Lewesdon Hill

Nemluvil jsem, upřímně ten ranní běh, který jsem s železnou pravidelností dodržoval každé ráno nejlépe ještě před svítáním, byl pro mě jakýmsi rituálem, hodina, kdy jsem sám sobě dovolil nemyslet, neplánovat, nehodnotit, vypnul jsem, zapomněl na svět okolo, zdolával ten masivní kopec v jedné ze zapadlých čtvrtí města, soustředil se na dech, levá, pravá, levá, pravá, všechno kolem utichlo, čas se zastavil a já mohl chvíli vydechnout a nechat všechny starosti odvát v zapomnění. Alespoň na těch pár desítek minut jsem nebyl kapitán anglické armády, Hrdlořez, popravčí i soudce, byl jsem jen já, pomalu modrající obloha, zpěv ptáků v korunách stromů, prázdné, dlouhé chodníky a taková fyzická námaha, že jsem nedokázal používat hlavu. Užíval jsem si to. Měl jsem rád tu chvíli, kdy jsem své tělo dováděl na hranu, na dřeň, kdy mě všechno bolelo a křičelo a prosilo, ať už toho nechám, ale když jsem to vydržel, když jsem to překonal, přišla ta úleva, bolest zmizela, hlasy v mé hlavě utichly a vše se zdálo jasné a klidné, prozářené sluncem. Nedělal jsem to pro svou fyzičku, jak si všichni mysleli, dělal jsem to pro svou psychiku, pro to, abych ten nesmyslný každodenní kolotoč nějak přežil. 
Jenže funění za mými zády mi dnes ten instáčovej vibe teda rozhodně nedávalo. 
"Barnettová, děláš si prdel? Už zase?" otočil jsem se, když jsem si uvědomil, že tmavovláska za mnou stojí, opírá se o kolena a sýpavě lapá po dechu. Možná jsem mohl mít pochopení pro to, že ne každý má fyzičku jako já, že včera dost přebrala a nejspíš se přemáhá, aby mi nepoblila tenisky, že v odboji holky nepřicházely do kontaktu s jakoukoliv fyzickou námahou, jenže problém byl v tom, že jsem nechtěl. Nechtěl ji omlouvat, když jsem založil ruce na prsa a díval se na ni tím zamračeným pohledem, aniž by na mě byla znát jakákoliv únava. Ten kopec jsem vyběhl každé ráno posledních deset let. Jasně, že mi to už přišlo v pohodě, ale neodpustil jsem si to otrávené mlasknutí, které jasně naznačovalo, že mě zdržuje. Bez dalších slov, věděl jsem, že nemá cenu ji nadávat nebo nutit, aby běžela dál, protože jsem z ní naprosto jasně cítil, že má dost, jsem klesl k zemi a začal klikovat, rychle, krátce a pružně zvedal a zase pokládal své tělo těsně nad hranici země, aby mé svaly nevychladly. 
"S takovou budeš dělat leda tak v armádní kuchyni. Tos nikdy netrénovala?" přešel jsem na klikování na jedné ruce, protože celý ten dnešní běh stál za hovno a já se nemohl dostat do svého obvyklého sebevražedného tempa. Chvíli jsem střídal ruce, levou, pravou, než jsem vyskočil na nohy a s povzdechem jí teda milostivě podal lahev, kterou jsem měl v batohu na zádech, ve kterém jsem tahal závaží. Za těch deset let už prostě nebylo lehké z toho udělat výzvu, ale omezený prostor nic lepšího nenabízel. Podíval jsem se na ni, prohlížel si to tričko a napadlo mě, že je vlastně docela drobná a hubená. Moje oblečení na ní plandalo a viselo. Možná bych jí měl někam vzít, aby si koupila něco na sebe? 
"Zvedni si tričko." naklonil jsem hlavu na stranu a chvíli jí pozoroval, než mi došlo, co jsem vyslovil bez jakéhokoliv kontextu a myšlenek, které jsem se neobtěžoval sdělit nahlas. Odkašlal jsem si a až příliš rychle dodal: "Tvoje břicho, chci vidět, jak jsi na tom. Než začneme trénovat ovládání tvých schopností, bylo by fajn, abys na tom byla o něco.. líp." ušklíbl jsem se, když jsem se otočil zády a pohlédl na vrcholek kopce, který od nás dělilo ještě celkem dost metrů. A ano, hodlal jsem jí vytáhnout až nahoru, i kdyby se měla zastavit ještě desetkrát.

Kdybych měla nahlas vyřknout ten nekonečný seznam nadávek, který jsem za celou dobu ve své hlavě vymyslela, popisovat všechny ty plány na dlouhé, pomalé a detailní mučení fialovláska před sebou, nejspíš by mě zavřeli do cely už při první větě. Naštvaně jsem celou dobu propalovala jeho záda vždy o několik metrů před sebou a přemítala, jak těžké by bylo prostě už neběžet dál. Co by se stalo, kdybych prostě se rozhodla neběžet nebo nedej bože utéct, což se při jeho vražedném tempu nejspíš rozhodně nikdy nestane. Čekala jsem, že ranní běh znamená možná tak kolem bloku, ale tohle? Tohle byla sebevražda. Zatímco já se zastavovala s každým uběhnutým kilometrem a převýšením jen víc a víc, sledovala jsem zpovzdálí záda muže, který vypadal, že to pro něj není o nic náročnější než si ráno jít vyčistit zuby! Stejně jako Canninga jsem ale proklínala i Greena a ten bájný mok, který mi v žaludku namísto radosti teď způsoboval nepříjemné kotrmelce. 
Opřela jsem se o kolena a hodila na fialovláska další ze série pohledů zabijutěpřísahám, když prohlásil, že zase stojíme a zatvářil se vrcholně otráveně z toho, že ho vlastně jen zdržuju. Tak pardón, mohl sis taky jít běžet sám. 
Ohlédla jsem se dolů, z toho kopce, na ty zdolané metry a jen se víc a víc zamračila, když jsem se pohledem vrátila zpátky, hřbetem ruky si otřela zpocené čelo a odrhnula tak i neposedné tmavé prameny, které se během běhu uvolnili z pevných copů. Jestli bylo něco, co jsem z duše nesnášela, byl by to nejspíš běh. Už jako dítě jsem radši dělala dřepy a sprinty než vytrvalostní běh. Zatímco jsem do stažených plic hltavě lapala ztracený kyslík a napřímila se, mé oči sklouzly k vojákovi, který se prostě rozhodl si dlouhou chvíli zkrátit tím nesmyslným klikováním, jako to dělal celou cestu, co jsem frflala, že bych si radši doběhla do sámošky pro chipsy. Možná jsem ho skutečně chtěla proklínat, ale zatímco jsem vítala pauzu, nedokázala jsem odtrhnout pohled. Pohled, který sklouzával k těm pažím vykukujícím z toho upnutého trička, ke všem těm dalším tetováním, které se objevovaly a zase mizely s tím, jak se skláněl k zemi. Všechny ty žíly, co se rýsovaly na napnutých pažích, které hnal do maxima. Prohlížela jsem si ho a vlastně ten pohled ani nedokázala dobře zakrýt. 
"Jsi podělanej sadista.." A vejtaha. Procedila jsem mezi zuby, ale zbytek věty si jen domyslela, když jsem to zakončila protočením očima, ale přesto jsem pohled neodvracela. Sledovala každý centimetr odhalené kůže, všímala si jizev, malých, nenápadných, i těch větších, které se při bližším pohledu skrývaly pod těmi černými znaky. Nikdy jsem nepotkala nikoho jako on. Někoho, kdo byl tak disciplinovaný, odhodlaný, naprosto nekompromisní. Někoho, pro koho by kliky po kilometrovém běhu do kopce nic nebyly. Chápala jsem a jasně si uvědomovala, že mám před sebou perfektního vojáka. Nebyl jako lidé z odboje, kteří si jen hráli na velké odbojáře a vojáky, ale ve skutečnosti jsem ani svého bratra neviděla nikdy takhle trénovat. Spoléhali se jen na zbraně a na své obdařené schopnosti. Schopnosti, které jsem tmavovláska nikdy neviděla použít. Jen nerada jsem si přiznávala, že se mi líbí to, co jsem viděla, i když jsem pohodila hlavou ve snaze zaplašit ty představy nebo připomínky k tomu mistrovskému dílu. 
Ale ty myšlenky nešli zastavit. Lehce jsem se zamračila, jasně, mohla jsem se mu vymlouvat na to, že mě v odboji k ničemu nepustili ať jsem se snažila si to vydupat sebevíc. Ale pravdou bylo, že jsem sama nikdy netrénovala. Nevěděla jsem jak, ale mohla jsem. Mohla jsem se vzbouřit Charliemu, tomu pohledu Emmetta, který mě sice nenutil, ale jen o světě venku mluvil, sliboval.. Mohla jsem to dělat, ale nedělala. Nedělala jsem dost. A možná, že kdybych to zkusila.. 
Znovu jsem sledovala, jak klesá k zemi a znovu se zvedá, v tom pravidelném rytmu. Věděla jsem, koho mám před sebou. O Williamovi Canningovi jsem slyšela mnohá. O to, jak je drsnej a krutej, což vypadlo z úst mého červenovlasého přítele a Charlieho nenávistné ušklíbnutí. To, co jsem slyšela za zavřenými dveřmi vůdců, když si mysleli, že je nikdo neslyší. Byl jsi pro mého bratra i celý odboj trnem v patě Canningu a věděla jsem, že se tě snažili dlouhou dobu zneškodnit. Prioritně. Ale vždycky selhali. A když jsem teď tmavovláska viděla naživo a nejspíš jsem se všech těch zvěstí měla bát, necítila jsem strach. Ale rozhodně vycítila, že ke mě nechová zrovna přízeň. Nápodobně.. 
"Děláš tohle všem nebo si to mám brát osobně?" Prohodila jsem, když jsem konečně popadla dech a probodla ho pohledem. Rozhodně jsem si to brala osobně. Něco proti odboji měl a já se mu vlastně ani nemohla divit. Nehodlala jsem mu vyprávět tu story o té holce, co skutečně sloužila jen v kuchyni. Jenže pak řekl to o tom tričku, zatvářila jsem se chvíli nechápavě, když to pronesl s takovou nenuceností. Jenže pak se otočil a nejspíš to mělo být nějaké gentlemanské gesto, což mi k němu vůbec nesedělo, ale nebránila se, když jsem si pažemi vyhrnula tričko těsně pod lem podprsenky a sama věděla, že to není a nebude dobré. Ne, když jsem byla spíš drobná, hubená a ty tenké nohy ani ruce mě rozhodně nemohli daleko unést nebo snad zachránit při střetu s někým, vlastně s kýmkoliv.. Mohla jsem utéct, což bylo teď ale dost sporné, protože moje fyzička byla špatná. Horší, než jsem si myslela. A já se zmohla jen na naštvaně odfrknutí, když jsem otočila hlavu na stranu. 
"Myslela jsem, že o to jde jenom. O mé schopnosti. Na co výcvik?" Šlo jim jen o to naučit mě je ovládat, aby mě pak mohli kontrolovat. Nebyla jsem blbá. Na co se obtěžovat s něčím víc? 
Nakonec jsem ale zvedla hlavu ke stejnému místu ke kterému upíral zrak a psychicky se připravila na nejhorší. 
"Ne, rozhodně ne. V žádném případě ani žádným podělaným vesmíru nevylezu tam nahoru! To nejde. Tam mě prostě nedostaneš.." Razantně jsem vrtěla hlavou a sevřela prsty kolem vyhrnutého trička. Ale věděla jsem, že půjdu. Protože naproti mě stál Kapitán Canning s výrazem, který mi naháněl určitý respekt i strach, kdybych nebyla hloupá a odhodlaná k tomu postavit se všem a všemu už jen z principu. Už jen z toho faktu, že jsem byla vězněm a on mojí chůvou.

S rukama v kapsách jsem ji sledoval, pozvedl obočí, když ze mě nespouštěla pohled a já netušil, co má za problém. Tu holku jsem nechápal. Uznávám, že jsem se zatím příliš nesnažil se k ní dostat blíž a fakt jsem to neměl v plánu, ale byl jsem voják, který vyslechl tisíce lidí, naučil jsem se poznat, kdy mi lžou, kdy mluví pravdu, kdy se bojí, kdy mluví o někom, na kom jim záleží. Ale ona, v ní jsem číst nedokázal. V tom tvrdém pohledu bez emocí, který se k té drobné postavě ani nehodil, celý její vzdorný postoj, byla malá, hubená, nevzbuzovala hrůzu ani respekt, a přesto z ní vyzařovala taková vnitřní síla a odhodlání, které jsem nemohl ignorovat. Ač jsem se o to snažil, věděl jsem, že není žádná chudinka, že není slabá slečinka, co čeká, až ji někdo zachrání. Ten pohled, její oči, které byly prázdné a přitom dokonale vyjadřovaly něco hlubokého a bolestného v jejím nitru. Něco, co mě nenechávalo chladným a já se sám sebe musel ptát, proč. Proč je tvůj pohled tak prázdný a zlomený, když se přitom tolik snažíš vzdorovat?
Konečně jsem se zvedl ze země, když mě nazvala sadistou a já jen pozvedl obočí. "Díky..?" nejspíš to byla urážka, ale já to přijímal jako kompliment. Moc dobře jsem znal svou pověst, vnímal vzrušený a zděšený šepot, když jsem se ocitl na cvičišti, cítil v zádech ty závistivé i nenávistné pohledy, cítil pach jejich strachu, když jsem se chystal je zabít. Kdo z nich věděl, jaké to je být skutečným Hrdlořezem? Kdo z nich by unesl tíhu té odpovědnosti a hříchů, které jsem nesl na svých zádech? Zabíjel jsem, protože jsem musel, ne protože jsem chtěl. Zabíjel jsem, aby jiní zabíjet nemuseli. Zabíjel jsem, aby Hope byla nadějí na lepší zítřky a Jake mohl dělat unáhlená, dětinská, správná gesta, aby holka, která vyrostla mezi lidmi, kteří se mě pokoušeli odstranit, měla šanci na lepší život. Nelitoval jsem ani sebe ani svých rozhodnutí. Přijal jsem to. Naučil se žít s tíhou zodpovědnosti, ale nestyděl se za to, i když tvé oči se na mě dívaly s pohrdáním. Kdybych zachránil jediný život, kdybych dal jedinému člověku naději na normální svět, pak to stálo za to.
Možná proto jsem se na ni zadíval tak lhostejně a chladně, když se mě zeptala, jestli je v tom něco osobního. Protože ano, bylo. Ne proti tobě, ale proti tomu, co jsi představovala. Proti lidem, co nepochopili, že ani já nechci být sám sebou, ale kdo to udělá, když budu stejně naivní tlučhuba jako vy? Kdo se postaví Yevgenivovi a zbytku těch magorů? Kdo obstará jídlo, co jíte a léky, které berete a ochrání vás před nemrtvými? Proč měli tolik drzosti myslet si, že tohle chci dělat? Ale když ne já, tak kdo..?
"Obvykle vězně neberu na procházku do přírody. Chovám se k nim jako k vězňům." pronesl jsem bezbarvě ledovým hlasem, protože mě štvalo, že si nikdo neuvědomuje, kolik jsem obětoval, kolik obětovali moji vojáci, aby si oni mohli užívat ty maličkosti každodenního života, jako byla vonící tráva a modré nebe a měkká postel a teplé jídlo. Vytáčel mě ten nevděk. Nevděk těch, kteří si mysleli, že mě nebudí noční můry s tvářemi lidí, které jsem zabil a výčitkami a otázkami, co jednou bude mím trestem. To nemohla pochopit. Nikdo z nich. Povzdechl jsem si a uhnul pohledem, tupě a rezignovaně, byl jsem z toho prostě jen hrozně unavený. "Někdo z odboje tohle prostě nemůže pochopit."
Pozvedl jsem hlavu a znovu se na ní podíval, možná jsem se mohl snažit jí trochu porozumět, ale nemohl jsem. Byla mu podobná, Charliemu. Symbolu toho, s čím jsem bojoval. Co jsem nenáviděl. Co jsem považoval za slabošství a zbabělý útěk od povinností. Protože jsem věřil, že aby sis mohl vážit toho dobrého, musel jsi zažívat to špatné a abys mohl dělat to dobré, musel jsi někdy udělat i něco zlého. I proto jsem věděl, že moje odpověď na její otázku nebude klidná a lhostejná, protože jsem to nechápal, nechápal, jak může nečinně stát a čekat na zázrak, když v sobě měla tolik potenciálu!
"Aby ses o sebe zvládla postarat a já ti nemusel dělat chůvu? Aby ses nezranila, protože tvoje tělo sílu tvých schopností neunese? Uvědomuješ si, jak silné schopnosti vlastně máš? Každej druhej spolejhá na svoje schopnosti, kolik z těch od vás v odboji nebo podělanejch Seraphinů je schopný fyzickýho boje? Máš v rukách ultimátní zbraň, ale zatím seš jenom osina v zadku, co se vzteká jako děcko. Tak proto." odsekl jsem jedovatě, protože mě vytáčela, každým dalším drzým úšklebkem a odmlouváním a těmi pohledy, které mě i přes všechnu snahu vyváděly z míry a nutily o ní přemýšlet, znovu a znovu. Uvědomoval jsem si, jak je hubená a drobná, tělo, které bez toho velkého oblečení působilo zranitelně a křehce, ale ten pohled,.. věřil jsem, že má v sobě sílu, kterou nepoužila a teď tu skuhrá a fňuká místo toho, aby ji využila k něčemu dobrému. I proto jsem jen pohodil hlavou a uštěpačně a trochu arogantně se ušklíbl. Nevím, nevím, proč mi na tom záleželo, proč jsem chtěl něco víc, proč jsem z ní chtěl dostat nějakou reakci, nějakou odpověď, proč jsem ji chtěl vyhecovat a vyprovokovat, proč ve mě probouzela tolik pocitů a představ, které jsem si okamžitě nekompromisně zakazoval. Ne, ať jsem chtěl nebo ne, ta holka mi nebyla lhostejná a mě se to uvědomění vůbec nelíbilo. 
"Ale no tak, Barnettová, budeš si pořád jenom stěžovat? Zatni zuby a zkus pro jednou mlčet, nefňukat a prostě zkusit zabojovat." ušklíbl jsem se arogantně a otočil se k ní zády, rozeběhl se do toho kopce rychlým, ostrým tempem a ani se neohlédl, nemusel, prostě jsem věděl, že poběží za mnou, že tam nebude stát, protože ty oči byly prázdné, ale tys byla plná hněvu a výčitek a bolesti a já věděl, sakra já fakt věděl, jaký to je. Jaký to je bojovat s těmi démony jen další a další den.
Úzký chodník se změnil v lesní cestu, proběhl jsem známým stromořadím, už v tu chvíli mnou začal prostupovat ten pocit volnosti, moje těžké nohy byly najednou lehké a volné, zdálo se mi, že bych mohl létat, kdybych jen trochu chtěl, když jsem doběhl na širou louku vysoko nad okolním terénem, vlasy mi něžně rozfoukal studený vítr a já se nadechl, ostře a hluboce. Kolem nebylo nic, nic. Nekonečné hory, lesy, klikatící se řeky, svět tu ležel člověku na dlani, volný, čistý, prapůvodní v té panenské kráse a ten pohled mi nemohl zevšednit. 
"Nejsem sadista, nedělám to kvůli cestě, ale kvůli cíly. Nikdy jsem sem nikoho nevzal. Tohle je důvod, proč má každé ráno cenu vstát. Tohle je svět, ve kterém chci žít a za který chci bojovat." pootočil jsem hlavu na tmavovlásku, vůbec netušil, proč jí to říkám, proč jsem jí vzal na místo, které jsem považoval za své, které jsem odmítal s kýmkoliv sdílet a teď tu stála holka, kterou jsem měl opovrhovat, ale nějak.. nějak jsem věděl, že to, co jsem cítil ve svém prázdném, bolavém nitru, cítí taky.

Poslouchala jsem ho, celou dobu, neuhýbala pohledem před tím jeho tvrdým, nekompromisním, před tím postojem, který si jasně držel odstup a jednoznačně naznačoval, co pro něj jsem. Přítěží, úkolem, který musí splnit, protože takový je jeho smysl. Možná jsem se mohla zatvářit ublíženě, možná jsem mohla dát najevo, jak moc se mi jeho slova nelíbí, ale můj výraz se nezměnil. Naopak se jen zatvrdil. Jeho slova mě ranila, strefovala se do těch míst, které jsem nechtěla otevírat, ke kterým jsem se nechtěla vracet, do těch vzpomínek na místa, kam jsem stejně nikdy nepatřila. Mimoděk jsem prsty pohladila ošoupaný okraj sluchátek ve své kapse a rozhodla se počítat v duchu do deseti než bych se po fialovláskovi vrhla a snažila se mu vysvětlit, že nejsem žádnej podělanej odboj. 
Škatulkoval mě jen proto, protože byl můj bratr jedním z předním vůdců? Věděla jsem, že ho nesnáší a možná jsem se s ním snažila sympatizovat, protože jsem věděla, jak moc proti němu Charlie zbrojí, ale sympatie byla ta tam, protože mě to štvalo. Štvala mě ta nespravedlivost, sám jsi viděl, že mě chtěli prodat jako dobytek, ale stejně jsi mě stále házel do pytle k lidem, kteří dělali věci, kterých jsem nechtěla být součástí. Ne každý měl to štěstí a dostal se za brány včas. Ne každý mohl mít to, co vy, Kapitáne Canningu. Lidé za těmihle zdmi, co jste vytyčili, umírají. Ale radši zemřou svobodní než v armádě, která je odtrhne od rodiny a blízkých a pošlape všechno, čím byli. Znala jsem ty příběhy, sama měla tisíc důvodů, proč vojáčky jako byl on nenávidět. Nikdy jsem vize odboje nesdílela, ale neměla kam jít. Chtěla zůstat s bratrem, protože i přes to všechno jsem ho milovala, s tou hrstkou lidí, které jsem mohla nazývat přátele.. Mohla? Nebo jsem si to namlouvala? Tolik myšlenek, které mě trýznili spolu s každou další větou a já si přišla zrazená, podvedená a zmatená. Ztracená v tom, co byla pravda a co ne. A neměla odpovědi. A namísto pochopení jsem se dívala do očí muže ze kterého odpor k lidem jako já.. doslova prýštil. Ale mělo smysl mu to vysvětlovat? Proč? Aby mi stejně nevěřil? Zavřela jsem oči, nadechla se a znovu je otevřela, když jsem tázavě naklonila hlavu na stranu. 
"Takže když budu hrát podle pravidel Anglie, přestanu tě mít za zadkem? Lákavá nabídka" Krátce jsem po něm vrhla ironický úšklebek, než pokračoval v proslovu, jehož další slova se mi nelíbila snad ještě víc. Fňukat. Sráč jeden. Mlčet. Tos uhod. Bojovat? 
Rozběhla jsem se za ním do toho podělaného kopce, díky kterému jsem měla pocit, že má duše už dávno opustila mé tělo, které jede na zbývajícího pokulhávajícího autopilota. A když jsem vyběhla nahoru, klesla na kolena a ten poslední metr skutečně vylezla po čtyřech, měla jsem velký problém poslouchat, co říkal, když jsem měla spíš pocit, že ho na místě z toho kopce shodím přímo dolů! Tolik vzteku, tolik zloby, kterou jsem směřovala jen na fialovláska. Zvedla jsem k němu nasupený pohled, jen abych sledovala, jak mu pramínky vlasů jemně vlají ve větru, jak je jeho výraz tvrdý, ale jistým způsobem jiný, otevřenější, dostupnější.. Byl to jen voják, chladný zabiják Anglie jako každý v jejích službách, tak proč mě nutil pohled na něj klást tolik otázek? Srovnávala jsem ho s Charliem, tolik. Za co jsi bojoval, kapitáne? Nedokázala jsem to popsat, a tak jsem se po nějaké chvíli zapřela o kolena a vyhrabala se nahoru. Jen proto, protože jsem chtěla vědět, co vidí on. Rozhlédla jsem po tom všem, po tom výhledu, který mi bral dech, když jsem otáčela hlavu za všemi těmi jednoduchými výhledy, které mi přišli naprosto netknuté vší tou hrůzou, co pohltila svět. A neměla slov. Za tohle jsi bojoval? Pootočila jsem hlavu a bylo mi jedno, že ví, že se na něj dívám. Můj pohled ho analyzoval, odhadoval. Za koho jsi bojoval? Za své vlastní cíle a sny? Nebo za sny zrzavé Velitelky Midfordové? Byl jsi loutkou nebo jsi chtěl být něčím jiným? Na tvých rukách byla krev tolika nevinných. A přesto na tvé tváři nebylo znát, že by ti to vadilo. Cítila jsem v sobě určitý rozkol. Věděla jsem, že Charliemu by se ten výhled líbil. Líbil, když jsem děkovala za vítr, co mi chladil zpocené čelo, za ten výhled, který jsem toužila vidět už od doby, co jsem byla zavřená v táboře odboje. Protože tam jsem neviděla o nic víc ze svých snů než tady.. Ale možná když tady existují taková místa. Charlie bojoval pro tohle. Pro tuhle volnost a svobodu, možná se z něj stal fanatik a radikál, ale věděla jsem, že můj bratr dělal tohle všechno pro tu naivní myšlenku, abychom se jednou mohli vrátit domů. Do Anglie, která by se neřídila striktními pravidly, ale byla svobodná. Dovolila by nám snít. Ale podle Charlieho dokud žil Canning a Midfordová, nikdy nemohla být Anglie takovou, jakou byla předurčena být. Můj bratr žil v minulosti, v té představě světa, který už ale neexistoval, a do které jsem se já, na rozdíl od něj nehodlala vracet. A nějakým způsobem měla pocit, že to on na rozdíl od mého bratra chápal. 
Můj pohled padl na tu mizivou, ale stále jasně se tyčící zeď, vytyčenou kolem těch hezkých míst. Tu, co oddělovala lidi, kteří neměli to štěstí, aby se dostali za ni, od těch, co to štěstí měli. Anglie přežila. Přežila a kvetla. Ale za jakou cenu? Můj výraz z toho překvapeného a radostného přešel v zamračený, když jsem sledovala tu tenkou linii. Nechtěla jsem stát ani na jedné straně, nechtěla škatulkovat lidi, hodnotit je na základě rozhodnutí, které museli udělat, protože neměli na výběr. Na minutku mi připadalo, že pokud má být tohle mé doživotní vězení, je lepší než odboj. Pokud existují tahle krásná místa, chci je vidět a chci v nich klidně zůstat navždy. Ale pak jsem si uvědomila, že chci víc než to. Víc než zdi a hradby.. 
"Je to tu krásné.." Promluvila jsem upřímně, milovala jsem ten výhled už teď, hory tyčící se v dálce a přitom jako na dlani, všechen ten prostor, co se rozléhal kolem a připadal mi paradoxně bezpečný a tolik uklidňující. "Za ten výběh to stálo. Ale příště mi to řekni předem, třeba bych míň fňukala." Lehce jsem se ušklíbla. Znovu jsem svůj pohled upřela na tu hranici a sklopila pohled. "Je to krásné místo. Jen je škoda, že má své hranice. Když víš, co je za tím, je těžké se smířit s tím, že tohle je vše, co máš.." Pronesla jsem a myslela to vážně. Za těmi zdmi byl svět. Uvnitř nich jen pocit bezpečí, který byl vykoupen krví a nenávistí. Stejnou nenávistí a beznadějí kterou jsem cítila uvnitř sebe. 
"Byl jsi vždycky voják?" Otázka, která neměla nic s dočiněním o zjišťování informací. Jen mě zajímalo, co se skrývá za tím pohledem, který upíral do dáli a já ho nedokázala rozluštit. Co stálo za zrození muže, který stál neoblomně před sebou. A netušila, skutečně netušila, co mě vedlo k té touze, vědět o něm víc.

Neposmíval jsem se tomu, jak nakonec dokončila mou výzvu, upřímně to nebylo nic, co bych ocenil, ale jistou hrdost jsem cítil a doufal, že to tak má i ona. Nedělal jsem to proto, abych ji urážel nebo ztrapňoval, zas tak přízemní a nevyspělý jsem nebyl, jen jsem si v jejím případě prostě nějak nedovedl udržet ten odstup, i když jsem se o to vážně vehementně snažil. Ale ona prostě.. nevím, nebyl jsem zvyklý na tu upřímnost, se kterou se dívala na svět, pronášela své myšlenky a nutila mě nad nimi přemýšlet a zpochybňovat mé postoje. Tušil jsem, co se jí odehrává v hlavě, když se zahleděla do dálky a já věděl, že pozoruje zeď táhnoucí se na obzoru jako zubatá jizva uprostřed té čisté krajiny. I já jí často sledoval. Pozoroval jsem ty betonové kvádry a představoval si, co by se stalo, kdybych je prostě přešel a odešel. Zmizel. Zapomněl.
Jenže já nebyl snílek a tohle nebyla realita.
Stočil jsem k ní pohled, když se zmínila o fňukání a třebaže jsem se nezatvářil tak čitelně jako ona, i na mojí tváři se na chvilku objevil sotva patrný úšklebek, protože jsem musel docenit tu její drzost, která mě i tak jako obvykle vytáčela. Byla jiná. Neznal jsem takové lidi, jistě, Jake byl taky horká hlava a často pronášel své upřímné soudy naprosto bez rozmyslu, ale ona s ním nesdílela ty naivní představy. Nevím, proč jsem si myslel, že ve výsledku se na svět dívá stejně prázdnýma, nepřikrášlujícíma očima, jako já. Nebyla naivní. Byla tvrdá a odhodlaná a stejně tak zranitelná a prázdná. Její pohled se neoblomě upíral kamsi do dáli, ale vítr jí rozfoukával uvolněné prameny vlasů a byla to jen malá, slabá holka. Nerozuměl jsem jí. Vůbec jsem jí nerozuměl.
Nevím, proč jsem vůbec začal přemýšlet nad odpovědí na její otázku o tom, jestli jsem byl vždycky voják. Možná vůbec odpovídat nechtěl, možná prostě nevěděl, co říct. Na co ses vůbec ptala? Jestli jsem chtěl vždycky zabíjet? Jestli jsem byl vždycky chladný a bezcitný, odhodlaný vyplnit sebevíc zavrženíhodný rozkaz? Jestli jsem byl vždycky jen strohá zbrań plnící rozkazy?
Mlčel jsem dlouho, než jsem založil ruce do kapes, podíval se na oblohu a ten strohý postoj, který jsem prostě přirozeně udržoval, jsem povolil a mé tělo se uvolněně nahrbilo. "Myslím, že byl. Nechtěl jsem bojovat nebo dělat to, co dělám teď. Chtěl jsem být vojenský pilot. Můj táta byl. Prostě jsem chtěl být tím, čím byl on se vším tím okolo, odpovědností, disciplínou, loajalitou a tak podobně. Uklidňovalo mě to, bylo to známé a povědomé." pronesl jsem nakonec, aniž bych se na ni podíval, netušil, proč jí to vůbec říkám, proč mluvím o věcech, které o mě kromě Hope nikdo nevěděl. Proč se vůbec ptala na takovou otázku? Nemohl jsem přijít na důvod, k čemu by jí má odpověď byla. Byl jsi vždycky voják? Ta otázka mi rezonovala v hlavě. Možná proto jsem stočil pohled k ní a prohlížel si tu tvář, která byla s těmi rozevlátými vlasy dětská a měkce zaoblená, přestože ty tvrdé oči k ní vůbec neseděli.
"A ty? Co chtěla dělat sestra slavného odbojáře Charlieho Barnetta?" naše role se obrátili a teď jsem na ni hleděl já. Vlastně nebyl důvod, aby mě to zajímalo, nijak mi to nepomůže splnit úkol a já netoužil o ní vědět víc. Až na to, že nejspíš jo, když jsem zkoumal ty protichůdné rysy jejího obličeje a neuměl si ji nikam zařadit. Bylo to tu zase, ta myšlenka, že je prostě jiná, příliš neobyčejná, abych jí uměl přiřadit nějaké přízemní sny nebo role, které tak holky v jejím věku zastávají. Ale to nešlo. Z nějakého důvodu prostě do toho konceptu fňukající náctileté fifleny nezapadala.
Nakonec jsem jen pohled znovu přetočil k východu a sledoval hranici táhnoucí se krajinou. Nezpochybňoval jsem její premisu, rozuměl tomu, co se snažila říct, možná s tím částečně souhlasil, ale ta myšlenka byla naivní a hloupá. "Nejsou tam jen hezké věci, stejně jako tady není jen bezpečí." pronesl jsem nakonec bezbarvě, protože i když jí to možná překvapí, já nebyl slepý fanatik a Hopiina loutka, která by slepě prosazovala Anglii jako jedinou správnou myšlenku. Věděl jsem, že spousta z těch věcí, které jsem dělal já nebo má velitelka, jsou špatné a ne se vším, co Hope rozhodla, jsem souhlasil. Nebylo to černobílé, nebylo to jen dobré a nebylo to jen špatné. Byla to daň. Daň, kterou musel každý obětovat pro to, aby mohl žít. Ona svou svobodu, já svou duši. Nevěděl jsem, jestli je to správné, jestli to za to stojí, ale chtěl jsem věřit, že to není zbytečné. Že to má cenu.

Možná jsem čekala, že mi vůbec neodpoví. Nevadilo mi to, když jsem si dřepla do měkké trávy a opřela se o dlaně za sebou. Byla jsem vyřízená, stále se ještě snažila uklidnit splašeně bijící srdce, a možná si říkala, že jeho odpověď znát nepotřebuju. Ale přesto jsem k němu zvedla pohled. Prohlížela si ten postoj, který na tu malou chvíli byl jiný. Poslouchala jeho slova a přemýšlela nad tím, jestli by Hrdlořez skutečně mohl být i někdo jiný než tím, koho v Odboji zosobňovali. Proč mě to zajímalo? Sama jsem to nevěděla. Možná jsem chtěla vědět, jestli mu taky vzali rodinu, jestli ho nechala jít, jestli to dělal dobrovolně pro tu víru v něco, co bylo křehké a vrtkavé. A když jsem sledovala jeho tvář zvednutou k nebi, přejela pohledem po zakrouceném tetování co se jasně rýsovalo na jeho krku a mě napadlo, co asi znamená, uvědomovala jsem si, že možná všechno není tak černobílé. Bylo zvláštní vědět, že člověk, co byl popsán a hodnocen jako monstrum měl sny a cíle. Odvrátila jsem pohled ve chvíli, kdy se jeho oči opět stočili ke mě. Cítila se přistižená, že se na něj dívám a přemýšlím nad věcmi, které nedávali smysl. Ne, nic to neměnilo na faktu, že jsem byla uvázána k jednomu z nejsilnějších mužů tohohle světa a měla se bát. Protože jsme pořád ještě oba stáli na rozdílných stranách a i když já nebyla odbojář srdcem nebo duší, on byl pořád jen voják, možná člověk, ale voják, který by mi kvůli rozkazu bez zaváhání vpálil kulku do hlavy nebo mě trýznil hodinami mučení. A i když jeho tvář byla uvolněná a jeho slova na chvíli postrádali ten chlad, já na to nesměla nikdy zapomínat. 
Prudce jsem vydechla a zhluboka se nadechla, když pronesl tu otázku, co mě donutila bezmyšlenkovitě nakopnout několik kamenů u mých nohou. "Vymýšlet nejrůznější zrůdné atentáty na Hrdlořeza" Ušklíbla jsem se sarkasticky a nedívala se na něj. Protože nebudu lhát, že mě jeho poznámka o bratrovi nebo odboji zas a znovu nezasáhla. Věděla jsem, že svými slovy balancuju na tenkém ledě, protože možná byla protkaná vší tou ironií, ale jeden by si to mohl vyložit špatně. Nakonec jsem ale pokrčila rameny, zatímco jsem se dívala na rozlehlé pole před sebou. "Nevím.." Přiznala jsem pravdivě. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Jediné, co jsem kdy chtěla bylo, aby se mnou zacházeli rovnocenně. Aby mě pořád nechránili, neslýchala neustále věty typu musíš tu zůstat, Sky. Buď opatrná, Sky. Musím tě chránit, Sky.. Nemůžu tě nechat jít, Sky. 
Konečně jsem k fialovláskovi vzhlédla. Bylo to zvláštní a možná mě nesnášel, možná mě nutil dělat všechny tyhle věci, možná jsem neměla na výběr a musela být v jeho blízkosti. Ale pravdou bylo, že ani jedna z těch vět z jeho úst nezazněla. Nesnažil se mě zastavit, přikovat řetězem k posteli, nutil mě o sobě pochybovat a neujišťoval mě o tom, jak bude všechno dobré a růžové. A mě to zarazilo. Protože jsem na takový přístup nebyla zvyklá. 
"Nebyl vždycky takový.." Pronesla jsem aniž bych si myslela, že mě poslouchá, když jsem zase sledovala okopané špičky tenisek. Nechtěla jsem, aby na mého bratra změnil názor. Možná jsem ho chtěla obhájit jen sama pro sebe.. "Charlie. Vždycky jen chtěl, abych se mohla vrátit, sem bez strachu a pochyb. Ale ta představa ho změnila.." V mých očích nebyl smutek, ale jen rezignovanost. "Ironie, že se mu to vlastně ve finále povedlo.." Ano, dostala jsem se za ty zdi, Charlie. Ale za jakou cenu. Za cenu toho, že jsi mě zradil, když jsi o mých schopnostech řekl odboji a přitom mě nikdy nenechal je použít nebo trénovat. Nechtěla jsem o tobě pochybovat. Ale když jsem to vyřkla nahlas, něco ve mě, pochybovalo. 
"Prosím, neříkej mi, že máš daný přesný harmonogram dne, který s tou disciplínou dodržuješ?" Protože mi bylo jasné, co to znamená. A protože jsem se k odboji ani jeho otázce nechtěla vracet. Nehodlala měnit jeho názory ani ty své. Nechtěla se mu svěřovat, že jsem chtěla pryč, tak zoufale prahla po svobodě ne ze zbabělosti, protože bych nechtěla být členem armády. Ale protože jsem nechtěla být tím prokletím, díky kterému lidé okolo mě umírali.. 
Zavřela jsem na chvíli oči a zaklonila hlavu, jak se slunce, co se konečně vyhouplo na oblohu dotklo mé tváře. Cítila jsem, jak se mi klepou nohy námahou, únavou, každý sval mě bolel, i ten o kterých jsem si myslela, že bolet nemůžou. "Jestli mě donutíš celou cestu zpátky zase běžet, přísahám, že si zaběhnu do té nejbližší sámošky a donutím tě zaplatit celý nákup a čekat než to celé sním" Neotevírala jsem oči, nechtěla vidět to potěšení v jeho očích, až mě donutí se zvednout z tohohle vyhřátého místa a čelit té realitě tam dole. Věděla jsem, že má výhružka je směšná, stejně jako jsem pro něj musela být jen směšná malá holka. Ale i tak jsem se tomu všemu odmítala jen poddat. Jen se s tím vším smířit. Jen to přijmout. Otevřela jsem oči a zadívala se na tu krajinu. Na výhled, který z hlavy díky Willovi už nedostanu. A byla mu za to, k překvapení všech, vděčná..

Znovu jsem si všiml, že mě pozoruje. Pohlédl jsem proto na ni z výšky, ale uhnula pohledem. Teď bylo na mě si ji prohlížet, hodnotit a hledat v té zamračené tváři odpovědi na své otázky. Uvědomil jsem si, že na mé narážky na odboj nikdy nereaguje dobře. Vždycky uhnula pohledem, vždycky se zatvářila tak nespokojeně a já přemýšlel, co jí na tom označení tak vadí. Nebylo to tak? Nesmála se snad s Baileyem tehdy v lese? Nebyla sestrou hrdiny odboje a symbolu míru? Někdy jsem vzdor v jejím hlase nechápal, chtěla mě prostě za každou cenu štvát? Mě neuráželo, když mě nazývala vojákem, protože jsem jím byl. Možná jsem s ní mluvil, ale nezapomínal jsem, kdo je ona nebo kdo jsem já, i když Hope chtěla, abychom se tvářili jako nejlepší přátelé. Ale Hope věděla, že ta pomyslná šńůrka mezi námi nikdy nezmizí, protože já jí nikdy sledovat nepřestanu. Nemůžu. Nemůžu věřit někomu, kdo zosobňoval všechno, čím jsem tolik pohrdal.
Tak proč mi tak vadilo, když mě nazvala Hrdlořezem, i když jsem si myslel, že jsem se s tou hloupou přezdívkou dávno smířil? Mohlo mi to být jedno, co si o mě myslí nějaká rebelka a členka skupiny, která se mě tolikrát pokoušela zabít, jedno, že se mi vysmívá sestra chlapa, kvůli kterému jsem měl na svém těle tolik jizev. Proč mi na tom záleželo, proč jsem neudržel ten chladný tón, kterým jsem tak prudce odsekl své jméno?
"William." znělo to tvrdě a nepřirozeně, vůbec se to nehodilo k chvíli, kterou jsme prožívali. A přitom se to hodilo naprosto přesně na místo, kde jsem neuměl nic předstírat. Pootočil jsem hlavu a provrtal ji naštvaným pohledem. "Moje jméno je William Canning, ne Hrdlořez, Barnettová." dopověděl jsem s nepochopitelným vztekem, jako by na tom záleželo. Nebyla první, kdo mě tak nazval, nejspíš ani poslední, nebyla to přezdívka, která by byla lživá, nebyla nová, neměla už dávno vzbuzovat žádné emoce, ale z jejích úst, nevím.. prostě mi to vadilo. To proto, že tvoji lidé zabili tolik těch, na kterých mi záleželo včetně Hopiina otce, jsem to dělal, to vy jste mě zahnali na tu hranici, to vy jste ve mě probudili strach z blízkosti kohokoliv, kdo mohl zemřít a jen znovu a znovu mi připomenout, jaké to je být jen znovu sám. Byl jsem naštvaný, protože nechápala, že Hrdlořezem jsem se stal jen proto, že jsem tak zoufale toužil jít za nimi, ale zároveň byl až příliš dobrý na to, abych zemřel.
Odtrhl jsem od ní pohled a znovu se narovnal. Zase se jí to povedlo, fakt jsem netušil, proč mě nakonec vždycky donutí na ni reagovat, proč ve mě probouzí pocity, které jsem už dávno zapomněl cítit. Naučil jsem se žít jednoduše a stroze, podle jasných pravidel a řádu, protože tak bylo všechno snažší. Snažší usnout a neprobouzet se z nočních můr, když jsem si dal ten pravidelných večerní trénink, snažší jíst, když jsem své tělo vyčerpal na samou hranici jen proto, aby se probudil ten pradávný pud přežít, snažší dýchat, když moje mysl křičela bolestí z neustálého drilu a neměla čas se zabýval myšlenkami, které mě jen znovu a znovu zrańovaly.
Bylo ticho, ve kterém nakonec přiznala, že nebyla žádná zářná budoucnost, na kterou se těšila. Chtěl jsem být dál naštvaný, ale tím nečekaným přiznáním k sobě přitáhla mou pozornost, protože přiznávám, že jsem čekal úplně jinou odpověď. Nějak jsem ale věřil tomu způsobu, jak mi to sdělovala a zároveň se dívala kamsi do široširé krajiny. Čekal jsem kecy o svobodě a rovném přístupu a světu bez násilí, ale nic z toho neřekla. Nevím. Ani já nevěděl, proč se na ní už zase koukám a zkoumám ten obličej, hledám odpovědi, ale s každou další odpovědí se mi ten obraz otravné odbojářky Sky Barnettové jen víc a víc rozmazával.
Když promluvila o Charliem, váhavě jsem sklonil hlavu a chvíli mlčel. Co jsem měl říct? Neměl jsem ho rád, proč lhát, oba jsme to věděli. Pro mě byl jen srabem, který utekl zodpovědnosti, ale nikdy předtím jsem o něm nepřemýšlel jako o někom, kdo měl taky někoho, na kom mu záleželo. Mimoděk jsem si vzpomněl na Miri a mámu a zamyšleně přemítal, jestli bych byl tam, kde jsem byl dnes, jestli bych byl stejný, kdyby ještě žily. Kdybych měl důvod se o někoho starat nebo bát. Kdybych měl někoho, kdo ve mě nikdy nemusel vidět Hrdlořeza.
"Ne vždycky můžeš udělat správnou věc správným způsobem. Občas musíš udělat něco, co ostatní nikdy nechopí, co odsoudí. Ve finále jde nakonec stejně jenom o to, jestli dokážeš s tou vinou žít." promluvil jsem nakonec a sám nemohl uvěřit tomu, že tu obhajuju Charlieho Barnetta, ale pravdou zůstávalo, že jsem ho těžko mohl nenávidět ve chvíli, kdy jsem věděl, že pro ochranu své rodiny bych obětoval cokoliv.
Bylo to divné, celý ten rozhovor s ní, který mě nutil zpochybňovat všechno, co jsem měl pevně nastavené a jasné. Štvala mě a vytáčela a nabourávala všechno, co jsem měl dávno naprosto srovnané a to tím nejhorším a nejagresivnějším způsobem, který mě neskutečně sral a zároveň nutil skutečně nad tím přemýšlet a ne jen mávnout rukou a odsoudit ji jako další zfanatizovanou odbojářku, protože tou, i když jsem si to nakrásně chtěl myslet, prostě nebyla.
Těch pár minut ticha jsem si užíval. Vítr mi čechral vlasy stejně jako jí, když jsem přetočil hlavu a prohlížel si, jak nastavuje tvář slunci a jemně hladí trsy trávy a najednou jsem jí nedokázal vidět jako objekt vhodný k eliminaci, ale jako obyčejnou holku sedící v trávě, člověka, který se dívá na stejný svět, jaký v tuhle jedinou minutu vidím i já.
Odkašlal jsem si a zvedl k tváři ruku s hodinkami. "Mám. Válet se můžeš ještě přesně dvě a půl minuty, obvykle tu trávím docela dost času, ale cesta nahoru byla dnes.. náročnější." pronesl jsem a na mé tváři se dokonce i k mému překvapení objevil drzý úšklebek, zatímco jsem si balil batoh a házel si ho na záda. Nevím, nechtěl jsem přemýšlet o všech těch věcech, které otevřela a jen způsobovala v mé hlavě další chaos, protože navzdory mému rozpoložení jsem se cítil podivně uvolněný a klidný, i když bych ten náš malý rozhovor za příjemný rozhodně nepovažoval. Ale tak to s ní prostě bylo. Jiné.
Když jsem došel s rukama v kapsách až k ní a špičkou tenisky jí lehce šťouchl do zadku, znovu jsem se tvářil otráveně a těžce nad věcí. "Dobře, Barnettová. Jestli doběhneš až k tý sámošce, koupím ti plechovku Coly, aby měl Charlie klid, že je o tebe dobře postaráno." mou tváří se mžikl kratičký cynický úšklebek, pootočil jsem se, snad bych jí i pomohl vstát já dobrák, kdyby nezapraskala vysílačka na mém rameni a já se neohlásil s tím pohledem upřeným zpět k městu.
"Slyším. Jo, je v bytě. Rozumím." pár strohých slov, mé tělo znovu nabralo ten starý známý vojenský postoj a můj pohled ztvrdl. Otočil jsem hlavu a zadíval se prázdně do její tváře. "Musíme jít, mám práci."