Isabella y Xavier Peréz

pro **Isabella Peréz** Sun Aug 04, 2024 4:14 pm

22 y.o|27 y.o

female|male

164 cm|188 cm

56 kg|89 kg

C1|C0

Krásná, sexy, svůdná, sladká, sexy, lákavá. Jsem zvyklá na všechny ty lichotky, kterých se denně kupí tolik, že si je člověk ani nepamatuje. Od mala jsem byla zvyklá je přijímat, nejprve jsem byla sladká a roztomilá, pak krásná a lákavá, nakonec sexy a vzrušující. Jsem si vědoma svého vzhledu a nemálo toho využívám, když něco chci, když se chci bavit, když mi na rtech hraje ten vábivý úsměv a mé oči ti slibují cokoliv si budeš přát.

Nejsem nijak vysoká, ale stejně jako jiné své nedostatky jsem vždycky dovedla překroutit v něco prospěšného a nemálo si hraju na tu dámičku v nesnázích, která potřebuje silné, mužné paže, aby ji zachránily. Ačkoliv si žiju ten pohodlný, královský život, mé tělo rozhodně není zlenivělé, naopak je těmi tvrdými tréninky zocelené, pevné, pružné a svalnaté. Vynikala jsem ve sportech, matka mě nutila do hodin baletu a tradičních tanců, otec jezdit na koni i hrát tenis, takže jsem vždy měla figuru, kterou se nebojím ráda ukázat.

Mám kaštanově hnědé, lesklé, kudrnaté vlasy, které mi v dlouhých loknách spadají až hluboko pod zadek, vždy perfektně načesané a upravené. Dávám si v tomhle záležet, vždycky vypadám upraveně a reprezentativně, jak by řekla matka, perfektně nalakované nehty, dokonale padnoucí oblečení, vytříbený makeup. Možná skončil svět a lidi umírají, ale to není důvod, abys měla polámané nehty nebo zplihlé vlasy, Isabello!

Nejvýraznější věcí, která ke mě přitahuje nejvíc pohledů, jsou ale mé oči. Jak smutné, že zrovna ty jsem zdědila po tobě, tati, co? Smůla! Alespoň mě nemůže rodině Perézů zapřít, i když by byl jistě radši, kdyby je zdědil Xavi. Ale to má smůlu, mám je já a Reo, to je docela k popukání, ne? Jsou velké, orámované hustými, černými řasami, světlé a tak pronikavé, že mnoho lidí nevydrží ten intenzivní pohled a raději jej sami klopí k zemi. Ostatně to byla hra, která nás s Reem bavila celé dětství, zírat někomu upřeně do očí a sázet se, jak dlouho to vydrží. Xavi sice říká, že je to dětinské, ale jemu se to říká, on můj pohled vydrží vždycky.

Jsem poměrně extravagantní, chodím dost odhalená, vybírám si ty módní, nepohodlné kousky, ze kterých mi vyzývavě kouká břicho nebo prsa a jen s tím sladkým úsměvem čekám, kdo mi řekne, jak moc je to vulgární. Xavi sice obvykle otráveně vzdychle, ale nakonec zase zvedne noviny a čte, takže se s tím asi nemusím trápit. Nosím hodně šperků a jsem rozhodně ta holka, co vypadá jako rozmazlená princeznička. Ale nenechte se mílit.

Nebudu lhát, rysy aristokrata se ve mě určitě nezapřou. Jsem ten člověk, co působí vznešeně snad v každém gestu, v každém svém byť malicherném pohybu, v pohledu, který vypadá jako nedbalý, přesto je až s nechutnou přesností perfektní. Ale není to o ledabylosti, jak by se mohlo zdát už jen z prvotního výrazu mé tváře, který je posledních pár let více znuděný a prázdný, je to o letech úmorného tréninku. Tréninku, kdy jsem přes tu dlaň, co byla příliš otočená vzhůru, za ta záda příliš shrbená a hlava příliš špatně natočená dostával od učitelů a otce rákoskou a byl odměněn nespokojeným mlaskáním. A tak jsem se naučil být ledabyle perfektní ve všem, až se to stalo tak přirozenou součástí mého já jako je pro někoho denně dýchat vzduch do plic.
Jsem poměrně vysoký, rozhodně ne dvoumetrové namakané hovado, ale mojí největší zbraní není má schopnost nebo tělo, které je spíš více než silné vyrýsované a vycepované léty běhu, ježdění na koních, lukostřelby, šermu i těch tréninků, které mě mají udržet v ostražitosti před nepřáteli, kteří číhají za těmi vysokými hradbami. Ne, není to mé vytrénované tělo, co je mou zbraní, ale má slova, slovní obraty, které dokážou srovnat všechny, kteří se rozhodnou neplnit má přání. Nebo respektive přání mého otce.
Někteří lidé stále zarytě tvrdí, že jsem přesná kopie mého otce, ačkoliv všichni vědí, že to, co tvrdí je jasná lež. Nemám ty zářivé a pronikavé oči jako má Izzy nebo Reo. Mé jsou temnější, tabákově hnědé, ta příměs šedi k hnědé, která dokáže uzemnit a přikovat na místo. Ta tvář až příliš jemných rysů na muže mého postavení, které jsem zdědil po matce spolu s hnědými hustými vlasy. To jediné, co mám možná s vládci královské rodiny jména Peréz společné.
Mé oblečení je pečlivě vybírané, nikdy jsem neměl moc šancí si o tom rozhodovat sám a možnost válet se v teplácích u telky nikdy nemohla být mou možností. A tak se můj šatník skládá ze všech těch nažehlených košil, pozlacených sak, které jsem vyměnil za bojovou vestu a plášť s vyšitým rodinným emblémem. A koruna. Koruna, která mi v dnešním světě přijde naprosté klišé, ale při politických jednáních povinností, která mě odlišuje od toho zbytku.

Divoká. To bylo oblíbené slovo, které matka syčela skrze zaťaté zuby, když jsem už zase dělala něco, co se jí nelíbilo. Běhala moc rychle, dámy neběhají, Isabello!, smála se moc nahlas, dámy neukazují zuby, Isabello! nebo prostě jen dýchala, dámy nefuní, musím ti to pořád opakovat?! Často se mi zdálo, že není jediná věc, kterou bych dělala jako dáma, ale mám-li být upřímná, nebyl to ten nejlepší způsob, jak mě zkrotit. Protože čím víc se snažili to potlačit, tím víc jsem se vzpouzela. Jsem taková od mala. Divoká, nespoutaná, emocionální, tak trochu šílená. Neuměla jsem nikdy vydržet v klidu a čekat stejně způsobně jako Xavi na další nudné události, neuměla jsem se ovládat a vybuchla smíchy, když na mě Reo dělal obličeje uprostřed dalšího zhlouhavého banketu, nešlo mi uklidnit se, když jsem křičela a plakala a házela kolem sebe věcmi. Všechno kolem jsem vždycky prožívala jinak, silněji, jako bych přebrala všechny ty emoce, které Xavimu chyběly. Věděla jsem, že to nenávidí, že se za to stydí, ale nemohla jsem si pomoct.
Jsem hodně upřímná, hodně přímočará, hodně.. cokoliv. Vždycky jsem toho byla plná, hněvu, vzteku, zklamání. Hodně lidí mě vidí jako tu hloupoučkou a naivní princezničku, která si užívá hezkého oblečení, kluků a dalšího nekončícího večírku. Lidé myslí, že jsem ta hezká ozdoba, princova mladší sestra, ta krásná a prostoduchá, která neví nic o politice nebo o válce, která si jednou vezme toho domluveného manžela, usadí se, porodí děti a prožije život šťastná na svém krásném zámku. Vím, jaké zvěsti o mě kolují. Vím, co si šuškají lidí kolem. Ta sobecká, spratkovitá slečinka, která nikdy nemyslí na své následky, která jen dělá princovi ostudu, která dělá stále jen znovu a znovu problémy. Vím to, sama jsem si tuhle cestu zvolila. Cestu odporu, cestu té černé ovce jen proto, abych se sama ochránila. Před tím zklamáním, před očekáváním. Byla jsem vždycky ta druhá, nebyla jsem dědička země, nebyla jsem princezna, která usedne na trůn, nebyla jsem ta, kdo povede politiku ani vojáky do války. Byla jsem ta hezká tvářička, jejíž povinností je porodit děti. Syny. Tak co mi zbývalo? Poslušně sklopit oči a odkývat rozhodnutí, která nebyla moje?
Kecy! Já nejsem taková blbka, za jakou mě mají! Jsem rozumná, jsem spolehlivá, jsem zodpovědná, vždycky poslouchám Xaviho, vždycky dělám věci pro něj, vždycky jsem ho milovala a vždycky budu. Ano, jsem udržkovaná, paličatá a drzá, ráda se hádám a provokuju, ale zároveň jsem obětavá a srdečná, milující, když se jedná o ty, na nichž mi záleží. Skrývám svou temnou, chladnou stránku, která mi dovoluje dělat věci, které Xavi dělat nechce nebo nemůže. Ale já je pro něj dělám ráda, protože i když možná jsem ta párty bitch, vždycky tu budu pro něj.
Budoucnost mě děsí, naplánovaná budoucnost, v níž se odehraje má noční můra a já ji nemohu změnit. Ta jsem na budoucnost myslet přestala. Nemůže mě trápit budoucnost, když budoucnost neexistuje. Existuje jen teď a tady, proč se bát svých rozhodnutí, když neexistuje čas, ve kterých bych jich musela litovat? Proč se bát následků. Naučila jsem se to udělat, vzít si to, nepřemýšleš a splnit si sny, dokud mě ta budoucnost, na kterou odmítám myslet, jednou nedožene.

Melancholický. Tak bych se nejspíš popsal. Je pramálo věcí, které by mě v životě skutečně nadchli, po kterých bych zoufale toužil, které by mi dělali radost. Sláva, moc, peníze, zlato, ženy, co se mi na všech těch bálech podbízejí, jejich matky, které jen číhají s návrhy sňatku na chvíli, kdy na ně upřu ten nezaujatý pohled. Svůj život považuji za nudný a fádní, jsem unavený ze všech těch přehlídek, té samé nudné rutiny, kterou opakuji každý den v tu samou na minuty přesnou dobu. Možná mi ta rutina vyhovuje, možné je mi prostě jedno, kam se to celé uchyluje, protože bojovat proti tomu nemá smysl. Isabella se mě častokrát ptala, proč se nechám. Proč ho poslouchám, proč jedinkrát nevybočím z té řady a neřeknu svůj názor nahlas. Protože nejsem jako ona. A protože chci mít klid. Nestojím v tomhle světě plném chaosu o to, abych musel čelit nesmyslným rebeliím, které by stejně skončili udusané v zárodku. Jsem králem Španělska jen na papíře a dokud bude Francisco Peréz naživu, budu jeho loutkou ať se mi

to líbí nebo ne.
Jsem tichý, rozhodně žádný bavič, na to, jak často jsem obklopen společností, vyhledávám spíše samotu. Spousta lidí by o mě také mohla říct, že jsem příliš vážný a pesimistický. A vážný jsem, skutečně své rozhodnutí pronáším s tím ledově mrazivým klidem ve tváři, ať už se jedná o cokoliv. Jsem zvyklý být silným hráčem v politice téhle nové zvláštní doby, umím proto lichotit i velet, když je to potřeba. Navenek působím až příliš střízlivě, umírněně a chladně, ale hluboko uvnitř vím, že to prožívám. Že se stále vracím k té noci paláce v plamenech, že můj pohled víc než často zavítává ke světu tam venku, kam mě stráž má důsledně zakázáno pouštět pokud se nejedná o nějaké válečné jednání nebo přehlídku symbolu a chlouby téhle země. Prožívám své touhy, strachy, emoce, uvnitř, hluboko a sám. Naučil jsem se žít v klidu, vyrovnat se se svým osudem, který mi byl dán už dávno, dávno před tímhle vším, ale nedokážu se ubránit té myšlence na to, že bych možná chtěl někdy cítit něco víc než jen smíření. Že bych možná někdy chtěl něco.. cokoliv víc než tuhle zlatou klec. Ale je to jen hloupé snění a já nejsem hlupák.

Isabella y Xavier Peréz ?imw=5000&imh=5000&ima=fit&impolicy=Letterbox&imcolor=%23000000&letterbox=false

Ovládání krve
Uživatelé této schopnosti dokáží ovládat vůlí krev proudící v jejich těle. Primární schopností je především manipulovat s touto tekutinou, ovládat její proudění a tvar, jakož i využívání výrazně lepšího krevního léčení. To vše lze však uplatnit pouze na sebe a se svou krví. Neexistuje tedy možnost, že by uživatel využíval krev někoho jiného. Výjimku mohou tvořit geneticky podobní jedinci (dvojčata, blízce příbuzní jako rodiče a děti atd.), čili neexistuje možnost brát si krev od jiného jedince s prospěchem pro uživatele. Uživatel si i tak však vystačí s poměrně malým množstvím krve k přežití, čili v boji může mít celkem velkou spotřebu i ztrátu, je také mnohem odolnější vůči zraněním. Uživateli se výrazně rychleji hojí tržné, sečné a ostatní rány, hluboká zranění a je téměř nemožné, aby vykrvácel (pokud to není vědomé). Navíc mu samozřejmě chrání vnitřní orgány. Díky manipulaci s krví je uživatel imunní proti zraněním srdce. On vlastně tento orgán ani nepotřebuje, protože srdce je jen pumpa pohánějící krev po těle, ale uživatel si toto může dělat sám díky své vůli.
Jinak je uživatel imunní proti jedům, jelikož ty se šíří krví. Stačí tedy jen, aby uživatel „nakaženou krev“ ze svého těla odvedl.
Největší nevýhodou této schopnosti představuje nutnost způsobit si zranění. Krev se nějak musí dostat z těla ven, aby mohla být ovládána. Proto je nezbytné, aby uživatel otevřel cévy, v nichž koluje. Velikost zranění se samozřejmě odvíjí od použití techniky, na jednoduché krvavé jehly postačí škrábanec, naproti tomu jsou techniky, kdy si uživatel musí téměř nebezpečně sáhnout na život.
Pokud uživatel při boji ze svého těla ztratí až moc velké množství krve, může jednoduše zkolabovat, navíc jeho největší slabinou je zničení orgánů tvořících krev, čili sleziny a velkých kostí, kde se krev tvoří (hrudní, stehenní, atd.)
Krev lze využívat velmi rozmanitě. Krev se nechá poměrně snadno zpevnit, čili může tvořit i jakousi obranou krustu. Pokud uživatel potřebuje kapalinu „zahustit“, stačí jen použít větší množství krevních elementů a zmenšit množství plazmy. V tomto typu zaměření uživatel může z krve, vytékající z jeho těla, vytvářet nejrozličnější zbraně – jehly, meče či čepele. Dalším zaměřením jsou také techniky útočné, obranné či doplňkové. Jedná se o nejrůznější typy, jako jsou krvavé vězení, křídla z krve, změna uživatele na čistou rudou kapalinu, či posílání vzkazů pomocí krve. Sem také řadíme „pečetící“ techniky, neboť se jedná o vložení krve do oběti. Pokud uživatele schopnosti disponuje krevní skupinou 0-, může za předpokladu, že také disponuje znalostmi anatomie, poskytovat krevní transfúze. Neumí regenerovat jejich buňky, ani jejich krevní elementy nebo plazmu, ale může svou krev vložit do někoho jiného a stát se tak jeho dárcem. Většinou se jedná o uzavírání nejrůznějších ran, neboť právě vykrvácení je jednou z nejčastějších příčin úmrtí. Také dokáže díky své krvi nahradit na nějakou dobu funkci srdce pacienta. Také umí odstranit jed z těla či infekci (princip zánětu, kdy pomáhají jejich bílé krvinky). Neumí však léčit poškozené orgány.

Styl boje
Můj styl boje je zcela nekontrolovatelný a chaotický, což mě činí naprosto nevyzpytatelnou pro mé protivníky. Souvisí to především se skutečností, že jsem nikdy žádný výcvik nepodstoupila a cokoliv, co dělám, vychází čistě z touhy přežít. Díky své schopnosti jsem schopna přežít velké množství zranění, proto pro mě čistě intuitivní boj představuje nejbližší způsob kontaktu. Pohybuji se bez zjevného vzoru, skáču, otáčím se a měním směr náhle a bez varování. Útočím s bezohlednou silou a rychlostí, aniž bych se zastavila, dokud nedosáhnu svého cíle. Každý můj úder je plný intenzity, jako by v každém okamžiku bylo všechno vsazeno na jednu kartu.
Nechávám se vést svými impulsy a spontánností, což mi často umožňuje provádět akce, které by nikdo nečekal. Ignoruji konvenční techniky nebo strategie, místo toho se řídím tím, co v danou chvíli cítím jako nejsilnější. Moje agrese nemá žádná omezení. Vrhám se do boje s bezmeznou intenzitou, nikdy se nezastavím, dokud nevyhraju, nebo dokud nejsem úplně vyčerpána.
Moje obrana je stejně chaotická jako mé útoky. Spíše než abych blokoval údery tradičními metodami, vyhýbám se jim nebo je přijímám na neočekávaných místech, což mého soupeře znejistí. Využívám své tělo a prostor kolem sebe nečekaným způsobem, což mým protivníkům komplikuje útok.
V boji se neomezuji jen na své tělo – využívám všeho, co mám po ruce. Vrhám objekty, skáču po stěnách, odrážím se od jakýchkoli dostupných povrchů.
Spoléhám se především na svůj instinkt.

Class C1
Control 4
Physical Strength 5
Psychic Power 3
Fighting with weapons 5
Instincts 5
Speed 4
Intelligence 3
Mana 3

Narodil jsem se před sedmadvaceti lety do královské rodiny, která ve Španělsku vládla po staletí, ač se styl její vlády měnil a léty přizpůsoboval moderní době. Narodil jsem se jako první dítě a rovnou i první syn Francisca Peréze, muže s železnou vůli a neochvějnými zásadami. Už od začátku bylo jasné, kým se v budoucnu stanu, nehledě na to, co bych sám jednou chtěl. Byl jsem dítě, co bylo vychováváno se zlatou lžičkou v puse, všemi milovaný, všemi i nenáviděný, věčně v tom hledáčku společnosti i mých nejbližších. Nebyl jsem dítě, co by se mohlo ušpinit od bahna, co by mohlo vyzdobit pokoj barvami nebo si snad hrát s autíčky. Neznal jsem jiné děti, můj život vyplňovali všichni ti dospěláci s nesmyslnými nároky na dítě, které ani jednoho z nich nechápalo. Můj program byl jasný, od doby, co jsem dokázal sám myslet, se v mém zlatém pokoji střídali jedni soukromí učitelé za druhými, všechny ty honosné lekce, nesměl jsem si hrát sám, věčně pod dohledem všech těch pedagogů, kteří upřesňovali a hodnotili můj pokrok na základě správného postavení hracích kostek. Směšné, ano, směšné to bylo, ale to byl můj život. Rutina, která mě odmala stavěla do zajetých kolejí, kterých jsem se měl držet a nevybočovat z něčeho, co bylo předem předurčené. A já nevybočoval. Nikdy, ani jedinkrát v životě jsem se nepostavil tomu systému, ač mě to pokušení vyjít ven za ty zdi, porušit všechna ta pravidla, lákalo sebevíc. Byl jsem to jedinečné, zlaté dítě, které bylo poslušné, a mělo sloužit jako vzor pro celou zemi. A já skutečně jednu dobu chtěl tím vzorem být. I kdyby pro tebe, Izzy.
Isabella, má mladší sestra, co se narodila o pět let později. Malý uzlíček, který jsem svíral v dětských rukou a díval se na ní jako na poklad, kterým jistě byla. Protože když se narodila, nežárlil jsem, nevztekal se ani nepral o pozornost. Ne, myslel jsem si, že mám konečně někoho, s kým tohle celé bude snesitelnější, přítele, se kterým to břímě na mých ramenou nebude tak těžké. Ale to byste nesměli znát Izzy.
Od doby, co se narodila, byla jiná. Bella byla oheň, ten stejný nezkrotný oheň, který jsem v krbu tak rád pozoroval, u kterého jsem si po večerech hrál s cínovými vojáčky a poslouchal otcovo vyprávění o nejnovější politické situaci. Má sestra byla a je divoká, svá, tvrdohlavá a urputná, ta co dělala peklo ze života jak chůvám, tak i všem ostatním. Izzy nebyla pro pravidla, Izzy byla ta, co každé jedno z nich porušila. Nechápala hranice, tlačila všechny přes ně, dál a dál a bylo jedno, co se jí kdo snažil namluvit a já nebyl ten, kdo by se jí snažil zastavovat. Já byl ten, kdo jí při všech těch našich společných večerech mlčky sledoval, hodnotil a užíval si toho faktu, že alespoň jeden z nás může. V srdci se hlasitě smál tomu, jak otci naskakovala žilka na spánku pokaždé, co použila nesprávný příbor nebo pronesla něco nevhodného. Možná jsem jí nikdy neřekl, že jí podporuji a neodsuzuji, že jí věřím, když jsem jí hodnotil tím naučeným nevýrazným pohledem, ale pravda byla, že jsem ji miloval. Pro tu její nespoutanost, pro tu vášeň, když jí oči jiskřily nadšením, pro tu malichernou radost a doufal, že jí nikdy nepřejde. A rozhodl se chránit tu část, kterou byla, dokud jsem mohl. Dokud..
Náš zlatý svět se obrátil vzhůru nohama, když přišla válka. Když se hlavní město zaplnilo hordami lidí, kteří lidmi dávno být přestali. Když nás napadlo vlastní služebnictvo, co požralo vojáky stojící u našich bran, kteří se vzdali zbraní a začali se sápat po našich hrdlech. Bylo mi šestnáct, když se to stalo. Když vypukla válka a naše země se obrátila proti sobě v té nekonečné krvavé lázni. Tehdy nás otec stáhnul, odjel při prvním náznaku hrozby ozbrojen všemi a vším, jen aby nás odtamtud dostal. Pozlacené lustry se rozbíjeli o zem vedle tříštícího se porcelánu, když jsem vzal svou sestru za ruku a táhl ji tím peklem ven. Když se otec, aniž by na nás čekal, vrhnul do připraveného černého SUV. Tehdy jsem v jeho očích viděl to, čeho jsem se celou dobu bál. Co jsem věděl, jen odmítal vidět. Když na mě křičel, ať tam sestru a matku nechám a jedu s ním, abych zachránil náš rod. Tehdy jsem viděl, co za sobeckou stvůru jsi, tati. A nejspíš jsem to věděl vždycky.
Byla to má ruka, co na místo otcovo jen víc stiskla tu sestřinu, a i přes její i otcovo nesmlouvavé pohledy jí hodil k němu do auta, jen abych se otočil za běžící matkou. Nestihl jsem tě zachránit mami, když ze země vyšlehly ohnivé plameny a pohltily tebe i celý ten pozlacený palác spolu se všemi, kdo byli uvnitř. Sledoval jsem tu hořící krásu, tu ohnivou hranici, která oddělovala nás od zbytku a dovolila nám čistý průjezd. Tehdy jsem poprvé objevil své schopnosti. Tehdy jsem je poprvé a naposledy použil v tom nesmyslném rozsahu a zabil všechny, co byli moc pomalí, aby plamenům unikli. A tu vinu si nesu dodnes, když si nasazuji tu nesmyslnou korunu na hlavu a vládnu lidem, pro které můžu být jejich zkázou.
Nikdy jsme o tom, co se stalo nemluvili. Nikdy. Ačkoliv má schopnost otce potěšila natolik, aby uspěchal mou korunovaci ještě před plnoletostí, když pod výhružkou mé síly v rozkradené a zničené zemi znovu nastolil ten křehký řád a sám se uchýlil do pevnosti hluboko v horách, odkud se z něj stal jen senilní paranoidní stařec.
Nikdy jsme ho nezajímali. Mě měl pro mou moc a pro symbol, který jsem pro Španělsko představoval. A Isabellu na to, aby jen upevnil svou nesmyslnou vládu. Vždycky jsem věděl, že má sestra je jen majetkem, který prodá tomu, kdo nabídne nejvyšší cenu. A já ji mohl jen dát smíření a útěchu před tím, než naplní svůj osud, protože ani já ho nemohl zastavit. Ne, když jsem podepisoval tu ubohou smlouvu a zpečetil budoucnost mé sestry nadobro.

Že jediným cílem mého života je se vdát za toho nejlukrativnějšího ženicha, kterého mi vybere? Připomínal mi to tak často, až jsem si přišla jen jako chovná klisna a přestala na to reagovat smíchem, pláčem nebo hysterickým rozbíjením věcí. Protože to nemělo smysl. Mohla jsem odejít, mohla zapomenout na celou tuhle podělanou povinnost, jenže on moc dobře věděl, proč si to může dovolit. Protože jsem byla jenom malá holka, která nic neměla, nic. Vždycky jsem ke Xavimu tíhla jako ztracené ptáče, neustále následovala jeho kroky, to on to se mnou vždycky uměl, jeho jediného jsem byla ochotná poslouchat. Možná jsem se bouřila a křičela na něj, nechápala, jak se může smířit s tím vším, ale ve výsledku jsem dělala to samé. Protože jsem prostě chtěla být v jeho blízkosti. Já na to nikdy nezapomněla, Xavi. Na noc, kdy všechno hořelo tak jasně a já místo strachu cítila jen tvoji sílu. Tu sílu, kterou už jsi nikdy nechtěl použít. Ale tu noc jsi mě zachránil, tu noc sis vybral mě, tu noc jsi mi ukázal, že pro tebe znamenám to, co ty pro mě. A proto jsem zůstala s tebou. I když budoucnost, kterou mi připravily, jsem nenáviděla.

Válka většinu světa ochromila, lidé ji nenáviděli, přicházeli o své blízké, umírali, ale pro mě se moc nezměnilo. Z jedné zlaté klece mě odvezli do druhé pouze s podstatnou útěchou, kterou byl otec daleko v horách, odkud skřehotal své rozkazy a my se s Xavim bavili na vymýšlení nejtrapnějších smrtí, které by ho tam mohli potkat. Třeba kdyby ho sežral medvěd nebo mu na hlavu spadla skalní římsa. Alespoň něco, znáte to. Znovu jsme žili v paláci, možná méně okázaleji, možná bez rodičů, ale pro nás to vlastně nic neznamenalo. Protože jeden pro druhého jsme tu byli už dávno před válkou. Dál jsem byla princeznička, kterou mohli ukazovat na dalším nudném plese a bálu, dál jsem se sladce usmívala a hrála si na hloupoučkou před dalším mužem, kterého Xavi potřeboval pro svou věc. Skoro to vypadalo, že jsem opravdu byla ta růže za zdmi neproniknutelné zahrady, ale tak to nebylo. Protože tu noc Xavi nebyl jediný, kdo probudil své schopnosti.

Ovládání krve bylo to poslední, co by se hodilo pro dámu, ještě že se toho máma nedožila. Jak potupné a nevkusné! Nejspíš by mě raději viděla mrtvou, když tehdy útočili na konvoj a mě zasáhla kulka. Toho snipera nikdy nechytili, ale musel být vážně dobrý, čistý průstřel srdce, měla jsem být mrtvá. Měla. Jenže nebyla. Krev mým tělem prostě proudila dál, i když srdce kolabovalo. Měla jsem být mrtvá, jsem si jistá, že otec s matkou by byli radši, ale na druhou stranu ani mě nechyběli, takže jsem si asi kvit.

Otec mou schopnost viděl jen jednou a razantně mi vysvětlil, že nic jako boj rozhodně dělat nebudu. Měla jsem rodit děti, ne zabíjet. Jeho dcera nebude špinit čest jeho jména ani jméno svého bratra, to bylo všechno, co tehdy řekl, když já byla přitom tak nadšená a plná odhodlání. Zakázal to a přes to nejel vlak, ale to Xavimu nikdy nebránilo dělat, že to nevidí. Že neví o mých nočních výletech. Že neví, kdo po nocích zabíjí všechny ty nemrtvé a zločince a špiony z cizích zemí. Že neví, kdo je Palenciiský upír.

Tak roky plynuly. Spokojila jsem se s tou rolí poslušné dcery, v noci se ale vždy měním v něco, co nese všechnu tu nenávist a vztek. Oba jsme se svými démony popasovi jinak, viď, Xavi? Ty je skrýváš a snažíš se je zkrotit a já je vypustila ven bez ohledu na následky. Ale funguje to, zatím. Protože ta budoucnost, ve kterou nevěřím, je už blízko.

Příliš blízko.