působilo tak něžně, říkali to učitelky v baletní škole, matka i Julianovo přisluhovači. Vždy jsem byla hubená, ale mé tělo bylo překvapivě pevné a dobře stavěné, muselo. Abych mohla na jevišti tančit s tou lehkostí kapek rosy, musela jsem tvrdě dřít, tvrdě své tělo lámat a mučit, aby dělalo, co jsem chtěla. To mi vydrželo dodnes. Bolest mi nikdy nevadila, přijímala jsem ji jako nedílnou součástí svého údělu, tehdy jako nadějná baletka, i dnes jako anděl smrti.

Narozdíl od Juliana, který se pohybuje v tmavé a splývá s temnotou jako stín, já téměř výhradně nosím světlé barvy, bílou, levandulovou, růžovou nebo žlutou, jsem jako to světlo, ke kterému se upínají oči všech, kteří věří na bytosti, které neexistují. Jsem anděl a anděl se nesnoubí s temnotou, že?

Jako bych ani nežila, neexistovala, jen proplouvala kolem, mlžný opar, vybájená mýtická víla, vždy s tím melancholickým výrazem dívky, kterou musíš zachránit. Vždy jsem si toho byla vědoma, divala jsem se skrze věci a lidi kolem mě, jako by mé oči viděly něco, co ostatní nevidí. Matka se smála a říkala, že stále vypadám jako ve snách, že snad nejsem ani z tohohle světa.

Ale já byla, mami a tento svět mi dal tvrdě pocítit, že jsem jeho součástí.

Telekineze je schopnost vyvolávat pohyb jen silou pouhé myšlenky na fyzické úrovni. Primární schopností je pohyb věcí, aniž by se uživatel musel předmětu dotýkat, nebo s ním přijít jinak do kontaktu. Pohyb předmětu zahrnuje například přitažení nebo odtažení předmětu, deformace (ohýbání, změna rozměrů předmětu, atd..), či levitování předmětu v prostoru.
Základem této schopnosti je koncentrace. Začínající uživatel musí trénovat a naučit se koncentrovat tok své energie a umět ji soustředit do jediného bodu, což může být značně komplikované. Většina začátečníků také při použití schopnosti používá ke správnému nasměrování ruce, zatím co zkušený uživatel zvládne tu samou činnost pouze očima, výjimečně i jinými smysly.
Užívání energie by se dalo přirovnat k užívání rukou. Každý uživatel cítí svou energii, kterou vysílá ze svého těla. Právě ona energie nutí předměty měnit polohu, posouvat se, zvedat či padat, aniž by se jich dotklo cosi skutečného. Čím je uživatel silnější a zkušenější, tím více těchto „rukou“ – toků energie, dokáže využívat. Přesný počet je proměnlivý a vázaný na jednotlivé uživatele, ovšem je ovlivněn několika faktory. Jedním z nich je právě koncentrace a soustředěnost, na které má vliv vnější i vnitřní prostředí uživatele. Dalším faktorem je množství energie a duševní zralost, kterou uživatel má. Mezi tyto faktory se dá také počítat váha používaného subjektu, protože zatím co lehkých předmětů, na které se uživatel nemusí soustředit (např. tužky, hřebíky, jiné drobné předměty), zvládne najednou ovládat velké množství, těžký předmět (př. auto) zvládne zvednout jen jeden. Vše se samozřejmě odvíjí od zkušeností uživatele a jeho stupně ovládání schopnosti. Posledním faktorem je odpor předmětu, například pokud proti vám jede rozjeté auto, je daleko těžší s ním manipulovat.
Samozřejmě je možné také ovládat živé bytosti, člověka nevyjímaje, ovšem uživateli to stěžuje právě odpor, jaký živé bytosti ač nevědomky vydávají. Značně to potom komplikuje uživatelovu snahu a je to mnohem náročnější, než hýbání s obyčejnými předměty. Uživatel je schopen také telekineticky manipulovat svým tělem, neznámější použití těchto sil je létání.
Mezi první slabiny této schopnosti patří již zmiňovaná koncentrace. Veskrze žádný uživatel není zcela odolný k psychickým i fyzickým okolnostem. Ovlivňovat jej mohou nálady, momentální psychický stav, ruch, křik, nebo třeba bolest. Vše záleží na vyrovnanosti a umění zacházet s energií a jen málokdo dokáže oddělit jedno od druhého. Neexistuje nikdo, koho by tato slabina nezasáhla.
Druhá slabina se tak trochu váže na tu první, neboť čím je větší množství předmětů, na které se uživatel soustředí, tím více přichází o ostražitost. V praxi to znamená, že když přesunuje pět předmětů, musí se soustředit na pět věcí, jeho reakce a vyhodnocení situace jsou tedy značně zkreslené, což se stupňuje s počtem a váhou předmětů.
Třetí slabinou je vzdálenost. Samozřejmě můžete zvedat předměty, aniž byste se jich dotkli, avšak nepřichází v úvahu, že si vzpomenete, že chcete zvednout nepřítele v jiném městě a ono se to jen tak stane. Obvykle co uživatel vidí/slyší/cítí, s tím může manipulovat.
Čtvrtou slabinou jsou intervaly, mezi kterými je uživatel schopen telekinezi používat. Intervaly činí obvykle pět sekund, ve kterých uživatel schopnost nedokáže využívat a stává se bezbranným. Zkušenějším uživatelům se tyto intervaly vztahují na větší předměty nebo živé předměty. Pokud by uživatel používal své schopnosti dlouhodobě bez přestávek, intervaly by se postupně zvětšovaly, až by nastal kolaps a uživatel by schopnost nemohl nějakou dobu využívat vůbec.
Při delším používání (v řádech desítek minut) začíná uživatel pociťovat bolesti hlavy doprovázené celkovou únavou.
Je známé, že někteří uživatelé této schopnosti dokázali pohybovat s obrovskými předměty, například domy nebo mosty, ovšem bez výjimek se jednalo o vypjaté psychické situace, kdy nad sebou a svými schopnostmi ztráceli kontrolu. Jejich fyzický stav po použití takové sily byl pak samozřejmě kriticky vážný, nekončil-li přímo smrtí.

Class C1
Control 4
Physical Strength 4
Psychic Power 4
Fighting with weapons 4
Instincts 4
Speed 4
Intelligence 4
Mana 4

Narodila jsem se v zámečku Champ de cerisiers jen kousek od Paříže. Třebaže v době mého narození už šlechtické tituly neexistovali, stejně jsem žila jako princezna, ostatně i všichni naši zaměstanci, kuchařkou počínaje a Walterem, naším zahradníkem konče, oslovovali otce pane markýzy a mou matku paní markýzo, ačkoliv se tomu vždycky oba jen smály. Mě říkali různě, petite mademoiselle, lady Génoise nebo ange. Byla jsem jedináček, pýcha mých stárnoucích rodičů, kteří mě milovali nadevše.

Otec neváhal splnit mi jakékoliv přání, zároveń rozhodně nešetřil na mém vzdělání, měla jsem soukromé učitele, lekce zpěvu, jízdy na koni, šachů, zpřístupnil mi rozsáhlou zámeckou knihovnu, založil park se zvířaty, daroval mi poníka, ale to nejkrásnější, co mi kdy dal, byly vstupenky na balet. Byl to Louskáček, šli jsme s rodiči jen pár dní před Vánoci, já načančaná ve svých červených šatech s kožešinou, matka ověšená perlami, otec v dokonale padnoucím kvádru. Ten večer si vybavuji v obrazech, v červené a zlaté, ve vůni matčina Chanelu no.5, v dotecích, kdy mě otec se smíchem posadil na svá kolena, protože jsem neviděla přes opěradlo před sebou. Byly mi dva nebo tři, všechno bylo krásné a vzrušující a pak začala hudba, objevily se herci, všechny ty krásné kostými a kolisy, ale já neviděla nic jiného než tanec. Fascinovaně se dívala na baletky, krásné, éterické bytosti, které pluly po jevišti v nádhernýh otočkách, složitých výskocích i ladných figurách, tak jemné, krásné, v dokonalém vyjádření uměleckého obrazu.

Tehdy jsem domů tančila, vznášela se ve svých lakýrkách, rodiče se smáli, ale pro mě to nebyl jen hezký zážitek, pro mě se to stalo vášní a láskou, které jsem kompletně propadla. Své první piškoty jsem dostala jen o pár dnů později a byly tím jediným vánočním dárkem, na který si vzpomínám.

Baletní akademii jsem milovala. Vydržela jsem tam být hodiny a hodiny, znovu a znovu se pouštěla do složitých figur, bolestivě protahovala své tělo, nutila ho jít na hranice možností, tvrdošijně jsem si šla za svým. Všechny učitelky byly ohromeny mým talentem, mou houževnatostí, se kterou jsem pilně trénovala, cvičila, dodržovala neochvějně všechny zásady, všechny rady, všechny příkazy, jen abych byla nejlepší. A já byla. Nic jiného mě nezajímalo, nestarala jsem se o školu, nezajímali mě lidé kolem mě, bylo mi jedenáct, měla jsem se starat o kluky, makeup nebo dívčí časopisy, ale já znala jen lámání piškotů, Čajkovskijho hudba a demiplie. Rodiče mě nechávali, podporovali mě v mém snu, tolik jsem toužila stanout na prknech některého z velkých divadel, nosit nádherné, třpytivé kostýmy, tančit Odettu. Chtěla jsem prostě jen tančit, nic víc. 

Nic. 

Ale mé sny se rozplynuly. 

Válka zastihla Francii rychle a nečekaně. Otec sledoval zprávy, četl noviny, telefonoval, dožadoval se odpovědí, zatímco máma předemnou uklízela všechny noviny s výhružnými titulky a vyzývala mě k další taneční lekci. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Nevěděla jsem, co bych měla dělat jiného a tak jsem tančila, znovu, znovu, hodiny, dny, snažila se nevnímat tu houstnoucí atmosféru, strach a zoufalství prosakující stropy, zabarikádovanými okny i zamčenými dveřmi. Vydrželi jsme dlouho. Zámek v lesích, odříznutý od světa, nikdo nás nehledal a my jsme byli tiší, vyčkávali, co se stane, kdy se ukáže ten svět, obluda, která číhala v lesích a temných koutech. Pozdě nám došlo, že ten strach se jako mor proplížil do domu už dávno. Dávno. Matka mi kdysi četla pohádky a já se nikdy nebála zvířat, nikdy jsem se nebála zlých kouzelníků a draků a čarodějnic požírajících děti. Protože mýtické postavy neexistovaly. Ne. Bála jsem se lidí. Bála jsem se zlých macech a královen, proradných sester a černých rytířů, protože ti existovali. Ti mi mohli ublížit. A ublížili.

Rodiče byli sice velmi bohatí, ale nikdy se nad nikoho nepovyšovali. Matka našim zaměstnancům nikdy neříkala sluhové, zvedala jejich platy, rozdávala volno, pořádala oslavy k jejich jubileům a nosila hračky jejich nemocným dětem. Otec vlastnil nadaci, nechával lidi z okolí chodit se s dětmi dívat do parku a na zvířata, rozmlouval s nimi a snažil se jim pomoct, kdykoliv se někdo potřeboval odvolat na právníka nebo lékaře. Neudělali nic špatně. Nebyli ti špatní. Byli jen ti, kteří se špatně narodili. Ale to jsem byla taky.

Moje rodiče ubili obyvatelé nedaleké vesnice, do zabarikádovaného zámku je vpustili zaměstnanci, kterým rodiče dovolili zůstat za bezpečnými ploty i s rodinami. Ti lidé, jimž jsem pekla dorty k narozeninám, tančina jim při novoročních oslavách, s jejichž dětmi jsem si hrála. Zabili by i mě, kdybych nezůstala dle matčiných pokynů schovaná v kuchyni, slyšela jsem jejich krok, volání všech těch výhružek a oplzlostí spojených s mým jménem. Bohatá kurva, tančící děvka, zlatá čubka. Ti, kteří mě hladívali po vlasech a říkaly petite ange, trhali mi květiny v našem skleníku, předčítali ty knihy v rozlehlé knihovně.

Nevím. Nevím, jak dlouho jsem byla schovaná, jak dlouho se dusila v té nekonečné tmě, v tom stísněném prostoru, který se s každou minutou bortil kolem mě jen víc a víc. Když jsem vylezla, zámek byl prázdný. Zlacené židle rozervané na kusy, ubrusy zašpiněné bahnem, porcelánové nádobí s emblémem poházené po podlaze. Byly stále v tanečním sále, v místnosti, kterou jsem měla z celého domu nejraději. Práchnivějíší mrtvoly, hromada much, cákance krve na stěnách a vyryté rýhy od nehtů v nablískaných parketách. Jen jsem se dívala. Myslím, že později je našel Julian a zakopak v zámeckém parku, já se do té místnosti s vysokým, klenutým stropem a nádhernými zlacenými lustry už nikdy nevrátila.

Můj svět éterických bytostí, ladných pohybů a snové hudby zmizel. Neuměla jsem se s realitou vyrovnat. Byla jsem jen umělecky založená princezna žijící na krásném zámku. Svět se mi zdál šedivý a příliš krutý. Nechtěla jsem v něm žít.

Julian se v našem sídle objevil dlouho po té, co ho všichni ostatní opustili. Až na mě. Já zůstávala jako další kus rozbitého nábytku, jako roztříštěný porcelán a potrhané krajkové závěsy. Přežívala. Sama v obrovském sídle. Děcko. Sedávala jsem v zahradách a dívala se na svět, který se zdál lhostejný k tomu, jestli přežiju nebo zemřu. Nezajímalo ho to, klidně pokračoval dál ve své existenci, slunce svítilo a měnilo se s měsícem, tráva rostla, vítr foukal, čas ubíhal a já.. já to jen pozorovala a čekala. Trpělivě jsem čekala, kdy mě ten okolní svět konečně pohltí, ukončí, poroste, odfoukne, pohřbí. Neměla jsem nic, nikoho, nikomu jsem nevěřila.

A pak se objevil.

Schovala jsem se ve skříňce v kuchyni. Myslela jsem, že už nikdy nic neucítím, ale tne strach byl opravdový, stejný jako ten večer, kdy zemřeli. Choulila jsem se ve tmě, kterou jsem nenáviděla, ale najednou se objevilo světlo a on mě našel. Našel mě.

Bála jsem se. Hodně jsem se ho bála a zároveń jsem k němu okamžitě přilnula. Nebyl milý ani hodný ani pozorný, odháněl mě, odsekával, odstrkoval, ale nějak jsem cítila, že mě potřebuje stejně jako jsem já potřebovala jeho. Mohla jsem odejít, ale já nechtěla. Nenáviděla ho, milovala, nerozuměla jsem mu. 

Objevil mé schopnosti. Nebylo to tak težké, když mě prvně zavřel do mé ložnice, světla se stáhla, ze zdí i stropu se připlazily temné stíny a pohltily všechno, úplně všechno. Nesnáším tmu. Bojím se jí. Nemůžu v ní dýchat, umírám, panikařím, vzpomínám a to nechci. Křičela jsem. Hodně jsem křičela a prosila, slibovala, ale on nebyl ten typ, který by čekal, až se zlomím. Nechtěl mi dát lekci. Chtěl mě zabít, abych mohla znovu povstat jako fénix z popela. Jenže čím jsem byla hysteričtější, tím víc nestabilní jsem se stávala. Když mě po několika hodinách přišel vysvobodit, seděla jsem uprostřed místnosti, hlavu jsem měla položenou na rukách, opakovala jsem si figury z Labutího jezera a všechen nábytek kolem mě byl zničený. 

Byla to telekineze. Schopnost, která na něj udělala dojem. Začal mě trénovat, nutil mě bojovat, nutil mě přemýšlet jako voják, i když jsem nechtěla. Nikdy se mě neptal a já odporovala, hádala se, vztekala, věci kolem mě létaly, ale jen mě znovu a znovu posílal do temnoty a já ho prosila, prosila jsem, ať mě tam nenechává. Nikdy nepovolil. Nikdy neslevil, nezjistila jsem proč, ale trpělivě mi znovu a znovu vysvětloval, proč mi dělá to, co mi dělá, znovu a znovu mi bral oblíbené předměty, cetky, oblečení a všechno ničil, aby mi nezbylo nic, nic než jen on, když jsem se na něj vrhala, bila ho pěstmi a plakala, ale on mě jen nechal mlčky a v pokoji a já ho nenáviděla, ale když se tma rozplynula, to já mu vběhávala do náruče, já se k němu tiskla a vdechovala jeho známou vůni.

Zlomil mě ten večer s králíkem. S chundelatým stvořením, do kterého jsem bořila nos, hladila hebkou srst a mazlila se, po létech zapomnění jsem vzpomínala na matku a její hřejivá objetí, na otcovo hlazení po vlasech, na tanec, který jsem milovala a ode dne jejich smrti už nikdy nezkusila. Hladila a hladila jsem srst vonící senem, ale kousnul mě. Jen tak. Zničeho nic. Možná se lekl, možná už nechtěl, abych se k němu lísala. Julian to viděl a rozhodl se mi dát poslední lekci. Zabila jsem ho, sledovala krev na svých rukách a necítila jsem nic.

Vůbec nic.

Pak už jsem se nebránila. Přijala jsem to, pochopila. Nechala jsem ho naplnit tuhle prázdnou schránku novými ideály, novými vlastnostmi, oddaností a poslušností, stala jsem se jeho andělem smrti, který podporoval jeho pověst boha a světla, třebaže sama jsem ničemu z toho nevěřila. Ale to nevadilo. Měl pravdu. V tomhle světě jsem nevěřila nikomu a ničemu, nakonec mi vždycky zbyl jen on, možná zlý a krutý, ale byl tu vždycky, nenechal mě v tom velkém sídle samotnou a já to přijala. Přijala jsem jeho a tím zpečetila svůj osud.

Tady jsme. Zesílila jsem, vyrostla, změnila se. Už nejsem tou sladkou holčičkou, nadanou tanečnicí, milující dcerou, zlomenou tulačkou. 

Jsem silná. 

Jsem mocná. 

Jsem jeho.