Hope Midford

Dlouhé, ohnivě rudé vlasy a ty světlé, chladně modré oči. Vtipy o zrzkách jsem slýchala celý život a nikdy mi nevadily. Má své výhody, když vás všichni poznávají jen pro ten vzhled, když utíkají, jen se ty rudé vlasy zalesknou na slunci, když nemusíte použít žádnou z těch legendárních schopností, o kterých každý slyšel, ale jen málokdo o nich může vyprávět. Rozhodně netrpím žádnými mindráky, nikdy jsem nebyla typ, který by řešil, jak vypadá a tak je tomu dodnes. Obvykle jsou mé vlasy rozpuštěné a spadají v dlouhých vlnách na má záda, nijak s nimi nepracuji a nerada si je stahuju, takže prostě neustále jako hořící svatozář rámují ten obličej, v němž se třpytí ty velké, ledové oči. Zatímco barvu svých vlasů jsem zdědila po mámě, ty oči jsou otcovo. Mnohokrát jsem slýchala tu hlášku o tom, jak jsou ostré jako břitva a chladné jako led a ano, ten pohled je naprosto intenzivní, spalující a tvrdý, mnoho lidí říká, že je nepříjemný, jako by se vám provrtával hluboko do duše a věděl víc, než byste chtěly. S tím nejspíš nic nenadělám a mám-li být upřímná, ani nechci. Jsem ten přímý typ, který jedná na rovinu a někdy ten mrazivý pohled stačí k tomu, aby vyřešil problémy, na které nechci použít slova.
Jsem průměrně vysoká, spíš menší než vyšší, celkově docela hubená, ačkoliv má postava je a vlastně vždy byla perfektně udržovaná. Mé tělo jen vypadá křehké, ale je silné, trénované, pružné a ohebné, připravené kdykoliv z toho zenového klidu přejít do rychlé akce.
Nosím hlavně tmavé oblečení, černou, tmavě rudou, hnědou, smaragdovou, nejspíš kvůli těm vlasům, ke kterým jsou všechny ty barevné svetříky jako pěst na oko, ale hlavně proto, že já takový typ prostě jsem. Ani jako holka jsem neholdovala módě, nikdy mě nebavilo nakupování nebo vymýšlení, co si dneska obléknu, měla a mám stále jiné priority, takže rolák a černá sukně to obvykle jistí.
Moje kůže je porcelánově bílá, posetá množstvím pih, ale to je pro zrzku asi normální. Hodně jich mám hlavně na nose, ostře kontrastují s těmi plnými rty a vlasy.

Upřímně si nejsem jistá, které vlasnosti by vystihli ti, kterými se obklopuji. Možná tvrdá? Odvážná? Stoická? Loajální?
Pravdou zůstává, že jsem vždycky byla jiná než ty holky v mém věku, které se zajímaly o kluky, makeup nebo umělé nehty, nikdy jsem se s žádnou z nich stupidně nehihňala a neměla jsem potřebu žádnou z nich pomlouvat za jejich zády. Od mala jsem byla upřímná, nikdy jsem neváhala projevit svůj názor, mluvit nahlas, když se mi zdálo, že je potřeba mluvit nebo mlčet, když nebylo nic, co bych chtěla někomu sdělovat. Nevadilo mi být sama, když kolem nebyl nikdo, s kým bych chtěla být a nevadilo mi být středem pozornosti, když jsem cítila sounáležitost. Jsem ten typ, který řekne nahlas nepříjemnou pravdu, který nebude lhát a přikrášlovat fakta, nejsem ten, kdo bude používat milosrdné lži, někým manipulovat nebo slibovat nesplnitelné, protože takhle můj svět nefunguje. To táta mě vychoval ve víře, že mám být vždycky schopná podívat se sama na sebe do zrcadla a žít s odrazem všech svých předností i chyb a já se tím řídím dodnes.
Většinu času jsem ta chladně vyhlážející rusovláska, která neuhne pohledem, když ji něco zaujme, nebude ho cudně klonit a postaví se všemu čelem. Mám to v povaze, neutíkám od problémů a když je to potřeba, bývám to já, kdo přebírá zodpovědnost za všechny ty špatné věci, kdo na svých zádech nese vinu, kdo si neváhá ušpinit ruce, pokud věřím, že to má smysl, že to má důvod. Není to tak, že bych byla bezcitná, pouze nejsem naivní snílek. Nohama stojím pevně na zemi, jsem realista, který vidí vždy obě strany mince a umí být nekonečně štědrý, přející a milý, stejně jako chladnokrevný, krutý a smrtící.
Obyčejně bývám spíše tichá, někdy poněkud sarkastická a ironická, někdy protivná, nepříjemná a odtažitá. Život mě naučil ukázat tu tvrdou stránku, slupku, pod níž se skrývá všechna ta laskavost a dobro, které ale neukazuju na potkání, už ne. Někdy vypadám jako ta zlá mrcha, která neváhá brát lidem životy a nevadí mi, když si to všichni myslí, pokud věřím tomu, že to prospěje celku. Klidně budu za tu zlou, jestli to bude fungovat. Lidi obecně nemají rádi tu upřímnost, s jakou k životu přistupuju jak u nich, tak u sebe. Já budu ten, kdo něco ostře zkritizuje, já se nespokojím s málem, ale stejně kritická a tvrdá jsem k nim jako k sobě. Tvrdě na sobě dřu a vím, že to není dost.
Jsem ten klidný typ, chladný, racionální, který se obvykle neřídí emocemi. Někdy působím až bezcitně, když s tím nic neříkajícím výrazem zabíjím, ale člověk se nějak musí obrnit před tím utrpěním a moje cesta je tohle. Že je neukazuju ještě neznamená, že žádné emoce nemám. Spíš naopak. Mnohdy o sobě pochybuju, i když na odiv dávám spíš to ničím nenarušitelné sebevědomí. Jenže to lidi potřebují. Silného vůdce, který neváhá. Nikdy. Protože váhání je slabost a slabost si v tomhle světě nemůžeš dovolit. Můj mravní kodex, i když je hodně odlišný od toho ostatních lidí, je pro mě svým způsobem důležitý a dle svých zásad se řídím, i kdyby mě to mělo dostat do problémů.
Nemám ráda hluboké přednášky a filozofování, jsem prakticky založený člověk, co se nebojí postavit čelem čemukoliv, jakékoliv výzvě. Jsem soutěživá, i když umím prohrávat.
Jsem zvyklá žít okamžikem, neprožívám minulost a nepřemýšlím nad budoucností.

Ovládání času jako schopnost je fascinující koncept, který umožňuje jedinci manipulovat s tokem času různými způsoby, především zrychlit nebo zpomalit tok času pro sebe nebo pro okolní svět. Například zrychlení času umožňuje jedinci pohybovat se extrémně rychle ve vztahu k ostatním, zatímco zpomalení času umožňuje reagovat a jednat ve "zpomaleném" světě.
Osoba s touto schopností může zpomalit čas tak, že události kolem ní se začnou pohybovat v extrémně zpomaleném tempu. Tento efekt může být aplikován na okolní prostředí nebo na specifické objekty či osoby. Zpomalení času poskytuje nositeli dostatek času na to, aby analyzoval situaci, provedl detailní pozorování nebo provedl složité akce, které by jinak vyžadovaly velkou rychlost a přesnost. Například v boji může takový jedinec snadno vyhnout střelám, vyhnout se útokům nebo přesně zaměřit své vlastní údery.
Naopak, schopnost urychlit čas umožňuje jedinci zrychlit tok času kolem sebe, čímž dosáhne rychlejších výsledků. V tomto stavu se zdá, že se všechno kolem pohybuje nesmírně pomalu, zatímco on sám se pohybuje normální rychlostí nebo dokonce rychleji. Tato dovednost je ideální pro situace, kdy je nutné rychle jednat, například při úniku z nebezpečné situace, při rychlém řešení problému nebo při provádění úkonů, které by jinak trvaly příliš dlouho.
V boji poskytuje tato schopnost značnou výhodu. Zpomalení času umožňuje vyhnout se útokům a přesně zaměřit protiútoky. Urychlení času umožňuje rychlejší pohyby, překvapivé útoky a zrychlené reakce na nečekané situace. Zpomalení času umožňuje detailní analýzu rychle se měnících situací. Například při automobilové nehodě může jedinec rychle posoudit nejlepší způsob, jak se vyhnout kolizi, nebo při sportovním utkání může předem předvídat pohyby soupeřů.
Intenzivní použití této schopnosti může mít fyzické i psychologické důsledky na jednotlivce, například únavu nebo zmatenost z rychlého pohybu mezi různými rychlostmi času, dezorientaci a podobně. Obecně je tato schopnost vnímána jako velmi vysilující a vyžadující extrémní soustředění. Při dlouhém ovlivňování času by také mohl narušit přirozený tok událostí a způsobit nepředvídatelné důsledky. Neopatrné použití schopností by mohlo vést k nevratnému poškození nebo deformaci přirozeného průběhu událostí.
Zpomalení času na dlouhou dobu by mohlo způsobit fyzické a psychické vyčerpání, zatímco nadměrné urychlení času by mohlo vést k předčasnému stárnutí nebo vyčerpání životní energie. Navíc, změna toku času pro konkrétní objekty nebo osoby by mohla způsobit časové paradoxy nebo změny v realitě, které by byly obtížně kontrolovatelné. Proto je nezbytné, aby jedinec s touto schopností byl velmi opatrný a uvědomělý při jejím používání, aby minimalizoval negativní dopady na sebe i své okolí.

Points
Class C0
Control 5
Physical Strength 4
Psychic Power 4,5
Fighting with weapons 5
Instincts 4
Speed 4
Intelligence 4,5
Mana 4

Narodila jsem se před devět a dvaceti lety v Salisbury v Anglii. Byla jsem jediné dítě, které se mým stárnoucím rodičům narodilo a nejspíš i proto jsem dostala to ne příliš běžné jméno Hope. Naděje.
Oba moji rodiče byli špičky ve svých oborech, zatímco otec byl armádní generál, má matka byla přední světová genetička, jejíž hlavní obor bylo genové inženýrství. Jejich manželství bylo vždy idylické, alespoň co si vzpomínám, nepanovaly doma hádky, táta sice vypadal jako přísný voják, ale byl dobrák od kosti a máma si uměla sjednat pořádek, ale stejně tak uměla vyměnit plášť za zástěru a číst mi dětské knížky v měkkých, kožených vazbách, jejichž vůni jsem milovala. Myslím, že příliš dlouho žili svou kariérou a pak najednou bylo pozdě, o dítě se snažili dlouho a já se narodila až na ten úplně poslední pokus, kterým chtěli ukončit své snažení.
Měla jsem hezké dětství. Upřímně ačkoliv rodiče byli oba velmi úspěšní, nadaní a zvyklý ostatní vést, se mnou to bylo jiné. Byla jsem vymodlené dítě, které bylo pokladem, ke kterému přistupovali úplně jinak. Oba se mi hodně věnovali, táta mě učil všechny ty sporty, v nichž jsem později vynikala, máma mi předčítala knihy a dívala se se mnou na vzdělávací dokumenty, ale nikdy jsem necítila tlak, nikdy mi nepřišlo, že by ze mě chtěli ideálního člověka, mohla jsem říct ne a být úplně obyčejná, ale já už od mala byla zvídavá a chytrá a všechny ty věci, které mi ukazovali a které mě učili, mě zajímali.
Bydleli jsem docela daleko od centra ve starém domě z osmnáctého století a stejně jako hrdinky v knížkách od Jane Austenové, které jsem tak milovala, i já žila jako v jiné době, odříznutá na venkově v jiném světě. Možná proto ze mě vyrostla ta samotářka, které naprosto vyhovovalo celé dny číst v korunách stromů nebo se toulat těmi lesy, neznala jsem strach, neznala jsem ostych, mlj svět byl tichý, ale zajímavý a já to milovala.
Všechno se změnilo, když mámě v mých pěti letech diagnostikovali rakovinu. Ukázalo se, že je už v hodně pokročilém stavu a táta rozhodl, že neustálé dojíždění a přesuny by ji jen vyčerpávaly a tak jsme se odstěhovaly do města blízko k nemocnici. Nejdřív tam jen docházela párkrát týdně, pak už v nemocnici zůstávali a my ji chodili navštěvovat. Pamatuju si, že jsem tomu nerozuměla, že se mi náš nový, malý dům uprostřed rušné ulice vůbec nelíbil, že se zvedal žaludek ze zápachu dezinfekce v těch sterilně bílých místnostech, že jsem nenáviděla pohled na máma stejně bledou a průhlednou, jako všechno kolem. Ale nic z toho jsem neříkala. Nestěžovala jsem si na to, že v tom hluku nemůžu spát, že všechny ty dlouhé plné ulice mi přijdou navlas stejné. Protože jsem věřila, že se máma uzdraví a my se zase vrátíme domů, ale to se nikdy nestalo. Nemoci podlehla těsně před tím, než jsem měla nastoupit poprvé do školy.
Nevím, upřímně nevím, jak jsem to s tátou tehdy zvládli. Tu dobu jsem ze své hlavy skoro vytěsnila, zmačkanou školní uniformu, kterou ani jeden z nás nedokázal vyžehlit, studené jídlo, které jsem neuměla ohřát v mikrovlnce, ticho, které bylo lezavé a osamělé v tom domě, kde jsem hodiny a hodiny seděla sama. Do třídy jsem nezapadla, byla jsem ta divná holka, která skoro nemluvila, jejíž máma umřela, ta otravně chytrá, sečtělá šprtka v pomačkaném oblečení a s těmi vlasy barvy mědi, jež mě spolehlivě kdekoliv prozrazovaly. Nesnažila jsem se tomu vymanit, nesnažila se s nimi bojovat ani jsem si jejich uštěpačné poznámky nebrala k srdci, v té době jsem byla prostě jen otupělá, otupělá a prázdná, příliš vyspělá, abych dokázala propuknout v ten dětský pláč a příliš dětská na to, abych se s tím dokázala smířit.
Čas plynul jako by se to nikdy nestalo, ostré hrany se otupily, ta rány přestaly krvácet a zbyly jen jizvy, které mi vždycky připomínají, že minulost je skutečná. Naučila jsem se vařit, uklízet a žehlit, dokázala jsem dojít sama nakoupit nebo kamkoliv dojet vlakem a jen se vždy usmála na tátu, který mě líbával do vlasů a říkal, co by si beze mě počas. Měl své práce dost, byl v ní dobrý a já byla hrdá, konec konců od mala ve mě probouzel zodpovědnost a hrdost na zemi, v níž jsem vyrůstala a já mu nikdy nevyčítala ty hodiny samoty, kdy jsem na něj marně čekala s večeří ani strach, který jsem měla, když šel do akce. Protože někdo to dělat musel a já chápala, proč to musí být zrovna on. Protože byl dost silný na to žít se svým svědomím, s vinou a zodpovědností a to bylo něco, co jsem uznávala.
Příliš společenskou jsem se nikdy nestala, vždycky jsem byla jiná než odstatní, ale nechci se popisovat jako chudinku, kterou někdo šikanoval a která jen s knihou v ruce čekala na zázrak. Protože tak to nebylo. Byla jsem talentovaná a nadaná. Ta přirozeně inteligentní holka, která ale dokázala řešit jakýkoliv problém s chladnou hlavou a dokonalým klidem. Holka, která zvládala na vrcholové úrovni běhat, střílet z luku nebo vyhrávat šampionáty v šermu. Byla jsem typ, který toho moc nenamluvil, ale neváhala jsem se ozvat naprosto jasně a zřetelně, když mi přišlo, že je potřeba něco říct a už v té době jsem si uvědomovala, že lidi to táhne, že mám přirozenou autoritu, i když bylo tisíc věcí, za které se mi vysmát, z nějakého důvodu jsem to byla já, kdo byl třídní premiantkou a zároveň opakovaně volenou předsetkyní, to mě volili do všech spolků, já přejímala tu zodpovědnost a s vychováním ale neoblomností dokázala řešit všechny problémy. Byla jsem oblíbená, byla jsem ve středu dění, ale úplně jinak, než by si kdo myslel. Můj život byl perfektně nalajnovaný a promyšlený, stroze chladný a jakoby odtržený od reality všech ostatních, ale to se mělo brzy změnit.
Naprosto přesně si pamatuju tu chvíli, chvíli, kdy jsem tě prvně potkala. Když jsem se prvně zahleděla do těch jiskřivých očí, kdy jsem se zcela nelogicky rozechvěla a pochopila tu tisíckrát otřepanou frázy s motýlky v břiše. Tehdy stál v té své kožené bundě v hloučku všech svých hlučných kamarádů a stejně jako oni se bavil na tom, jak báječně se jim povedlo podrazit nohy nějakému prvákovi, jehož knížky se rozlétly po celé chodbě. Možná jsem tehdy měla sklopit oči jako všichni ostatní, možná jsem měla tomu klukovi pomoct a s mlčením to přejít, jenže já byla ta holka, která byla vždycky až nepříjemně upřímná. Tehdy jsem těch pár knižek posbírala, vložila je tomu vyděšenému klučinovi do náruče a nakráčela přímo před něj, ty černé vlasy se zaleskly a on na mě upřel ten spalující pohled. A ne, země se nezachvěla, i když mě ty oči přikovaly na místě, nepropadla jsem té kráse ani tomu pokřivenému úšklebku, který mi věnoval a s nímž si mě tak okázale prohlédl, protože já nebyla stejná jako ty holky, které mu padaly k nohám. Já tu jeho aroganci nedokázala vystát. Julian Eldridge. Hvězdička školy, ten playboy, jehož fotky měly holky tajně vylepené ve skříňce a s nímž jsem měla tu čest historicky poprvé, ale mě bylo jedno, že je tak neskutečně hezký, nechávalo mě chladnou, jak mu zpod rozepnuté košile koukalo tetování na hrudi, bylo mi fuk, že je mnohem starší, zatímco já byla jen patnáctiletá holka, když jsem mu před všemi jeho kámoši vpálila do toho perfektního obličeje, že je jenom ubožák a léčit si svoje mindráky na malejch dětech může vážně jenom zaostalej looser.
Tolik k našemu prvnímu setkání.
Potkávala jsem ho pak podezřele často. Ten jeho stupidní úšklebek levého koutku, který jeho tváři propůjčoval ten rebelský vzhled, přivřené oči, které mě pozorovaly bez jakýchkoliv zábran, ten chraplavý hlas, který na mě přes chodbu volával Foxy, zatímco chór jeho kámošů se hlasitě rozchechtal. Nemohla jsem ho vystát. Iritoval mě a štval, ta bezstarostnost v jeho chování, bezpředmětné tůrování motorky uprostřed školního dvora mě jen nutilo protáčet očima, to jak za mnou chodíval a bezdůvodně mě provokoval. Neváhala jsem mu odseknout kdykoliv se objevil a že to začalo být poměrně často. Nejdřív jen tak běžně na školní chodbě nebo v jídelně, občas se objevil na hodině tělocviku, kde jsem zrovna střílela z luku a litovala, že má šíp kulatou špičku, protože bych mu moc ráda prostřelila třeba nohu, jindy se zničehonic objevil na mojí oblíbené lavičce, bral mi rozečtenou knížku, četl nahlas jednotlivé pasáže a chechtal se tomu, jestli mě tohle vážně baví. Netuším, proč mě to nenechávalo chladnou, proč jsem mu odsekávala, proč jsem se s ním hádala, proč jsem mu vracela jednu uštěpačnou otázku za druhou. I když to bych lhala, věděla jsem to moc dobře. Protože i když to byl takovej blbeček, konverzace s ním byly zábavné, byl pohotový a vtipný, morbidně sarkastický, tak jiný než já, ale to mě na něm lákalo. Nevím, kdy jsem na něj změnila názor, kdy jsem začala zpoza hřbetu knížky vyhlížet, jestli náhodou nejde. Kdy mě prvně napadlo, jestli mi ty kraťasy na tělocvik sluší. Nerozuměla jsem tomu a nechtěla to pojmenovávat, ale té realitě se nadalo utéct, když se jedno pozdní odpoledne protáhla další zdlouhavá rada a mě ujel autobus. Prostě jsem jen s povzdechem vzala tašku a vydala se na dalekou cestu domů, ale najednou u mě zastavila s tím známým burácením červená Yamaha a on si sundával helmu s tím hravým úšklebkem, jeho vlasy se hedvábně leskly a já se jich chtěla dotknout. Samozřejmě jsem musela chvíli hrát, že ten jeho návrch, že mě sveze, rozhodně nepřijmu, ale řekneme si na rovinu, že ani mě se nechtělo jít tak daleko a tak jsem najednou seděla za ním a odmítala jeho panovačným hlasem oznámený rozkaz, že se ho mám pevně držet, ale pak nastartoval, motorka sebou cukla a já mu pevně obmotala ruce kolem pasu, natiskla jsem se k němu a vnímala teplo jeho těla, ostrou vůni jeho vody po holení, svaly na jeho břiše, které se rýsovaly pod černým tričkem, protože tu svou otravnou koženou bundu donutil obléknout mě. Dlouho jsem měla hlavu strachy zabořenou do jeho zad a křičela, ať zpomalí a on skutečně, samozřejmě až po tom, co se mi s chutí vysmál, zpomalil, vyjel na tu lesní cestu, kudy šumějícím listím prosvítalo pozdně odpolední slunce. Zvedla jsem hlavu, zadívala se do té hry světel, cítila jsem na tváři ten jemný vánek, tu čistou vůni lesa a nemohla jsem odolat, fascinovaně povolila ten křečovitý stisk, jen abych se mohla narovnat nakouknout mu přes rameno na ubíhající silnici. Zpomalil ještě víc a já nejistě pustila jeho tričko a váhavě roztáhla ruce. Vítr kolem mě proudil jako řeka, hladil moji kůži a já tomu pocitu propadala, ztrácela jsem se v něm, v té volnosti, svobodě, v tom ohlušujícím tichu, v tom nevinném úsměvu, který mi věnoval.
Od té doby mě na té motorce vozil každý den. Ačkoliv jsem zprvu protestovala, prostě tam ráno stál, podával mi mikinu nebo bundu, až si jí jedno odpoledne prostě nevzal zpátky a já mu ji nevracela, ráda jsem se do ní choulila, vdechovala tu známou vůni a odmítala řešit, co to všechno znamená. Prostě to tak bylo. Všechny ty myšlenky na něj, které mi plnily hlavu a kterým jsem nemohla utéct. Hodiny, kdy seděl naproti mě u toho malého stolku v knihovně, a přestože jsem ho přemlouvala, ať klidně jde, stejně tvrdošíjně zůstával, spal s hlavou složenou na pokrčených rukách a já se nemohla soustředit na psaní té eseje, když byly jeho řasy tak fascinující a dlouhé, když se jeho tvář uvolnila v tom klidném pravidelném rytmu jeho oddechování, když jsem si pokradmu prohlížela tu jizvu nad jeho obočím. Dny, kdy místo volné hodiny s tou jeho bandou neotesanců přišel k té mé zastrčené lavičce a požádal mě, abych mu přečetla kapitolu z rozečteného 1984.
K šestnáctinám mi dal obraceč času z Harryho Pottera a prvně mě políbil. A já ho nezastavila, to já si ho přitahovala znovu k sobě za tu pitomou bundu, zatímco se mi tiše smál do rtů a držel mě pevně, ale nežně, přesně tak, jak to uměl jenom on. Ignorovala jsem tu pozornost, které jsem se najednou těšila jen proto, že jsem chodila s Julianem Eldridgem, protože mi to bylo naprosto jedno. Líbilo se mi, že se nestydí, že stejně jako na mě tehdy přes chodbu volával Foxy, klidně mě přede všemi nedočkavě políbil v těch dnech, kdy jsme neměli žádné společné hodiny a dlouho jsme se neviděli. Protože i když to bylo naprosto iracionální a neznámé, i já to cítila. Jiskření, chvění, očekávání a naléhavost, chtěla jsem, aby se mě dotýkal, chtěla jsem jeho polibky, chtěla jsem s ním jen tak jezdit na motorce dlouhými silnicemi nebo jenom ležet v trávě na jeho břiše a poslouchat jeho plány do budoucna o tom, jak spolu procestujeme svět. Ten svět, který se kvůli němu zdál najednou barevnější.
Chodili jsme spolu dva roky a byly věci, které jsme na sobě nenáviděli, ale vždycky nakonec zvítězila ta láska. Ano, milovala jsem ho, naprosto a nezpochybnitelně. Nebo jsem si to alespoň myslela, protože nic není vždy jen zalité sluncem a jak se brzy ukázalo, šťastný konec mi nebyl předurčen.
Ještě než jsem poznala Juliana, vlastně až kam má paměť sahá, vždy jsem chtěla studovat v Edinburghu biomedicínu. Nebyl to jen bláznivý sen jedné naivní holky, byl to cíl, protože tuhle školu kdysi vystudovala moje máma a já se jí chtěla přiblížit alespoň tímhle. Nepřemýšlela jsem nad tím, že by to mohlo být jinak, když jsem nadšeně přiběhla s tím dopisem o přijetí za Julianem a nadšeně mu tu skvělou novinku sdělovala, jenže Julian se neusmál, jak to míval ve zvyku, když mě viděl ani se neušklíbl tím pokřiveným úsměvem, po kterém jsem vždy cítila to jemné mravenčení v podbřišku. Ne, Julian se zatvářil naprosto chladně, tak chladně, až jsem od něj o krok ustoupila. Že ho můj životní úspěch nepotěšil asi popisovat nemusím. Vlastně myslím, že o to, že jsem se chtěla odstěhovat až do Skotska vlastně vůbec nešlo. Protože tehdy, když na mě křičel, že jsem mu alespoň mohla říct, že něco takového chci, jsem pochopila, jak vážný náš vztah vlastně je. Protože mu ublížilo, že jsem s ním nepočítala a já mu nevysvětlila, že možnost, že nepojede se mnou, prostě neexistovala. Jenže tu noc jsme byli oba plní emocí, naše první hádka, hodně křiku a osočování, na světlo světa jsme oba vytahovali všechny ty drobnosti, které jsme jinak úspěšně přehlíželi, ale teď jsme byli oba naštvaní a vydráždění a nebylo cesty zpět. Neřekla jsem mu, že bez něj bych neodjela. Neřekl mi, že místo cestování, které bylo jeho snem, chce zůstat se mnou. A tak jsem mu se vší chutí práskla před nosem dveřmi a on nasedl na motorku a odjel. Vždycky byl trochu impulzivní, ale až do Francie kvůli naší hádce nemusel. Nemusel. Kdyby to tehdy neudělal, zůstali bychom spolu? Miloval by mě dál? Změnilo by to něco na těch bezesných nocích, kdy jsem se v prázdné posteli choulila sama v jeho mikině a jen znovu a znovu kontrolovala telefon, jestli se neozval?
Nevím.
Nevím, kam bychom se ubírali, jestli bychom spolu vydrželi, byli jsme oba tak rozdílní. Ale hvězdy nám nepřáli a oběma nám přichystali osud, v němž ten druhý neměl místo.
Při útoku na Anglii jsem byla s tátou v hlavním štábu přítomna všemu tomu chaosu, všem pokusům a snahám zachránit to málo, co ještě zbývalo. Nedělala jsem si iluze, rozuměla tomu, proč je nutné poslat vojáky proti vlastním lidem, proč je nutné zavřít brány a prověřit všechno a všechny, kteří se chtěli dostat do bezpečí za hradbami. Protože jsme věděli tak zoufale málo a bez těch pravidel by všechno zmizelo v chaosu. Je jedno, kolik let uběhlo a kolik chyb a omylů v tom jednání ze začátku války vidím, kolika lidem, kteří nenávidí režim a mě jako jeho představitele jsem se musela podívat do očí, pořád si stojím za tím, že otec udělal správnou věc a já mu hrdě stála po boku.
Své schopnosti jsem objevila v podstatě hned tu noc. Protože kam cílit své útoky když ne na hlavní vojenskou základnu? Proč mít za otce velitele armády, kdyby se nevrhal do nebezpečí sotva se mu naskytne možnost? Byl to útok přímo na něj, protože představoval hrozbu, zkušenosti a sílu odolat tomu armagedonu, který se na nás valil. A já stála po jeho boku, tak jako vždycky. Členy toho komanda zabil sám, ale kulky, které se magicky zastavovaly před jeho tváří, jsem ovládala já. Děsilo mě to? Rozuměla jsem tomu? Ze dne na den zmizely všechny jistoty, které jsem znala a já nebyla připravená jim čelit, jenže kdo byl? Chtěla jsem křičet, chtěla jsem brečet, chtěla jsem hystericky panikařit a nechat tenhle svět zmizet v nenávratnu, jenže ten pohled mého táty, který by vyměnil všechno na světě za to, aby mě ochránil, prostě stačil. Nemohla jsem se hroutit, protože on musel zachránit svět a tak jsem všechno spolykala a byla stejně tvrdá a klidná jako vždycky. Protože jsem byla jeho dcera a my Midfordové nemáme v povaze se vzdávat.
Těch pár let po prvním útoku mám v mlze. Dělo se toho tolik. Rady, naléhání, útoky, další rady. Přemlouvání. Všichni chtěli, aby se můj táta stal hlavním vůdcem, aby přebral tu odpovědnost, jenže on nechtěl. Nebyl ten typ, který by mluvil k masám, nechtěl být hezkou postavičkou schovanou na piedestě, která má pouze sloužit jako symbol síly. Ne, on chtěl být se svými kluky v první linii, chtěl s nimi spát na tvrdé zemi, chtěl, aby věděli, že je s nimi. Já v tom všem jen zmateně hledala a tápala po čemkoliv, co by mi vrátilo pevnou půdu pod nohy.
Co si to namlouvám, v tom všem jsem stejně jen stále hledala tebe. Víš vůbec, kolik nocí jsem strávila zkoumáním zpráv z bojiště, kolik jednotek jsem obešla, sotva jsem zaslechla, že se jen přiblížili k Francii, kolikrát jsem sama přijímala ty nebezpečné, zrádné mise, jen když to znamenalo, že zjistím, co se s tebou stalo? Juliane, tolik jsi mi chyběl. Tolik jsem zase chtěla vidět tvu tvář, ty karmínové oči, slyšet ten tichý smích, cítit známou vůni, dotek pevných paží, když jsi mě k sobě přivinul, já ti zabořila hlavu do hrudi a všechno bylo zase v pořádku? Byla jsem paranoidní, zmatená a ochromená tvou nepřítomností, vídala stíny, ten pohled ve svých zádech, ale když jsem se otočila, tys tam nebyl. Zoufale jsem toužila vběhnout ti do náruče a prosit o odpuštění, znovu a znovu opakovat, že tě miluju a budu s tebou kdekoliv. Jak malicherné se mi to všechno zdálo ve světle událostí, které ani jeden z nás nečekal?
Královská rodina byla mrtvá, jediný, koho se podařilo zachránit, byl korunní princ, který ale dosahoval sotva mého věku. Nepřipadalo v úvahu, aby převzal moc, nehledě na schopnosti, které rozhodně neměl pod kontrolou. Táta nakonec rozhodl, že veřejnost se nedozví, co se děje, dokud nebude připravený převzít své povinnosti, tak, jako to dělal vždycky. Vždycky jsem cítila, že otcem není jenom pro mě, ale pro mnohé.
Třeba pro Willa. Ten kluk byl vážně sladký, když k nám prvně dorazil a choval se jako neomalené zvířátko, zatímco já servírovala večeři, otec mluvil o nejnovější skladbě od Chopina, kterou jsem se naučila na piano a ten chladně se tvářící černovlásek se ostražitě rozhlížel po pokoji, jako by v těch růžovýh polštářcích očekával nastraženou minu. Další děcko, kterému tahle nesmyslná válka sebrala všechno, ale mě nevadilo, že se na mého tátu dívá tím pohledem. Já byla hrdá, že ho mají všichni tak rádi. S Willem jsem se hodně sblížila, chodil k nám každý pátek, nejdřív dost zpruzele, časem se ale jeho výraz změnil, zněžněl nebo se i občas vítězoslavně usmál, když některého z nás porazil v deskovkách, občas mi s tím vyděšeným výrazem šestnáctiletého kluka přinesl nějaký dárek a se studem a bez jediného slova mi ho vrazil neomaleně do rukou, jindy postával v kuchyni a když jsem ho s tím rádoby rozkazovačným tónem vyzvala, ať je co k čemu a oloupe tu cibuli, pomáhal mi vařit. Měla a mám pro něj slabost. I když si tak rád melodramatiky připisuje vinu za otcovu smrt.
Jsem cynická, že jsem seděla u postele toho kluka a bála se, že se neprobudí, přestože kdyby tu nebyl, mohl žít můj vlastní táta? Ne, nevinila jsem ho z jeho smrti, protože můj táta byl vždycky tvrdohlavý a i když si to Will nechtěl připustit, byl pro něj jako syn. Nikdy by nenechal zemřít svoje děti, když je mohl zachránit, to jsem věděla ze všeh nejlíp, takže jsem k němu necítila zášť. Naopak. Uvědomovala jsem si, že je mou rodinou víc než kdy dřív. Možná proto jsem byla tak tvrdá a místo soucitných slov a něhy jsem ho pasovala na velitele svých ozbrojených sil. Ah ano, jistě, zapomněla jsem se zmínit, že po otcově smrti jsem byla jmenována jeho nástupcem. Směšné, že? Jen proto, že jsem nesla jeho jméno, že jsem měla silné schopnosti, že jsem od začátku stála po jeho boku? Nevím. Nestála jsem o to. Nechtěla jsem nic z toho, co mi spadlo do klína a já nebyla naivní, věděla jsem, co to obnáší. Kolik nenávisti a pochyb musí člověk snést, kolik viny na sebe vzít, kolik zodpovědnosti za rozhodnutí, která jiným vezmou životy. Ale tak to bylo. Někdo to dělat musel a oni věděli, že dceta kapitána Midforda to unese. 
Tak jsem se stala velitelkou. Kdo čekal, že dva a dvacetiletá holka jako kapitán armády vyměkne a povolí, nejspíš mě neznal. Protože já nejenže pokračovala v otcově práci, já nejspíš ještě přitvrdila. Ti venku mě nenávidí, vím to. Nenávidí všechny symbol těch uniforem, pravidla, která striktně nařizovala každému schopnému člověku povinně se přihlásit a bojovat. Jenže díky tomu se všechno změnilo, Anglie se konečně začala odrážet ode dna a šplhat zase nahoru. Bylo mi fuk, jak moc mě všichni nenávidí, jak touží po mé smrti, jak mi nadávají do nejrůznějších jmen, dokud to všechno fungovalo. Postavila jsem to veřejné blaho nad všechno ostatní a donutila všechny přijmout ta pravidla, postavila se do čela té mašinerie, obrátila na sebe světla reflektorů a vzala všechnu tu zodpovědnost do vlastních rukou, protože tak jsi mě to, táto, vždycky učil. Pomoct těm, co to potřebují. Udělat správnou věc, i kdyby se jiným nelíbila. Tomu jsem věřila a stále věřím. 
Anglie se vydrala na vrchol, mnohonásobně silnější a zajištěnější než všichni ostatní kolem nás. A já začala s promněnou toho systému, který byl nutný k přežití. Protože i když jsem mnohými nazývána andělem smrti nebo ďáblem v ženském těle, ve skutečnosti mi jde o něco jiného než je přežití privilegovaných. Měnila jsem hierarchii, starala se o členy svých jednotek, s obavami nechávala Willa znovu a znovu bojovat s jeho démony. Protože je možná tvrďák, ale všichni víme, jaká je cíťa a jak si všechno dává za vinu. Znovu se z něj stával ten uzavřený kluk, jaký byl, když prvně přišel do našeho domu, ale tak jsem to nechat nechtěla, znovu a znovu posílala další a další nadané vojáky, aby s ním plnili ty šílené mise, které byly sebevražedné, ale nutné a já neměla jinou možnost, než ho na ně posílat, protože jen on chápal, že někdo se prostě musí obětovat. Znovu, znovu, znovu ten jeho prázdný výraz, kdykoliv se vrátil domů bez nich. Vymyslel nesmyslné zkoušky, nastavil laťku tak vysoko, aby žádný nováček neprošel. Nechtěl vidět své parťáky umírat, ale já nechtěla vidět zemřít jeho. A pak jsem našla perfektního adepta. 
Jake Green. Moje jediná výjimka. Protože když jste ten, kdo zavede tak kontroverzní trest jako je smrt, pokud nenastoupíte do armády po získání schopností, jen těžko si obhajujete, že tohohle roztomilého kluka necháte žít, i když ta pravidla porušil. Jenže on byl vždycky tak rozkošný, když se choval rebelsky a získal si mě hned v první chvíli, kdy jsem vstoupila do toho baru a viděla ho. Protože tenhle kluk byl stejně zděšený jako všichni ostatní, protože nikomu nechtěl ublížit. Proto jsem věděla, že je dobrák, na kterého bude spolehnutí, když jsem mu podávala skleničku alkoholu a nonšalantně ignorovala tu obrovskou teleportační bránu za svými zády. Neměl na výběr, oba jsme to věděli. Ale oba jsme potřebovali něco, co mohl nabídnout ten druhý. On možnost naučit se kontrolovat a využívat své schopnosti k něčemu dobrému a já někoho, kdo mi pohlídá mého sebevražedného velitele. A tak jsem je spojila, nesourodou dvojici, ze které se překvapivě stala má nejsilnější zbraň, ale také ti nejbližší, kterým mohu důvěřovat. 
Roky plynou, svět se mění, já se měním a je na čase dělat znovu a znovu ty těžké kroky, aby se ten svět, ve kterém můžeš jen tak nečinně ležet v trávě a sledovat nebe, zase vrátil. Proto jsem se rozhodla svolat vůdce všech přeživších zemí, abych se pokusila vyjednat mír. I když to znamená postavit se své minulosti, znovu jen být tou, kterou všichni nenávidí nebo milují a nikdy nic mezi tím. Ale to nevadí. Tak to má být a já půjdu dál tvrdě za svým cílem, protože tak je to správné. 
Ne, tati..?