U Terry

Pravidelné dusání nohou a tiché mumlání rozličných nadávek mě ujistilo, že má společnice je stále za mnou, z kopce se jí evidetně běželo mnohem lépe, i když jsem to v první ulici, která vedla do města, místo rovně vzal doleva a protáhl jí ulicemi ospalého města. Dávno už se setmělo, ulice v téhle části byly většinou prázdné a tiché, zalité jen zlatavým světlem pouličních lamp, měkkým a přívětivým. Běžel jsem poměrně rychle, sledoval jsem své v dokonalém rytmu se střídající nohy, jen abych nepopustil uzdu myšlenkám, které se mi jedna za druhou nořily z hlubin mozku a nutily mě zas a znovu přemýšlet nad tím, co se dneska stalo. Co jsem dovolil, co si dovolila ona. Co všechno jsem jí řekl a co všechno na oplátku řekla ona mě. Že jsem jí dal do ruky zbrań a naprosto odevzdaně tam ležel, zatímco se napřahovala a tím pohledem jí dával zcela jasně najevo, že jsem smířený se smrtí. Byl, byl jsem, přijímal jsem jí s neuvěřitelnou oddaností a úlevou, protože se mi zdálo, jako bych si konečně mohl vydechnout. Lesklá čepel, pevný stisk dlaně a rychlý pohyb, neuhnul jsem ani o centimetr a prostě jen očekával blížící se konec, jen se smířil s tím, že zemřu její rukou a nevadilo mi to, zatraceně, vážně mi to vůbec nevadilo, ale nůž se tupě zabodl do země vedle mojí hlavy a já věděl, věděl jsem, že něo se změnilo. Něco mezi námi, co ani jeden nevyslovil nahlas, to něco, co nás k sobě poutalo a táhlo, něco, čím pohledem přiznala, že mě nehodlá zabít a já jí ho jen oplácel, protože jsem věděl to samé. Nechápal jsem to, absolutně jsem nevěděl, co se to mezi námi stalo, ale v tu chvíli se z odbojářky a vězenkyně stala Sky. Prostě jenom Sky.
Když jsem zvedl hlavu a lehce se s ní zatřásl, abych odehnal ty dotěrné myšlenky, uvědomil jsem si, že zcela bez přemýšlení jsem do téhle zapadlé uličky mířil se zcela jasným důvodem. Neonový nápis nad hlavním vchodem mi oznamoval, že já možná hodlám popírat úplně všechno, co se dnes odpoledne stalo, ale moje hlava zjevně ne. Jen jsem se ironicky ušklíbl a počkal, až mě tmavovláska doběhne. Zatímco se předklonila a s další salvou nadávek se vydýchávala, já si jen prohrábl zpocené vlasy rukou a bez vysvětlení vstoupil dovnitř.
"To jsou k nám hosti. Kde je Bourák, chlapče, dneska nepřijde? Mám pro něj schovanou obzvláštní lahůdku - tři papričky, podívej!" zpoza pultu se vybelhal kulhající stařík a přívětivě se usmál. Byl možná jediný člověk v Redfordu, který mě zcela beze studu zdravil tou strašnou přezdívkou chlapče, ale já to z nějakého důvodu toleroval. Znal jsem ho dlouho, jeho manželku kdysi ještě v utečeneckém táboře ošetřovala moje máma a když jim pak pomohla dostat se do města a oni si otevřeli tenhle malý, tak trochu nelegální obchod, bylo na mě, abych nad nimi dál držel ochrannou ruku, když se moje pověst stávala čím dál krvavější a brutálnější, ale pro tohohle malého sraříka a jeho ještě menší ženu jsem byl pořád chlapcem. Zatímco jsem se díval na balíček chipsů s vyobrazením kuřete chrlícího oheň, samozřejmě že si hned zamiloval mého nového parťáka s šílenou zálibou v nejpálivějších jídlech na světě, já zavrtěl hlavou a opřel se ležérně o pult.
"Dělá problémy, nic mu dávat nebudu." oznámil jsem nekompromisně a založil paže na prsa a vyhnul se tomu lišáckému úsměvu, když stařík zaregistroval taky tmavovlásku za mými zády. "Dal bych si Colu." děsně zaujatě jsem si prolížel barevné obaly neznámých bonbónů, protože jak bych vysvětlil, že si chci dát něco, co bych si ještě před pár dny nedal do pusy ani po mučení, to jsem neměl tušení a tak jsem jen hrál mrtvého brouka a tvářil se, že zase o tolik nejde.
Když se pak stařík vrátil, pořád s tím stejně vědoucím úsměvem a já mu předal peníze, ukázal na mě zdvižený palec, mrknu šilhajícím okem a já ty svoje dvě protočil. Obešel jsem tmavovlásku a vyšel z obchodu ven, kde jsem se posadil na chátrající lavičku popsanou protiarmádními nápisy. Kdybych se více soustředil, nejspíš bych tam našel svoje jméno v souvislosti se slovy jako vrah dětí nebo zkurvysyn, ale já se neobtěžoval. Místo toho jsem vytáhl nůž, stejný, kterým dneska mohla má společnice ukončit mé trápení a jediným pohybem zbavil obě lahve zátek. Položil jsem je na lavičku a počkal, až tmavovláska dojde až ke mě. 
"Pojď sem." promluvil jsem, natáhl ruku a přitáhl si ji za boky rovnou před sebe. Mohlo to vypadat všelijak, když jsem k ní zvedla oči, ale jen jsem se ušklíbl, obtočil ruce kolem jejího pravého stehna a utáhl jí kolem nohy kožený řemínek. Do poudra, které jí zůstalo viset z vnější strany, jsem vrátil armádní nůž a znovu k ní vzhlédl. "Příště tref krk." oznámil jsem s lehkým sarkastickým úšklebkem a pak se už jen rozvalil na lavičku, poklepal vedle sebe a přisunul k ní skleněnou lahev, aniž bych k ní přetočil oči. Ledabyle jsem se zahleděl dolů ulicí na ozářené město a odkašlal si. "Dneska ti to docela šlo. Budeme pokračovat ve fyzickém tréninku. Zítra vyzkoušíme, jak jsi na tom se svými schopnostmi." můj tón byl spíš oznamovací, než že bych jí dával prostor k jednání, na druhou stranu dnes jsem jí dal zcela nepopiratelnou šanci mě zabít a ona ji nevyužila, tak jsem to bral jako vcelku jasný souhlas.