U Terry

Pravidelné dusání nohou a tiché mumlání rozličných nadávek mě ujistilo, že má společnice je stále za mnou, z kopce se jí evidetně běželo mnohem lépe, i když jsem to v první ulici, která vedla do města, místo rovně vzal doleva a protáhl jí ulicemi ospalého města. Dávno už se setmělo, ulice v téhle části byly většinou prázdné a tiché, zalité jen zlatavým světlem pouličních lamp, měkkým a přívětivým. Běžel jsem poměrně rychle, sledoval jsem své v dokonalém rytmu se střídající nohy, jen abych nepopustil uzdu myšlenkám, které se mi jedna za druhou nořily z hlubin mozku a nutily mě zas a znovu přemýšlet nad tím, co se dneska stalo. Co jsem dovolil, co si dovolila ona. Co všechno jsem jí řekl a co všechno na oplátku řekla ona mě. Že jsem jí dal do ruky zbrań a naprosto odevzdaně tam ležel, zatímco se napřahovala a tím pohledem jí dával zcela jasně najevo, že jsem smířený se smrtí. Byl, byl jsem, přijímal jsem jí s neuvěřitelnou oddaností a úlevou, protože se mi zdálo, jako bych si konečně mohl vydechnout. Lesklá čepel, pevný stisk dlaně a rychlý pohyb, neuhnul jsem ani o centimetr a prostě jen očekával blížící se konec, jen se smířil s tím, že zemřu její rukou a nevadilo mi to, zatraceně, vážně mi to vůbec nevadilo, ale nůž se tupě zabodl do země vedle mojí hlavy a já věděl, věděl jsem, že něo se změnilo. Něco mezi námi, co ani jeden nevyslovil nahlas, to něco, co nás k sobě poutalo a táhlo, něco, čím pohledem přiznala, že mě nehodlá zabít a já jí ho jen oplácel, protože jsem věděl to samé. Nechápal jsem to, absolutně jsem nevěděl, co se to mezi námi stalo, ale v tu chvíli se z odbojářky a vězenkyně stala Sky. Prostě jenom Sky.
Když jsem zvedl hlavu a lehce se s ní zatřásl, abych odehnal ty dotěrné myšlenky, uvědomil jsem si, že zcela bez přemýšlení jsem do téhle zapadlé uličky mířil se zcela jasným důvodem. Neonový nápis nad hlavním vchodem mi oznamoval, že já možná hodlám popírat úplně všechno, co se dnes odpoledne stalo, ale moje hlava zjevně ne. Jen jsem se ironicky ušklíbl a počkal, až mě tmavovláska doběhne. Zatímco se předklonila a s další salvou nadávek se vydýchávala, já si jen prohrábl zpocené vlasy rukou a bez vysvětlení vstoupil dovnitř.
"To jsou k nám hosti. Kde je Bourák, chlapče, dneska nepřijde? Mám pro něj schovanou obzvláštní lahůdku - tři papričky, podívej!" zpoza pultu se vybelhal kulhající stařík a přívětivě se usmál. Byl možná jediný člověk v Redfordu, který mě zcela beze studu zdravil tou strašnou přezdívkou chlapče, ale já to z nějakého důvodu toleroval. Znal jsem ho dlouho, jeho manželku kdysi ještě v utečeneckém táboře ošetřovala moje máma a když jim pak pomohla dostat se do města a oni si otevřeli tenhle malý, tak trochu nelegální obchod, bylo na mě, abych nad nimi dál držel ochrannou ruku, když se moje pověst stávala čím dál krvavější a brutálnější, ale pro tohohle malého sraříka a jeho ještě menší ženu jsem byl pořád chlapcem. Zatímco jsem se díval na balíček chipsů s vyobrazením kuřete chrlícího oheň, samozřejmě že si hned zamiloval mého nového parťáka s šílenou zálibou v nejpálivějších jídlech na světě, já zavrtěl hlavou a opřel se ležérně o pult.
"Dělá problémy, nic mu dávat nebudu." oznámil jsem nekompromisně a založil paže na prsa a vyhnul se tomu lišáckému úsměvu, když stařík zaregistroval taky tmavovlásku za mými zády. "Dal bych si Colu." děsně zaujatě jsem si prolížel barevné obaly neznámých bonbónů, protože jak bych vysvětlil, že si chci dát něco, co bych si ještě před pár dny nedal do pusy ani po mučení, to jsem neměl tušení a tak jsem jen hrál mrtvého brouka a tvářil se, že zase o tolik nejde.
Když se pak stařík vrátil, pořád s tím stejně vědoucím úsměvem a já mu předal peníze, ukázal na mě zdvižený palec, mrknu šilhajícím okem a já ty svoje dvě protočil. Obešel jsem tmavovlásku a vyšel z obchodu ven, kde jsem se posadil na chátrající lavičku popsanou protiarmádními nápisy. Kdybych se více soustředil, nejspíš bych tam našel svoje jméno v souvislosti se slovy jako vrah dětí nebo zkurvysyn, ale já se neobtěžoval. Místo toho jsem vytáhl nůž, stejný, kterým dneska mohla má společnice ukončit mé trápení a jediným pohybem zbavil obě lahve zátek. Položil jsem je na lavičku a počkal, až tmavovláska dojde až ke mě. 
"Pojď sem." promluvil jsem, natáhl ruku a přitáhl si ji za boky rovnou před sebe. Mohlo to vypadat všelijak, když jsem k ní zvedla oči, ale jen jsem se ušklíbl, obtočil ruce kolem jejího pravého stehna a utáhl jí kolem nohy kožený řemínek. Do poudra, které jí zůstalo viset z vnější strany, jsem vrátil armádní nůž a znovu k ní vzhlédl. "Příště tref krk." oznámil jsem s lehkým sarkastickým úšklebkem a pak se už jen rozvalil na lavičku, poklepal vedle sebe a přisunul k ní skleněnou lahev, aniž bych k ní přetočil oči. Ledabyle jsem se zahleděl dolů ulicí na ozářené město a odkašlal si. "Dneska ti to docela šlo. Budeme pokračovat ve fyzickém tréninku. Zítra vyzkoušíme, jak jsi na tom se svými schopnostmi." můj tón byl spíš oznamovací, než že bych jí dával prostor k jednání, na druhou stranu dnes jsem jí dal zcela nepopiratelnou šanci mě zabít a ona ji nevyužila, tak jsem to bral jako vcelku jasný souhlas.

Moc jsem se nedívala, kam míříme, když jsem se soustředila jen na jeden krok za druhým, přičemž byl každý ten jeden zatracený krok těžší než ten první a snažila se už snad posté udržet obsah žaludku na svém místě, protože se mi z toho běhu točila hlava a každý můj sval, i ten o kterých jsem nevěděla, že existují, hlasitě protestoval. Na tohle jsem nebyla zvyklá. Rozhodně nebyla. Nedalo se to srovnat s jakoukoliv službou v kuchyni nebo s praním prádla. Chtělo se mi křičet a hystericky se smát té ironii, že zatímco se mě tady Canning snaží sedřít z kůže, většina žen v Odboji nemá ani šanci na přežití, protože ti velcí muži jim to nedovolí. Možná jsem Anglií pohrdalo, ale muselo se jí nechat, že dává každému šanci. Šanci se zachránit. Šanci bojovat o svůj život a ne jen čekat, až to někdo udělá za ně. Ten systém byl krutý a stále jsem se ještě s jeho krutostí nesmířila, ani s oběťmi, které přinášel, ale chápala jsem ho. Alespoň částečně. 
Když jsem se zastavila a přinutila se nespadnout na kolena, abych nedala záminku Veliteli ještě víc protáčet očima, konečně jsem vzhlédla. Při hledání ztraceného dechu a plic, které jsem nechala daleko za sebou, jsem se rozhlížela kolem. 
Možná už panovala tma, ale nepoznávala jsem obrysy armádních kasáren, tyhle uličky byly neznámé. Můj pohled padl na obchůdek s neonovým nápisem a na světlo, co z něj vyzařovalo a co přinutilo mé nohy se pohnout. V Odboji jsme znali jen stany a lesy, vidět obchod, skutečný obchod, bylo něco, co jsem nemohla si nechat ujít. Když jsem vešla dovnitř, přišla jsem si na chvilku jako Alenka v říši divů a chvíli se snažila vůbec vzpomenout si na to, jak to vypadá, když si můžete jít koupit třeba bonbóny. Nebo ovoce. Nebo cokoliv, co se válelo v naplněných policích a nebyla to jen prastará konzerva fazolí. Něco uvnitř mě bylo na pochybách, něco mělo výčitky, že bych se měla cítit jako vězeň a mělo by mi být líto, že tyhle prostředky lidé za hranicemi tohohle města nemají, ale namísto toho jsem jen pohledem zabloudila na ta již známá rozložitá záda, které jsem pozorovala celou cestu sem. Neslyšela jsem o čem se se staříkem baví a přes hučení v uších, bych to nejspíš ani neslyšela, jen jsem pochopila, že se tady nezdržíme. Odtrhla jsem pohled od barevných nápisů a vyšla ven. Odhrnula jsem si vlasy, co se uvolnily z pevných copů a spadly mi do tváře a následovala tmavovláska na lavičku. Neubránila jsem se překvapenému zdviženému obočí a jisté obezřetnosti, když s tou sebejistotou bral mé boky a stavěl mě před sebe. A ještě víc mě překvapilo, že jsem se nechala. Cukla jsem sebou až ve chvíli, když chladná hnědá kůže opasku políbila mé stále ještě vařící tělo stejně jako mě na kůži stehna zašimraly konečky jeho prstů. A já pohled sklonila, abych zjistila, co to fialovlásek dělá, ale to jsem dělat neměla. Ne, když se v tu samou chvíli zvedly ke mě ty modré oči, které v záři světel pod námi získávaly zvláštní tyrkysový odstín a já se možná mračila, snažila se tvářit nečitelně, ale nezabránila jsem srdci, které se hlasitě rozbušilo. V jeho pohledu nebylo nic, vůbec nic, co by mě k tomu vedlo, ale čím déle jsem byla v jeho blízkosti, tím víc jsem z něj byla nervózní a nesvá. Nesvá ze svého vlastního těla, které snad cítilo stesk po jeho doteku, který trval tak krátce! Chtěla jsem potřást hlavou, něco říct, ale nenacházela jsem slova. Možná jsem chtěla protestovat, že je to jeho nůž, který by si měl nechat, zvlášť po tom, co jsem si přečetla, co na něm bylo napsané, ale já k překvapení všech nechala ústa zavřená. Protočila jsem očima nad tím jeho rozkazovačným tónem, který mě šíleně rozčiloval a vzrušoval zároveň a posadila se vedle něj. A když jsem pohledem klesla k nabízené skleněné lahvi tmavé tekutiny, tenhle den už nemohl být divnější. Vzala jsem ji do rukou a prsty přejela po tom klasickém známém červeném logu. Znovu jsem k němu zvedla pohled, přestože už se dávno nedíval na mě. Sledovala jsem jeho obličej ze strany, snažila se z jeho tváře něco vyčíst, cokoliv, protože to, co dělal, prostě nedávalo vůbec žádný smysl. Ale jeho tvář možná byla tvrdá, ale postrádala jistou počáteční odtažitost. Vnímala jsem jizvu na jeho tváři, sjela pohledem k linii tmavých linek jeho tetování co mizely za lemem jeho mikiny a zamračila se. Sakra, proč na něj tak zírám? Dneska prostě nic, nic nedávalo smysl. A tak jsem radši naklonila láhev ke svým vyprahlým ústům a zhluboka se nadechla. Nebyla jsem připravená na tu chuť a neubránila se úsměvu, který se mi samovolně rozlil na rtech, když jsem zvedla ruku k ústům a napila se znovu. Znovu jsem po něm střelila pohledem, netušila, co je to za past, co je to za zkoušku, když jsem si uvědomila, že svírá v rukou to samé, co já piju. 
"Neříkal jsi náhodou, že brambůrky budou tabu a necháš mě pít colu? Vsadím se, že cola nejspíš není součástí tvé rutiny nebo perfektního vyváženého jídelníčku.." Ušklíbla jsem se a divila se, že vůbec mluvím. Sice svým klasickým sarkasmem, ale s mnohem menším nepřátelstvím. Ačkoliv jsem v ostražitosti nepolevila. Ne, prostě jsem nic z toho nechápala. Naklonila jsem hlavu na stranu, když jsem zas a znovu sledovala křivky jeho tváře, hranu jeho čelisti. Viděla jsem ho bez trička a neměla slov. Ale když jsem se dívala do jeho tváře, byl kapitán nepochybně velmi přitažlivý muž. Samozřejmě čistě v obecné rovině! 
"Jsi muž plný překvapení, Williame Canningu" Nevyznělo to urážlivě. Nejspíš ani pochvalně. Nejspíš jsem to ani nechtěla říct nahlas, ale stalo se a já se přinutilo pohled přetočit na město než mě přistihne, jak na něj nepokrytě zírám. Nevím, cítila jsem snad poprvé od doby, co mě sem přitáhli, zvláštní klid. Vnitřní klid. Smíření. Nepřemýšlela jsem snad poprvé o útěku, nepřemýšlela jsem nad ničím. Jen jsem sledovala noční město a cítila zvláštní pozorumění s tím nejvíc nepravděpodobným mužem. Jenže pak promluvil a já si uvědomila, že má kapitán kromě přitažlivosti i také skvělou schopnost zkazit každou klidnou chvilku svými neustálými rozkazy! 
"A budeme moct být tentokrát oblečení?" Nepřemýšlela jsem a radši se rychle napila coly, abychom na tu větu zapomněli. Protože ano, to, že mě trénuje bez trička je prostě velmi, velmi rozrušující! Nejsem z kamene a tohle.. Zavrtěla jsem hlavou a raději se soustředila na jiné věci než na vzpomínku na to vyrýsované břicho! "Nebudu trénovat schopnosti" Zabručela jsem zcela rozhodně a tvrdohlavě zase já. Navzdory jeho rozkazu, jsem prostě musela protestovat. Tiše jsem si povzdechla. "Nejde o to, že bych je nechtěla ovládat. Lidé umírají, když je používám. Pokud mě dokážeš naučit, jak je vypnout, pak navrhnu kompromis.." Přetočila jsem k němu pohled a krátce se ušklíbla. Nabízím Kapitánovi Anglie kompromis. Ironie. 
Byla jsem unavená, natáhla nohy před sebe a promnula si prsty svaly na stehnech, abych se zbavila jejich brnění, přičemž jsem prsty přejela po nové ozdobě. Pouzdro a jeho váha mě tížila, ale příjemně. Charlie ani Emmett mi nikdy nedali zbraň do ruky. Zatímco on..
"Děkuju." Můj hlas byl spíš šepot a já věděla, že u toho špulím pusu jako dítě, aniž bych zvedla hlavu, ale musela jsem to říct zatímco jsem prsty dál hladila nerovný povrch kůže pouzdra.

Sledoval jsem z úhlu její tvář, když se napila a na hvíli se zatvářila tak roztomile, jak se pro sebe usmála a jen jsem radši hlavu zase přetočil dopředu, protože upřímně jsem sám moc nechápal, co to vlastně dělám. Měla pravdu. Rozhodně to nezapadalo do ničeho, co jsem doposud hlásal, jenže ona taky nezapadala do škatulek, které jsem znal. Byla jiná. Uvědomoval jsem si, že dnešní trénink, ta vypjatá situace, kdy jsem z nejasného důvodu vložil nůž do jejích rukou a zcela iracionálně doufal, že mě nezabije, něco změnila, zlomila. Už jsem se na ní nedokázal dívat stejnýma očima a také jsem byl dost racionální na to, abych si dokázal přiznat, že mi není lhostejná. Něco z ní, z jejího příběhu, z jejích slov, z jejího pohledu se mě dotklo a já to nemohl ignorovat, už ne. Protože i když se mi to nelíbilo a rozhodně mi to nebylo příjemné, uvědomoval jsem si, že svým způsobem si rozumíme. A to bylo děsivé, nebezpečné, riskantní i uspokojivé zároveň.
"Barnettová, vypadala jsi, že zkolabuješ, rychlý cukry." ušklíbl jsem se uštěpačně, když na mě vyrukovala s jídelníčkem, protože jsem asi těžko mohl přiznat, že jsem jí chtěl co, udělat radost? Jo, i mě to znělo jako odně velké klišé a tak jsem se rozhodl raději pokrčit ledabyle rameny a jen se znovu napít, ale měla pravdu, tohle fakt nebyl můj styl a já se v jednu chvíli s odporem otřásl a podíval se na flašku se vším nechutenstvím. "Ale je to naprosto nechutný, tak sladký, jak to někdo může pít?" ještě jednou jsem se znechuceně ušklíbl, než jsem poloplnou flašku vzal a položil jí vedle ní. Asi jsem mohl říct, ať to vypije, protože jí očividně chutnalo, ale to bych nebyl já a tak to zůstalo viset ve vzduchu a já se k tou zatvrzele odmítal vracet. K čemukoliv, co zavánělo jakýmikoliv ústupky, starostí nebo potěšením.
Sledoval jsem město, nebylo asi nic překvapivé, že jsem měl rád tahle osamělá, melancholická místa, v nichž jsem v klidu a tichu mohl na chvíli předstírat, že všechno kolem mě není nasáklé zápachem smrti a strachu. Novinkou byla pouze společnost, která se nacházela vedle mě, celou dobu mě upřeně sledovala, ale já dělal, že o tom nevím, kdo ví vlastně proč, když jsem dál nehnutě shlížel na noční město a přemýšlel, že muž plný překvapení ke mě dokonale sedí. Už dávno jsem se smířil s tím obrazem, který si vytvořili ti kolem, ačkoliv jsem spoustu z těch věcí nedělal, ačkoliv jsem si neužíval zabíjení nevinných, ačkoliv jsem prožíval smrt znovu a znovu, jakkoliv apatický jsem se k tomu snažil být, ačkoliv jsem se budil v nočních můrách se všemi těmi mučenými tvářemi, které jsem nechtěl zapomenout. Nebojoval jsem s tím, jen jsem někdy, v noci jako byla tahle, toužil někomu říct, že to není všechno. Že jsem víc než jsem Hrdlořez.
Jo, bylo to naivní a já místo melancholických keců radši vyndal úplně poslední cigáro, co mi po tom fiasku s Greenem zbylo a zapálil si. Žhnoucí konec špačku ozařoval mou tvář, když jsem zničehonic pootočil hlavu a s pozvednutým obočím se na ni podíval. "Měla jsi nějaký problém s tím, že jsme oblečení nebyli? Proto jsi byla tak nesoustředěná? Chvílema mi přišlo, že mě vůbec neposlucháš." vydechl jsem kouř a zadíval se do té chladné tváře, ale jen mě donutila víc zvednout obočí, když se mému pohledu vyhnula a raději do sebe obrátila zbytek lahve, což bylo více než podezřelé. Kdybych jí neznal, snad bych si myslel, že takhle konverzace zavání.. flirtováním?
Možná bych býval více šťoural, čistě proto, že mě bavilo sledovat každý její přehnaný pohyb, který jen víc upozorňoval na provinilost v její tváři, přece jen jsem byl mistr výslechů, z nějakého důvodu jsem měl náladu se bavit, ale zaujala mě víc větou, kterou pokračovala, protože to přece jen zarezonovalo mou myslí víc, než jsem byl ochoten přiznat.
"Ale ne, snad se nebojíš, že bych umřel?" pronesl jsem s úšklebkem ironicky, ale ve skutečnosti to nebylo to, co jsem chtěl říct. Kvůli mě lidé umírají, to jsi chtěla říct, ne? Tu větu, která mě bodala do hlavy jako ostrý nůž pokaždé, když jsem Hope předkládal další a další nekonečné seznamy mrtvých. Když mi znovu a znovu posílala další parťáky, aby omezila mé sebedestruktivní chování. Když se na mě dívala a oznamovala mi, že zemřel její otec, abych já mohl žít. Naklonil jsem hlavu na stranu a zůstal se jí prohlížel. Přestože byla její tvář tak tvrdá, její rysy ostré a špičaté, když jsem se soustředil na dílčí části její tváře, drobný nos, hluboké oči, semknuté, růžové rty, byly jemné. Jemné, drobné a zranitelné. Uvědomil jsem si, že to ona se snaží tak vehementně držet tu auru odtažitosti, ale její vzhled je křehký. Nadechl jsem se hořkého kouře a pomalu vydechl. Z mého hlasu zmizelo pobavení, nahradilo ho cosi pevného a neoblomného. "Naučím tě je vypnout, slibuju."
Neodtrhl jsem od ní pohled a na rozdíl od ní se to ani nesnažil zamaskovat. Fascinovala mě, nevím, jak jinak bych to nazval, když jsem si ji znovu prohlížel, jako bych ji viděl poprvé, protože se mi zdálo, jako bych měl celou tu dobu na očích pásku a neviděl nic z toho ostře a jasně. Najednou se mi zdálo, že vedle mě sedí člověk, kterého vůbec neznám. Člověk, o kterém jsem měl jasné představy a on je vůbec nenaplńuje. A to mě mátlo. Mátlo a narušovalo ta pravidla, škatulky a loajálnost, kterých jsem se dlouhé roky držet. To bylo nebezpečné. Hodně nebezpečné.
Trhl jsem hlavou a raději znovu potáhl, když promluvila a já si uvědomil, že mě její slova uvedla do rozpaků. Že to bylo to poslední, co bych od ní čekal. A že mám radost. Naprosto nesmyslnou a neopodstatněnou radost.
"Ona mi poděkovala a nikdo u toho nebyl, to není fér.." zamumlal jsem a típnul zbytek cigarety o roh lavičky, když zvedl hlavu a jen se na ní ušklíbl. "Tak co, dojdeš domů po svých, nebo tě mám odnést v náručí? Ačkoliv bych řekl, že roli princezny v nesnázích si už uzurpuje Lemaitre." možná jsem měl být vážný, možná jsem měl říct něco úplně jiného, něco, co mě motalo a dunělo to mou hlavou, ale já nemohl. Byl jsem zmatený a potřeboval jsem si v sobě spoustu věcí ujasnit.

Já tu holku fakt nechápal, netušil, co mají její signály, pohledy a dokonce ani slova znamenat. Od začátku byla taková, záhadná a nečitelná, nedokázal jsem nikdy přesně říct, o co jí vlastně jde a na jednu stranu mě to hrozně štvalo, protože jsem si na čtení lidí založil pověst, na druhou stranu se mi to z nepochopitelného důvodu líbilo a vlastně mě bavilo klást jí ty otázky a z nejasných střípků si pomalu, kousek po kousku skládat dívku, která seděla vedle mě a dívala se na mě s čímsi v očích, co jsem nedokázal definovat ani jako obdiv, ani jako lásku, ani jako chtíč nebo nenávist. Sky Barnettová si drze kradla mou pozornost a já jenom zůstával v setrvalém napětí, protože jsem vůbec netušil, co vlastně chce. 
S pohledem upřeným do její tváře jsem zaraženě opětoval její pohled, když mi zničehonic řekla, ať neumírám. Jistě, dodala pak něco o tréninku a tak, ale upřímně nezemři, Canningu byla asi nejméně pravděpodobná věc, kterou bych od ní očekával. Možná, že kdyby mě dnes odpoledne bodla tím nožem přímo do srdce a nebo mi s oslnivým úsměvem vyznala lásku, nemohlo by mě to méně překvapit. Nezemři, Canningu.. asi jsem si to bral příliš osobně, ale něco, něco uvnitř mě tu větu hýčkalo, opečovávalo a posílalo ji do mé hlavy jen znovu a znovu.  
Když jsem vstal a díval se, jak pomalu odchází, nemohl jsem z ní spustit pohled. Byla drobná, zranitelná, drzá a panovačná, urážlivá a slabá, a přesto jsem neodolal a na tom místě, kde všude kolem mě svítily nápisy o mé smrti a cestě do pekel, jsem se pro sebe naprosto nelogicky usmál. "Zvládnu to, Barnettová."
Vydal jsem se za ní, sledoval její váhavé kroky a jen se ušklíbl, nejspíš jsem mohl a měl podotknout, že fakt nic nevydrží, bábovka, nejspíš jsem měl vyjmenovat všechny její nevyhovující části těla, bylo jich hodně, nejspíš jsem měl přimhouřeným pohledem a nespokojeným mlaskáním dávat najevo svou ryzí nespokojenost, jak jsem to dělal, když některou z těch výzev nesplnil Jake, ale já neudělal ani jedno z toho, když jsem pár kroky došel k ní a dokonce jí předešel, jen abych se postavil před ní a naprosto bez varování se sklonil, chytil jí oběma rukama za zadek a prostě si ji jen tou surovou silou hodil přes rameno. Když pohrdá nošením v náruči, zbývá mi něco jiného? 
"Už jsem ti říkal, že my tady u nás na osobní prostor sereme? Tak sebou moc neházej, nebo skončíš na zemi jako pytel brambor." prohodil jsem výsměšně, ale tón mého hlasu byl hravý. Možná jsem to neuměl dát najevo, ale já byl spokojený s její snahou i tou hrdě vztyčenou bradou, i když se jí ty vratké nohy podlamovaly. Možná byla křehká a zranitelná, malá, slabá, zlomitelná jako tyčka, ale uvnitř.. uvnitř byla silnější než se zdálo a mě se to líbilo. 
Přesun