Tréninková hala

V hale jsme se objevili snad zlomkem vteřiny, než se za námi portál uzavřel a zařízení na mých rukou pohaslo. Nebylo to tak, že bych portály nedokázal tvořit i bez něj, ale stále jsem ještě neměl nad nimi stoprocentní kontrolu a tohle mi dávalo jistotu, že nepozřu všechno a všechny v obří černé díře. Ne, že by si to někdy tenhle svět nezasloužil, že?
Porozhlédl jsem se, jindy prázdná hala, kde jsme často s Willem trénovali do setmění, se začínala plnit. Plnit všemi nováčky, noví rekruti se formovali do útvarů, jakmile jsem prošel s dvojící žen po boku kolem a jemně zasalutovali na pozdrav, jemně jsem kývnul, měřil si každého pohledem, než jsem pokračoval dál. Místnost byla světlá v porovnání s malými okny po stranách, kterými proudilo zoufale málo světla. Osvětlení ale dokonale vynahrazovalo jasné světlo, které ze stropu dopadlo na zem a osvětlovalo i ty nejhorší detaily. Větráky zavěšené na stropě dokonale ochlazovali vzduch a nechávali ho proudit, zatímco se na žíněnkách rozmístěných po zemi konečně srocovali davy a někteří se již pustili do prvních zápasů. Oproti žíněnkám pak byli odhlučněné místnosti, ve kterých probíhala střelba na terč. Nemluvě o nejrůznějších překážkových drahách, šplhu, to vše, jen abychom vychovali další vojáky na porážku, protože lidí v našich řadách oproti těm hordám nemrtvých venku bylo stálo zoufale málo. Někteří trénovali své schopnosti, jiní zlepšovali fyzickou zdatnost, snad i proto byla místnost opancéřovaná kvůli případným nehodám, které se dost často stávali. Stejně jako teď, když jedna z nováčků vykřikla, když jí plamen vojína naproti olízl tvář. 
Nechal jsem je se na to dívat, rozkoukat se, nelíbilo se mi to, co se tady dělo, stejně jako jsem věděl, že je to naprosto nezbytné. Došel jsem až doprostřed místnosti, k velké žíněnce, na které probíhaly fyzické souboje. Na zdech za žíněnkou viseli nejrůznější sečné zbraně, přes dýky až po dlouhé meče. Zbraně byli v místnosti jinde. Otočil jsem se na Avu se Sky a protáhl si ztuhlá ramena. 
"Protáhněte se. Pak si vyzkoušíme jak jste na tom.." Mé oči už dávno sklouzly pryč z jejích tvářích. Možná bych dokázal na dokonalou tvář slečny Lemaitre zírat celý den, ale nejspíš bych pak nic neudělal a nedokázal racionálně uvažovat. Snad i proto jsem sledoval, jestli se v místnosti neukáže tmavovlasý kapitán Canning. Ne, že bych musel dlouho hledat. Rozestupující se dav, úctyhodné výkřiky i bojácné šeptání mi bylo jasnou odpovědí. Podíval jsem se na hodiny a přehodil si párátko, co jsem si vložil v mezičase do úst, s tím úšklebkem na druhou stranu. Vejtaha. 

S rukama v kapsách jsem kráčel skrze halu až k jejímu středu, aniž bych se mezitím obtěžoval dívat se kolem sebe, ačkoliv jsem periferně samozřejmě vnímal, jak rekruti ustávají v pohybu a dívají se na mě, ti starší z čirého respektu, strachu nebo zoufalství, ti noví s bázní a intenzivním zájmem. Špatně šeptaná a stále se opakující přezdívka Hrdlořez se vznášela vzrušeně vzduchem. Bylo mi to fuk. Rozhodně jsem si na nikoho nezvykal a držel si ten lhostejný přístup ze stejného důvodu, proč jsem se snažil si držet odstup od svých parťáků až na jednoho nejmenovaného blonďáka - všichni příliš rychle a příliš snadno umírali. Neobtěžoval jsem se se zapamatováním jejich jmen, pro mě byli pouze čísly svých složek a těmi strohými řádky popisujícími jejich schopnosti. Nic víc. Nemělo to cenu, až tudy budu kráčet příště, půlka z nich tu nebude.
Mířil jsem s jasným cílem k veliteli začátečníků, protože zatímco já měl jako vedlejšák řízení armády, na Greena zbyl trénink a dohled nad nováčky. Rozhodně s nimi měl větší trpělivost než já, i když jsem nad jeho způsoby a milým zacházením protáčel očima. Musím ale uznat, že za těch pár měsíců se dost poučil a leč zůstával stejně klidný a nápomocný, už si s každým nesnažil vytvořit pouto nebo každého zachránit. Pomalu začínal chápat, že to prostě nejde.
Nepřekvapilo mě, že za ním postávají naše nové spolubydlící, konec konců byl to můj rozkaz, aby se dnes prvně zúčastnily tréninku. Milerád bych je měl obě hezky pod zámkem v nějaké kopce pod městem, ale Hope viděla potenciál v jejich schopnostech a mě nezbývalo nic jiného než ho z nich nějak vydolovat. Prosbou, šokem, násilím. Bylo mi to jedno, rozhodně jsem na slečny nevrhal stejně k uzoufání čitelné pohledy, jaké věnoval Green Francouzce, ačkoliv jsem věděl, že tady nebude ten stejně milej kluk, jako je v našem bytě. Sice dělal průser za průserem, protože si prostě nemohl pomoct a potlačit tu svou otravně dobrou povahu, ale moc dobře si uvědomoval, že když tady poleví, tam venku je něco zabije. Vlastně to jediné na něj platilo. Sice na ně neštěkal a nevrčel jako já, ale nic zadarmo jim taky nedal.
"Odbojářka je tady, takže buď jsi nějak dokázal sledovat i něco jiného než pozadí slečny Uprchlé a nebo se ti povedlo Barnettovou přemluvit ke trojce. Buď jak buď, dobrá práce." došel jsem až k němu a tón mého hlasu, který byl i tak nezaujatý a otrávený jako obvykle,  prozrazoval, že mám nejspíš dobrou náladu. Z noci jsem si moc nepamatoval, matné záblesky tváří, krve, křiku a tepla, bledé kůže a pravidelné bušení srdce, ale moc to nedávalo smysl a já se ani nesnažil ho v tom hledat. Jake měl své rozkazy, pokud bych dnes, jak se dalo předpokládat, stále ležel někde napůl ve snách a nočních běsech, ale z nějakého důvodu jsem se cítil docela odpočatě a dobře, třebaže Sky Barnettové jsem od svého příchodu zarputile nevěnoval jediný pohled. Ne. Ať se v noci stalo cokoliv a věřte mi, že jsem to sám absolutně nechápal, měl jsem v plánu to tam taky nechat.
Vytáhl jsem krabičku cigaret a jednu vyklepl, zaslechl jsem za sebou táhlé vzdychnutí a moc dobře věděl, že tyhle ještě zabalené Marlborky právě přitahují pozornost nejednoho kadeta. Vlastně jsem si byl celkem jistý, že na ně bude blonďák koukat se stejnou touhou a možná proto jsem si s nimi chvíli škodolibě pohrával, než jsem jednu vyklepl a krabičku strčil do náprsní kapsy své bojové uniformy. 
"Barnettová, Lemaître!" konečně jsem se otočil na dívky po Jakeově levici a s co možná nejležernějším nádechem z cigarety na ně přetočil pohled. Blondýna vypadala, jako by čekala v zákulisí týdne módy a tmavovláska, jako by na sobě měla mojí uniformu a ne svou. Kdoví proč jsem ale pohled upíral právě na ni o něco déle, než bylo únosné, dokud jsem si neodkašlal a nekývl bradou k žíněnce uprostřed haly. V tom příliš velkém oblečení, které jí zjevně nepadne nikdy, jsem z nějakého důvodu shledával příjemnou obvyklost. Líbilo se mi to. "Tak ukažte, jak moc chcete bojovat za Anglii. Žádné zbraně a schopnosti, jinak je dovoleno cokoliv." vyfoukl jsem kouř a z nějaké sadistické pohnutky přece jen zvedl pohled a zadíval se modrovlásce přímo do očí. Zatraceně. Opětovala mi ten intenzivní pohled očí těžkého nebe před bouří a já zřetelně cítil, že to se mnou něco dělá.

Nejspíš jsem měla poslechnout rady majora Greena a skutečně zadržet dech, nejspíš by se se mnou pak svět míň točil a mé nohy by nebyly tak vratké a nestabilní, když jsem se přidržela chladné opancéřované stěny a chlad tlustého kovu mě udeřil do konečků prstů a nejspíš i dodal potřebný impuls k tomu, abych se dala trochu dohromady. Teleport? Už nikdy. Tečka. To radši vyběhnu ten hrozivý kopec. A nebo radši ne, protože při vzpomínce na kapitánovu oblíbenou činnost se mi žaludek rozhoupal znovu. Ještě dnes jsem cítila ztuhlé svaly, bolavé nohy a rozhodně neměla tušení, co budeme tady teď předvádět. Nejspíš jsem čekala, že mě budou držet zavřenou v cele než že mě budou cvičit na vojáka. Mě. Na vojáka. Anglického vojáka. Bylo to ironické a směšné a já si uvědomovala, že mě netrápí ani tak fakt, že mám na sobě anglickou uniformu, která je velká, ale svým způsobem pohodlná a známá, protože jsem byla zvyklá na to tahat všechny ty oversize věci po Emmettovi nebo Charliem, ale štval mě ten fakt, že jsem si tohle, ať už Anglii nebo Odboj nikdy nevybrala. Nebylo to mé rozhodnutí. Cítila jsem se jen vězněm a málem zapomínala, kdo vlastně jsem. Nevěděla jsem, kdo je Sky Barnett, ale rozhodně to nebyla odbojářka ani novicka v zácviku. 
Po očku jsem sledovala svou blonďatou společnici jíž jsem mylně nazvala Jakeovo přítelkyní nebo bokovkou, těžko říct, i když ty pohledy, co jí major věnoval byly víc než výmluvné a já se nedivila. Ne, když se na blondýnku upřely oči mužů i žen téměř všech v místnosti a přestaly se věnovat svým dosavadním činnostem. Prohlédla jsem si ji znovu a radši pohled stočila jinam, protože leč byla blondýnka příjemná a ten rozhovor s ní nenucený, něco mi napovídalo, že možná může být jediná, kdo mě nebude soudit za věci, které mě soudili druzí, ale nebyla jsem ten typ, co by si uměl dělat kamarády. Možná to byla jen nějaká obrana, hradba, co jsem si za ty roky, kdy jsem ztratila všechny vybudovala, ale bylo to tak. 
Sledovala jsem celou místnost, tím zamračeným výrazem sledovala všechny ty souboje, trénování schopností a nezakryla ten úžas. Protože tohle Odboj nedělal. Tam se kromě občasného tréninku střelby nebo nejasných soubojů tohle nedělalo. A tak nebylo se divu, že nás dva vojáci Anglie dokázali rozprášit během vteřiny. 
Zrovna jsem sledovala, jak se na žíněnce před námi rozplácl chlap jako hora a na žebrech mu seděl další takový a do obličeje mu zasazoval jednu ránu za druhou, dokud to poklepáním na zem ten druhý nevzdal. A když se na sebe s podáním ruky usmály, nechápala jsem už vůbec nic. Pro co jste trénovali? Pro co jste bojovali? Pro Anglii? Pro sebe? Nic nedávalo smysl, vůbec nic a já se s trhnutím otočila za hlasem, co mi v hlavě nedal pokoj už od té noci. Té proklaté noci, kterou jsem chtěla ignorovat stejně moc jako ji s tím konfrontovat před všemi. 
Upřela jsem na něj oči, které byly jasně potemněné naštváním, nedíval se na mě, přeskakoval mě pohledem a já jen sevřela ruce v pěst. Pitomec. Netušila jsem, co ten večer měl znamenat, co jsem já udělala, jestli jsem tím projevila slabost, prohrála v nějaké směšné hře nebo zkoušce, protože když jsem se dívala do jeho tvrdých očích, nebylo v nich nic ze strachu ani prázdna včerejší noci. Byly jen tvrdé a lhostejné. Parchant. 
Nejspíš bych něco prohlásila, kdyby nás nevyzval na žíněnku, kde se předtím mlátili oni muži, kteří po jeho rozkazu téměř okamžitě vyklidili pole. Ukažte, jak moc chcete bojovat za Anglii.. Papouškovala jsem ho v duchu a potlačila nutkání protočit očima, protože já rozhodně za žádnou Anglii bojovat nechtěla. Anglie mě nezajímala, ať klidně shoří v plamenech. Ale bojovat jsem musela. Když ne pro ně tak aspoň za sebe. Za svobodu, která číhala za těmi betonovými zdmi, co mě obklopovaly a svíraly a já měla pocit, že se jednou sevřou nadobro a mě s nimi. 
"Nikdy jsem nebojovala." Procedila jsem skrze zaťaté zuby a vyslala další zlostný pohled směrem k tmavovláskovi, který ledabyle vyfukoval kouř z plic. Nejradši bych ho tou cigaretou zadusila. Za to všechno. 
Dýchej. Nadechla jsem se a vydechla, neměla jsem tušení, jak se bojuje, jasně znala jsem, jak někomu vrazit dýku do hlavy nebo cokoliv jiného, abych se ubránila mrtvým, ale Ava naproti mě rozhodně mrtvou nebyla, když zaujala bojový postoj naproti mě. Proklínala jsem všechny, Charlieho i Emmetta za to, že mi nikdy neukázali, co mám dělat. Za to, že mě nechali slabou a naivní. Jsi moc křehká, Sky. Jsi holka, Sky, ochráníme tě. Všechny ty slova, co jsem si přehrávala v hlavě mi rozhodně nepomůžou v tom, neskončit na žíněnce s rozbitým nosem. Netušila jsem, jaké má Ava bojové zkušenosti, ale když jsem jí hodnotila bystrým pohledem, byla mnohem lépe stavěná. Její tělo drželo stabilitu, zatímco to mé ji zoufale pořád hledalo, když jsem se pohnula a pár kroky kroužila kolem ní, jen abych získala trochu času přemýšlet. 
Cítila jsem se zoufale, ztraceně, bezmocně. A ten pocit jsem nechtěla už nikdy zažít. Můj pohled se znovu přesunul na kapitána Canninga a uvědomila jsem si, že všichni, jejichž slovům jsem doteď věřila a jimiž jsem se řídila jsou mrtví. A mrtví mluvit nemohou. Jejich slova ztratila váhu spolu s jejich životy. Byla jsem sama. A rozhodně nehodlala nikomu sloužit pro pobavení, zábavu nebo oběť. Zoufale jsem nechtěla být ani jedno z toho.. 
Netušila jsem, co dělám, když jsem se rozeběhla proti Avě ve snaze otestovat svojí i její rychlost, protože jsem možná naivně spoléhala právě na to, že bych mohla být alespoň hbitější. A když jsem vedla úder na její sladkou tvář, v pěsti, jejíž zápěstí bylo příliš slabé, aby pořádně udeřila a já cítila napětí ve svalech, věděla jsem, že tenhle souboj nedopadne v můj prospěch.

Cesta portálem byla.. bože, jak to může dělat tak často? Najednou jsem byla fakt ráda, že jsem si k snídani dala jen to kafe, protože jsem si byla jistá, že bych v tuhle chvíli vracela celou snídani zase zpět ven. Můj pohled, směřující k Jakeovi, byl vyčítavý a výhružný zároveň. Radši vstát o dvě hodiny dřív, než se sem dopravit příště stejným způsobem. Bože, můj žaludek se nejspíš nadvakrát zauzloval, když jsem pevně semkla rty k sobě ve snaze ovládnout tělesné pudy a místo toho jsem se tvářila děsně nonšalantně. Rozhodně žádnému nováčkovi z Anglie neukážu slabost!
Místo toho jsem jen založila ruce na prsa a rozhlédla se. Věděla jsem, že nikomu nebude připadat zvláštní, když se budu zmateně koukat kolem, přece jen byla jsem tu poprvé, ale moc dobře jsem si uvědomovala Hrdlořezovu přítomnost a nechtěla jsem mu dávat zbytečné záminky mě podezřívat. Možná proto jsem svůj průzkum ukončila předčasně, neměla jsem všechny informace, které bych potřebovala, ale dost na to, abych upokojila Julianovi otázky. Učil mě to, zachovat chladnou hlavu a stanovit si priority. Zatímco se dav rozestupoval a špalíček přihlížejících se věnoval přicházejícímu tmavovláskovi, já znovu pohlédla na Majora Greena, který mi ten pohled opětoval, to mě vážně sledoval celou tu dobu? Byla jsem zvyklá, že se na mě lidé dívají, i teď jsem cítila pohledy mnoha v téhle velké hale a ani to mnou nehnulo, ale ten intenzivní pohled zelených očí mě donutil hlavu trochu stydlivě sklopit a zastrčit si vlasy za ucho. Co tím jako sleduje?
Než jsem stačila vymyslet pádné důvody, proč se na mě usmívá jako měsíček na hnoji, zaslechla jsem své jméno z Hrdlořezových úst a zvedla k němu hlavu. Bojovat za Anglii jo? Tak to bylo vážně ironické! Nic jsem neřekla, lehce pokrčila rameny a vydala se na žíněnku, ale zaslechla jsem i tichý hlas tmavovlásky stojící vedle mě. Odbojářka, to před chvílí řekl Jakeovi, nebo ne? Neslyšela jsem, odezírala jsem z úst, pak tedy byla v podobné situaci jako já, až na to, že nejspíš ne tak docela dobrovolně. Zajímavé. To vůbec nezodpovědělo mé otázky, proč je s Canningem v tom úzkém spojení, spíš naopak, měla jsem jich ještě víc. V tuto chvíli jsem ale překvapeně hleděla do těch šedivých očí, když se postavila naproti mě a postavila se do čehosi, co nejspíš myslela, že je bojový postoj. Nelhala, nejspíš neměla se skutečným bojem žádné zkušenosti. Upřímně jsem o Odboji moc nevěděla, jakákoliv protistátní tendence ve Francii se trestala smrtí a to bez soudů nebo rozsudků, obyčejní zfanatizovaní šílenci vás prostě vytáhli uprostřed noci z postele a pověsili na nejbližší větev, takže ne, Francie neznala nic, co by se podobalo rebelům, ale při pohledu na kapitána Canninga jsem si mohla odvodit, že stejně jako já právě docházel z prozření, že Odboj nebude disponovat asi takovou bojovou silou, jak se ten název snažil tvářit. Nebo je Sky jediná, kdo nejspíš v životě nedostal pořádnou do tváře? Protože jinak nechápu tu chabou snahu o krytí. Rozeběhla se na mě a já se přikrčila, levou nohu jsem posunula s naprostou samozřejmostí dozadu, abych si udržela stabilitu. Úkosem jsem pohlédla na Canninga a uvědomila si, že mě sleduje. Zatraceně.
Uvědomovala jsem si, že jsem svou lež postavila věrohodně, netajila jsem, že mám výcvik, ale nesměla jsem vzbudit přílišnou pozornost. Nesměl mě podezřívat, že nejsem nic víc než průměrný voják. I když boj s tmavovláskou by nejspíš vyhrál každý samozvaný francouzský šílenec.
Nechala jsem jí přiblížit se a když byla dostatečně blízko a zaútočila na mě sevřenou pěstí, jednoduchým pohybem jsem jí vyblokovala ruku do strany a u toho přesunula pravou nohu za její, stačilo pak lehce do ní strčit ramenem a ona se s žuchnutím posadila na zadek. Odolala jsem pokušení se podívat, jak se Hrdlořez tváří a místo toho jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho.
"Promiň, zpanikařila jsem, jak jsi se na mě rozeběhla." podotkla jsem s omluvným úsměvem a natáhla k ní ruku, abych jí pomohla vstát. Vážně, Canningu, máme tohle zapotřebí? Oba přece víme, že ta holka na to nemá. Nechtěla jsem být zlá, neměla jsem důvod, spíš mi nebylo příjemné být tím, kdo na to poukáže. Ve Francii nikdo nikoho netrénoval. Buď jste přežili a našli sílu a nebo zemřeli, nic mezi tím. Já byla výjimka, i když to bylo možná proto, že zatímco on mé mazlíčky zabíjel, já byla tím jeho. Možná by mě taky zabil, kdybych nebyla k užitku, upřímně nevím a ne, nenacházela jsem se v zádumčivé náladě, spíš jsem pro jednou nemusela být zlá mrcha od vedle, když jsem ke Sky udělala dva váhavé kroky a pomalu, aby měla šanci to zpracovat, jsem k ní zvedla ruce.
"Drž loky výš a pěsti netiskni tak křečovitě. Víc se rozkroč, budeš mít větší stabilitu. A nedívej se tak jasně na místo, kam chceš zaútočit." nemluvila jsem na ni arogantně, ale ani jsem se nesnažila ji poučovat jako malé dítě. Ty rady byly prostě jen strohé a jasné, netušila jsem, jestli jí to vůbec pomůže, ale přišlo mi nefér ji nechat se v tom plácat, když zcela očividně netušila, co má dělat a ten arogantní zmetek se na ní prostě jenom mračil.
Udělala jsem pár kroků od ní a postavila se do obranné pozice, zvedla ruce před sebe a kývla na ní hlavou. "Zkus to ještě jednou, stejně rychle." netušila jsem, proč to dělám, upřímně já rozhodně nebyla ten typ, co by nezištně někomu pomáhal. Byla jsem vychovaná v tom hledět si svého a ve Francii prostě žádné spojenectví ani neexistovalo, ale nebyla jsem naivní. Ta holka se mi mohla do budoucna hodit a mít na své straně někoho, kdo má stejného nepřítele může být prospěšné. Zvláště pak, když k němu má tak podezřele blízko.

Postavil jsem se do pozoru a skutečně konečně odvrátil pohled od té andělské krásy na kterou vážně zírala nejspíš víc jak polovina lidí, když se ke mě připojil modrovlásek, ale spíš než z toho, že bych mu skutečně chtěl projevovat tolik respektu, věděl jsem, že se na nás dívá až příliš očí na to, abych ho třeba familiárně poplácal na zádech. Sledoval jsem ho jasnýma očima, až příliš detailně hledal v těch světlých očí to obvyklé prázdno, které tam po nocích jako té včerejší panovalo, ale nebylo to tam. Jasně, byla tam jeho ležérnost, odtažitost, chlad, badass mód, znáte to. Ale ne to, co tam jasně bylo ještě před několika hodinami. Překvapilo mě, že přišel, stejně tak jako i jeho nálada a snad i proto jsem si dovolil zvednout koutek úst vzhůru, po té, co jsem seřval dvojici na vedlejší žíněnce, aby si přestaly pilovat nehty a radši něco dělat. "Závidíš, příteli? Mohl jsem trojku domluvit i tobě, stačí říct" Lehce jsem se pobaveně ušklíbl a zkřížil ruce na hrudi, až se přitom napjala uniforma. Jestli se někdo dostal tak blízko k Veliteli Canningovi a přežil, budeme se já a Odbojářka řadit na první příčky. Nespokojeně jsem mlaskl a přehodil si párátko na druhou stranu, když ten parchant vytáhl provokativně tu krabičku a potáhl. Když mě do nosu uhodila známá pronikavá vůně, téměř jsem zoufalstvím zasténal. Nejenom, že mě tady tím prvotřídním kulatým pozadím ve vypasovaných kalhotech trestá má krásná francouzska. Má.. No, ne tak úplně, ale tvrdit to můžu. Dokonce se mě k smrti hodlá mučit i můj přímý nadřízený. Ne, že bych se mu po tom, co jsem za posledních pár dní stačil nasekat za bordel, divil, ale i tak. Mohl si to odpustit. Nebo se aspoň podělit. 
Nejspíš bych slintal dál, ale to se jeho pohled nesměl přesunout k dvojici dívek. Nesnažil se zasáhnout do jeho rozhodnutí, ačkoliv jsem s ním ve chvíli, kdy se modrovláska postavila na vratké nohy v tom naprosto šíleném pokusu o útok, nesouhlasil. Mohla trénovat jinak, tak, jako ostatní, kterým se vůbec ukazovalo, jak zatnout ruce v pěst, ne je pustit do přímého souboje. Ale nikdy jsem nezakročil, nezpochybňoval jeho postavení ani autoritu a jen stiskl zuby k sobě po tom, co na blondýnu zaútočila a nalejme si čistého vína, tohle byl prostě jasný výkřik do tmy. S překvapením jsem sledoval, jak se jí blondýnka vyhnula, nepochybně proto, protože se to ani za útok považovat nedalo a já byl příliš roztěkaný všemi podněty kolem sebe, než abych skutečně dával příliš pozor, ale stejně mě překvapilo, když se Ava zastavila a šla Sky napravovat postoj, což nikdo kromě ní nehodlal dělat. Ani ti, co začali souboji přihlížet, možná proto, protože se Kapitán Canning rozhodl svou pozornost upírat na ně a oni tak na zádech neměli terč v podobě jeho chladného pohledu. Ten byl totiž zcela očividně nalepený na záda někoho jiného. 
Znovu jsem se usmál, když jsem se ležérně opřel o zeď a z kapsy vyndal zapalovač, který jsem z nudy začal zapalovat a znovu zhasínat. Působil jsem nenuceně, ale nebyl bych to já, kdybych nevyužil téhle sdílné nálady fialovláska a své prořízlé pusy. 
"Hm. Tak schválně. Uprchlice versus Odbojářka. Vsadím se o krabičku cigaret, že té tvé Odbojářce nakope Ava zadek asi tak za deset minut." Pokrčil jsem ledabyle rameny a znovu zapalovač zhasl. Ta krabička v jeho náprsní kapse mě hypnotizovala. Nebudu lhát. Nakonec jsem se ale znovu ušklíbl. "Teda pokud se nebojíš prohrát. Sky je přeci jen z odboje, bude něco umět.." Rýpal jsem a dělal to schválně. Na mé tváři se usazoval stále větší a větší úšklebek zatímco jsem pozoroval dámy, které se znovu pustily do souboje. A já nemohl přestat pohledem vyhledávat ty modré oči, i přesto, že byla hala naplněná různými tvářemi. Já se soustředil ale jen na tu tvou, Avo Lemaitre. Tak jako od první chvíle..

Ten pád. Zatraceně. Vyškrábala jsem se na nohy a věděla, sama si dokonale uvědomovala, jak ten výpad byl unáhlený a zoufalý. Ale pravdou bylo, že jsem to skutečně neuměla. Přišla jsem si mezi všemi těmi lidmi jak princezna schovaná na zámku, co prospala posledních pár let, protože si jinak nelze vysvětlit, jak se mi blondýnka vyhnula s takovou ladností. Zatnula jsem ruce v pěst a stejně tak pevně stiskla zuby k sobě, jak mnou projela vlnu zlosti. A zklamání. Zlosti sama na sebe, zlosti na ty, kteří se mnou jednali celý život v rukavičkách místo aby mi ukázali, jak se prát. Jak přežít. Cítila jsem ty pohledy, když jsem se vyškrábala na nohy, ten smích z žíněnky naproti, kdy se do mě zabodly ty výsměšné pohledy lidí, které tohle divadlo, nebo nejspíš tenhle totální propadák přinutil se dívat na mou popravu. Nebo alespoň mi to tak přišlo. Sakra, zuřila jsem. Zuřila, když jsem v zádech cítila všechny ty pohledy. Pohledy všech nováčků, stejně tak jako ten soucitný, co patřil blondýnce naproti mě a stejně tak ten jeden jediný chladný, co mi dokonale propaloval záda a já ho tam naprosto jasně cítila. Zvedla jsem oči, když ke mě Ava přišla a s tím jemným, ale přesto rozhodným hlasem mi vysvětlila, jak se alespoň správně postavit. Zkusila jsem se jejími radami řídit, ale přišlo mi to směšné. Ztrácela jsem rovnováhu, špatně držela balanc a co víc, ruce zatnuté v pěst mi téměř přišly jako cizí. Nebylo to tak, že bych se neuměla bránit. Ale zabíjet mrtvé, je vesměs jednoduché, pokud jich není přesila. Mrtví se nebrání, mrtví nepředvídají, jsou poháněni jen touhou vás zabít a to je dělá zranitelné, hloupé a jednoduché na eliminaci. Ale živí. Živí jsou jiní. Armáda Anglie celým tímhle místem jen dokazovala, jak to myslí. Že jsou jen nástroji pilovanými k tomu stát se cennými zbraněmi v téhle hloupé a nesmyslné válce. Stočila jsem pohled k dívce napravo ode mě, co zrovna zasadila ránu do obličeje o hlavu většímu muži a uvědomovala si, bolestně a hořce, že mě Emmett s Charliem drželi zavřenou v kuchyni, s tím, že jsem žena a přitom bych mohla dokázat víc. Přitom bych nemusela spoléhat na ty silné muže kolem sebe kteří mě ochrání, ale sama na sebe a svou sílu. Mohla jsem jim oběma nakopat ty jejich naduté zadky a nemuset se cítit takhle. Došlo mi s bolestným bodnutím, že to už nikdy neudělám, protože ty, na které svádím vinu, jsou už dávno ti, kteří nikdy nepromluví, a tak to bylo zbytečné. 
"Děkuju.." Kývla jsem směrem k blondýnce, když jsem se pokusila najít nějakou rovnováhu a smysl v jejím výkladu než jsem se znovu vrhla vpřed. Nešla po ní rukou, kterou jsem nesbírala tak křečovitě, ale kopem, kterým jsem mířila na její volný bok, aniž bych si uvědomila, že se tak stávám otevřenou a nechráněnou a že to bylo až příliš troufalé na své zoufale pomalé pohyby. Sakra, sakra, sakra. Zuřila jsem vzteky, stejně jako se chtěla stáhnout a zmizet, protože mi to bylo krajně nepříjemné a ten soucit, smích i lítost, se vznášela ve vzduchu s každým dalším stejně zoufalým a naprosto nesmyslným výpadem. Neměl bych tu být. Nechtěla jsem tu být.. Ne teď. Ne, když se dívali. Ne, když jsem pohledem střelila po fialovláskovi. Vnímala jsem, jak se vzduch v místnosti po jeho příchodu změnil, jak se všichni stáhli a báli se na něj podívat, ale já se dívala. Dívala a vzteky doufala, že si mé utrpení alespoň náramně užívá!

Pozvedl jsem obočí a pomalu, požitkářsky vyfoukl kouř levým koutkem, zatímco jsem pohled na těch pár chvil přetočil na svého Majora.
"Opatrně, Greene." pronesl jsem úkosem, přece jen kolem stálo spoustu noviců a já viděl ty jejich vykulené oči, když se blonďák choval takhle. Nevyčítal jsem mu to, popravdě mi nikdy nedal důvod pochybovat o jeho loajalitě a obecně se v mé přítomnosti a přítomnosti jednotky choval na jeho poměry dost svědomitě, ale nemínil jsem nějakému joudovy z vesnice vysvětlovat, že on si stejně žoviální tón dovolit nemůže. Zároveň mě jeho poznámka mimoděk vrátila o pár hodin dozadu, do vyhřáté postele, ze které se mi vůbec nechtělo vstávat a znovu to probouzelo pocity, které jsem až do teď úspěšně ignoroval. Nevrle jsem cosi zabručel a znovu potáhl.
Očima jsem znovu propátral místnost, jen abych se logicky vrátil k dění na žíněnce. Moje obočí se zvedlo nahoru, když jsem si uvědomil, že to, co modrovláska předvádí, není jen nějaký hloupý vtip a upřímně ano, dost mě to celé překvapilo. Ježiš i děti za hradbami města umí tím zadkem hnout rychleji, Barnettová! Upřímně jsem měl vzhledem k situaci asi spíše pozorovat blondýnu, jenže řekněme si to na rovinu, ty zcela začátečnické pohyby, které předváděla její soupeřka, ke mě přitahovali až příliš mnoho nechtěné pozornosti. Hlouček kolem žíněnky se zvětšoval a já měl chuť syknout, ať se seberou a jdou si hledět svého. Tak nějak jsem ale čekal, že se najednou zasměje a udělá na mě podobně otravný ksicht jako Green, když se snaží o ty svoje rádoby dětinské vtípky, jenže blondýně stačil jediný plynulý pohyb, aby modrovlásku poslala k zemi a já nespokojeně mlaskl.
Co to má sakra bejt?!
"A ty nějakou krabičku, o kterou se chceš vsázet, vůbec máš?" prohodil jsem hlasem, který už rozhodně nebyl tak pohodářský, jako když jsem dorazil, aniž bych odtrhl pohled od žíněnky. Můj jízlivý tón mohl jen napovídat, co si o celé té situaci myslím a ano, její záda jsem propaloval naprosto záměrně, když jí Lemaitre začala vysvětlovat, co má vlastně dělat. Asi jsem měl Jakeovi odseknout, že je to pěkná pitomost. Asi jsem mu měl dost důrazně vysvětlit, že má odbojářka to teda rozhodně není. Asi jsem měl zahlásit konec a nějak se k té situaci postavit, jenže v tu chvíli modrovláska otočila hlavu a zadívala se na mě tím zcela nepokrytě vzteklým pohledem. Neuhnul jsem, ale něco, něco v tom pohledu mě prostě fascinovalo. Možná proto, že jsem nebyl zvyklý, aby se na mě někdo díval tak upřeně, vyzývavě, nenávistně a upřímně zároveň, asi to byla ta divokost, s jakou jsem se nejspíš nikdy nesetkal, že jsem znovu nasál sladký kouř a podržel ho v plicích, načež jsem vydechl a spolu s tím tiše, ale důrazně prohodil. "Fajn. Ať je po tvém."
Byla to hloupost. Naprostá hloupost, stačilo se podíval, jak nekoordinovaně se pohybuje, jak lze vyčíst naprosto jasný záměr z jejího počínání, ale přesto.. přesto jsem nějak doufal, že to nevzdá. Že ten pohled, pohled plný vzdoru a hrdosti něco znamená. Možná jsem si prostě nechtěl připustit pravdu, ale Sky Barnettová mi nikdy nedala důvod myslet si, že něco vzdá. Byla v odboji, sakra! Její brácha byl Charlie Barnett a byla kámoška s Emmettem Baileyem, nemohla být přece tak k ničemu! No tak, dělej něco, předveď něco! Upíral jsem na ní ty přivřené oči, vlastně nevím, co přesně jsem se jí tím pohledem snažil naznačit, nemínil jsem jí povzbuzovat, ale zároveň.. ty to přece nevzdáš, že ne? Stejně jako při tom běhu, kdy se tvářila stejně, kdy mě propalovala tím nenávistným pohledem, kdy nadávala a vzpírala se, ale zvládla to. Bylo v ní přece víc, ty máš přece na víc!
"Barnettová,.. ztrapňuješ mě!" zavrčel jsem, když proti blondýně vykopla a naprosto tak otevřela svou druhou stranu útoku a já moc dobře věděl, že to nevidím jen já, když se blondýna otočila a plánovala jí zasadit přímou ránu a jo, asi jsem to měl nechat být, asi by si zasloužila pořádnej kopanec do zadku, ale to jsem si uvědomil, že už se dávno pohybuju, že stojím na žíněnce, aniž bych přemýšlel nad svým záměrem, ale to už jsem chytil Avinu nohu v kotníku a zastavil ji těsně před tím, než se modrovlásky stačila dotknout. Ani se nepohnula, jen mě sledovala tím upřeným modrým pohledem, její dokonale stabilní postoj naznačoval, že trénink má rozhodně lepší než má tmavovlasá svěřenkyně.
Davem to vzrušeně zašumělo a já si uvědomil, že tenhle malý souboj přilákal více nechtěné pozornosti, než bylo nutné.
"Nemáte co na práci?!" štěkl jsem chladně a nemusel nic dodávat, aby se většina okamžitě otočila a vrátila se k činnostem, protože nikdo nestál o klikování nebo kolečka, ale upřímně už mě nikdo z nich nezajímal, když jsem blondýnčinu nohu pustil a přestal jí věnoval pozornost.
"Upřímně nechápu, jak jsi mohla tam venku přežít tak dlouho. Jdeme." moje přivřené oči ji pozorovaly a já věděl, že už nejsou jen chladné nebo lhostejné, prosakoval jimi mimo jiné i vztek. To myslíš sakra vážne, co to jako bylo?! Ani jsem se jí nedotkl, když jsem se rozešel směrem z haly ven a cestou s pohledem kamennějším než socha hodil s těžkým sebeovládáním krabičku cigarem na blonďáka, jehož výraz jsem v tuto chvíli ani nechtěl vidět. Neotočil jsem se, když jsem otevřel pusu a tón mého hlasu byl tón velitele anglické armády: "Hned."

Chytil jsem krabičku cigaret a s jistým vítězoslavným úsměvem ji zastrčil do náprsní kapsy své armádní zelené bundy s vyšitými hvězdami na rameni. Možná jsem se tvářil jako vítěz, ale upřímně jsem byl víc překvapený vývojem celé situace, přestože jsem se to překvapení rozhodl na sobě nijak nedat znát. Ne proto, protože bych byl mistr v přetvářce, ale protože jsem věděl, že se všechny tváře, přestože je Will poslal hledět si svého, vždy nechápavě otáčí mým směrem, protože to, aby Kapitán Canning kohokoliv při tréninku zachránil před jistou ránou natož to udělal zcela dobrovolně a ještě s ním okamžitě odešel, se prostě nikdy, nikdy nestalo. Vzbuzovalo to otázky. Ne jenom ty mé, ale i ty otázky zcela jasně vepsané ve tvářích všech okolo. A proto jsem musel dělat, že se nic neděje, ačkoliv jsem se v duchu ptal, proč mu na té odbojářce tak záleží. Jasně, byla jeho úkol, byla jeho mise, ale to nezahrnovalo to, aby se o ni staral jakkoliv víc než bylo potřeba. Znal jsem jeho minulost i odpor k odbojářům, sám byl svědkem jak několik z nich hodiny a hodiny mučí bez jakéhokoliv soucitu nebo projevu emoce v té chladné tváři. A přesto nenechal blondýnu, aby s ní vymetla podlahu. Mohl jí utopit v tom pocitu bezmoci, aby jí donutil se přestat vzpírat, ale on to neudělal. A já tomu vůbec, ale vůbec nerozuměl. 
Než abych se ho ptal, můj pohled se přetočil k blondýnce, která na žíněnce zůstala zničehonic sama. Chvíli jsem přemýšlel, než jsem se rozešel k ní a cestou zkontroloval postoje několika nováčků, prohodil pár vtipných i sarkastických poznámek, udělil pár kliků i trestných soubojů, ale ve finále to byly jen krátké zastávky na cestě za tak jasným a zářivým cílem. Protože ty, Avo Leimaitre, jsi si drze a bezostyšně kradla celou mou pozornost a já se přistihl, že se vždycky, vždycky otáčím jen za tebou. Postavil jsem se naproti ní, jen abych si rozepl bundu, rovnou si ji i svlékl a nechal ji volně viset ve své ruce než jsem před ní jen na dosah pár kroků zůstal stát v tmavém triku. Cítil jsem to známé cinknutí tenkých kovových plíšků, které se mi na kuličkovém řetízku houpaly kolem krku při tom, jak jsem se znovu dal do pohybu a zastavil se jen na dosah ruky před ní a čelil tomu modrému zkoumavému pohledu. Možná to vypadalo, že budu chtít nahradit pozici Sky a otestovat si ji, ale pravdou bylo, že to můj plán pro tuhle chvíli nebyl. 
Díval jsem se na ní zvrchu, možná chtěl něco říct, pronést nějakou odlehčující hlášku, ale neřekl jsem nic, to jen mé rty se zvlnily v krátký úšklebek, zatímco jsem si bundu přehodil tím ležérním způsobem přes rameno, obešel blondýnku a vydal se do zadní části haly. V polovině jsem se ale zastavil, přehodil si párátko v ústech a znovu vyhledal blondýnčin pohled. 
"No tak, pojď, nemáme na to celý den. Myslím, že na žíněnce se můžeš válet i zítra" Ne, že by mě představa ji uzemnit a uvěznit pod sebou dokonale nelákala, ale na to se na nás bohužel upíralo příliš očí plných očekávání. Ne, že by se o mě netradovalo, že spím s nováčky, ale byl jsem chlap, co měl svoje potřeby a ne vždycky si zapamatoval každou hezkou tvář. Nenaděláš nic. Ale u Avy to bylo jiné. Celé to bylo dokonale jiné, protože jsem netoužil po jedné noci, ale toužil jsem po tom pohledu, po tom úsměvu, po té jiskře naděje, kterou jsem viděl v jejích očích když jsem se zmínil o baletu. O tom jsem toužil. Zoufale moc. A nebudeme si nalhávat, že bych byl tak chrabrý rytíř a chtěl jen její duši, ale respektoval jsem hranice. I ty své. 
Jednou rukou jsem zatlačil na těžké kovové dveře, které spolu se zatmaveným sklem neprůstřelného skla oddělovali prostor žíněnek a střílny a vešel dovnitř. Okamžitě mě pohltil zvuk střelných ran pocházející od nejrůznějších zbraní vyskládaných na úhledném pultě uprostřed místnosti a pohled zvedl k neustále se pohybujícím terčům na druhé strany celé téhle střelné dráhy. 
Věděl jsem, že vešla do místnosti, když ke mě dolehla její vůně a já uhnul pohledem do strany, abych se podíval, jak se postavila vedle mě. Byl jsem to já, kdo se otočil a z pultu vytáhl dvě malé automatické pistole s plným zásobníkem na deset ran a podal jí jednu z nich rukojetí vpřed. Hned potom jsem vzal sluchátka a naklonil se k ní, až příliš blízko, aby mě to nechalo klidným, když jsem se s tím tajemným úšklebkem zadíval do té krásné tváře. 
"Deset ran. Pokud tě porazím, vypadá to na hezkou večeři ve dvou, mi amor.." Díky hluku okolo i blízkosti se kterou jsem jí nasazoval sluchátka na uši, se ta nevinná přezdívka dokonale ztratila. Ale rozhodně se neztratil ten pocit, který jsem cítil, když jsem se bříšky prstů dotknul její tváře, když jsem mezi prsty ucítil hebkost jejích vlasů a jen se donutil se znovu lehce pousmát s tím, jak jsem jí sluchátka položil kolem krku. Nevěděl jsem, jaké má zkušenosti se zbraněmi, snad i proto jsem dál zůstával v její blízkosti, když jsem jí zbraň položil do rukou. 
"Deset ran, pojistka, cvak, nepojistka, střílíš.." Ukazoval jsem na jednotlivé části na zbrani a povytáhl obočí. "Už jsi někdy střílela?" Netušil jsem, jaký výcvik probíhá ve Francii, ale dle jejích útoků a rad na Sky jsem předpokládal, že nějaký výcvik absolvovala, jak také tvrdila i Hope. Poklepal jsem o tvrdou desku, kde jsem jí ukázal, jak se zapřít, aby měla co nejlepší pozici na střelbu. 
"Terče se hýbou, musíš předpokládat, jakým směrem, jakou rychlostí a jak rychle a dalece střílí i jednotlivá zbraň. Tahle je lehká, dokonale padne, ale míření je s ní horší právě kvůli odporu.." Přesunul jsem se za blondýnku, nečekal jsem na souhlas nebo na odpověď, možná jsem to dělal automaticky, možná jsem prostě potřeboval a chtěl být v její omamné blízkosti, když jsem se přesunul za její záda, položil ji ruce v rukavicích na útlý pas a zakázal si myslet na to, jak je drobný a perfektně padne mezi mé dlaně, přesunul se dlaněmi na její paže, které jsem upravil do natažené pozice, dal jí ramena dál od tváře, pokračoval až k lokti, který jsem jemně ohnul do žádaného úhlu, dokud jsem se nezastavil u jejích dlaní, kde jsem prst obmotal kolem spouště a pojistky. Byl jsem trpělivý, něžný, přesný a soustředěný, ale u ní jsem u toho posledního silně pochyboval. Naklonil jsem se k ní, přivřel oči před tou vůní, co do mě udeřila a nechala mě zcela bezbranného. Sakra, Greene, vzpamatuj se. Nechtěl jsem se chovat jak nadrženej a zamilovanej puberťák, a tak jsem se jen zhluboka nadechl a zase vydechl. 
"Že jsi to ty, krásko, nechám tě si dát jednu cvičnou střelbu.." Olízl jsem si rty a lehce zvedl koutek úst vzhůru zatímco jsem se odtáhl a znovu vyhledal její oči. Nebál se jejího pohledu, bál jsem se toho svého, který vypovídal až příliš. "Večeře, mi amor.." Naznačil jsem rty a mrkl na ní. Protože jsem vždycky byl tak trochu provokatér a u tohohle anděla nehodlal dělat výjimky.

Upřímně jsem si nebyla úplně jistá, co se vlastně stalo. Proč Hrdlořez zasáhl. Protože nebyl to on, kdo nás poslal bojovat? Nebylo tohle jeho záměrem? Typy jako on jsem dokonale znala a z vlastní zkušenosti věděla, že oni neučí a nevysvětlují. Věří, že jediná cesta je tvrdá realita. Jenže když jsem se dívala za odcházející tmavovláskou, nic z toho nedávalo smysl a já jen přemýšlela, jestli si Canning vůbec uvědomuje, jakou svým chováním spustil reakci. Protože šum kolem jen dokazoval, že nejsem jediná, kdo jeho myšlenkové pochody tak docela nechápe. 
Věděla jsem, že jediný, kdo by mohl něco vědět, je blonďák a možná proto jsem k němu přetočila ten zkoumavý pohled, ale možná to bylo prostě jen proto, že ke mě mířil a ačkoliv u toho stihl ještě rozdávat rady, já věděla, že celou tu dobu mě sleduje. Že to já jsem objektem jeho zájmu. Nebylo to nic nového ani překvapivého, zažívala jsem to denně, ale z nějakého důvodu, z nějakého nevysvětlitelného důvodu mi srdce bilo rychleji, když se zastavil přede mnou, svlékl si bundu a já se dívala na to tričko, ze kterého mu vykukovaly silné paže, na krku se houpaly kovové destičky na těch stříbrných kuličkách a já pocítila nutkavou touhu do nich zaháknout prsty, zatraceně, já si uvědomovala, že bych se nechala strhnout na zem čistě jen ze zvědavosti a touhy zažít, jaké je to mít jeho pevné tělo na tom svém. 
Jenže on mě obešel a s tou rebelsky přehozenou bundou a drzým úšklebkem mi zmizel z dohledu. Co to zase sakra mělo být a proč, proč jsem se na něj otočila s tím jasným nespokojený zamračením? Přehodil si párátko z jedné strany na druhou, bylo to takové klišé, a přesto mu to v té chvíli tolik slušelo a já moc dobře věděla, že nejsem ani zdaleka jediná, která se na něj zasněně dívá. Možná proto jsem se rozešla s tím pohozením vlasů za ním, možná proto jsem se v chůzi provokativně houpala a házela ty sladké leč výhružné úsměvy na dívky kolem sebe, protože mluvil se mnou! Tak si laskavě hleďte svého!
Rozhlédla jsem se kolem, když jsem si uvědomila, kam mě zavedl. Nevyděsily mě hlasité výstřely, naopak. Cítila jsem se tu dobře, střílení byla vždycky má silná parketa. Řekněmě, že jako telekinetik jsem v podstatě snad ani nemohla minout cíl. Následovala jsem ho k pultu se zbraněmi a postavila se k němu, možná zbytečně blízko, když jsem zvedla hlavu a s překvapeným zamrkáním si vyslechla jeho nabídku. Návrh? Oznámení? Jak nazvat tu sebevědomonou větu, kterou jsem v žádném případě nečekala? Dokonce jsem ho v tu chvíli ani nechtěla opravovat! Sklonila jsem krátce oči k malorážce v jeho dlaních, ale mnohem víc než pistole, která by mě zjevně měla rozrušovat mnohem víc, protože mě mohl naprosto jednoduše zastřelit, mou pozornost si kradly jeho ruce, s nimiž mi jemně nasazoval sluchátka, dotýkal se mé tváře, vlasů, celá jeho osobnost se nacházela tak blízko a já si uvědomila, že zadržuju dech, že s napjetím očekávám, co udělá. Sakra, co se to se mnou děje? Ten jeho úsměv, proč jsem z něj měla ten pocit v podbřišku a nebyla jsem absolutně se schopná soustředit na nic z toho, co se mi snažil vysvětlit? Naštěstí jsem přesně věděla, jak se pistole používá, proto jsem se mohla soustředit na jeho rty, které se pohybovaly a nejspíš formovaly slova, ale mě upřímně nezajímalo, co říká. Já se jedn dívala, pozorovala tmavý kroužek uprostřed jeho rtů a mimoděk se kousla do svého spodního rtu, když se mi ty myšlenky rozutekly špatným směrem a já sebou prudce trhla.
Tak dost!
Potěžkala jsem zbrań v rukách a jen krátce přikývla na souhlas, že jsem zbrań v ruce držela. Pušky, samopaly, brokovnice, měla jsem je všechny, i když jsem je obvykle nepoužívala. Sama jsem byla smrtící zbraní, ale Julian vyžadoval absolutní výcvik a já se nehádala. Nikdy jsem se s ním nehádala. Dokonce ani ve chvíli, kdy mě poslal bezbrannou za tyhle zdi k tomuhle zelenookému majorovi, s jehož blízkostí jsem si zcela očividně vůbec nevěděla rady.
Víc jsem se ohnula, abych získala větší stabilitu v rukách a zcela neomilně se tak svým pozadím ve vypasovaných kalhotách natlačila Jakeovi přímo do klína. Byla jsem zvyklá muže svádět a nedělalo mi to problém, jenže cítit jeho ruce na svém pasu, vnímat, že stojí tak blízko, vědět, že se na mě celou dobu dívá tím pohledem. Ne, nebylo to stejné jako kdykoliv předtím. Neuměla jsem si v hlavě srovnat tu situaci, nedokázala si vytvořit ten bezpečný, neprůstřelný prostor mezi sebou a svým úkolem. Jake Green byl můj úkol. Byl jen mise, kterou jsem měla, tak jako všechny před tím, zdárně dokončit. Jenže nic z toho, co jsem dělala, součástí mise nebylo a já si to zatraceně dobře uvědomovala. A štvalo mě to. Prala se ve mě pravá ruka Juliana Eldridge a naivní puberťačka, jejíž idol jí drží v čemci, co by se s trochou nadsázky dalo považovat za objetí. Jenže já puberťačka nebyla a on nemohl být.. nemohl, tečka.
Přivřela jsem jedno oko, sledovala terč, srovnala první i druhou střelku, neváhala jsem, ruce se mi ani nestihly roztřást, když jsem vystřelila a s tichým cinkutím zasáhla pohybující se plechový cíl. Letící střelu jsem při tom jen minimálně vychýlila z původního kurzu. Nebyla jsem nejlepší střelkyně, ale byla jsem rozhodně nejlepší telekinetička. Prohrát nepřicházelo v úvahu. A přesto..
"A když vyhraju..?" zajistila jsem zbrań snad automatickým pohybem a položila ji na pult. Když jsem se narovnala a otočila k Jakeovi, uvědomovala jsem si, že je u mě nebezpečně blízko, ale místo toho, abych ho od sebe odtrčila a vytyčila jasné hranice, jsem se nohou zapřela o stupínek za svými zády a prohnula se v zádech tak, abych se mu zezpodu dívala vyzývavě do očí. Sakra, tyhle hry bych hrát neměla, ne s ním.. jenže ten pohled jiskřících očí byl jako uhrančivý a já od něj nedokázala odtrhnout pohled, když jsem si jemně skousla spodní ret a zamrkala na něj zpod hustých řas. "Co bude, když vyhraju, Majore Greene?" zopakovala jsem svou otázku a nechala ji viset ve vzduchu, když jsem z jeho tváře sklouzla níž, putovala pohledem po jeho rozložitém hrudníku i svalnatých pažích, které si mezi tím stačil založit na hrudi a sakra, proč mu ta uniforma tak slušela? Proč vypadal tak mužně a vzdorovitě, sakra, byl přesně ten typ badboye, na kterého musí letět každá holka, když se na mě díval těma jiskřícíma očima a já odmítala být další zářez na jistě dlouhém seznamu, jenže něco, něco v jeho očích, mě prostě až příliš namotávalo a já si nemohla pomoct když jsem se odlepila ze svého místa a jako před tím on, tentokrát jsem byla já tím, kdo ho obešel a neopomněl si melodramaticky odhodit dlouhé vlasy z ramen v tom nejvíc holčičím gestu, jaké snad existovalo. Postavila jsem se za něj a jen se na něj vyzývavě podívala. "Doufám, že jsi vážně dobrý střelec."

Nejspíš jsem měl uhnout o kousek dál, dát jí prostor, možná jsem to mohl dokonale svádět na to, že jsem chtěl zblízka zhodnotit její postoj, když se tak nesmyslně vyzývavě předklonila a já měl tak výhled na to dokonale tvarované pozadí, které se ke mě tisklo v té pozici, která mě téměř nutila k tomu zvednout ruku, sevřít v dlani ty hebké prameny, co se jí jako vodopád rozprostíraly po zádech a přitáhnout si ji k sobě v té živočišné touze, která mnou prostupovala kdykoliv byla poblíž. 
Výstřel, který zazněl a terč, který se zařadil mezi ostatní s dokonalým průstřelem čela, mě donutil se vzpamatovat a odtáhnout se, stejně tak zkřížit ruce na hrudi, snad jako kdybych je chtěl prostě donutit, aby přestaly myslet na tyhle.. věci. Povytáhl jsem obočí, když jsem sledoval tu perfektní ránu, která mi jen potvrdila, že tohle nebude novicka na kterou jsem zvyklý. Minimálně byla extrémně rychle učenlivá. Vrátilo mě to k otázce, co se přesně ve Francii muselo stát. Můj pohled klesl k jejímu stehnu, které už bylo téměř uzdravené díky práci léčitelů, a neubránil se otázkám i hněvu na to, že tohle musela podstupovat. Sakra, Greene, znal jsi tu holku ani ne druhý den, ale i tak jsem nedokázal zastavit ten příliv hněvu, co rozvibroval mé jindy zcela vychillované tělo. Měl jsem možná jít ještě dál, ale nehnul jsem ani o centimetr, když se ke mě otočila v těch modrých očích jasně zářila výzva, co mě donutila roztáhnout rty v ten drzý úšklebek.
Tyčil jsem se nad ní, vnímal, že se mé tělo po ní natahuje, že zkracuju tu nebezpečnou blízkost, když jsem pohledem zcela bezostyšně sjel po celém jejím těle dolů a znovu nahoru, k jejímu obličeji, k těm rtům, kdy jsem si přál, aby to byly mé zuby, co mezi sebou stisknou ten plný polštářek a sáním ochutnají jeho chuť, až jsem pokračoval ještě výš a své oči naplno zakotvil v těch jejích. V té barvi modři, která mě uchvátila první den a do které jsem se chtěl dívat každou noc i každé ráno. 
"Svobodu ti nedám, Avo. Ale jinak ti dám cokoliv budeš chtít.." Mluvil jsem tiše, ale vzhledem k naší blízkosti jsem si byl jistý, že mě zcela zřetelně slyšela, stejně tak jako důraz na slovo cokoliv. Sakra, kdy jsem tomu tak moc propadl? Kdy jsem se přestal kontrolovat? 
Neodkašlal jsem si ani nepředstíral, že se ta chvíle nestala a že jí nedávám okázale vším čím jsem byl najevo, jak moc ji chci. Protože předstírání jsem nikdy neměl v povaze i kdyby to znamenalo se spálit a shořet na popel. Což se mi v případě blondýnky mohlo klidně stát protože ten zkoumavý pohled, který věnovala mě i mému tělu mě rozhodně nenechal klidným a já měl co dělat, abych udržel ty nastavené mantinely.
Po rtech se mi znovu rozlil pobavený úsměv, když mě obešla a odhodila si dlouhé vlasy tím způsobem, kterým si mě zas a znovu omotávala kolem prstu, protože jsem na blondýnky měl vždycky slabost a tahle.. Damn. 
Olízl jsem si rty a mezi zuby stiskl tmavý kroužek, když jsem rty znovu roztáhl v úsměv a pokrčil rameny. "Mám rád výzvy" 
Vzal jsem si z pultu druhou zbraň, stejně jako ona, ve stejné přikrčené poloze zamířil na pohybující se terče. Nádech a výdech, dělalo se to mnohem hůř, když mi záda propalovala zrovna ona a né ten věčně zamračený morous kterého jsem nazýval svým šéfem. Nebyl jsem nejlepší střelec, rozhodně mi to nešlo s odstřelovací puškou, na to jsem prostě byl příliš netrpělivý, ale zcela jasně jsem si vzpomínal na to, když za mnou Will dlouhé hodiny stál a dookola mě opravoval, dokud jsem netrefil všech deset terčů. Nasadil jsem si sluchátka, co se mi doposud houpala kolem krku. Výstřel, jeden za druhým, nepřemýšlel jsem nad tím nijak hluboce, jednal jsem automaticky, tou dokonale vybroušenou rutinou, když jsem tohle samé ukazoval většině nováčků, ale z nějakého důvodu mě dnes touha trefit všech deset hnala neúprosně dopředu. Vzhledem k tomu, co bylo v sázce.. 
Stáhnul jsem si sluchátka v uších a s tím drzým úšklebkem se otočil na blondýnku. "Itálie? Tipoval bych tě na Itálii, zlato.." Mrknul jsem a znovu se zasmál. Jako kdyby výběr večeře byl předem jasný, protože číslo plného počtu, které hlásala tabule za námi, nepochybně naklonilo všechny váhy osudu na mou stranu.

Zdálo se mi to nebo vzduch v místnosti zhousl a ztěžkl, když se postavil naproti mě, když na mě zhlížel tím zcela očividným způsobem, když jsem si v jeho tváři mohla dokonale přečíst každou jednu věc, kterou se mnou chtěl dělat?
A já?
Zatraceně, já cítila, jak se mi zrychlil dech, když jsem se dívala na ty rty, které mě chtěly políbit a já, já mu to chtěla s neodbytnou touhou oplácet. Byla to chvilka, pár vteřin, kdy jsem mu s tím zkracujícím se dechem koukala na ústa a představovala si, co by se asi stalo, kdybych udělala ten krok, ten jediný krok, který nás od sebe odděloval a prostě ho nechala to udělat, prostě to nechala udělat sebe, přemítala jsem, jestli by tahle místnost byla překážkou nebo lidé v ní, kdybych zavřela oči, políbila ho na rty a nechala tu vzrůstající touhu převzít otěže.
Pohozením hlavy jsem přerušila ten intenzivní oční kontakt a upřela oči na tabuli. Takže cokoliv jo?
Založila jsem si ruce na prsa a zůstala nehybně stát za jeho zády, když si nasadil sluchátka a vzal zbraň. Kdo ví, proč mi hrudí rezonovala ta směsice pocitů, nesnášela jsem prohrávat, byla jsem vychovaná v té cílevědomosti a nutnosti vyhrát, nepřipadalo v úvahu že v něčem, v čemkoliv selžu. Jenže zároveň jsem se dívala, jak s naprostým klidem sestřeluje jeden terč za druhým a zatraceně, bylo to tak sexy! Viděla jsem střílet snad tisíc mužů, ale žádný z nich u toho nevypadal tak zatraceně samolibě a ledabyle zároveň! U šestého terče jsem si uvědomila svůj neklidný dech a u devátého své zaťaté pěsti. Já vážně chtěla, aby.. vyhrál?
Zamračila jsem se, když na mě mrknul a ještě si ze mě dělal legrácky, byla jsem připravená tomu vejtahovi ukázat, že mě ještě neporazil, ne tak jednoduše! Rozčiloval mě, strašně mě vytáčel tím úsměvem, který mu tak hrozně slušel a zároveń jsem měla chuť donutit ho sklapnout!
Neopověděla jsem, prostě jen prošla kolem něj a znovu se uvelebila ve střelecké pozici, nandala jsem si na uši sluchátka a se stoupající vlnou frustrace vystřelila první ránu. Šla vedle, cíl bych netrefila ani omylem, byla jsem na to příliš nesoustředěná a prchlivá, ale ta rána přece jen změnila svůj směr s tím jediným trhnutím očí a zasáhla okraj terče. Nepřemýšlela jsem, nesoustředila se, když hned po ní vyšly další čtyři rychlé výstřely a zelené kroužky na tabuli mi daly vědět, že pět tref prošlo skrz. Nadechla jsem se, trochu ze mě opadával vztek, ale nahrazovalo ho něco jiného, něco, co jsem neuměla ovládat a už vůbec na to nebyla zvyklá.
Byla to zvědavost. Nejistota, nervozita, když se mé neotřesitelné rozhodnutí poslat tohohle vejtahu na dno otřásalo v základech a já si v té nestřežené slabé chvilce představila ten malý, kulatý stůl s kostkovaným ubrusem, zapálené svíčky, sladké, omamné víno a ten úsměv s dolíčky ve tvářích, když se na mě dívají ty jiskřivé limetkové oči. Šestá střela zasáhla svůj cíl. Nadechla jsem se a ošila se, cítila jsem v zádech jeho pohled a ztrácela i ten zbytek konstroly, když jsem věděla, že tam stojí a dívá se. Dívá se na mě. Sedmá střela byla úplně mimo rytmus, ale i ona rozsvítila výsledkovou tabuli zeleně a já si olízla pomalu rty. Jemně se mi třásly ruce, silou vůle jsem se držela, abych se neotočila a nepohlédla na něj. Zatraceně, co to se mnou bylo? Proč jsem vůbec přemýšlela nad tím, jaké by to bylo? Proč jsem tolik toužila po tom spalujícím pohledu, kterému jsem vůbec nerozuměla a který mi přitom říkal naprosto všechno? Proč jsi byl tolik jiný než všichni ti před tebou? Devátá střela proletěla středem a já viděla, jak se drahou rozjel poslední terč. Srdce se mi rozbušilo divokou touhou, jen jeden, stačil jeden a zvítězím. Vyhraju. Vyhraju.. co vlastně? Kousla jsem se do rtu, ty myšlenky byly neodbytné, představy, které rozechvívaly mé tělo tak, jak jsem to doposud nikdy nezažila. Teplo, které se mi vlévalo do tváří, třepotání křídel v podbřišku, zelené oči, ten rebelský úsměv a kluk, který neumí správě vyslovit tu otřepanou frázi mi amor. Stiskla jsem spoušť a pevně zavřela oči.
Když jsem se narovnala, nemusela jsem se dívat na tabuli, abych znala výsledek. Nejspíš mě to mělo děsit, měla jsem si klást ty otázky, tohle jsi mě neučil, Juliane, jenže já byla naprosto klidná a tebe,.. tebe jsem v hlavě vůbec neměla.
Otočila jsem se na blonďáka a cestou kolem něj mu do ruky položila zajištěnou zbraň i sluchátka. Neusmála jsem se, když jsem k němu zvedla oči zpod hustých řas a upřeně se zahleděla do těch jeho.
"Chtěla bych zkusit spíš něco místního." odvětila jsem bez obalu a místo dalších slov zamířila rovnou k posilovacím strojům na druhé straně haly, protože jsem nutně potřebovala ze sebe dostat všechny ty zmatené pocity, které jsem neznala. Byla jsem francouzský špion uprostřed anglické armády, jediný chybný krok mohl vést k jisté smrti a já se přitom nejvíc děsila toho pohledu, který ve mě otevíral pocity, které mě dokonale mátly. Pocity, jenž mě spalovaly uvnitř a hrozně, hrozně chtěly ven.