Jake Green

VZHLED
Jsem fešák, co na to říct. Nebo to aspoň tvrdí to množství holek, co se kolem jakoby náhodou vždycky ochomítá nebo množství choulostivých situací ve kterých se jistě nějakou náhodou a záhadou objevuju. S žárlivým manželem, přítelem, přítelkyní? Je tam všechno, věřte mi. Nejsem někdo, kdo by mohl zapadnout, i kdyby chtěl a nebude to jen tím hlasitým smíchem a třískáním korbelu piva o barový pult v přeplněné hospodě. Jsem poměrně dost vysoký, svalnatý a vypracovaný, ačkoliv to většinou skrývám za vytahanou mikinou nebo armádní uniformou, ale je to tam, věřte mi. Mám tmavší odstín barvy pleti, takové to trvalé opálení, které nesmažete a které je naštěstí v tomhle světě to poslední, co by se řešilo. I když pár blbečků se najde. Mám obličej poměrně jemný, ne ten drsňácký a chladný, rád se směju, o čemž svědčí pak množství vrásek nebo smíchem jen zvýraznění všech těch pih kolem rovného nosu. Obličeji pak dominujíc velké zvídavé zelené oči, jiskřící vždy nějakou špatností, záhadou, rebelstvím nebo prostě jen nějakým trapným vtípkem schovaným v tom pomyslném rukávě. Ta jizva nad obočím je prostě sexy a dobře se na ní balí holky, ale pravdou je, že jsem si ji udělal právě nešikovným pádem z motorky. Netajím se ani množstvím tetování a piercingů, a ne, nebyla to nějaká puberťácká éra, mám rád výjimečnosti, mám rád extravaganci a chaos a to samé se dá říct o mém šatníku, tetování chaosu zvýrazněného snad jako řetěz kolem mého krku a celkovému vystupování. Rozhodně se neřadím k těm spořádaným armádním důstojníkům a všichni kolem to vědí, ačkoliv to hlasitě i tiše odsuzují. Ale když je pak pohledem zpraží Hrdlořez, drží se v uctivé vzdálenosti. Dík, kámo. No nemilujte ho!
Abych svůj vzhled toho spořádaného muže se spořádaným životem jen zdůraznil, nosím nakrátko střižené blonďaté vlasy s tím rebelským růžovým pramenem vepředu, protože prostě být nudný a stereotypní není prostě nic pro mě!

POVAHA
Asi už jste pochopili, jsem extrovert. Jsem hodně výrazný, extrémně výřečný, hlučný, trošku drzý a neslušný, ale jen v kolektivu ve kterém se dobře bavím. Rozhodně se nebojím výzev, jsem pro každou špatnost a nepohrdnu žádnou dobrou nebo i špatnou sázkou nebo nápadem. Jsem ten optimista, ten s tím úsměvem, co se skutečně odráží v těch hřejivých očích, ten, který svou aurou magicky láká všechny blíž na ty smyšlené nebo přikrášlené historky a jestli tím někoho obtěžuju, netrhá mi to srdce. Nejsem typ, co by se omlouval a přemýšlel nad tím, co si o něm druzí myslí. Ne, vůbec mě to netrápí. Do doby, dokud to jde. Do doby, dokud to nejsou autority, do doby, dokud nejde o život. Protože v tu chvíli nejsem jen to vysmáté děcko, ale dokážu se koncentrovat na to důležité, dokážu zklidnit hlavu a dokážu ji i sklonit, pokud musím. Dokážu převzít zodpovědnost a nechat v těch očích odrážet jen tu chladnou sebejistotu se kterou umím rozkazovat i konat. Protože ať chci nebo ne, jsem voják. Ať už mám názory nebo sympatie s kýmkoliv, jsem voják. A jako ten, budu bojovat, abych ty brány udržel zavřené. Ať už mě způsoby, kterými tak konám, trápí nebo ne.

Jsem srdcař, pokud mě něco baví, jakože spravovat stroje mě skutečně baví, podlehnu tomu naplno a dám tomu všechno, stejně jako se rád obětuju pro blaho svých blízkých. Málo věcí mě rozhází nebo zvedne ze židle, nepovažuju se za výbušného nebo podrážděného, protože se víc radši splachuju než stresuju. Nijak se netajím tím, že mám rád pozornost, že stojím o obdiv dam nebo že prostě stojím o to honění toho ega při těch dlouhých osamocených večerech. A tak se i podle toho chovám. Strhuju tu pozornost, vyhledávám, lichotím a laškuju, ale neboj mami, všechno v rámci dobrých mravů.. kecám, ale neboj, všechno vždy se souhlasem protistrany! A ten se snažím vždy dostat. Protože výzev není nikdy dost. Nevím, fakt nevím, asi jsem ten floutek, občas dětinský, občas dospělý, občas zodpovědný, občas taky dost drzej a nevyzpytatelnej. Jsem jakej jsem. A to se měnit nebude.  

SCHOPNOSTI & STYL BOJE
Ovládám teleportaci. Ne tu klasickou, kdy bych pouze přesouval své vlastní tělo z místa na místo, ale upravenou, kdy k teleportaci využívám portály, svým vzhledem připomínající černé díry. Tyto černé díry jsou malé portály, které vysílám ze zařízení umístěné na své ruce a množství, kolik jich je vysláno a v jakém rozsahu je ovlivněno úrovní kontroly této schopnosti, únavou a celkovými schopnostmi uživatele, jejich množství má své limity stejně jako mé tělo. Bez zařízení bych je mohl vysílat stejně, možná v ještě drtivějším sledu, ale jejich nekontrolovatelnost by mohla být zkázou i pro mě samotného.

Tyto černé díry, neboli malé portály slouží k tomu, aby uživatel dokázal teleportovat skrz ně sebe, jiné lidi nebo předměty kamkoli si přeje. Portály mohou být také využívané jako zbraně na dálku tím, že vytvoří malé portály v rukou nebo je vrhne na zamýšlený cíl jako projektily podobné disku. Dále uživatel může používat své portály k rychlému úderu na dálku, protože skrz ně může poslat jen část svého těla, například pěst, nohu, která se může objevit u nepřítele z několika černých děr naráz. Stává se z uživatele tak velmi rychlý a hbitý protivník, který využívá své portály k rychlejšímu přesouvání a útočí tak na své protivníky dříve, než stihnou vůbec zareagovat. Schopnost vytvářet černé díry a odhadování, kde se jaká vynoří je téměř nemožné, proto je tato schopnost i špatně detekována a svou chaotičností považována za velmi nepředvídatelnou a nebezpečnou.

Výhody této schopnosti spočívají v teleportaci z místa na místo, uživatele, objektů nebo dalších lidí. Omezenost je pouze, že se uživatel může teleportovat jen na místa, kde jednou byl nebo která zná. Uživatel může portály umístit na libovolné místě, na zeď, zem, nechat je levitovat na místě nebo je dát na své tělo. Já sám je skrývám pod volnou mikinou a úder nepřítele tak mnou projde a může se stát, že tím nepřítel jen poškodí sám sebe, protože se mu útok, zbraň, výstřel, cokoliv co použil, může vrátit proti němu skrze další portál. Uživatel tak může pomocí portálů přesměrovávat útoky nepřátel na jiné cíle nebo na ně samotné. Uživatel se tak stává nezasáhnutelným v místě, na kterém portál v danou chvíli zůstává. Portálem nemůže projít beze mě libovolně nikdo jiný. Nevýhodou je, jak již bylo zmíněno, množství vytvořených děr a množství teleportovaných objektů naráz.

Co se týče stylu boje, je to promyšlený chaos. Rozmístění portálů je čistě náhodné, protože se stejně vždycky rád bavím nad tou nepředvídatelností a těmi překvapenými výrazy protivníků. Nebo jen tak ze srandy teleportuju pryč Willovo věci, mrtváky nebo jiné zajímavosti a to ještě na zajímavější místa! Jsem dost rychlý a hbitý, což jen podporuje rychlost přemisťování a teleportace samotné. Silou taky zrovna nemarním, možná se nedřu ve fitku nebo své tělo nepodrobuji s tou minutovou přesností rannímu drillu jako můj nadřízený, ale udržuju se v kondici průběžně, už jen spravovávám té desítky aut a strojů, pod kterými hodiny a hodiny ležím. A věřte mi, že bych hodiny a hodiny ležel rád pod někým úplně jiným.. if you know, you know. Takže ránu umím dát, ne, že ne.
Nejsem žádný stratég a nikdy jsem si ani na žádného nehrál. Prostě přijdu, ukradnu, zničím nebo zabiju a zase rychle táhnu pryč, to je moje dlouhodobá strategie a netrápím si hlavu s tím, že ne vždycky stoprocentně funguje. Imunní rozhodně nejsem ani vůči žádným psychickým útokům, protože se rád oddávám různým omamným látkám a taky nepoznám, jak moc je svět odlišný od normálního, dokud mi to někdo jasně neřekne.

Class  - C2
Control - 4
Physical Strength - 4
Psychic Power - 3
Fighting with weapons - 4
Instincts - 3,5
Speed - 4
Intelligence - 3,5
Mana - 3,5

PŘÍBĚH

Jmenuji se Jake, Jake Green. Původem z Brightonu, v současnosti na místě, které spousta lidí nesnáší, miluje, chce spálit na popel nebo uctívat do nebes, kde lidi plní svou občanskou povinnost nebo jsou prostě jen vděční za to, že mají to štěstí a chrání je ty kilometry tlustých betonových stěn a ocelových drátů na které se každé ráno dívají a snaží si namluvit, že život v tomhle království je stejný jako býval. A nebudu lhát, že jsem si dlouhou dobu nemyslel to samé. Než mě tyhle skutečnosti vlastně naprosto přestaly zajímat.

Narodil jsem se jako jediný syn do vesměs obyčejné rodiny. Táta zdrhnul ještě než jsem se narodil a máma si prostě usmyslela, že chlapi stojí za starou belu a místo toho, aby mi představovala horu dalších nápadníků a upíchla si s nimi další sourozence, prostě se rozhodla na mužskou populaci zanevřít. Ne, že bych nezaznamenal její zájem o společnost stejného pohlaví, ale nebyl jsem typ který by to řešil nebo který by vůbec něco takového jako dítě chápal. A vlastně jsem jí doteď vděčný za to, že jsme vždycky byli jen my dva. Její výchova byla stejně rázná jako volná a já byl stejně napůl floutek jako vzorný syn. Měl jsem své nálady, měl jsem své pubertální výkyvy, měl jsem to všechno, bylo mě moc i málo, ale byl jsem a nejspíš vždycky v srdci budu ten mama boy, který si umí uvařit i něco víc než vajíčka a vyprat vlastní trenky, ale rozhodně o své mámě budu mluvit hezky a nebudu se k dámám chovat jako prase, protože bych nejspíš schytal druhou o zeď, kdyby tady máma ještě byla.. nebo možná je? Odpověď jsem nikdy nenašel.

Nevzpomíná se mi na to lehce, na tu dobu, kdy to všechno začalo. Můj první rok na střední škole, kde jsem studoval automechanika, splněný sen, protože šroubovák byl vždycky moje pravá ruka, protože co si budeme, žádný jiný chlap v naší malé domácnosti nebyl a někdo prostě musel dát dohromady ty těžký věci, i když se máma snažila o jasný matriarchát. A já vlastně zjistil, že mě to víc než baví. Věci spravovat, rozebírat, sestavovat, s láskou o ně pečovat, túrovat motory, sestavit si svoji první motorku a prostě vyjet, i když to bylo nezodpovědné a mimo. Protože stejně jako spravovat jsem chtěl všechny ty rychlé stroje taky testovat, a tak jsem dost často skončil plný šrámů, odřenin i popálenin a s úsměvem vstřebával ten pach dezinfekce a zadržoval slzy, když mi ji máma s tím krutým zadostiučinění plným úsměvem lila do těch otevřených ran. Puberta pro mě byla dost krutou a přišla nejspíš i dost pozdě. Dodnes si pamatuju na tu bolest v těch jindy vlídných očích, když jsem si nasazoval tu helmu a vyjel do těch ulic po tom, co jsem pronesl slova, která nebyla myšlena schválně. Když mi zakázala další párty kvůli známkám a já ji nazval větami, které už nikdy nebudu moct vrátit zpátky. Možná mě tohle zachránilo, možná mě to, že jsem ten večer ujel a porušil všechny ty zákazy a nastavené hranice zachránilo, ale dost možná taky pohřbilo. Když se Brighton ocitl v plamenech, lidé zešíleli a auta, co se vehementně snažila dostat z města ven mě vytlačila až na okrsky a lesní silnice a já se už nikdy nemohl vrátit do toho rodného domova, abych bránil to, na čem mi mělo záležet nejvíc. Nikdy jsem nedostal šanci se omluvit, protože zatímco svět pohltily plameny, křik, bolest a pláč, v mém srdci plála samota. Protože jsem byl dítě uvězněné ve světě který postrádal řád a zatímco na zemi ožívaly mrtvoly sežehnuté plamenem a sápali se mi po krku, já myslel jen na to, že jedna z těch tváří, může být tvoje, mami. A to bolelo. To mě zničilo stejně jako posílilo.

Potloukal jsem se dlouho. Dostal se daleko, daleko od místa, které jsem znal i miloval, ale svět už nebyl stejný a já to věděl. Nebyl jsem dítě, které by se muselo schovávat ve stínech, pochopil jsem fungování tohohle světa víc než dobře. Naučil jsem se, že šroubovák slouží stejně dobře k opravování, jako ničení bezduchých lebek, naučil se využívat toho, co jsem znal a uměl, abych přežil. Abych se uživil, a zvládnul přetrpět několik těch let v těch přeživších táborech na okrajích těch velkých měst, vyměnil jsem svou motorku za jídlo a kus střechy nad hlavou. Drobnými opravami si vydělal na těch pár kousků přídělů a stal se členem, kterého nepouštěli ven, protože byl mnohem cennějším uvnitř. Až na pár výjimek. Schopných mužů ubývalo, vojáci sem zavítali jen občas, spíš vyčistit vzduch než donést řád. Nevinil jsem jejich počínání, neodsuzoval, nepořvával na ně nenávist ani jim nevyznával respekt, protože jsem to bral tak, jak to bylo. Stejně jako jsem poslušně přijal, když mě vedoucí tábora vyslali ven pro zásoby, protože všichni starší mému věku už byli nejspíš stejnými chodícmi mrtvolami jako ti, kteří se denně hromadily u ostnatých plotů. A tak jsem dostal pistoli se kterou jsem neuměl, dýku, se kterou jsem se nechtěl ztotožňovat a šel.

Nebyl jsem smířený se smrtí, i když jsem jí byl obklopen. Nebyl jsem odevzdaný osudu, protože víc než co kdy dřív bylo, že jsem se chtěl vrátit domů. Musel jsem tě najít, mami. Musel jsem tě zachránit, omluvit se, zjistit pravdu, protože ta nevědomost mě ubíjela a sžírala. A tak jsem se rozhodl přežít, jakkýmikoliv možnými způsoby. Říkejte tomu štěstí, ale spíš bych tomu řekl nešťastnou souhrou náhod kdy nás před několika nemrtvými zachránili oni, jednotka ozbrojených vojáků z hlavní základny která projížděla kolem. Některá s těmi bájnými super schopnostmi o kterých se šuškalo a které byly pro některé prokletím i požehnáním, jiní, co se oháněli jen těžkými zbraněmi a hrubou palební silou. Ale stejně jich bylo moc. S tím nákladním autem, kterým přijeli, bychom jim všichni dokázali bezpečně ujet, ale byl to motor, co začal vypovídat službu ve chvíli, kdy nám šlo o život. A já věděl, co musím udělat. Když jsem vytěsnil tu krev, trhající těla, ten neutichající řev, všechen ten chaos kolem sebe a prostě zaplul pod auto. Byl jsem to já, kdo dokázal během těch nekonečně dlouhých minut a sekund nahodit tu rachotinu a zachránit tak to, co se ze skupiny zachránit dalo. A když jsem si uvědomil, že mezi zadýchanými těžkooděnci sedím v tom velkém autě sám, uvědomil jsem si nejenom to, že nikdo koho jsem znal nepřežil, ale že to, kam mířím, rozhodně není ten přeživší tábor na okraji. Ne, když mi na rameni přistála ruka v rukavici, pevně ho stiskla a jak jsem nakoukl skrz čelní sklo auta ven, všiml si otevírající se železné brány, těch neproniknutelných výrazů na rozhlednách, co ji strážili, slyšel jsem jen jediné.. Vítej v hlavním táboře, štěně.


A tak začal můj život za stěnami tohohle města. Nedalo se tomu totiž za ty roky, co jsem tu žil říkat hlavní tábor. Tohle mělo všechno, tekoucí vodu, elektřinu, bary, zábavu, opilce, tanečnice, pouliční umělce, obchody, kina. Jako kdyby nikomu víc nepřekáželo, že kolem chodí lidé oblečeni v těžkých uniformách, že nás od zkázy dělí jen ty betonové zdi, jako kdyby se všichni vehementně snažili žít normálně. A já byl jedním z nich.
Byl jsem šikovný, šikovný na ruce, a tak jsem se brzy dostal k větším opravám v několika servisech, vždycky jsem byl ten veselý a ukecaný tlučhuba, ale ten, co to myslí v dobrém, když šéfa po dlouhém pracovním dni plácá po zádech nebo si s kolegy zajde na pivo. Lidé mě měli rádi. A čím častěji jsem se jimi obklopoval, tím víc slábl ten prázdný pocit uvnitř mě. Ta vina, která mě budila ze snů. A která tam stále byla, ač jsem se ji snažil zaplnit alkoholem, nočními návštěvami, zábavou nebo prací.
Zákony, kterými se Anglie řídila, nebyly nikomu neznámé. Sám jsem byl svědkem toho, jak puberťáky vytrhávali z náručí plačících matek, protože byli obklopeny schopnostmi, které budou sloužit vlasti. A ti, kteří se je snažili tajit, skončili ještě hůř. Vždycky je našli. Lovci. Ti s tím neproniknutelným výrazem, které jsem tolikrát spatřil ve svém oblíbeném baru, jak zas a znovu tahají chudáky od pití, s tím dokonale vycvičeným chladným postojem. Pozoroval jsem je v tichu a kolikrát děkoval, že nejsem na jejich místě. Dokud jsem nezjistil, že jsem na tom mnohem hůř než oni..
Mé schopnosti se začali projevovat nevinně. Přišlo mi to jako sen nebo špatný vtip než jako schopnost, když jsem se po další bujaré párty budil na neznámých místech. Místech, které byly mimo tyhle zdi. Někdy to bylo vtipné, když jsem se objevil na písčitých bílých plážích a do nosu mě štípl krab zatímco mi slunce laskalo tvář, jindy to tak moc vtipné nebylo, když jsem byl na vrcholku hor, které jsem navštívil jako dítě a nevěděl, jak se dostat zpět. Uprostřed hordy, znovu v dílně, doma.. Probouzel jsem se ve své staré posteli, v pokoji, který ale nevoněl domovem, ale smrtí a strachem a já se natolik bál otevřít ty pootevřené dveře od dětského pokoje, že jsem si denně namlouval, že je to jen noční můra, jen trauma, které se má mysl snaží nějak strávit. Ale časem jsem zjistil, že to nejsou noční můry. Ne, když jsem si všiml těch nenápadných černých děr, které se objevovaly čím dál tím častěji v mé blízkosti. Když jsem jimi zvědavě prostrčil ruku jen aby se objevila v druhé díře za mou hlavou. Byly to maličké černé díry, až po větší, kterými jsem mohl procházet a dostávat se na místa, která jsem znával. Teleportace.. Ne taková, jakou ji znáte z těch filmů, tahle byla jiná, děsivější. Neprobleskoval jsem se jak podělanej Flash, jen jsem prostě, chodil zkratkami řekněme. Časem začaly mizet předměty a objevovat se jinde, má schopnost se stala víc viditelnou, nekontrolovatelnou a já věděl, že pokud ji nezkrotím, budu já ten z těch, kteří budou muset nastoupit. A věřte mi, že válčit se mi skutečně nechtělo.

Nedalo se to ututlat. Nedalo, i když jsem se na dně flašky snažil vehementně přesvědčit, že je to všechno jen špatný vtip. Byl jsem vždycky pohodář a kliďas, ale i já měl své hranice. Nehrál jsem si na hrdinu, když jsem nemusel, ale když obtěžování toho týpka na druhé straně baru došlo tak daleko, že ho nezastavilo ani dívčino rázné ne, kdo bych byl já, abych čuměl jako zbylá půlka baru a nic nedělal. Ne, byl jsem to já, kdo se zvedl a rozhodl se mu rázně domluvit. A neobešlo se to bez několika ran. Byl jsem naštvaný, zuřivý z jeho chování za které by mě máma zadupala pod zem a možná vzpomínka na ní způsobila to, co se stalo. To, když se lidé kolem mě s jekotem schovávali na druhé straně baru. To, když se za týpkem, kterého jsem hodlal sám zakopat někde hodně hluboko aby už nevylézal, objevila obrovská díra. Nekontrolovatelná černá díra, která pohlcovala všechno, co jí přišlo pod ruku. Mizely stoly, židle, střecha, muž před ní utíkal a couval a já si s děsem uvědomil, že už jí dávno nemám pod kontrolou. Že i když už nezuřím, i když už ve mě není zášť, nezvládnu to zastavit. Že možná zničí i mě..
Dokud se neobjevila ona. Vybavuju si její dlouhé rudé vlasy, vůni, sladkou, omamnou, ale jistým způsobem ostrou a štiplavou, když ke mě přišla. Čas se zastavil. Doslova zastavil, když jsem sledoval tu ladnou chůzi se kterou obcházela jednoho člověka za druhým, když se s galancí a ladností vyhnula tomu hulvátovi, jehož otevřená ústa byla zkroucena v jasném, ale nikdy nevyřknutém výkřiku. Nehýbal se. Stejně jako stráž za ženskými zády. Jejími zády. Ale já se hýbal. Sledoval jsem svoje ruce, díru za jejími zády, která se přestala tak výhružně dívat, sledoval jsem vytřeštěně ženu, která se vyhoupla na barovou stoličku, nalila si panáka z pootevřené lahve a druhou skleničku poslala po pultu ke mě. A pak ke mě zvedla ty chladné, pronikavě modré oči, které mi viděly až na dno duše. A já se pousmál. Oba jsme věděli, co se dělo. Oba jsme věděli, co se stane. A já se musel jen pobaveně ušklíbnout, když jsem si přinesl drink k ústům a zastavil ten třes, který celá situace vyvolala.
"Srdečně Vás zdravím, Hope.." Stál jsem naproti obávané vládkyni celé téhle země a nebál se jejích očí, když jsem jí ten pohled opětoval. Ale bát jsem se měl. Jen ukázky toho, co dokázala, aniž by na ní byla vidět jakákoliv známka námahy. Krásná a děsivě nebezpečná. To byla Hope Midford. A já věděl, sakra já věděl, proč je tady.
"Je to zvláštní, děsivé a nebezpečné, nemít kontrolu.." Její rudé vlasy se pohnuly s tím, jak ke mě přetočila pohled, její slova byla ledově klidná, naprosto vyrovnaná, když sama zvedla skleničku k namalovaným ústům. "..že, pane Greene?" Měl jsem se děsit toho, co přijde potom. Ale já na to byl zvláštním způsoben připraven. Protože jsem si uvědomil, že pokud to pod kontrolou mít nebudu, mohl bych zničit tohle celé, vzít těmhle lidem, kteří věřili, že můžou žít normálně, tu jedinou jistotu, co jim zůstávala. A já takový být nechtěl. Snad i proto jsem se pousmál, když jsem zvedl broušenou sklenici do vzduchu a opětoval jí ten upřený pohled. Zvedl jsem koutek úst vzhůru a mrkl na ní.
"Vskutku. Ale myslím, že mám ten pocit, že mi s tím pomůžete. Ale mám podmínku, než pustíte ty gorily aby mě odtáhli, vezmu si sebou aspoň svoji dílnu. A mimochodem.. jen Jake stačí" A její zvonivý smích, který se jí ale neodrážel v těch modrých očích, mi dodnes zní v uších. Protože díky Hope jsem to dokázal zastavit. A začal zase znovu..

Dostal jsem se na základnu. Dostal jsem přidělený nějaký základní strohý pokoj, začal mi dennodenní trénink, ranní, odpolední, večerní.. a neprotestoval. Ne, když jsem si uvědomil, že možná nechci krást děti od rodičů jak v nějakejch blbejch pohádkách o ježibabě, ale chci mít tu kontrolu. Chci mít kontrolu nad sebou a nad svými schopnostmi. A tak jsem se dostal do rukou tamních vědců, kteří mi na ruku přidělali takové hezké udělátko, kterým dokážu svou schopnost krotit. Nedali mi ji proto, aby ji vylepšili, ale proto, aby mi dovolili s ní pracovat. Nejdřív mi to přišlo směšné, jak kdybych byl spider man co střílí sítě, pif paf, ale ve skutečnosti to bylo mnohem víc. A já se díky tomu dostával hodně rychle, hodně vysoko.
Vždycky jsem byl přizpůsobivý typ. Máloco mi vadilo, diskomfort, únava, málo jídla nebo spánku, ne, to mi nevadilo. Naopak, vždycky jsem chtěl něco, čím bych zaplašil ty otravné myšlenky ve své hlavě, díky čemuž bych padl vyčerpáním do postele a nemusel, nemusel se vracet na místa, kam jsem si zakázal chodit. Nevím, čím to bylo, jestli právě tím dříčstvím, tou tvrdohlavostí a neúnavností nebo svým umem toho, že jsem byl prostě ten oblíbený floutek. Magicky jsem lidi přitahoval a věděl to, a tak se v jídelně brzy ten opuštěný stůl u kterého jsem sedával, naplnil. Dokázal jsem se bavit se všemi, s kuchařkami, co mě balili v důstojnické jídelně, s těmi novickami, které mě prosily o tréninky a cenné rady i s těmi starými pardály, kteří se rádi podělili o své zkušenosti i životní příběhy. A díky nim všem jsem rostl, stoupal jsem po tom žebříčku hodností stále výš a výš. Naučili mě střílet, naučili mě se válet na zemi, v bahně, kam jsem nakonec strčil i já sám je. Naučil jsem se ke svým útokům využívat své schopnosti a jejich nepředvídatelnost a rychlost se kterou mi umožňovali přemisťovat sebe, je i předměty kolem, mi dávalo v boji naprosto nepřekonatelnou výhodu. A tak aniž bych chtěl, dostal jsem se vysoko. Stal jsem se oblíbencem, miláčkem davu, konal misi za misí, nepřipouštěl si nic z toho, co se dělo, nebral to do žádné osobní roviny, prostě se jen snažil žít si ten kousek svého života, který byl normální, když jsem se po tréninku uchyloval do své skromné díly, kterou mi Hope přidělila. Protože ta tajnůstkářka ze mě udělala nejenom vojáka, ale evidentně i nejvyššího mechanika. Fakt, nikd bych si nepředstavoval, že budu audiny a bavoráky přetvářet na vrcholové bojové stroje a přidělávat na ně bůh ví co by udrželo ty mrtváky mimo okna, ale dělo se to. Dělo a já mezitím, co dělal tyhle kraviny, konečně dostal příležitost k tomu si sestrojit i novou motorku a jednou, jednou s ní třeba splnit i svoje sny.. Ale k tomu abych si je splnil a konečně se mohl dostat dál za hradby, byla jedna překážka.

A ta překážka se jmenovala William Canning. Ten, kdo mě dělil od speciálních jednotek a od mnoha dalších možností. Hrdlořez, jehož opravdové jméno se bálo tolik lidí vyslovit. Bylo až směšné, jak se mu na chodbách vyhýbali, jak zásadně jedl sám, protože se k jeho stolu báli v jídelně přiblížit, jak davy ztichly, kdykoliv prošel kolem. Byl tvrdý, byl zásadový a já to věděl, když jsem byl sám svědkem tolika výzev a tolika porážek. Ale já neprohrával. A nebál se ho. Pravdou bylo, že jsem po tom, co jsem si s ním dal poslední zkoušku před vstupem do té obávané jednotky, skutečně prohrál, ale potěšením zůstávalo, že jen díky jeho tajným trikům, které pán, jak rád říká, zásadně nikdy nepoužívá a přitom je využívá když se mu to zrovna hodí, a taky mě dost těšilo, že ten monokl pod pravým okem pár dní nosil. Že se z nás stanou parťáci na život a na smrt zřejmě nečekal ani jeden z nás. Že se z něj stane můj tichý přítel, nejspíš netušil hlavně on. Ale stalo se. Hope mě k němu přidělila a tak každou misi, kterou koná Will, konám i já a musím říct, že se vcelku rozumně doplňujeme. Já hodně mluvím, on mlčí. Já se směju, on hází ty ultra chladné pohledy. Ale nenechte se zmýlit, pod tím vším, je to dobrák se srdcem ze zlata, snad ještě větší slaďouš než já sám! Fakt, je to měkkota, ale kdyby se ptal, nic jsem neříkal. A tak jsem se dokonce přestěhoval i do jeho bytu, který teď sdílíme v těch kasárnách, aby té lásky nebylo dost a musím mu nechat, že si zachovává takt, když mlčí o mých dámských četných návštěvách. Tak ho aspoň vezmu občas na pivo, aby se taky chlapec dostal do společnosti.

A tak jsem tady. Floutek s hodností Majora, který slouží vlasti po boku Hrdlořeza. Pro někoho noční můra, ale mě celkem baví ty nováčky učit a nemuset se vytahovat s těmi bicepsy jako pan Canning. A jo, přestal jsem utíkat. Od té noční můry, od toho místa, kam se ve snech stejně vždycky dostanu, ale nejsou to sny, jsou to realita. Když jsem se odvážil teleportovat na místo, které mě děsilo, odvážil se otevřít ty dveře a zjistit, zjisti, že tam nejsi, mami. Že tam po tobě zbyl jen ten papír s tou jednou větou, která pro mě znamenala svět. Nezlobím se, Jakeu. Máma.
Naučil jsem se s tou vinou žít. Nevzdám to. Nevzdám to s nikým. Protože takový já jsem. Drzej, s tím provokatérským výserským úsměvem ale srdcem na dlani. A jednou, jednou si získám i to tvoje.