Emmett Bailey

Rád bych zde popsal všechny své vlastnosti, hrdě, jasně, ale pravdou zůstává, že poslední dobou dost pochybuju o tom, kdo vlastně jsem. Kluk z vesnice, syn pacifisty, dítě lesa, pohodář, flegmatik,.. je toho dost, co v sobě mám, ale čím jsem starší a čím více se dostávám do těch složitých interakcí, tím více zjišťuju, že věci nejsou jenom černobílé a já nemůžu být ten naivní snílek věčně.
Snílek jsem, o tom žádná. Jsem ten kluk, co sní o světě bez násilí, o světě, ve kterém nebude nenávist, krutost, faleš nebo strach, jsem ten kluk, kterej věří v lidský dobro a v život, za kterej se sám před sebou nebude stydět. Jenže zároveń jsem kluk, kterej hluboce miluje těch pár lidí kolem sebe a někdy pochybuje, jak dalece by dokázal tyhle nastavený hranice překročit kvůli jejich ochraně. Vždycky jsem si myslel, že jsem pasifista, kterej by s vinou za svoje hříchy nedokázal žít, jenže k čemu ti bude, že budeš čistej jak lilie, když budeš sám? Jak máš dosáhnout světa bez násilí bez toho, abys násilí použil? Jak donutíš lidi, aby se poslouchali a milovali, když sám to nedokážeš říct?
Nevím, jsem v tomhle prostě jinej.
Málokdy to ale dávám najevo, ty pochyby. Jsem optimista, většinou ten s širokým úsměvem a pokrčením ramen, nejsem zvyklej dělat si těžkou hlavu z blbostí, nemám ve zvyku ostatní soudit nebo se povyšovat. Jsem spíš ten kluk s ostrým jazykem a sarkastickejma poznámkama než chladnej týpek se stoickým klidem, vztekám se, když prohrávám karty, zadržuju slzičky u dojáku, obracím oči v sloup, když mi další babka z kuchyně tahá tváře a říká, jak jsem to vyrostl. Ale nakonec jsem to stejně já, ten kluk, co pokrčí rameny, usměje se a prostě jde pomáhat, vždycky jsem tam, kde mě je potřeba, i kdyby to bylo nudné nebo těžké, prostě věřím v karmu a to, že ti všechno vrátí, to dobrý i to špatný.
Jsem snílek, beznadějný romantik a flegmatik, kterej ze všeho nejraději spí ve voňavé trávě pod hvězdami a dobrovolně vyhledává konejšivé ticho lesa, jen aby se mohl zase smířený vrátit a být ti oporou, protože tak to prostě je. Můj táta vždycky říkal, že když chceš něco změnit, musíš začít u sebe a tím se řídím. Dokud jsem schopný žít sám se sebou, je to v pohodě.

Červené vlasy, tmavě modré oči, vysoká postava a řada tetování. Inu na to, jak rád provádím infiltrační mise zrovna nenápadný typ nejsem. Ty vlasy jsem měl rudé odjakživa, to jen v odboji jsem se naučil je stříhat a po stranách holit, aby nikde nepřekážely a nemusel jsem se jimi zabývat. Stejně na nich často nosím kapucu, kšiltovku nebo čepici, možná se svět změnil k nepoznání, ale moje módní šílené kreace teda rozhodně ne! Roztrhané džíny, tenisky, velké mikiny a flanelka kolem pasu, swag ala městský farmář, ne asi. K tomu věčně sbalenej batoh, prkno a hlavně ta bílá, velká sluchátka, co se mi bez ustání houpou kolem krku. Bez zaváhání bych řekl, že to je ta nejcennější věc, co mi zbyla, protože lvlDK? Kámo, ten zvuk, ten zvuk!
Jsem docela vysoký, bez mála ty dva metry mít budu, postavu nemám rozhodně jako kulturista, ale svalnatej jsem, ať už je to z těžké práce nebo těch let, kdy sis prostě musel udržovat kondičku, protože jak chceš utéct, jak se chceš bránit, když to neudejcháš? Viděl jsem lidi, který umřeli jen proto, že se zastavili, aby popadli dech. To ale není můj případ. Já se dokážu pohybovat s lehkostí, stejně plynout jako ptačí zpěv, stejně rychle jako zvuk střely rozrážející vzduch.
Ty oči mám po tátovy. Modré, velké, hluboké, melancholické. Máma mi to často připomíná, když se vrátím po těžké misi, ona mě beze slov obejme a řekne, že se tátovi podobám stále víc a víc. To slýchám rád, nebudu lhát.
Po celém těle mám řadu tetování. Ty ptáky na krku a po stranách hlavy, kteří mi připomínají tu svobodu, kterou si zase jednou chci vzít zpět. Medvěda na paži, který mi připomíná Charlieho, tu sílu a statečnost, ve kterou věřil, že v sobě mám a které z něj samotného vyzařovaly. Mám jich dost, každé z nich pro mě má nějaký význam, nese v sobě nějakou vzpomínku či odkaz, hvězdy, které mi připomínají Skyiiny jiskřící oči, svazek kopretin, ve kterých se skrývá ten pocit klidu, jež vždycky vyzařoval z Liviina úsměvu. Jsem prostě cíťa, co mám říkat?!
Svůj vzhled jsem nikdy moc neřešil a ani konec světa s tím nijak nezahýbal.

Svůj styl boje zakládám na své vrozené schopnosti posílené mnoha vylepšeními. Díky tomu jsem schopen vnímat zvukové frekvence obrovského rozsahu a celkově zvuk, a především vibrace využívat k boji. Zvukové vlny jsem schopen využít jak v boji na dálku, tak nablízko, jsem schopen generovat tlakové vlny, po zpoložení dlaní na zem i zvukové vlny dostatečně silné, aby se země otřásla, způsobila trhliny a narušila velké nepřátelské formace. Vlny vibrací však mohou být i naprosto přesné, a to dokonce tak, že tlaková vlna má dostatečnou sílu na přetnutí stromů či rozvibrování zbraní na takové úrovni, že je není možné udržet v ruce. Zároveň umím dost nepříjemně, a hlavně hlasitě, dávat najevo svou nespokojenost, pakliže je zvuk pak dostatečně nepříjemný, způsobuje dezorientaci, poruchy motoriky, bolesti hlavy, nevolnosti, zvracení, zkrátka asi jako ráno po prokalené noci. Snažit se bojovat po takovém příjemném setkání s mým jemným hláskem je pak téměř nemožné, protože se dostavuje paralýza, závrať, pocit na omdlení atd.
Díky mým schopnostem jsem schopný se také pohybovat víceméně rychlostí zvuku, protože jsem schopen do vysokých frekvencí uvést celé své tělo. V praxi to pak vypadá, že se přemisťuji z místa na místo, protože v podstatě je pohyb tak rychlý, že běžné lidské oko jej není schopné zachytit. Zároveň se však na rozdíl od jiných přemisťujících technik můžu pohybovat i do stran, takže nejsem ničím limitovaný. Rychlost přesunu pak mění hlavně prostředí, ve kterém se pohybuji. Pokud by se zvuk v prostředí nepřenášel, nepřenesu se ani já. Zároveň se nikam nemůžu teleportovat, takže uzavřená místnost a snaha se z ní dostat, rovná se pecka přímo do čela.
Díky své schopnosti jsem schopen slyšet mnohonásobně ostřeji než běžný člověk, což má i své stinné stránky, slyšeli jste někdy Charlieho zpívat ve sprše? Pche, nepřál bych vám ty falešné výšky! Je to ale fajn věc, když chcete někoho vystopovat, vyhnout se nepřátelům nebo prostě špehovat, co si o vás holky vypráví na záchodech. Mé schopnosti fungují ale i opačně, kdy dokážu zvuky kolem sebe naprosto eliminovat, především pak ty, které vydávám já, čímž se pro okolí stávám víceméně neviditelným (neslyšitelným? Existuje takové slovo?) anebo je naopak vytvářet bez toho, aniž bych otevřel ústa. Zároveň jsem schopný reprodukovat velkou řadu zvuků, nápěvků, zvířat atd., ačkoliv zpívat jako andulka asi není věc, na kterou bych balil holky.
Boj nevyhledávám a pokud je to možné, snažím se mu vyhnout. Sice jsem se už víceméně vytrénoval, přesto jsem však své schopnosti naplno využil pouze jednou a to při záchraně Sky. Jinak se držím zpátky, bojovat budu až ve chvíli, kdy mi to přijde nezbytně nutné, mnohem více své schopnosti využívám ke špehování, průzkumu nebo ochraně.
Jsem celkově docela klidný typ, nicméně mám-li být upřímný, do přímého střetu s vojáky nebo jinými lidmi jsem se nikdy nedostal, takže neumím říct, jak bych reagoval. S nemrtvími je to jiné, je beru za jakousi mezifázi, která má blíž ke smrti než životu, navíc ti nemluví, neprovokují, nerozkazují, nepřipomínají věci, které bolí. Těžko říct, jestli bych se dokázal ovládnout, kdyby na mě můj protivním vytáhl něco z mé minulosti.

Class - C1
Control - 5
Physical Strength - 4,5
Psychic Power - 4,5
Fighting with weapons - 2
Instincts - 4
Speed - 5+
Intelligence - 3,5
Mana - 3,5

Narodil jsem se v Laxtonu a pokud jste o něm nikdy neslyšeli, vězte, že je to sice ta nezapadlejší prdelka, jakou si můžete představit, ale zároveň ta nejspíš nejúrodnější oblast v celé Anglii. Pokud nepotkáte týpka v holinách a flanelové košili v intervalu cca dvou minut, nejspíš jste už ten náš malý lán země nadobro opustili. Jo, i naše rodina byla plná oráčů, děda vlastnil mlýn, táta vystudoval hnojárnu, našel si mámu v mlékárně a společně si koupili malou farmičku kus za městem na tom krásném, leč osamělém místě. Narodil jsem se snad do roka a do dne po svatbě a dostal to rodinné jméno Emmett, jestli vás to zajímá, jsem toho jména čtvrtý! Ne, že by se u nás v rodině někdy hrálo na nějaké hogo fogo způsoby.
Kromě mě se rodičům ještě pár let za mnou narodily dvě moje sestry, Lisa a Margaret. Co vám mám povídat o našem snovém životě, byl jsem ten kluk ze statku, kterej měl jen tlačítkovej telefon, do školy jezdil vždycky na kole, razil heslo, že flanelka se hodí k čemukoliv a jo, někdy to byla šikana jak řemen, ale já byl vždycky ten bezstarostnej týpek, kterej se prostě jen bezelstně usmál a nehodlal si dělat nepřátele, a tak jsem byl prostě za toho podivína, kterýho ale vesměl měli všichni rádi. Uměl jsem spravit snad každej motor, nebál jsem se práce a máma si dala sakra záležet, abych byl vždycky každýmu ochotně nápomocnej, vždycky věřila v nějaké vyšší dobro a karmu, která ti, Metty, všechno jednou vrátí! Já byl vždycky až moc velkej flegmatik a pohodář, než abych ji přesvědčoval o jiných myšlenkách, a tak ze mě rostl nerozhoditelný optimista, někdy příliš zasněný, někdy příliš naivní, ale se srdcem na dlani a vůlí býka.
I táta do mě promítal všechny své názory, hlavně ty o mírumilovnosti a ohleduplnosti. Byl to takovej ten klasickej dobrák, chlap jak hora, kterej by ale mouše neublížil, pavouky za něj musela zabíjet máma, ale i tak jí vždycky přesvědčil, aby je jen na koštěti vyhodila z okna. Jo, táta byl stejnej snílek jako já, kterej mě často brával s sebou do lesa, byl skvělej stopař a tam venku se vyznal líp než kdokoliv jiný. Věděl, co můžeš a nemůžeš jíst, kde se schovat, když přichází bouře, kterému zvířeti se postavit a před kterým utíkat, kdy je nejjasnější východ slunce a kde najít nejtemnější a nejtišší zákoutí lesa. Rád jsem ho poslouchal a učil se všechno, co uměl jako nikdo jinej na světě.
Často mluvil v hádankách, které má dětská hlava nedokázala zpracovat. Často říkal věci, k nimž jsem se vracel až v dospělosti, až v době, kdy už tady dávno nebyl a teprve tehdy jsem s láskou i smutkem znovu a znovu objevoval ty všední věci z úplně jiné perspektivy. Vždycky mi říkal, že se mám pozorně dívat kolem sebe, že jednou to všechno pochopím. Tehdy jsem nechápal vůbec nic, ale ty naše tiché výlety jsem měl moc rád. Jeho jsem měl moc rád, i když byl tak zvláštní a já mu nerozuměl. Ten jeho klidný způsob, nikdy se nezlobil, nikdy nekřičel. Vždycky hledal to dobro, ve všech těch zlých pohledech, ve všech pomluvách, vždycky to obhajoval a omlouval, vždycky děkoval a prosil, vždycky jenom toužil žít navždy v tom malém ráji, který nazýval domovem, zemřít, rozpadnout se v prah a splynout se zemí, kterou tolik miloval. Ale to se nikdy nestalo.

Všechny ty hnusný věci nás zastihly jako klasicky s mnohadenním zpožděním. Co na tom, že někde daleko od nás vypukla nějaká další nesmyslná válka, život tady u nás se nezastavil, slunce každé ráno znovu vyšlo, každé ráno bylo potřeba donést čerstvé seno a vodu kozám, sesbírat vajíčka, posekat trávník, zorat pole.. Přesto jsme na tom našem odlehlém konci světa nemohli žít odříznutí od světa na vždycky.
Byla to škola, neprodyšně zavřená, strohá a podivně tichá, která první mě a mým sestrám ukázala tu zlověstnou strnulost. Vrátili jsme se domů, cestou nepotkali živáčka, celé město jako by spalo, vyčkávalo na něco děsivého a konečného, ale to předbíhám. O všem, co se děje tam venku, nám pověděl Igor, starý dědula z vedlejší farmy, který se strhaný a k smrti vyděšený objevil na našem prahu a vyprávěl o lidech přeměněných v nelidská stvoření požírající jeden druhého, o lidech s napřirozenými schopnostmi, o vojácích střílejících do davů, o panice, o strachu, o beznaději. Těžko se tomu dalo uvěřit, když slunce svítilo, v korunácch stromů ševelil vítr a vše se zdálo být stejné jako den před tím a před tím a před tím.. Jenže lež to nebyla a všichni jsme to věděli.
Igor u nás zůstal a k němu se za krátko přidala prodavačka z koloniálu paní Noringtonová, pak ta svobodná matka s malým synem Lucasem, kterého jsme se sestrami dostali na hlídání, celá farmářská rodina, od níž táta kupoval kropenaté slepice,.. nakonec se jich u nás sešlo tolik, známých, neznámých, všichni potřebovali pomoc, všichni potřebovali zachránit a táta s mámou nikdy neřekli ne. Bylo jedno, že jsme se museli uskromnit, že jsem se sestrami sdílel pokoj, že rodiče žili v obýváku, že postupně se zaplnila stodola i garáž, bylo to v pořádku, dokud měli všichni střechu nad hlavou a byli v bezpečí. Naše farma byla na kopci, obklopená lesy a řekou, skrytá, tichá, ohraničená celými lány půdy a ploty, které jsem s otcem a dalšími muži každý den obcházeli, spravovali, vystužovali a mlčky tak náš malý ráj jen víc a víc izolovali do sebe.
Moc si nevzpomínám, co jsem si tehdy myslel, byl jsem ještě děcko, co příliš dychtilo po světě tam venku a zároveň chápalo, že jsou věci, na kterých záleží mnohem víc, než na sobeckých vlastních pohnutkách. A tak jsem nedělal problémy. Nedělal jsem problémy, žil si svůj nenásilný, shovívavý život, který nikoho neovlivňoval a nikomu neškodil, ale svět je příliš kruté místo, aby mohlo zůstat tak čisté a krásné, jak si pamatuju naši malou, zapadlou farmu.

Přišli vojáci.
Bylo to už pár měsíců po tom, co jsme se skrývali, naučili se žít podle těch pár skromných pravidel, které nám zajišťovali skoro takový život, jaký jsme žili před tím vším. Neptali se, nechtěli chápat, nechtěli ustoupit. Měli rozkazy. Všichni muži se musí přidat k armádě, vojáků je málo. Všichni se schopnostmi se musí přidat k armádě. To je rozkaz. Rozkaz, který se vždycky poslouchá. Vždycky. Jeden jediný muž se jim postavil na odpor, starý farmář Igor. Jeden jediný s tou krátkou větou, že už je starý a odmítá zemřít v násilí a pachu strachu. A pak jen ta pistole, hlasitý výstřel, který mnou projel jako nůž máslem a Igorovo tělo v prachu cesty. Jeden jediný.
Měl jsem štěstí. Do mých patnáctých narozenin, které byly stanoveny jako hranice dospělosti, zbýval necelý měsíc. Matka mě ochranitelsky přivinula na hruď a vyštěkla tím varovným tónem, jaký jsem u ní nikdy neslyšel, že je mi teprve čtrnáct. Když se pak ten voják ptal, jestli mám nějaké schopnosti, otec skálopevně pronesl, že ne. Lhal a to byla další věc, kterou moji rodiče nikdy nedělali. Chtěli mi tehdy jen zachránit život. Ale nic to neměnilo na faktu, že já schopnosti měl a oni to dobře věděli.
Nebylo to žádné dramatické odhalení, nezačal jsem zářit, nevznesl jsem se do vzduchu, neječel jsem bolestí jako to vidíte ve filmech o superhrdinech. Vůbec ne. Paní Noringtonová jen jednou s nechápavým výrazem pronesla, že nechápe, jak jsem mohl slyšet, že se otevřely vrata stodoly a utekl dobytek, když jsem byl tak daleko v lese. Lucase jsem vytáhl z řeky po tom, co jsem slyšel ten přidušený výkřik v domě plném lidí. Dokázal jsem spát, zatímco v místnosti pode mnou dupali desítky párů nohou. Nejdřív jsem tomu nepřikládal význam, ale čím více lidí na mé schopnosti upozorňovalo, tím více jsem si všímal změn. A zjistil, že to není sluch, co se mi zlepšil. Byl to prostě zvuk, který jsem dokázal vnímat na úplně jiné úrovni, než kdokoliv kolem mě. A možná proto mě máma tehdy ochranářsky tiskla k sobě. Ne protože by se bála, že mě jí vytrhnou z náruče. Bála se, že to já se utrhnu ze řetězu a udělám něco, čeho bych pak navždy litoval.
Táta i všichni ostatní po Igorově smrti odešli dobrovolně. Zbyl po nich jen prázdný dům a usedavý pláč těch zbylích, žen, dětí, strachem prosycený vzduch, pach zoufalství a nejistoty, který jsem tolik nenáviděl. Byl jsem naštvaný, chtěl se za nimi rozeběhnout a ve své dětské naivitě se jim postavit, dovést tátu zase domů, postavit vyšší ploty, uzavřít se ještě víc, ale bylo to jen naivní přání kluka, který nenáviděl násilí víc než cokoliv jiného. A mělo být hůř.

Dopis o tom, že táta zemřel, byl strohý a krátký. Emmett Bailey st. zabit dne 25. července v boji. RIP.
Přečetl jsem těch deset slov nejmíň tisíckrát. Nedávala smysl. Dávala dokonalý smysl. Táta nesnášel násilí, nikdy nikomu neublížil. I kdyby přežil, nemohl by žít s vědomím, že zabíjel, že se dopustil toho, čím u druhých nejvíc pohrdal. Tak jako tak byl pryč. Znovu těch deset slov, pravda, která bolela, pravda, která mi prvně dala pocítit, že svět tam venku se vážně změnil k nepoznání. Spolu s dopisem o tátově smrti přišel další. Emmett Bailey ml. se dostaví 29. července do kasáren Regent´s Park.
Povolávací rozkaz, který si matka přečetla a výraz na její tváři podivně ztvrdl. Ten večer se objevila na prahu našeho pokoje a stroze oznámila, ať si všichni zabalíme věci. Odešli jsme brzy za úsvitu, ohlíželi se přes rameno na ten idylický výjev, který utěšoval a trhal mě na kusy zároveń. Byl to obraz mého dětství, které se vzdalovalo stejně jako jsme se my vzdalovali domu, v němž jsme prožili téměř celé životy.
Protloukali jsme se těžko. Máma, já, Lisa, Margaret. My čtyři, k smrti vyděšení, neznalí zákonů venkovního světa. Možná nás to svět měl naučit, ale ani jeden z nás nebyl schopný té krutosti, která se očekávala a to ani když na nás prvně zaútočili Inferius. Nebylo pochyb, že to není legrace, že je nepřesvědčí milý úsměv ani pomocná ruka. Tahle stvoření chtěla jen krev, ale ani přes to jsem to nedokázal. Nemohl jsem. Nemohl jsem po tom všem, co mi táta celý život vštěpoval, o důležitosti každého života, o harmonii a plynutí času, o propojenosti s přírodou, jak jsem měl jít a zabíjet, aniž by se při tom neroztříštila moje duše? Ne, nešlo to. Tehdy jsem přišel na to, že moje schopnosti nemusí být jen pasivní, když jsem vykřikl zoufalstvím, když jsem v tom výkřiku nechal proudit všechnu bolest a strach, nejistotu i ztrátu a všichny nemrtvé kolem jsem tou nárazovou vlnou odmrštil od sebe. Tak jsem zjistil, že dokážu mnohem víc. A právě tehdy, když jsme v tom obchoďáku hledali léky pro nemocnou Margaret a já tím srdceryvným výkřikem poslal všechny nemrtvé výlohou ven, objevila se její překvapená tvář.

Jmenovala se Olivia. Liv. Byla drobná, měla velké, upřímné oči a dívala se na mě se směsicí obdivu a nedůvěry.
Tak jsme se dostali k Odboji. Liv nás tehdy vzala do té staré opuštěné továrny, kde se tísnilo několik desítek lidí, mužů, žen, dětí, starců, nemocných, slabých a všichni, všichni měli právo žít svoje životy, nikdo z nich nechtěl pokračovat v té nesmyslné válce, nikdo z nich nechtěl zabíjet. Chtěli jsme jen žít. Najít si kousek světa, kde bychom žili beze strachu, bez násilí a bez krutosti. Byl to naivní sen? Časem jsem pochopil, že nejspíš byl. Ale tehdy, tehdy jsem ještě věřil, že svět má naději.
S Liv jsem se hodně brzy spřátelil, neměla žádné bojové schopnosti, dělala pomocné práce, v provizorní nemocnici, v kuchyni, krmila těch pár zvířat, která jsme našli. Nemluvila o mých schopnostech. Nikomu neřekla, co dovedu a já tak mohl předstírat, že žádné nemám. Nechtěl jsem chodit na mise ven. Nechtěl jsem se dívat na tu zkázu. Chtěl jsem předstírat, že nic z toho neexistuje a to se dělalo snadno, když Liv seděla vedle mě, smála se těm hloupým vtipům, které jsem pronášel, schovávala mi sušenky, které byly jen na příděl a půjčovala mi knihy, které shromažďovala ve svém malém pokoji. Byl to hezkej čas, zase těch pár chvil, kdy jsem mohl zapomenout na bolest a utrpení.
Odboj se měnil, i u nás lidé umírali, měnili se, odcházeli, byli zabiti vojáky. Přicházeli noví. Třeba Charlie. Charlie se mi líbil na první pohled. Měl ten široký úsměv, který evokoval nějakou rebelii a přesně takovej Charlie byl. Pohodář, srdcař, oddanej odbojář, kterej mě hodně naučil. Hodně se mnou mluvil o věcech, o kterých jsem s jinými lidmi mluvit nemohl, s mámou, sestrami ani Liv. O věcech, za které jsem se styděl. Za ten strach bojovat. Za vinu, kterou jsem cítil vždycky, když jsem svoje schopnosti použil. Charlie mě nikdy neodsoudil. Ani za to, že bojuju, ani za to, že ne. Vždycky říkal, že je na mě, co chci a co nechci dělat. Že je to můj život, ať si každej říká, co chce. Že mám být víc sobecký a sebe postavit na první místo. A mě se jeho sebevědomí líbilo. Rozhodnost v jeho hlase, nepochyboval. S klidem přiznal, že by obětoval kohokoliv kvůli svojí sestře. Nebál se mluvit o tom, jak vojáky nenávidí a zabil by každého z nich, protože oni jim nedali šanci. Oni neměli právo rozhodovat za nás.
Charlie mě dost ovlivnil a byl to taky on, kvůli němuž jsem nakonec váhavě souhlasil a přidal se k průzkumné jednotce. Ne, rozhodně jsem se nezměnil na vraždící monstrum, ale přestal jsem se dusit panikou pokaždé, když jsem svoje schopnosti použil proti někomu jinému. Bojoval jsem stále jen když to bylo nutné, ale bojoval jsem. Charlie mě učil. Pomáhal mi s těmi schopnostmi, které jsem neuměl ovládat a jejichž potenciál jsem si do té doby neuvědomoval. Díky němu jsem se naučil pohybovat tak tiše, že jsem se pro okolí stal neviditalným. Díky němu jsem zjistil, že dokážu své tělo přimět pohybovat se rychle, rychle, rychleji, až jsem se nepohyboval, prostě jsem se přenášel rychlostí zvuku z místa na místo. Charlie mě vždycky povzbuzoval, neopoměl mě bratrsky poplácat po zádech, kdykoliv se mi něco povedlo, a přesně to jsem v něm viděl. Bratra, kterého jsem nikdy neměl. Znovu jsem váhavě objevoval ten pocit bezpečí, že všechno nemusím nést na svých ramenou sám. Neváhal mi rozcuchat vlasy a s tím klukovským úsměvem ocenit, že se vždycky starám o mámu a sestry. Protože tohle chlap dělá, Emmette. To je jeho práce. Stará se o ty, které miluje.
Charlie vždycky věřil, že se o svou rodinu musí postarat. A jeho rodinou byla Sky.
Mám-li být upřímný, nejspíš jsem se do ní zamiloval hned v tu chvíli, kdy ke mě zvedla ty ocelově šedé oči poprvé. Ošetřovala mi tehdy ruku, rozhodně nebyla nijak citlivá a já přesto cítil mražení až v konečních prstů. Sky byla jiná než kdokoliv, koho jsem kdy poznal. Podivně zamlklá a chladná, a přesto tak vřelá a láskyplná, jak jen může holka, která přišla o všechno, být. Rozuměl jsem její bolesti, v těch dlouhých večerech, kdy jsme spolu leželi na hlídkové věži a dívali se na hvězdy, jsem se nebál svěřit jí s čímkoliv. Nějak jsem věděl, že mi rozumí. Že ví, co cítím, aniž bych to řekl nahlas. I já jí rozuměl. Tomu nemizejícímu smutku v těch nádherných očích, které měnily barvu stejně jako ubýhající den, s každou emocí a pocitem, který cítila. Naučil jsem se v ní číst, dokázal z toho odlesku poznat, jestli je naštvaná nebo znuděná, jestli má blízko k slzám nebo výbuchu smíchu. Sky jsem miloval s každým dnem jen víc a víc, s každým dalším nevinným úsměvem, s každým dalším ledabylím dotekem. Věděl jsem, že jsme si blízcí, sakra, vždyť s každým dalším dnem se dokázala usmát upřímněji a mluvit hlasitěji, jenže ani Sky neměla na růžích ustláno a oba jsme měli přijít o jistotu, která nás oba v něčem zlomila.
Sky odešla s Charliem na misi. Na svou první misi. Chápal jsem Charlieho, proč se ji snaží chránit a zároveń jsem chápal i Sky, že nechce jen čekat a být přítěží. Protože tohle probudil Charlie i ve mě. Dovolil mi s tím upřímným úsměvem sedět tady, v bezpečí, za hradbami a bez rizika, ale zároveň neváhal odejít a čelit svému strachu, a právě proto jsem to dělal taky. Protože Charlie byl vzor, jemuž jsem se chtěl přiblížit. A možná proto jsem tehdy neposlechl, když mi zakázali je následovat. Když na mě křičeli, že tu hordu nikdo nemůže porazit. Že ti dva nemají šanci. Protože já cítil, že když zemřou, nezbyde už nic, žádná naděje.
Rozmetal jsem je tehdy na kusy. Všechny, desítky, stovky těl roztrmetané tlakovou vlnou, tím nelidským řevem, který vycházel z mého hrdla, který v sobě nesl všechno, všechnu bolest, beznaděj, strach i zoufalství. Charlie měl pravdu, měl jsem v sobě sílu, které jsem se celý život bát, ale byla tam. Schovaná, která možná všechny z nich poslala na onen svět, ale díky níž mohla Sky žít.
Charlie tehdy zemřel a já se nepokoušel Sky přimět zapomenout. Nemohla zapomenout, nikdy jsme o tom nemluvili, ale já věděl, jak těžké rozhodnutí toho dne musela udělat. Nemohl jsem jí pomoct, nemohl to vrátit zpátky, ale mohl jsem být vedle ní, mohl jsem jí dát najevo, že není sama, protože má mě. Odboj se po Charlieho smrti změnil, všichni jsme cítili, že s ním odešel i ten kousek lidskosti, ve kterém byla naděje, že tohle peklo jednou skončí. Ale i když jsem jeho ztrátu nesl těžko, to on mě naučil, že dokud máš ty, které miluješ, nesmíš to vzdát. A tak jsem tu prostě byl, odhodlaný čelit svému strachu, vině, nejistotě, jen pro těch pár prchavých okamžiků, pro mámino hřejivé objetí, pro Lisino políbení na tvář, pro Margaretin dětský smích, pro Liviin konejšivý dotek, pro Skyiny pomněnkově modré oči.
Ne, já ještě nejsem připravenej to vzdát.
Ještě chci bojovat.