Aurelio Peréz

pro **Aurelio Peréz** Wed Aug 21, 2024 12:28 am

22 y.o|166 cm|63 kg|Class 0|Perfect Copy

Idol dívčích srdcí, ten kluk s uhrančivým pohledem, snědou kůží a platinovými vlasy, který holky ve skutečnosti nikdy tak úplně nechtěl. Mám v genech tu rodinnou krásu, všichni Perézové jsou si podobní, některé rysy sdílím s Izzy, jiné zase s Xavim, máme to ale v rodině. Horkou španělskou krev, sluncem zářící ebenovou pleť a v očích tu rebelskou jiskru, která k nám vábí všechny ty senzacechtivé závistivce nebo naivní zamilované trouby.

Moje tvář je dokonale symetrická, všechny rysy v ní k sobě pasují a tvoří perfektní harmonii. Vím o své atraktivitě, od dětství jsem slýchal ty nadšené výkřiky všech těch bohatých tetiček, jak jsem krásné dítě a později jen s tím drzým úšklebkem pozoroval všechny ty spolužačky na prestižní soukromé škole, které si za rohem děsně nenápadně špitaly mé jméno. Přiznávám, že jsem mnohdy právě tu tvářičku cíleně využíval, když jsem něco potřeboval a věděl, že lidi neřeknou ne tomu rebelskému úškebku. Jsem ten typ. Ten, kterýmu u tebe projde hodně věcí, kterej tě sere a vytáčí, ale ten pokřivenej koutek v tom provokativním úšklebku tě nakonec dostane.

Asi jedinou nedokonalostí na mém fyzickém vzhledu je ta výška, protože těch ubohých 166 centimetrů rozhodně není něco, na co bych byl hrdý, na druhou stranu jsem byl vždycky člověk, který ze svých slabin dokázal udělat hravě přednosti. Nejsem žádné namakané hovado, fakt nechci bejt zaprdlej hrozen svalů, ale moje tělo je udržované pravidelným tréninkem, takže i když někdy žiju dost nezřízeným způsobem života, jsem na druhé straně schopný naprosto zodpovědně si to vynahradit posilováním nebo běháním. Moje tělo je pevné, vyrýsované, každej sval na svém místě v dokonalé souhře, jsem mrštný, ohebný a rychlý a to tělo je důkazem všech těch nudných tréninků, které nejsou zrovna na mém top seznamu, ale na svém fyzickém vzhledu jsem si vždycky zakládal, rád bych řekl že kvůli přežití, ale ono to asi bude mít i jinej, mnohem méně prozaičtější důvod, že jo.

Mám opálenou kůži, stačí mi na tom sluníčku sotva pár minut a okamžitě se zbarvuju do bronzova, to prostě jsou geny, které nezapřu, ale v kombinaci s těmi nepřirozeně světlými vlasy, které jsem zdědil po své švédské matce, jsem magnetem, který k sobě prostě poutá pozornost. Přidejte k tomu ty alabastrově světlé, živě jiskřící oči orámované hustými řasami a máme kluka, který k sobě lákal ty pohledy, někdy zvědavé, někdy chtivé, někdy závistivé, někdy rozezlené, když jsem zase jednou otevřel pusu a vypustil něco, co mělo asi zůstat jen v mé hlavě, ale takovej jsem byl odjakživa. Narozdíl od Xaviho a Izzy jsem ten typ, který se nikdy nezajímá čí tričko má vlastně na sobě a vlasy si češe zásadně jen prsty, ale ta ledabylá krása je jen další level, kterej mi přidává kredity, protože kdo by nechtěl toho usmívajícího se badboye v příliš velkém tričku a roztrhaných džínách?

Za těch pár let jsem nasbíral pár drobných tetování, nic velkýho a rozhodně ne promyšlenýho, nechal si několikrát propíchnout ucho jen abych zjistil, kolikrát to otce dokáže nasrat, tahal všechny ty pobuřující modely a všemožně se snažil, aby mě už konečně vydědil, než jsem to vzal do vlastních rukou a prostě se od celý tý snobský královský nádhery dobrovolně odstřihl.

Jsem rebel. Nepodřizuji se pravidlům jen proto, že mi je někdo nadiktoval. Vždycky zpochybňuji autority a nevěřím slepě tomu, co mi ostatní říkají, pokud to nedává smysl mně samotnému. Svoboda je pro mě zásadní – potřebuji mít prostor k tomu, abych mohl dělat věci po svém, bez omezování. Byl jsem takovej od mala, to paličatý děcko, který z nějakýho důvodu muselo jít proti proudu. Nikdy jsem nechtěl bejt součástí stáda, vyhledával jsem to, chtěl jsem bejt jinej, chtěl jsem se odlišovat, hledal jsem se a odmítal se podřizovat očekáváním, která v mém světě řídila snad úplně všechno. Myslím, že prostě už od narození mi nebylo souzeno být tím spořádaným princem, reprezentujícím slavný španělský rod jakým je Xavi a bohužel jsem nemohl být ani okouzlující zdánlivě tupá princeznička jako Izzy, takže jsem prostě musel najít sebe, Reo, kluka, kterej by obstál ve světě, kde se vás všechno a všichni snažili napasovat do přesně daných škatulek.
Mám v sobě odpor vůči konvencím. Nemám rád, když mě někdo nutí jednat podle nějakých normálních standardů, pokud je nepovažuji za správné. Jdu proti proudu, i když to může být těžké. Nekonformita je moje přirozenost. Vidím, jak všichni kolem mě zapadají do systému, ale já nemám potřebu se tomu přizpůsobovat. Naopak, mám chuť věci měnit. Už jako děcko jsem se ptával v tom trůním sále matky, proč musíme jako sochy mlčky přihlížet těm zdlouhavým, nudným rituálům a podporovat tradice, které vymysleli plesnivý dědci tisíc let před Kristem, ale tehdy jsem se ještě nesnažil je všechny poslat do hajzlu, jen jsem to prostě nedokázal pochopit a upřímně? Nechápu to dodnes, i když jsem se naučil se ve svém jednání přece jen trochu krotit, protože Xavimu a Izzy nechci dělat problémy.
Odvaha mě žene vpřed. Nebojím se jít proti davu nebo postavit se za něco, v co věřím, i když mě to může dostat do problémů. Strach z následků mě nikdy nebrzdí – raději riskuji, než abych se nechal svazovat tím, co mi systém nebo společnost diktuje. Upřímně mě spíš baví ty zděšené nebo odsuzující pohledy, mnohdy závistivé, protože jsem dokázal udělat něco, co oni celý život ne. Vzdal jsem se toho pozlátka, teplíčka a pohodlí a vyměnil to všechno za tvrdou zem a neustálou bídu, ale nikdy jsem toho nelitoval, protože když to bolí, když je ti zima, když máš hlad, když se bojíš, když ti adrenalin rozráží krev a ty přestaneš myslet a jednáš instinktivně, tak víš, že žiješ a ten pocit miluju.
Možná někdy působím tvrdohlavě, protože když se rozhodnu, držím se své cesty a je těžké mě přesvědčit, abych změnil směr. Ale to je součást mé osobnosti. Jsem nezávislý, věřím své intuici a rozhodnutím. Nenechám nikoho, aby mi říkal, co mám dělat, pokud tomu sám nevěřím.
Taky mám silný smysl pro spravedlnost. Pokud něco vnímám jako nespravedlivé nebo špatné, nemohu jen tak stát stranou a nečinně to sledovat. Cítím potřebu postavit se za ty, kteří nemají hlas, a bojovat proti nesprávnostem, ať už se to líbí ostatním, nebo ne.
Někdo mě možná vidí jako provokatéra nebo potížistu, ale já to vidím jinak. Pro mě je důležité zpochybňovat status quo a neustále hledat cesty, jak věci zlepšit. Někdy je k tomu potřeba jít cestou odporu a ukázat, že ne vždy musí být všechno tak, jak nám bylo řečeno.

Aurelio Peréz ?imw=5000&imh=5000&ima=fit&impolicy=Letterbox&imcolor=%23000000&letterbox=false

Mám jedinečnou schopnost kopírovat. Když se na někoho soustředím, dokážu okamžitě převzít jeho dovednosti, schopnosti nebo fyzické vlastnosti. Ať už jde o bojové techniky, specifické znalosti, nebo dokonce nadpřirozené síly – jakmile je jednou vidím v akci, jsem schopen je napodobit jako bych je sám roky trénoval.
Pokud někdo kolem mě ovládá určitou schopnost, třeba sílu ohně nebo nadlidskou rychlost, stačí, abych se na něj zaměřil, a hned cítím, jak se tyto schopnosti stávají mými. Můj mozek a tělo jako by automaticky rozuměly tomu, co dělají, a dokážu to replikovat s takovou precizností, že ani nepoznají rozdíl. Ať už je to fyzická síla, obratnost nebo technika, dokážu ji přizpůsobit svým vlastním možnostem.
To nejlepší na této schopnosti je její flexibilita. Neomezuji se na jednu dovednost nebo schopnost – pokud jsem obklopen různými typy talentů, mohu přecházet mezi nimi podle toho, co situace vyžaduje. A co víc, čím více schopností kopíruji, tím více se zlepšuji. Každá zkušenost mi dává nový náhled na to, jak věci fungují, a s každou novou dovedností se mé schopnosti stávají komplexnějšími.
Tato schopnost mi umožňuje přizpůsobit se každé situaci. V boji mohu okamžitě reagovat na protivníkovy techniky a zrcadlit jeho pohyby. Když se setkám s někým mimořádně talentovaným, vím, že se mohu naučit všechno, co umí, během několika okamžiků. Je to, jako bych měl neomezený přístup k veškerému potenciálu lidí kolem sebe.
I když moje schopnost kopírovat zní neuvěřitelně mocně, má své nevýhody, které není možné ignorovat.
První problém je přetížení. Když kopíruji příliš mnoho schopností nebo dovedností najednou, začne být těžké si je všechny udržet pod kontrolou. Můj mozek i tělo se musí přizpůsobit novým schopnostem a někdy je to vyčerpávající. Příliš mnoho různých sil najednou může způsobit, že ztratím kontrolu nad svými akcemi nebo že se začnu cítit zmateně, protože se snažím používat vše najednou.
Další nevýhodou je krátkodobá paměť schopností. Není vždy jisté, jak dlouho mi kopírované dovednosti vydrží. Někdy jsou jen dočasné a ztratím je, jakmile se od zdroje schopnosti vzdálím nebo pokud je nepoužívám dostatečně často. To znamená, že nemám trvalou jistotu, že budu moci schopnosti znovu použít, když je budu potřebovat.
Pak je tu nedostatek originality. Když kopíruji schopnosti jiných, závisím na jejich síle a dovednostech. Ano, mohu být silný, rychlý nebo schopný manipulovat s ohněm, ale v jádru to není nic, co bych sám vytvořil nebo se naučil. Někdy mi to připadá, jako bych se skrýval za schopnostmi ostatních a neměl vlastní unikátní styl nebo sílu. Nemohu schopnost použít svobodně. Nejsem její majitel, takže používám pouze to, co jsem už viděl.
Nakonec je zde i etický problém. Kopíruji něco, co není moje. Někteří lidé mohou považovat za nespravedlivé, že mám přístup k jejich těžce vydobytým dovednostem bez toho, abych prošel stejným procesem. Mohu vyvolat závist nebo dokonce nepřátelství u těch, jejichž schopnosti jsem přejal. To může vést ke komplikovaným vztahům s lidmi, které obdivuji nebo kteří mají důvěrný vztah ke svým vlastním schopnostem.
Tyto nevýhody mi připomínají, že i když mám mocnou schopnost, musím ji používat uvážlivě a s vědomím toho, co může přinést.

Class C0
Control 5
Physical Strength 4,5
Psychic Power 4,5
Fighting with weapons 4,5
Instincts 4,5
Speed 4
Intelligence 4
Mana 4

Narodil jsem se jako Aurelio Sanchez Peréz, první a jediný syn vévody Juana Pabla Peréze a jeho manželky, švédské princezny Anniky. Ne, to není vtip. Táta je bratr úřadujícího krále Španělska a já byl a k radosti mého milovaného strýčka Francisca jsem stále třetí v pořadí na jeho pěkně nepohodlný trůn. Ironie, nemyslíte? Stačilo by, aby Xavi a Izzy natáhli bačkory a nemohl by říct ani popel, přestože mě a vlastně celé větvi naší rodiny nemůže přijít na jméno. Ale ono se není čemu divit, můj vlastní otec je vlastně taky celkem debil.

Francisco nebo Juan, oba to byli jen mocichtivý uzurpátoři, kteří pro svoje vlastní cíle neváhali využívat svoje manželky, děti i cokoliv kolem, jen aby jeden druhého připravili o ten plesnivej hermelínovej plášť a korunu, která vás po pěti vteřinách na hlavě tlačila jako svěrák. Vážně, z vlastní zkušenosti není o co stát!

Je s podivem, že ačkoliv mi otec snad od kolébky namísto ukolébavky opakoval, jak mám Francisca a jeho rodinu nenávidět, Izzy a Xavi jsou ve skutečnosti dva ze tří lidí, kterým na celém světě jediným věřím, Xavi je dokonce tím, kterýho jako jediného poslechnu. Bella se narodila jen dva měsíce po mě a Xavi byl jen pět let od nás, moje sestřenice a bratranec se tak stali mými nerozlučnými spojenci, ať už se jednalo o hodiny šermu a jízdy na koni, ve kterých už tehdy Xavi vynikal a já mohl hodinu spokojeně bojkotovat, nebo kradení sušenek z kuchyně s Bellou, která prostě vždycky byla můj parťák ve zločinu. Vyrostl jsem s nimi, hrál si s nimi, účastnil se všech těch ceremonií a směšných přehlídek, tančil s nimi na plesech, hovořil všemi těmi cizími jazyky i dělal ty samé, drzé problémy a ne, i když se otec snažil sebevíc, já jeho názor o tom, jak musíme Francisca svrhnout z trůnu a převzít moc, rozhodně nesdílel. Jak bych mohl? Příštím králem měl být Xavi, člověk, ke kterému jsem vždy s tou bratrskou láskou vzhlížel a respektoval ho, který kryl moje průsery a neváhal lhát, když šlo o mě nebo Izzy a další náš střeštěný nápad, i když tím riskoval mnohé. Už tehdy jsem nechápal všechny ty mocenské intriky a lži, protože já takovej nebyl. Nikdy jsem nebyl jako oni.

Myslím, že za to mohla máma. Provdali jí do Španělska i přes její nesouhlas a manželství mých rodičů bylo všechno jen ne šťastné. Ani máma nesdílela otcovu vášeň pro státní převrat a spíše se držela v ústranní, krásná, éterická víla s těma světlýma vlasama, která mě něžně hladila po tváři a šeptala, že se nemám nikdy nechat zlomit. Máma ve mě podporovala toho rebela, živila moje otázky a pochyby, rozvíjela můj odpor ke všemu, co se ve mě můj otec naopak snažil zakořenit. Ale já o to nestál. Ani o trůn, ani o intriky, ani o zrazování těch, které jsem upřímně miloval. Vždycky jsem Belle i Xavimu jejich vztah tak trochu záviděl. Toužil jsem po někom, kdo by pro mě byl stejně důležitý, stejně významný, pro koho bych se chtěl obětovat, kvůli komu bych nechtěl odejít. Miloval jsem je, ale měli spolu cosi, co jsem já mít nemohl. Možná se Xavi vždycky choval tak vyrovnaně, naplňoval ta očekávání a přebíral zodpovědnost hlavy rodiny, ale já věděl, že to všechno dělá pro tebe, Izzy, že se tě snaží chránit, že ti chce dopřát život, jaký sám neměl. Věděl jsem taky, že on je jediný důvod, proč v tom všem zůstáváš, i když jsi to zámecké pozlátko nenáviděla stejně jako já. Já neměl nikoho, kdo by mě držel zpátky, kdo by mě ukotvil na místě v té bouři nesmyslných pravidel a když na mě přišla puberta, začali se dít věci.

Možná to bylo tím, jak se mě rok za rokem rostl ten odbor a tichý vzdor vůči světu, který jsem odsuzoval a který mi byl předurčen, možná jsem byl prostě jenom nevybouřený floutek, kterého bavilo dělat problémy, faktem zůstává, že moje puberta byla bouřlivá a divoká, plná bujarých večírků, tetovacích salonů a známostí na jednu noc. Jojo, pár těch holek jsem vyzkoušel, než jsem se jednou strašně střískal a zcela omylem skončil s jedním ze svých spolužáků nahý v posteli. Od té doby jsem věděl, že holky jsou pro mě naprosto pase a měl jen další grandiózní důvod, jak otce vytáčet do ruda. Nevím, jestli jsem se tou černou ovcí stal tehdy nebo se tak prostě narodil a jen to chvíli trvalo, než se to dostalo ven, pravdou zůstává, že v tu dobu jsem bojoval se spoustou démonů a nevěděl, jak je všechny zkrotit.

Otec na mě kladl velká očekávání, nevzdal se své myšlenky na mě jako budoucího krále, jakmile se mu nějak povede zdiskreditovat bratra nebo Xaviho a tak mě neustále rval do všech těch pozic, dlouhé hodiny v našem odpoledním salonku s květovanými tapetami rozebíral, jestli by bylo lepší ze mě udělat diplomata nebo raději velitele armády, zatímco já hrál dlouhé serenády na bílý klavír a díval se na mámu, která sedávala u okna, dívala se smutně ven a každým dnem byla průsvitnější a slabší. Nikdy jsem nebyl moc poetický typ, ale věřím, že tu nemoc vyvolalo prázdno, které v sobě měla. Že byla tak nešťastná, že nemoc, která ji pomalu zabíjela, pro ni vlastně byla vysvobozením. Nemohl jsem s tím nic dělat, jen se dívat, jak pomalu umírá a neochotně ji nechat, když se snažila mě připravit na svět tam venku. Sedával jsem u ní v posteli zachumlaný do její deky, hlavou spočíval na jejím rameni, zatímco mi výskala vlasy a šeptala, že se nemám nikdy nechat zlomit. Že jim nesmím dovolit, aby mě změnili.

Když zemřela, přestal existovat důvod proč zůstávat doma. Moje eskapády a skandály plnily přední příčky novin, ty titulky byly směšné, když velkými písmeny hlásali, že kandidát na trůn dorazil do Generálního kortesy pod parou či že mladý Vévoda z Valencie si nechal vytetovat nápis libertad nad zadek. Bylo mi to fuk. Zdálo se mi, že je všechno špatně, nejen proto, že odešel člověk, kterého jsem upřímně miloval, ale protože jsem nic necítil. Byl jsem prázdný, unavený a vyčerpaný životem, který nebyl můj a nikdy mi nepatřil. Unavený těmi lži a intrikami, věčnými výhružkami a sliby, svazujícími pravidly a protokolem, který mi diktoval všechno, úplně všechno. Nevím, jak by to tehdy dopadlo, jak bych skončil, kdyby nepřišla válka, nejspíš bych se nechal zlomit a přijal všechny ty plány, stal by se ze mě jen zahořklý muž jako byl můj otec, možná bych sebral odvahu a ukončil to dřív, než bych začal sám sebe nenávidět, ale válka.. válka pro mě paradoxně znamenala nový začátek.

Když zaútočily na město, nebylo překvapením, že můj otec se zachoval stejně zbaběle jako jeho bratr a práskl do bot, sotva se ozvaly poplašné sirény. Ke cti mu nejspíš svědčí, že se snažil mě zlanařit, abych v tom opancéřovaném autě odjel s ním, jenže já jsem nechtěl. Proč? Co to bylo za život, utíkat, schovávat se, zapomenout na všechny, se kterými jsi žil desítky a let a zbaběle utéct, to prostě nebyl můj styl. Nikdy jsem to neuměl, nikdy neuměl jen sledovat, když se dělo bezpráví, když jsem mohl něco dělat. A tak jsem to byl já, Vévoda Valencijský, kdo těm lidem pomáhal do úkrytů, kdo využil těch lekcí šermu, aby skutečně pár nemrtvých zabil a ochránil lidi, kteří neměli možnosti jako ti papaláši nahoře a museli se z toho pekla zachránit sami. A nikdy, nikdy jsem neměl lepší pocit. Nikdy jsem si nepřišel víc živý, víc potřebný, víc smysluplný, než když jsem tahal těžké kýble s vodou, lezl do nebezpečných výšin pro zásoby jídla, spal na tvrdé zemi a žil život těch obyčejných lidí, protože já nikdy nechtěl být nic víc. Nikdy jsem nestál o víc než o život, který by měl smysl.

Otce jsem už nikdy neviděl. Slyšel jsem, že je zabarikádovaný kdesi na severu v opancéřované pevnosti a jen se usmál, protože to znělo přesně jako on, ale upřímně mi bylo jedno, jestli přežil nebo zemřel. On mě, černou ovci rodiny, která odmítala žít jeho život, přece taky nehledal. S Xavim a Izzy udržuju kontakt, i když na zámcích a hradech se většinou nezdržuju, pokud to není nezbytně nutné. Toho princátkovskýho života mám totiž pokrk.

Během těch dlouhýh válečných let jsem dělal ledacos. Naučil jsem se přežít, stopovat, lovit, bojovat a zabíjet, objevil své schopnosti. Tak nějak jsem byl vždycky nadanej na všechno, na co jsem sáhl, nepotřeboval jsem dlouhé lekce, stačilo mi pozorovat lidi kolem sebe a prostě kopírovat to, co dělali, ale nikdy bych si nemyslel, že se to jednou stane schopností, která mi tolikrát zachrání zadek. Neobjevil jsem to nijak dramaticky, spíš si časem uvědomil, že dokážu kopírovat pohyby ostatních s nebývalou lehkostí, a když jsem pak jednou zkopíroval schopnost jednoho rusáka, který mě napadl a použil ji bez přemýšlení proti němu, tak nějak mi došlo, že i já patřím mezi ty vyvolené, kteří mají v genech přeci jen o pár informací navíc. Léty tréninku a hlavně přežívání tam venku jsem se naučil své schopnosti dokonale ovládat a dnes se považuji za mistra, kterému stačí v podstatě jen vidět soupeře a využít jeho schopností. Že mě to brutálně vyčerpává a nejednou žeru po takovém souboji hlínu, už zase tak heroické není.

Tak jsem se vlastně seznámil s ním. S Kaiem. S klukem, který mě k sobě připoutal tím chladným pohledem a já se z jeho područí už nedovedl dostat. Jojo, tak romantické to fakt nebylo, když jsme na sebe tenkrát narazili uprostřed lesů poblíž Švédska, kam jsem se zatoulal jako obvykle bez většího plánu naprosto nepřipravený na severskou zimu a on, typická ostražitá severská krysa, na mě prostě zaútočil, i když mi z frňáku div nevisely rampouchy a prsty jsem měl modré jak taťka Šmoula. Upřímně netuším, jak se mi povedlo se mu tehdy bránit tak dlouho, ale nějak jsem to tehdy uhrál na remízu a když jsem se nakonec probudil z vyčerpání, spokojeně jsem se pelešil v jeho spacáku a on přikládal do ohně. Byl neskutečně sexy, jak v tom šíleným mrazu chodil jen v tom modrém tričku, co tak dokonale podtrhovalo tu světle ledovou barvu jeho fuchsiových očí a já ho v tu chvíli toužil hrozně ošukat.

No tak se zase uklidníme, on totiž nejen, že Kai je heterák, on je taky totálně studenej psí čumák a to mi zabralo hodně přesvědčování, aby mi začal přece jen trošku věřit a brát mě na zřetel. Říkejme tomu třeba kouzlo osobnosti, i když osobně bych spíš vsadil na to, že jsem ho prostě uotravoval k smrti, ale nechme to v té rovině, že ze mě byl unesen stejně jako já z něj, protože tahle verze je méně bolestivá a více odpovídá mým vlhkým fantaziím. Jo, za ty roky, co jsem s ním prochodil svět, jsem z té pubertální touhy po jeho vysekaném sixpacku přešel spíš k té poetičtější stránce lásky a prostě a jednoduše se do něj totálně zamiloval. Ta jeho povaha, odhodlání, síla, ten chladný pohled, ostrá slova, ale věrnost a starostlivost, s jakou mě nikdy nenechal ve štichu, to bylo něco, co dlouhou dobu živilo mé naděje, i když jsem si dlouhá léta nic nedovolil a i když jsem drze tahal jeho trička a lezl mu do spacáku, bylo to všechno pořád v té přátelské rovině. S Kaiem to bylo jiné, úplně jiné než kdy předtím, kdy jsem se bez rozmyslu vrhal jen do dalších sexuálních dobrodružství a neplánoval vůbec nic, protože jeho jsem ztratit nechtěl. Nebylo to jen o přitažlivosti a pudech, miloval jsem ho, rozuměl mi, dokonale jsme se doplňovali a já dlouhé roky sbíral odvahu, abych mu vysvětlil, že jsem v něm kamaráda nikdy neviděl. Že díval se na něj zpoza jeho rozložitých zad, když to nevnímá, mi už prostě nestačí. Že moje tělo reaguje naprosto přehnaně, jen když jsem cítil jeho vůni nebo se mě letmo dotkl a já věděl, že to nemůžu skrývat věčně. Jenže já byl vždycky ten problémovej blbec, kterými se štěstí vyhýbalo obloukem.

Ten večer jsme se oba strašně opili. Hráli jsem tenkrát nějakou hru a jako obvykle se strašně vyhecovali, smáli, teda hlavně já se smál, přetahoval se s ním o poslední lahev, aniž bych si uvědomil, že jsem mu v zápalu boje přelezl na klín, dokud mě neobjala jeho vůně, dokud jsem si neuvědomil, že jsou jeho ruce položené na mých stehnech, dokud jsem si neuvědomil, že se klínem třu o jeho rozkrok, že se nakláním dopředu k tomu dokonale chladnému, dokonale přitažlivému obličeji. Nemyslel jsem, moje tělo si prostě bralo to, co jsem tak dlouho bolestivě chtěl, když jsem rukama vjel do jeho vlasů a líbal ho, nečekal na souhlas, neotíral se o jeho rty, to nešlo, moje tělo hořelo a já drze jazykem vnikl do těch zapovězených úst a prvně zjistil, jak chutná, jak je jeho tělo pevné a silné, když mě k mému překvapení přitáhl do svého klína ještě víc, když mě políbil se stejnou naléhavostí a kradl si ty polibky, nebo jsem to byl já..? Nevím, tu noc mám v mlze. Nevím, jestli jsem něco říkal, jestli jsem mu opakoval, jak ho miluju nebo nesnáším za všechno, co mi dělá, jestli jsem zašel moc daleko, jestli jsem se udělal jen z toho, jak se ty pevné, mozolnaté dlaně dotkly mojí kůže, jediné, co vím s naprostou jistotou, je, že jsem se ráno vzbudil sám.

Nevím, kam tehdy odešel ani kdy, probudil jsem se v jeho tričku sám uprostřed prázdné, vymlácené místnosti a cítil se prázdněji než kdy předtím. Nešel jsem ho hledat, i když jsem měl v hlavě tisíc otázek a v srdci bolest, protože jsem pochopil, co se mi svým odchodem snažil říct a tak jsem se otočil a šel opačným směrem, prošel další kus světa, našel nová místa, nové lidi, nové známosti, hledal útěchu v cizích náručích a horkých polibcích, ale toho pocit, pocitu, který jsem zažil tu noc, kdy jsi mi naléhavě oplácel mou touhu, jsem se nezbavil.

A tak jsme na konci příběhu. Už to bude nějaký ten pátek, co se sám toulám světěm, bezcílně, ale svobodně, volný jako vítr. I když ten dopis od Izzy s tvrdým verdiktem mě přece jen donutil vrátit se za těmi, které jsem nikdy nepřestal miloval, jen abych mohl tomu osudu čelit spolu s nimi. Tak, jako vždycky.