Krčma u Zelené ratolesti

Ze stařičkých repráků vyřvávala hudba snad minulého desetiletí, protože nebyl nikdo, kdo by se pokoušel vydávat nějakou novější, pár lidí se pohupovalo po prošlapaném rádoby parketu, zatímco ostatní se tiskli v boxech nebo na rozvrzaných barových židličkách. Hospodou se vznášel klasický opar tabáku a levné whisky, pár oken bylo rozbitých a nikdo se je v téhle čtvrti nenamáhal opravovat. Jasně, i tady existovalo pár lepších podniků, ale já měl tenhle rád. Byl svůj, obsluha se na mě usmívala a já ji moc dobře znal, když jsem jí prsty naznačil, že chci dolít další dvě sklenice. Možná to tady bylo trochu punk, ale chodili jsme sem s Willem často a nějak jsem tušil, že má současná společnost nebude zvědavá na blyštivé sklenice. A měl jsem pravdu, když jsem k ní přetočil pohled a roztáhl rty v úsměv. 
"Nic si z Kapitána Canninga nedělej. Možná se tváří jako zabiják, ale ve skutečnosti je to medvídek" Věděl jsem, že by mě za ta slova nejspíš utopil v korbelu piva, ale měl jsem pravdu. I když jsem si taky uvědomoval jeho odpor k lidem, jako byla modrovláska. Sledoval jsem její tvář, pozorně, tvářila se drsně a neprostupně, ale i ona se dokázala pousmát a uvolnit s tím, jak se jí vléval alkohol do žil. Nesnažil jsem se z ní tahat moudra, nesnažil jsem se, aby se cítila nekomfortně nebo měla strach. Naopak, Hope Midford ji čistě ze sobeckých důvodů přijala do armády a tahle holka neměla na výběr. To ale neznamenalo, že s ní budu jednat jinak než s lidskou bytostí kterou byla. Každej jsme měl už po krk všech těhle sraček a chtěli jen trošku zaslouženého klidu a já rozhodně nesoudil, že proto, aby byla v bezpečí, zvolila jinou cestu. Nesoudil jsem žádné pohnutky, nehodnotil ani neudával rady. Bral jsem to prostě tak, jak to bylo. Znovu jsem se lehce ušklíbl, když do sebe naklopila tu levnou whisky jako by to byla voda a přetočila na mě ten otrávený pohled. Nebyla zlá, zjišťoval jsem, že je ve finále úplně obyčejná, soudě podle jejího zakaleného pohledu tohle bude zjevně její alkoholová premiéra, ale já ji nehodlal nijak trestat, na to tady měla Willa ani z ní tahat moudra manipulacemi, jak to měla ve zvyku Hope. Nechápal jsem často ten jejich nelidský přístup, i když jsem věděl, proč si ho vytvořili. Ale já nechtěl ztratit to jediné, co nás dělilo od těch nakažených za zdmi. Ne, stále jsme byli všichni lidi proboha a jako takoví jsme dělali rozhodnutí, chyby i přešlapy. A to bylo normální. Stejně jako jsem si plně uvědomoval svůj přešlap, když nás Canning najde tady. Ale co jsem měl dělat? Doma vypadala, že prochodí důlek, nevěřil jsem jí natolik, abych ji vzal do dílny a riskoval, že mě vezme klíčem po hlavě, a tohle byla jediná bezpečná varianta, kdy mi nevezme roha. Protože jsem to na ní viděl, viděl to v jejích očích, co se čím dál častěji obraceli k východu a já jí namísto keců prostě jen doléval, zahrnoval nepodstatnými informacemi, smál se a na rozdíl od ní, zůstával naprosto střízlivým. Protože jsem ji sem možná vzal, ale nebyl jsem hlupák, abych ji nechal uniknout. Možná mě za tohle, i za to katastrofické neuposlechnutí rozkazů čeká osobní peklo. Ale hodlal jsem to riskovat, i kdyby kvůli tomu letmému úšklebku, co mi věnovala. I to bylo víc než jen to prázdno a zlost, co z ní čišela. 
A nebudu lhát, že jsem částečně nechtěl tady odloudit svoje vlastní myšlenky. Myšlenky na probíhající setkání vůdců, o kterém mi ti dva tajnůstkáři zase klasicky hovno řekli a já tak zůstával v nervozitě z toho, co přijde. A tak jsem se rozhodl spláchnout dvě mouchy jednou ranou a tušil, že i kdyby mi tahle krásná slečna nakrásno vypnula schopnosti, myslím, že budu já ten, kdo se udrží na nohou. Doufám..

Vešel jsem do baru zahalen v cigaretovém kouři, sundal si kapuci a prohrábl fialové vlasy. Kruhy pod očima jsem neměl jak zakrýt, ale kompenzoval jsem to tím chladným pohledem, kterým jsem přejel osazenstvo hospody. Nepřekvapilo mě, když se většina očí upřela na mě, když se za mnou začal ozývat šepot a to neustále se opakující Hrdlořez, Hrdlořez! ze všech stran. Tak to bylo vždycky. Věděl jsem, že narozdíl od Jakea tu nejsem vítaný a nebyl to zrovna typ zábavy, který bych po nocích provozoval, ale uznávám, že někdy jsem měl chuť prostě vypnout a opít se tý levný sračky, na chvíli utišit ty hlasy, na dně lahve, anonymním sexem v postranní uličce, trávou, za kterou se platilo div ne zlatem. Ne často, ale někdy mě démoni doháněli a s Jakeam to bylo snadné. Nesnášel jsem ho, ale jeho přítomnosti jsem se nevyhýbal. Kecal nesmysly a vysíral mě, ale nějak.. nějak to bylo čas od času příjemné.
Jeho blonďaté vlasy a hlasitý smích, který se nesl od zadního boxu mě k němu neomylně nasměrovali. Až na to, že dnes jsem se tvářil mnohem temněji než když mě sem jedním z těch otravných portálů, ze kterých jsem se nejednou zeblil, poslal do boxu v podstatě násilím. Protože panika, která mě zachvátila, když jsem je nenašel v bytě, se jen těžko odpouštěla. Co si do prdele myslel?!
"Greene, ve kterém zkurveném vesmíru sis myslel, že vzít ji do baru je dobrej nápad? Měl jsi ji zavřít doma, dokud nevymyslíme, co dál." došel jsem ke stolu a téměř s úlevou pohlédl na modrovlásku, která se nejistě kymácela na vysoké židli. Její skelný pohled byl jasným znamením, že si té levné medicíny dala až moc. Naproti tomu pohled na blonďáka mě ujistil, že zase takovej sebevrah, jak jsem původně myslel, protože kdyby se vážně opil, nejspíš bych ho hodil přes zeď a nechal sežrat, zase nebyl! Chvíli jsem se na něj díval, než jsem sebral napůl rozpitou skleničku Barnettové neurvale z rukou a zbytek na ráz vypil. Nedokázal jsem potlačit to znechucení, které se mi objevilo ve tváři. "Alespoň seš střízlivej. Nebo to dobře hraješ."
Prásknul jsem skleničkou zpátky na stůl a zadíval se tentokrát na modrovlásku. Další problém, proč se mi zdálo, že kam pohlédnu, tam se všechno sere? Nemohla jí Hope prostě nechat zavřenou v bezpečí dole ve sklepení a mě dát alespoň pět minut pauzu?! 
"Dělá problémy?" vytáhl jsem další cigaretu, sral na to, že je poslední a další se bude shánět jen velmi těžko a zapálil si, s požitkářským výrazem kouř hluboce vdechl a pak ho pomalu vyfoukl nosem.
"To je fuk. Vypadá to, že budeme mít dost práce. Za neuposlechnutí rozkazů máš do odvolání na starost rajony a hlídky. Noční." pohled jsem upřel na Jakea a při posledním slově si neodpustil ten lehký škodolibý úšklebek, protože jsem věděl, že zakázat mu se po nocích vrtat v těch rachotinách je pro něj horší trest, než ho na pár dní zavřít do chládku nebo ho poslat na nějakou ultra těžkou misi. To a ta šílená nuda, která ho čeká. Nční hlídky jsme nenáviděli oba stejně, člověk prostě dvanáct hodin mašíroval na kilometrové trase sem a tam a díval se, jestli se dole něco neděje. Velké štěstí bylo, když se objevil mrtvák, který prošel celou zakázanou zónu, to si pak člověk dost vychutnával tu kulku do hlavy, jinak tam jen chcípnul pes a ze střechy srali holubi. Při hodnostech, kterými jsme oba disponovali, jsme službu absolvovali doslova výjimečně, většinou prostě když z nějakého důvodu nebyli lidi a nebo a to se vracíme k tomu dezertérovi, když byl průser a Hope nás chtěla skutečně potrestat. Upřímně jsem chápal, proč u toho má vždycky ten nadšený výraz! "Začínáš právě teď, snad sis užil na dlouhou dobu poslední zábavný večer. A co se týče tebe.." otočil jsem se ke Sky, která na mě upírala ten nenávistný pohled, který ale trochu pozbýval té ostrosti, když jí dalo práci mě zaměřit. Cigáro jsem instinktivně napůl vykouřené podal Jakeovi, došel jsem k ní, chytil ji za paže a vytáhl ji do stoje. Nejspíš bych ji nechal tak, ale zakymácela se tak opovážlivě, že jsem ji zase rychle chytil a zamračil se. Jako já jí fakt domů nepotáhnu! Otočil jsem ji k sobě a konečně se jí pořádně podíval do toho zamračeného obličeje. "Chci tě mít neustále pod dohledem, takže budeš všude chodit se mnou. Každé ráno v pět hodin chodím běhat. Snad máš dobrou fyzičku."

"Hej, he- co si myslíš, to je moje.." Dost nabručeně jsem naprázdno chmátla po skleničce plné lákavé tekutiny, která ale zcela drze skončila v naprosto cizích rukou. Zaměřila jsem vetřelce přivřeným zcela jasně vražedným pohledem a neskrývala nevoli se kterou jsem s ním byla v jedné místnosti. Fialovlásek právě teď zkazil veškerou zábavu, kterou tenhle večer přinášel. Neměla jsem moc možností a věděla jsem to. Věděla jsem, jak moc je můj život v háji ve chvíli, kdy jsem se upsala do služeb ďábla v podobě rázné zrzky. A když mě nechali napospas blonďákovi, věděla jsem, doslova každou vteřinu nemyslela na nic jiného než na útěk. Když mě posadili do toho neznámého bytu a já jak zvíře uvězněné v kleci neustále hledala možnost východu. Možnost úniku, která neexistovala, když naproti mě s překříženýma nohama seděl blonďák, major Green a pozoroval mě těma jiskřivýma zelenýma očima. Ten pohled jsem mu po dlouhé době kupodivu začala oplácet a postrádal stejné ostří jako při střetu s jeho nadřízeným. Ne, možná jsem vojáky pohrdala, ale v Jakeovi, jak se mi později familiárně představil, bylo víc než jen ta zelená uniforma. Čekala jsem léčku, jakoukoliv past, když mě z bytu vzal s povzdechem sem, do tohohle zapadlého pajzlu, ale i když byl zapadlý, zchátralý a špinavý, bylo to místo, které se mi líbilo a ve kterém jsem nikdy nebyla. Stejně jako jsem nikdy neochutnala tu zlatavou tekutinu v řezané skleničce. Neměla jsem možnost utéct, ne, když město obklopovaly hradby, hlídky. Útěk byl i s mou dost nevyzpytatelnou schopností naprosto bez šance, protože jsem prostě se neuměla probojovat skrz vycvičené vojáky, když můj výcvik spočíval v mytí nádobí. Nesnášela jsem Emmetta i Charlieho za to, že mě celý můj život drželi zpátky. Protože kdyby ne, možná bych nemusela skončit tady. Zavřená, sledovaná, naprosto jasně využívaná jako páka proti lidem, kteří mě pravděpodobně chtěli jen rozpitvat. Skvělé.. 
Snad i proto jsem přestala sledovat východ a Jakeovo pohyby a s jistou smířlivostí do sebe klopila jednoho panáka za druhým. Svět nabral jiné barvy, zvláštně se houpal, točila se mi hlava a všechny ty problémy, ta úzkost, ta zlost, frustrace, všechny ty pocity vybledly, utlumily se s tím, jak má chuť rostla a já v tom shlédla jedinou útěchu tohohle místa. Snad jsem se i pousmála slovům Jakea, když jsem sledovala jeho sympatickou tvář a i když jsem neztratila svou nedůvěru, nějakým způsobem jsem se nebála být v jeho společnosti. Nevyptával se mě, nezastrašoval mě, nedával mi najevo, že jsem odpadem téhle společnosti. Viděl mě, Sky, a já si uvědomovala, že mi tolik připomíná tebe, Emmette. Tvoji laskavost a úsměv, kterému ale chyběla tvá naivita a snění. Cítila jsem ten osten, osten bolesti, zrady, které tvoje jméno v mé mysli vyvolalo. A rozhodla se ho jen víc otupit. Věděla jsem, že tohle si nejspíš Jake schytá, o čemž mě přesvědčil tady veledůležitý kapitán poseruvšempříjemnývečer, když ke mě přetočil pohled. Ale nějak jsem věděla, že to Jake věděl ve chvíli, kdy mě sem vzal. Dívala jsem se fialovláskovi do očí a neviděla v něm na rozdíl od majora vřelost a ochotu, ale jen ten odstup a chlad. A tak jsem se rozhodla mu pohled oplácet stejnou mincí, ačkoliv postrádal ten hněv, když mou mysl čím dál tím víc halila tma. 
"Nesahej na mě.." Chtěla jsem se mu vytrhnout, což se mi skutečně podařilo, dokud mě ale nechytil a znovu nevytáhl do stoje. Věděla jsem, že nohy mám lehké a zvláštně nestabilní, že se nedokážu soustředit, ale nevadilo mi to. Ne, dokud jsem nemusela myslet na to, co přinesou další dny. Na jeho výhružkou jsem protočila očima. 
"Pff. Na to zapomeň. Když mě máš hlídat, tak musíš být pořád ty se mnou. Takže zůstaneme tady třeba do rána. Nebo mě odvedeš násilím, Canningu?" Jo, jeho jméno jsem si zapamatovala dokonale. Nevěděla jsem proč, možná proto, že se mi nezamlouvalo jak se na mě dívá. Jak mě jeho oči odhadují, zkoumají, analyzují a soudí. Tak strašně soudí..

Samozřejmě jsem si všiml, jak se změnil pohled v její tváři, když se místo Jakea podívala na mě. Bylo to tak docela často. Zatímco na něj se lidé usmívali, mě se báli, popřípadě mě nenáviděli. Znal jsem ho dost dobře, abych moc dobře chápal, proč ho mají všichni rádi. Byl to důvod, proč jsem ho i já trpěl, samozřejmě vedle té báječné skutečnosti, že ještě stále žil. Jeho pohled na svět byl naivní a hloupý, ale každý chtěl občas být v přítomnosti někoho, kdo se ještě uměl upřímně usmát a být i v tomhle světě lidský. Neříkám, že jsem s tím souhlasil a že jsem mu milionkrát nezopakoval, že ho to dobrácký srdce jednou zabije, ale zároveň jsem to jistým způsobem obdivoval. I když to z něj dělalo snadno zmanipulovatelného pitomce. Jestli jsem mu to záviděl? Ten tvrdý, neoblomný pohled, který jsem modrovlásce věnoval, jasně mluvil o tom, že je mi to vlastně fuk. Nepotřeboval jsem, aby mě lidi milovali. Potřeboval jsem, aby mě poslouchali, aby plnili svoje role, aby systém fungoval jako pečlivě promazaný stroj a jestli mě kvůli tomu budou nenávidět a odsuzoval? Ale no tak, říkají mi Hrdlořez, na to jsem si už dávno zvykl!
Místo toho, abych splnil její zbožné přání a pustil ji, jsem ji ne zrovna laskavě za paži vytáhl vedle stolu, čímž jsem dal jasně najevo, že je mi její žádost nejen totálně u prdele, ale ona bude dělat to, co chci já. Bezpodmínečně.
"Kapitáne Canningu, Barnettová." pronesl jsem napůl výsměšně, napůl arogantně, čímž jsem zavrhl celej ten její krátkej odboj. Fakt, co si myslela? Vnímal jsem pohledy, které se k nám stahovaly stále víc a víc. Byly zvědavé. Protože sakra kdo si dovolil vyslovit moje jméno tímhle tónem a ještě se mi vysmát? Nováčci ve výcvikovém centru se třásli, když jsem vešel do tréningové haly, ale slečna see nebojí otevřít si hubu před celou hospodou. I kdybych chtěl, věděl jsem, že situaci musím vyřešit jasně a důrazně. Sice jsem ji mohl vzít a zavřít do té nejzapadlejší a nejsmrdutější kopky, aby vystřízlivěla a připomenula si, jakého se jí dostalo luxusu, jo, to přesně by si zasloužila, ale úplně jsem viděl Hope, jak na mě mhouří ty ledové oči a předhazuje mi Jakea, který se ji snaží Anglii zpříjemnit a donutit ji spolupracovat. Spolupráce, Wille! Nemusíš vždycky všechno zvládnout sám! Úplně jsem to slyšel a kromě toho, že jsem ji chtěl ušetřit dalšímu stresu kvůli té zábavné schůzce, jsem chtěl ušetřit té mateřské přednášce hlavně sám sebe.
Sky jsem nepouštěl, naopak, zničehonic jsem ji za tu ruku prudce přitáhl k sobě, sklonil se a jediným zkušeným pohybem si ji vyhodil přes rameno. Byla překvapivě lehká, její tělo hubené a drobné. Zůstala tak viset zaseknutá na obě strany jako pytel brambor a já pochyboval, že by se odtamtud ve svém stavu dostala, ale očekával jsem příjemnou masáž svých zad a soláru, možná proto jsem už dopředu chytal její nohy. "Chtěl jsem tě hezky poprosit, ale když jinak nedáš, proti násilí nic nemám. Fakt, dej mi záminku. Greene, už žádný průšvihy." místo vztekající se modrovlásky jsem se přísně zamračil na svého podřízeného, ale pak už si modrovlásku přehodil ještě dál, ignoroval ji s tím ledovým klidem, kdy jsem se rozhodl ji prostě dopravit domů jakýmkoliv způsobem, protože sprcha byla to jediný, co tenhle shitday ještě mohlo zachránit.
Přesun