Zasedací místnost C

Místo výtahu jsem volil cestu po schodech. Bylo jedno, kolikáté patro to je, bral jsem to jen jako další trénink, ale jestli mám mluvit narovinu, prostě se mi nechtělo lést do té malé, úzké krabice se spoustou dalších lidí. Necítil jsem se tu dobře, všude byli lidé, na každém kroku, tísnili se na nevelkých ulicích, jejich hlasy mě otravovali ve vstupní hale, kde jsem musel mluvit s mladou recepční, která koktavě předávala informace příliš pomalu, což mě rozčilovalo. Prostě jsem jen chtěl jít zase domů, zpátky do hor, lesů, zpátky do ticha. Připomínal jsem si, proč to celé dělám, ale to na situaci nic neměnilo. Já si to nevybral, netoužil jsem se stát hrdinou ani vůdcem, o nic z toho jsem nestál, ale přijímal jsem to takové, jaké to bylo a byl ochotný převzít tu zodpovědnost, jestli to znamenalo, že budou v pořádku. Ti, na kterých mi záleželo a já věděl, že na mě spoléhají. Samozřejmě jsem tu nabídku rezolutně zavrhl, ale byli to oni, rada, máma, Astrid s Ylsou, kdo mě donutili jít a jednat o vzájemné pomoci. Chtěl jsem si stát za svým, pevně prohlašovat, že to zvládneme sami, tak jako vždycky, ale nebyl jsem naivní. Nepodceňoval jsem svou sílu, ale uměl jsem se na ni podívat realisticky. Sílili, ti zmetci z východu pořád sílili, překračovali všechny ty hranice a limity a já věděl, kdo bude první na ráně. Už jsem to jednou zažil. Co tihle mohli vědět o skutečné válce? Kolik z nich si ušpinilo ruce. Ne, možná jsem jimi pohrdal, ale tady nešlo o mě. Šlo o moje lidi a kvůli nim jsem byl ochotný překousnout i fakt, že musím do téhle betonové džungle, což bylo to poslední místo, kam jsem se hrnul.
Nakonec jsem našel správnou místnost a vešel dovnitř s tím kyselým úšklebkem, protože jsem tu byl první, jak jinak. Nesnášel jsem zpoždění, mám dost věcí na práci, abych si tu popíjel čaj, nebo co tihle snobové o páté dělají, takže při pohledu na hodiny, které ukazovali za deset celá, jsem se rozhodl, že tu sedím přesně, dokud ta ručička neukáže na dvanáctku a pak odcházím a seru na to!

Znuděně jsem sledovala, jak dva vojáci vyklízejí prostor, chtělo by se říct jako když vchází anglická královna, ale vcházel španělský princ, tak to trochu pozbývalo na vtipu. Držela jsem si na tváři ten okouzlující jemný úsměv, působila jako ta křehká, hloupoučká, ale krásná slečinka, ačkoliv jsem s výsměchem odmítla otcovo dar ve formě formálních šatů div ne ke kotníkům, které byly sice pošité diamanty, ale za to tak pro naši babičku Zeldu. Ne, úzké kožené kalhoty mi detailně obkreslovaly pevné pozadí a černá halenka s nabíranými rukávy zase odhalovala hluboký dekolt. Moc dobře jsem si všimla Xaviho pohledu, ale neřekl ani slovo a já mu jakoby bezdůvodně věnovala rozpustilý polibek na tvář. Byl zasmušilý, celou cestu nepromluvil a nechával mě tak v tichu a nejistotě. Nebyla jsem hloupá, věděla jsem, co mě tady čeká. Můj čas vypršel, hra skončila. Oni přišli jednat o míru, já se přišla vdávat. Bylo by naivní myslet si, že se cokoliv z toho může změnit a já to nechala být. Šla bych proti otci, ale proti Xavimu nikdy. Takže jestli bylo jeho přáním, abych si vzala nějakého podělaného anglického prince? Pak nebylo o čem přemýšlet.
Zavěšená do něj jsem si nechala podržet dveře a vešla do strohé místnosti. Rozhodně to ani zdaleka nepřipomínalo přijímací sál našeho zámku, ale protože jsem tuhle pompéznost nesnášela, naprosto mi to vyhovovalo. Stejně tu jsem jen jako hezká ozdoba, jiní si přivedou ochranky a rádce, můj bratr svou klisnu na připuštění. K popukání. 
Nebo dorazí sami, sakra, to si ten borec vážně tolik věří? Okamžitě přitáhl můj pohled a nebyly to ty růžové vlasy, které působily naprosto nepatřičně. Byly to ty namakané paže, které měl nepřístupně založené na hrudníku. No sakra, tak tohle by byl materiál! Na té ostré tváři hrál ten chladný výraz a já věděla, že by mi stačila půl hodina, abys prosil a žadonil, ale já tu nebyla jako Izzy. Pro teď jsem byla Isabellou, španělskou princeznou, a proto jsem mu věnovala jen lehké pukrle a tiše se posadila na židli, kterou mi Xavi s elegantní samozřejmostí odsunul. 
Nemohla jsem uvěřit, že za pár dní už si o podobných úletech budu muset nechat jen zdát. 
Zasraná koruna!

Dveře od zasedací místnosti jsem si nechal otevřít, a užíval si tu pozornost, kterou jsem spolu se svým blonďatým andělem oděným v té masce přitahoval. Stejně jako pozornost celé budovy. Ty znechucení pohledy, ty chtivé pohledy, zvědavé, pohoršené, vyděšené? Nijak jsem se cestou sem nedojímal, nepřemítal nad tím, jaké by to mohlo být, kdybych tehdy zůstal. Jaké by to bylo, kdybych nikdy neobjevil své schopnosti a nestal se tím, kým jsem byl dnes. Nedíval jsem se na místa, která jsem znával. Protože tyhle myšlenky už byly dávno bezvýznamné. Už dávno jsem nebyl tím Julianem, který opouštěl Anglii se zlomeným srdcem a přílišnými zbytečnými city. City k někomu, kdo je stejně nikdy necítil stejně. Nikoho jsem v místnosti nezdravil, nechtěl jsem, i když jsem věděl, kdo jsou. Nebudu tvrdit, že když jsem pohledem přelétl od znuděného prince, jeho velmi hezkému hnědovlasému doprovodu, do kterého jsem ty karmínové oči zaklesl na déle, než na pár vteřin, věnoval úšklebek rádoby Vikingovi, nedíval jsem se i na to prázdné místo v čele. Hledal jsem tě, Hope. I přesto, že jsem tvou tvář znal dokonale, i přesto, že jsem věděl, že dnes dorazíš i s kým po boku dorazíš, stále jsem byl zvědavý. Něco ve mě toužilo tě vidět, zas a znovu. Něco, co se chtělo vysmát tomu všemu, co jsi nazývala úspěchem. Něco, co se chtělo vysmát tomuhle marnému pokusu o co? O mír? Vážně jsi tak naivní, Hope?
Stáhl jsem si tmavou kápi z čela a posadil se na vyznačenou židli. Můj pohled se zvedl k ručičkám hodin. Bylo přesně deset. A bylo jasné, že už teď mají někteří členové zpoždění.

"Jakeu, postarej se o ni." můj pohled mířený na blonďáka tentokrát nebyl laskavý ani plný slabosti či provokace, tentokrát jsem se na něj dívala vážně, protože situace to vyžadovala. Anglie byla plná všech těch nadlidsky silných sráčů, a přestože bezpečnostní opatření jela na plné obrátky, nedělala jsem si iluze, jak by asi dopadla situace, kdy by některý z vůdců využil mé dobré vůle a rozhodl se zaútočit. Své schopnosti jsem nikdy nepodceňovala, ale ty jejich zrovna tak. Nehledě na to, že jsem měla okrajové informace o každém z nich, ale to nestačilo. Pozvat si všechny tyhle supersilné chlapy do vlastního města bylo riskantní a hloupé, ale pokud by se jednání povedla, mohlo to změnit průběh války. Možná jsem byla naivní, ale byla jsem připravená bojovat, proto jsem to všechno budovala, všechno obětovala, protože jsem věřila, že to můžeme jednou ukončit. Jako vůdce nejsilnější země jsem věřila, že je mou povinností zkusit všechny cesty. Pokud tato jednání nedopadnou dobře, pravděpodobně vypuknou jen další a další krvavé spory. Ale byla jsem ochotná to risknout.
Zatímco Jake spolu se Sky zmizeli za rohem, velká prosklená budova se objevila přímo přede mnou a Willem, který mě tiše následoval. Byla jsem ráda, že mě následuje, i když jsme mu žádný přímý rozkaz nedala, ale zároveń jsem věděla, že ho ani nepotřebuje. Vždy mě chránil a byl taky jediným, komu jsem plně důvěřovala.
Pohled na hodiny mě ujistil, že až nahoru nestihneme dojít včas, ale nebyla bych to já, kdybych si s časem neuměla pohrát. Ruch kolem se zpomalil, jakoby zamlžil, zatímco já i fialovlásek jsme postupovaly budovou až k zasedací místnosti. Zhluboka jsem se nadechla, podívala na něj a jen se pousmála, hledala u něj útěchu, a přestože vlastně nic neudělal, věděla jsem, že je po mém boku. Dveře se hlasitě otevřely a hodiny odbily hlasitě celou. 
Kráčela jsem ke svému místu s hlavou hrdě vztyčenou, aniž bych se jedinkrát podívala na kohokoliv z nich. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že jsem jediná žena mezi vůdci přeživších zemí, protože ve světě šovinistických chlapů, podle kterých patří holka do kuchyně, jsem žila celý život. A rozhodně jsem nikoho z nich nehodlala nechat na pochybách, že umím jednat stejně tvrdě jako oni. 
Postavila jsem se na své místo a teprve potom pohlédla na účastníky summitu. Vysoký, svalnatý muž po mé levici byl rozhodně Mathias Mikkelen, o něm jsme měli žalostně málo informací, protože on i Švédsko si střežilo svá tajemství. Získáním na jeho stranu by se otevřela nová cesta k výpadům na východ. Nepřekvapilo mě, že sedí sám, hrdost by mu nedovolila přiznat slabost a vzít si ochranku. On si rozhodně myslel, že se mám vrátit k vyšívání. Místo vedle něj zabíral Xavier Peréz, na kterého jsem se dívala opravdu jen krátce, protože ta divoká epizoda v jeho ložnici, mě okamžitě donutila zalitovat, že jsem ho pozvala. Ale nedalo se nic dělat. Anglie a Španělsko spolu měli velmi dobré vztahy a já ho potřebovala, navíc jsme spolu měli k řešení ještě další záležitosti, které se týkaly hlavně jeho sestry, která seděla vedle něj a upírala na mě světlé, nic neříkající oči. Ten perfektní obleček mě donutil se na ni lehce usmát, upřímně při pohledu na ni jsem přece jen trochu litovala, že jsem si neoblékla něco více reprezentativního, ale narozdíl od princezny s pilníčkem v ruce, já měla dost práce. Místo vedle Isabelly bylo prázdné a já si na chvilku úlevně vydechla. Netušila jsem, jak se budou tvářit na tu novinku, že jsem bez jejich vědomí pozvala i zástupce Ruska, ale jak se zdálo, zvládnu to vysvětlit dřív, než dorazí. Asi dobře pro mě. Nebyla jsem nadšená, ale byla jsem připravena jednat o míru a jeho podmínkách. A hlavně nashromáždit cenné informace, snad si vážně nemysleli, že ten summit pořádám jen kvůli naivním snům malé holky. Lehce nervózně jsem polkla a zadívala se na drobnou postavu v černé kápy a maskou na obličeji, která na mě upírala světlé oči. Ačkoliv jsem se snažila na to nemyslet, nemohla jsem udržet své srdce, které začala zběsile bít při pohledu na dívku, o níž jsem slyšela tolik zvěstí a která rozjitřovala mou mysl, jakkoliv logicky jsem se snažila na ni myslet. Tvářila jsem se neurčitě, chladně a klidně, ale to neznamenalo, že jsem se tak i cítila. Protože mě nazývali zrůdou a netvorem a vrahem, ale nikdy, nikdy jsem nebyla bezcitná. 
Dala jsem si načas, dlouho se dívala na dřevěnou desku před sebou, mé schopnosti se svévolně spustily a já se je nesnažila zastavit. Věděla jsem, kdo je vedle dívky, která na mě upírala ten drzý pohled, který mě z kdoví jakého důvodu rozčiloval, věděla, cítila ten pohled, pohled, který mě provázel dávno před tím, než kdokoliv z nás existoval. Možná jsem se bála čelit realitě, po dlouhé, nesmyslně dlouhé době jsem cítila úzkost a pochyby. Snažila se sama sobě namluvit, že jsem na to připravená, ale když se teď čas zastavil a v realitě jsem zůstávala jen já a on, nemohla jsem se přinutit zvednout k němu oči. Tolik let. Tolik pocitů. Tolik bolesti. 
Bolesti, to je ono. Ublížil ti. Tolik ti ublížil. 
Zvedla jsem hlavu a tvrdošíjně opětovala jeho pohled. Bodlo mě v hrudi, byl to on, vážně to byl on. Dívala jsem se na Juliana s nenávistí a napůl ve snách, protože i když jsem se tolik snažila to ovládat, ty pocity mě pohltily jako nárazová vlna. Žije. 
"Tak je to pravda. Neměla jsem ponětí, že máš tak blízko bohu, Eldridgi, ale když o tom tak přemýšlím, dává to smysl. Zbabělci vždycky hledají oporu ve výmluvách a iluzích, které by zakryly fakt, jací jsou ve skutečnosti ubožáci." sladce jsem se usmála, tohle chování nebylo ani trochu podobné té Hope, jakou jsem byla dnes, zato se dost podobalo mé mladší, dětinštější verzi, ale já si nemohla pomoct. Myslela jsem, že jsi mrtvý. Proč, Juliane? Proč jsi se nevrátil. Olízla jsem si pomalu rty a výsměšně pohodila vlasy. "Slyšela jsem, že sis založil moc hezký kult. No jo, vždycky jsi měl rád lacinou pozornost, že? Co jim slibuješ, nehynoucí lásku? Že je nikdy neopustíš?" ironicky jsem se ušklíbla a nespouštěla z něj pohled, měla jsem se ovládat, slibovala jsem si, že se ovládnu, ale to nešlo, nešlo, když byl naproti mě a já po něm toužila něco hodit, udeřit ho do toho obličeje, který byl sice starší, vyspělejší a díky těm tetováním temnější, ale byl jeho. Jeho. Chtěla jsem na něj křičet a současně ho z nepochopitelného důvodu obejmout a už nepustit, už nikdy mu nedovolit, aby znovu odešel. Roky jsem se tě snažila nenávidět, ale ať jsem se snažila sebevíc, nešlo to změnit. To, co jsem k tobě cítila vždycky a odmítala si to tvrdošíjně přiznat. Změnila jsem se k nepoznání stejně jako ty, ale stačil ten jediný pohled, abych ti propadla stejně jako před lety.

Zvedl jsem pohled, když hodiny odbily celou a dveře místnosti se rozlétly. Sledoval jsem zrzavou dívku, jak kráčí místností s hlavou hrdě vztyčenou, s tím naprosto nesmyslně perfektně rovným držením těla, s tím postojem, který dával najevo tu neochvějnost, ráznost, tu autoritu, ačkoliv by si většina v téhle místnosti mohla říct, že je to jen malá holka. I já jsem si to tehdy říkal, když jsem tě viděl poprvé. Ale stejně jako tenkrát i teď jsem věděl, že tě rozhodně není radno podceňovat. Nebo si s tebou zahrávat. Sledoval jsem ji od příchodu pozorně, nebál se pohledu na ní, nevyhýbal se mu, protože na rozdíl od ní, já tě vídal často, Midfordová. Až příliš často.. 
Ale i tak to bylo jiné. Bylo jiné cítit tu sotva patrnou, ale přesto důvěrně známou vůni, když prošla kolem, bylo jiné ji vnímat víc než jen jako míhající se obraz. Díval bych se dál, dokonce se neubránil lehkému úšklebku, když se posadila teatrálně do čela. Stejně jako ta vážená předsedkyně školy, tolikrát jsem tě viděl sedět se stejně rovnými zády a vzdorným přímým pohledem, přišlo mi to směšné. Vážně sis potrpěla na teatrálnost. Ale i když jsem se snažil se chlácholit sarkasmem, neodtrhl jsem pohled ani ve chvíli, kdy se čas zastavil. Nechal jsem minulost minulostí, ale přesto.. Tolikrát jsem se chtěl vrátit, Hope. Tolikrát hledal cestu ven, chtěl porazit všechno a všechny, jen abych tě našel. Zaprodal duši ďáblu, jen abych byl s tebou a sevřel tě znovu v náručí. Ale ty doby jsou pryč. Ty doby jsou pryč, protože ty jsi se změnila. Mé oči se varovně přivřely, když jsem si všiml jejího doprovodu. Vysoké fialovláska s tím ledovým pohledem. Znovu jsem se hořce ušklíbl. Netušil jsem, že jsi na zajíčky.. 
Věděl jsem, že na mě promluvila. Ale namísto toho, abych k ní okamžitě zvedl oči, jsem je přetočil k Avě. Sledoval jsem svého krásného nehybného anděla a zvedl ruku, párkrát ji otočil vzhůru než jsem konečně zvedl oči a střetl se s tím ledově modrým pohledem. Čišela z ní jistá zlost, provokace, ten ostrý tón a sarkasmus, se kterým ses často oháněla. "Hezký trik.." Pronesl jsem po chvíli, než jsem ruku pokrytou tetováním znovu vrátil na stůl. Sledoval jsem ji pozorně, tvář, co dospěla, a přitom byla stejně krásná, stejně divoká a nespoutaná. Nepochyboval jsem o tom, proč ses stala vůdkyní. Ani na zlomek setiny nezapochyboval o tvých schopnostech. Ale o tvém přístupu, o tom jsem pochyboval často. 
"Každý potřebuje naději, Hope. Nejsou výmluvy a iluze přesně to, co teď děláš? Sjednotit národy? Akorát přijdeš o svou milovanou Anglii, Velitelko" Mé oči se do ní zabodávaly s klidem a neochvějnou jistotou, ale i na mé tváři pohrával ten samolibý úšklebek. To, jak lehce našpulila pusu, roztomilé. Vracelo mě to do dob, kdy rozčilovat tě, byla jedna z mých nejoblíbenějších věcí. Ale můj pohled ztvrdl, když zaútočila, neochvějně. Netušila nic. Netušila nic o tom, že kdybych neudělal, co jsem udělal, Francie by se roztrhala zaživa. A všem okolo by to bylo jedno. 
"Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Midfordová? Mě milují, uctívají, přinášejí oběti. Umírají pro mě, zabíjejí pro mě.. dobrovolně. Ale co si říkají o tobě? Bojí se tě. Myslíš, že by pro tebe tvoji vojáčci umřeli, kdyby měli možnost volby?" Zvedl jsem pohled k postavě stojící za jejími zády. Umřel by on pro tebe, Hope? Jedna část mě věděla, že místo za jejími zády mělo patřit mě. Že to já ji měl ochraňovat, stát při jejím boku, to já měl s ní sdílet všechno, budoucnost, v jakýchkoliv barvách. Ale vybrala si sama. A já to přijal. 
"Vybudovala si si hezké zdi, co tě chrání. Ale víš něco o životě tam venku? Vážně si myslíš, že budou všichni ochotně souhlasit po tom, co Anglie seděla na zadku aniž by komukoliv pomohla? Odvraceli jste zraky před Francií, dělali, že jste slepí, když Rusko ničilo a nechalo Švédsko krvácet. A teď po nás chceš co, Hope? Víš vůbec, jaký je život za těmihle zdmi?" Krátce jsem se ušklíbl a neodvracel od ní ten upřený rudý pohled. "Chyběl jsem ti, Hope?" Další povytažený koutek úst. Zvláštní říkat její jméno, znovu ho válet na jazyku. Ale tentokrát, tentokrát ta pachuť byla hořkosladká. Ta slova nebyla pronesena s žádnou úctou ani respektem, s žádnou zvědavostí, protože své odpovědi jsem dávno dostal. Ale chtěl jsem to vidět. Potřeboval jsem to vidět. Pravdu.

Jeho hlas, tvrdý, sarkastický, chraplavý, sakra, zamrazilo mě, když promluvil a já si vzpomněla na všechny ty rozhovory, dlouhé hodiny, kdy jsem mu ležela v objetí, vdechovala vůni trávy a mluvila s ním o další knize, kterou zesměšňoval, ale já moc dobře věděla, že ji četl kvůli mě. Jeho hlas se mi vždycky líbil, přitahoval mě, způsob, jakým vyslovoval mé jméno a já se pokaždé vzrušeně zachvěla. Neubránila jsem se tomu ani teď, když vyslovil mé jméno s lehkostí a výsměchem, ale tak to dělal vždycky. Často jsme spolu mluvili tímhle tónem, nakonec se to ale z toho naštvání a rozepře stejně překlopilo do výhružek, které ale pozbývaly smysl, když jsme se v mezičase líbali a dotýkali a já zapomínala, proč jsem na tebe vlastně naštvaná. Sledovala jsem ho, tetování na paži, kterých přibylo, vždycky jsem je odsuzovala a kroutila hlavou, že vypadáš jako trestanec, nikdy nepřiznala, jak mi to přijde sexy a miluju tu chvíli, kdy jsem ti v šeru tiché místnosti ležela v náruči a prstem zlehka přejížděla po tenkých linkách. Ten zatracený úšklebek..
Jenže promluvil a já mu jen znovu opětovala ten chladný pohled. Pootočila jsem pohled za sebe, kde v dokonalém vojenském postoji stál Will. Neušel mi ten pohled a zatvářila jsem se ještě ledověji. On by za mě zemřel, narozdíl od tebe!  "V tom se právě mýlíš. Na rozdíl od tebe žádné iluze nepotřebuju, svět nepřikrášluju a ukazuju ho přesně v takové podobě, jaký je. Zlý, krutý a bezcitný. Nepotřebuju, aby pro mě někdo umíral, jsem stejně postradatelná jako oni. Potřebuju, aby umírali za budoucnost. Umírají za sebe, ne za mě."
Změnil se. Ten pohled, hádali a osočovali jsme se často, ale jeho oči vždycky tak rebelsky jiskřily, rozčilovalo mě to, že nic nebere vážně, nakonec se vždycky jen zasmál nebo ušklíbl, hodil mi do tváře polštář, začal mě uprostřed mého monologu líbat nebo mě jednoduše povalil do rozvalchovaných peřin a já nikdy nevydržela mu vzdorovat, ale tenhle pohled byl jen chladný a prázdný. Samozřejmě, že byl. Už jsme nebyli děti, už jsme spolu nechodili, už jsme se nemilovali. Nemusíš mi to dávat najevo tak očividně. Já to chápu.
"Myslíš si, že jsem si vybrala tuhle roli? Nikdy jsem o to nestála. Ale budu cokoliv, co budou potřebovat, aby tohle peklo skončilo. Velitelkou, zrůdou, prodejnou děvkou, je mi to jedno. Nepotřebuju si hrát na boha, umím si přiznat, kdo jsem. Neodmítám všechna ta jména, která mi dávají. Obětuju kohokoliv pro lepší svět, klidně sebe, když to bude potřeba. Nejde tu o mě, v tom je rozdíl mezi námi." neuhnula jsem pohledem, atmosféra mezi námi houstla, ale ne tím příjemným způsobem. Začínalo to být vážné. Upřímně nevím, co jsem si vlastně myslela. Co jsem chtěla slyšet?
Nevím. Asi jsem stále žila své naivní sny. Byla jsem hloupá. Přesto, přesto všechno jsem nedokázala potlačit ten zranitelný pohled, záchvěv, pár sekund, kdy ta dokonale nacvičená maska spadla. Společně s tebou odešla část mojí duše, jak jsi beze mě mohl žít? Chyběl jsem ti? "Jsi jenom sebestřednej sráč." odtrhla jsem pohled, čas se opět ustálil, rozeběhl ke svému nenávratnému konci a já se zase vrátila do reality. Chladnější a tvrdší než kdy dřív.
Narovnala jsem se, dokonale elegantní a sebevědomá. Pohledem jsem přejela pomalu po všech zúčastněných, než jsem promluvila.
"Dámy, pánové.. jsem velmi ráda, že jste přijali mé pozvání a navštívili Anglii. Mám za to, že bojů a nesmyslných válek už bylo dost. Byla bych ráda, kdyby se naše země, kdybychom my byli schopni spolu jednat jako lidé bez nenávisti a soudů, protože každý máme zodpovědnost za své lidi a chceme pro svou zemi jen to nejlepší. V rámci této schůze bych ráda probrala možnosti a podmínky mírové dohody." nesnažila jsem se o žádný dramatický tón, nepřikrášlovala to, ani si nehrála se slovy, protože jsem rozhodně nepotřebovala být za tu ženskou se vzletným slovníkem a pohledy na mé spolusedící mi dávaly jasně najevo, že jednoduché jednání to rozhodně nebylo, a to i přesto, že jednomu nejmenovanému ex jsem se pohledem vyhýbala obloukem. Proto jsem se rozhodla rovnou pronést to nejhorší, co dnes nejspíš zazní, protože jsem věděla, že to nenechá v klidu ani jednoho z nich. Netušila jsem, jak zareagují, ale pro mě neexistovalo v tuto chvíli dobro a zlo, jenom povinnost a zodpovědnost, kterou jsem cítila za všechny lidi tam venku. "Než začneme, ráda bych Vás informovala o skutečnosti, že jsem k jednání pozvala i zástupce Ruska."

Usazená vedle Juliana jsem se rozhlížela kolem. Nezdálo se, že by na mě kterýkoliv z přítomných dělal jakýkoliv dojem, vlastně jsem spíš s tou rukou podepřenou tváří působila znuděně a nezaujatě. Neměla jsem podobná setkání ráda a když říkám podobná, nemusí to nutně znamenat jednání o míru, ale obecně ty situace, kdy bylo v místnosti až příliš mnoho lidí a já ho neměl pro sebe. Pohled jsem přesunula k němu, jako by mě podstatná část dnešního jednání ani nezajímala a místo toho si prohlížela ten známý obličej, tvrdé rysy, tetování pod jeho okem, havraní vlasy, jen se natáhnout a odendat je z toho zamračeného obličeje. Stačilo natáhnout ruku, ale já to neudělala. Neměl dobrou náladu. On ji neměl ani jindy, ale dnes bylo něco jinak a mohla za to ta zrzka, která vešla do místnosti s aurou, která nenuceně přitáhla pozornost všech v místnosti. O Hope jsem slyšela dost, nejen od lidí, ale i od Juliana, když mě připravoval na mou misi. Zatímco pohledy všech se upíraly na mluvící vůdkyni Anglie, jejíž vyjadřování bylo k uzoufání nudné, já sledovala muže stojícího za jejími zády. I o Williamovi Canningovi jsem věděla dost na to, aby mě zaujal mnohem víc než slečna vůdkyně. Protože mým cílem byl on.
S povzdechem jsem se narovnala, uhladila si lem světlých šatů, nehty zabubnovala do desky stolu, našpulila rty do otráveného úšklebku a pak bez rozmyslu a bez zájmu o velitelčino adorování mírových smluv jsem vstala a prostě se ze svého místa přesunula na Julianův klín. Jako rozmazlené, znuděné děcko. Nebylo na tom nic divného, udělala jsem to už tisíckrát, ve stejné situaci, při proslovech, prosbách i popravách, nikdy jsem neměnila ten výraz ve své tváři, nepřemýšlela nad následky, nedívala se kolem, své oči jsem upírala ke svému světlu, teď víc než kdy před tím, když jsem měla následující týdny strávit tady a zjišťovat mu informace. Nebyla jsem zvyklá bez něj fungovat, spala v jeho posteli, brala si jídlo z jeho talíře, následovala ho jako oddaný stín kamkoliv se rozhodl odejít, naslouchala jeho nesmyslným kázáním, zabíjela jeho nepřátele. Nevěděla jsem, jak budu usínat v osamělé posteli nebo muset čelit jiným, otravným lidem, na druhou stranu jsem vůbec nepřemýšlela, jestli to zvládnu, protože mi dal úkol a já byla připravena ho za všech okolností splnit. Tak to prostě bylo. Neptala jsem se, kývla a dál se vyhřívala v jeho záři, stejně jako jsem mu teď seděla na klíně, a přestože on věnoval pozornost Hope Midfordové, to já si hrála s pramínky jeho vlasů a vdechovala tu konejšivou vůni. Dokud jsem ještě měla příležitost.

Sledoval jsem trochu otráveně hnědovlásku, která vešla v doprovodu velmi podobného muže do jednací síně jako první a okamžitě na mě vrhla ten pohled, který jsem ale velmi dobře znal. Možná proto jsem na něj vůbec nereagoval, protože jsem sem přišel jednat o válce ne si sjednávat sňatek, tohle mi bohatě stačilo doma. Ačkoliv ten vyzývavý pohled rozhodně neznamenal touhu po bílých šatech a kostele. Rada by byla asi nadšená, kdybych si přivedl španělskou princeznu, takový vojenský potenciál, už jen ty její hadříky ve mě ale vyvolávaly jen ironické ušklíbnutí. Takových jako ona jsem znal stovky a rozhodně netoužil po další krásce, která se stará jen o svoje vlasy a nehty. Netuším, kde brali tu představu, ve které krása je to jediné, co by žena měla do vztahu přinášet, ale o to jsem rozhodně nestál. Možná proto jsem více pozornosti věnoval jejímu bratrovi, ačkoliv i on vypadal jako další znuděné princátko. Skvělý, další, který neměl nikdy v ruce nůž a z krve se mu nejspíš dělalo šoufl. Všechny bych je poslal k nám na sever zkusit si to, jediný z nich by nepřežil ani polovinu zimy. Vůdce Francie na mě dělal trochu větší dojem někoho, kdo alespoň ví, k čemu slouží lovecká puška, ale ten jejich fanatismus byl nejspíš něco, co jsem nedokázal přenést přes srdce. Stejně jako tu drobnou dívku po jeho boku s okázalou maskou na tváři. Přišel jsem si jako v panoptiku, založil ruce na prsa a jen si napůl ironicky napůl posměšně zabručel cosi pod fousy, protože tohle divadlo mě vážně nebavilo. Jsem tady vážně jedinej trochu způsobilej boje? Ano, nejspíš byli oba také dost silní, ale no tak! Čekal jsem vůdce, ze kterých půjde strach, ne dvě sladké holky a jejich sestry nebo přítelkyně nebo kdo ví co jsou zač. Asi jsem byl staromódní, ale čekal jsem víc. A pak se objevila slečna velitelka. Těžko uvěřit, že tahle křehká květinka dokázala Anglii dostat tak daleko a já ji nechtěl podceňovat, na druhou stranu jsem z ní ani nehodlal padat na zadek jako většina ostatních. Alepsoň za ni zatím mluvily činy, což na mě dělalo pozitivní dojem. Přesto jsem pochyboval, že by zvládla někomu sekerou rozrazit lebku. A ano, to já dělával na obchůzkách celkem běžně!
S rukama stále založenýma pevně na hrudi jsem si poslechl to její sladké vyprávění, inu dobrá, šla rovnou k věci, to bylo dobré. Oplakávání mrtvých a bědování na těžkou dobu jsem si hodlal odpustit, docela jsem se přikláněl k možnostem, které nabízela, Švédsko zoufale potřebovalo zásoby. Rozhodně jsme nebyli podobný technologický zázrak jako Anglie a některé věci se sháněli velmi těžko, i proto jsem byl ochoten poslouchat, ochoten slevit a nabídnou něco výměnou, protože jsem konec konců souhlasil, že nejde o nás, ale o lidi, za které jsme měli zodpovědnost, bohužel slečna velitelka pronesla svou poslední větu a já se neobtěžoval počkat na pokračování nebo reakce publika, když jsem promluvil tím drsným, severským hlasem.
"Jistě, jak jinak. Anglie, která celou dobu čekala na tom svém vzdáleném, bezpečném ostrově, teď bude dojednávat mírové smouvy s těmi, kdo válku začali. Tohle nemáme zapotřebí." moje židle se se zavrzáním odsunula prudce dozadu a spadla dramaticky na zem. Neobtěžoval jsem se ji zvedat, když jsem se výhružně opřel o tvrdou desku rukama a naklonil se k zrzce, jejíž tvář byla sice pověstně krásná, se mnou to ale vůbec nic neudělalo. Protože jediným slovem si podepsala ortel, nenávist ve své tváři jsem se ani neotěžoval potlačovat, když jsem se výhružně tyčil několik desítek centimetrů nad nejmocnější ženou světa. Protože jsem měl morální zásady, přes které se nikdy, nikdy nehodlám ohnout!
"Slečno Midfordová, až se rozhodnete vzít všechny ty hezké zbraně, které jistě vlastníte a budete s nimi chtít jít vyhladit ty zmrdy, kteří zničili mou zem, pak vám rád podepíšu, co budete chtít. Do té doby si seďte na zadku v tom svém podělaném betonové království a válku nechte chlapům." zahleděl jsem se do těch ledových modrých očí a otočil se k odchodu. Nepotřeboval jsem se obhajovat, nepotřeboval jsem se rozmýšlet nebo si zchadit hlavu, která byla očividně dost divoká, protože v tomhle jsem měl jasno a věděl, že moji lidé budou stát za mnou. Téhle princezně z pohádky nemusím vysvětlovat, proč nikdy nebudu sedět u jednoho stolu s těmi zrádci a vrahy. Ne, musel jsem odejít, musel jsem pryč, protože jsem moc dobře věděl, že jestli kohokoliv z nich potkám, neudržím se a zabiju ho a vyvolávat konflikt takových rozměrů jsem si nemohl dovolit. Moje země byla slabá a lid neustále bojoval o holý život, musel jsem se vrátit a chránit je, vymyslet, jak si pomoct i bez těch krásných vzdušných zámků, které nám nabízeli zmetci, jenž nás ohrožovaly každý den. Ať si podělaná Anglie nechá své poklady, zvládneme to jako vždycky.
Prudké bouchnutí dveřmi za mými zády bylo jen sladkou tečkou za tím hloupým nápadem myslet si, že se k tomu kdokoliv z nich postaví čelem. A na to jsem neměl čas!

Ačkoliv jsem si do hlavy ukládal všechny informace, rozmístění hlídek, rozložení budov, strategické cíle, působil jsem jako někdo, kdo se dívá pouze před sebe. Nedíval jsem se na lidi ve svém okolí, nikdy jsem to nedělal. Měl jsem svůj úkol a nikdy se nezajímal o nic, co s ním přímo nesouviselo. Rozhodně jsem necítil uspokojení, radost nebo naopak strach či úzkost z toho, že kráčím středem největšího města současného světa. Že se nacházím na území nepřítele. Možná jsem měl pochybovat, uvědomovat si nevýhodu, v jaké já i Viktoriya jsme, měl jsem cítit ty upřené, nenávistné pohledy v zádech a cítit nervozitu, ale nic z toho se nedělo. Nic z toho jsem necítil. Já totiž ve skutečnosti necítil nic. Vůbec nic.
Nedíval jsem se na svou sestru, prostě věděl, že kráčí přímo za mnou a nepřemýšlel nad možnostmi. Byla a vždy bude mou prioritou, jediná věc, která by mě donutila uhnout z té předem nalajnované mise, ona by byla jediným důvodem, proč bych si všech těch nedůležitých existencí kolem sebe všiml. Nechal jsem ji, nedával jí ultimáta a rady, nevaroval ji ani se na ni povzbudivě neusmíval, aby neměla strach ze všeh těch pohledů a nadávek, které jsem slyšel, ale nevnímal. Byl jsem zvyklý a ona bude muset taky. Jistě, kdyby se jí zkusil někdo dotknout, rozpoutal bych peklo na zemi, ale prostor kolem nás se přirozeně vylidňoval a tak jsem prostě kráčel směrem k vysoké budově bez známek zaváhání. Výtah jsme měli pro sebe, mladinká dívka se stohem papírů vyskočila na chodbu se zděšeným úlekem, když jsem se protáhl kolem ní a já rozhodně neudělal nic, abych ji zadržel. Výtah stoupal rychle a potichu, pouze cinknutí mě upozornilo, že jsme u cíle. Postavil jsem se k dvoukřídlým dveřím, ale ještě než jsem je otevřel, otočil jsem se na bělovlásku.
"Počkáš venku." nebyla to prosba, byl to rozkaz, když jsem kontatoval fakta tím klidným hlasem a podíval se na ni. Byla kompletně vyléčená, vítr z helikoptéry jí rozjasnil tváře, byly teď červené a ona ještě krásnější. Jemné rysy v její tváři byly dokonale symetrické. Nic z toho v mé tváři však nevyvolávalo odezvu, ačkoliv něco mě přeci jen donutilo lehce přimhouřit oči a přistoupit o krok blíž k ní, takže jsem se výhružně tyčil nad její hlavou. "Tady, Viktoriye. Nikam nechoď." nemusel jsem upřesňovat, hrozit ani ji děsit, tak to nefungovalo. Prostě to tak bylo. Více jsem si jí však nevšímal, když jsem se otočil a bez klepání rozrazil dveře. Jak se zdálo, pozdní příchod mě nikterak netrápil. Přejel jsem očima po všech přítomných, jejichž pohledy se ke mě obrátily a skončil neoblomně na jediné ženě, která byla hodna mého zájmu.
"Nikolay Yevgeniv, jsem zde jako zástupce Ruska. Jsme ochotni vyposlechnout si vaši nabídku, slečno Midfordová." bezbarví hlas proťal ticho a já se bez vyzvání posadil na volnou židli s pohledem upřeným na zrzku. Intenzivním a prázdným.

Díval jsem se na velitelku Anglie s tím samým výrazem, který byl možná znuděný a nezúčastněný, ale má rovná záda, pohled a jemné pokývnutí, které jsem věnoval jejímu příchodu i její ochrance značil jediné, že na rozdíl od všech ostatních, k ní chovám respekt a úctu. Sledoval jsem všechny zúčastněné v místnosti, nevšímal si Izzy a jejích pohledů, nevšímal si doprovodu žádného z nich. Nezalekl jsem se vůdce Francie jen proto, že jeho krvavé oči jen zdůrazňovaly krutost, co se v nich odrážela. Nezalekl jsem se ani tvrdosti ve tváři vůdce Švédska. Každý měl vládnout podle toho, jak to uměl, jak to potřeboval a chtěl. Nesoudil jsem je, nebyli to moji spojenci. Ale odhadoval jsem je jako potencionální hrozbu. A když už jsme u toho spojenectví.. 
Jako na potvrzení slov Hope, do místnosti vešel on. Nedokázal jsem zakrýt jistou zvýšenou obezřetnost, když jsem se díval do tváře muže, kterou hledal snad celý svět. Ten pověstný první experiment, muž, kterým tohle celé započalo. Místnost se s jeho příchodem ochladila, zmlkla, uzavřela se do sebe a já cítil zvláštní neklid po tom, co jsem si uvědomoval, že jsme zavřeni v kleci s tímhle zvířetem. Sledoval jsem jizvy v jeho tváři a odhadoval, jak moc přišel tohle místo zničit. Protože jsem pochyboval o tom, že by kdy Rusko, s jeho četnými a neustálými výpady na východě, dokázalo přistoupit na podmínky míru. Když jsem ho sledoval, něco ve mě, něco hluboko pohřbené, co jsem odmítal jakkoliv pustit dál, pootevřelo oko a já cítil ten jasný žár, co se mi rozlil tělem. Rusko neustoupí. Ať už by mu Anglie nabídla cokoliv. 
Přetočil jsem hnědé oči z Nikolaye a upřel je Hope Midford do tváře. O tom, co se mezi námi stalo, o tom jsem mlčel a nehodlal se k tomu vracet. Protože to nic neznamenalo. Ani pro jednoho z nás. 
"Španělsko si cení svých spojenců a je ochotno si Vás vyslechnout. Ale nejprve bych byl rád, kdyby v rámci aliance nebyly zatajovány podstatné informace. Chápu Vaše důvody, Velitelko Midfordová, ale důrazně Vás žádám, aby se tato situace neopakovala, pokud máme nadále spolupracovat." Nedivil jsem se, že vůdce Švédska odešel. Já tady zůstával jen proto, protože nebylo tajemstvím, že Španělsko podporuje rozhodnutí Anglie vším, co má. Armádou, sdílenými zdroji, společnou budoucností, která je nalajnovaná a přesně daná. Byli jsme na Anglii závislí, už od začátku, co se uzavřely dohody jejímž předmětem je, a bohužel vždycky byla, i má krásná sestra. Přimhouřil jsem oči, nehodlal jsem Hope jakkoliv podrýpávat autoritu, ale hodlal jsem dát najevo, že pokud se budou podobné situace opakovat, Španělsko své spojenectví může zvážit. Protože možná jsme jen Vašimi věrnými psi, ale ani s námi se nebude vyjebávat. Byl jsem v politice natolik dlouho, abych si to dokázal uvědomit. Nejsme slabí. A nikdy nebudeme. Hodlal jsem ji vyslechnout, pokusit se přesvědčit Francii na naši stranu tím, že otevřu své brány jejím fanatikům. Ale určité záležitosti se ještě budou muset probrat a vysvětlit. V soukromí.

Sledovala jsem Mathiasův odchod, ale nezdálo se, že by to ve mně vyvolávalo jakoukoliv paniku či překvapení. Protože popravdě vůbec ne. Dle mých dostupných informací jsem věděla, jakou politiku mladý Mikkelen prosazuje a neříkám, že jsem s ní nesouhlasila, ale v mnoha věcech byla příliš naivní a nerealistická. Bylo hezké, že se chce chovat hrdě a hrdinsky, ale na to v tuto chvíli nebyl prostor. Nesnažila jsem se ho zastavit ani mu vyvracet jeho názor, nemělo by to cenu, ne v tuto chvíli. Už jen tím, že se objevil, ukázal, že Švédsko potřebuje pomoc v takové míře, jak jsem byla informována a to znamenalo, že není rozhodně nic ztraceno. Pouze ho okolnosti musí donutit vidět svět realisticky. Ale k tomu můžeme dojít, ostatně jednání nemusí vždy probíhat se všemi. Švédsko nakonec přijme mou nabídku, protože Mathias Mikkelen je i přes všechny ty dětinské pózy vůdce, kterému ze všeho nejvíc záleží na lidech.
Nestačila jsem se k tomu dramatickému odchodu ani vyjádřit, když se dveře otevřeli podruhé a vstoupil Nikolay Yevgeniv. Určitě jsem nebyla jediná, kdo okamžitě pochopil, co mysleli všichni ti, jenž ho popisovali jako monstrum nebo největší hrozbu lidstva. Jeho chladné, kruté oči se na mě upřeli s takovou sebejistotou, až jsem ucítila, jak mi vstávají chloupky na krku. Strach, ten jsem necítila už opravdu dlouho. Nepřekvapilo mě, že poslali pouze zástupce, vůdce Ruska už roky nikdo neviděl a pozvání bylo v podstatě jen jakousi těžko uvěřitelnou snahou o provokaci, ale v konečném důsledku nešlo o nic nečekaného. Dívala jsem se na modrookého muže a přemýšlela o tom, jak moc musí být člověk arogantní nebo hloupý, aby sem nakráčel naprosto bez ochrany, přestože moc dobře ví, že všichni v místnosti ho touží zabít. Nebo tak silný? Nevzbuzoval ve mně dobrý pocit, byl hmatatelnou ukázkou hrozby, které jsem musela čelit. Kluk v mém věku, kterého se bál celý svět.
A pak tu byl Julián. Nevím, nevím, jak jsem měla vyjádřit své pocity ve chvíli, kdy se jeho teatrálně oblečená společnice uprostřed debaty zvedla a prostě si mu sedla na klín. Pevně jsem doufala, že to škubnutí, které jsem nedovedla ovládnout, nikdo z nich neviděl, ale nemohla jsem si pomoct. Co to sakra je?! Kousla jsem se z vnitřní strany do tváře, protože místo politické debaty jsem měla chuť na něj začít křičet, jestli se fakt musí olejzat s nějakou lacinou krávou přímo přede mnou! A ne, neunikla mi jeho ruka na jejím stehnu, ani pohled, který na něj upřela. Myslela jsem, že je to za mnou, už jsem za sebou měla fázi nekonečného vzteku, když jsem zjistila, že žije, ale jaksi mi to pozapomněl oznámit. Tehdy jsem zuřila, rozbíjela věci, křičela, plakala, přišla si zlomená, rozervaná na tisíc kusů, ale to bylo dávno. Dávno, skutečně jsem věřila, že jsem připravená tomu čelit, ale tohle byla rána pod pás. Sevřela jsem pevně okraj stolu a v duchu napočítala do deseti. Protože vůdkyní Anglie jsem se nestala proto, že jsem se chovala hystericky a nechala se ovládat emocemi. Přesto byl ten tón, se kterým jsem se obrátila na Xaviera, arogantnější, než jsem měla původně v plánu.  
„Je mi líto, že jsem vás o této skutečnosti neinformovala, ale dovolím si podotknout, že žádná spojenecká smlouva není podepsána a nic mě nezavazuje k tomu jednat dle vašich přání. Anglie je tím, kdo nabízí smír. Nezapomínejte na to.“ Ledově modrýma očima jsem se dívala do těch jeho hnědých a litovala hned, jak jsem promluvila, protože ve skutečnosti byl jediným, kdo se ke mně choval s úctou a měl plné právo mi to vytýkat. Ve skutečnosti jsem se zlobila na tmavovláska, na kterého jsem přesunula ten odtažitý pohled hned vzápětí. „V současné době je také jedinou soběstačnou zemí, nepletu-li se.“ Přece jen mi koutky lehce zacukaly v tom cynickém úšklebku, protože možná máš fanatiky, kteří za tebe rádi zemřou, ale to neznamená, že je na tom tvoje země dobře. I když můj systém všichni odsuzovali, bylo mi jedno, co o mě říkají práce proto, že jsem věděla, že funguje. Klidně budu za monstrum, kterého se všichni bojí, jestli to znamená, že v Anglii nebude hladomor, občanské nepokoje nebo hordy nemrtvých. Nakonec jsem pohlédla ke dveřím a unaveně vzdychla. „O svých krocích jsem vás zároveň neinformovala právě proto, abych předešla podobně neuvážlivým reakcím, jaké předvedl pan Mikkelen.“
Olízla jsem si rty a lehce pohodila vlasy, jako bych samu sebe chtěla uklidnit. V zádech jsem cítila ostrý pohled a jakkoliv byl netečný a studený, vždycky mě dokázal uklidnit. Protože jsem věděla, že nejsem sama. Willova přítomnost a jeho ukročení ve chvíli napjatého ticha mě opět vrátilo do reality. Nejde tu o tebe. Jde tu o mnohem víc. Znovu jsem zvedla pohled a pohlédla trochu omluvně na Xaviera. „Jsme ochotni zajistit materiální i humanitní pomoc, sdílet informace, které máme a vojensky podpořit řešení válečného konfliktu ku prospěchu našich zemí. V případě, že stejná důvěra bude opětována i z vaší strany.“ Oba jsme věděli něco, co nikdo v místnosti ne a to z nás dělalo spiklence. Mrzelo mě, že jsem byla nepříjemná zrovna na něj, protože jsem si ho vážila. Znal své místo, ale zároveň neváhal promluvit a stát si za svým, a to jsem oceňovala. Nikdy jsem nebyla typ, který by chtěl jen poslouchat sladké lži, že Juliane. Pohledu na něj jsem se cíleně vyhýbala, protože ač jsem si to nechtěla připustit, zraňovalo mě to, jakkoliv hloupé a dětinské jsem to shledávala. Místo toho jsem se s tím ledovým klidem, který naprosto popíral všechny ty varovné signály, které jsem cítila, upřela pohled na Nikolaye.
„Za předpokladu, že se Rusko nehodlá stáhnout z okolních zemí, které okupuje a podepsat pakt o neútočení. O následcích a řešení vaší odpovědnosti za vzniklé škody bychom jednali později.“ Můj hlas byl pevný a nepřipouštěl námitky. Možná jsem nebyla tak striktní jako Mikkelen, ale ani já s Ruskem nehodlala uzavírat vzájemné dohody. Byli zločinci a já na ně tak pohlížela bez jakéhokoliv soucitu. Nebyla to naivní myšlenka slabé holky, byla to prezentace sebedůvěry v naše schopnosti, protože jsem tím dávala jasně najevo, že Anglie jim dává možnost se vzdát, jinak použije veškerou sílu k jejich zničení. A to bych nedělala ve chvíli, kdybych nevěřila, že jsem schopná vyhrát.

Nevěděla jsem, co se děje za zavřenými dveřmi a nejspíš to ani vědět nechtěla. Věděla jsem, že mírové jednání je něco, co nikdy nebude uzavřeno, protože jediné, po čem ten chamtivý, slizký a krutý muž touží, je absolutní nezpochybnitelná moc. A všichni ti, kdo sedí v té místnosti, jsou hrozbou pro tuhle moc a tu je potřeba bezesporu odstranit. Věděla jsem, že Nik zabil všechny vysoce postavené členy Ruska a korunoval tak jeho do té nejvyšší pozice. A věděla jsem, že pokud jsou jeho rozkazem eliminace vůdců, nikdo z té místnosti nevyjde živý. Tyhle myšlenky by mě měli znervózňovat, měla bych zpochybňovat samu sebe, měla bych je varovat nebo naopak zas a znovu zavřít oči před něčím, s čím nesouhlasím. Ale já se namísto jednání za zavřenými dveřmi dívala před sebe. Koutkem oka sledovala dva strážné, kteří stáli vedle místnosti a měřili si mě tím znechuceným pohledem. Věděli, kdo jsem. Má podoba s Nikem byla nezpochybnitelná a nezaměnitelná. Ale nebyla jsem to já, kdo se bál o to, že by se mi pokusili ublížit. 
Přešlápla jsem na místě a už po několikáté se ohlédla na ty zavřené dveře. Jako kdybych čekala každou vteřinou kdy je zase otevře, kdy vyjde ven. Stiskla jsem dlaně v pěst a znovu je povolila, pokoušela se setřást to napětí, ten neklid, tu nervozitu. Věděla jsem, že musím zůstat. Za jiných okolností bych zůstala, zůstala a poddala se osudu. Tolikrát jsi mě zlomil, bratře. Tolikrát jsi mě zas a znovu zamykal do toho nehostinného tmavého pokoje, prosila jsem tě, na kolenou, brečela, vztekala se, zatínala nehty do tvých paží, když si mě zas a znovu táhnul zpátky. Prosila tě o kousek lidskosti, ale pochopila, že ve tvých očích není nic víc než prázdno, stejně tak jako ve tvé duši. Modlila jsem se, prosila ať se vrátíš, chtěla zpátky toho bratra, co mě hladil ve vlasech, četl mi pohádky a vyprávěl, jak bude všechno dobré. Obětoval jsi pro mě vlastní duši. Zabil jsi ho, toho kluka, to dobré, co v tobě bylo. A já.. 
Věděla jsem, že musím jít. Že pokud někdy, někdy v životě chci poznat, jaké to je tam venku, musím jít. Chtěla jsem vidět, jak v noci vypadají hvězdy pod širým nebem, jaké to je, když Vám paprsky slunce hladí tvář, jaké to je chodit bosými nohami po písku, jestli je moře opravdu tak slané.. Chtěla jsem to všechno, zoufale moc. I když si se to snažil zničit, i když jsi se mě všemi způsoby a prostředky snažil naučit, že svět venku je krutý a příliš zlý a mé místo je jen po tvém boku, nikdy jsem se nedokázala zlomit. Bála jsem se tě? Bála.  Ale už dávno jsem se rozhodla, že to zkusím. Že pokud vyjdeš z téhle místnosti, už nikdy, nikdy nebudu mít stejnou příležitost. 
Krok, jeden, druhý. Stráž, co na mě upřela oči a ptala se, kam jdu. Byly to mé dlaně, co se během pár vteřin dotkly jejich tváří a strážci se spící zhroutili na zem. Tiše, rychle, nenápadně. Další krok, pomalý. Další krok, rychleji. Cítila jsem, že téměř nedýchám, když jsem se ocitla ve výtahu a naposledy se otočila na ty dvoukřídlé světlé dveře. 
Sobecká. Byla jsem sobecká. Ale já odmítala být stejně prázdná, Niku. Chtěla jsem víc. 
Zavřela jsem oči a budovu opustila. 
Přesun

Neseděl jsem způsobně a rovně jako ostatní, já seděl strnule, nikdy jsem se nedokázal uvolnit. Nebylo to strachem, napětím nebo očekáváním, prostě něco ve mě, voják, ta zbrań, nedala se vypnout. Nemohl jsem s tím nic dělat a jen sledoval své okolí s ledovým klidem a nezájmem. Hope Midfordová měla pravdu, Anglie byla nejsilnější z přeživších a jako taková byla hlavním zájmem jeho. Samotná Hope ho zajímala. Ji chtěl. Zkoumat, možná zabít a pitvat, zjistit, jaké má anomálie, jak mohla bez podání séra a tréninku získat tak silné schopnosti. Xavier Perez takový zájem nevzbuzoval, informace o jeho schopnostech byly kusé a nedostatečné. To ale neznamenalo, že se nejedná o diamant v surové podobě. Možná stačilo z něj zbrań vytesat. Nebo ho zabít, pokud by nebyl prospěšný. Julian Eldridge nepřitahoval mou pozornost vůbec. Věděl jsem, co se vytetované schovává na jeho zádech, ale pro zatím ho chtěl nechat v utajení. Přesto jsem na něj pohlédl, možná jako tiché varování, možná to nemělo znamenat vůbec nic. William Canning byl na předních seznamech. Najít, donutit se podrobit nebo zabít. Bylo by snadné udělat to, splnit úkol, ale já neměl v plánu fialovlasého vojáka za Hopinými zády napadnout. Moje mise to nebyla a co nebyla mise, to mě nezajímalo. Nikdo jiný v místnosti mě nezajímal. Nakonec jsem se přece jen vrátil pohledem k ženě, která pronášela tak přízemní a naivní nabídku. Nemusel jsem mít jeho svolení, abych věděl, co mám odpovědět.  
"Ne, Rusko nic takového neplánuje." pronesl jsem klidně s rukama založenýma na hrudi a měřil si ji pohledem. Vyzařovala z ní síla, odhodlání, ale to nestačilo. Nikdy to nestačilo. Nedíval jsem se na ni jako na hrozbu nebo soupeře, nedíval jsem se tak na nikoho. Bylo to jako hod mincí. Buď padne orel nebo panna. Buď zabiješ nebo budeš zabit. Neměl jsem se čeho bát, buď padne jedno nebo druhé. S osudem jsem byl už dávno smířený. 
Nakonec jsem se postavil a zůstal strnule stát naproti zrzce. "Ve skutečnosti je má mise prostá, předat následující vzkaz: Je na čase vyhladit nehodné a podřadné bytosti bez schopností a uvolnit místo, podpořit evoluci. My, vyšší bytosti, musíme pokračovat ve vývoji. Rusko je jediné a absolutní. Podrobte se mu, odpřisáhněte věrnost a předejte schopné bojovníky. Pak necháme nehodné žít. Prozatím." dokonale jsem si zapamatoval jeho proslov slovo od slova, ale rozhodně jsem se nesnažil o stejně pronikavou a dramatickou intonaci. Můj hlas byl strohý a úsečný, nebyly v něm žádné emoce ani osobní podíl, protože to, co jsem říkal, mi ve skutečnosti bylo jedno. Nesdílel jsem jeho vize, nesouhlasil, neodporoval, prostě jen plnil rozkazy. Bezduše, bez přemýšlení, bez citů. Přesto jsem se podíval Hope do očí a lehce naklonil hlavu na stranu. Cítil jsem její sílu. "Bylo by smutné vidět umírat takový potenciál." pronesl jsem bezbarvě a otočil se. Neplánoval jsem nic dodávat, čekat na odpovědi, dohadovat se. Měl jsem předat vzkaz a to jsem udělal. Můj úkol tady skončil. Pokud Hope Midfordová bude souhlasit, najde si cestu, jak ho najít. O tom jsem nepochyboval. 
Nepodíval jsem se na žádného z nich, když jsem odkročil a prošel těžkými dveřmi ven, aniž bych se otočil. Právě jsem otevřeně vyhlásil válku zbytku světa, ale ani to mnou nehnulo. Co naopak okamžitě vyvolalo reakci, byla prázdná místnost. 
Prázdná.
"Viktoriye? Viktoriye!" tentokrát můj hlas nebyl ani strohý, ani bezbarvý. Byl křečovitý. Naštvaný. Vyděšený.
Pár rychlých kroků, prošel jsem celou místnost, nahlédl do chodby, přivolal výtah. Ale byla pryč. Moje sestra byla pryč. Je pryč. Do krku se mi tlačila žluč, hlava třeštěla, rychle jsem zamrkal, abych rozehnal temnotu vzadu za očima. Cosi pevně svíralo můj hrudník a já se nemohl nadechnout. Kde je? Kde je sakra? Trhavě jsem se nadechl a obrátil se zpět, ty kroky byly těžké a mátožné, ale tvrdé a rozzlobené. Moje netečnost byla pryč, když jsem místo otevírání prostě jen prošel dveřmi dovnitř a silným, vzteklým kopem poslal židli, na které jsem ještě před chvílí seděl, na druhou stranu místnosti. 
"Kde je?" řev se odrazil od stěn jako rána bičem. Nepřemýšlel jsem nad tím, co si myslí nebo jak to vypadá, nepřemýšlel jsem vůbec, moje hlava byla prázdná, bolavá a prázdná a já to nemohl ovládnout. Viktoriye, kde jsi? Ty záchvaty, nikdy jsem je neuměl potlačit, nikdy. Vždycky přišla a dotkla se mě, někdy trvalo celé hodiny, než její hlas prošel přes tu mlžnou oponu a já se vrátil zpět do reality. Jenže ona tu nebyla. 
"Kde je moje sestra?" jediným skokem jsem překonal stůl a vrhl se k Hope s úmyslem ji zabít, zabít, donutit mluvit, říct, kde je, zabít! 

Pravděpodobně jsem nezastavil ten úšklebek, co se mi rozlil tváří, když jsem si uvědomil, co právě pronesla Hope. Byla to nabídka smíru s krutými a jasnými podmínkami na které bylo jasné, že protistrana rozhodně nepřistoupí. Sledoval jsem tu tvář, která odhodlaně čelila pohledu toho nejnebezpečnějšího muže světla a nedala na sobě znát ani náznak slabosti. Má krásná, chytrá a silná, Hope. Až na to, že nikdy skutečně nebyla má. A to bylo něco, s čím jsem se smiřoval každý den. Ale to nebylo to překvapení, co mě donutilo k úsměvu. To byla ta jasná zpráva, ta jasná výhružka, kterou servírovala Rusku s tím ledovým klidem, který jsem chtě nechtě musel obdivovat. Čím sis musela projít, abys tohle dokázala? Nevím, byla v něčem jiná, byla jasná, rázná a neústupná, měla to v sobě zakořeněné od jakživa, ale v téhle Hope bylo něco jiného. Tahle byla poznamenaná válkou, všemi těmi oběťmi, vším, co musela podniknout, aby udělala Anglii nejsilnější zemí. Jistě, měl jsem své důvody, proč jsem si myslel, že to v určitých ohledech měla jednodušší, a zcela souhlasil se Španělskem, že zatajování informací ji staví do nepříjemné pozice, ale nenamíchlo mě to tak jako chudáka princátko, kterého uzemnila těmi pár větami. Neměli být náhodou ti nejoddanější spojenci? Pozdvihl jsem obočí a pak přetočil pohled na Nikolaye. Věděl jsem, že mě neprozradí, že to číslo, co jsem si jako cejch zrady nechal vypálit na záda neodhalí, protože na to, aby to udělal, by musel mít rozkazy. A já věděl, jak jsem pro něj cenný. I když za jakou cenu. 
Midfordová, sakra, právě jsi vyzvala nás všechny, abychom se spojili proti Rusku pokud nebude spolupracovat! A to chtělo víc než jen odvahu. Odpověď Nikolaye jsem už dávno znal a snad i proto jsem nehodlal se vyjadřovat, protože jsem si svou stranu už dávno vybral, ačkoliv mi tvá sladká tvářička bude chybět. Ale to, co mě zvedlo ze židle a donutilo se vrhnout před Hope, byl ten výkřik, ta scéna, kterou jsem od Nikolaye nepoznával. Ne, byl to chladný zabiják, nemilosrdný, přesný a striktní. Ale tohle.. Byl to impuls, instinkt, který mě donutil místnost proměnit. Pohrát si světlem i stíny a vytvořit dokonalou iluzi ve které jsem pravou Hope rozdělil do několika jejích věrných kopií. Protože jsem znal Nikolayovo schopnosti a věděl, že útočit na něj přímo nemá smysl, v tuhle chvíli nemyslel na následky, na to, že bych mohl porušit všechny ty tajné dohody a poslat svou zemi na dno. Ne, když byla v ohrožení. Možná jsem byl sebestřednej sráč, Hope, ale nechtěl jsem o tebe přijít. Ne nadobro. Něco uvnitř mě se pohnulo, něco, co jsem se tak vehementně snažil potlačit, něco, co zuřilo a běsnilo při představě, že to nestihnu..
Stačilo se otočit, jen tím jedním pohledem varovat Avu ať do toho nezasahuje, nesměla se prozradit, i kdyby to znamenalo, že se Nikolayovo hněv přelije do mě. Nevím proč, zoufale jsem tě chtěl nenávidět, ale to neznamenalo Hope, že bych někdy dopustil, aby se ti něco stalo. 
"Nemyslím si, že by se vůdci Ruska líbilo, že jste napadl Velitelku Anglie Yevgenive. Nebo to jsou Vaše přímé rozkazy?" Můj hlas byl jasný, temný a příslibný. Protože jsem mu to mohl kdykoliv barvitě vylíčit, i když v těch očích, co se upíraly na Hope s takovou intenzitou a nenávistí, rozhodně nebylo nic, co by se zastavilo, před ničím, před nikým z nás..

Nedovolil jsem si na své tváři dát najevo jakékoliv znepokojení nebo hněv, který jistojistě reakce Velitelky Midfordové vyvolala. Protože právě přede všemi vyjádřila svůj nesouhlas s mými slovy, jasně dala najevo, že Anglie je ta, kdo určuje pravidla a kde se v hierarchii nachází mé místo. Ale i já měl své páky paní Velitelko a rozhodně se mi nelíbilo jak se mnou jedná, i když se to snažila pár větami vzít zpátky. Rozuměl jsem jejím důvodům, zcela jasně si uvědomoval, že Španělsko je na podpoře Anglie naprosto závislé a všechny dohody téměř nezlomitelné, ale stejně jsem vyžadoval alespoň trochu respektu a úcty. Ale nic neříkal, nic najevo nedával, sledoval, jak obratně čelí zástupci Ruska ze kterého mi chtě nechtě naskakovala husí kůže. Celý jeho postoj jasně vypovídal, co si o nás myslí a kdo je pro něj skutečným nepřítelem, kdo je pro něj hoden jeho pozornosti. Což byla jen a jen Hope Midford a snad i proto jsem pozoroval jeho postoj, jeho chování a snažil se cokoliv vydedukovat. Proč nepřišel vůdce Ruska osobně? Co hráli za hry? Jeho slova. Zaskočilo mě to. Zaskočilo mě to víc než slova Velitelky. Úplné vyhlazení lidí bez schopností. Vždyť by to byly jatka! To snad nemohli myslet vážně. Už vůbec ne, pokud měla ekonomika fungovat a země jakkoliv růst a prosperovat. Lidé bez schopností byli zapotřebí stejně jako ti s nimi a jejich návrhy byly absolutní, kruté a naprosto nepřijatelné. A já jen doufal, že každý rozumný člověk v téhle místnosti si myslí to samé. Možná jsem byl v politice dlouho, ale přesto jsem se zamračil, přesto dal najevo snad poprvé na tváři jisté znepokojení a znechucení, protože tohle překračovalo každou únosnou mez. Mluvil tady o masakru nevinných. Jen tak. 
Příčilo se mi nechat ho jen tak odejít, ale tohle byla neutrální půda a my skutečně souhlasili s tím, že pokud se rozhodnou odejít, budou mít volnou cestu. Co mě ale zaskočilo a umlčelo, když jsem se chystal promluvit, byl jeho návrat. Židle, co se odrazila roztříštěná o zdi. Viktorye.. Přemýšlel jsem nad jeho slovy, ale všechno se událo tak rychle a já to nestačil zastavit. 
"Velitelko!" Podařilo se mi vykřiknout, ale nebyly to plameny, co by se chystaly zachránit Hope, protože jsem byl příliš daleko. Ne, ty jako plamenná stěna obklopily moji sestru, protože jsem vždy instinktivně chránil jí před vším a všemi, i kdyby to znamenalo porušit politické kodexy. Hope měla svoji ochranku, svoje schopnosti a i dokonce pomoc toho fanatika. Mohl jsem nechat spálit celou budovu na popel, ale když jsem sledoval plameny, co obklopily tělo mé sestry aniž by jí jakkoliv ublížili, uvědomoval jsem si znovu ten strach. Znovu jsem měl před očima hořící palác, prosící služebnictvo na kolenou jejichž tváře zmizely spolu s ohněm a já.. 
Otočil jsem se k východu, jen abych zjistil situaci než to tady do základů vypálí někdo jiný. Bylo to nejspíš nepochopitelné, ale byl jsem to já, kdo vykročil k východu, kdo se sklonil ke strážným, co byly v bezvědomí a nespokojeně pokrčil obočí než jsem se vrátil zpátky do místnosti, a vkládal veškeré naděje do toho, že ho zvládnout uklidnit. Protože ho něco rozlítilo, něco, co nedávalo smysl.. Zachovával jsem na rozdíl od zbytku klidnou tvář, když jsem zvedl pohled ke zbytku osazenstva. Sestra. Přivedl sem svoji sestru. Každý z nás, kdo ji viděl, by ji chtěl zajmout. A teď nám dal jen další důvody.. 
"Vaše sestru nezajala Anglie ani žádná z přítomných zemí jelikož jsou naše doprovody zde. Stráž a vojáci Velitelky Hope byli omráčeni, jediný, kdo chybí je.." Sledoval jsem prázdnou židli na které předtím seděl Mikkelen a jen doufal, že nebyl takový hlupák, aby tohle udělal i přesto, jak jsme byli všichni svědkem jeho nenávisti k ruským nepřátelům. Nemohl by ohrozit svou zemi, ne takhle. Ale bylo to jediné smysluplné řešení.

Nezastavil jsem se v pohybu, ani když se oba muži ze stran pohnuli. Bylo mi to jedno, jedno, neviděl jsem vlevo ani vpravo, byl připravený zabít každého, kdo se mi postaví do cesty. Viktoriye byla pryč, pryč a celý svět se mi najednou zdál naprosto bezpředmětný. Naprosto bezvýznamný. Rusko, Anglie, dohody, války, nic, nic z toho mě nezajímalo, na nic z toho jsem nemyslel, když jsem natáhl ruku a chytil zrzku pod krkem, ale jen jsem prošel skrze ni, zmizela jako přelud, nepolapitelná a pomíjivá, jen jsem přetočil krátce pohled na Juliana, který stál a mluvil na mě, zatímco v místnosti bylo hned několik kopií Hope Midford, z nichž jsem neměl tušení, která je ta pravá. Něco mi říkal. Něco o rozkazech. O rozkazech. Hučelo mi v uších a ta slova nedávala smysl. Rozkazy. Jaké rozkazy? Kde je Viktoriya?
V běhu jsem popadl další židli a vší silou ji po něm hodil, absolutně mě ta tichá výhružka nezajímala, nezajímalo mě vůbec nic, co s ní nesouviselo. Byl jsem voják, dokonalá zbraň, která plní vždy svůj úkol na 100 %, ale když šlo o tebe, Vi, byl jsem zase jen ten vyděšenej kluk, kterej o tebe nechtěl přijít. Kluk, kterej zabije každého v téhle místnosti, jestli ti někdo z nich ublížil.
Druhou verzí Hope prošla moje ruka skrz a já jen přivřel oči, rozčilovalo mě to, ale nezastavil jsem se, jedna bude pravá a já ji dostanu za každou cenu. Viděl jsem, jak se Canning nadechuje a nasazuje si masku, jeho schopnosti jsem znal, ale pro mě neznamenaly hrozbu. Mohl jsem svým tělem nechat projít naprosto všechno, včetně zvuku. I tak jsem se ale toho hučení a tepání ve spáncích nezbavil. Vik..
Dostal jsem třetí kopii a mířil k další, dva metry, jeden, natáhl jsem ruku před sebe a prošel skrze drobné tělo. Nádech, výdech. Zbývala poslední. Přimhouřil jsem oči, jako lovec který se zaměřil na svou kořist. Nezajímal jsem se o nikoho jiného, jen jsem ji hodlal dostat, ale zastavil mě ten neobvykle klidný hlas. Byl jsem zvyklý na křik, prosby, nářky, hysterii, paniku a agónii, ale ten hlas byl úsečný a strohý. Pootočil jsem hlavu k Perézovi, pohled na jeho sestru v plamenech mě nechával absolutně lhostejným. Zastavil jsem v pohybu a nechal si hlavou, bolavou a tepající tím přetékajícím tlakem, projít jeho slova. Ten, kdo chybí. Jediný, kdo chybí..
"Švéd." i můj pohled se přesunul na prázdnou židli. V dopise od Hope se psalo, že dorazí všichni vůdci, věděl jsem o tom, ukázal mi ho. Ale Mathias Mikkelen v místnosti nebyl. Vůbec tu nebyl. Celou, celičkou dobu. 
Výdech, nádech. 
"Tu zemi vyhladím do základů.." otočil jsem se k nim zády, najednou dokonale klidný, chladný a lhostejný. Nikdo v téhle místnosti mě už nezajímal. Znovu jsem se vydal ke dveřím a ven z budovy, nikdo se mě nesnažil zastavit. Měl jsem cíl, ten jediný mě udržoval v ostražitosti, v přítomnosti, v příčetnosti. Mohl jsem jít a rovnou je všechny pozabíjet, ale Mikkelen mohl mít plán, mohl ji někam odvést, mohl ji mučit, netušil jsem, co chce, jen věděl, že se právě naplnila má nejbolestivější noční můra a já musím jít, musím! Ne, mým cílem není Švédsko, je to Mikkelen. Najdu ho a zabiju, vyrvu z těla všechny orgány a donutím ho litovat, že na tebe kdy pohlédl, Vi.
Má hlava byla prázdná a jasná. Potřeboval jsem někoho, kdo ho najde. A přesně jsem věděl, kdo jím bude.
Přesun

Věci se daly do pohybu nečekaně, zmateně, v chaosu a nekontrolovatelné. Že Rusko odmítne mě nepřekvapilo. Jejich požadavky přece jen nešlo přejít jen mávnutím ruky. Anglii tvořili ze čtyřiceti procent vojáci se schopnostmi. Zbytek populace byl dle vůdce Ruska nehodný přežití. Podle něj jsem měla jít a zabít šest lidí z deseti, protože nedisponovali tím, co mnozí z nás brali jako prokletí. Sdílela jsem znechucení, které se k mému překvapení zjevilo na Xaviho klidné, jindy netečné tváři. Tohle byla stejně naivní nabídka jako ta moje o mír. Jen mě to znovu utvrdilo v přesvědčení, že ho musíme najít a zabít a s ním každého, kdo hodlá šířit tuhle zvrácenou teorii. Můj otec žádné schopnosti neměl..
Nikdo z nás však nedostal možnost k tomu promluvit, nikdo nestihl ani hlesnout nad tou absurditou situace, když se Yevgeniv vrátil ve velkém stylu. Jeho otázky jsem nechápala. Netušila, o kom mluví, ale dle výrazu v jeho tváři jsem měla, když se vrhl proti mě se zcela jasným úmyslem vepsaným v těch divokých očích. Zvláštní. Dokázala jsem přemýšlet jen nad tím, jak se z toho naprosto apatického zločince dokázal změnit na zuřící bestii během jediného mrknutí oka. Zabije mě, věděla jsem to, vyčetla to z toho nelidského pohledu.
Nadechla jsem se, upřímně čelit dost možná nejsilnějšímu člověku na planetě nebylo původně na pořadu dne, ale nešlo to zvrátit nebo změnit a já rozhodně nepropadla panice. Ano, zatvářila jsem se nechápavě, pootevřela pusu, snad se chtěla bránit, ale nepolevila jsem. Jestli mě chtěl zabít, pak je asi na čase zjistit, kdo z nás dvou je silnější.
Jenže to se mi nepoštěstilo.
Vůbec. Nepoštěstilo.. ne, nic nedávalo smysl.
Než jsem stačila použít své schopnosti a prostě ho zmrazit, byl to černovlasý muž, který se vymrštil do stoje, který jen mrkl a já konsternovaně zírala na svá vlastní záda, když se v místnosti objevily moje kopie. Bylo to hloupé, bylo to naivní, bylo to nebezpečné, ale instinkt mě přemohl, když jsem oči spustila z Nikolaye a přesunula ten nechápavý pohled na Juliana. Zachránil mě. Chtěl mě zachránit. Proč jsi mě chtěl..
Do reality mě vrátil jeho hlas. Tvrdý, temný, z jeho postoje jsem vyčetla mnohé. Stovky věcí, kterými sis prošel. Které tě změnili. Tys tam zažil něco hrozného, že jo, Juliane..?
Čtyři kopie zmizely a já se znovu podívala na černovláska. Teď zjevně přišel čas postavit se mu tváří tvář, ale tentokrát promluvil Xavier a k mému údivu tím Nikolaye opravdu zastavil. Všichni jsme se dívali na stejné místo. Na místo, které bylo ještě před chvílí obsazené mužem, který Rusko nenáviděl víc, než kdokoliv na světě. Ale to by přece neudělal.
Nikolay z ničehonic přestal útočit, zastavil, vydechl a jeho tvář byla jen znovu dokonale nečitelná a prázdná. Co to sakra..? Než jsem stačila něco říct, prostě odešel. Nastalo ticho, kolem se povaloval zničený nábytek, nástěnné hodiny pomalu odtikávaly čas a nic, nic nedávalo smysl.
"To bylo nečekané. Já.. díky." kousla jsem se do rtu, na tu jednu jedinou sekundu nemohla potlačit tu vnitřní nejistotu, slabost, která se promítla do mé tváře, když jsem se skoro s bázní podívala na Juliana. Chtěl mě zachránit. Proč jsi mě chtěl zachránit,..? Uhnula jsem pohledem a podívala se na Xaviho, abych i na něj kývla. Rozhodně jsem musela uznat jeho charisma, tu neochvějnou logiku, se kterou jednal v naprostém rozkolu se všemi ostatními. A možná mě nešel zachraňovat, ale já musela ocenit tu ledovou pragmatičnost.
Nakonec jsem se posadila, promnula si unaveně tvář, chvíli si spočinula tváří v dlaních a vydechla. Chtěla jsem pryč. Chtěla jsem tomu všemu utéct, zodpovědnosti, hrozbě smrti, rozhodnutím, bolesti, válce.. být jen sama sebou, být zase jenom Hope. Jenom Hope.
"Není tak hloupý, že ne..?" pronesla jsem tak nějak sama k sobě to, co jsme si nejspíš mysleli všichni, a znovu se podívala na místo, kde seděl Mathias Mikkelen. Hlupák, přece nezaprodal svoji zemi kvůli své nenávisti. Zabubnovala jsem do stolu prsty, ne, to by neudělal. Jeho sestru musel unést někdo jiný. Ale kdo..? Kdo by měl prospěch z únosu jeho sestry? 
"Wille, pošli varování do Švédska." promluvila jsem znovu, nepodívala se na svého kapitána, věděla jsem, že sice hodně neochotně, ale udělá to. Varování nic neznamenalo. Jestli bude chtít Nikolay pomstu, nebudou mít šanci. Byla to jen chabá útěcha pro mou stejně dávno černou duši. Promnula jsem si spánky konečky prstů. 
"No, odpověď Ruska už máme." promluvila jsem nakonec mnohem méně formálně než prve. Už jsem neměla sílu tvářit se, že o nic nejde. Všechno mi přišlo únavné a bezútěšné. "Ve světle těchto událostí se má nabídka jeví poněkud palčivější, že? Ráda bych znala vaše stanovisko. Jsme ve válce. Otázka zní, zdali spolu či proti sobě?" zvedla jsem hlavu a pohlédla nejprve na Xaviéra a následně na Juliana. V tom pohledu bylo všechno, protože co chcete víc? Nemůžeme jim dovolit tohle dělat. Nemůžeme..

Nevím, proč mě napadlo použít právě tohle, ale jak jsem říkal, byl to impuls, rozhodnutí vykalkulované v rámci sekund na základě poznatků o Yevgenivovi a tomu neznámému urputnému pocitu. Pocitu, že jsem tě možná zatratil Hope, ale zabil bych každého, kdo by se ti pokusil jakkoliv ublížit. Díval jsem se, jak každá z kopií mizí a jen doufal, že nebude pozdě než najde tu pravou.. Říkejte tomu nějaké alfa nesmysly, značení teritoria, ale i když jsem ti nikdy neřekl, že žiju, nikdy se neodvážil se ti zjevit, pravdou bylo, že jsem moc dobře věděl o každém tvém kroku. Ne jen kvůli tomu, co jsem byl donucen dělat, ale i kvůli tomu, abych mohla z ulice sledovat, jak s rozsvícenou lampičkou po nocích čteš všechny ty prastaré knihy, jak se mračíš, když ti něco nedává smysl, sepisuješ poznámky a koušeš se u toho roztomile do rtu. Miloval jsem tě vídat Hope, i když to sžíralo mou duši a nechávalo jen další a další rány. Ale nemohl jsem si pomoct, potřeboval jsem vědět, že jsi v pořádku, i kdyby to znamenalo na tebe nikdy nepromluvit. 
I já přetočil pohled na Peréze, když se Nikolay uklidnil a odešel rázně z místnosti. Řekl bych, že mi Švéda bylo líto, ale sobecky jsem byl rád, že jsem měl Rusa z očí a ze života. Protože tohle chování přinášelo jen problémy a o ty jsem rozhodně nestál. Můj pohled se upřel na Hope, všiml jsem si na tu kratičkou vteřinu toho nechápavého pohledu a ne, neoplatil jí ho tím ujištěním, které jsem jí chtěl dát. Tím objetím, které jsem měl, když jsem se chtěl ujistit, že je celá, v pořádku a má. Ne, to jsem si nemohl dovolit, když jsem uhnul pohledem a zadíval se na hnědovláska, co obratně vyklidil místnost, i když tím pravděpodobně zničil celý stát. Nezajímal mě Yevgenivovo proslov, ačkoliv by měl. Protože jsem tenhle plán znal. Ušetření Francie nebo vyhubení jen nezbytného zla bylo součástí dohody, o které tihle dva neměli ani ponětí. Měl jsem se cítit zle, když jsem tady seděl jako zrádce, že jsem nejspíš právě odsoudil několik miliard lidí na smrt, ale necítil. Tuhle část sám sebe jsem už dávno pohřbil. Znovu jsem se posadil na židli a chvíli si hrál s prsteny na svých rukou, než jsem na oba znovu upřel pohled. 
"Francie bude potřebovat víc než jen výhružky Ruska, aby se připojila k tomuhle návrhu. Nemám jistotu, že se Španělsko s Anglií se svými vojsky zbaběle nestáhnou, když se Rusko rozhodne obrátit svoje zbraně proti nám nebo naopak nepřistoupí na Ruské podmínky v rámci zachování většiny." Můj pohled se neupíral na Hope, věděl jsem, že tohle nechápe a nejspíš ani nikdy nepochopí. A já nebyl připraven na její výčitky a soudy. "Děkuji za pozvání na ples k příležitosti zásnub Vaší sestry, pane Perézi, jak jsem obdržel v druhém dopise.." Chvíli jsem se odmlčel než jsem pohled z princátka přesunul na jeho sestru, kterou jeho plameny konečně přestaly zahalovat. Věnoval jsem jí pohled intenzivní a krátce se ušklíbl tomu oblečku hodnému jejího postavení stejně jako se nebál oplácet ten spalující pohled. Někdo se utrhl z řetězu nebo to byl poslední vzdor? 
"Své finální rozhodnutí Vám sdělím až po plese, do té doby budu pozorovat, zda mi za ten risk stojíte. Věřím, že z Vaší sestry bude úžasná královna Anglie.. Proto jste ji sem přivedl, ne? Ukázat" Znovu ten úšklebek, který postrádal tu úctu, kterou jsem měl zjevně provokovat. Ale tak pardon, královna v sexy kožených kalhotách s tím výstřihem? Čišely z ní problémy a já na chvíli po ní sklouznul pohledem než jsem se pohledem vrátil ke svému doprovodu. Byla to má ruka, co nadzvedla bradu a zvedla k sobě tvář schovanou v masce. Nezasáhla, hodná holka. Díval jsem se do těch světlých očí a sděloval jim jediné. Znič je, kousek po kousku, můj sladký anděli. 
"Zůstanu tady jen já, můj doprovod bude zatím spravovat záležitosti Francie, nemohu ji nechat na tak dlouho bez dozoru. Věřím, že nějaké ubytování seženete, že Kapitáne Canningu? Určitě jste ve vyřizování těhle věcí zběhlý, nebo se pletu, když teď roznášíte už i poštu a administrativu? Nebo mě snad ubytujete sama, Velitelko?" Hrdlořeza jsem se nebál, ani na minutu. Naopak, na tváři mi hrál sarkastický úšklebek a mé oči ho vyzývaly. Protože pravdou bylo, že v tom byla osobní křivda, žárlivost a vztek a já to nemohl nechat být. Ne, když šlo o tebe, Hope a on za tebou stál tak těsně a hrdě a mě to rozčilovalo. Spustil jsem Avě bradu, věděl jsem, že můj úkol splní. Že své schopnosti ukáže, že jim dá náznak, proč by ji Anglie měla chtít. Protože ona bude, tím jsem si jistý. Nakonec jsem její bradu pustil, vstal, upravil si kabát a naposledy se otočil na Hope, sjížděl její tvář pohledem, ačkoliv jsem ji znal nazpaměť. Neusmál se, nehodlal se nechat ovlivnit tím momentem, kdy jsem v jejích očích viděl cosi jako zranitelnost. 
"Věřím, že máte záležitosti k probrání. Musím se také zařídit, když mě omluvíte.." Mávnul jsem rukou a rozešel se k východu. Možná má slova měla znamenat, že vím něco, co o ni ne. Možná neznamenala nic. Očekával jsem, že mě někdo s tou Anglickou laskavostí vyprovodí. A očekával, že to bude hned. 
Přesun

Co dodat, milerád bych se nechal zavřít do místnosti plné Inferius s kulatým nožem na máslo, než se účastnit další podobné události. Obdivoval jsem Hope, celý ten její postoj, jak ji nikdy nic nevykolejilo, jak se nenechala vyvést z míry a dokázala stát s hlavou vztyčenou i ve chvíli, kdy se na ni upíraly ty nenávistné oči a snažili se ji shodit. V tom pevném postoji za zády své velitelky jsem si prohlížel každého jednoho, kdo vešel do místnosti. V mé hlavě se míhaly informace, složky, schopnosti, hrozby, možná jsem tu byl částečně jako někdo, kdo se v polických machinacích vyznal a věděl, co má Hope v plánu, ale já osobně tu rozhodně byl proto, aby některého z těch sráčů nenapadlo zneužít jejího vstřícného gesta. Probírali jsme to dlouho a není překvapivé, že jsem rozhodně nesouhlasil, aby se summit konal v Anglii. Aby na něj ona vůbec šla. Co jsme o nich vlastně věděli? Byli jsme nejsilnější, a proto jsme také byli největší hrozbou. Jak dlouho potrvá, než některý z nich uzná za vhodné, že chce něco, co Hope tak tvrdě získala? Ne, možná jsem byl hajzl, ale já věřil, že v tuhle situaci každý kope za sebe a nehodlal jsem plýtvat svou energií a snahou na náboženského fanatika, jehož lidi bezdůvodně zabíjeli civilisty nebo seveřany, kteří byli naprosto v hajzlu a místo toho, aby Mikkelen sklapnul a poděkoval jí, že se vůbec stará, ještě bude mít kecy. Jo, neměl jsem dobrou náladu a neříkám, že na jejich místech bych se nezachoval stejně, ale já byl na její straně za všech okolností a problémy těhle lidí, kteří se na ní dívali povýšeně a arognatně, mě akorát popouzeli.
Přesto jsem nijak nezasahoval. Nepříslušelo mi to. Její rozkazy zněly jasně a vmněšovat se nebo vynášet soudy mezi nimi nebylo. Proto jsem tam stál, mlčel, pozoroval sebemenší pohyb, snažil se zapamatovat každý sebemenší detail, který by mohl být ku prospěchu. To byla má přednost. Protože když Yevgeniv zaútočil a netvrdím, že jsem o ni v tu chvíli neměl obavy, první věc, která mě po jeho odchodu napadla, byla, že známe slabinu nejhledanějšího zločince a potvrdili jsme si schopnosti dvou ze tří potenciálních spojenců.
Když nebezpečí pominulo a já jen pohlédl na její bledý obličej, chtěl jsem se jí zeptat, jestli je v pořádku, chtěl jí říct hele kašli na to a dej si pauzu, potřebuješ jí, jenže jsem neudělal nic z toho. Protože na to nebyl čas a tu naléhavost situace jsem chápal stejně dobře jako ona. Její pohled, stejně jako ten můj, zamířil na Eldridge a dnes už po několikáté jsem potlačil touhu hodně rychle mu vysvětlit, kde si tu drzou hubu otevírá. Zbaběle? Fakt teď nazval Hope zbabělou? Netušil jsem, co má ten chlap za problém, ale doufal jsem, že tu nabídku odmítne a já budu mít faktický důvod ho donutit ji navždy zavřít!
Jak se zdálo, odpovědi Peréze jsem se dočkat neměl, protože ten šašek promluvil přímo ke mě a já pozvedl obočí, jako bych mu chtěl dát šanci zapřemýšlet, co mi právě řekl. Ne, Juliana Eldridge fakt rád mít nebudu! "Rozkazy přijímám pouze od svého velitele. Nicméně na Vaši přítomnost v Anglii milerád osobně dohlédnu." udělal jsem ty dva vyzývavé kroky k němu, s rukama pevně posazenýma na hrudi jsem mu bez bázně pohlédl do očí a přeměřoval si ho, možná bych mu milerád vrazil, že tu není vítán, ale to nebylo mé rozhodnutí. Pootočil jsem hlavu, pohlédl na Hope, bez jediného slova se jí ptal, jestli chce, abych ho vyprovodil, ale jemně zavrtěla hlavou, unaveně a slabě a já věděl, že klidná noc ji rozhodně nečeká. Nespokojeně jsem mlaskl, nechtěl jsem ji tu nechávat bez ochrany, ale její rozhodný pohled mě ujistil o tom, že se mnou o tom nehodlá debatovat. Alespoň Peréz vypadal jako jediný, kdo má v té hlavě trochu fungující mozek.
Otočil jsem se na Juliana a kývnul hlavou ke dveřím, počkal, až vyjde a mávnutím přivolal jednoho z vojáků, který se o našeho váženého hosta měl nyní postarat. Ani mě, jak se zdálo, nečekala klidná noc, možná spíš následujících pár týdnů, kdy kromě misí, výcviku nováčků, odbojářky, která se nejspíš už teď pokouší utéct a nekončící hrozbě smrti ze strany Ruska, si na seznam můžu přihodit ještě Eldridge, kterého rozhodně nehodlám ponechat ani chvilku o samotě!
Nakonec jsem z kapsy uniformy vytáhl zmačkanou krabičku cigaret a jednu si vsunul do úst. Modlil jsem se, aby Jakea nenapadla nějaká blbost, protože hledat tu holku někde v zakázané zóně bylo to poslední, co jsem dneska chtěl dělat.
Přesun

Panu Yevgenivovi jsem jen uvolnil cestu, když odcházel a nijak se nevyjadřoval k tomu, že jsem měl pravdu ani k jeho přehnanému chování. Rusové byli nepředvídatelní a tohle byla jen úžasná demonstrace toho, že se jim skutečně nedá věřit. Ale částečně jsem si oddechl, jeho síla, jak procházel věcmi, nic mu neublížilo. Dokonale kovaná zbraň a já si byl moc dobře vědom hrozby, která by se jednoho dne mohla objevit i na mém prahu. Vzhledem ale k jeho rozčílení to bude nejspíš problém pana Mikkelena. Jestli mi bylo líto, co jsem pronesl? Nebylo. Jednal jsem chladně a logicky, netuším, jaké měl důvody vůdce Švédska s unesením sestry zabijáka, ale byl to jeho ortel, který si sám podepsal. Na Hopiino tiché poděkování jsem téměř sotva znatelně pokývl a přeměřoval si tím nic neříkajícím pohledem Eldridge stejně jako Canninga, který se mu postavil s tou výzvou v hlase, ačkoliv jsem od vojáka jako on neočekával, že by jakkoliv porušil rozkazy. Tahle hašteřivost mezi muži s přehnaně vysokými egy a nároky šla mimo mě, nikdy jsem tímhle netrpěl a jen jsem doufal, že brzy opustí prostor a přestanou s tím poměřováním.. sil. Ani mě nijak nerozhodila poznámka o Isabelle od Francouze s nápadně anglickým přízvukem, když jsem ke své sestře stočil pohled. Ano, pozvánku na ples jsem mu se svou vlastní pečetí skutečně poslal, když jsem sklonil pohled a zatočil rudým pečetícím prstenem na prostředníčku, nemělo cenu si nalhávat, co se bude dít nebo to jakkoliv skrývat. Tenhle svazek byl domluven ještě dřív než vypukla tahle zkáza a ačkoliv jsem svou sestru miloval, musela se, stejně jako já řídit pravidly, těmi, které jsou nejlepší pro naši zemi. Protože nás se nikdo neptal, co bychom chtěli, že ne? Sám jsem měl své touhy a přání, které jsem ale spálil a udusal, stejně jako palác a vzpomínky na lidi, jejichž žhnoucí oči mě v těch temných nocích prosili o milost. Že bych nějak byl překvapen z reakce Francie, to se také říct nedalo. Byli to fanatici, kteří mrtvé nechávali uvázané před svými hradbami jen jako demonstraci toho, jak daleko jsou ochotni zajít. Jejich spojenectví jsme potřebovali, ale pořád bylo vrtkavé a nejisté a já nebyl o něm stále stoprocentně přesvědčen. 
"Isabello.." Kývl jsem k sestře, když se místnost pomalu vyprazdňovala. Možná bylo nevhodné vést debatu o ní bez ní, ale věděla, že jí nepřísluší sedět u tohohle jednání. Vyprovázel jsem jí pohledem z místnosti a jen doufal, že se bude krotit. Rozhodně jsem nečekal, že by se ovšem jakkoliv zastavila ve svých.. zálibách. 
Zvedl jsem pohled hnědých očí k Hope, která je do mě upírala, ale opadla ta intenzita a napětí, když jsem si přehodil ledabyle nohu přes nohu a prsty poklepal o stůl. 
"Velitelko Midfordová.." Krátce jsem se odmlčel, když jsem pohled přesunul k oknu. "Hope.." Pronesl jsem po chvíli méně strohým tónem, protože formality vzhledem k situaci ani naší minulosti nebyly nutné. "Jste v pořádku?" Pozoroval jsem ji bedlivě, neuměl si představit, jaké to bylo a nebyl jsem někdo, kdo by jí dal tuhle konverzaci zadarmo, ale chápal jsem, že je to přes to všechno jen člověk. Silná, hrdá a neoblomná žena, před kterou jsem měl určitý respekt. 
"Nebojte se, nebudu probírat osobní záležitosti minulosti.." Na mé tváři se krátce mihl pobavený úsměv, když jsem si vybavil roztoužený pohled a obličej zrzky, který rozhodně neměl nic společného s řízením Anglie. Ta vzpomínka byla příjemná, nic to neznamenala, ale nebylo mi to nepříjemné, bylo to naopak vítané, protože byla tolik jiná než všechny ty dámy u dvora, co se předháněli s výzvami o tanec a drahými šaty nebo směšným věnem. 
"Anglie má plnou vojenskou i jakoukoliv jinou podporu Španělska, jak bylo už dávno ujednáno s otcem. Informuji ho o průběhu jednání, Rusku se nedá věřit. Ne po tomhle, ne po tom, co pronesli a nechat nevinné jen kvůli jejich výhružkám nepřipadá v úvahu. Otec si myslím bude mít jiný názor při postavení Španělska, ale já nehodlám obětovat nevinné.." Další poťukání prstů o stůl, věděl jsem, že on by klidně obětoval i nás, kdybychom nebyli příliš cenní a on příliš senilní aby zvládl řídit zemi sám. A tak jsem věděl, že tímhle trumfem ho donutím polevit a přistoupit na podmínky Anglie. Naklonil jsem hlavu na stranu a vážně se na ní zadíval. "Nebo zvažujete, že na podmínky Ruska přistoupíte?" Věděl jsem, že Hope ráda hraje hry a nehodlal dělat loutku v dalším divadle. Věděl jsem, jak moc je na Anglii Španělsko závislé, a tak bych s její odpovědí stejně nic neudělal. Ale přece.. Byli jsme spojenci, troufal jsem si říct, že i přátelé a chtěl proto znát své jasné místo. Nakonec jsem jen vydechl a promnul si tvář. 
"Bylo to náročné, ale stálo to za to. Informace máme. Jejich slabiny i přednosti taktéž. Když necháme Rusko Ruskem, zdržím se zde do zásnub mé sestry a pak se vrátím v den její korunovace. Přípravy probíhají? Je anglický princ připraven na setkání?" Viděl jsem ho, jako dítě. Jako chlapce v mém věku, vystrašeného, ale s tím samým upnutým vychováním. Ale co se stalo z člověka, co přišel o všechno a nesl na sobě tíhu posledního vládce, to jsem netušil. "Promiňte za tu otázku, ale.. Je vhodným vůdcem?" Možná to znělo pochybně, ale v mých očích se snad poprvé něco objevilo. Obavy. Nikdo ho od vypuknutí války neviděl, Hope o něm také příliš nemluvila. Možná jsem svou sestru donutil do tohohle svazku a upsal ji k tomu. Ale pokud by budoucí anglický král byl tyranem, nedopustil bych, aby tady zůstala. Na to jsem Izzy miloval až příliš.

Mlčky jsem sledovala Juliana a celý ten výstup s Willem. Nechápala jsem, co má sakra za problém a zároveň jsem neschvalovala ty Willovy drzosti. Proč mají chlapi neustálou potřebu si honit ego? Ukažte si svaly a dejte mi pokoj, vážně! Alespoń Julian úplně neodmítl mou nabídku, ačkoliv zadarmo mi to rozhodně dát nemohl. Byla jsem upřímně nervózní z toho, že zůstane. Nebyla jsem připravena čelit mu tak často, protože už když se zvedl a odcházel ke dveřím, měla jsem nutkání vyskočit a zastavit ho, vyhodit všechny pryč a pořádně od plic mu vyčíst, že se mi neozval, že mě nechal čekat, chtěla jsem vědět, kde byl a co se stalo, chtěla jsem vědět, kdo je ta malá coura, co mu seděla na klíně a jako oddané štěně na něj mrkala, chtěla jsem se ho dotknout, zapomenout na všechny ty roky a..
Zavrtěla jsem hlavou a unaveně čekala, až všichni opustí místnost. Byla jsem zmatená, z jednání, z výsledků schůzky, z Yevgenivova náhlého výbuchu, z nejasných odpovědí okolních zemí, z pocitu, který se mi usídlil v břiše po tom, co mě černovlásek zachránil, bez zaváhání a pochybností. Proč, Juliane..? Pokývla jsem na hnědovlásku, která stejně jako zbytek osazenstva odešla, ve vzduchu zůstala viset vůně jejího drahého parfému a já si říkala, co se jí asi honí hlavou.  
"Díky, jsem. Omlouvám se, neproběhlo to přesně tak, jak jsem doufala." promluvila jsem do nezvyklého ticha a nesnažila se předstírat, že nejsem unavená a vysílená náročným jednáním. Zvedla jsem hlavu, kde jsem si doteď masírovala spánky a pohlédla na hnědovlasého muže, měkce a přívětivě. Lehce jsem se pousmála, když mi oznámil, že o minulosti mluvit nebudeme, za což jsem mu byla vděčná. Oba jsme věděli, že to byl jen jednorázový úlet, ale bylo zvláštní o tom přemýšlet ve chvíli, kdy zrovna odešel důvod toho, proč jsem se tehdy opila a s naprostou nerozvážností vlezla princi Španělska do postele. Protože byl hezký, elegantní, milý, vychovaný a vůbec, vůbec ti nebyl podobný! Tehdy mi řekli, že celou dobu žiješ a já tam jen seděla, pila sklenky vína jednu za druhou a nemohla pochopit, proč jsi mi to neřekl. Proč jsi mě nechal žít s vědomím, že jsi mrtvý. Proč ses nevrátil domů. Jeho náruč byla horká, ústa lačná, potřebovala jsem cítit jeho teplo, vnímala ty váčnivé doteky a snažila se namluvit, že na tebe můžu zapomenout.
Xavier Peréz se mi líbil od prvního okamžiku, kdy se objevil, věnoval mi ten minimalistický úsměv, ladně mi políbil ruku a podíval se na mě těma chytrýma očima. Měla jsem ráda ten jeho nekonečný klid, určitou lhostejnost a odstup od všeho, byl rozumný, dospělý a jednání s ním vždy jasná, přímá, ale slušná. V jiné době, v jiném vesmíru by byl muž mých náctiletých snů. Kdybych nepotkala rebela v kožené bundě s motorkou, co mi zlomil a stále lámal srdce. 
Pokývala jsem hlavou, byla jsem ráda, že dohoda mezi Španělskem a Anglií platí. Alespoň něco, co dopadlo dobře a dle plánu. Už můj otec jednal s tím jeho a třebaže se to v dnešní době mohlo zdát šílené, domluvený sńatek byl něco, co posílí obě země. Nechtěla jsem o tom přemýšlet, hodlala jsem se k tomu postavit jako vůdce a tak jsem prostě věděla, co je nutné udělat. 
"Ne. Uznávám, že jsem byla ochotná udělat ústupky a čelit kritice, ale to, co Yevgeniv pronesl.." promnula jsem si kořen nosu a krátce a nechápavě zavrtěla hlavou. Jednička Seraphinů prostě jen ukázala realitu, krutou a nepřikrášlenou. Tady nebylo o čem přemýšlet. "Musíme je zničit."
Byla jsem ráda, že Isabella nás nechala o samotě, nevím, jak bych dokázala čelit jejímu pohledu. Protože jsem věděla, že její manželství bude mnohem formálnější, než si nejspíš umí kdokoliv z nich představit. Ano, skrývala jsem před Xavierem nepříjemnou pravdu a ne, neměla jsem v úmyslu ho informovat. Alec nebude dělat problémy, moc dobře ví, co se od něj očekává, ale ten kluk je prostě.. problém!
"Ano, Alec se na svatbu připravuje. S Isabellou se uvidí v den zásnub, na plese ji oficiáně požádá o ruku, třebaže je to jen formalita." kývla jsem hlavou a napila se vody, byla jsem dobrá lhářka a nehodlala v něm vzbuzovat jakékoliv pochyby, ale zároveń mi bylo nepříjemné mu lhát do očí. Nemohla jsem říct pravdu, kdyby ji znal, nejspíš by vycouval a měl by dobrý důvod. Ale já ho potřebovala, Anglie ho potřebovala na své straně. Ano, hrála jsem jen další hru, kde Isabella a Alec hráli další figurky, ale Alec moc dobře ví, co je jeho role. Nebude dělat problémy, i když jsem dobře věděla, že poslechne málokoho. Stále jsem zvažovala, jestli nemám Willa nechat s ním jako ochranku, aby dal na všechno pozor, ale věřila jsem, že si uvědomuje důležitost situace. Rostl v izolaci hlavně se mnou a Willem, věděla jsem, že jsme pro něj ani jeden nepředstavovali dobrý vzor, ale vštěpila jsem mu to, co jsem považovala za důležité. Postarej se o svou zemi, nauč se přinášet oběti a chrań svou ženu. Možná proto jsem se na Xaviera podívala přímo a jemně se dotkla rukou jeho teplé dlaně. I to jsem na něm obdivovala. Svou sestru bezmezně miloval.
"Vím, na co se ptáš, Xaviere. Nemusíš se bát, tvé sestře u nás nikdo neublíží. Alec ví, co je jeho povinností." neslibovala jsem mu nesmysly o lásce a štěstí, nebyl naivní dítě a věděl, do čeho Isabella jde. Slibovala jsem mu jeho respekt a úctu k ženě, kterou mu vybrali už v kolébce. Nebylo to spravedlivé, ale takový svět prostě nebyl.

Nebudu lhát, že mi nepřipadalo zvláštní, že korunního prince Anglie nikdo neviděl od vypuknutí epidemie stejně jako to, že ho Hope držela v jisté izolaci a ústraní. Údajně z důvodu jeho vlastního bezpečí, s čímž jsem se dokázal ztotožnit, po koruně šli v téhle době lidé víc než po hlavách vůdců, už jen proto, aby se pomstili za křivdy z minulosti. Ale i tak, to, že se se svým nastávajícím uvidí Isabella až na plese se mi moc nezamlouvalo, ale na své tváři jsem to dát nedal, když jsem na Hope kývnul. Zvedl k ní pohled, když se její dlaň dotkla té mé a já shlédl na její štíhlé prsty. Ucukl jsem až po chvilce, když jsem ruku stáhnul k tělu. Anglii jsem nevěřil. Ale skutečně jsem se alespoň snažil věřit osobě před sebou. Vložil jsem důvěru do Vás, Hope Midford a doufal, že mě skutečně nezklamete. Už jen kvůli mé sestře. 
"Francie je vrtkavá a chaotická. Ale věřím, že stále ví, co je pro ni nejlepší.." Díval jsem se do těch modrých očí a něco v nich krátkou chvíli hledal. Neuniklo mi, s jakou pronikavostí i zranitelností čelí Hope pohledu Juliana, ale nebylo mé místo se k tomu vyjadřovat. Možná mělo, ale neměl jsem chuť z kohokoliv vytahovat věci, co možná měli zůstat minulostí. Byl jsem stejně unavený a podrážděný jako všichni ostatní a potřeboval drink a teplou postel. Byl to dlouhý den. 
Nakonec jsem vstal, oprášil si neviditelná smítka z tmavého kabátu. Sklonil se, jen proto, abych vzal tu hřejivou dlaň do ruky a přitiskl si její hřbet ke rtům. 
"Uvidíme, co přinese ples a jak se země vybarví. Děkuji za Vaši upřímnost. Rád jsem Vás viděl, Hope" Naposledy jsem jí věnoval ten leckdy pronikavý, ledově klidný a přitom intenzivní pohled, než jsem se lehce pousmál, pustil její dlaň a rozhodl se místnost taktéž opustit. Měl jsem toho taky dost. Ne, že ne. 
Přesun