Sky Barnett

APPEARANCE
Jsem výškově malá, nemůžu tvrdit, že bych někdy za svou výšku schytávala nějaké posměšky, protože do té fáze své normální puberty, kdy vás zajímají názory ostatních puberťáků, jsem nikdy neměla šanci dojít. Ale kdybych si to představila, možná by to bylo tak. Nejspíš, Charlie to dost často rýpavě říkal, když jsem mu věčně věků sloužila jako opěrka po dlouhém dni a já se na to jen mračila a dost rázně ho ze svých ramen shazovala. Jsem dost hubená, drobná, rozhodně žádný ten vytrénovaný styl. Ne, rozhodně nejsem někdo, kdo by se mohl pyšnit poprsím bouchajícím o zuby při běhu nebo svalnatými lýtky. Jsem možná drobnější, ale a to můžu tvrdit, že jsem o to obratnější a rychlejší, ono když většinu života utíkáte, naučíte se to bravurně. Nemyslím si, že bych kdy byla něčím výrazná, ale když si vzpomenu na hřejivé prsty své matky, která mi s tou něžností splétala tmavě modré vlasy do copů, teď už poznamenaných růžovými pramínky od barvy sebrané v jedné zničené drogerii, dívala se mi s tím laskavým úsměvem do očí a vždy tvrdila jediné - že je na mě něco speciálního. Ty oči barvy oblohy, které tak jasně šli ruku v ruce s tím, co si zrovna myslím. Máma tvrdila, že zářily. Troufla bych si tvrdit, že ten život v nich dávno pohasl do chladných odstínů.

Nic zajímavého není ani na mé tváři. Dříve usměvavé rty teď stažené v úzkou linku, pohled, který spíš kriticky hodnotí a rozhodně jen tak nedůvěřuje. Nejsem někdo, kdo by neuměl dát své emoce najevo, naopak, na mé tváři se promítají téměř dokonale. Ale jestli mě tenhle život něco naučil, je schovávat si ty vzácné momenty pro vzácné lidi. A těch v mém životě už mnoho nezbylo.. O oblečení nebo nějakém stylu se také mluvit nedá, ne, že bych nechtěla vypadat jako dáma, někdy možná, v těch sladkých naivních chvílích, ale šaty jsem nosila naposledy jako dítě, podpatky viděla jen v těch hezkých filmech a reklamách než jsem dostala to, co zrovna bylo po ruce, což bylo oblečení po bratrovi a že to nebyla má velikost vysvětlovat nemusím. Není proto žádnou tajností, že preferuji tahat oversize mikiny, které už schovají kompletně všechno, čím bych jakkoliv mohla oslnit, k tomu džíny nebo tepláky a na nohy cokoliv, co mi nebude překážet v rychlém přesunu. A v neposlední řadě čepice zpod které vykukují neposedné prameny a ty již zmíněné copánky. Čepice je bezesporu mým charakteristickým znakem. Lehce zašlá, občas otrhaná, ale má. Protože pro mě má mnohem větší význam než cokoliv jiného na světě. A to samé i ten stařičký, poškrábaný mp3 přehrávač. Ty malá věčně zamotaná sluchátka se kterými se nejraději válím na nějakých liduprázdných místech a poslouchám ta slova písní, co za ty roky znám naprosto nazpaměť.

Co říct o mém charakteru, aby to vyznělo hezky? Oči jsou branami do duše a do té mé jsou přímo otevřenou pozvánkou. Protože jsou skutečně stejně proměnlivé a nestálé jako celá má povaha. Dokážou zářit modře, klidně, jako ten klidný slunečný den bez mráčku, kdy lehce pousměju, uklidním, zpomalím a nadechnu se, snad si i dovolím na chvíli snít, v těch momentech, kdy jsem sama nebo s lidmi se kterými se cítím v bezpečí. Dokážou být stejně tak ale ledově modré, chladné, nevěřícné a odtažité, to je ten okamžik, kdy se uzavírám do sebe, ukončuji konverzace, hledám útěk nebo očekávám konfrontaci. A té se skutečně nebráním, už ne. Ne, protože v mém nitru zuří neustálá bouře, která po těch stejných vlnách proudí i ven, další odstín, další temnota v něm, která signalizuje jen to, že se chystá něco zvrhnout. Nebojím se ostrých slov, nebojím se stát za svými názory, nebojím se být drzá, hádavá, rýpavá, možná nerespektující, dostatečně nepokorná, ale naučila jsem se hlavu jen tak nesklonit, už ne. Protože už nezbyl nikdo, kdo by mě před těmi tvrdými rozhodnutími chránil, a tak to všechno musím zkusit sama, zvládnout sama. Možná jsem sobecká, možná jsem pro někoho jen spratek, ale jsem odvážná a tvrdohlavá. Nebojím se a neustoupím jen proto, protože se mnou lidé nesouhlasí, protože jsem malá, protože jsem holka, protože jsem slabá, neužitečná a zbytečná. Nenechám se ostatními definovat nebo řídit. Nenechám si diktovat jakou cestou se mám dát, co je špatné, co ne. Která strana dělá co. Už ne. Už jsem pro to ztratila jakýkoliv důvod, snažit se zapadnout, snažit se to pochopit.. Věřím sama v sebe. Protože není to nakonec to jediné, co nám zbyde, když všechno ostatní shoří na popel? To ta bolest. Ta bolest lidi mění. Ta ztráta. Ty pochybnosti, ty výčitky, byla to má vina, že zemřeli..? Prokletá. Kolikrát to bylo jediné slovo, které mě definovalo, když se svět proměnil v hromadu oživlých mrtvol a mí přátelé se k nim jeden za druhým přidávali. Kvůli mě? Kvůli mé ochraně? Možná jsem zlomená. Sama a ztracená...

Nebudu lhát, že ve mě není ta osoba, kterou jsem bývala dřív. Ta laskavá, milující, oddaná, občas naivní a občas hravá, drzá. Ta, co věřila v ty lepší zítřky. Pořád tam je, ta, co se snaží odpustit, co se to snaží pochopit, co v sobě chce najít kousek toho optimismu a radosti ze života.  Ale pravdou je, že je čím dál tím těžší ji najít.


STORY
Na život předtím se stále hůř a hůř vzpomíná. Snad jako kdyby realita dnešního života byla to jediné, co tady kdy bylo. Špatně se vybavují ty tváře, tváře, co se čím dál tím víc rozmazávají a splývají, když zbývají jen ty konejšivé hlasy, jen ty písně, ukolébavky, smích, pláč, řev, vztek a bolest.. To, co zůstává, když všechno ostatní zahaluje mlha, když se to halí do toho černého oblaku, do těch temných vzpomínek.
Nevybavuji si místo, připadá mi zbytečné vzpomínat na názvy něčeho, co už nejspíš neexistuje. Pamatuju si na klid, na klid, který jsme měli v tom průměrně velkém bytě na okraji, kde jsme bydleli všichni pohromadě. Otec s tím neurčitým výrazem, ale jiskřivýma očima, matka, živá, veselá, co ráda zpívala a plácala otce láskyplně utěrkou po rameni, když mlaskal a zase si stěžoval nad ranními novinami na ekonomickou situaci. Na ty věčné hádky s bratrem, když jsem se marně pokoušela se tomu velkými staršímu bráchovi, co zdrhal tajně za kámošema, tahal si ty holky tím oknem toho přízemního bytu, vyrovnat. Chtěla jsem být s Charliem, i přesto, že jsem byla tak malá. Protože hádat se s ním o dobu v koupelně, mytí nádobí, házet po něm popcorn z mikrovlnky a věčně prohrávat hádku o večerní film, bylo ve finále všechno, co jsem kdy chtěla.

Bylo mi jedenáct, když zaútočili, když se svět proměnil v chaos. Nechápala jsem, co přišlo. Co narušilo klid našich sobotních rán. To, když si naši zběsile balili tašky, zatímco se za okny ozývaly rány, křik, kouř, auta, co zběsile narážela jedno do druhého, rádio, co dookola v té nekonečné smyčce, co mi doteď rezonovala tak jasně hlavou, opakovalo"..opakuji toto není zkouška, toto není zkouška ale nouzové hlášení. Okamžitě se přesuňte do bezpečí, jsme pod útokem, opakuji pod útokem. Odeberte se do nejbližšího úkrytu.." Nechápala jsem ten chraplavý hlas, ty naléhavé pohledy, tu roztřesenou ruku Charlieho, co mě chytil a pevně držel, když jsme se proplétali lidmi. Těly, které padali na zem, jen aby se z něho znovu zvedli. Jen aby na mě upřely ty prázdné oči, ten úsměv, který mi rozechvěl každou buňku v těle, zatímco dnes už mě nechává chladným. Svět se otočil a proměnil a já si nepamatuji na nic víc než jen na tu hřejivou dlaň svého bratra, která mě jako jediný pevný bod v tomhle světě zkázy, držel stále na místě.

Do úkrytu nebo utečeneckého tábora jsme se nikdy nedostali. Nebo lépe řečeno, nikdy nás dovnitř nepustili. Bylo tam tolik lidí, tolik lidí, co čekalo před námi, co prosilo o svůj život, co se dožadovali pozornosti u těch tvrdých tváří v těch uniformách se samopaly na zádech, kteří na jejich prosby nereagovali. Nemohli nás pustit, protože nejdřív museli pustit ostatní. Ti, kteří měli dost peněz, dost moci, dost postavení nebo dost štěstí. Byli jsme pro ně možná hrozba, nevím, netuším, co to tehdy bylo. Pamatuji si jen na ty tváře, tolik nářků, tolik bolesti a zraněných lidí, když jsme hodiny stály před branami, které se neotevíraly, ale naopak pevně zamykaly. Ta zoufalost v těch všech očích, i v těch našich vlastních, když jsme vyčerpaní do setmění seděli na studené zemi, dokud nepadla tma, dokud se to místo neproměnilo ve slepé peklo protknuté výkřiky a hysterií. Dokud nezbyl jen oheň z dalšího ohořelého auta, který osvětloval to, co zůstalo. Nás. Je.
Tehdy otec zakročil, využil rozruchu u bran, využil těch střel samopalů, co nám čistili cestu a otočil nás druhou stranou. Byli jsme jen my proti všemu, ale nehodlal sedět a čekat, až nás jedna ze stran zničí. Prostě někomu sebral ten sekáček a jako řezník z povolání masakroval všechno, co mu přišlo pod ruku. A tak jsme utíkali, a utíkali.

Nevím, jaká uběhla doba, když jsme si z jednoho domku na okraji udělali bezpečné místo. Zabarikádovali ho, sledovali okolí a každého nemrtvého okamžitě likvidovali. Naučili se žít ze zásob, naučili se žít tiše a nevzbuzovat pozornost. A dalo se to zvládnout. Dalo. A já měla na chvíli pocit, že by to možná mohlo být zase všechno dobré. Ale nebylo. Nebylo, když byl otec na jedné ze svých výprav pro zásoby, zatímco my jsme seděli doma a v tichém obýváku hráli karty. Dokud se neozval ten ruch, ten známý nelidský chrapot. Dokud se máma nechytila nože, dokud nám nenařídila sedět na zadku a šla se tam podívat sama. Ale Charlie ji nikdy neuměl poslouchat, měl pocit, že to musí být on, kdo nás musí chránit, když tu táta není, přestože byl taky jenom dítě, a kdyby ji tehdy v noci poslechl, možná to mohlo dopadnout jinak. Možná  by ho nemusela pak zachraňovat, když ho přepadli dva infikovaní a nemusela u toho skončit sama zraněná.
Když se otec vrátil, bylo ještě všechno v pořádku. Máma sice byla pobledlá a na ránu na ruce si tiskla obvaz, ale působila v pořádku. Pamatuji si, jak mě ještě ten večer líbala do vlasů a tím jemným hlasem zpívala tu známou písničku a já v její vůni a sladkých slovech našla útěchu a spánek. Dokud mě o pár hodin později neprobudila, dokud mě z jejího náručí nevyrvali a neodnesli pryč. Dokud jsem neviděla její prázdný pohled. Nikdo jsme nevěděli, že se můžeš nakazit. Až do té doby..
Věděli jsme, že je něco špatně. Něco bylo hrozně špatně, když otec zamkl mámu v koupelně a tvrdil, že si potřebuje odpočinou a bude v pořádku. Přáli jsme si mu věřit, ale nevěřili. Teď už zpětně vím, že to věděl i táta. Jen neměl nikdy srdce na to zabít někoho, koho miloval. Nedokázal si připustit, že je pryč. A tak bylo snazší pro něj předstírat. Nechodili jsme tam, naučili se usínat s jejím tichým sténáním, fungovat a růst s její přítomností za zdmi, dokud nepřišli oni. A rozhodně nebyli nemrtví. Naopak byli až po zuby ozbrojení, v těch zelených uniformách, s tím nečitelným tvrdým pohledem. Naši zachránci. Chtěli nás odvézt na základnu, do bezpečí. Dokud ji neuslyšeli. Dokud ji nenašli. Dokud se na nás dívali s tím překvapeným pohledem, kdy se jen ptali na další otázky a samopalem namířili na její hlavu. Pamatuji si, jak otec křičel, ať to nedělají, že je jen nemocná, prosil je na kolenou, ale oni jedním výstřelem utišili ten dennodenní křik se kterým jsme se naučili žít. A to ticho bylo ohlušující. Ale netrvalo dlouho, když jeden z vojáků namířil zbraní na zoufalého otce, který se ve vzteku vrhnul na ně a střelou do hlavy ukončil i jeho trápení. A pak se rozpoutalo peklo. Nemohla jsem nic dělat, nemohla jsem nic dělat, když jsem jen brečela a sledovala to dění, zatímco Charlie u otcovo mrtvoly z plných plic řval. A s jeho řevem přicházelo i něco dalšího. Vítr, tak silný a prudký, že rozrazil okenice, že vyrval samopaly z rukou vojáků, že je odmrštil stranou zatímco já i Charlie zůstali pevně stát. Viděla jsem jeho rozčílené oči, co se upřely do těch mých, když mě jen zas a znovu vzal za ruku a znovu donutil opustit další místo. Další domov. A tak jsme zůstali jen my dva. Bez domova, beze zbraní, s bolestí v srdci a temnotou před námi. A rozhodli se jí čelit, společně. I když jsem věděla, že ani jeden z nás už po tomhle nikdy nebude stejný.

Nikdo jsme nemluvil o tom, co se stalo. Tolik bolesti, tolik překvapení a tolik něčeho, co nás oba zaskočilo.. Charlieho schopnost přivolat vítr, divoký a nezkrotný, stejně jako jemný vánek, co mi čechral vlasy a líbal mě na tvář. Nemluvili jsme o jeho schopnostech, dokud plnili svůj účel. A my se díky ní mohli naučit přežít. Toulali jsme se dlouho, nikdy nezůstávali moc dlouho na jednom místě, potulovali se v těch opuštěných uličkách Birminghamu, daleko od hlavních bran, daleko od vojáků, kterým jsme odmítali věřit a jakkoliv se jim vydat vstříc, ač jsme časem pochopili, že každý, kdo má schopnosti musí tuhle realitu přijmout. Musí nastoupit do služby. A já se odmítala Charlieho vzdát stejně jako on mě. Možná by to pro něj bylo lepší, možná by se cítil víc v bezpečí, ale on těmi zelenými uniformami tolik pohrdal. A já se mu nedivila. Nedivila jsem se mu, když jsme byli svědky tolika krutých vyhlazení, tolika hladu a strachu v očích těch bezbranných lidí žijící na okraji o které se nikdo nezajímal. Ale buďme upřímní, ani my jsme nebyli hrdinové. Ani my jsme je nemohli zachránit a museli chtě nechtě před tím vším zavírat oči.
Charlieho schopnost slábla. Nebo mizela a znovu se objevovala, ve chvílích, kdy nás napadli už na ni nebylo spoleh, zmizela během chvíle, stejně jako se náhle přiřítila. A to nás dost často dostávalo do potíží. Stejně jako všechny ostatní, kdo se k nám za tu dobu připojil. Jenže Charlie nebyl jediný jehož schopnosti slábly, nebo mizeli úplně, když jsme se ocitli pod útokem nemrtvých nebo narazili na nepředvídatelnou hordu. A neměli se jak bránit. Stalo se to úplně stejně, kdy jsem s Charliem sledovala jak každý jeden z našich tehdejších přátel padá k zemi pod jejich převahou, jak mizí v záplavě těch oživlých těl a my jsme měli být další. Měli. A já jsem možná vždycky věděla, že jednou nás přesně tohle čeká.. Dokud se neobjevili oni. Ne vojáci, ne ti hrdinové za ostnatým drátem.. Ale oni, odboj. Ten, co rozsekal ty, kteří nám překáželi v cestě a zachránil nás. Nebylo jich mnoho, když náš odvedli do své základny, když nás zabalili do dek a dali nám teplé jídlo, ale bylo to víc, než pro nás kdy kdokoliv jiný udělal. A Charlie se rozhodl jim tuhle laskavost oplatit.

Zůstali jsme u odboje. Můj již dospělý starší bratr se rozhodl, že je to pro nás nejlepší volba. Nikdo se mě neptal na názor, na to, co chci já sama pro sebe, když mě nechával na základně se všemi těmi neznámými lidmi a chodil na všechny ty mise. Když mě umlčel těmi argumenty, že nám tady nic nechybí, ačkoliv jsem věděla, jak moc riskuje, jak bojuje s větrnými mlýny, jak věří naivním snům, kterým já pomalu věřit přestávala. Chodil tam ven, a vracel se šťastnější než kdy dřív. Jeho jméno oslavovali, stejně jako jeho schopnost, které z nějakého neznámého důvodu pokaždé, když mě opustil, rostli. Smál se, udělal si přátele a stával se hvězdným členem, a já měla pocit, že ho ztrácím. Zůstávala jsem dost často sama, nemohla jsem bojovat, protože mi Charlie zakázal se cvičit a posílal mě rovnou do kuchyně a ošetřovat zraněné. Fuck, jak já jsem to nesnášela. Nesnášela jsem zápach té dezinfekce, všechny ty pohledy, bolestné mumlání, křik i proměny, které byly rázně umlčovány. A když jsem takhle bezmyšlenkovitě, s tím naštvaným výrazem, protože Charlie mě tady zase nechal, obvazovala popálenou dlaň jednoho z odbojářů, ten někdo, na mě skutečně promluvil. A já tomu troufalci jako vždy věnovala svůj vražedný pohled který mi opětoval tím širokým úsměvem, který mu vydržel dodnes. Později v ten večer mi neznámého, před kterým jsem tak drze po prvním setkání utekla, bratr představil, znovu ten úsměv, znovu ty jiskřivé oči a já věděla, že už jen tak nezmizí.  A tak jsem poznala Emmetta, mého nejlepšího přítele. Jediného člověka, kterého jsem kdy znovu pustila do svého bolavého zraněného světa. A zjistila, že s ním, už nebyl tak prázdný a sklíčený.
Emmett byl skvělý, jeho energie byla neuvěřitelně nakažlivá a taky dost často otravná. Byl to sice snílek a veselý optimista, ten, kterého nic nerozházelo, ani má blbá nálada nebo uštěpačné poznámky, když mě štípal do tváří a cuchal mi vlasy tím způsobem, který jsem milovala i nesnášela zároveň. Ale byl tady pro mě. Vždycky. I ve dnech, kdy se Charlie dlouho do noci nevracel a já bezduše hleděla do plamenů. V ty chladné noci mi přehazoval přes ramena svou mikinu, nasazoval jeho oblíbená lvlDK slucházka, které si zachránil z doby před tím vším a ze stařičkého mobilu, který zachránil z trosek, mi pouštěl ty písně, které jsem časem znala nazpaměť. Benjiho rap a písně bych zazpívala i ze spaní. Pokradmo jsem Emmettovu tvář sledovala, když se nedíval, protože možná bych to nepřiznala, ale fascinoval mě jeho nadhled, na rozdíl ode mě denně riskoval s mým bratrem život a přesto neztratil ten úsměv. Uměl se se mnou smát i bavit, učit mě na skatu, držet mě když padám, stejně jako mlčet, když jsem nechtěla mluvit a z měkké trávy pozorovat oblohu, aby nezapomněl přirovnávat její barvu k mým očím a mé náladě.  A jak často říká, ta světlá pomněnková, ta je prý jeho nejoblíbenější. Pff, pitomec. Emmett s bratrem byli jediní lidé v mém životě, díky kterým jsem měla pocit, že by věci možná nemuseli být tak špatné, dávali mi naději, dávali mi sny a víru. Ale naděje je vrtkavá věc, falešná a hloupá. Tak strašně hloupá..

Začala jsem to nesnášet. Nesnášet ty dlouhé noci, kdy jsem čekala sama na oba nebo jednoho z nich. Nesnášela jsem tu nejistotu, ty pocity bezmoci, kdy jsem prostě jen byla poslána pro další zásoby nebo výpomoc v kuchyni. Charlie zakázal mě trénovat, jen se naučit nejnutnější obranu, chtěl, abych měla hezký život. Ale byl? Ne, pro mě ne, brácho. A tak jsem se jeden den zasekla. Byla jsem dospělá stejně jako on a odmítala si nechat řídit život nebo diktovat další pravidla. A tak jsem ho přemluvila, že půjdu na další misi s ním. Přemlouval mě, ať zůstanu, ale já si s tím vzdorným pohledem jen zabalila jen skromný batoh a odmítala z toho všeho jakkoliv uhnout. A tak svolil. Šli jsme jen malá skupinka lidí, měli jsme nasbírat zásoby v nedaleké vybydlené vesnici, jen výzvědná mise v okolí, nic hrozného. Kromě Charlieho s námi nebyl nikdo jiný se schopnostmi a vše probíhalo až směšně hladce. Líbilo se mi být venku, mimo ten vytyčený tábor, znovu se moct volně nadechnout.. ale ten klid netrval dlouho. Nevím, jakto, že jsme tol nečekali. Že jsme si nevšimli, že zatímco jsme pátrali vesnicí, na kopci za námi se formovala horda. Musela putovat několik dní, byla obrovská a nekonečná, tolik těl, tolik lidí, lačnící po nás. Dávno jsme zjistili, že čím silnější schopnost, tím byli infikovaná hladovější a zběsilejší a Charlie pro ně byl jako maják, který nás všechny hnal ke zkáze. Tolik těl, tolik křiku, tolik mrtvých kolem nás, všichni do jednoho z oboje vedle mě padali k zemi, když jsem kolem sekala zbraní a jen víc a víc ustupovala, neviděla konec ani začátek, ztrácela se v moři cvakajících zubů a škrábajících nehtů, dokud mě před potopením znovu nezachránil. Dokud nerozsekl všechny, kteří mi chtěli ublížit jedním mávnutím a jeho hřejivá dlaň byla ta věc, která mě jako vždycky zachránila. Dívala jsem se do těch hřejivých očí, stejných jako byly mé vlastní, nechránil se, věděl, že větrná clona, kterou nás obklopil vydrží a ustojí to, co se dělo za námi, když mě ale varovně táhnul dál, do úkrytu. Cítila jsem ten strach, ten adrenalin, co mi pumpoval žilami, ale snažila jsem se dívat jen na něj. A to byla chyba. Byla, když jeho štít zničehonic povolil a do jeho zad narazili další dva. Když se s nimi popral, ale přesto jsem jasně viděla tu ránu na břiše, která zbarvila jeho mikinu do ruda. Když jsme se o pár chvil později barikádovali v jednom z domů, který už měl zatlučená okna, když jsme zbylým nábytkem blokovali dveře i všechny průchody té tmavé místnosti, věděla jsem, že to byla má vina. Byla jsem prokletá, vždycky jsem byla, když kolem mě lidé umírali. Nevím proč, nevím jak.. Nikdy mu schopnosti nevypnuli, nikdy, až doteď.. Až ve chvílích, kdy jsem byla s ním. Byla jsem jeho prokletím a on to věděl. Celou tu dobu to věděl..
Netrvalo to dlouho, když jsem mu vyhrnula triko a všimla si toho jasného kousance. Jako kdyby mě dohnala sama minulost, jako kdyby se opakovala, co zas a znovu ničila všechny moje naděje, znovu jsem byla jen ta malá holka, kvůli které umírají všichni, kdo se rozhodnou ji chránit.  A teď mi chtěla vzít i jeho..
Nevím, jak dlouho jsem ho hladila po vlasech, zatímco mi odpočíval v klíně. Ignorovala jsem ten křik, bušení i hluk kolem nás, jak z nás nemrtví za dveřmi chtěli udělat dalšího z nich. A podařilo se jim to. Pamatuju si doteď na ta slova, na tu prosbu, když mi podával dýku do ruky a z posledních sil mě žádal, ať mu slíbím, že ho nenechám stát se jimi. Ať to ukončím hned. A já sice přikývla, ale svůj slib nikdy nedodržela. Ne, když jsem sledovala, jak se jeho oči zavřely a zanedlouho otevřely a já ho zabila jen proto, protože už to dávno nebyl můj milovaný starší bratr. Chápala jsem, proč to tehdy otec nemohl udělat. Protože to sakra bolelo!
Věděla jsem, že nemám šanci na útěk a nejspíš jsem ani utíkat nechtěla. Nechtěla, když jsem jen hodiny zírala před sebe, v ruce žmoulala tu známou čepici, když mi došly slzy, když zmizela i bolest a zůstala jen tupá otupělost, kdy ke mě stejně jako tehdy doléhaly ty bolestné steny za dveřmi a já jen čekala až pohltí i mě. Ani jsem nezvedla hlavu, když se dveře rozrazily, když jsem jen seděla a čekala na bolestný konec jako na vysvobození, vysvobození z mé vlastní hlavy, z těch pochyb, výčitek a strachu.. Bylo to nefér. Přijde někdo? Kde byl odboj, když jsme ho potřebovali? Kde byly ti vojáci, schovaní za svými hradbami zatímco ostatní umírali? Kde..?
Ale byl to ten konejšivý hlas, ty rudé vlasy, ty prsty, co se jemně dotkly mé tváře. "Zavři oči, Sky.." Nevím, co se stalo, nevím, jak se tam dostal, jak mě zachránil, když mi Emmett nasadil sluchátka a já ho poslechla a skutečně oči zavřela. Nevím, co se stalo, protože když jsem je otevřela, byla jsem pryč, byla jsem v tom teplém hřejivém náruči, v té známé uklidňující vůni, a zůstalo jen ohlušující ticho..


Po smrti mého bratra a Emmettovo záchraně, za kterou jsem mu byla vděčná, se všechno změnilo. Já se změnila. Odřízla jsem se, od všeho a ode všech, míň mluvila, ani Emmett mě nedokázal rozesmát, snad jen utěšit, když mi předával stará zamotaná sluchátka s mými oblíbenými písničkami a já mu věnovala jen ten prázdný pohled. Protože jsem se jen víc a víc uzavírala sama do sebe. Začala rebelovat, nasadila si Charlieho čepici, obarvila si pramínky vlasů na růžovo, přestávala všechny poslouchat, odboj a jejich povstání mi bylo u prdele stejně jako vojáci a jejich válka. Cítila jsem na sobě ty pohledy, kradmé pohledy odboje, ty jejich šepoty, když jsem se jako jediná vrátila a přežila. Nesdílela jsem jejich ideologie, nebyli můj domov, byla to Charlieho vize a Charlie byl pryč a já věděla, že tady nezůstanu. Chtěla jsem pryč, utéct daleko od toho všeho, od všech. Najít si domek na okraji, klidně i v cizí zemi a tam sama v klidu žít, nebo přežít. Dávno jsem přestala věřit v naivní sny, ztratila naději i víru a nehodlala ji hledat ani si nic namlouvat, odehnala všechny od sebe jen proto, protože jsem už nechtěla, aby další umírali. Nebyl nikdo, kdo by mi řídil život, kdo by mě vedl nebo chránil a to bylo dobře. Protože pokud jsem skutečně prokletá, budu si to břímě nést jen já sama. Já sama a nikdo jiný.