Zuid-kennemerland

Cesta byla dlouhá, tichá,stejně zneklidňující jako cesta do Ruska. Možná mnohem drásavější, díval jsem se střídavě ven a na hodinky, neustále přepočítával minuty na hodiny, čas, který jsem ztratil, čas, kdy jsi byla někde tam venku, Vi a já byl tady, daleko od tebe. Někdy jsem přetočil oči na zelenovláska, který zarytě hleděl ven z okénka, nedíval se na mě a nemluvil. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet, nemohl jsem myslet, bolela mě hlava, bodala, drásala, když jsem se nemohl rozhodnout, jestli mu věřit nebo ho donutit najít Švédsko třeba násilím. Pravdou bylo, že mé mise byly jiné. Přímočaré, jasné. Cíl, místo, čas, smrt. Zadal mi úkol a já ho splnil. Dostal jsem jasné pokyny, kolik jich zabít, jak, kde, kdy, šel, zabil je a vrátil se. Nikdy jsem nepřemýšlel, jak se na to místo dostat, měl jsem k dispozici vrtulníky, letadla, lodě, auta, špehy a stopaře, kteří cíl našli a já ho prostě zlikvidoval. Nestaral jsem se o nic okolo. nikdy jsem prostě nešel a nehledal, od toho tu byli jiní. Bojoval jsem s tím nutkáním udělat to po svém, jít a vypálit celou tu zemi do základů, dokud je nenajdu a nedonutím vylést ze své skrýše, ale nebyl jsem naivní ani hloupý. Věděl jsem, že je hledá už roky a nikomu se to nepodařilo. Nikdy. Cvičil stopaře jen proto, aby mu našli Mikkelena a tu jeho zpropadenou díru, ale nemohli je najít. Nikdy mě to nezajímalo. Nikdy jsem nesdílel jeho vize o čistém světě, Švédsko i jeho území mi bylo ukradené, dokud mi tě nevzali. Tím si podepsali ortel smrti. 
Vrtulník se konečně svezl plynule k zemi a dosedl na opuštěné louce. Vystoupil jsem ven, mávl na pilota a nechal ho odletět. Nepřemýšlel jsem, co mu řekne, až se vrátí, nepřemýšlel o tom, že jednám proti jeho rozkazům. Všichni si mysleli, že jsem dokonale oddaný jeho ideologii, ale pravdou zůstávalo, že jsem jen chtěl, Vi, abys byla za všech okolností v bezpečí a bylo mi jedno, co pro to budu muset udělat. 
Obrátil jsem se na kluka, který stál za mnou a za svého batohu pomalu, s neobyčejnou opatrností vytáhl tmavý svetr. Jemně z něj stoupala její vanilková vůně a já si povzdechl. Ozvalo se hladové chrčení, vrtulník přilákal nejspíš spoustu mrtváků, ale zdálo se, že mě mnohem víc fascinuje pohled na vybledlý svetr, než hrozící riziko smrti. Strach. Ne, ten jsem neznal. 
"Najdeš ji?" váhavě jsem mu podal její svetr a pohlédl do té jemné tváře. Znělo to divně, neutrálně a stejně jsem se nesnažil zakrýt ten náznal paniky, protože jsem neměl potřebu hrát si na tvrďáka. Lhal jsem. O tebe jsem strach měl, vždycky. 
"Najdi ji. Chci jí zpátky. Dokud mi k něčemu budeš, nemusíš se ničeho bát." tentokrát byl ten hlas bezbarvý, skoro cizí. Normální. Nechal jsem ho stát uprostřed louky a sám s dýkou v ruce vyrazil vstříc hordě, která se vyvalila z okraje lesa. Zabíjet, to jsem uměl. To dávalo smysl. Ale jinak, Vi.. jinak nedávalo smysl nic.

Netušil jsem, co se děje a nějak postrádal čas na to, si to nějak přebrat, zhodnotit, nějak to pochopit. Všechno to proběhlo až příliš rychle, přesun na území, které jsem z mapy vytyčil čistě podle rychlého úsudku, vrozené inteligenci a mé obratné schopnosti zaměřit se na detaily. Nemohli se vylodit jinde. Byla to ta nejrychlejší cesta. 
Přičichl jsem si ke svetru. Její vůně byla jasně rozpoznatelná, sladká, lákavá. Zapamatoval jsem si ji během chvíle, když jsem svetr opatrně znovu zabalil do batohu. Během doby, co Nik likvidoval hordu, byla to také chvíle, než se mé oči změnily v oči dravce a já se vznesl na oblohu. Jako orel kroužil nad oblastí. Tady, vysoko nad vším a všemi, všechno mi připadalo tak nicotné a vzdálené. Neexistovali Seraphini, neexistoval ten neviditelný řetěz, co mě poutal k němu, neexistovala válka a chodící mrtvoly, ale prostě jen já a svoboda. Nechal jsem se unášet poryvy větru a konečně mohl pocit, že můžu dýchat a myslet. Přebrat si to, co se stalo. To, co musím udělat. Bylo naprosto jasné, že Yevgeniv jednal proti rozkazům a na vlastní pěst. Proč? Všichni jsme věřili, že je oddaný, naprosto a nekompromisně. Sdílí jeho sny, cíle i vize a neudělá nikdy nic proti jeho vůli. Ale teď to dělal. A já nebyl někdo, kdo by mu mohl odporovat. Nevěděl jsem, jak svou absenci vysvětlit, ale věděl jsem, že pokud se vrátím, zemřu rukou jedničky. Nemohl jsem říct ne, ne ve chvíli, kdy se na mě jeho oči dívaly s takovou intenzitou, kdy postrádali ten obvyklý chlad který děsil všechny v místnosti a díky kterému se mu všichni obloukem vyhýbali. Byla v nich naléhavost, jistá dávka zmatení a paniky. Někdo unesl dvojku. Někdo si troufl sáhnout na jeho sestru a všichni jsme věděli, jak je Viktoriya nedotknutelná. Obědval s ní, večeřel, vstával, byl jí neustále po boku, bral ji na mise a pokud zrovna nebyl, nikdo se k ní ani tak nepřiblížil. Ze strachu, co by nám udělal. Vídával jsem ji sedící v knihovně, protože jsme nejspíš já i ona byli ti jediní, kdo do ní chodili. Vyměnili si pár kradmých pohledů, ale jinak nic. Nikdy jsem se ji neodvážil oslovit, ačkoliv se na mě její chrpové oči dívaly déle než ty moje na ní. A já ten pohled cítil. Byla jiná. Jiná než všichni ostatní. Nedokázal jsem říct proč. Ale byla.. 
Bál jsem se, že ji nenajdu. Skutečně jsem se bál, protože jsem byl sám na misi s podělaným Nikolayem, číslem jedna. Tím, kterého se bál celý svět. To, co mi zadal bylo bláznovství. Ale věděl jsem, že to nebyl nesplnitelný úkol. Švédsko nikdy nebralo zajatce, právě protože věděli, že jsme jim na stopě, neustále. Jestli ji vzali za bránu a nebyli dostatečně rychlý, Viktoriyn pach bude jejich zkázou. Protože já je najdu. 
Snesl jsem se znovu dolů, pohledem už dávno propátral oblast, když jsem se objevil za Nikovo zády, ale v uctivé vzdálenosti, zatímco zlikvidoval posledního z hordy. Sledoval jsem, jak padl na hromadu dalších mrtvých a zvedl pohled k zakrvácené tváři kata. Stál sám proti tisíci a nevypadalo to, že by se zapotil. Jeho výraz byl prázdný, bezcitný, ruce od krve a já raději pohledem uhnul, aby se jeho vztek nepřesunul i na mě. 
Zvedl jsem prst a ukázal do dáli. 
"Šli na východ a pak na sever. Je to jediná schůdná cesta lesem a jak se vyhnout hordám, žádná další není v dosahu, jen několik pár mrtvých po cestě. Zkusíme se tou cestou vydat a podle toho zjistím, jak jsou daleko.." Její vůni se mi prozatím nepodařilo zachytit, ale bylo to jen otázkou času. Nečekal jsem na něj, když jsem se vydal po louce až k lesu, když jsem z batohu vytáhl funkční bundu, abych se skryl před ostrým větrem, který se jen víc opřel do našich těl. Protože se chtěl vydat do Švédska na začátku zimy! Budeme rádi pokud vůbec přežijeme tohle počasí. 
"Pokud ji skutečně odnesl do Švédska, museli spěchat. Najdu ji.." Kývl jsem na něj rozhodně a snažil se ignorovat ten pocit, že mluvím s jedničkou. Že mluvím s ním. Ten strach, co se mi rozlezl po těle a já se ho snažil ignorovat. Vedle mě byl vrah. Skutečný vrah. Snažil jsem se zachovat klid a zbytek cesty pokračoval mlčky. Stoupali jsme, znovu klesali, cesta byla neúprosná, krutá a zdlouhavá, když se blížil soumrak. Zničehonic jsem se přikrčil. Mé oči se změnili v sytě žluté, když jsem viděl ve tmě naprosto jasně a zřetelně, všímal si všech těch detailů a do nosu mě uhodila ta známá vůně. Vůně vanilky. A něčeho naprosto jiného.. Muž. S Viktoriyí definitivně byl muž. 
Zrychlil jsem tempo, když jsem došel na to malé místo perfektní pro úkryt. Všiml si jemných otisků bot, rozválené trávy jako stopy po tom, že na ní někdo ležel, pár hnijících mrtvol v okolí. Znovu jsem se sehnul, když jsem prsty rozhrnul trávu a všiml si těch bílých pramínků. Pro lidské oko naprosto přehlédnutelných, ale ne pro mě. Vždycky jsem vycítil víc než ostatní, vnímal lépe a intenzivněji. Zvedl jsem k Nikovi oči a uvědomil si, že na tomhle místě byla stopa zápasu, když se dvě vůně smísili. Ale ne dlouhého. Ne, když pak utichl a nikde nebylo ani vidu po tom, že by v něm pokračovali. 
Věděl jsem, že Nik stojí za mými zády. Jeho přítomnost byla hrozivá a já se snažil ten vlezlý pocit ignorovat, když jsem se k němu otočil a po dlouhé době se díval přímo jemu do očí. "Měl jsi pravdu. Viktoriya byla přímo tady. Tábořili tady. Jsou tady stopy po zbytku ohně, její vlasy, otisky jejich bot i jejich vůně. Nebyla sama. Byl s ní nějaký muž" Znovu jsem se přikrčil a promnul mezi prsty udusanou zem. Znovu jsem vzhlédl do korun stromů, než jsem prostě a jednoduše vytáhl z batohu spacák. Pokračovat nemělo smysl. Unavení je nenajdeme. Zvedl jsem ale bázlivé oči k Nikovi. Pokud by se rozhodl jít dál, věděl jsem, že nebudu moct protestovat. A že bych ani neprotestoval.

Zvedl jsem hlavu, zastínil si oči a sledoval dravce vysoko na nebi, kroužil stále kolem a kolem, shlížel z nebeské výšky dolů a já jen užasle sledoval, jak ladně mává křídly, ten pohyb byl fascinující, dokonale přesný, jediný zbytečný pohyb navíc. Sklonil jsem hlavu až ve chvíli, kdy jeden z nemrtvých překonal mou osobní zónu a mě ovanul mrtvolný zápach. Poslal jsem ho na věčnost a znovu se pustil do vybíjení, bez přemýšlení, bez výčitek, bez zaváhání, když jsem do jednoho po druhém vrážel krátkou čepel a přemýšlel při tom nad docela jinými věcmi. Když jsem zabil posledního, ucítil jsem znovu zelenovláskovu pozornost. Přetočil jsem k němu tvář, sledoval tu jeho jemnou, téměř chlapeckou, která se na mě dívala krátce, než pohledem uhnul a přerušil oční kontakt. Nepřipadalo mi to zvláštní, neslušné ani překvapivé, dělali to všichni. Nikdo nevydržel pohled na mě příliš dlouho a já nikdy tak docela nepochopil proč. Moje tvář byla dokonale symetrická, možná mrtvolně bílá, ale ty rysy v ní estetické a souměrné. Neoznačil bych ji za ošklivou, tak nějak do ní vše perfektně pasovalo, když jsem se na sebe někdy díval do zrcadla jako na člověka, kterého jsem ve skutečnosti neznal. Pořád jsem v sobě viděl jen toho černovlasého kluka, jako by těch xlet, kdy jsem se změnil v muže, bylo jakoby v mlze. Otřel jsem si rukávem sportovní mikiny tvář a pohlédl do dáli tam, kam směřoval jeho prst.
Nekomentoval jsem jeho informace o hordě a bezpečí, protože takhle jsem nikdy nepracoval. I kdyby jich tam byly desítky, pokud by ukázal směr, šel bych, šel, prostě je všechny zabil, mnozí tohle nechápali, ale já nad svým konáním nikdy dlouze nepřemýšlel, zvolil jsem dle mého nejjednodušší cestu a nechal osudu, jestli se mince jeho přízně obrátí na mou stranu a nebo to prostě nezvládnu. Nikdy jsem se nebál smrti, byla pro mě stejně přirozená jako dýchání a už dávno jsem se smířit s tím, že je součástí mého života. Vyhraješ a přežije, prohraješ a zemřeš. Tak snadné to pro mě bylo. Nikdy jsem nechápal, proč si lidé kolem mě život tak zbytečně komplikují.
Sledoval jsem jeho vzdalující se záda, chvíli, kdy si oblékal bundu a já sklonil pohled ke svým zmodralým prstům, ale chlad jsem ve skutečnoti nevnímal. Už dávno jsem na kůži cítil jen máloco. Nebo to uměl úspěsně potlačit, sám netuším. Jisté ale bylo, že jeho krok byl jasný a rázný a mě z nějakého důvodu fascinovalo ho sledovat a místo toho, abych ho předběhl a sám se ujal vedení, jak se asi očekávalo, jsem se poslušně držel za ním a následoval ho, rozešel se loukou a prohlížel si jeho drobnou postavu, když jsem pootevřel ústa a promluvil, aniž bych si byl jistý, že mě vůbec slyšel. "Díky." to jediné slovo, které jsem pronesl stejně jako ta předtím, nedával jsem si záležet na tom, aby to bylo potichu nebo nahlas, nezáleželo na intonaci, jen jsem uvnitř sebe cítil podivný klid, protože z nějakého důvodu jsem tomu útlému klukovi věřil a prostě to nechal na něm.
Následoval jsem ho mlčky, mechanicky střídal levou a pravou nohu, jako bych byl jenom stroj. Šli jsme dlouho, ale bylo mi to jedno, nepociťoval jsem únavu, pro mou fyzičku tohle nebyla výzva, nevadilo mi počasí, ten ostrý vítr ani první náznaky sněhu, když jsem prostě šel vedle něj. Uměl jsem to, prostě vypnout, jet na autopilota, v hlavě jsem měl vždycky jen ten znepokojivý šum. Nevzpomínal jsem si, kdy přesně jsem se naučil všechno kolem sebe vytěsnit, snížit svou výkonnost na minimum, šetřit ty psychické síly, protože těch jsem měl málo. O své labilitě jsem věděl, ale co jsem s tím mohl dělat? Byla to Vi, kdo mě dokázal uklidnit, ona a nikdo jiný, když ten šum přešel do řvoucí temnoty a já se přestal ovládat.
Následoval jsem zelenovláska bezduše do chvíle, kdy se zastavil, sledoval své okolí a pak se rychleji vydal kamsi mezi stromy. Moje hlava jako by se okamžitě zmobilizovala a já v ruce sevřel chladnou čepel nože, okamžitě připravený zabíjet. Netušil jsem, co ho zaujalo, ale byl jsem připravený tomu beze strachu čelit. Mýtina byla prázdná, ale můj pohled přilákalo ohniště uprostřed hnijící trávy. Někdo tu tábořil, to bylo nejspíš jediné, co jsem z okolí dokázal vyvodit, ačkoliv se dle jeho chování a sledování okolí dalo usuzovat, že toho vidí mnohem víc. Naklonil jsem hlavu na stranu a sledoval ho, ty jemné kroky, soustředěné pohyby hlavy, oči, které měnily barvu v šeru nadcházející noci. Zajímalo mě to, líbilo se mi ho sledovat, ačkoliv jsem nevěděl, co přesně to je, něco mě na něm uklidňovalo. Věděl, co dělá. Dovede mě za ní, najde ji. Bude zpátky. 
Potvrdil mé myšlenky a já si uvědomil, že více než jeho slova sleduju jeho tvář, ty oči, které se překvapivě upíraly přímo do mé tváře, pohybující se rty ve změti slov a mě dalo práci dopátrat se jejich významu. Lehce jsem kývl hlavou, kdy domluvil, nevěděl jsem, co to má vlastně znamenat, když jsem sledoval jeho počínání. Vyndal z batohu spacák a jeho oči se znovu zvedly ke mě, netušil jsem, co po mě chce, možná proto jsem prostě jen chvíli stál a sledoval ho, než jsem položil batoh na zem a protáhl si stuhlá ramena. Nebyl jsem unavený a možná stálo za zvážení, že budeme dál pokračovat v cestě, při nejhorším jsem ho mohl třeba nést, kolik tak vůbec mohl vážit? Přišel mi malý a hubený, mezi ostatními Seraphiny nápadně vyčníval právě proto, že to tělo nebylo plné svalů a šlach, i když se zdálo dobře trénované a pružné. Možná jsem na něj neměl zírat tak dlouho tím zkoumavým pohledem, ale nějak jsem potřeboval vědět víc, víc to pochopit, víc se mu přiblížit. 
I tak jsem ho tam nechal uprostřed mýtiny bez jediného slova, když jsem se zničehonic otočil a vydal se vstříc černému lesu. Vůbec jsem se v něm nevyznal, neviděl ve tmě nejspíš jako on, narážel do věcí, větve mě šlehaly do obličeje, ale nezdálo se, že by mě to jakkoliv ovlivńovalo. Vrátil jsem se o necelou půlhodinu později, v jedné ruce nesl hromadu dřeva a v té druhé za sebou bahnitou hlínou vláčel čerstvě ulovenou srnu. Uprostřed sbírání jsem si zničehonic uvědomil, že kromě spacáku a bundy a samozřejmě zbraní jsem si nic nesbalil. Možná jsem čekal, že je prostě najde ještě dnešní den? Nebo jsem nad tím nepřemýšlel? Zapomněl? Nemohl jsem si vzpomenout, stávalo se mi často, že se dny slévaly do sebe a nic z mé minulosti nebylo jasné, ale to nebylo nic neobvyklého, prostě jsem šel a zabíjel, jak jsem to znal a teď jsem vše pokládal vedle něj ke skromnému ohýnku, který založil z klacíků kolem. Docela mě mrzelo, že jsem ho u toho neviděl, protože jsem upřímně nic z toho nikdy nedělal. 
Posadil jsem se na zem, vytáhl nůž a bez váhání začal srnu porcovat, pohled jsem ale i tak přesunul k němu. 
"Je ti zima..?" aniž bych počkal na odpověď, volnou ruku jsem natáhl k němu a podal mu svoji bundu podšitou kožešinou, protože jako člen top členů jsem měl přístup k nejlepším věcem. Ne, že bych nad tím kdy předtím přemýšlel. Nepřemýšlel jsem ani nad tím, proč mě zajímá, jestli je v pořádku. Nebylo to tak, že by mi na něm kdovíjak záleželo, zároveń jsem k němu ale necítil nic negativního a ta otázka mi prostě přišla,.. já nevím, vhodná? Správná? Moje sociální interakce se omezovali na vůdce a Viktoriyi, takže jsem si nebyl úplně jistý, jak moc vhodná nebo nevhodná ta otázka byla, ale bylo mi to jedno. Zatímco jsem bez zjevného odporu odřezával kůži od masa, zničehonic jsem v práci ustal a znovu na něj zkoumavě pohlédl. 
"Chci něco vědět." zamyšleně jsem ostrým nožem přeřezal šlachy držící kůži a otřel si teplou krev stékající mi po dlani do černých tepláků. "O tvých schopnostech moc nevím, jen že dokážeš nějak komunikovat se zvířaty. Rozumí oni tvojí lidské řeči nebo mluvíš ty jejich? Štěkáš, když chceš mluvit se psem? A ta srnka, je nějaký problém, že jsem ji zabil? Vadí ti to?" možná čekal na nějakou otázku o Viktoriyi, ale kdoví proč jsem na ni teď nemyslel. Řekl, že ji najde a já mu věřil. Proč, to jsem netušil.