Skalní brána

Kráčel jsem rozvážně temným lesem, pomalu, klidně, následován pohledy, které místo strachu jako u mé bělovlasé společnice, ve mě vyvolávaly klid, pocit bezpečí, když mě provázely na cestě domů. Tenhle les jsem znal tak dobře, že jsem nepotřeboval denní světlo, abych v jeho temných hvozdech nezabloudil, poznával jsem každý kámen a lesní cestu vyšlapanou zvěří, poznával vůně prastarých stromů i stíny vzdálených hor. Byl jsem doma. Přesto jsem ale necítil tu úlevu, konejšivý klid, který jsem prožíval pokaždé, když jsem se ubíral stejnou cestou k těm známým rujnám, za nimiž se nacházelo mé město. Ne. Dnes jsem klidný nebyl, rezonovalo ve mě množství pochyb a otázek a za většinou z nich stála má společnice.
Vnímal jsem její neklid, i ona si jich všimla, vikingů schovaných ve stínech, kteří hlídali okolí města a teď se nedůvěřivě dívali na dívku, která provázela jejich vůdce, ale kterou neznali. Věděl jsem, že moje společnost vzbudí jejich pozornost. To já město uzavřel a skryl tak dokonale, že ho nikdo nikdy nenašel, izoloval ho od okolního světa, schoval za hradby a teď jsem porušoval svá vlastní pravidla, protože.. proč vlastně? Další věc, která mě znervózňovala, protože oni se budou ptát a já odpověď neznal. Já nevěděl, proč zrovna tahle holka, proč zrovna ona prolomila tu bariéru a já podlehl, nemohl jsem přece říct, že jsem se nedokázal bránit těm chrpovým očím, že jsem ji z nějakého důvodu potřeboval zachránit, když byla v mé náruči tak drobná a zranitelná a já s tím nedokázal bojovat. Netušil jsem, jestli dělám správnou věc. Bylo to sobecké, sobecké rozhodnout jen sám bez nich, ohrozit je jen pro ten prchavý pocit, že jí můžu věřit, protože jsem věděl, jak je to naivní.
"Sleduje. Teď chtějí, abys o nich věděla. Kdybys byla sama, nenechali by tě odejít." promluvil jsem, když mi oznámila, že nás někdo sleduje. Vnímal jsem její nervozitu, možná strach. Proč jsem jí sem vůbec vzal? Proč jsem k ní cítil ty pocity, které vůbec nedávaly smysl? Já byl vždy ten racionální, ten, který neměl problém prosazovat omezení a odpírat si cokoliv, jen abych udělal správnou věc,.. ale teď jsem pochyboval. Mohla by toho využít? Mohla by mě zradit a přivést všechny ty, které jsem tak oddaně ochrańoval, do záhuby? Pootočil jsem hlavu a zadíval se do toho jemného obličeje. S povzdechem jsem ji vzal za ruku a sešel z lesní cesty.
Prodíral jsem se hustým ostružním, keři, stromy, zdálo se, že prostě zbůhdarma ztracen kráčím lesem, ale můj pohled i jistý krok naznačoval, že naprosto přesně vím, co dělám. Z houštiny se vynořily první osekané hradby a já se na chvíli zastavil. "Tyhle pozůstatky chrámů jsou staré tisíce let, postavili je první křesťanští misionáři. Báli se pohanů, tak zbudovali podzemní chodby, aby měli kam utéct. Kdo je nezná, nikdy z toho labyrintu neodejde."
Bylo to varování? Netušil jsem, co si mám myslet, co je pravda a co je lež, co je hra a co realita. Předtím v přístavu, v Anglii, v jeskyni, všechno se zdálo tak vzdálené a nejasné, domov byl daleko a já se mohl chovat lehkovážně, ale teď jsme stáli před hradbami města, kde byli všichni ti, které jsem miloval a na kterých mi záleželo. Pootočil jsem hlavu a zadíval se na ni. Touhle jedinou chvílí jsem jí dal klíč ke své největší slabosti, pustil ji tam, kam jsem nikdy nikoho nepustil a svěřil jí to, na čem mi záleželo nejvíc a neměl jsem žádnou záruku, že to neobrátí proti mě. Ale něco, něco v tom pohledu, něco v tom horkém doteku její malé ruky, něco ve sladké vůni vanilky, v křivce jejích úst, prostě přehlušilo všechny ty pochyby a nejistota z mého pohledu zmizela. Vložil jsem jí do rukou svou důvěru a doufal, že mě nezklame.
Prošel jsem sloupovím, vedl ji katakombami, dlouhými, vlhkými chodbami, zatáčel a měnil směr, každá další temná chodba vypadala stejně jako ta předchozí, ale o to šlo. To byla ochrana, přes kterou se nikdo nedostal. Vyťukání speciálnáho hesla na další, hnijící dveře a pak už oslňující světlo z lamp, když vysoký hnědovlásek otevřel a upřel na mě oči. V jeho tváři se objevil široký úsměv.
"Vrátil se, Mathias se vrátil!" nečekal na mou odpověď, otočil se a vyběhl z chodby do města, jeho hlasitý hlas vyvolávající mé jméno se rozléhal kolem a já věděl, že už dál nemůžu utíkat. Nemohl jsem jí to říct. Nevím proč jsem tak váhal, přece jsem věděl, že na to jednou bude muset přijít, na to, kdo ve skutečnosti jsem, ale z nějakého důvodu jsem prostě nechtěl. Nechtěl říct pravdu. Prostě pro ni na těch pár chvil chtěl být jenom sám sebou, Theem bez všech těch závazků a povinností, zodpovědnosti a moci, možná mi to prostě dávalo naivní útěchu, možná jsem v ní prostě hledal něco víc než v těch holkách, jejichž pištící hlasy se ozývaly tichou ulicí.
"Vítej v Björně." promluvil jsem chraplavým hlasem a ještě jednou se na ni podíval v přítmí oranžových světel, které na té krásné tváři kreslily hluboké obrazce. Uvědomil jsem si, že jsem jí nic neřekl, protože do teď, do této chvíle, byla jen moje a já to tak chtěl zoufale nechat.
"Mathiasi! Měly jsme strach!" vykročil jsem do ulice a téměř okamžitě mě obklopil hlouček štěbetajících holek, oklopily mě jako hejno dotěrných slepic a jedna přes druhou se mě ptaly na cestu, Anglii, stále opakovaly, jak jsou rády, že jsem doma, protože pak se cítí bezpečněji. Prodíral jsem se davem, ztratil bělovlásku někde za sebou, když se objevilo i těch pár babek v šátcích s norským vzorem, které natahovaly ke mě vrásčité ruce a hladily mě po tvářích, žehnaly mému bezpečnému návratu a já jen uctivě děkoval. Ulice se zaplnila, každý na mě mluvil, dva staříci, kteří mě nadšeně plácali po zádech, mladí kluci ze stavební jednotky, kteří okamžitě nadšeně hlásili pokroky na nové vodní elektrárně, těch pár vojáků po službě, kteří mě hrdě ubezpečovali o hladkém průběhu mé nepřítomnosti. A já kýval hlavou, možná se neusmíval, ale vyhradil jsem si ten čas, na každého kývl, vrátil jim potřesení rukou, poděkoval a trpělivě odpovídal na všechny ty otázky, ale nemohl jsem si pomoct, i když byli kolem moji lidé, i když jsem byl doma, stále jsem se rozhlížel a v tom davu hledal jen ty sněhobílé vlasy a oči, jejichž pohledu jsem se obával. Protože už jsi znala pravdu, Vi. Už jsi věděla, že Mathiase Mikkelena nemusíš přesvědčovat, protože ti ochotně otevřel brány svého města i nejspíš i své duše.

Ingrid Mikkelen
Poslední náplast, zbytek dezinfekce, nasypání pár prášků proti bolesti, z toho skromného plata, které zůstávalo, protože léků bylo žalostně málo. Radši jsem ani nechtěla přemýšlet, jaké ztráty přinese tahle zima, a s povzdechem jsem zaklapla skřínku s lékařským vybavením. Vyprovodila chlapce ven s tím laskavým úsměvem v kontrastu s těma vyčerpanýma očima. Byla jsem unavená. Doléhal na mě věk, celá bezútěšná situace, tisíce otázek, které padaly na mou hlavu při absenci mého syna a i přesto jsem na každou jednu z nich do detailu odpověděla. Protože tak to u nás chodilo. Takový jsme byli.. Každý v téhle vesnici byl unavený. Každý měl své jasně dané instrukce, místo, které s radostí plnil, ke kterému se přihlásil a přitom neměl sebemenší problém zastat práci, kterou ostatní nemohli. Bylo to křehké, bylo to jedinečné, ale stejně tak to bylo poctivě vydřené, obětované. Ten mír, to bezpečí, které jsme dnem i nocí ostražitě střežili. A nikdy nesměli polevit. Ale tak, to jsme tady na severu nikdo neměl v povaze. 
Zvedla jsem hlavu, když se za mnou ozval rázný hlas mé nejstarší dcery Astrid, která se do stanu vřítila jako horká hlava, což se k její jindy mírné povaze nehodilo. Povytáhla jsem obočí a umyla si ruce od dezinfekce, zatímco na mě chrlila jednu informaci za druhou. 
"Theo?" Netrvalo to ani minutu, než jsem přes sebe přehodila těžkou kožešinu a vydala se do středu dění. Nemusela to říkat dvakrát, stačilo následovat jásající dav. Nebyla to ale informace o jeho návratu, co mě zdvihla ze židle. Ale informace o dívce, co si přivedl sebou. Dívce.. Ženě. Manželce. Věděla jsem, že se Maty vehementně vyhýbá místním dívkám, ale stejně jako se vyhýbal jim, střežil brány tohoto města před cizinci. A teď jednoho pustil dovnitř. A to zákonitě muselo znamenat jediné. Že se můj syn konečně rozhodl oženit! A že bylo na čase! 
Možná jsem ho měla obejmout, skočit mu do náruče a děkovat starým bohům, že mi ho v pořádku navrátili. Ale já namísto toho pevně přivřela oči a měřila si ho tím mateřským, rázným pohledem. 
"Mathiasi Mikkelene. Můžeš mi laskavě říct, proč jsi mi nesdělil, že si do Anglie nejdeš na jednání ale pro nevěstu?!" V davu to významně zašumělo, když se naši lidé rozestoupili a některé z dívek si zakrylo ústa. Dívala jsem se na svého syna, silného, věrného, hrdého, neústupného. Přesně takového, jakého jsem si ho představovala. Byla jsem na něj hrdá. Ale to neznamenalo, že se budu nějak dojímat. Založila jsem ruce v bok a nespokojeně mlaskla, než jsem tmavýma očima propátrávala okolí, abych pohledem spočinula na ní. Dívce, která tak jasně vyčnívala z celého davu, ačkoliv nestála po synovo boku. 
"Proč jsi ji nepřivedl dřív? Skrýval jsi ji někde v lesích nebo co? No tak, nestyď se, řekni mi kdo je." Mé oči ho propalovaly, propátrávaly jeho tvář, ty oči, které neuměly lhát. Ne mě. Já poznala všechno. I to, jak se na jeho tváři napnul sval při tom, jak jsem na něj naléhala. Opětovala jsem mu ten intenzivní pohled, než jsem k němu udělala ten další krok a pak ho prostě pevně objala. Protože to nic neměnilo na tom, že nám všem chyběl. Ne jenom jako milovaný vůdce, ale i jako milovaný syn. Můj syn. Můj Theo. Naše budoucnost.

Potloukala jsem se temnými místy Bjorny, jejíchž ulice jen matně ozařovalo oranžové světlo z lamp poblíž. Měla jsem ráda, když se všichni odebrali do svých malých domovů a já měla alespoň na malou chvíli pocit, že se v tom davu a v těch všech úsměvem okolo nedusím. Milovala jsem tohle místo, co Mathias vytvořil. Milovala jsem lidi v něm, ten klid, tu tvrdou práci, ty těžké dny stejně jako ty hezké, obyčejné. Ale stejně tak jsem je nesnášela. Nesnášela tu samou rutinu každé ráno, to, co nás udržovalo v chodu, neustálý boj o jídlo a zásoby. Nesouhlasila dlouhodobě s rozhodnutím Bjornu odstřihnout od zbytku světa, protože jsme tím možná byli nedotknutelní, ale ztráty, které jsme tím utrpěli, byly téměř hrozivé. Nevěřila jsem tomu, že spojenectví s některou ze zemí by nás zničilo. A možná za to Matyho kritizovala a netajila se tím. Ale na druhou stranu jsem mohla svobodně odejít, ale nikdy to neudělala. Ne ze strachu, ale z toho pocitu, že má rodina a mí bližní byli tady. A potřebovali mě stejně jako já je. Nikdo Matyho nemusel následovat, pokud nechtěl. Nikdo nemusel bojovat, pokud se na to necítil. Ale přesto to dělali. Přesto mu věřili. Stejně jako jsem mu věřila i já, i když jsem jeho rozhodnutí mnohdy zpochybňovala. 
Nesnažila jsem se schovávat, ale rozhodně se vyhýbala davům nebo všem těm lidem uvnitř, kteří by jistě chtěli navázat konverzaci, o kterou jsem nestála. Nešlo o to, že bych s nimi nechtěla mluvit, že bych nikdy nepodala pomocnou ruku nebo prostě jen ujišťovala lidi o tom, že se můj bratr vrátí a nemusí se bát. Měla jsem ráda svůj klid a samotu, které se mi v tomhle malém uzavřeném prostoru příliš nedostávalo. Bylo až směšné, jak všichni spoléhají na bratrovu ochranu. Ale tak to u nás prostě chodilo. 
Možná bych se vrátila i zpátky do pokoje, kdybych nezaslechla ten ruch u vstupu do města. To jméno, co vyhnalo lidi z domovů a okamžitě je nahnalo zpátky do ulic. Stejně tak jako mě, když se na mé tváři objevil lehký úšklebek. To já se prodírala nenápadně davem, nechala si tisknout ramena a souhlasně kývala, když na mě lidé upíraly nadšené oči z toho, že se jejich vůdce vrátil. 
Chtěla jsem ho vidět, ale asi jsem měla čekat, že mě má milovaná matka předběhne. Nejspíš bych řekla něco o tom, jestli v Anglii pořád prší a že mu to pěkně dlouho trvalo, ale to by mě nesměla zaskočit matky slova. Objevila jsem se za jejími zády ve chvíli, kdy pronesla něco o nevěstě. Nejspíš jsem vypadala zaraženě stejně jako všichni ostatní a následovala jejich pohled na dívku, před kterou se po tomhle prohlášení dav rozestupoval, aby jí uvolnil místo přímo k nám. Dívala jsem se na dívku se směsicí nedůvěry. Rozhodně jsem z ní nebyla nadšená, možná trochu překvapená, ale po tom, co jsem zhodnotila její vzhled, oblečení, chůzi i pohled chrpových očí, které na mě upřela. Věděla jsem, že není jednou z nás. Věděla, že je cizinec. A pocítila ten známý i neznámý osten závisti. Nevěřila jsem cizincům. Stejně jako jim záviděla, že můžou víc, než já. Můj pohled ji odsuzoval, stejně jako hodnotil, než jsem se vrátila pohledem ke svému bratrovi. 
"Krásná je, o tom žádná. Je jasné, proč jsi ji Maty přivedl, matko. Není to tak, bratře? Mám vypsat svatební pozvánky?" Mé rty se roztáhly v ten provokativní úšklebek, který jasně naznačoval, že ho z toho rozhodně nehodlám zachraňovat. Přivedl sem cizince. Porušil svá vlastní pravidla. A musel si je obhájit sám. A co bych to byla za milovaného sourozence, kdybych mu nedala možnost se zachránit! Ne, vždycky to bylo tak. Byla jsem ráda, že je živý a zdravý, když jsem propátrávala jeho tvář, protože jsem ho měla ráda. Ale stejně tak jsem milovala ho dráždit a vracet mu všechny ty časy, kdy mě s Kaiem nechávali válet se v bahně při lovu zajíce nebo házet do ledové vody při chytání ryb. 
Při vzpomínce na modrovláska, jsem nenápadně zapátrala pohledem v davu a pak znovu v Matyho tváři s tou jasnou otázkou. A nedokázala potlačit to zklamání, co se mi rozlilo po tváři, když jsem si uvědomila, že se s ním modrovlásek nevrátil. A nejspíš nikdy nevrátí.

Zcela upřímně, všechen ten humbuk mi byl krajně nepříjemný a jindy bych už dávno prorazil s tím naštvaným výrazem dav a zdrhl do svého domu na samotě, přišlo mi to vždycky směšné a trapné, vážil jsem si každého nadšeného úsměvu i zvolání a byl jsem rád, že mohu s klidem říct, že ve Švédsku se svého vůdce nikdo nemusí bát, ale na druhou stranu jsem to nadšení nikdy nepochopil, protože se mi nezdálo, že bych dělal něco tak výjimečného. Dělal jsem věci tak, jak mi přišli správné, to bylo všechno. Nepřemýšlel jsem, jestli z nich budu mít užitek, jestli budu odměněn nebo milován, prostě jsem byl vychováván k tomu, abych nikdy nepřehlížel bezpráví, pomohl, když pomoct můžu a vyslechl si všechny strany, dokud se nerozhodnu. Nepřišlo mi na tom nic speciálního, tohle bylo směšné, nechtěl jsem žádné díky a ani ujištění, že beze mě nemohou žít, nechápal všechny ty vůdce, kteří si potrpí na vyvolávání strachu, na mučení nebo dokazování si své moci násilím, možná to bylo severem, kde tě chtělo i tak všechno zabít a musel jsi držet s ostatními, ale já odmítal žít ve světě, kde se mě někdo bude bát nebo budu žít s odpovědností za jejich životy, až je donutím k čemukoliv, co nechtějí. Ylsa i Kai mě za to tolikrát kritizovali, tolikrát zdůrazňovali, že mám moc i sílu rozhodnout i bez hlasů těch okolo, ale já to tvrdohlavě odmítal, protože jsem nehodlal svou moc zneužívat a někomu diktovat, co má dělat. Chtěl jsem jenom, aby byli všichni v bezpečí, šťastní a zajištění a mám-li být upřímný, netoužil jsem po ničem jiném než jim zařídit tenhle krásnej, normální život a zmizet do svého tichého, samotářského světa v lesích.
Povzdechl jsem si, pohledem vyhledal Vi, chtěl jsem ji vzít za ruku a prostě jí odtáhnout někam, kde nebude každý v dosahu dvou kilometrů provolávat slávu mému jménu, ale to už se dav rozestoupil a já naprosto přesně věděl, kdo tohle způsobil, protože jen jedna osoba v Bjorně se těšila stejnému respektu jako já a upřímně jsem nebyl nadšený tím, že je zrovna tady. Protože jsem svou matku tak dobře znal. A nemílil jsem se.
"Mami, proboha.." vzdychl jsem teatrálně, v něčem byl v tu chvíli zase jen dvanáctiletý kluk, kterého máma ztrapňuje před kamarády, jenže já už nebyl kluk a teď mě ztrapňovala nejen před celou vesnicí, ale i před bělovláskou a sakra netušil jsem, proč mě to zrovna před ní vytáčelo nejvíc. Bál jsem se na ni pohlédnout. Teď už jsem nemohl předstírat, že s vůdcem Švédska nemám co dočinění a nebyl jsem si jistý, co mám očekávat za reakci. Nejspíš jsem si naivně představoval, že ji prostě vezmu domů, všechno jí v klidu vysvětlím a až pak ji ukážu celému městu, ale myslet je ** vedět a už bylo pozdě na bědování o tom, že jsem jí to přece jen měl asi říct dřív.
Nechal jsem se matkou obejmout, opětoval jí pevný stisk, protože jsem se nestyděl za to, že mě má ráda, vychovala mě a nic se neměnilo na tom, že jsem ji miloval a vážil si ji, třebaže s tím věčným strkáním mě do chomoutu už byla vážně otravná! Dav holek po mé levici se div nerozbrečel s vidinou toho, že si je teda fakt nevezmu, jako jsem to ostatně zopakoval už tisíckrát před tím, než se Vi objevila, nehledě na to, že jsem si Vi brát nehodlal sakra, ale než jsem stačil své rozhořčení dát najevo nějakou ostrou připomínkou toho, že na ženění kašlu, když jsme uprostřed války a všechno se sere, jednání nedopadla dobře a nám hrozí hladomor a tisíc smrtících chorob, musela se objevit i ta skřetice a to by bylo, aby mě nenamíchla hned první větou!
Ylsa byla skoro stejně stará jako já a narozdíl od Astrid, která se vždycky chovala spíš jako chlap a ve vyhledávání samoty jsme spolu souzněly, Ylsa mi byla podobná spíš v té tvrdohlavé a drzé polovině. Miloval jsem jí, miloval jsem tu její prořízlou pusu, krásný jemný vzhled, který naprosto kontrastoval s tou tvrdou, severskou povahou a nedivil se, že jí nadbíhá snad každý svobodný i zadaný muž v Bjorně, ačkoliv tím vrčením a vyhrožováním bleskovou kastrací jsem jim dával jasně najevo, že na mou malou sestru se teda rozhodně v tomhle kontextu nemyslí. I tak byla ve městě jediná, kdo mě dokázal donutit ztratit ten pověstný klid a chladnou fasádu. A i te´d jsem se nedovedl chovat povzneseně a dospěle, jak by se na vůdce Švédska slušelo, když se na mé tváři objevil ten přidrzlý úšklebek, jakmile se děsně nenápadně porozhlédla po davu a nakrčila ten svůj malý, roztomilý nos.
"Ne, schovej je na svou svatbu s Kaiem! I když to bude chvíli trvat, musím tě zklamat sestřičko, ale ani dnes se mnou nepřišel." odsekl jsem a zaksichtil se do jejího nakrčeného obličeje, protože jsem moc dobře věděl, že má malá sestřika má na mého nejlepšího kamaráda crush snad od malička. To bylo zároveń odpovědí na to, jestli se už nevrátil. Začínal jsem ho vážně postrádat a upřímně, možná jsem se i trochu bál. Kai rozhodně nebyl někdo, kdo by se o sebe neuměl postarat, ale i když jsem se snažil chovat sebevíc jako chlap, nechtěl jsem si připouštět myšlenku, že i jemu se tam venku mohlo něco stát. Zvláště proto, jaký život vedl. Nesoudil jsem ho a nepřemlouval, aby se vrátil, i když jsem s jeho výběrem nesouhlasil. Byla to první věc, která nás kdy rozhádala, to, jak vést Švédsko a bylo to zásadní, ale to neznamenalo, že jsem o něj neměl strach.
Povzdechl jsem si a otočil se na bělovlásku, na kterou beztak koukalo celé město a já věděl, že teď už jí nenápadně asi jen těžko odtáhl, protože možná bych se zvládl postavit celému městu a tím chladným pohledem je umlčet, ale když si moje máma vzala něco do hlavy, jen těžko se jí odporovalo, konec konců tvrdohlavost jsme měli po ní.
"To je Vi. Ona je.. chce.." nedokázal jsem tu větu dokončit. Cítil na sobě ty pohledy, otázky, obavy. Byla cizinka a všichni to věděli. Ve vzduchu se vznášela nedůvěra a já naprosto chápal proč. Tak co jsem měl říct? Že má Ylsa pravdu a byla prostě moc hezká? Že mě dostala pár otřepanými frázemi o zlém Rusku? Že jsem ani nevěděl, jak se jmenuje, a přesto jsem s ní skoro spal? Že jsem o ní nevěděl zhola nic a stejně ji přivedl sem, mezi ně a ohrozil je? Jo, věděl jsem to všechno a nedivil se jejich pohledům, protože jsem dělal něco naprosto proti pravidlům, které jsem sám zavedl a moc dobře si to uvědomoval. Promnul jsem si unaveně kořen nosu a pohlédl na ní s tím naprosto rozhodným pohledem. "Prostě tu zůstane. Má skvělé zdravotnické znalosti a schopnosti, které potřebujeme. Chci, aby s tebou byla v nemocnici." pohlédl jsem na mámu a tím pohledem dal jasně najevo, že se nemá ptát, protože ty odpovědi prostě nemám. Nejspíš jsem dělal hloupost, ale jestli jo, věděl jsem, že budou stát za mnou. Ona, Ylsa, i všichni ostatní. Protože jsem jim dal ten prostor ale nikdo, nikdo má slova nerozporoval.
Znovu jsem pohlédl na blondýnku a trochu omluvně pokrčil rameny. Měl jsem jí to všechno říct dřív. Vzal jsem kolem ramen mámu a nakonec si druhou rukou přítáhl i Ylsu, políbil ji na čelo a nechal ruku kolem jejího krku, protože mě vytáčela a taky mi hodně chyběla. Nejspíš jsem je představovat nemusel, protože ta podoba se zapřít nedala, ale hodlal jsem se zachovat jako chlap, když už jsem to z kdovíjakého důvodu nedokázal předtím. "Vi, to je moje matka Ingrid a sestra Ylsa. Astrid, moje druhá sestra, je támhle. Se zbytkem se brzy seznámíš."