Mathias Mikkelen

Nevím, jak sám sebe nějak blíž popsat, protože nejsem z těch, kteří by o sobě rádi mluvili. Nikdy jsem nebyl zrovna dvakrát výřečný typ, nepovažuju za nutné sdělovat každou hloupost, která mi vytane na mysli, takže pokud se to ode mě vyloženě  neočekává, nejsem rozhodně tím, kdo by zahajoval konverzaci nebo bavil společnost. Nikdy jsem neuměl být taktní, co na mysli, to na jazyku. Míval jsem s tím problémy, než si na to prostě všichni v mém okolí zvykli a přestali to řešit. Mám rád svůj klid, jsem vcelku nudný typ tím způsobem, že ve svém životě nepotřebuju žádné náhlé změny a cením si těch maličkostí, jakými jsou měkká postel nebo teplé jídlo. Ačkoliv jsem málomluvný, rozhodně nejsem ten tichý typ, protože své názory dokážu prosazovat s bezbřehým sebevědomím a neoblomností. Jsem na sebe někdy dost tvrdý a stejnou míru odolnosti vyžaduji i od svého okolí, což je nejspíš tím důvodem, proč na lidi někdy působím arogantně a chladně, protože mám celkem vysoké nároky, nicméně zároveň jsem tím prvním, kdo si odepře komfort nebo půjde přes limit, když je to potřeba.
Mluvím málo, jsem spíš tichý pozorovatel, dovolím si podotknout, že velmi dobrý, s vyvinutým smyslem vnímat a pamatovat si všechny detaily. Roky v tomhle chaosu ve mně vypěstovali určitou formu paranoie, takže v podstatě vždy analyzuji všechno a všechny kolem sebe, zároveň mám ale cit pro hledání smyslu a nadměrně dobrý úsudek. Jsem kritik, který bez skrupulí oznámí svůj názor nezávisle na tom, s kým zrovna mluvím.
Cením si poctivosti a nikdy nelžu, někdy až do té míry, že má drzá upřímnost je některými považována za hrubou a necitlivou.  Nejsem zvlášť milý nebo otevřený ani k lidem, kteří jsou na mojí straně, ale chovám se méně nepřátelsky a někdy dokonce laskavě k těm, kterým se podaří získat můj respekt. Když to zrovna není potřeba, bývám i tak bezdůvodně nevrlý, cynický, sarkastický a nepříjemný. Nerad dělám věci podle někoho jiného, obvykle mám celkem problém s dodržováním pokynů, pokud nechovám k osobě, která mi rozkazuje, respekt. Navzdory své obecně nepřijímané odtažité povaze jsem vychovaný k tomu, abych za všech okolností pomohl těm, kdo mou pomoc potřebují, ačkoliv zároveň musí být těmi, kdo si ji zaslouží. Jsem velmi loajální a neústupný, co se týče lidí kolem mě. Nepovažuju se za hrdinu, jen mám ty priority nastavené pevně a jasně tak, že já nejsem na prvním místě.
Jsem realista, možná spíš pesimista, který je hodně fixovaný na svou rodinu a zemi, kterou se snaží chránit ze všech sil. Rozhodně nejsem ten snílek, co má plnou hlavu plánů a vizí, jsem prostě chlap, co při špatný náladě frustrovaně štípe dříví, vydrží mrznout celý den v omračující severské zimě, když je třeba babce od vedle vyspravit střechu, rád pozoruje ptáky v korunách stromů, ale když je třeba neváhá ulovit nevinnou srnu. Neužívám si zabíjení, ale udělám to, když to situace vyžaduje. Tak to mám se vším. V hlavě mám srovnané priority a stojím nohama pevně na zemi, někdy cítím vinu a pochyby, ale to mi nebrání dělat věci, které lidi kolem mě chrání. Jsem dost praktický typ a nepotrpím si na tu omáčku kolem, ať už se jedná o načančané polštářky nebo bezduchou konverzaci.
Nejsem moc dobrý v sebeovládání a jsem známý právě tím, že moc nedovedu udržet chladnou hlavu. Přiznávám, jsem vcelku výbušný, bezdůvodně naštvaný, věčně s tím nespokojeným úšklebkem na rtech a protáčením očí, i když kdo mě zná déle ví, že i přes všechno to brblání a vztekání nakonec udělám, co se ode mě očekává a úkoly, které mi byly svěřeny dokončím, i kdyby na tom závisel můj život. Je to vcelku paradoxní, ale právě mezi těmi, kdo mě znají, jsem oblíbený a vyhledávaný, třebaže se tak vehementně snažím držet si všechny od těla.


Vždy jsem v lidech vzbuzoval protichůdné pocity a nebylo to jen mou poněkud neproniknutelnou náturou, ale i vzhledem, který lidi kolem mě prostě mate. Po mámě jsem stejně jako mé sestry zdědil světle růžové vlasy, které nosím prakticky zastřižené na krátko, protože to poslední, co hodlám řešit, že účes a pak ty světle modré oči, velké, průzračné a výhružné, které se nehodí k té směšné barvě mých vlasů, ale už se podstatně víc hodí ke zbytku mého těla.
Měřím téměř dva metry a za ty roky v divočině jsem chtě nechtě musel nabrat tu svalovou hmotu, abych v téhle pustině přežil. Upřímně ten termín viking, kterým mě rádi označují všechny ty bábovky z ostatních zemí, je celkem výstižný, ačkoliv tam u nás vypadají chlapi prostě jako chlapi, ono když si ty klády nezvládneš nanosit sám nebo si to dřevo nenaštípeš, v zimě zmrzneš, takže se rychle naučíš žít tenhle tvrdej život a k tomu ty bicáky a sixpack prostě patří, to ví každej malej kluk. Není to teda tak, že bych se cíleně snažil být fitness model, veškerá má muskulatura je prostě výsledkem touhy přežít a tvrdé práce v reálném světě. Je hezký, že zvedneš sto pade na bench, ale když ty ruce neumíš použít tam venku, je ti to k ničemu.
Co se praktičnosti týče, tak nějak se prolíná celým mým životem, takže i oblečení nosím hlavně pohodlné a funkční, nepotrpím si na žádné šílené módní kreace a preferuju barvy tlumené a přírodní. Aškoliv jsem ze Švédska, celkem často nosím jenom trička a kraťasy, protože přece jen ta severská krev v tobě je trochu odolnější, takže když není -20, dá se to přežít.


Åskherre
Mezi mé nejsilnější schopnosti patří ovládání blesku a hromu. Jedná se o fascinující a mocnou schopnost, která zahrnuje několik klíčových prvků. V prvé řadě dovedu generovat a směrovat elektrické výboje podle vlastní vůle, což mi umožňuje vyvolávat blesky z nebe nebo z vlastních rukou. Tato schopnost zahrnuje i kontrolu nad intenzitou blesku, což umožňuje vytvořit jemné elektrické impulsy nebo ničivé údery, které mohou rozbít skalní masivy nebo zničit nepřátele.
Kromě samotného blesku mám schopnost ovládat také hromy. Díky tomu mohu manipulovat zvukovými vlnami, které následují po blesku, a využít je k dezorientaci protivníků, vyvolání strachu nebo dokonce jako fyzickou zbraň schopnou poškodit okolí silou zvuku. Hromy a blesky mohou být synchronizovány tak, aby vytvářely ničivé kombinované útoky, které jsou nejen silné, ale i ohromující svým vizuálním a akustickým efektem.
Ovládání bouře je také spojeno s širší kontrolou počasí. Neumím doslovně ovládat počasí, ale mám schopnost manipulovat atmosférickými podmínkami vyvoláním bouřkových mraků, změnou směru a rychlosti větru či prudkými dešti nebo krupobitím. Tato schopnost mi poskytuje strategickou výhodu nejen v boji, ale i v obraně, protože mohu vytvořit ochranné bouřkové zóny nebo vyčistit oblohu od nepřátelských hrozeb.
Dalším aspektem je elektrická imunita. Osoby ovládající blesk jsou imunní vůči elektrickým útokům, což jim umožňuje bezpečně manipulovat s vysokonapěťovou energií bez rizika zranění. V krajních případech mohu dokonce absorbovat elektrickou energii z okolí a využít ji ke zvýšení svých vlastních schopností nebo k regeneraci zranění.
Posledním možným využitím mé schopnosti je transport či pohyb rychlostí blesku. Blesk se šíří vzduchem přibližně 100 000 až 150 000 kilometrů za sekundu. To je přibližně 1/3 až 1/2 rychlosti světla. Jedná se tedy o extrémně rychlé přesuny z místa na místo, avšak to s sebou nese také řadu nevýhod. Kromě extrémní fyzické zátěže na tělo je to především neschopnost reagovat na vnější podněty a zpomalení reflexů. Člověk při transportu není schopen nijak jej ovlivnit, změnit směr, zastavit, uhnout a podobně, tudíž není schopen reagovat v reálném čase na vývoj situace. V boji je to tedy dvousečná zbrań, která vyžaduje extrémní soustředění a je velmi náročná po fyzické stránce. Schopnost pohybovat se rychlostí blesku je tedy kombinací nadlidské rychlosti, reflexů a energetické manipulace, která poskytuje ohromné výhody, ale také vyžaduje vysokou úroveň kontroly a fyzické zdatnosti.
Celkově je ovládání blesku a hromu mocnou a všestrannou schopností, která vyžaduje nejen sílu a odvahu, ale také značnou dovednost a kontrolu.

Styl boje
Jsem rozhodně kontaktní typ na blízko, mám vysoce rozvinutou fyzickou sílu, což mi umožňuje zvedat těžké objekty, silně udeřit protivníky a rozbíjet překážky. Mé údery jsou devastující a mohou způsobit velká zranění. Jsem odolný vůči fyzickému poškození a mám schopnost snášet silné údery, rány a zranění bez výrazného zpomalení své výkonnosti. Můžu vydržet i těžké údery, které by jiného bojovníka zranily. Rychlé reflexy a pohyblivost mi umožňují efektivně se vyhýbat útokům nepřátel, rychle reagovat na změny v boji a provádět složité bojové manévry.
Jsem odborníkem na boj s různými zbraněmi i bez zbraní v boji na blízko. Mohu používat meče, kladiva, sekery, nebo bojovat pouze s holýma rukama. Mé techniky zahrnují kombinace úderů, kopů, chvatů a pádů. Díky rokům žití v lese jsem se také naučil lovit střelbou především z luku či kuše, střelné zbraně nevyhledávám, ačkoliv si docela rozumím s různými puškami.
Ačkoliv se zaměřuji na fyzické útoky, mám také dobře rozvinuté taktické myšlení. Schopnost strategicky plánovat své útoky a využívat své prostředí může být rozhodující v boji. Jsem lovec a ačkoliv jsem v jádru výbušný a nekontrolovatelný typ, pokud jde o lov, dokážu jednat naprosto chladnokrevně a vyrovnaně. Své schopnosti dovedu využít i ke stopování nebo obecně přežití mimo civilizaci.

Class - C0
Control - 5
Physical Strength - 5+
Psychic Power - 3,5
Fighting with weapons - 4,5
Instincts - 4
Speed - 5+
Intelligence - 3,5
Mana - 4


Pocházím z Björny, kde jsem se před dvaceti osmi lety narodil, z místa, kde je stále lezavá zima a hromada sněhu, studený vítr od moře, medvědi, vlci, pustina a tak málo lidí, že si někdy přijdete jako poslední člověk na planetě. Na místě, kde je nervydrásající ticho, šumějící koruny stromů, strmé hory a srázy, ledové kry na divoké řece. Na místě, které se vás snaží vždy a všude zabít. Ale já to tu mám rád.
Žil jsem s mámou a dvěma mladšími sestrami v domě, který nesousedil s nikým celé míle do všech stran. Té naší pustině se říkalo K Samotám a ten název vystihoval úplně všechno, ale dodneška v tom domě bydlím a dodneška mu říkám domov. Táta s náma nežil, netuším, kdy přesně nás opustil, prostě si ho jen nepamatuju, zároveň je také nejspíš jediným tématem, o kterém jsem s mámou nikdy nemluvil. Nepsané pravidlo Mikkelenů - nikdy nezačínej o tátovi. Nevzpomínám si, proč nebo jak mi to dala máma najevo, ale jak otevřený a upřímný vztah s ní mám, tak tohle téma je prostě tabu. A mě to upřímně nikdy nijak nevadilo.
Máma je zhruba stejně komplikovaná osoba jako já, i když já jí vždy rozuměl stejně jako ona mě. Byla to ta máma, která každé ráno vstávala dřív, aby zatopila a uvařila pro všechny snídani, než jsme se vydali na dlouhý pochod do školy, která udržovala náš dům v čistotě a která mě vždy před odchodem políbí na čelo a řekne mi, abych byl opatrný, i když mi táhne na třicet. Zároveň je ale také ten typ, který mě nechal od malička běhat dlouhé hodiny po lesích, aniž by se strachovala, že se mi něco stane, uměla zařvat a sjednat si respekt a být stejně tvrdá jako jakýkoliv chlap. Ten respekt si u chlapů z vesnice koneckonců nevysloužila svýma domácíma buchtama s tvarohem, ale faktem, že dodnes je nejlepší lovec široko daleko. Pamatuju na doby, kdy u nás ve dvě ráno klepávali chlapi z města s tím, že někdo srazil autem medvěda a ten chudák teď venku někde trpí. To já obvykle seděl na sedadle spolujezdce, když jsme děsivě tichou krajinou dojeli k místu srážky, zapnuli si bundy a s puškama na ramenou se vydali vstříc nehostinému lesu zvíře vystopovat a zabít. Tehdy se z mojí laskavé mámi s těma milýma očima stával lovec, klidný, tichý, chladnokrevný. Ne protože by si to užívala, ale protože to byly zákony přírody, kterým mě učila. Život a smrt, jedno nemůže být bez druhého, realita je radost a láska, ale také bolest a utrpení. Máma byla vždycky spíš praktická a rázná a vždycky mě učila všechno, co sama uměla. Stejně jako mě přišla večer láskyplně zachumlat do peřin, neváhala mě vzbudit v nekřesťanskou hodinu, protože bylo třeba naštípat dříví a já měl svoje povinnosti.
Možná připadám lidem kolem jako chladný a uzavřený, ale pravdou je, že většina seveřanů je taková. Možná to dělá ta nehostinná země, která z vás prostě vychová tvrdé realisty, možná to je tím, že je nás na tak velkém prostoru tak málo, upřímně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, ale nikdo se příliš nepodivoval, že jsem spíš to tiché děcko, které se moc neprojevuje, to za mě ostatně zvládali mé sestry Astrid a Ylsa. Někdy bych je zabil, ale máma mi od mala vtloukala do hlavy, že jsem jejich velkej brácha a musím je chránit. Takže je klidně seřvu, pošlu někam, rozcuchám ty jejich světoborné účesy a vysměju se jim, že s tím makeupem vypadají jako opice z cirkusu, ale zkuste na těch jejich sladkých tvářičkách vyvolat cokoliv negativního vy a Bůh hromu vás ztrestá.
Rostl jsem klidně a spokojeně odříznutý od světa, chodil lovit ryby na zamrzlé jezero, stopoval medvědy a soby, hrál hokej jako snad každé děcko v okruhu sta kilometrů, lyžoval, lezl po horách, koupal se v ledových jezírkách. Vyšel jsem základku, dodělal si toho truhláře a živil se tím v té své malé dílně, nejspíš by mě máma donutila seznámit se s nějakou servírkou z Astridiny hospody, milovnicí psů z Ylsiiny chovné stanice nebo zdravotní sestřikou z nemocnice, kde pracovala ona, ale všechno nabralo spád, který nikdo, vůbec nikdo nečekal.
Lidi ze západu se rádi chvástají, jaká byla válka hrozná, vzpomínají na okamžiky, kdy kolem létala letadla a vojáci je nechtěli pouštět do bezpečných zón, ale nikdo z nich netuší, jak válka, ta pravá válka plná krve, bolesti a smrti vlastně vypadá. Já a všichni od nás ano. Protože to my jsme byli země, kterou ti zasraní hajzlové napadli, kterou okupovali a kterou chtěli vypálit do základů. Já jsem neutíkal před bombami do sklepů a krytů, já s puškou v ruce zachraňoval své sestry z obležení, když ti sráči stříleli do nevinných lidí, když štěkali povely a znásilňovali bezbranné holky, protože mohli, protože si tím dokazovali vlastní moc a nadřazenost. Nepřemýšlel jsem tehdy o tom, co dělám, necítil jsem vinu, když jsem bránil svoji rodinu, když jsem s nespokojeným syknutím poslechl svoji matku a znovu a znovu se tam vracel jen proto, abych pomohl dalším a dalším, protože tak to lidi u nás dělají. Jsme tvrdí, chladní, odtažití, ale když je to potřeba, jeden za druhým vždycky stojíme. Navíc se brzy po začátku války ukázalo, že já můžu udělat víc, víc, protože jsem byl jedním z těch vyvolených, kterým se poštěstilo probudit své vrozené schopnosti a ovládnout je. Ačkoliv bych byl popravdě radši, kdyby pro všechny ty civily kolem neměly tak klišoidní mýtický význam. Protože od té doby, co jsem prvně seslal ten ničivý blesk na nepřátelský tank, už jsem se té přezdívky God of Thunder prostě nezbavil. A že jsem se do téhle role rádoby Thora a zachránce lidí zrovna nehrnul, to je vám asi jasné. Ale nebylo zbytí, tu sílu už jsem prostě měl, probuzenou tím strachem o lidi, na kterých mi záleželo a to stačilo. Všechno to, co se stalo pak, bylo prostě jen dílem osudu.
Trvalo to roky, roky každodenního strachu, roky boje, bolesti, vzletných výšek a strmých pádů, když jsem objevoval své schopnosti a snažil se je naučit ovládat a kontrolovat. Na ty roky nevzpomínám rád, na dobu, kdy jsem se bál někomu ublížit, a přesto cítil ten tlak každý den jen víc a víc, ty pohledy, které ke mě upíralo stále více lidí, vnímal jsem tu naději a očekávání, že to já budu ten hrdina, zachránce, který je ochrání před smrtí. Vojáci umírali, armáda se rozpadla, cíl byl splněn, vedení státu už neexistovalo, panovala jen anarchie, hlad a strach, nikdo nevěděl, co bude, zemí se potulovali nemrtví i živí, kteří z nudy nebo pro zábavu zabíjeli na potkání. Netoužil jsem se stát vůdcem, nechtěl jsem být tím, kdo rozhoduje o životě a smrti, ale nemohl jsem jen nečině stát, nemohl jsem se vrátit ke svému poklidnému životu hluboko v lese, když ten svět už dávno neexistoval. A tak jsem se stal tím, koho potřebovali.
To naše malé městečko jsem sjednotil, vydával rozkazy, nechal zbudovat hradby, příkopy, pasti, obnovil elektrárnu, opravil nemocnici, postavil domy. Zavřeli jsme brány, vyčistili oblast na kilometry daleko a začali přežívat. Život se ustálil, zlepšil, dospělí mohli znovu klidně spát, děti chodili do škol, každý přebral povinnost, roli, která byla potřeba. Všechno začalo fungovat, odřízlé od zbytku světa, který nám stejně nikdy nepomohl. A lidí přibývalo. Stahovali se ze všech koutů severu, rodiny, ztracené děti, osamělý ztracenci bez kohokoliv, kdo by přežil. Život ve Švédsku se smrskl na jediné město, které se rozrostlo a spolu s ním i hradby a obrana, hlídky, věže, signály i životní úroveň. Život byl těžký, ale na to jsme my ze severu byli vždycky zvyklí.
A tak jsme tu. V kolonii, o které nikdo neví, která zmizela z mapy stejně jako stovky dalších měst napadených válkou a požraných tou stvůrou, která nám nedává pokoj, ale to nevadí. Stejně jako všichni přijali své role, máma v nemocnici s omezenými možnostmi, sestry ve škole a v kotcích, přijal jsem i já tu svou a převzal zodpovědnost za bezpečnost a všechna ta nepříjemná rozhodnutí spojena se mocí, která ze mě časem udělala toho nejsilnějšího. A je to v pořádku. Neprosil jsem se o to, ale nehodlám před tím utíkat, ačkoliv přiznávám, že jsem odmítl stěhování do města jako všichni ostatní a místo toho se v těch chvílích volna zase vracím domů, do toho tichého domu upřostřed ničeho, kde se čas zastavil a dovoluje mi zase být chvíli jen sám sebou.