Severní brána

S olivově zeleným hummrem jsem zastavil nedaleko brány přesvědčený, že zpátky do Švédska jdu pěšky! Nikdy jsem ježdění auty neměl rád, ale od doby, kdy dalo shánění benzínu práci větší než zabíjení mrtváků, jsem do něj odmítal vstupovat. Byl jsem zvyklý na dlouhé pochody, tam u nás byla stejně auta zbytečná, protože se jimi člověk v zavátých, neproježděných údolích stejně nikam nedostal. Část cesty jsem samozřejmě absolvoval s použitím svých schopností, ale přemisťovat se po půlce světa by bylo vyčerpávající, nehledě na fakt, že jsem neměl tušení, co mě tu čeká a jestli schopnosti a energii nebudu potřebovat na něco jiného. Upřímně byl jsem zvyklý na ledacos, vypravil se do téhle podělané země jen proto, že jsem chtěl lepší život pro všechny, ale to neznamenalo, že jsem si to kdovíjak užíval. Protože Hope Midford jsem věřil asi tak stejně jako tomu ruskýmu šmejdovi. Proto jsem s sebou nikoho nevzal. Protože jsem nevěřil jedinému člověku, kterého tu potkám.
Vystoupil jsem, třísknul vztekle dveřmi, až z nárazníku odpadl zbytek mrtváka, kterého jsem kdesi srazil a vydal se směrem k bráně. Rozhodně jsem neměl dobrý pocit, že vstupuju dovnitř, ale strach jsem neměl. Už dávno ne. Neochotně odevzdal zbraně, ačkoliv i bez nich jsem zůstával smrtící hrozbou a všichni ti, co si šuškali za mými zády, to dobře věděli. S povzdechem jsem zavrčel na jednoho z vojáků, ať mi ukáže cestu a vydal se k nejvyšší budově, protože jsem to chtěl mít rychle za sebou. Moc lidí jsem zatím nepotkal, ale srali mě už úplně všichni!
Přesun

Redford. Sledoval jsem blížící se masivní bránu, se stejným klidným neměnným výrazem zvedl oči zpod okýnka tmavé, luxusní, ovšem samozřejmě trochu bojově upravené a neprůstřelné limuzíny na dvojici strážných vysokých věží, ve kterých náš příchod sledovalo už několik těžce ozbrojených vojáků oděných ve vojenské uniformě se symboly Anglie. Nic to se mnou neudělalo, když jsem od nich přetočil pohled k sestře sedící naproti mě. Cesta byla nudná a zdlouhavá, moc jsem nemluvil, ne, že bych někdy mluvil hodně, ale dnes jsem byl nezvykle ponořen do vlastních myšlenek. Do všech otcovo pokynů, které jsem obdržel na dlouhém papíře, dokola si je opakoval, nedal najevo rozhořčení nad jeho jasně autorativním tónem a radši sledoval ubíhající krajinu. Nebylo to poprvé ani naposledy, co jsme Anglickou základnu navštívili. Nebylo ani žádným tajemstvím, že jsme během dob války i nyní s nimi velmi úzce spolupracovali. 
"Můžete dovnitř, Vaše Výsosti" Kývnul jsem na vojáka ve španělské uniformě, který nás spolu s několika dalšími auty doprovázeli. Věděli, že zůstanou před branami, protože dovnitř dle instrukcí směli jen vůdcové s jedním doprovodem. Výběr mé sestry byl pro otce nepřijatelný, když jsem mu ovšem vysvětlil, že by pro ni bylo dobré, aby se vzhledem ke svému blížícímu se sňatku objevila mezi lidmi, nic neřekl. A já tím možná Isabelle jen kupoval těch pár chvil svobody. Prohlédl jsem si jí tmavým pohledem, přečetl jí přesné pokyny otce k jejímu oblečení, ale sám nevydal ani hlásku k tomu, co si nakonec zvolila. Ani já sám si nebral korunu, nebyla to přehlídka, možná moci, to určitě. Ale tu jsem nehodlal jakkoliv prezentovat, ačkoliv se o to starý Peréz vehementně snažil. 
"Můžeme?" Vyšel jsem ven a nabídl rámě své sestře. Neusmíval jsem se, nepodporoval ji, ale byl jsem tady. V tuhle chvíli a kdykoliv potom. I když bylo jasné, že z tohohle místa, se domů vrátí jen jeden z nás. 
Přesun oba

Zabrzdil jsem černou motorku okázale přímo před hlavní bránou, stále v té tmavé přilbě si byl naprosto jasně vědom toho, že na mě zírá několik odstřelovačů na připravených pozicích na věžích a betonových hradbách, stejně jako jsem si byl vědom několika vojáků, co k nám s namířenými zbraněmi ihned zamířili. Krátce jsem se pod přilbou ušklíbl, home sweet home. 
Nijak jsem se tím ale nevzrušoval, když jsem pomalu vypnul motor, tím nesnesitelně pomalým tempem, které donutilo vojáky přešlápnout si sundal přilbu z hlavy a probodl je tím krvavě rudým chladným pohledem. Už jsem se dál neušklíbal, ani se nehodlal představovat, když jsem zvedl ruku a nabídl ji své spolujezdkyni, na které pánské osazenstvo zíralo s naprosto jinými záměry, když si sundala helmu a zadívala se na ně zpod těch hustých řas. Její tvář možná halila tmavá maska, ale rozhodně to stačilo na to, aby to vzbudilo chtěnou pozornost. Věnoval jsem jí jen jeden strohý pohled, jen to sotva znatelné pokývnutí. Znala svou roli, znala to všechno do detailu, každý předem daný krok, co má sehrát v tomhle divadlu plném lží a přetvářek, protože Anglie nic jiným nebyla. Byli to lháři, co si hráli na hrdiny a spasitele, nevěděli nic o těch pravých obětech. 
Nasadil jsem si tmavou kápi a neopomněl jednoho z vojáčků, který ne zrovna potichu šeptal "zkurvenej fanatik", počastovat tím pověstným pozvednutím koutku, jen abych mu naznačil, že jestli chce skončit s rozervanými plícemi jako oběť vyšší moci, nebudu s tím mít jediný problém. Nakonec jsem ale pohled odvrátil, když se konečně objevil někdo schopný, kdo nás nasměroval do hlavního Velitelství. Ačkoliv pravdou bylo, že cestu do něj, jsem znal naprosto dokonale. 
Přesun oba

Nevadilo mi sedět se sluchátky na uších celou tu dlouhou dobu zatímco kolem zuřil vítr, krajina se mi z té ledové, zapomenuté země měnila před očima. Oceán, nekonečno pod námi, stromy, zeleň, hordy nemrtvých, co si razili cestu světem a z téhle výšky se zdály naprosto nepodstatné. Všechno, co jsem si kdy přála vidět se rozprostíralo přede mnou, čekalo, vítalo mě a ačkoliv jsem se chtěla smát, znovu v žilách cítila jiskřičku té dětské radosti, v mé tváři se nepohnul ani sval. Nepohnul, když jsem se pohledem obloukem vyhnula bratrovi sedícímu naproti sobě a sledovala pilota, vnímala jeho gesta s tím, jak ukazoval, že se blíží přistání. Nahlédla jsem dolů, na tu obrovskou železnou bránu. Na to obrovské zářící město, co vypadalo jak z jiného snu. Vládl v něm život. Skutečný život. 
Možná jsem věděla, co chci a možná se naučila být klidnou a rozvážnou, ale nedokázala jsem zastavit to zběsile bijící srdce, tu nervozitu z toho, co brzy přijde a nebylo to jen tím ledovým uvítáním kterého se nám dostalo. 
Přiletět helikoptérou bylo nanejvýš riskantní a velmi provokující, protože její hluk lákal okolní mrtvé a hnal je přímo sem. Ale to nikdy Nikovi nepřekáželo. Šlo mu o misi, o nic víc. Po očku jsem sledovala jeho tvář, když bez jediného povšimnutí prošel kolem vojáků, kteří si šeptali jeho jméno a i s plně nabitými zbraněmi uskakovali stranou, jak se jim třásli v rukou. Znala jsem ty vyděšené pohledy, pohledy, které se na nás upřely. Sledovala jsem tu vyrovnanou, ledově klidnou tvář svého bratra, soustředěnou jen na jediný úkol, na jedinou misi, kdy neexistovalo nic jiného. To, co by se mu připletlo do cesty, by zničil během mrknutí oka. Protože jeho slovo bylo svaté a on byl jen jeho dokonalou, krutou a naprosto nekompromisní živoucí zbraní, dokonalým, vytříbeným nástrojem. Znovu ten osten viny, když jsem se dívala na bratrovo rozložitá záda. Zatnula jsem ruce v pěst, dost viny, dost obviňování, dost toho plíživého strachu, co se mi vléval do žil, ať jsem se snažila tvářit sebevíc vážně a jít s hlavou hrdě vztyčenou, ačkoliv na nás všichni plivaly nenávistná slova. 
Mír. Něco, na co on nikdy nepřistoupí. Naděje. Hloupá a bezvýznamná. A přeci, přeci jen i po tom všem, byla všechno, co jsem kdy chtěla.
Přesun

Přehodil jsem si dlouhou pušku přes pravé rameno, zatímco jsem mezi prsty promnul to levé, které se už ozývalo pod tíhou zbraně, kterou jsem jak šašek vláčel tam a zpátky po té směšně krátké a přitom nekonečně dlouhé cestě hradeb z jedné kontrolní věže na druhou. Služba tady. Do odvolání. Kysele jsem se ušklíbl, když jsem se opřel o chladný beton a založil ruce na prsou. V ústech si přehodil párátko a protáhl prsty, které byly nervózní z toho, že už dlouho nic nedělali. Ne, touhle dobou bych pravděpodobně byl někde v dílně, v něčem se hrabal, svíral mezi prsty poctivě vyměněnou cigaretu a vdechoval sladký nikotin, protože ta půlka, co mi Will v baru rádoby daroval, byla zkurveně málo. Vydechl jsem nosem a snažil se setřást napětí v ramenou, ale marně. Ne, když jsem sklonil pohled a sledoval tu neproniknutelnou tmu jejíž začátek jen matně osvětlovalo světlo z hlídkové věže. Ne, že bych nečekal, že něco takového přijde. Nebyl jsem impulzivní, nebyl jsem člověk, co by jednal jako idiot pokaždé, ale když jsem viděl tu možnost.. Jak jsem mohl sakra tušit, že mě Sky jen tak vypne? Ale co si budeme, tušit jsem to mohl, stejně jako jsem naprosto jasně věděl, že sedět se zajatou odbojářkou v baru je naprosté šílenství a to i přesto, že můj nejlepší kámoš byl vyhlášenej Hrdlořez. Ale za ten jeho výraz při příchodu to celkem i stálo. Znovu jsem se ušklíbl, vím, proč jsem to udělal. Na rozdíl od všech ostatních mi jí vlastně bylo líto. Během pár vteřin přišla o všechno a my všichni mohli sborově dosvědčit, jak je to na hovno a to se nám to stalo jen jednou, zatímco jí.. Neuměl jsem si představit, co prožívá, byla to holka bez tréninku, se schopnostmi, které chtěli akorát všichni využít a já byl nejspíš prostě až moc velkej dobrák na to, abych ji nechal zavřenou v malém vojenském bytě. 
Kývnul jsem na procházející dvojici vojáků, co se mě smíchem zvali na partičku pokeru o cigára a hanbatý časopisy, a tak jsem se na ně usmál, pokýval hlavou a pronesl něco v tom smyslu, že by si měli nachystat šrajtofle. Viděl jsem ty pohledy, když jsem opustil bar a neprodleně se sem dostavil. Ty pohledy, které jasně říkali, Greene, co jsi zase provedl za průser? Protože jindy by mě tady skutečně nezahlédli. Měl jsem sto chutí celému Canningovi říct, že ať si aspoň do odvolání kouká nechat tu svou milovanou motorku v jednom kuse, ale celkem mi stačilo sledovat, jak se jeho výraz mění, když ho ta tmavovláska tak pohotově zasypává nenávistnými gesty. Někoho mi to připomíná, hm? A jo, celkem se mi zamlouvala, nikdy si tohle nikdo na Willa nedovolil a tohle byla příjemná změna. Nepochyboval jsem, že bude doma veselo.

Dostat se přes hradby ven bylo snadné. Necítila jsem nervozitu, nebála se, nepřemýšlela, když jsem si sundavala plášť a masku. To mi trochu nezvyklé připadalo. Kromě zámku jsem bez masky nikdy nevycházela. Julian to nechtěl a já se nikdy nesnažila mu odporovat. Proč. Byla to jen další součást toho plánu, hry, divadla, vzkříšení Krista, Světla, které Julian představoval, když si lidé šeptali, kdo je ta tajemná dívka po jeho boku. Nazývali mě andělem, i on mi tak říkával, přestože pokud jsem jím byla, byla jsem Andělem smrti.
Nezdržovala jsem se, měla jsem úkol a bylo nemyslitelné jej nesplnit. Neuměla a hlavně nechtěla jsem mu říkat ne, byla jsem zvyklá udělat, cokoliv si zamanul, neochvějně ho následovala, ačkoliv jsem přesně nevěděla, co je jeho plánem, ani proč je pro něj důležité, abych se do Anglie dostala. Nezajímalo mě to. Pokud si to přál, hodlala jsem to prostě vykonat.
Rozpustila jsem si dlouhé blonďaté vlasy a ledabyle je pročísla štíhlými prsty. Bylo mi trochu proti srsti neupravit se, ten dokonalý vzhled bez jediné poskrvnky byl pro mě stejně důležitý jako jeho rozkazy, někdy jsem nenáviděla tu touhu po jeho jemném doteku, po momentu, kdy se na mě chvíli jen tiše díval a pak řekl, že jsem krásná, tak nevinná. Neuměla jsem s tím bojovat, nechápala to, ale bylo mi to jedno. Prostě jsem ho jen chtěla potěšit, nic víc v tom nebylo. První Inferius, který se objevil ve tmě a zachrčel, zaujal mou pozornost. Nespokojeně jsem se nadechla a vykročila směrem k němu, z pouzdra na stehně vytáhla nůž a aniž bych ho nechala se mě dotknout, zabodla jsem mu čepel prudce do krku. Temně rudá, teplá krev vystříkla a dopadla na mou tvář. Na chvilku jsem zavřela oči a potlačila nutkání si všechno setřít, ale to bylo součástí plánu, hry, role. Musela jsem být přece chudinka, pokud jsem chtěla být zachráněna. Ze tmy se ozvaly další a další zvuky, chrčení, chroptění a křik, ale ignorovala jsem blížící se nemrtvé. Místo toho jsem vzala čepel a bez zaváhání si ji vrazila prudce do stehna. Jindy bych neváhala pevně stisknout zuby k sobě a zadusit v sobě výkřik, tak mě to učil, ukázat slabost znamenalo jen další trest, ale teď jsem ústa otevřela a naříkavě zavolala o pomoc. 
Scéna byla připravena a dokonalé herecké představení mohlo začít. 
Rozeběhla jsem se směrem ke kuželu světla, který dopadal z hlídkové věže, pokulhávala, ztrácela krev z hluboké rány a pořád jsem se otáčela na nemrtvé, lákané pachem krve a křikem. 
"Pomoc! Prosím!" další srdceryvný výkřik, jak jsem pomalu postupovala dál a dál, lámaná angličtina s francouzským přízvukem, který jsem musela pečlivě hrát, protože má úroveň angličtiny se všemi těmi domácími učiteli byla perfektní. Doběhla jsem až ke světlu, dramaticky zakopla a spadla na zem, neopomněla znovu zoufale vykřiknout a zůstala jsem napůl ležet na studené zemi, zatímco ruce nemrtvých se po mě sápaly. 
"Prosím!" naléhavý vysoký hlas, div se po mé tváři, vyděšené a plné strachu, neobjevily slzy, když jsem hlavu pootočila a zadívala se neurčitě k hradbě, kde museli být vojáci. Tak honem. Pojďte. Neměla jsem zbraně, ale dokázala bych je zabít do jednoho jediným pohledem. Jenže to jeho přání nebylo.

Hodiny odtikaly půl druhé a já si to začal štrádovat rovnou na odpočinek, než mě čeká další výměna až do rána. Kromě pár ran do hlav zbloudilých mrtvol se ni zázračného nedělo a já se těšil na to, jak si konečně sednu. Hodlal jsem taky ty pitomce obrat o poslední halíř. Lehce jsem se pousmál, byla to nuda k uzoufání, ale měl jsem jednu záhadnou vlastnost, kterou pan zabijutěpohledem postrádal. Kdyby Kapitán věděl, že nováčci paří potajnu mariáš namísto těch rovných zad a kamenných výrazů, asi by nebyl rád. Ale já byl. A věděl, že oni taky. Že ten svět je o povinnostech, ale stejně tak i té troše radosti, co ještě na těch věčně zachmuřených tvářích hrála. A pro tu, pro tu se mělo bojovat, pro tu radost se měl ohýbat systém, který jsem nechápal a nezvládal se do něj pořád ještě zařadit. Měli mě rádi. Nebáli se, že bych je seřval, že bych kontroloval jejich postoje i časy jejich hajzlíků. Uměl jsem si srovnat pořádek, ale stejně tak si zachoval pořád tu část duše, která byla prostě furt ten bezstarostnej floutek. 
Mé kroky se ale zastavili, když jsem pootočil hlavu za tím naléhavým hlasem. Když jsem se pár kroky dostal k zábradlí a pátral v černočerné tmě, než jsem si opřel pušku o rameno a skrz ni se zblízka zadíval na situaci u brány. Kužel světla osvětloval jen ty jemné blonďaté vlasy, tu naléhavou ušpiněnou tvář zkřivenou bolestí a pak těch několik set postav, co se hnali za svou obětí. 
"Lékaře, hned!" Seřval jsem nejbližší hlídku, co mě měla střídat a zapnul zařízení na své pravé ruce. Přetočil jsem na novica pohled, který ke mě bázlivě upřel. 
"Pane, nemůžeme bez svolení zakročit, to je proti rozkazům.." Lehce jsem se pousmál, aniž bych spouštěl pohled z osoby, jejíž křik o pomoc rval kousky mé duše. 
"To je dobře, že mám zrovna hlídku já. Desátníku, zodpovídáte se mě jakožto nejvyšší hodnosti. A já doprdele do pár vteřin potřebuju lékaře!" Zavrčel jsem na něj bez možnosti odpovědi, než jsem prostoupil tmavým portálem a objevil se přímo uprostřed té smrtelné zóny plné všech těch pastí, výbušnin a nelidského řevu. Ale ani jedna z těch věcí, stejně jako porušení dalších nesmyslných pravidel mě nezajímala. Ne, když jsem stočil pohled k té tváři a zůstal přikovaný na místě. Dívaly se na mě ty světlé hluboké oči, sledoval jsem její krví zamazanou tvář a přesto tušil, že jsem nic krásnějšího v životě neviděl. Než můj pohled padl na její zranění. Dýkou u pasu jsem zabil nejbližšího nemrtvého, než jsem si ji během chvilky vyhoupnul do náručí, nedokázal se pozastavit nad tím, jak je lehká, ani si klást otázky, co tady dělá nebo jak riskantní je jí přenést okamžitě sem..  ale během jediného kroku jsem zmizel zpátky na věž. Will by mě za to nejspíš pověsil za koule na stojan, aby dal rázný příklad, ale já na něj kašlal. Nemohl jsem ignorovat lidi, kteří potřebovali pomoc. A když jsem se díval na ty vyděšené oči, nelitoval jsem jediného rozhodnutí. 
"Ššš, bude to dobré. Už jsi v bezpečí.." Ujišťoval jsem dívku s tou světlou tváří, když jsem jí jemně odrhnul prameny vlasů z očí, pak si roztrhl kousek trička a volnou rukou ji obvázal krvácející ránu pod stehnem, abych zastavil krvácení. Netušil jsem, jestli mi vůbec rozumí, jestli je Angličanka, jestli bych se jí neměl na něco zeptat než k ní pustím všechny ty léčitele. Ale já to neudělal. Ne, když jsem se na ni díval a lehce se pousmál. 
"Jak se jmenuješ? Cos tam dělala?" Jméno. Její jméno bylo něco, co jsem skutečně chtěl znát. To jediné, co mě zajímalo, kromě toho, jak se někdo jako ona mohl dostat do takové situace, ne abych ji soudil, abych naopak zjistil, co se skrývalo za tím zděšením na její tváři. Přesunul jsem se po její levici a nechal lékaře podívat se jí na otevřenou ránu než se vedle mě ozvalo, že informovali Kapitána Canninga a Velitelku Midfordovou. Na mé tváři se mihnul krátký úšklebek. Protože jsem věděl, že jsem v hajzlu a při pohledu do těch světlých očí nelitoval ani vteřiny.

Nemusela jsem čekat dlouho. Můj princ se zjevil jako mávnutím kouzelného proutku a upřímně nebylo těžké se ho pevně chytit kolem krku a zabořit mu tvář do ramene, protože můj zachránce byl hezký. A sladce hloupý. Ten jediný pohled mi jasně řekl, že se na tu lacinou krásu namotal bez jediného zádrhelu. Ale to byla jedna z mých nejsilnějších zbraní. Blonďaté vlasy, drobné tělo, chvějící se rty a ty křehké, panenkovské oči. Nebyl jsi první, kdo se chytil do sítí, blonďáčku. Ale právě ten tvůj oddaný pohled bude tím, co mě ochrání, tím, co jsem potřebovala.
Když mě portálem přenesl na jiné místo, nemusela jsem hrát překvapenou, pootočila hlavou a s tím pohledem vyděšené srnky se rozhlédla kolem, stále ještě s rukama kolem jeho krku, jako bych se ho bála pustit. Zamrkala jsem na něj dlouhýma řasama, když mi tak jemně odhrnul vlasy z čela. V bezpečí. Chtělo se mi smát, smát té nevinné naivitě. S ní dlouho nepřežiješ, věř mi, o tom vím své.. Přesto jsem si nechala obvázat zranění, které stále krvácelo a já věděla, že až se pokusím kulhavě rozejít, ty pevné paže tu budou, aby mi pomohl. Nemusela jsem nic říkat, nemusela se ptát, měla jsem ho přečteného během pár sekund, tak naivní a přívětivý, skoro se mi nechtělo věřit, že je vážně voják. Ne, ty bys u nás nepřežil ani den..
Sykla jsem bolestí a skousla si spodní ret, jako by to zranění bylo to nejhorší, co jsem kdy v životě zažila. Nebo jsem prostě musela potlačit ten potutelný úsměv, který se mi tlačil do tváře? Jeho blízkost byla zvláštní, nebyla jsem zvyklá, aby se mě dotýkal kdokoliv jiný kromě Juliana, ne tak intimně a důvěrně, ačkoliv ani já jsem nemohla nevnímat, jak se snažil být opatrný a starostlivý. Zblízka byl jeho obličej dokonale symetrický, jeho kůže jemně opálená, v těch blonďatých vlasech mě provokoval růžový proužek, jeho ústa v tom konejšivém úsměvu zdobil piercing a limentově zelené oči, jiskřivé a zvědavé, ke mě upíral s vřelou náklonností. Byl hezký. Otravně hezký. 
"Oni mě našli, utekla jsem, ale našli mě." ten silný francouzský přízvuk byl hloupý, ale pečlivě jsem vyslovovala jednotlivá slova, zatímco mi lékaři začali ošetřovat ránu, ale já volnou rukou stále tak zranitelně svírala lem jeho trička a nedůvěřivě si je všechny prohlížela. "Protecteurs. Nechtěla jsem s nimi zabíjet, nemohla jsem. Utekla jsem, ale našli mě a zranili, ale k městu se neodvážili." v chaotických větách jsem cíleně někdy zadrmolila francouzské slovo, jen abych působila ještě otřeseněji a vyděšeněji, věděla, že mé vyprávějí nedává smysl, ale to bylo v pořádku. Canning a Midfordová, i já to slyšela a věděla, že zatím vše probíhá podle plánu. Te´d jen přesvědčit je dva, že jsem Francií pronásledovaná chudinka. Ale ty mi pomůžeš, že..?
"Jsem Ava. Ava Lemaître." zamumlala jsem a instinktivně se k němu přisunula blíž, když lékař přitlačil a z rány se znovu spustila krev. Nemohla jsem uvěřit, že jsem vážně narazila na kluka, který byl očividně ten typ hrdiny. Jak snadné.. Stydlivě jsem se na něj podívala z pod hustých řas a slaboučce se pousmála. "A ty?"

Sledoval jsem tu andělskou tvář, ty velké oči, co se na mě dívaly s takovou bázní, strachem, ale i nadějí a já vůči tomu prostě nemohl být imunní. Ne, když se její tělo v mé náruči chvělo, když se mě držela jako jediné bezpečné volby a já nemohl být tím, kdo ji vezme a uvrhne do vězeňské cely. Ne, nebyl jsem řádný a příkladný voják a věděl to. Nebyl jsem Will, který by s tou chladnou vypočítavostí prostě šel, zavřel ji do vězení a vyslýchal tak dlouho, dokud by neodpadla a bylo by jedno, jak moc by byla vyděšená nebo jak moc by prosila. Ale já takový nebyl, dělal jsem věci jinak, po svém a odmítám mučit a vyslýchat někoho, kdo vypadal, že si prošel peklem a zpět. Všiml jsem si toho jasného francouzského přízvuku, ale bylo mi fuk, jestli zachráním odbojáře, francouze nebo samotného rusa. Byli jsme lidi. Pořád jsem ještě doufal, že bychom jimi mohli být.. a odmítal před tím zavírat oči. Svou hodnost jsem si vydobil svou silou, stejně jako partnerství s tím nejsilnějším z anglických vojenských sil, ale přesto jsem selhával, když šlo o tohle. Krátce jsem si povzdechl, když jsem si utrhl z roztrhaného trička ještě kousek, zvedl ruku k její tváři a koncem bílé látky jí jemně otíral krev nemrtvých z tváře. Věděl jsem, že jestli tohle nebude dezerce tak už nevím, ale prostě.. Zavrtěl jsem hlavou, díval se do té čiré hrůzy a potlačil nutkání si ji přivinout na hruď a držet, dokud se v jejích očích neobjeví něco víc než jen ten strach. Ale neudělal jsem to, když jsem ruku sklonil, sledoval lékaře, kteří ránu obratně zašili a zavázali, pak se jen uklonili a spěšně odcházeli. Mávnul jsem na muže, kteří s těmi samopaly mířili na dívku jako hrozbu, když ji obkroužili jako supy a já na ně upřel jen naštvané pohledy a nepříjemně zavrčel pokaždé, co pronášeli ty svoje naučené řeči. Canning je vycvičil dobře, já je vycvičil dobře, nebudu lhát, ale teď mě poměrně dost vytáčeli. 
Protecterus.. Fanatici, přímí podřízení vůdce Francie. Slyšeli jsme o nich mnohá zvěrstva, jak nakládali s těmi, kdo se neřídili jejich vírou. Věděl jsem, že vůdce Francie je tady a přísahal, že jsem měl chuť mu jít zakroutit krkem. Stiskl jsem ruku v pěst a znovu ji povolil, než jsem se díval na ty oči, na ty dlouhé husté řasy zpod kterých mě bedlivě pozorovala a sledoval i ten jemný úsměv, když se mě zeptala na jméno. 
"Major Green, slečno. Ale stačí jen Jake.." Mrknul jsem na ní s tím potutelným úsměvem, než jsem si ji znovu vyhoupnul do náruče. "Slibuji, že už jsi v bezpečí. Avo. Teď se ale drž, bude to možná trochu nepříjemné stejně jako všechny rozhovory, co tě čekají. Ale.." Nechal jsem si její jméno sklouznout ze rtů a poupravil si ji v náručí tak, abych jí netlačil na obvázané koleno. Vrhl jsem kradmý pohled za sebe, zatímco jsem sledoval tmavý portál, co se objevil před námi. "pomůžu ti.." Dodal jsem po chvilce a všiml si, jak vojáci nespokojeně odstupují z cesty. "Odvedu ji za Kapitánem Canningem. Zvyšte hlídky a hlaste jakékoliv změny za branou" A spolu s blondýnkou šel čelit konverzaci, která rozhodně nebude jednoduchá. 
Přesun 
"