Opuštěný přístav

Pláč, lítost, radost. Nic z toho se na mé tváři neobjevilo. Nesmělo. Musela jsem se soustředit, zůstat plně soustředěná jen na jediný cíl. Jen na to zmizet, dostat se dostatečně daleko. Ještě, ještě. Nic nestačilo, pořád to bylo zoufale málo. Kolik uplynulo času? Kolik ho ještě mám? 
Měla jsem se vrátit, měla jsem to zastavit, prosit o odpuštění, měla jsem to přijmout. Ale já se odmítala nechat jakýmikoliv pochyby zastavit. Moje tělo bylo hnané adrenalinem, odmítala jsem zpomalit, odmítala se jedinkrát otočit. Nebylo mi líto toho vojáka v anglické uniformě kterého jsem těsně za bránou omráčila a obrala o tmavě modrou motorku, stejně jako o automatickou pistoli, několik dlouhých nožů a dýk, zásob se kterými vyrážel na misi než jsem si nasadila helmu a vyrazila. 
"Do háje, no to snad ne. No tak. No tak, pojď holka, nenechej mě v tom.." Pronesla jsem, když jsem se zastavila uprostřed města a neurvale dupala na plyn motorce na jejímž poblikávajícím ciferníku byla vidět jen červená kontrolka benzínu. Motorka se odmítala nastartovat, sundala jsem si helmu, hodila ji vedle do prachu a špíny a postavila se. Porozhlédla jsem se, ve vzduchu se vznášela slaná vůně moře, což bylo jediným náznakem toho, že jsem tam, kde mám být. Zapamatovat si místa, co jsme míjeli ze vzduchu bylo jednoduché, aplikovat to tady bylo mnohem horší. Nehnala jsem se bezhlavě, věděla jsem moc dobře, kam mířím. Na jediné místo, kde bych možná, se špetkou štěstí mohla získat trochu víc času.. 
Protože Nik mě najde. Ne jen kvůli jemu, kvůli tomu, že by nebyl nikdo, kdo by ho léčil. Ale můj bratr. Nepřestane, dokud nebudu zpátky u něj, nezastaví se, neodpočine si. Vždycky mě našel. Vždycky, ať už jsem se snažila sebevíc. Všechno to byl jen vypůjčený čas a ten odtikával s každou další minutou, kdy jsem se zastavila. Možná jsem byla příliš hlasitá, těžko říct, když jsem prohledávala kdysi krásné město a ze stínů se začaly vynořovat postavy. Mrtví mi nedělali problém, ne tolik jako živí a já podle té chůze a schovávání ve stínech věděla, že tohle dělají jen ti druzí. Věděla jsem, že mě sledují už nějakou dobu, když jsem rukou přejela po zbrani umístění za lemem černých kalhot a nahmatala spoušť. 
"Ale, ale, slečno. Ztratila jste se?" Úsečný hlas muže v kápi, co se objevil za mnou a mířil mi glockem na záda. Věděla jsem o něm a nehodlala s ním debatovat, když jsem se otočila a vystřelila zatímco jsem se přikrčila za další budovou. Nespokojené syknutí a počastování čubko značilo jediné, že jsem zasáhla cíl. Nekrčila jsem se vyděšeně, když jsem se rozhlížela po slepé uličce a hledala z ní možné východy. Polorozpadlé požární schodiště, pár rozbitých oken ve vitrínách. Nebylo toho moc. A kroky se zdvojnásobili. Všimla jsem si, jak se muž drží za rameno a slibuje mi krutou smrt. Možná bych se i ušklíbla, ale já spíš než jemu věnovala pozornost tlumiči na jeho zbrani. Proč by ve vylidněném městě měl tlumič? 
"Chyťte ji, za to mi zaplatí.." Další rozkazy. Nebála jsem se mužů, co se s kosovými tyčemi v ruce usmáli a šli po mě. Ne, když jsem zvedla zbraň do vzduchu a několikrát z ní hlasitě vystřelila naprázdno. A zděšený výraz mužů ve tváři mi jen prozradil, co jsem si myslela, když se do uličky začaly pomalu ale jistě protlačovat všichni ti mrtváci, co skupinu přede mnou podali na cucky. Někteří na mě ve strachu zaútočili, ale byla jsem to já, kdo jim obratně vracel údery, protože zásobník zbraně byl prázdný. Bylo jich moc, ulička se zaplavovala. V mé hlavě neznělo nic jiného než to, že takhle to neskončí. Že jsem to neudělala pro to, abych to tady zabalila. Znělo mi v hlavě i Nikovo varování, všechna ta varování, že jsem moc slabá, že to bez něj nikdy nedokážu, že nepřežiju v tomhle tmavém krutém světě. A já na chvíli myslela, že má pravdu, když jsem pohledem zoufale střelila po schodišti. Ne, bratře. Já ještě chvíli žít budu. Když jsem jen vytáhla druhý dlouhý nůž a rozhodla se si tu cestu klidně proklestit když budu muset.

Zapnul jsem si bundu ke krku a nasadil kapuci, když začalo mrholit. Kapky stékaly po materiálu, tiše odkapávaly z dlouhých rukávů a já za sebou zanechával otisky v rozbředlé půdě. Neměl jsem rád déšť. Sníh a led, v tom jsem vyrostl, ale déšť byl protivný a vlezlý. Nebo to možná prostě bylo tou náladou, která ze vzteku přešla do hluboké mrzutosti. Měl jsem zůstat doma. 
Batoh na mých zádech překypoval věcmi. Máma ani sestry nikdy neřekly narovinu, že něco chtějí, tak se to u nás prostě nedělalo a já to oceňoval, zároveň jsem ale zase nebyl hluchý a slepý a i když jsem se tvářil vrcholně otráveně, když jsem se přehraboval v příliš měkkých a naprosto nepraktických svetřících, chtěl jsem udělat radost aspoň jim, když nepřinesu žádné dobré zprávy. Byl jsem unavený a čekala mě náročná cesta, během níž budu muset vymyslet, co dál. Nemůžu se vrátit domů s prázdnýma rukama a ještě přiznat, že nemám tušení, jak přežijeme další zimu. Chybělo všechno, jídlo se ještě dalo v nekonečných lesích nalovit, ale nebyly léky ani lidi, kteří by měli dobré lékařské schopnosti, lidé umírali víc na nemoci než vlivem mrtváků nebo rusáků, nebyl benzín ani nafta,.. Možná jsem nesl všechen ten lékařský materiál narvaný v tom tmavém batohu, ale jak dlouho to bude stačit? Měsíc? Týden? Potřeboval jsem pomoc Midfordové a moc dobře jsem si to uvědomoval, ale prostě jsem nemohl, nemohl jen tak sedět a čekat, až si tam nakráčí někdo z těch sráčů, kteří zabíjeli moje lidi pro zábavu a nechali nás živořit v primitivních podmínkách a umírat na zasranou rýmu! Rusko na tom bylo bídně, hůř než my, jenže tam to nikoho nezajímalo. Midfordová neměla tušení, jaká je realita, to by tu svou slavnou zemi musela někdy taky opustit! 
S povzdechem jsem pokračoval směrem k přístavu, nakonec se rozhodl prostě dojít k moři a pokusit se najít nějakou pojízdnou loď, dostat se na pevninu a pak využít své schopnosti. Moři jsem důvěřoval mnohem víc než okolním vřesovištím a nekonečným lánům luk a polí, kde jsem se svými dvěma metry vyčníval jako pěst na oko. Avšak hluk, který jsem slyšel už z dálky, mi dával jasně najevo, že ani tady si neužiju trochu klidu a rachtání se v motoru. Nakrčil jsem nespokojeně obočí a vylezl na nejvyšší kopec v okolí, abych se mohl podívat, co se děje. Rozhodně jsem neměl v plánu zasahovat, spíš najít nejkratší cestu do přístaviště, vyhnout se všem problémům a prostě zmizet, ale ta masivní horda mrtváků a tlumené výstřely mě měly asi upozornit, že tady v klidu a pokoji rozhodně nebudu. 
Otráveně jsem vytáhl dalekohled, abych zkontroloval situaci, přejel jím po té hordě, slušný počet, nejspíš celé město, pár stovek jich bude určitě, to se na severu moc nestávalo. Všiml jsem si i několika desítek chlapů, kteří hloupou střelbou do masy jen oddalovali chvíli, kdy se zásobníky vyprázdní a ten dav je doslova sežere. Hlupáci, měli utíkat. Najít cestu ven. Ta past se uzavírala příliš rychle. Naštvané výkřiky, střelba a pak jsem si uvědomil, že to nejsou mrtváci, po kom tak vehementně střílejí, ale někdo jiný. Můj pohled se přesunul na ni. Ty platinově bílé vlasy doslova zářily v okolní šedi, když se přitiskla ke zchátralému žebříku, aby se skryla před další ránou, která těsně minula její hlavu. 
Srabi. To fakt stříleli po neozbrojené holce s mrtvákama za hlavou? 
Asi je dost naštvala. Nic to ale neměnilo na tom, že jich bylo několik a ona sama. Dlouhé vlasy jí zavály v solí prosyceném větru, když se otočila a s tím zvláštním pohledem plným strachu i odhodlání, se dívala na tu beznadějnou situaci. V jejím postoji bylo ale cosi, co bych nejblíže přirovnal k odhodlání. Neměla šanci, ale zdálo se, že si tuto možnost nepřipouští. Hloupé. Naivní. 
Napadlo mě, že je krásná. 
Vrátil jsem dalekohled do batohu a nespokojeně sykl, mohlo se zdát, že si to rozmýšlím, ale pravdou bylo, že jsem přesně věděl, co udělám už ve chvíli, kdy jsem ji uviděl. Protože i když jsem to někdy nesnášel, nemohl jsem odporovat tomu, co ve mě máma vychovala už před dlouhými roky. Já prostě neuměl přimhouřit oči ve chvíli, kdy někdo potřeboval mou pomoc. A tak se obloha zatáhla, z těžkých mraků se spustily husté provazce deště a s ohromující ránou dopadl na místo mezi muže mohutný blesk. 
Nepamatoval jsem si, jestli jsem se to někdy učil nebo jsem to prostě uměl, dnes jsem t už neuměl rozlišit, prostě se to stalo a ve chvíli, kdy se blesk dotkl s třeskotem země, jsem se zjevil přímo na tom místě. Bylo to rychlé, příliš rychlé na to, abych si stačil uvědomit, jaký je to pocit, abych u toho stačil vůbec myslet. A já to ani nedělal. Zvedl hlavu a zadíval se do překvapených tváří před sebou. Muž naproti mě nechápavě pootevřel pusu, ale odhodlal se, zvedl zbraň a pokusil se na dívku znovu vystřelit, ale to jsem ji už držel za ruku a přitáhl pevně k sobě, zavrávorala a dopadla mi do náruče, ale kulka ji minula. Neobtěžoval jsem se ji od sebe odtahovat, všechno jsem to hodlal vyřídit rychle a čistě, protože právě v rychlosti tkvěla má síla. Nebo možná v blescích, které mi s ohlušujícím rachotem létaly z rukou, když jsem ji natáhl a odhodil muže proti sobě do hordy mrtváků, ve které zmizeli, aniž by stačili křičet? 
Nepřemýšlel jsem, pustil ji a postavil se před ní. Z opasku jsem vytáhl dlouhý lovecký nůž a ukročil nohou dozadu, abych se mohl pevně odrazit ve chvíli, kdy jsem nadpozemskou rychlostí vyrazil proti zbývajícím mužům s pistolemi. Nůž se zaleskl a já prostě jen odpravoval jednoho za druhým, rychle a precizně, bez přemýšlení či váhání. Mrtvoly mě nerozčilovaly. Ublížit totiž dokážou pouze živí.

Věděla jsem, že nemám šanci. Ale přesto to nehodlala vzdát. Nemohla jsem, prostě jsem nemohla. Nemohla jsem toho obětovat tolik, aby to teď a tady skončilo. Snažila jsem se zachovat klid, klid i přesto, že smrt se blížila, cítila jsem její chlad, jak se mi kapky deště svážely po tváři, lepili mi vlasy k tváři a promočené oblečení k tělu. Ale já to ignorovala. Nebála jsem se smrti, věděla jsem, že si pro mě jednou přijde. Ale ne teď. Ne teď.. 
A ve chvíli, kdy jsem sahala po novém zásobníku, se ozvala ta rána. Nevím, událo se to všechno tak rychle nebo jsem se jen já ocitla ve zpomaleném filmu? V jednu chvíli jsem lezla po kluzkém žebříku načež mě něco vytrhlo a odneslo zase zpátky. A já zpátky nechtěla.. Nestihla jsem se vytrhnout, nestihla dělat nic než jen pozorovat ty záblesky, cítit na krátký okamžik tu hřejivou velkou dlaň co svírala tu mou. Na pár setin zahlédnout ten obličej a záda růžovovlasého muže, který s tou nadpozemskou rychlostí kosil jednoho z mužů po druhém a jejich beznadějné výkřiky jen splynuly s těmi ohromujícími hromy a blesky, které protrhly tu průtrž mražen. Ale věděla jsem, že to není tím počasím. Že je to on sám, že to nějakým způsobem dělá on sám. Sledovala jsem ta rozložitá záda, tu lehkost se kterou protočil nůž v ruce. Bůh blesku. Přesně to mě napadlo, aniž bych na vteřinu zahlédla jeho tvář. Nejspíš jsem mu měla být vděčná, nejspíš jsem měla prostě počkat až mě tenhle rytíř na bílém koni odnese do bezpečí. Ale já nebyla princezna v zakletém zámku. Byla jsem podělaný Seraphine. A dávno přestala věřit na prince nebo hrdiny. 
Svět tam venku je kruté a zlé místo, Viktoriye. Se mnou jsi v bezpečí. 
Slova mého bratra mě pronásledovala na každém kroku. Kdo byl ten muž přede mnou? Proč mě zachraňoval? Našel mě? Odvedeš mě zpátky? Ne. Nedovolím to. Cvaknutí nového zásobníku, odjistění pojistky. Nehodlala jsem zjišťovat, jestli jsi mou záchranou nebo zkázou a s rychlostí se kterou se pohyboval jsem měla jen jedinou možnost na vítězství. Moment překvapení. Další výstřel proťal vzduch, když se ke mě otočila ta tvář, kterou jsem z nějakého důvodu toužila vidět, než se zkřivila bolestí, překvapením, nejspíš se nestačil zastavit, když se kolem mě obmotaly pevné paže a během pár setin vteřin mě přenesli na nedaleký kopec odkud jsem viděla hordu mrtvých, jak pomalu ale jistě plnila celé město. Bylo jich stovky.. 
Ale ty mě nezajímali. Ne, když jsem svůj pohled přetočila na cizince, co mě přenesl a jehož tělo leželo na zemi. Krvácel. Těžce. Věděla jsem, proč, když jsem střílela a zcela neomylně se trefila právě do tohohle místa. Kulka se nehezky zasekla do břicha, protože o čistý průstřel jsem nestála. Dívala jsem se na něj, na tu tvář, překvapivě hezkou tvář, zbrocenou deštěm a krví.. a necítila nic. Nic než jen vztek, zuřivost, chlad. Znovu ten adrenalin, co rozbušil moje srdce, protože dřív, než umře, potřebuju pár informací. Rozhlédla jsem se, přešlápla na místě. 
"Kdo jsi?" Oslovila jsem ho rodilou ruštinou a ignorovala ten nechápavý pohled. "Máš pár minut než vykrvácíš a jestli chceš, abych tě ušetřila, řekneš mi, kdo tě poslal" Přešla jsem do plynulé angličtiny, ačkoliv ten jasný přízvuk jsem nikdy zakrýt nedokázala. Bylo mi to teď jedno. Myslela jsem jen na jediné. Byl jsi jejich členem? Číslo jsem neviděla, ale na tom nezáleželo. Nezáleželo, protože mohl být v utajení, sakra, vždyť on měl špehy všude. Kousla jsem se do rtu. Potřebovala jsem odpovědi a potřebovala je hned. Nemohl mě najít, nemohl mě najít tak rychle. Prostě nemohl. Další odjištění, když jsem na cizincovo bezvládné tělo namířila zbraň. "Proč jsi mě zachránil?" Zachránil. Kolikrát mě Nik zachraňoval, jen aby mě ujistil v tom, že bez něj nejsem nic. Že to bez něj nezvládnu, nepřežiju ani minutu. Zachránil jsi mě pro něj? Odvedeš mě k němu, S tou rychlostí se nedivím, že by mě našel. Poslal by na mě cokoliv jen abych se vrátila. Zachvátila mě paranoia, když jsem s tím ledově klidným pohledem sledovala ten zsinalý obličej. Kolikrát jsem tohle dělala? Přihlížela mučení, zavírala oči před těmi pohledy plnými strachu a bolesti. Nechala ho ať je rozloží na kousky jen abych je znovu složila a on pokračoval. Mohla jsem tomu člověku před sebou udělat to samé? 
Vteřiny utíkaly, sledovala jsem tu tvář, chtěla své odpovědi. Zoufale. Ale nic se nestalo. Jen se na mě dívaly ty světlé oči. 
Nikdy se nedívej jinam, Viktoriye.
A já se dívala. Dívala jsem se do očí, které se na mě nedívaly se strachem. Ale s hrdostí, byly jasné, zářivé, plné života. Života, který jsem já vzala, zatímco on.. zatímco mě zachránil. Sakra. Spustila jsem ruku se zbraní dolů a sáhla si na místo na břichu. Na místo, které se zahojilo, zatímco tu tvrdou ránu a bolest co způsobila, jsem si moc dobře pamatovala. Ne. Tyhle oči byly živé, ne prázdné jako tvoje. A já si s hrůzou uvědomila, že jsem se právě chovala přesně tak, jak jsi mě vždycky učil. Byla jsem krutá, neústupná. Byla jsem nelidská. A já takovou být nikdy nechtěla.. 
Klekla jsem si před něj. Položila mu ruce na ránu, která se začala hojit stejně rychle jako krvácet. Spojovala jsem svaly jako kdyby se nikdy nepřetrhly, zastavila krev, vracela ji na místo, kulka sama od sebe vypadla než po díře na jeho břichu nezbyla ani jizva. Zvedla jsem k němu pohled. "Zkus si něco a budeš litovat" Sykla jsem. Pořád jsem ho mohla zlomit, ale pochybovala jsem, že teď v plné síle by nebyl rychlejší. Určitě byl. Dívala jsem se na tu tvář, ve které nebyla známka už žádné bolesti. Ale ty oči, ty zůstávaly stejné. Stejně neoblomné. Nechtěla jsem litovat. Ale pokud svoboda znamenala být stejné monstrum jako ty, pak jsem to nechtěla. A tak jsem ruce z cizincova těla odtáhla.

Upřímně jsem naprosto nepochopil, co se právě stalo. Protože v jednu chvíli někoho zachraňuješ a v tu samou chvíli tě ta holka střelí do břicha?! Sakra, žiju asi v jiném světě, protože u nás se za podobnou věc říká díky! Nepřemýšlel jsem, když jsem si sáhl na ránu na břiše, mezi prsty protekla sytě rudá krev, ale já se nezastavil. Asi jsem měl, nechat ji tam sežrat mrtvolama, měl sakra, střelila mě! Ale já prostě.. tohle jsem neměl v povaze. Nebe ozářil poslední temně modrý záblesk, ale já ji nepustil, když jsem se přenesl na kopec, i když jsem věděl, že to bude konec, protože přenést někoho bylo extrémně vyčerpávající, ale udělal jsem to. Asi měl litovat, ale kašlat na to! 
Nevydržel jsem na nohách, spadl do mokré trávy a trhaně se nadechl. Ta bolest byla ohromující, ale zatnul jsem zuby, rozhodně jsem nehodlal ukázat žádné slabosti, ne ve chvíli, kdy promluvila a její ostrý jazyk se do mě zabodl jako dýka. Zachránil jsem Rusku! Ta ironie mi skoro vehnala cynický smích do tváří, ale ne, odpustil jsem si to a jen se na ni díval, díval jsem se, jak na mě míří pistolí a jen opětoval ten pohled. Zdála se zděšená, mnohem víc než z mužů, co se jí snažili zastřelit nebo mrtváků, kteří by jí sežrali zaživa. Ale to už teď asi bylo fuk, ne? Na její otázky jsem nereagoval, jen se na ni dál díval. Osud byl fakt někdy nevyzpytatelný a zjevně se mi rád vysmíval. Škoda, že nebudu mít čas tu ironii docenit. Zachráním holku, co mě zabije. Škoda mami, že se tohle nikdy nedozvíš, abych se zas jednou mohl vysmát já tobě, že jsi ze mě vychovala naivního hlupáka! 
Vlastně jsem odpovídat ani nemohl. Nerozuměl jsem otázkám, které pokládala. Netušil, co tím myslí. Nedokázal proniknout za ten tvrdý pohled. Proto jsem jen mlčel a sledoval ji, vážně byla krásná. Ironie osudu.. Alespoň, že to poslední, co uvidím, nebude vrásčitej obtloustlej chlap.
Ne, vážně jsem nerozuměl vůbec ničemu, když zničehonic pistoli sklonila a klekla si ke mě. Dorazí mě rukama nebo? Nebránil jsem se, i kdybych chtěl, nemohl jsem. Byl jsem na pokraji sil a už nezvládal bojovat. Jen se díval do toho krásného, chladného obličeje a pokládal si stovky otázek. Boha Hromu zabije holka jednou přesnou ranou osma třicítky. Neskutečný. No, snad jsem svůj život nežil úplně nadarmo. Měl jsem určit nástupce. Měl jsem říct mámě a sestrám, že je mám rád. 
Zvedla ruce nad mou ránu a já ucítil neznámé teplo. Chvíli jsem přemítal, co se to děje, jestli blouzním nebo už jsem na druhé straně, ale bolest, palčivá a ostrá, postupně přešla v tupou a ta se nakonec vytratila. Zase jsem se mohl nadechnout. Ta holka..
Překulil jsem se na břicho, vyskočil na nohy a udělal od ní pár rychlých kroků. Rukou ještě stále pokrytou krví jsem si zabloudil na břicho. V bundě byla díra, neváhal jsem ji rozepnout a vyhrnout si upnuté tričko ke krku, abych si mohl břicho zkontrolovat. Sakra, fakt se mi to nezdálo, moje kůže byla naprosto neporušená, bolest pryč. 
Postřelila mě, aby mě zase.. vyléčila?
"Omlouvá tě, že jsi ze země sráčů, protože u nás se říká díky, když ti někdo pomůže, ne, že ho za to střelíš do břicha, kurva!" zvedl jsem k ní vzteklý pohled a pustil ruce dolů. Nic jsem nechápal, vůbec nic! Vyhrožovala mi, ale zachránila mě, co jsem jako měl zkoušet? Nechytal jsem se, totálně jsem se nechytal, ale měl jsem k tomu sakra co říct! 
"Zachránil jsem tě, protože se mi zdálo, že moji pomoc potřebuješ. Tak sorry, že jsem měl starost, nemusíš se bát, příště tě nechám umřít!" procedil jsem mezi zuby a rozhodil rukama. Začal jsem vztekle přecházet z jedné strany na druhou jako zvíře lapené v kleci. Něco mi nedocházelo a ten obraz v mojí hlavě nemohl nabrat jasného obrysu. Nemohl jsem se dobrat odpovědí a já je sakra potřeboval vědět! 
"Cos tam sakra dělala? Proč jsi střílela, muselo ti bejt jasný, že přijdou! A co sakra děláš na druhý straně planety?" ty otázky ze mě létaly jedna za druhou, mluvil jsem hlasitě a rychle, jak jsem se nezvládal krotit. Vždycky jsem byl takový, ve vypjatých situacích mě ovládaly emoce, máma vždycky krčila lhostejně rameny a říkala, že něco po ní přece mít musím. Neměl jsem to rád, ale nemohl s tím nic dělat. Obezřetně jsem si ji prohlížel, stejně tak okolí i její ruce. Byla špionka? Má tu někde spojence? Sakra, co dělá tady? 
Chtěl jsem na ni vychrlit další otázky, ale to rozčilení bylo větší, než já. Ono je to vlastně jedno, zachránil jsem ji, ona se mi odvděčila kulkou do břicha a moje karma je čistá, můžeš si odechnout, mami, choval jsem se jako ukázkovej trouba, tak jak jsi mě vychovala a málem chcípnul. Asi bylo na čase to tu zabalit! 
"Kurva, to je fuk, odcházím, jasný?" zaprskal jsem, mávnul rukou, jakože je mi to fakt totálně u prdele a s pohledem stále ostražitě upřeným na ni jsem se rozešel z kopce dolů k městu. Plán byl jasnej, teď, když jsou všichni mrtváci v hajzlu a užívající si zábavu se zbytky těl těch chlápků, byl nejvyšší čas využít situace a zmizet odsud. V přístavišti jsem si vyhlédl menší loď, s vděkem zjistil, že motor je v cajku a začal se vrtat v turbíně, protože tohle se přesně stává, když porušíš svoje vlastní rady a vytáhneš paty z lesa!

Sledovala jsem, jak se dostal ode mě dál, jak na mě chrlil ta rozčílená slova, jak si vyhrnul oblečení a nevěřícně sledoval ránu, která byla pryč a na tom vytrénovaném břiše zbyla jen zaschlá krev jako jasná památka. Rozhodně mi neušlo, v jakém je jeho tělo stavu. Trénované, silné. A to znamenalo, že rozhodně někam patří. Rozhodně umí přežít. Měřila jsem si ho obezřetným pohledem stejně jako on a nijak se nevyjadřovala, nedávala mu odpovědi, když je on nedal mě. A protože jsem mu nemohla nic říct. Ne, když bylo v sázce tolik. 
Nechtěla jsem mu vysvětlovat, proč jsem to udělala, proč jsem ho vyléčila, protože to byl moment, který jsem sama teprve vstřebávala. V hlavě jsem měla chaos, všechny ty poučky, všechna ta krutá slova a ledové pohledy, co byly tak jiné od toho jasného a rozčíleného, kterým mě odhadoval a já nevěděla, jak se s jinými lidmi chovat. Ne, že by mě Nik nechal se s někým dlouho bavit a všichni ostatní byli stejná monstra, stejně pokřivená. Sledovala jsem ho tím klidným, jasným pohledem, když jsem se zvedla a utřela si zakrvácené ruce do tmavých legín. Sledovala jsem jeho záda, když scházel dolů kopec a přemýšlela. Tohle zdržení mě stálo víc než jen tvoje naštvání, cizinče. Netušil, kolik jsem toho obětovávala každou minutou.. 
Následovala jsem ho do přístavu, ale namísto abych hledala vhodnou loď, bylo mi jasné, že ta loď musí na něco jezdit. A tak jsem se ty nepojízdné, staré křápy, které by nikdo jiný nenavštívil kvůli díře v trupu nebo zaplavení mrtvolami, které jsem pár ranami nožem do hlavy poslala k zemi, rozhodla prohledat. A bylo to sakra těžké, prvních několik pokusů neúspěšných, než jsem na té předražené téměř potopené div ne zlaté jachtě našla zlatý jackpot. Kanystr benzínu byl těžký než jsem předpokládala, když jsem ho táhla zpod zatopené kajuty nahoru, ale dalo se to přežít. Oblečení jsem po tom dešti stejně ani nemohla mít promočenější. 
Věděla jsem, že abych mohla odjet, budu muset najít něco, co se dá lehce nastartovat. Nebyla jsem zručná, nikdo mě neučil s nářadím a motoru jsem rozuměla asi tak stejně jako jaderné fyzice, a proto jsem se prostě jen potloukala. A možná proto, když jsem zahlédla ty nepřehlédnutelné růžové vlasy na jedné z lodí, rozhodla jsem se znovu pokoušet osud. 
Vyhoupla jsem se na loď tak, že se zhoupla, když jsem položila kanystr na zem a zvedla ruce na znamení smíru, když se do mě zabodly ty světlé oči s takovou intenzitou, kterou jsem dlouho nezažila. Možná téměř nikdy. 
"Nebudu na tebe střílet.." Pronesla jsem, když jsem položila zbraň a kopla mu ji k nohoum. Naivní a bláznivé, stejně tak riskantní, ale já musela riskovat, když jsem se jako dnes již po několikáté ohlédla do tmy za sebou, která zatím stihla pohltit město.
"Jestli s tou lodí hodláš čekat na vítr, aby se vůbec odrazila od mola, myslím, že tady budeš ještě dlouho.." Můj hlas nebyl sarkastický, jen strohý a jasný, vtípky a provokace jsem nikdy neuměla. Nebo neměla ani šanci je kdy použít. Přešlápla jsem na místě, když jsem pohledem kývla k plnému kanystru. 
"Máš loď, já palivo. Potřebuju se odtud nutně dostat. Dostaň mě do Haagu, a slibuju, že odtamtud si můžeme každý vlastní cestou" Můj hlas zněl naléhavěji, než jsem chtěla. Věděla jsem, že zuří. Věděla jsem, že kdyby chtěl, může mě klidně poslat pod hladinu a ten benzín si vzít. Ale já neměla na výběr. 
"Omlouvám se, že jsem tě postřelila i když jsi mě zachránil. Myslela jsem, že mě chceš zachránit jen proto, abys mě zajmul. Potřebuju zmizet.. hned" Sklopila jsem pohled. Pololež nebo polopravda? Dlaně jsem měla otevřené a otočené směrem vzhůru. Nehodlala jsem mu ublížit. Znovu ne. Pokud to nemá ovšem v plánu on. Nevěřila jsem mu, nevěřila jsem nikomu, kromě sebe. Ale to neznamenalo, že proto, abych přežila, nemůžu svoje přesvědčení změnit. Možná můžu zkusit věřit. Možná musím věřit v kousek štěstí a jestli mám umřít jeho rukou a potopit se v moři, udělám to raději než se vrátit zpátky.

Pochodoval jsem po palubě a dával dohromady agregát, lanoví a obhlížel stav stěžně, když se ozval hlas, který jsem už bezpečně dokázal přiřadit k obličeji, třebaže ve mě rozhodně nevzbudil žádnou důvěru. Otočil jsem se v nadpozemské rychlosti připraven k útoku, ale promluvila a k nohám mi dopadla pistole, která mě před nedávnem celkem bolestivě sejmula. Její majitelka stála na mé lodi s prozaickým názvem Freedom vyvedeným kudrlinkovým fontem na boku, jako by se nechumelila. Chvíli jsem stál s namotaným lanem v ruce a přimhouřeným, obezřetným pohledem si ji prohlížel, než jsem se sehnul, zbraň sebral, zkontroloval a zasunul za pas kalhot. 
"Skvělý, hned jsem klidnější.." pronesl jsem napůl ironicky, napůl otráveně, když jsem se zase začal pohyboval a uvazovat provaz ke kolíku s neochvějnou jistotou, která jen prozrazovala, že na lodi rozhodně nejsem poprvé. Rybaření byl jeden z koníčků, které jsem se sestrami provozoval za každého počasí, takže jsem se celkem vyznal. I to mi dovolilo dělat práci rychle a precizně, i když jsem ji měl celou dobu v hledáčku. Nevěřil jsem jí ani nos mezi očima, to sladký mrkání světlých očí si můžeš nechat! Jen jsem se ještě víc zamračil, když se mi snad vysmála? Že bez benzínu neodjedu, což díky za info jsem věděl taky, měl jsem to v plánu řešit! Bylo mi ale na jednu stranu jasné, že žádná procházka růžovým sadem to nebude a upřímně.. její nabídka byla lákavá a jednoznačně nejrychlejším a nejeffektivnějším řešením všech problémů. I přesto jsem se ušklíbl. 
"Určitě mám větší šanci plout po větru, co ty budeš dělat s benzínem bez lodi je jiná otázka. Vidím to tak, že já mám loď, zbraň i benzín, zato nemám jedinej důvod ti pomáhat. Střelilas mě. Co ti brání mě shodit přes palubu hned jak se otočím?" zvedl jsem nohu, zapřel ji o bok lodi a prudce zatáhl, abych uzel utáhnul. Šlo to dobře. Loď tu nejspíš byla jen krátce, asi se na ni někdo dostal sem, protože byla v mnohem lepším stavu než zbytek těch bárek kolem. Rozhodně zvládne cestu k pevnině, ačkoliv asi ne nijak dlouhou. Byla to loď, kterou si bohatí kreténi kupovali, aby měli kde ohýbat svoje sekretářky, rozhodně nic praktického a bezpečného. Ale to člověk přežije. Chvíli jsem mlčel, tvářil se lhostejně, ačkoliv jsem o jejích slovech uvažoval. Bylo mi proti srsti jí tu nechat, ačkoliv se stalo to, co se stalo. Neměl jsem si co vyčítat, nic jsem jí nedlužil. Ale stejně jsem věděl, i když jsem si přeříkával ty logické argumenty, že nemůžu. Byl jsem měkkota, fakt s tím musím něco dělat. Alespoň jsem se mohl tvářit jako tvrďák, neznala mě a tak nemohla rozklíčovat ty vnitřní pochody a protichůdné pocity, které jsem z ní měl. Byla to jenom holka, která potřebovala pomoc. Holka co mě postřelila. Holka ze země, kterou jsem nenáviděl. Ale pořád holka, lidská bytost a já se k tomu prostě neuměl obrátit zády.  
Po chvíli mlčení jsem uhnul pohledem a rezignovaně vydechl. "Proč chceš do Haagu? Ta oblast je zamořená." začal jsem přes palubu vyhazovat všechny nepotřebné krámy jako lehátka se špinavým potahem plným zelených palem a přenosnou miniledničku, odkud jsem předtím vytáhl dvě nejmíň tisícileté plechovky coly. Zvedl jsem pohled a sledoval její tvář, byla tvrdá a nepřístupná, moc jsem z ní vyčíst nemohl. Jen tu naléhavost. Intenzitu, kterou vkládala do každého slova. Naklonil jsem hlavu na stranu a nechápavě jí zavrtěl. 
"Proč bych tě.." ale nedořekl jsem to, když jsem si konečně uvědomil, na co celá ta situace poukazuje. Založil jsem ruce v bok a znovu si ji prohlédl. Rozhodně by se mi soudila lépe, kdyby nebyla tak drobná, zranitelná a bledá, kdyby nebyla na kost promočená, oblečení se jí nelepilo na útlé tělo s přiléhavou detailností a kdyby na mě neupírala ty světlé oči, v nichž jsem si uvědomil, že kromě mnoha jiných emocí, vidím také strach. "Před kým utíkáš?" 

Sledovala jsem ho tím pohledem, který možná nic neříkal, který vyzařoval ten klid, rozhodnost, možná naléhavost a intenzitu, ale rozhodně ne hysterii nebo cokoliv, co v mých očích hledal, když se na mě díval. Odhadoval mě a já ho nejspíš ani nemohla soudit. Ne po tom, co se stalo. Mlčel, stejně jako já, když jsem čekala na jeho verdikt, zatímco mi neuniklo, jak precizně a obratně se stará o loď, rozhodně to nedělal poprvé. Možná jsem se měla tvářit jinak, míň přístupně, když jsem ho pozorovala téměř při každém drobném pohybu, ale fascinovalo mě to. Neměl jen silácké řeči, on skutečně něco dělal. Viděla jsem tolik mužů bojovat, měřit si své síly v těch nesmyslných soubojích, v těch arenách vymyšlených pro nesmyslné zkoušky a jeho pobavení. Ale nikdy jsem je neviděla dělat nic jiného, a tak mě ta prostá věc, jako příprava lodi na vyplutí přiměla se dívat dál. Nevím, proč jsem prostě na něj dál nemířila zbraní, nevyhrožovala, nesnažila se dělat všechny ty věci, které jsem jako Seraphine měla. Ale damn, dělalo by se mi to mnohem hůř, kdyby nebyl tak.. Nedokázala jsem si to srovnat, ten chaos ve své hlavě, protože jsem nedokázala potlačit ten pocit, že se mi líbí, co před sebou vidím. Měřila jsem si ho pohledem, to, jak se mu napnuly svaly pokaždé, co si loď přitáhl za ta lana blíž, dívala se mu do té tváře v očekávání odpovědi a přitom hodnotila její rysy. Byly ostré, jeho tvář vypadala jako ta, se kterou si nerad zahráváš, tu tvrdost ve tváři jsem znala, dokonale, ale ty oči. Ty oči mě dostávaly. Možná jsem nedokázala odhadnout, co udělá nebo co si myslí, ale díval se na mě jinak. Naprosto jinak než všichni ostatní. 
Po jeho slovech jsem sklonila hlavu a zadívala se na černou klidnou hladinu moře, zatímco vyhazoval věci z lodi ven. Měl pravdu. Nevím, proč mě rovnou nezastřelil sám, proč mě zachraňoval, proč se mnou pořád mluvil. Nechápala jsem ho. Protože každý jiný by to rozhodně udělal, zbavil se mě, nepředstavovala jsem hrozbu, ne pro jeho schopnosti. Já sama bych to udělala, bez mrknutí oka. Kdyby situace byla obráceně.. 
Možná jsem se skutečně chtěla otočit a odejít, protože čas utíkal a byl to jediné, co jsem skutečně neměla. Nik už mohl být dávno na cestě sem. Otočila jsem k němu světlé oči ve chvíli, kdy se mě zeptal na Haag. Bylo to pár vteřin, momentů, kdy jsem v hlavě přemýšlela nad tím, co všechno mu můžu říct. Protože z jeho postoje jsem jasně věděla, že odsud neodplujeme dřív, než mu to všechno řeknu. 
"Buď tam nebo do Norska. Vzhledem k tomu, že cesta do Norska je zatraceně dlouhá a já nemám žádné kapitánské schopnosti ani dostatečně silnou loď, zkusila jsem štěstí do Haagenu. Není to tak daleko. Je to tam vážné?" Potřebovala jsem, aby mi řekl dobré zprávy. Nic jsem o světě tady venku nevěděla. Nevěděla jsem nic kromě pár map, které jsem našla v knihovně základny a které jsem si tajně propašovala do pokoje když jsem vymýšlela nejrychlejší cestu pryč. Kousla jsem se zevnitř do tváře, příčilo se mi mu lhát, možná jsem dokázala se smířit s tím, kým se můj bratr stal, stát se loutkou v rukou které jsem nenáviděla, ale tady venku, už jsem měla toho divadla po krk. Ještě chvíli, Viktoriye. Ještě chvíli.. 
V jeho tváři se zračilo poznání, když se zeptal na otázku, na kterou jsem mu nemohla odpovědět. Jeho oči mě propalovaly, nedokázala jsem se před ním schovat a pravda byla, že jsem ho zoufale potřebovala pokud chci cestu na druhou stranu přežít. Co jsem si sakra myslela? Že to zvládnu? Zatnula jsem ruce v pěst, zvládnu to. Neexistuje jiná možnost. 
"Spíš před čím.." Pronesla jsem klidně, ale mé oči už tak klidné nebyly. "Před systémem, před lidmi, kteří vedou svoji zemi do záhuby. Ruskem všichni pohrdají a nedivím se jim, ale stále tam žijí lidé, kteří jsou jen oběťmi a nemají kam jít. Musíš do války, když se ti poštěstí, že máš schopnosti, musíš hubit ty, co je nemají. V jejich očích budu nejspíš dezertérem a zrádcem, a takové věší na hranice jako příklad ostatním, ale já chtěla něco víc. A tak jsem utekla.. A proto utíkám. Protože nikomu nedovolí odejít" Lež, další polopravda, nebo pravda? Mluvila jsem o systému nebo o tobě, Niku? Byla to pravda, utíkala jsem před tím systémem, protože tím, kdo ty lidi pomáhal na ty hranice věšet, jsem byla já sama. Když jsem těm obětem brala bolest jen abych ulehčila jejich utrpení. A přitom byla ta, kdo jen přihlížela všem těm zvěrstvům, které se Seraphini včetně mého bratra dopustili. Nebyla jsem o nic lepší než oni. A neodcházela proto, abych spasila Rusko, ne, byla jsem sobecká. Prchala jsem jen proto, abych zachránila svůj život, svoji duši. A tuhle pravdu by nepochopil. Ať už byl odkudkoliv, 
Nemohla jsem mu říct, hej, jsem sestra nejhledanějšího zločince a člen nejobávanější organizace. Utíkám od něj a hledám pomoc, co na to říkáš? Ve vteřině bych samu sebe na jeho místě zabila. 
Otočila jsem se zpátky do tmy, kde se začaly ozývat zvuky, které nevěstili nic dobrého a znovu do něj zabodla pohled, naléhavější a rozhodnější. "Víš, kde se dá bezpečně zakotvit? Bez tebe se tam nedostanu, myslela jsem, že ano ale.." Zavrtěla jsem hlavou. "Chtěla jsem zůstat v Anglii, ale není taková, jaká jsem si myslela.." Kolik lží mu ještě řeknu? Že v Anglii nemůžu zůstat, protože věděli, kdo jsem? Protože by mě nejspíš namísto ochrany mučili? Nemyslela jsem si, že by vůdkyně největšího přeživšího města byla hodná a srdečná bytost. Nemohla být. A Španělsko? Princ by mě nenechal ani překročit hranice než by mě vydal Anglii. Měla jsem jen jednu šanci, jen jedno jediné místo.. 
"Prosím.." Povolila jsem ty štíty, ten odpor k tomu se nechat zachraňovat muži. Odmítala jsem cítit tu bezmoc, odmítala cítit tu potřebu být vždy někým chráněna. Ale pravdou bylo, že když se stíny kolem nás začaly stahovat, byl tenhle muž s krásnou tváří, silnými pažemi a možná špetkou laskavosti.. to jediné, co mě mohlo zachránit. A tak jsem musela obětovat hrdost a zásady, protože pro svobodu, pro těch pár momentů navíc, bych klidně zaprodala duši ďáblu.

Nechal jsem ji mluvit, vyčkával, co mi řekne, neoblomně si stál za tím, že mě bude muset přesvědčit, jestli chce pomoct. I když čas ubýhal. Naše noční dostaveníčko přitahovalo nechtěnou pozornost a když trhla hlavou a podívala se za sebe, věděl jsem, že se musím rozhodnout. Nenáviděl jsem to. Přesně tohle jsem nenáviděl na úloze, kterou mi přisoudili a očekávali, že budu dělat ta správná rozhodnutí, ale já sakra netušil, co je správné. Zdálo se to jednoduché. Rusové jsou špatní, vyhladíme je. Jenže teď přede mnou stála světlovláska v mokrém oblečení, upírala ke mě ty prosebné, zoufalé oči a prosila o mou pomoc. Máma mi tisíckrát opakovala, že ta síla je dar a taky zodpovědnost. Musíš jim pomoct, Theo, je to tvoje povinnost. Silní musí pomáhat slabším, tak to prostě je. Svět je dost kruté místo na to, abys v sobě nenašel laskavost, když můžeš něco udělat.
Jenže mami, neradila jsi mi, co mám dělat, když se srazí moje zodpovědnost vůdce, který musí dbát na bezpečí svých lidí a osobní zodpovědnost, která mi velí, že holky s chrpově modrýma očima se prostě zachrańují. Povzdechl jsem si. Nikdy to nebylo lehké a já věděl, že jsem se tím vůdcem stal nejen proto, že jsem byl nejsilnější, ale právě proto, že jsem neuměl ignorovat bezpráví. I v mojí zemi byli sráči, kteří dělali špatné věci. Proč by nemohla existovat ruská holka, která s nimi nesouhlasí? Jenže proč jí to mám věřit..
Zničehonic jsem na ni upřel pohled, vzal pistoli schovanou za pasem, namířil a zmáčkl spoušt s hlavní mířící přímo na ní. Tiché zvuky pohupujících se vln pročíst hlasitý výstřel. Mrtvé tělo se sesunulo na zem a zůstalo s kulkou v hlavě nehybně ležet v trávě za jejími zády. Už nebylo kam couvnout, nocí se neslo zlověstné řičení nemrtvým, kteří se stahovaly za zvukem výstřelu. Pokud bych se teď rozhodl ji tu nechat, zemřela by.
"Do Haagu, pak si půjdeš po svých." zase jsem zastrčil pistoli za pas a rozešel se ke kanystru, lehce ho zvedl a začal jím plnit nádrž, když se z přilehlé ulice vyvalili první mrtváci. Až do Norska tahle bárka nedojede, jakkoliv bych si to přál. Nebyla jiná cesta. "A ať tě ani nenapadne něco zkoušet!" narychlo jsem přecházel kolem ní po palubě, utahoval poslední lana, vyhazoval předměty, které by nás mohli zatěžovat. Nelidské vrčení a výkřiky se přibližovaly, mrtváci se rozeběhli, když viděli čerstvé maso, ale nezdálo se, že by mě to jakkoliv vzrušovalo. Našel jsem svůj nepromokavý batoh, chvíli se přehraboval ve všech těch krámech, které jsem táhnul s sebou domů, dokud jsem nenašel velký pletený svetr s norským vzorem, který mi loni k narozeninám nadělila Ylsa a tmavě zelenou pláštěnku. Batoh jsem odhodil stranou a kopeček oblečení vložil s otráveným vzdechem do jejích rukou. Na vrchu ležela červená plechovka coly. "A příště, až budeš utíkat na sever, zkus si vzít alespoň bundu, tady nejsme na Havaji." moje oblečení jí jistojistě bude asi tak stokrát větší než ten přiléhavý model, který měla na sobě právě teď, ale plavba v těhle chladných vodách nebude žádná procházka růžovým sadem a já se trochu styděl, že jsem ji donutil mě prosit, tak to sakra berme jako vyrovnání a jsme si kvit.
Obešel jsem ji, odkopl loď od mola směrem na širé, černočerné moře a bez vzrušení, když z mola začali do ledové vody skákat první mrtváci v marné snaze jednoho z nás sežrat, jsem nahodil motor a postavil se ke kormidlu s druhou plechovkou, jako bychom jeli na výletní plavbu po ostrovech Karibiku. Jen jsem doufal, že svým naivních rozhodnutí nebudu litovat!

Zavřela jsem oči, když na mě namířil zbraň a skutečně počítala s nejhorším. Průstřel hlavy si nevyléčím, i kdybych si to moc přála. Nejspíš jsem asi ani nestihla ničeho litovat nebo promítat, když jsem oči otevřela a prudce se otočila za kácející se mrtvolou. Nezakryla jsem překvapení, co se mi mihlo promáčenou tváří, když jsem se otočila zpátky k němu ve chvíli, kdy mi do rukou předal ten kopeček oblečení na které jsem zůstala zírat ještě dlouhou dobu po tom, co nás loď odvazoval a odkopl od mola. I šplouchání a nelidské skřeky za mými zády mě nechávali chladnou, ačkoliv mi neuniklo, s jakou lehkostí se kolem nich pohybuje, zatímco já pořád jen zírala na tu hromádku ve svých rukou, na ten sladký nápoj, který jsem v životě neochutnala. Jako dítě jsem nebyla schopná přijmout téměř žádnou stravu, a z dob, kdy jsem mohla, bylo tohle něco jako luxus, co si sirotčinec nemohl dovolit. Ukradené lízátko z ředitelky stolu od Nika se počítalo mezi vrchol blaha kterého jsem za život díky jídlu dosáhla. Trvalo to minuty než jsem se pohnula, když jsem si uvědomila, že se ujmul kormidla. Odpustila jsem si ty poznámky stylem nápodobně a Tomuhle říkáš zima? Promiň, že jsem si bratrovi neřekla o kožešinu a svačinku na cestu. Nemělo by to smysl a pravdou bylo, že jsem mu namísto těhle věcí měla být vděčná. A byla. Ač se mi to příčilo, ač jsem si přísahala, že nebudu prosit muže o pomoc, jen abych nedala zapravdu těm chrpovým očím, co mi to dokola a neúprosně opakovaly. Měla jsem odseknout a říct si, že si poradím, ale já možná prostě nechtěla. Možná za tím stál nějaký větší plán, možná to byla jeho naivní laskavost, možná jen štěstí, kdo ví. Ale odmítala jsem nad tím dál přemýšlet. 
"Nemusel jsi to dělat.." Pronesla jsem, když jsem se zastavila za jeho zády u vstupu do kajuty. "Ale děkuju" Možná lidskost v lidech pořád ještě nevymřela. Nebo jsem tomu alespoň chtěla věřit.. 
Když jsem se převlékala a po nahém těle mi sklouzla příjemná teplá látka, nedokázala jsem si nevšimnout té vůně. Vůně, která mě donutila vzít okraj svetru a zabořit do něj nos, jen abych ji mohla k něčemu přiřadit. Byla neznámá, ale příjemná a omamná. Bylo mi jedno, že byla o několik čísel větší, ale o to příjemnější, když jsem se do ní mohla zabořit, zachumlat se a dopřát tělu ten bolestně zoufalý pocit tepla. Protože až teď jsem si uvědomila, až teď, když přešel ten šok a adrenalin, že jsem se celou dobu třásla. Prohrábla jsem si mokré vlasy, rozvěsila po malé místnosti mokré oblečení než jsem se s pláštěnkou v ruce vydala nahoru, jen abych si uvědomila, že 
pršet přestalo. Opřela jsem se lokty o zábradlí a předklonila se, prsty pevně schované před větrem v té příjemné látce, a krátce se pousmála nad tím roztomilým vzorem, který naprosto neladil s tou tvrdou tváří upřenou před sebe, kterou jsem po očku vedle sebe pozorovala. Chtěla jsem Nikovi koupit stejně pošetilou věc, v době, kdy jsem se uzdravila a myslela si, naivně a hloupě, že můžeme být normální. Že budeme šťastní a svobodní. Nebyli jsme ani jedno, když jsem se nikdy k nákupům nedostala, protože mě čekala jen uniforma, jen to upnuté nesmyslné černé oblečení, vhodné pro tréninky a souboje, nějaké věci na ven, když jsme museli na misi a o šatech nebo střevících si mohla nechat jen zdát. Hodil by mi ten svetr na hlavu, kdybych mu ho dala? Nejspíš. Nikdy jsem mu nemohla dát stupidní dárek a nikdy se nemohla smát jeho trapným vtipům. Protože to sérum mi dalo život, ale vzalo něco, co jsem tolik milovala. Nedojímala jsem se, když jsem stiskla okraje zábradlí a namísto na svetr se zahleděla do dálky. Nemůžu změnit to, co bylo. Ani ovlivnit to, co přijde. Ale můžu zkusit žít, teď, a tady. Dokud můžu. Dokud můžu cítit sůl ve vlasech, v ústech. Přede mnou nebylo nic než jen širý oceán, a možná mě ta jeho nekonečnost stejně jako pohupování vratké loni mělo děsit, ale pravdou bylo, že jsem si užívala pohled na každou vlnku, na ten odraz hvězd, co se odrážel od klidné hladiny a možná právě ta monotónnost a ticho způsobilo, že jsem konečně začala vnímat, co se stalo. Co jsem dokázala. Konečně jsem je totiž mohla vidět.. Zaklonila jsem hlavu a sledovala hvězdy. Tolik hvězd, nebe jimi bylo poseté, když déšť ustoupil a pevnina se ztratila z dohledu. Z pokoje na základně jsem jich nikdy moc neviděla, ale tady.. Tady byly všude. Zářily tak jasně, a já neodolala, abych se neusmála. A bylo mi jedno, že tím dám najevo slabost nebo pocity. Protože to jsem chtěla. Cítit. Žít. 
Sklonila jsem se až pro tu malou plechovku a s cvaknutím ji otevřela, než jsem si užila prvních pár doušků a přemýšlela, proč jsem tohle sakra neobjevila ve chvíli, kdy svět ještě nebyl tak v háji. 
"Proč jsi mě zachránil? Zase?" Nedívala jsem se na něj, když jsem se dívala, jak se záře hvězd odráží od temné hladiny. Byla jsem zvědavá, jak bude vypadat za světla. Pak jsem ale zavrtěla hlavou a pousmála se. "Možná to radši ani nechci vědět. I když s tímhle vzorem nevypadá na zabijáka nevinných dívek.." Potáhla jsem za svetr, cítila jsem jistou úlevu s tím, jak se mi cukr vléval do žil a s tím, jak se loď příjemně kolébala a já věděla, že tady, na tomhle místě, s tímhle cizincem, se paradoxně cítím bezpečněji než kdekoliv jinde. Nevím, proč to tak bylo, proč jsem mu svěřila život, jasně, neměla jsem na výběr a bylo to dočasné, ale bylo to tak. Odporovalo to všem Nikovo pravidlům, zákazům. A já měla cítit odpor a opatrnost, ale místo toho se rozhodla mluvit. I kdyby mi odpovědí mělo být jen nevrlé bručení. Lepší než ticho. Ticho jsem znala, zavřená v místnosti bez možnosti úniku. A nesnášela ho. Což se vylučovalo s mou jinak klidnou povahou, ale což. Přetočila jsem na něj pohled a prohlédla si ho znovu, jinak. Detailněji mapovala jeho tvář, ten soustředěný pohled při kterém krčil obočí, ten postoj, díru v bundě jako připomínka našeho setkání. Vážně, ten chlap byl blázen. "Čeká na tebe někdo? Tam, kam míříš?" Ne, neptala jsem se, kam jede, protože jsem věděla, že by mi to jen tak nesdělil. Nesnažila se rozluštit jeho přízvuk, protože jsem respektovala, že se neptal ani on. Mohl mě donutit, abych mu to řekla a přesto to neudělal. Zajímalo mě to, zajímalo mě, jestli někdo, kdo nosí tyhle svetry a zachraňuje dívky v nesnázích to dělá proto, protože někdo, na něj čeká se stejnou upřímností, nadšením a láskou. A někde hluboko uvnitř se bála jeho odpovědi. Protože dvě osamělé duše jsou lepší než jedna, co zoufale hledá něco, co nemůže mít.

Cesta ubíhala klidně. To noční ticho, šplouchání klidné hladiny, jak příď lodi hladce rozrážela vlny, konejšivá tma, jíž prostupovaly hvězdy a díky nimž jsem se zvládal orientovat, to bylo vážně jako balzám na duši. Připomínalo mi to dlouhé severské zimy, kdy jsem v tom pleteném svetru se soby, který jsem s železnou pravidelností dostával každý rok, seděl u krbu, poslouchal praskání dřeva, vdechoval tu známou vůni pryskyřice a kouře a díval se tím velkým oknem na zasněženou krajinu, klidnou, mlčenlivou, nepřístupnou a nebezpečnou, leč jakýmsi záhadným způsobem matěřskou. Miloval jsem hory, kopce, husté tmavé lesy, polární záři i lezavý chlad, byl jsem srdem Seveřan a teď, uprostřed krajiny ničeho, jsem se překvapivě cítil mnohem lépe než v luxusním městě kdesi daleko od domova. Asi jsem byl jiný, ale já byl vždycky to dítě lesa. Nikdy neprahl po velkoměstech a zábavě, hluku, lidech, moderních technologií, možná proto jsme tehdy přežili v divočině, kde by ostatní nejspíš už dávno zemřeli.
Vytrhla mě ze zamyšlení a já se opět trochu ošil, když mi poděkovala, protože mi přišlo, že k tomu nemá důvod. Kdo by sakra nepomohl holce, po které někdo střílel? "Nemusel." Chtěl jsem. To zabručení bylo odtažité a rozhodně protivné, ale nijak vyčítavé. Byl jsem z její přítomnosti trochu nesvůj, věděl, že mám být opatrný a rozhodně to nebylo tak, že bychom si teď faminiárně padli kolem ramen a byli nejky do konce života, ale na druhou stranu jsem moc nedovedl udržet si ten odstup, když se objevila v tom pitomém svetru, nad kterým jsem protáčel očima pokaždé, když jsem si ho oblékal a sledoval, jak v něm vypadá ještě drobnější a zranitelnější, jak do příliš dlouhých rukávů schovává prokřehlé prsty a těžko se mi odolávalo touze vzít je do dlaní a dýchnout na ně, abych ji zahřál. Místo toho jsem si ji po očku prohlížel, jak se nakloněná přes zábradlí s úsměvem dívá na hvězdy a ten pohled,.. sakra, ten pohled jsem dokonale chápal. A nevím, něco v jejím chování, tom postoji plném rozčarování nad nádhernou oblohou, jsem prostě sdílel. Nemohl jsem litovat svých rozhodnutí, když se dívala zasněně do dálky a já z ní nemohl odtrhnout pohled.
Probudila mě svou otázkou, na kterou se neodpovídalo snadně, přestože odpověď byla jednodušší, než si asi myslela. Prostě jsem to neuměl. Neuměl jsem být stejně chladný a lhostejný k lidskému životu jako Hope, Julian nebo kdokoliv z těch, kdo pevně vládli svým lidem a trestali prohřešky, protože jsem nikdy nesouhlasil s tím, že být vůdce znamený být nad nimi. Zvolili si mě, protože jsem byl jedním z nich, protože věděli, že se nic nezmění, že za ně budu bojovat s a nebo bez toho dramatického titulu. Možná jsem byl jejich hlas, možná jsem byl ten symbol, ale nikdy jsem nejednal sám za sebe, nikdy nevzal svou moc a neobrátil ji proti nim, protože v takovém světě jsem žít odmítal. Jen jsem se ušklíbl a sjel pohledem ten svetr, který jsem z hloubi duše nesnášel, ale byl s láskou od mojí sestry a to pro mě znamenalo tolik, že jsem ho nosil, i když to byl takovej kýč! Chvíli jsem mlčel, skoro se zdálo, že neodpovím, jen se ušklíbal nad tím, jak se nazvala nevinnou dívkou, protože jsme dobře věděli, že ta díra v mojí bundě nebyla nehoda, ale nemínil jsem jí to vyčítat. Pravda byla, že mé chování bylo myšlené dobře, ale i já bych sám sebe na jejím místě podezříval. Jenže právě proto to šlo s tímhle světem do kopru!
"Nevím. Mít sílu znamená mít taky zodpovědnost, ale neznamená to všechno. Mít silné schopnosti neznamená bejt lepší. Každej člověk si zaslouží šanci, i když se tě všichni snaží přesvědčit o nutnosti zabíjet, nenávidět a bát se. Tenhle svět je i bez toho dost na hovno. Lidi jsou svině, nechci bejt takovej. Lhostejnej, krutej.." mluvil jsem tišeji, tak trochu doufal, že mě možná přes šumění moře neuslyší, nebylo to tak, že bych se styděl, jen jsem věděl, že málokdo moje myšlenky chápe. Občas mě nechápali ani moji lidé. Nejlepší kámoš zavrtěl hlavou a rozhodl se odejít, protože jsem se podle něj choval někdy až moc důvěřivě a naivně. Chudák, vědět, co právě teď dělám, nespíš by se zbláznil. I moje sestry někdy říkaly, že jsem moc velká měkkota, ale já si za svým stál. Vždycky jsem věřil, že jestli chci žít v lepším světě, musím ho změnit a tím, kým jsem musel začít, jsem byl já sám. Možná to bylo naivní, možná to byl jenom hloupej sen, ale moji lidé mi věřili a ochotně mě následovali, aniž bych jim vyhrožoval, aniž bych cokoliv sliboval, aniž bych je trestal a zabíjel a říkejte si, že jsem jenom pitomej snílek, ale byl jsem ochotnej riskovat a mít svědomí čistý, než se celej život nenávidět.
Když jsem si všiml, že mě pozoruje, uhnul jsem pohledem. Bylo to trochu divný, ne, že bych se s holkama v životě nebavil, ale byl jsem zvyklej na jinej typ holek. Na holky, které brečely a prosily o pomoc, sladce se usmívaly, předháněly se v tom, která upeče lepší koláč nebo vychvalovaly, jak mi to s tou sekerou jde. Bělovláska ne. Její otázky byly překvapivé a nevšední, duchaplné a mě to trochu děsilo, ale zároveň jsem cítil, že nějak opadá ta odtažitost, s jakou jsem s ní hodlal zacházet. To se fakt dělalo těžko, když se na mě culila s colou v ruce a v infantilním svetru nadměrné velikosti. Povzdechl jsem si.
"Čeká." odvětil jsem, nějak nevěděl, co tou otázkou přesně myslí a co bych měl odpovědět. Čekalo na mě hodně lidí, rodina, přátelé, rada, obyčejní vesničané, kteří se jen chtěli poradit o tom, jestli už je led dost pevný a kdy asi myslím, že napadne první sníh. Ale něco mi říkalo, že to vědět nepotřebuje. Tak trochu jsem byl na pochybách o tom, co její otázka vlastně znamená, mám v tom vidět nějakou hrozbu? Vyzvídá ode mě? Použije to proti mě? Byl jsem z toho unavený, z paranoi a strachu z toho, že je ohrozím, ale zároveň jsem jen toužil si s někým normálně popovídat. Říct, co mě tíží. Nakonec jsem jen znovu unaveně vydechl a s čímsi, co by se dalo při troše fantazie považovat za náznak úsměvu, jsem na ni drze pohlédl. "Spousta problémů."
Uvědomil jsem si, že ani nevím, jak se jmenuje. Možná bych se jí měl zeptat? Zároveń jsem ale sám sebe ubezpečoval, že to není potřeba. Za pár hodin budeme na místě a naše cesty se rozdělí. Zmizí a už se nejspíš nikdy nesetkáme. Nemělo cenu vyzvídat, ale zároveń mě cosi nutilo se ptát. Proč utíká sama? Co jí tam dělali, že se rozhodla utéct? Fakt si myslela, že sama přežije..? Neměla nikoho, na koho se obrátit? Nakonec jsem si odkašlal a s pohledem pečlivě nenuceným a upřeným na klidnou hladinu před sebou jsem přece jen pronesl otázku, která mě zajímala a zároveň nemusela znamenat taky vůbec nic. "Co ty? Haag a potom?"

Všimla jsem si, že uhnul pohledem, a tak jsem ho sama sklonila k té téměř prázdné plechovce ve svých rukou. Znovu pohled upřela do dálky, a přemýšlela nad jeho slovy. Šanci, každý si zaslouží šanci. Jeho názory byly zvláštní, jiné, nikdy jsem se s nimi nesetkala, ale přistihla jsem se, že je to snad poprvé, co s někým v jeho slovech souhlasím. Už dlouho jsem nezažila něco, co se skrývalo v jeho slovech, i když se to možná snažil schovat. Něco, co jsem zažila v těch chvílích, kdy jsem ležela na posteli a nechala bratra vyprávět mi o svém dni, viděla jeho úsměv, zatímco mi tety v sirotčinci česaly dlouhé tmavé vlasy. Nebyl to jednoduchý svět, ale nebyl krutý. To se o tom, ve kterém jsem žila později, říct nedalo. Můj život byl darem i prokletím a já se ze všech sil snažila na to pohlížet jen jako na to první. Byl to ale hořkosladký dar, kolik šancí jsem ti Niku dávala? Kolikrát si přála, abych se nikdy neuzdravila stejně jako si přála žít, víc než cokoliv jiného. Bolelo to, bolelo to víc než jsem si představovala, když jsem tě tam nechala. Když jsem tě nechala napospas tvým vlastním démonům. Chtěl jsi mě chránit, věděla jsem, že jsem to jediné na čem ti záleží, to jediné, pro co jsi v tom prázdném srdci našel kousek místa. Ale všechny ty tvrdé lekce, všechny ty rány, všechna ta slova. Zocelilo mě to, připravilo mě to na tenhle den, ale já nechtěla lekce, boj ani přežití. Chtěla jsem tvou nekonečnou bratrskou lásku, Niku. Tvůj úsměv i pevnou náruč. A bylo to stejně naivní přání jako růžovovláskova slova. Ale líbilo se mi, že je pronesl. Líbilo se mi, že nejsem jediná, kdo si dovoluje snít o něčem, co je pro většinu lidí nepřijatelné. Byla jsem krutá, lhostejná když jsem přihlížela tomu nekonečnému utrpení bratrovo obětí. Ale.. 
Další jeho slova která jsem čekala a stejně pro mě znamenala víc než bych čekala. Protože možná jsem utekla a měla před sebou celý svět. Ale byla jsem sama. Víc než kdy dřív. Nikdo na mě nečekal a já se nemohla vrátit, nemohla se ani na minutu zastavit, nemohla.. A přitom jsem jen chtěla najít místo, odkud bych už utíkat nemusela. 
Úsměv se mi z tváře vytratil stejně jako jiskra v těch očích, které si na chvíli dovolily být zasněné a živé, když se mě zeptal, kam chci jít. Nebyl čas na snění dokud nesplním to, kvůli čemu jsem odešla. Jen na tom teď záleželo. 
"Na jediné bezpečné místo" Pronesla jsem s neochvějností v hlase. Existuje bezpečné místo? Myslím, že nikoliv. Ale země, kam jsem mířila, se tomu přinejmenším blížila. Obklopená neproniknutelnými hory, lesy, zimou, skrytá a tajná i těm nejvyšším ze Seraphinů. Odolávala všem těm útokům, přežila všechno, i když si ji Rusko podalo od základů. A já věřila, že tam mě nenajde. Nemůže.. Nemůže si myslet, že bych byla tak blízko. 
Věděla jsem ale, že se o ni traduje že nepouští žádné cizince. A to mě přinutilo jen k těm otázkám, pochybnostem, k tomu všemu, co jsem podstoupila jen abych riskovala, že to nevyjde. Ale ne, už dávno jsem si nepřipustila selhání, už dávno se rozhodla to nevzdat a nepoddat se tomu. 
Odrazila jsem se rukama od zábradlí a znovu se objevila u něj, zastavila se před vstupem do kajuty. "Tu pistoli si s dovolením u břehu vezmu. Nerada bych okradla další vojáky" Pokrčila jsem rameny, ne, nebyla jsem nevinná. Upřela jsem na něj ten světlý zkoumavý pohled. Možná mi říkal věci, které mě nutili se zamyslet, možná mě zachránil a pomohl mi. Ale to neznamenalo, že jsem mu plně věřila, protože pořád ještě bylo tolik věcí, co jsem o něm nevěděla. A ten svetr, co mě hřál na kůži spolu s tím, jak neochvějně mířil na sever znamenalo jediné, tam, kam míří, to dobře zná. A nebude tam teplo a slunečno. A pokud tam na něj čeká to, co říkal, nejspíš nechci zjišťovat, co za problémy to budou. 
"Vzbuď mě za dvě hodiny, když mi ukážeš jak tuhle fancy loď udržet nad hladinou a pod správným kurzem, vystřídám tě." Strohé a jasné, možná jsem toužila si s ním povídat, protože jsem měla pocit, že je to snad poprvé v životě co můžu. Co se nikdo nebojí se mnou bavit proto, protože jsem sestra jedničky. A nebo nemusím kontrolovat, co říkám, aby to nebylo použito proti mě. Konverzace s ním byla příjemná a osvobozující, ale pokud jsem měla být připravená vyjednávat se samotným Mikkelenem, musím mít všechny síly. Možná jsem byla hloupá, že jsem věřila, že mě nehodí přes palubu. Ale pravdou bylo, že kdyby chtěl, už by to dávno udělal. Dívala jsem se ještě hodnou chvíli, chtěla se možná zeptat, jak se jmenuje ten, kdo mě zachránil. Přiřadit si jméno k té tvrdé, neoblomné a přitom tak hezké tváři, ale možná jsem to udělat nemohla. I kvůli tomu, aby byl v bezpečí. Jediná laskavost, kterou jsem mu mohla udělit já. 
"Dobrou noc, cizinče.." Pronesla jsem a lehce se pousmála, než jsem zmizela v podpalubí, daleko od hvězd, daleko od studeného větru a dál od těch světlých očí, které jsem jen tak z hlavy dostat nemohla.

Ještěl dlouho jsem přemýšlel nad jejími slovy i po tom, co dávno zmizela v kajutě a svět se ponořil do ticha. Bezpečné místo. Pochyboval jsem, že existuje. Pochyboval, a přesto to byl právě ten jediný cíl, který jsem měl. Vytvořit místo, kde by se nikdo nemusel bát, kde by nikdo nemusel umírat kvůli válce, nemrtvým, hladu, zimě nebo nemocem, kde by děcka hrála hokej a sáňkovala a ti protřelí století dědkové zase remcali, že od jihu se žene bouřka. Toužil jsem navrátit se domů, do těch časů, kdy jsem nemusel přemýšlet o budoucnosti a bát se o ty lidi kolem sebe, kteří na mě spoléhali, kdy jsem se nedíval na své sestry a mámu s pocitem, že to může být naposledy, kdy se vidíme. Bezpečné místo.. ne, neexistovalo, ale tón jejího hlasu, naléhavost, rozhodnost, to mě přesvědčilo, že i ona nejspíš věří těm naivním snům o lepším světě, které jsem jí tak hloupě prozrazoval a čekal, že se mi vysměje, ale neudělala to. Byl jsem pragmatik, čelil bezútěšné realitě bez zbytečných emocí, znovu a znovu se rval s osudem a věřil, že ten snílek, kterým jsem v houbi duše byl, jednou zase dostane šanci. A možná to celé bylo jejím pohledem, v němž bylo tolik čehosi bolestného a zranitelného, až mě to zarazilo, možná prostě tou nocí, v níž svítily hvězdy tak jasně a vítr bych studený, ale jaksi povědomě konejšivý a já si dovolil přemýšlet nad věcmi, které jsem jindy přecházel. Noc přecházela v den, první paprsky vykreslovaly na obzoru pobřeží a já si protáhl ztuhlý krk. Ne, neprobudil jsem ji, nechal ji spát, zase jsem byl nejspíš naivní trouba, ale zatímco já se vracel domů, do známé krajiny a bezpečí, ona, jak se mi zdálo, bude mít cestu podstatně těžší. A možná jsem prostě věřil, že jedna probdělá noc nic neznamená a tu slabost si můžu dovolit! A nebo jsem prostě hodlal tvrdit, že jít spát by bylo riskantní! Bez komentáře!
Loď sebou prudce trhla a zhoupla se, když přirazila ke břehu a já z ní vyskočil na malé molo vysoko nad městem. Zajet do přístavu ve městě by byla sebevražda. Tahle země byla už dávno zemí nikoho a třeba to byla jedna z těch rychlejších cesta, jak se dostat z Anglie, rozhodně nebyla tou nejbezpečnější. Prošel jsem batoh a povzdechl si, neměl jsem v plánu jít jakýmkoliv městem, proto jsem zásoby nesl celou dobu v batohu, ale když jsem se teď díval na naložené ryby a chleba pečlivě zabalený v plátěném ubrousku, věděl jsem, že jestli to zase strčím do batohu, budu se už navždycky cítit jako idiot a pak jsem jídlo rozdělil na dvě půlky, tu svou schovanou v šátku zase vrátil k ostatním věcem a tu druhou zavřel do krabičky s jednorožcem, kterou kdysi dávno nosila Astrid do školy. Vidět mě Kai, nejspíš by mi strčil hlavu do moře, abych se probral ze zasnění, ale to jsem tu tu holku měl nechat úplně na pospas všemu? Tak jo, jsem naivní debil, kterému se to nejspíš hezky rychle vymstí, ale víš co, Kaii? Alespoň si nevyslechnu tu palčivou přednášku od mámi, která by následovala hned ve chvíli, kdyby na to celé přišla, a že na mě vždycky poznala, že jsem se cítit provinile, tak to víme oba!
Počkal jsem, až má nezvaná společnice vyjde na pevninu a trochu nepříjemně se ošil. Nastala trapná chvíle ticha, kdy jsem nevěděl, co mám přesně říct, jako asi přání, ať má šťastnou cestu, by znělo jako provokace, ale obyčejné sbohem mi zase přišlo trochu strohé na to, že tu stojí v mém svetru, ale nakonec jsem si prohrábl vlasy rozcuchané větrem a solí a podal jí krabičku s jídlem.
"Vyhýbej se městům a otevřené krajině. Jsou všude." odkašlal jsem si, předpokládám, že poučky o tom, jak má být potichu a nedráždit mrtváky jí asi dávat nemusím, tak jsem to nechal být a po chvilce váhání vytáhl i tu pistoli, která mě ještě stále tížila za pasem. Sevřel jsem ji v dlani a zadíval se na ni, sakra, to jsem byl fakt takový blázen, že jí tu zbrań vrátím? Aby tě mohla střelit přímo do zad a vzít i zbytek zásob, troubo! Jenže ačkoliv moje hlava měla spoustu logických argumentů, když jsem zvedl hlavu a podíval se do toho jemného obličeje, prostě jsem věděl, že jako jsem ji nemohl nechat na pospas u Anglických břehů, nenechám ji bezbrannou ani tady. Každej si zaslouží šanci. I holka, co možná neměla na výběr stejně jako já. Natáhl jsem ruku a zbrań jí podal, nezajištěnou i s náboji. Asi jsem byl vážně blázen, ale odmítal jsem dál žít v té ignoraci a nelidskosti.
Spustil jsem ruce podél těla a s dlouhým, možná trochu nevrlým výdechem jí pohlédl do očí. Nevěřil jsem jí, neměl tušení, co se jí honí hlavou, sakra, vždyť jsem jí vůbec neznal, to ale neznamenalo, že mi musí být lhostejná. Jestli mám umřít s kulkou v zádech, umřu alespoň s pocitem, že jsem udělal správnou věc.
"Doufám, že ho najdeš. To místo." promluvil jsem po chvíli ticha smířlivě a ještě jednou, naposledy si prohlédl ty chrpově modré oči, než jsem se bez dalších sentimentálních loučicích rituálů otočil a prostě zamířil do nedalekého lesa. Moje cesta byla dlouhá a já se zase musel z toho sna vrátit zpět do reality.

Nechápala jsem nic z toho, co růžovovlásek udělal od chvíle, kdy jsem se probudila po dlouhém, ale neklidném spánku a zjistila, že jsme na místě. Pojala mě zvláštní nervozita, zpátky byl ten neklid, zpátky byly pochybnosti a možná i jistá lítost. Lítost, když jsem se dívala do toho obličeje a věděla, že už ho nejspíš nikdy neuvidím. Když jsem stiskla v prstech ten hřejivý svetr a věděla, že ho nechce zpátky, i když jsem byla rozhodnutá mu ho nabídnout, protože mé oblečení už bylo suché a pevně usazené právě pod ním. Možná jsem nic nedokázala vyčíst z těch tvrdých pohledů, z toho odtažitého výrazu. Ale jeho činy. Jeho činy říkali něco úplně jiného. A já jen doufala, že možná potkám víc lidí, jako jsi ty.. Podával mi pistoli a já věděla, možná spíš cítila, jak je to pro něj nekomfortní. Nedivila jsem se mu, nedivila, protože jsem ho sakra střelila! Ale třeba potkám víc lidí s těmi naivními sny. 
Lehce jsem se pousmála, než jsem do zbraně zastrčila zásobník a zajistila ji, zatímco jsem si ji dávala na stejné místo co předtím on. A věděla, že mě u toho celou dobu bedlivě pozoruje. 
Nevěděla jsem, co říct. Co říct, když jsem věděla, že ta chvíle rozloučení se přiblížila. A bylo potřeba vůbec něco říkat? Možná jsem byla vděčná, že se otočil a odcházel. Když jsem sklonila pohled k té vtipné, ale roztomilé krabičce, která tolik neseděla k tomu tvrdému muži, přejela po ní prsty, zavrtěla hlavou a nakonec přeci jen promluvila.  
"Vi.." Nevěděla jsem, jestli mě slyšel, zatímco jsem pozorovala jen rytmické pohupování batohu na jeho zádech, ale já se přece jen pro sebe lehce pousmála. "Jmenuju se Vi.." Viktoriya. Nečekala jsem na to, jestli dá najevo, že mě slyšel nebo ne, když jsem se rozešla na druhou stranu. I mě čekala dlouhá cesta. 
A byla delší a složitější než jsem čekala. Lesy byly nepříjemné, nehostinné, ale přesto jsem se snažila hledat na nich pozitivu. Užívat si slunce, co už téměř nehřálo na tváři, protože z okolí bylo jasně patrné, že na sever se pomalu ale jistě blíží zima a já to poznala dost jasně ve chvíli, když jsem se jen spolu se soumrakem zachumlala do teplého svetru. Nechtěla jsem to vzdávat, ale pravdou bylo, že jsem netušila, kam jdu. Jestli se točím v kruhu nebo směřuji dál, dál do Švédska. Šla jsem prostě jen pořád dál. Netušila jsem, jak v celé zemi najdu to poslední přeživší místo, když se to nepodařilo téměř žádnému cizinci přede mnou. Ale pravdou bylo, že mým plánem nebylo najít švédskou základnu. Chtěla jsem se dostat jen tak blízko, abych narazila na jednu z hlídek nebo výprav, které zákonitě dělat museli. A byla odhodlaná ji za každou cenu přesvědčit, aby mě pustila dál. Což vzhledem k mému ruskému přízvuku bude nejspíš nesplnitelný úkol, ale já neměla na vybranou. Neměla jsem žádný záložní plán, neměla ani zásoby, díky kterým bych mohla zkusit štěstí ve Španělsku nebo víc na západě, měla jsem jen tenhle jeden cíl. A pokud na té cestě selžu a on mě najde, selžu alespoň s vědomím, že jsem to zkusila. Že jsem to nevzdala. Že jsem se nepoddala všem těm pochybám a tvým slovům o tom, jak to nedokážu. Neměl jsi pravdu, Niku. Jsem silnější než si myslíš. 
Když slunce nadobro opustilo oblohu a já si vychutnala jeho západ, věděla jsem, že je na čase se utábořit. Věděla jsem, že si musím odpočinout a promyslet další kroky, ale také jsem věděla, že rozdělat oheň uprostřed divočiny s nulovými zkušenostmi může přilákat víc než jen pár mrtvol. A tak jsem to radši neriskovala, když jsem pokračovala cestou dál. Nikdy jsem večer v lese nebyla, neznala jsem jeho zvuky, nevěděla v tom šeru, čemu můžu věřit a v čem mě jen zaslepuje fantazie. Byla jsem nepřipravená, naprosto nová v tomhle kouzelném, ale nebezpečném světě, bez vybavení a znalosti terénu. Už jsem v hlavě slyšela všechny ty poučky, všechny ty tvrdé lekce. A možná právě ty mě hnali pořád dál, i když si má mysl vymýšlela všemožné. Třeba tvou tvář, ty chrpové oči, co mě pozorovaly na každém kroku. Ta paranoia, která mě donutila vytáhnout zbraň za opaskem, když jsem zas a znovu slyšela všechny ty zvuky a nehodlala skončit jako potrava inferius. Ale nebyli to ti, co přilákali mou pozornost. Ale to malé světlo, co ozařovalo tu malou, sotva znatelnou mýtinu přede mnou. To světlo mě lákalo, magicky přitahovalo, když jsem se krok za krokem blížila, ale nebyla jsem hlupák, abych si myslela, že s postavou, co seděla otočená zády u malého ohně, budu mít stejné štěstí dvakrát. A tak jsem se jen nadechla, znovu vydechla, zklidnila mysl i myšlenky a bez známky nejistoty odjistila spoušť. Neváhala jsem předtím, nebudu váhat ani teď. Jsou všude.. V hlavě mi zněla růžovovláskova slova a já jen doufala, že tu zbraň nebudu muset použít.

Cesta byla klidná. Ne, rozhodně jsem se nevyznal v krajinách tak daleko od domova, ale zákony lesa byly všude stejné. Řídit se pohyby slunce, sledovat lišejníky, najít vodu a pohybovat se proti proudu. Někdo by to nazval naivitou, že jsem šel bez map jen podle instinktu, ale každý Seveřan vám potvrdí, že my lesy známe jako svoje boty.
Ticho bylo palčivé, ne tak uklidňující jako obvykle. Zvuky lesa jsem znal a nikdy jsem nad nimi nepřemýšlel, neděsilo mě šumění v korunách stromů ani zvuky kráčejících zvířat v křovinách, bezpečně jsem dokázal určit, co do lesa nepatří a bránit se, ale les byl klidný, tichý a prázdný a jak jsem to obvykle miloval, dneska mě to přece jen rozčilovalo. Protože to otevíralo spoustu myšlenek a přemítání, která jsem upřímně nehodlal rešit. Myšlenky na holku, která mi řekla své jméno se stejnou naivitou v hlase, s jakou jsem jí já dával nabitou zbraň, rozepře s Midfordovou, kterou jsem potřeboval a věděl, že tak jako tak s ní budu muset znovu jednat, jestli nechci připravit své lidi o možnost přežít další zimu, strach, kdy se jim povede nás konečně najít. Byl to malý zázrak, že jsme si pořád žili v tom našem malém ráji, aniž by kdokoliv z nich věděl, kde nás mohou napadnout. A já rozhodně chtěl, aby to tak zůstalo co nejdéle.
Den se klonil k noci, mezi listím se protahovaly stíny, vytvářely hybridní obrazce, ale nepřikládal jsem tomu váha. Sešel z hlavní cesty, prodíral se lesem, jako bych stejně jako zvěř viděl i v noci, což nebyla pravda, ale v noci jsem v lese byl tisíckrát, lovil, spal, utíkal, když se mi zdálo, že svět je nesnesitelný. Našel jsem malou mýtinu, ideálně skrytou hluboko od hlavní cesty, která by nemusela nikoho dráždit. Rozdělat oheń mi zabralo pár minut, nechtěl jsem žádnou vatru, ale trochu se ohrát po celodenním putování ve větru se hodilo. Oheń odláká zveř, ale ta nebyla tím, koho jsem se obával. Posadil jsem se na spadlou kládu a začal rozmotávat dlouhé lano s rozvěšenými zvonky, které jsem měl v plánu roztáhnout kolem mýtiny, pokud by se některý mrtvák rozhodl si přijít ukousnout. Potřeboval jsem se vyspat, byl jsem na cestách už dlouhé dny a včerejší bdění v kombinaci s našlapanými kilometry mě zmáhalo. Měl jsem hlad a věděl, že zítra maximálně pozítří budu muset najít město a jídlo nebo něco ulovit. Oboje byl opruz, na který jsem se rozhodně netěšil. Byl jsem u pátého uzle, když jsem si uvědomil, že zvuk, který se ozval za mými zády, byla pojistka pistole. Zvuky lesa jsem znal, jeho pachy, vůně, stíny a tohle, tohle do lesa nepatřilo.
Nedal jsem na sobě nic znát, pomalu odložil lano na zem, odsunul batoh, aby mi nepřekážel a pak najednou, zničehonic jsem se pohnul, ta rychlost byla prakticky nepostřehnutelná, své schopnosti jsem nepoužíval, když jsem nemusel, ale narozdíl od vetřelce, který na mě díky ohni nejspíš skvěle viděl, já neviděl nic, byl jem unavený a za posledních pár dní taky řádně vypsychovaný. Ne, nechat se zabít uprostřed lesa jsem neměl v plánu.
Pevně jsem ho chytil za paže a setrvačností, kterou jsem nasbíral při tom prudkém pohybu, jsem útočníka prostě a jednoduše svalil na záda do měkké hlíny. Nedalo to moc práce, uvědomil jsem si, že paže, které držím, jsem dost hubené, ale to už jsem je obě držel pevně přikované k zemi, stehny ho tiskl do prachu a sklonil tvář výhružně k tomu obličeji. Všechno v rámci sekund. Oheň zapraskal, jiskry se vznesly do černé tmy a odrazily se v těch chrpově modrých očích.
"To si snad děláš.." nepouštěl jsem ji, i když jsem okamžitě rozpoznal ty známé rysy, útlé tělo, které se pode mnou zmítalo, bledá kůže, platinově blond vlasy, sladká vůně vanilky a svetr, který jsem dostal k narozeninám.
"Kolikrát si myslíš, že tě nechám na mě mířit zbraní?!" zavrčel jsem výhružně, rozhodně ji nepouštěl, jen obě její ruce přehodil do svých, sebral zbraň z její dlaně a odhodil ji na druhou stranu ohniště. Upřel jsem na ni ten ledový, modrý pohled a naštvaně vydechl. Proč, proč sakra?! Neříkala že.. a proč mě teda nezastřelila už v přístavišti? To fakt šla celou cestu za mnou a čekala na noc? Co to sakra znamená, to vůbec nedává smysl!
"Co tady sakra děláš? Neříkala jsi, že jdeš.. kam vlastně jdeš?" vychrlil jsem ze sebe, stále skloněný tak blízko, že jsem cítil vůni její kůže. Z jejího těla stoupalo teplo, i když ruce měla jako led. Nechtělo se mi tomu věřit, proč si dát takovou námahu s tím, aby mě zabila, když k tomu měla tisíc jiných příležitostí? Nicméně jsem nevypadal, že bych měl v plánu ji pustit. Ne, dokud mi neodpoví na dost důležité otázky. A pak nevím, ale takovej dobrák, abych nechal dvakrát odejít někoho, kdo se mě snažil zabít, jsem teda rozhodně nebyl. Možná jsem byl naivní snílek, ale když budu muset, zabiju jí a nebudu u toho váhat.

Nevím, co jsem si myslela, když jsem se znovu přikradla za cizí záda a znovu na někoho mířila zbraní. To nebyl zrovna skvělý začátek konverzací, ale evidentně to teď tak nějak byla moje věc, jak s někým mluvit. Skvělé. Nechtěla jsem dotyčného zabít, chtěla jsem jen zjistit, co tady dělá a odkud je. Cítila jsem se, že se každou chvíli musím zbláznit, i když jsem se snažila uklidnit sebevíc. Byla jsem hladová, unavená, přitom naprosto odhodlaná, ale odhodlání nemělo nic společného s tím, jsem neznala jedinou věc na tomhle místě a naděje dostat se tak daleko sama se víc a víc zmenšovali. Les se na mě tlačil ze všech stran, hra světel a stínů, měla jsem pocit, že mě musí sledovat tisíce očí, v té tmě se cítila odhalená a když se muž přede mnou pohnul, aby mě vytrhnul z transu, upírala jsem oči jen na tu tvář. Nepoznávala jsem barvu vlasů, nic než jen ten stín vytrénovaných rozložitých zad. Čekala jsem, že se otočí, a ačkoliv to bylo téměř nemožné, bála jsem se, skutečně se bála, že tvář, co tam uvidím, bude ta, které jsem se obávala nejvíc. Ta, co mě přivede zpátky. Ještě ne..  šeptala jsem, když dotyčný zmizel během jediného mrknutí oka a já zády narazila na zem blízko nedaleko ohně. Nestačila jsem ani přemýšlet nad tím, jak se to stalo, jestli to byla postava přede mnou nebo někdo další. Hlava automaticky vymýšlela plán úniku, když jsem aniž bych se na dotyčného podívala trhla vzdorovitě rukama, abych se jen setkala s tím železným sevřením silných paží a kopat nohama, které potkalo to samé. Ale když jsem konečně zvedla oči a setkala se s tou známou tváří, nemohla jsem být překvapenější. Několikrát jsem zamrkala, když jsem si ve světle ohně prohlížela tu tvář, ty nezaměnitelné růžové vlasy, ty ledové oči, které se na mě dívaly s rázností a naštvaností. Jeho slova ke mě téměř nedolehla, když jsem se na něj dívala a znovu trhla rukama, protože tohle sevření se mi nelíbilo, to, kdy mě ukoval k zemi v dokonalém stisku bez možnosti úniku. Frustrovalo mě to, naplňovalo strachem a obavami. 
"Pusť mě..Hned" Zavrčela jsem vzdorovitě, když mi vytrhl zbraň z ruky a odhodil ji stranou, kam jsem ji následovala pohledem. Opětovala jsem mu ten jeho naštvaný, dokud ke mě nedolehla jeho slova. 
Mířit zbraní.. 
"Já nevěděla, že jsi to ty sakra! Myslela jsem si, že jsi.. někdo jiný" Pronesla jsem a sklopila zrak, skutečně se mi tahle pozice nelíbila. Jednak proto, protože jsem mu v ní byla plně odevzdaná napospas, protože mé dlaně byly příliš daleko od jeho těla na to, abych ho znehybnila. Jeho těla.. když jsme u něj, cítila jsem příjemné teplo, vůni, sůl, co mu stále ještě ulpěla na vlasech a kůži spolu s tou vůní, kterou jsem nedokázala přiřadit a která dráždila mé smysly. Voněl jako sníh.. paradoxní, jako ta vzpomínka na dětství, na tu dobu, kdy mě Nik vyvedl ven a já mezi prsty sevřela ty první jemné vločky. A smála se. 
Zahnala jsem ji zamrkáním, vnímala ten ostrý nekompromisní tón jeho hlasu i ten pohled. Pochopil jsi to špatně. Úplně špatně. 
"Nechtěla jsem na tebe mířit, omlouvám se. Jsem poprvé v lese a nevěděla jsem, kam jdu" Byla to pravda, neměla jsem sílu mu v tomhle lhát i když to znělo absurdně. A ani nedokázala, cítila jsem nervozitu z jeho blízkosti, to zběsilé bušení srdce, hrudník, co se zvedal v tom nepravidelném tempu a téměř se dotýkal jeho. Věděla jsem, že mu musím dát odpověď. Že mě jinak nepustí, nenechá jít. Že to není o tom, že mě sveze, že je skutečně naštvaný a já se mu neměla divit, ale musel mě poslouchat, aspoň na chvíli. 
"Nesledovala jsem tě, přísahám. K čemu by mi to bylo? Já.." Kousla jsem se do rtu, věděla jsem, jak bláhově budu znít a nesnášela se za tu naivitu předem. Ale nehodlala před ním uhýbat pohledem, už se nebudu bát dalšího muže. Už ne. 
"Hledám Švédsko. Potřebuju se do něj dostat. Vím, že se těžce hledá, že si nepouští cizince dovnitř, je uzavřené světu ale. Ale já ho najdu.." V mém hlase nebylo nic víc než jen skálopevné přesvědčení. I kdyby se mi chystal vysmát, byla to pravda. Bylo to riskantní, říkat mu všechno. Ale o co víc riskantní to bylo než to, že mě svíral v téhle pozici, kdy jsem mu musela odpovídat? Neměla jsem na výběr. A ta bezmoc mě začínala frustrovat. A odmítala se mu dál zpovídat. 
"Jak mám vědět, že tys nesledoval mě? Náhoda, že tě tady najdu utábořeného?" Ne, musela jsem mu odporovat. Protože jsem měla stejné právo ho podezřívat jako on mě.

Vážně to byla ona, ten hlas, jemný, vysoký, kterým ale pěkně ostře štěkala rozkazy o tom, jak ji mám hned pustit. Na mé lhostejné tváři se mihnul sarkastický úšklebek. "Tak na to zapomeň!" nedal jsem jí šanci, když trhla rukama, když se pode mnou zmítala, ale řekněme si na rovinu, že se svou vahou a tělesnou konstitucí neměla proti mě šanci. Nepohnul jsem se, neodtáhl, nepustil ji, prostě ji jen dál tiskl k chladné zemi a upíral na ni přivřený pohled. Protože její odpovědi mě zjevně ani trochu neuspokojovaly.
"Poprvé v lese? A to ti mám věřit?! To jsi posledních dvacet let žila v Zimním paláci? Chci pravdu!" fakt si myslela, že mě oblafne touhle absurdní lží? I ty princezny z Anglie chodily za zdi, sice s mnohem lepší výzbrojí a v hojném počtu, ale to jí mám fakt věřit, že nikdy nebyla v lese? Rozhodně jsem se netvářil, že mě přesvědčila a ne, pořád jsem ji nepouštěl, i když jsem vnímal, jak jí prudce bije srdce a celá ta situace je jí vrcholně nepříjemná. Jenže to měla smůlu, hodnej a blbej jsem byl poprvé, teď jsem si nehodlal nechat mazat med kolem huby! Třeba se jí vylil jen adrenalin z toho, že už si myslela, jak mě dostala! A jestli jsem ji milostivě pustil, když spustila tu o Švédsku?
Jo, leda hovno!
Zdálo se, že můj stiskl ještě zesílil, když vyslovila jméno mé země a já se naklonil ještě o kousíček blíž a prohlížel si tu něžnou tvář, která se na mě teď dost mračila. To jsem ale nevnímal. Jedna věc byla převést ji na lodi z Anglie do Haagu a naivně riskovat svůj život, věc druhá riskovat životy mých lidí, pokud by se nějaká ruská špionka dostala až k nim. Ne, to nešlo, to jsem nemohl dopustit. 
"Nenajdeš, nikdo ho nenašel. Má svoje důvody, že je schované uprostřed lesů, bez Švéda, který by tě tam dostal, zimu, les a zvěř nepřežiješ. Co tam chceš, jsi špionka? Kdo tě poslal? A mluv pravdu, dochází ti čas." její chování mi bylo nepříjemné, nebyl jsem žádnej ranař, kterýho těší tohle dělat, ale všechno mé osobní přesvědčení šlo do háje, když jsem se bál o jejich bezpečí. Nesouhlasil jsem s Hope a ostatními v tom, že jsou nutné oběti, ale souhlasil jsem, že je nutné likvidovat hrozby tvrdě a bez milosti. V mém pohledu se to všechno odráželo. Naléhavost situace. 
Ta holka měla ale jednu skvělou vlastnost, dokázala mě vyvést z míry naprostou absurditou, co dokázala vypustit z pusy! "Cože? Já že tě sled- děláš si ze mě srandu? Já ti snad mířil zbraní do zad? Chtěl jsem se najíst a vyspat, jsem dost unavený z toho, jak jsem ti zachraňoval zadek, vzpomínáš?!"

Sledovala jsem jeho tvář, nejspíš tak děsivě blízko té mé, měla jsem se děsit té tvrdosti, zlosti, která se mu odrážela v těch modrých očích, ale pravdou bylo, že strach bylo to poslední, co jsem cítila. Bývala jsem klidná, vyrovnaná, smířená s tím, co žiju a co mě čeká. Ale nehodlala jsem všechno riskovat, všechno tohle podstoupit jen proto, aby mě teď zastavil a poučoval. Ne, cloumalo se mnou naprosto stejné naštvání, když jsem mu opětovala ten naštvaný pohled, protože on nic z toho nechápal! Jasně, nemohl to pochopit, a možná, jen možná jsem měla zkusit pochopit jaké to pro něj bylo, když jsem byla cizinec v jeho zemi, ale byl to on, kdo mě tisknul k zemi, byl to on, kdo si nenechal nic vymluvit, ten, kdo mě okrádal o drahocenné minuty svobody, které jen dál a dál hlasitě odtikávaly a já se neubránila dalšímu frustrovanému škubnutí, i když to bylo naprosto směšné a zbytečné. 
Já nebyla ta, kdo by se měl bát. Možná jsem chtěla zažít jaké to je žít v laskavosti, stát se hodnou a křehkou.. Ale pravdou bylo, že jsem byla zločinec, byla jsem podělanej Seraphine a sestra vraha. Možná zažil válku a všechny ty hrůzy kolem, ale já vyrůstala mezi vrahy, neznala nic jiného než krutost a zoufale se snažila si zachovat něco z toho, kým jsem bývala dřív. Žila jsem celý svůj život v marných nadějích, naivních přáních a snech, které se každý den jen znovu bortili. A proto jsem rozhodně neměla strach z jeho pohledu. 
Neprosila jsem ho o to, aby mě pustil, nežadonila ani nepropadala hysterii. Ignorovala jeho slova, kromě jediného.. Prostě jsem se jen naklonila blíž, tak blízko, že jsem cítila jeho dech ve své tváři, klouzala pohledem po jeho tváři než se na té mé usídlil stejný sarkastický úšklebek. 
"Tak to je nejspíš dobře, že jsem jednoho našla" Nebyla jsem hloupá a on nebyl tak opatrný, jak si myslel. Zesílený stisk byl jen potvrzením, když jsem se zmínila o jeho rodné zemi. Věděl jsi, kde je. Neoddalovala jsem se, nevzdalovala se z té blízkosti, která mnohým mohla být nepříjemná, ale já se naučila v ní chodit, Nik mi to dělával pořád, pořád překračoval osobní prostor, bortil ty hranice a já neměla důvod je vůči tomuhle cizinci nastavovat. Ne, když byl sám tak blízko. Ale něco bylo jiné, něco, co jsem hledala za vším tím naštváním v jeho tváři. Zachránil mě. A to se nedalo smazat. Ale i přesto, přestala jsem se ušklíbat a zcela vážně se mu zadívala do očí. 
"Dostaň mě tam. Nepotřebuju dovnitř, stačí mi jedna schůzka s vaším vůdcem. S Mikkelenem" Věděla jsem, že balancuju na tenkém ledě, ale já neměla na vybranou. Neměla jsem kam jinam jít. 
"Nejsem špionka. Chci jen někde najít místo, kde bych mohla.." Uhnula jsem pohledem, nesnesla vyslovovat pravdu, co mě sužovala tolik let. "začít znovu". Chtěla jsem najít místo, kde bych nemusela mít tu nálepku, kde bych mohla pohřbít minulost a namísto zpropadeného čísla dvě být jen Viktoriye. Holka, co má ráda slunce stejně jako zimu, květiny ve vlasech i v zahradě. Holka, co může mít sny.. Nemusel mi věřit, věděla jsem, že nejspíš nebude, viděla jsem mu to na očích, tu tichou výhružku. To, že tohle je má jediná možná šance. A tak namísto snů jsem mu přednesla to, co jsem hodlala říct i jejich vůdci. 
"Švédsko mě přijme z jednoho prostého důvodu. Potřebují mě." Znovu jsem k němu zvedla neoblomný pohled, byl upřímný, nelhala jsem ani nic nepřikrášlovala. "Jsem nejlepší léčitel, kterého jsi kdy viděl. Jsem živoucím důkazem svých vlastních schopností." Neuhýbala jsem, i když vzpomínka na to, co jsem řekla, byla příliš bolavá, zamlžená, ztracená tam, kde jsem ji chtěla nechat. "Trpěla jsem nevyléčitelnou nemocí s vyhlídkami na pár let života. Když se stalo to, co se stalo, mé schopnosti mě kompletně vyléčili. Dokážu vyléčit všechno, každou nemoc, každé zranění, pokud není finální. Sám jsi to viděl. Jsem cenným spojencem. Švédsko je izolované, odstřižené od světa, což ji může dát výhodu neproniknutelnosti, ale zároveň extrémně těžké podmínky pro přežití. Jídlo, zásoby, léky.." Dívala jsem se do jeho tváře a hledala v ní tolik věcí. Nebyl to srdceryvný příběh, nechtěla jsem lítost, byl to fakt. Fakt, že jsem přežila. O oběti, které mé přežití přineslo, jsem odmítala přemýšlet. Na vinu nebylo místo. Ne teď. "Nemám pravdu?" Naklonila jsem hlavu na stranu, sjela pohledem níž, na jeho rty stažené v tu neproniknutelnou pevnou linku a znovu zpátky. Jednala jsem se spoustou mužů, ale žádný z nich nebyl takový. Nedokázala jsem to popsat, mé srdce stále bilo stejně divoce, jeho přítomnost mě znervózňovala, blízkost nenechávala klidnou a nebylo to jen tím, že mě mohl ve vteřině zabít. Ale já věděla, že to neudělá. Ta možnost pro mě neexistovala. A pokud byl dost chytrý, alespoň můj návrh zváží. Alespoň mi dá šanci, šanci na to přesvědčit vůdce toho nejtvrdohlavějšího národu, aby dovnitř pustil cizince. Hloupé, směšné, naivní a riskantní. Věděla jsem, co o Mikkelenovi koluje. Jak jedná s hrozbou. Ale radši budu riskovat než dál utíkat a neustále se otáčet.

Popravdě mě dostala na plné čáře a já to věděl. Ani ne tak tím, že poznala, odkud jsem, protože řekněme si to na rovinu, dobrý lhář jsem nikdy nebyl a v impulzivitě jsem vynikal, takže snažit se skrýt, odkud vlastně pocházím, to bylo něco, co se jen těžko dalo přivést do reality, protože já byl Seveřan doslova každým coulem a že mě neodhalila dřív bylo stejně nejspíš jen kvůli tomu, že jsme spolu strávili tak málo času. Ne, že teď věděla, kdo jsem, mě vážně netrápilo. Trápily mě argumenty, které jsem chtěl, zoufale chtěl ignorovat a poslat jí s celým tím nápadem, že ji vezmu s sebou domů k šípku, jenže udeřila hřebíčkem na hlavičku a já to nemohl ignorovat. Cokoliv jsem dokázal sehnat, byl ochotný procházet zamořená města a nosit jídlo, lovit ryby v nelidkém mrazu, střílet jeleny, ačkoliv to byla tak ušlechtilá zvířata, ale zdravotní péči jsem neměl jak zajistit, když nebyly léky, když nebyli lidi, kteří by tomu rozuměli. Moje máma, oční zdravotní sestra, byla nejproškolenější personál v nemocnici a to samo o sobě mluvilo za vše. Švédsko bylo dobře ukryté před hrozbami války, ale nedokázalo uniknout přirozenému koloběhu, bakteriím, virům a zraněním, které pro nás byly největší hrozbou. A tahle holka nabízela možnost, jak to všechno kompletně vyřešit. Nabízela odpověď na otázku, která mě tížila celé roky. Mohla je zachránit, stovky lidí, kteří umírali na chřipky nebo infektce, kteří se sekli sekerou nebo spadli do zamrzlého jezera. Mohla.. jen kdyby to nemělo to velké ale.
Nic jsem neříkal, ani ji nepouštěl a jen se na ni díval. Hlavou mi běželo tisíc myšlenek, varování, přemýšlel jsem, co by na to řekla máma, sestry, Kai, rada, co mám udělat, co je správné rozhodnutí! Neměla mi jak dokázat, že není špionka, že pro nás není hrozbou a já zároveń nemohl ignorovat, že jí skutečně potřebuju. Samozřejmě měla pravdu a pro moje lidi byla nesmírně cenná. Nemohl jsem ji nechat odejít. Nemohl jsem ji zabít. A zároveň jsem ji nemohl jen tak nesmyslně a naivně pustit za hradby a věřit, že mluví pravdu. Byla to patová situace a já byl unavený, unavený ze vší té zodpovědnosti a rozhodování, z toho, jak všichni očekávali, že udělám správnou věc. Co když ji vezmu s sebou a bude to záhuba pro všechny? Co když ji nevezmu a přijde nějaká pandemie, která je všechny zabije? Pokýval jsem hlavou, usilovné přemýšlení mi jen způsobovalo bolesti ve spáncích a já nevěděl, fakt nevěděl, co mám dělat. Tahle holka, která pode mnou ležela a neměla šanci, nemohla vyhrát, nemohla se bránit a přesto byl její hlas tak pevný a sebejistý, přesto odvážně čelila mému pohledu, i když věděla, že jí můžu zabít, že bych ji měl zabít! Sakra měl, měl bych to udělat, eliminovat hrozbu..
"Fajn. Vezmu tě tam. Nebo spíš cestou zhodnotím, jestli to má cenu. Budu tě sledovat. Jedna hloupost a přísahám, že znovu váhat nebudu." každé jedno slovo jsem vyslovil pomalu a pečlivě, jako bych o jejich významnu zároveň nepřesvědčoval jen ji, ale i sám sebe. Ano, máme před sebou dlouhou cestu. Můžu jí sledovat, můžu si to rozmyslet, můžu jí zabít kdykoliv, Švédsko bylo daleko. Zhodnotím to, promyslím, bylo by unáhlené to udělat hned. Ne, pro ěm hrozbu nepředstavuje a já získám čas promyslet, co dál a jestli to chci vážně udělat.
Vydechl jsem a zamrkal, jako bych si teprve teď uvědomil, v jaké pozici se nacházíme. Možná uvědomil, do té doby pro mě nebyla nic víc než nepřítel a hrozba, ale teď, teď když se má ramena pomalu uvolňovala z napětí, jsem si uvědomoval, jak je zatraceně blízko, jak ke mě proniká její teplo, sladká vůně, jak mě pozorují ty oči, jak se jí pohybují rty, když vyslovila mé jméno, aniž by si to uvědomovala. Ne, neměl jsem v plánu jí prozradit, že svou vytouženou schůzku s vůdcem Švédska má právě za sebou, ačkoliv probíhala v poměrně intimní situaci. Přece jen její hrudník se s každým dalším nádechem dotýkal toho mého v té těsné blízkosti, která mi ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že pode mnou leží drobná bělovláska, začala být značně nepříjemná. Moje tělo totiž začalo naprosto nevhodně a nesmyslně reagovat na tu těsnou blízkost a lákavou vůni a hrozilo, že udělám nějaké další hloupé rozhodnutí. Tiše jsem zavrčel, ale její ruce váhavě pustil.
Vstal jsem a nechal ji ležet na zemi, už nechtěl hodnotit, jak moc naivní trouba vlastně jsem a místo toho přešel na druhou stranu ohniště a sebral zbrań, která skončila za mými kalhotami a rozhodě jsem neměl v plánu ji v nejbližších dnech vracet. Dvakrát stejnou chybu jsem opakovat nehodlal. Pročísl jsem si prsty vlasy a uhnul pohledem z té drobné postavy, která mi, jak se zdá, bude dělat nechtěnou společnost. Ne, myšlení teď nepřipadalo v úvahu a já se rozhodl zaměstnat, abych nemusel vést další nesmyslnou hádku s imaginárním Kaiem ve své hlavě, kdo ví, proč zrovna on byl v mých představách hlasem rozumu. Sebral jsem provaz se zvonky a šel zabezpečit okolí, nanosil dřevo a přiložil, protože se ochladilo a nebo jsem prostě jen potřeboval nějakou činnost, abych si hleděl svého a nečuměl na druhou stranu mýtiny. Vylovil jsem z batohu plátno, vytáhl kus ryby a chleba a strčil maso na klacku nad oheň. Vůně teplého jídla jen způsobila, že můj žaludek hlasitě zaprotestoval.
"Najez se, ta cesta je dost úmorná a dlouhá a já nehodlám zastavovat kvůli bolavým nožkám nějaké slečinky. Zítra musíme najít další jídlo." promluvil jsem a konečně na ni pohlédl z druhé strany ohniště, zatímco jsem si do pusy strčil kousek chleba. Královská hostina to sice nebyla, ale lepší než drátem do oka. Ne, upřímně jsem nechtěl přemýšlet, jak bude ta naše cesta probíhat, protože jsem živě viděl holky od nás, sice Seveřanky, přesto pořád ukňourané holky, které se bály a nezvládaly ty tvrdé podmínky ani zdaleka tak, jak bych potřeboval. Nevinil jsem je, plnily jiné funkce a já byl vděčný, stál jsem si za tou politikou, že kdo bojovat nechtěl nebo nemohl, tak nemusel, ale někdy jsem potřeboval svoje síly soutředit na jiné věci než je záchrana dámy v nesnázích. Možná proto se na mé tváři objevil ten sarkastický úšklebek a já se hladově zakousl do své ryby. "Co sis myslela? Tos chtěla prostě chodit kolem a čekat, že narazíš na jednoho z nás? Protože jestli jo, fakt to nebyl moc chytrej plán!"

Věděla jsem, že se usilovně rozhoduje. V tu chvíli, kdy mě stále držel v tom pevném sevření a já si zblízka mohla prohlížet každý sebemenší detail jeho tváře, jemné strniště, nakrčení nosu i rtů, jemná vráska nad obočím. Všechny ty detaily prozrazovaly, jak moc nejspíš bojoval s vlastními přesvědčeními a rozhodnutími. Nevěděla jsem, co nakonec vyhrálo. Ale důkazem, že se nad tím zamyslel a zvážil všechna pro a proti byla moje hlava stále na mém krku a jeho ruce, co mě pustili ze svého sevření. Bylo to zvláštní, že jsem pořád ještě cítila jeho teplo a napadla mě myšlenka, že se mi nelíbí, když si začal držet odstup. A nevěděla, jak s ní naložit, protože mě nikdy s nikým jiným nenapadla. Neměla jsem moc příležitostí k jakékoliv romantice, a rozhodování o životě a smrti se taky neřadilo k těm momentům, které bych si přála s mužem zažívat. Ale přesto to tady bylo. Ten zvláštní vlezlý pocit, že bych mu chtěla věřit. Že bych mu chtěla věřit stejně, jako se on rozhodl věřit mě. 
Když odešel, bylo to nejspíš pár vteřin, když jsem ležela na zemi, zavřela oči a tiše vydechla. Protože jsem nejspíš až doteď zadržovala dech v očekávání jeho odpovědi ať sebetvrdší můj vlastní pohled byl. Nebála jsem se smrti, Švéde. Bála jsem se jen toho, že přijde dřív, než jsem zkusila žít. Bála jsem se, že řekneš ne a sebereš všechno, v co jsem věřila a naivně doufala. Protože to skutečně bylo hloupé a naivní, nebudu si nalhávat, že ne. 
Sledovala jsem ho obezřetně, když začal rozmisťovat pasti, stejně jako připravovat jídlo ke kterému jsem ho napodobila a udělala to samé s porcí schovanou v té roztomilé krabičce na kterou jsem během dneška několikrát stočila pohled. Nešlo mi o to ho znervózňovat, nachytat na maličkostech, chtěla jsem se naopak přiučit. Tomu, jak přežít, když se to celé pokazí. A i tak pronesla otázku, jestli nechce jakkoliv pomoct. A myslela to vážně. Nik mě vždycky nechal sedět, všechno zařídil, všechno vždycky dokonale připravil, nikdy jsme se nikdy nezdrželi, protože jeho vražedné a ultimátní mise byly vždy krátké a jasné. Naše mise nikdy neopustily hranice Ruska, nikdy nebyly na víc než jeden den.. až doteď. Až teď.. 
Naklonila jsem zkřehlé prsty k těm pár plamínkům ohně a stejně tak i natáhla nohy, než jsem se sama pustila do uždibování chleba, jen abych zastavila protestující žaludek. Nepotřebovala jsem toho k přežití moc, když jsem prostě a jednoduše beze slova přesunula svou porci masa k němu, ačkoliv mi bylo jasné, že odmítne. Odmítala jsem být tou slečnou v nesnázích, tou podceňovanou, tou, co se musí spoléhat na sílu mužů. Nik se ke mě v určitých věcech choval jako k princezně schované na zámku stejně jako mě nechal krvácet na zemi. Všechno jen další a další nekonečné lekce, kdy mě nutil zas a znovu padat, zas a znovu se zvedat. Kolikrát jsme si v tichu se sykotem léčila rány, tolik ran, které bych nejspíš normálně ani nemusela přežít bez následků. Ale on věděl, že se vyléčím, stejně jako já věděla, že nepřestane dokud nebudu perfektní. 
Snad i proto jsem nad jeho poučkami protočila očima a tvrdohlavě je odmítala zvednout. Jednak proto, protože jsem v nich nechtěla vidět tu nedůvěřivost a odtažitost, a jednak proto, protože jsem v nich byla jen zas a znovu zločinec. Změní se to někdy? Tiše jsem si povzdechla a zachumlala se do teplého svetru. Najdu někdy místo, kde mě přijmou? Beze zbraní a s prázdnýma rukama jsem si přišla odhalená, zranitelná, vydaná mu na milost a ten pocit se mi nelíbil. Ani trošku. 
"O mě se nestarej, seveřane. Jen mě tam dostaň, co nejrychleji" Naléhavost v mém hlase byla stejná jako ta jeho před chvílí. Netušila jsem, co Nik dělá, co má v plánu, ale věděla jsem jediné. Zuří. Zuří do nepříčetnosti a nezastaví se, dokud mě nenajde. I kdyby to znamenalo porušit jeho přímé rozkazy. Zvedla jsem k němu pohled až ve chvíli, kdy se mě zeptal na plán. Prohlížela jsem si, jak mu oheň barví světlé vlasy do zlatova a odráží se v těch světlých očích, a tím jen potvrzuje jejich vážnost. Znovu jsem hlavu nesklonila, když jsem lehce přikývla. "Neměla jsem moc času na to si to do detailu promýšlet. Nemám žádný záložní plán. Chtěla jsem najít někoho od vás a všemi možnými prostředky ho přesvědčit, aby mi dal šanci.." Sklonila jsem pohled ke svým dlaním. Ne, rozhodně jsem neměla čas, když mi Nik oznámil, že odcházíme. Švédsko byla má jediná šance, jediné místo, kde hledat nebude. "Chci je využít k něčemu dobrému. Pro někoho, kdo je skutečně potřebuje.." Nevím, proč jsem měla pocit, že mě pochopí. Ale nelhala jsem mu. Přála jsem si dát svému životu nějaký smysl. Znovu jsem si ho prohlédla, snad jako už po sté. Netušila jsem, jak to s politikou ve Švédsku chodí, ale dle jeho schopností nemohl být řadovým vojákem. Musel být výš, a to znamenalo, že má šance je vyšší. Možná. Jen možná mi to dalo jiskru naděje a já se k ní odmítala upínat. 
"Nemám kam jinam jít. Tam se vrátit nemůžu a ani nehodlám." Pokrčila jsem rameny a odmítala je hrbit a dát na nich najevo tu zátěž, co jsem si sebou vláčela, to břímě viny z toho, že jsem opustila někoho, kdo mě zhýralým a nepochopitelným způsobem miloval. A já takhle milována být nemohla. 
"Řekni mi, když už teď vím, kdo jsi, Švéde.." Lehce jsem se ušklíbla. "Jaké je Švédsko? Nechci slyšet o politice nebo umístění, jen.. jaké to tam je? Jací jsou vaši lidé? Kromě paličatých a nedůvěřivých mužů s oblibou zachraňovat dámy v nesnázích" Věděla jsem, že mi nejspíš neodpoví, že v tom bude hledat háčky a tam jsem si jen povzdechla a zavrtěla hlavou. Chtěla jsem si to jen představit, místo, které se mi zdálo tak směšně nemožné a přitom.. "Na oplátku ti odpovím na cokoliv, co se zeptáš ohledně mě nebo Ruska" Pravdou bylo, že to byl tenký led, bylo to riskantní a ošemetné a nemůžu mu říct nic, co by jakkoliv ohrozilo mou identitu, Nika nebo jeho samotného. Ale hodlala jsem se snažit být upřímná, nabídnout mu tu důvěryhodnost, kterou zoufale hledal. Cítila jsem, že už nechci utíkat. Cítila jsem tu únavu z toho věčného strachu, co mě sžíral od doby, co jsem opustila Anglii. A věděla, že to bude jen horší. Ale já neselžu, nemůžu. Prostě nemůžu..

Sledoval jsem, jak ke mě posunula krabičku s jídlem a tentokrát jsem to byl já, kdo nad jejím chováním protočil očima. Hrdost je fajn vlastnost, ale ne ve chvíli, kdy jsi uprostřed lesa v zemi, která je zamořená chodícíma mrtvolama. I kdybych byl takový hovado, že bych si to snad fakt vzal, nepomohlo by mi, kdyby mě ona, hladová a slabá, nakonec stejně zpomalovala. Zákony lesa mluvily jasně a ona by se jim měla hodně rychle přiučit, jestli chtěla žít. Chyby se tady venku odpouštěly jen málokdy.
"Jez." podíval jsem se na ni s tím nesmlouvavým, zatvrzelým výrazem, jakože o tomhle fakt nebudu debatovat a dojedl svou porci. Žádnej zázrak, ale byl jsem najedený a víceméně spokojený. Přiložil jsem další polena, když natáhla ruce k ohni, vzpomněl si, jak byly studené a prokřehlé, díval se, jak se zachumlala do mého svetru, vážně, i to oblečení, které jsem jí dal, za moc nestálo. Musela jí být zima.
Ani já neuhnul pohledem, když konečně zvedla hlavu a zadívala se na mě. Tón jejího hlasu mě zneklidňoval, ten upřený pohled plný emocí, doslova jsem hmatatelně cítil tu naléhavost jejích slov, to, jak moc zoufale se upínala nejspíš k nejhoršímu plánu, jaký jsem kdy viděl a já se jí vysmál, ale když jsem se na ni teď díval, začínal jsem toho litovat. Protože zoufalí lidé dělají zoufalé věci a ona zoufalá byla. Netušil jsem proč, čeho se bojí, před čím nebo kým utíká, ale věděl jsem, že tohle nehraje. Tohle bylo skutečné, obavy a starosti, které jí vykreslovaly malou vrásku na čele, neklidný pohled, který klopila k rukám a já litoval, že jsem se choval jako necitlivý hajzl, protože co já o ní vlastně věděl.
"Chápu.." promluvil jsem nakonec, měl jsem se jí ptát na detaily, měl jsem chtít vědět víc, znát pravdu, jména, situace, pozadí, se kterým za mnou šla prosit o azyl, ale já nemohl a nechtěl, když každým gestem dávala jen víc a víc najevo, že mluvit nemůže. Možná kvůli bezpečnosti, možná to bylo příliš bolestivé nebo osobní, mohl jsem jen hádat, ale dneska už bylo až moc dramat na to, abych z ní páčil detaily. Vypadala stejně unaveně jako já, vyslýchat jí můžu i další dny. Chtěl jsem jí dát chvíli pokoj, protože její slova mnou rezonovala a já s tím souhlasil, sám jsem věřil, že své schopnosti musím používat, abych je ochránil, že je to moje povinnost. Zároveň jsem ale neměl tušení, jaké to je, když člověk nemá domov. Ať jsem si stěžoval, jak jsem chtěl, nadával na ně, vzdychal a byl otrávený, já ho měl, vždycky jsem ho měl, bezpečné místo, kam se vrátit, lidi, o které jsem se staral, ale kteří se na oplátku neváhali postarat o mě. Netušil jsem, jak člověk může žít s pocitem, že nikam nepatří. Byl jsem samotář, ale věděl jsem, kdo jsem. Možná proto jsem tu otázku nepokládal. Tu, která mě zajímala nejvíc. Kdo vlastně jsi? Protože se mi zdálo, že ona to o sobě nejspíš neví..
Když už mě po několikáté nazvala cizincem, Seveřanem či Švédem, nevydržel jsem to. "Theo." zamumlal jsem impulzivně, bez rozmyslu, bez strategie, prostě jsem jí nemohl říct své jméno a zároveň věděl, jak je hloupé nechat se oslovovat všemi těmi přídomky, které o mě nic nevypovídají. Nechtěl jsem jí lhát, ale tu přezdívku máma používala častěji než mé skutečné jméno, takže jsem tu pravdu prostě jen trochu poupravil. Zvedl jsem hlavu, odhašlal si a s lehkým ošíváním jí pohlédl do očí. "Jsem Theo, Vi." zopakoval jsem pevně i s vyslovením jejího jména. Vi. Hodilo se to k ní. Mělo to v sobě ukrytou nějakou poetičnost, a přesto to bylo tak tvrdé a rázné. Jako ona. Éterická kráska s ostrým jazykem. A otázkami, na které bych neměl odpovídat. A přece..
"Drsné." vypálil jsem o Švédsku to první, co mě napadlo. To nebyl žádný knižní obrat, byl to fakt, tak by to nejspíš vyjádřil každý Seveřan. Naše země byla krutá, připravená tě zabít, ale zároveň tě učila vážit si každé, každičké maličkosti. Možná proto můj výraz zjihl, když jsem se zahleděl kamsi do dáli, kde se rozprostíraly naše hory a lehce se zasnil. Myšlenkami jsem tam byl, v lese, hlubokém, tichém a nepřátelském, který mi byl druhým domovem, u jezera s nekonečnou, třpytící se hladinou, v horách, kde ledový vítr vyrvával člověku vzduch z plic. A přesto.. "Nádherné. Divoké.. lidi jsou stejní. Tvrdí, zocelení, chladní, když jsi pro ně hrozbou, laskaví, obětaví a loajální, když tě přijmou. Musíš to s nimi umět. Dlouho odmítají, ale když to překonáš, jsou jako psi. Věrní a oddaní." použil jsem Astridinu oblíbenou hlášku, ona měla psy vždy raději než lidi a podle toho, jak se člověk k nim choval, je taky soudila. To o nás vypovídalo hodně. Nebyli jsme žádný národ zabijáků a vrahů, nebyli jsme zvyklí si na něco stěžovat, my jsme s tím prostě mlčky neustále bojovali.
Pohlédl jsem na ni a trochu naklonil hlavu na stranu, nevěděl, co říct. Bylo tolik věcí, které jsem toužil slyšet, které jsem potřeboval vědět od někoho, kdo mohl mé spekulace potvrdit nebo vyvrátit. Stav armády, zásobování, úroveň zdravotnitví, sociální systém a v neposlední řadě samotní Seraphini. Byla cenným zdrojem informací, měl jsem na ní chrlit jednu otázku za druhou, ale já.. já prostě nemohl, ne teď, když se mi zdála ztracená a opuštěná ve světě, který ji odmítal jen proto, že se narodila na špatném místě. A já nechtěl bejt další, kdo jí to musí připomínat.
Oprášil jsem si ruce a prohrábl oheň, vnímal zvuky lesa, povědomé a uklidňující. Nakonec jsem na ni znovu pohléd, oranžové jiskry jí tančily v těch velkých očích a záře měkce dopadala na jemnou, porcelánovou kůži. "V Rusku lidé živoří, hladoví, umírají, zatímco Seraphini si žijí v luxusu. Proč se nikdo nevzbouří?"

Hřejivé plameny ohně mi přinášely to slastné teplo do zkřehlých prstů a já zjistila, že postupně opadá i má ostražitost. Že se nechám kolébat tím klidem, tím nepravidelným praskáním, zvuky lesa, které mě děsily stejně jako uklidňovaly. Cítila jsem únavu, únavu, která mnou cloumala, rezonovala, snažila se mě polapit. Ne fyzickou, na tu jsem byla zvyklá. Ale tou psychickou. Stále jsem se prala s myšlenkou, jestli Nikolay neměl pravdu. Byla jsem klidná, neochvějně rozhodnutá utéct, ať už to znamenalo cokoliv, ať už by mě to stálo cokoliv. Ale ten svět venku mnou otřásl. Otřásl se mnou svou nepředvídatelností, tou samotou, těmi sny, které mě sužovali jen víc a víc s tím, jak beznadějný a hloupý ten nápad byl. Přemýšlela jsem, jestli bych se neměla vrátit a ušetřit mu tak tu námahu s mým hledáním. Ušetřit nám oběma tu zdlouhavou cestu která stejně vedla jen k jedinému neodkladnému konci. Najde mě i na konci světa, tak proč utíkat? Ruce jsem sklonila ke kalhotám a opřela se o kolena zatímco jsem se naklonila blíž, všechna ta nejistota, nebyla jsem na to zvyklá. Nebyla jsem zvyklá na svět venku, a nebyla jsem si jistá, jestli on je schopen přijmout mě.
"Theo.." Sklouzlo mi ze rtů, když jsem k němu zvedla pohled a vítala změnu myšlenek. Líbilo se mi, jak znělo, bylo poměrně familiární, nebylo to jméno, které bych k němu přiřadila na první dobrou. Rozhodně ne k člověku, co mě před chvílí chtěl zabít. Ale k tomu, co se rozhodl to neudělat. K tomu to sedělo. 
Lehce jsem se pousmála, když mluvil o Švédsku, byl to úsměv zasněný, stejně jako smutný. Věrnost a slepou oddanost jsem znala, stejně jako loajalitu, kterou můj bratr přísahal jemu stejně jako mě. Nik byl věrný, byl oddaný, přes to všechno, přes tu radost i bolest, naše pády i vzestupy, to byl pořád ještě můj bratr, který mě chtěl chránit. Věděla jsem, že tam někde je. I přesto, že v sobě zabil všechno, co ho dělalo člověkem. 
Laskavost. Laskavost bylo to slovo co mě donutilo snít. Laskavost bych si přála poznat. Možná se na mě díval tím nedůvěřivým odtažitým pohledem, ale pokud jsou lidi ve Švédsku alespoň z poloviny tak laskaví jako ty, Theo, musím se tam dostat. Musím to zkusit. 
Mohl se zeptat na cokoliv, na obranu, mohl se mnou chtít probírat bojové taktiky, ale on to neudělal a mě to donutilo překvapivě naklonit hlavu na stranu. Olízla jsem si suché rty a prohrábla bílé vlasy. "Zkusili to. Vzbouřit se. Ale jakýkoliv odpor je v Rusku zadupán v zárodku." Pokrčila jsem rameny, jako kdyby masakr nevinných se mnou už dávno necloumal. Věděla jsem, kolik nevinné krve má Nik na rukou a nikdy nic neřekla. Dívala jsem se růžovovláskovi tvrdě a chladně do očí, protože pravda, kterou jsem pronášela, nebyla příjemná. "Seraphini chtějí vyhladit všechny lidi bez schopností. Prohlašují se za nadřazené bytosti. A tamní lidé jim to věří, dovolují, nemají ani na výběr. Myslí si, že je vůdce Seraphinů spasí, že je to jediná cesta. Poddej se a přežij. Žijí ve strachu ale i ve slepé víře. Není to hezké místo, Theo. Pro nikoho.." Mé oči potemněly, když jsem je od něj odvrátila a ustlala si na zemi vedle ohně. Věděla jsem, že nás čeká dlouhá cesta. 

A nemýlila jsem se. Nemýlila, když mě probudil s prvními ranními paprsky, které sotva prosvitli mlhavým oparem lesa a už mě hnal za ním. Byla to cesta úmorná, drsná a dlouhá. Nekonečné stoupání, kopce, krkolomné stezky, odpočinek jen na pár minut. Pár setkání s mrtvými, které Theo tiše a jednoduše zklikvidoval. Pozorovala jsem ho, stejně jako jsem věděla, že celou dobu po očku sleduje i on mě. Neodmlouvala jsem, nesnažila se s ním mluvit, když nechtěl, mlčení jsem znala, stejně jako ten ostrý vojenský pochod, to tempo, které dal a já s ním držela krok. Bolelo to, bylo to náročné, cítila jsem svaly, co se při každém dalším kroku napínaly, ale nic jsem neřekla, když jsem zrak upírala k těm zasněženým vrcholkům na východě. Tohle jsem znala, k tomuhle jsem byla cvičená a bolest ve svalech vítala, protože jsem ji tolik let neznala. Ne, můj každodenní tvrdý výcvik s Nikem přinášel své ovoce, když se další večer mihl s ránem a já stíhala to samé, mučivé tempo a věděla, že jen čeká na to, až promluvím, až ho poprosím o to, aby zpomalil. Ale já nehodlala zpomalit. Nemohla jsem se zastavit byť na jednu vteřinu. Prostě nemohla. A tak jsem kráčela dál, sledovala ta rozložitá záda, vítr, co rozfoukával Theovo růžové vlasy, dívala jsem se na jeho soustředěnou tvář, když zvedl ruku a zpozorněl a já namísto nebezpečí si na malou chvíli pomyslela, jaké by to bylo, nechat si ty jemné pramínky projet mezi prsty. Kousla jsem se do rtu a zavrtěla hlavou. Den se překlopil v odpoledne a já sledovala, jak uhnul z vyznačené lesní cesty. Nadzvedla jsem obočí, když jsem ho překvapivě následovala, a možná mu chtěla naznačit, jestli nejde špatně, ale to by se před námi za chvíli nesmělo rozprostřít velké skalní jezero. Skryté, ale krásné. Světlo se odráželo od tmavé neproniknutelné hladiny, vítr rozčísl jemné vlnky a já sledovala, jak Theo zkušeně znovu hledá další loď. A já po dlouhé době, prolomila to hrobové ticho. 
"Nauč mě to. Nauč mě s lodí, nauč mě lovit. Pokud mě Švédsko nepřijme, musím to zkusit jinak" Můj hlas byl rozhodný, když jsem přešla blíž k němu a nepřijímala námitky.

Byl jsem upřímně v šoku. Co chvíli jsem se pootočil a zkontroloval světlovlásku za svými zády, která sice šla celou cestu v závěsu, ale musel jsem uznat, že se drží fakt dobře. Ani nevypadala unaveně a nebudu zastírat, že jsem šel dost rychle, terén byl náročný a těžký, kopce nekonečné, stezky neschůdné a k tomu proměnlivé počasí, chvíli pálilo slunce, chvíli pršelo, všude bylo bahno a parno. Čekal jsem, že se zhroutí tak po hodině cesty, ale popravdě se mi někdy zdálo, že se na mě kouká dost netrpělivě a snad by šla ještě rychleji, kdyby to šlo. Pozvedl jsem obočí a neudržel ten pobavený úsměv, naštěstí už zády k ní, takže to neviděla. Šli jsme celý den, hlavně mlčky, párkrát jsem zastavil, když se mi zdálo, že je ještě bledší než obvykle a dopřál nám pár minut oddechu, ale chtěl jsem být doma co nejdřív. Kvůli bezpečnosti, kvůli pohodlí, možná prostě proto, s jakou naléhavostí tam chtěla být ona. Věděl jsem, že bych měl naléhat a donutit jí říct mi, před kým utíká, čeho se tak bojí, protože komu v Rusku by chyběla? Včera mi jen sama potvrdila, že Seraphinům na lidech nezáleží, takže co ji donutilo odejít? Vrtalo mi to hlavou a pokaždé, když jsem se podíval na její příliš vážnou tvář, jsem měl nutkání to na ni prostě vybalit, co ti udělali? Kdo? Proč jsi utekla.. Ale nakonec jsem ty otázky vždycky spolkl, protože.. já nevím, prostě jsem to teď nechtěl vytahovat. Obvykle jsem se nepříjemným věcem nevyhýbal, ale probouzela ve mě rozporuplné pocity už od začátku a já se teprve sžíval s faktem, že mi dělá společnost, i když body rozhodně uděluju za tichost a statečnost. Neznal jsem holku, která by si už dávno nestěžovala, že ji bolí nohy nebo jí slunce příliš spálí jemnou pleť, nebo že má hlad, popřípadě žízeň. Možná Astrid, ale u ní jsem někdy pochyboval, že je vůbec holka.
Nakonec jsem na sklonku dne uhnul z vytyčené cesty. Podle rostlin jsem měl tušení, že někde za obzorem by měla být voda a nemílil jsem se, když jsme za nedlouho zarazili na jezero. Možnost lovit vysokou tu sice byla taky, ale porcování jelena nebyla věc, kterou bych chtěl uprostěd ničeho dělat, protože krev lákala mrtváky a já se chtěl v noci vyspat. Sice jsem Vi nakonec napodobil a v noci to na chvíli zalomil, ale nebyl jsem tak důvěřivý pitomec, abych si tam dal suverénně spáneček na pána a v pravidelných intervalech jsem se budil, jen abych ji kontroloval a přikládal do ohně. Noci byly ještě relativně teplé, byly jsem od severu ještě pořádný kus, ale věděl jsem, že Dánsko už bude problém. Na spaní pod širákem s postupujícím podzimem jsme nebyli vybaveni. Ale teď jsem měl aktuálnějsí starosti a to rybaření. Jo. Lovit ryby na jezeře byl jackpot, klídeček a žádní mrtváci. Win win situace.
Došel jsem až na okraj mola a začal procházel vraky lodí a člunů, abych našel něco pojízdného. Vždycky se něco našlo a když ne, byla tu vesla. Člověk se musel umět přizpůsobit, ale to mi nikdy problém nedělalo. Jedna z těch bárek, menší člun, nakonec protestativně zahrčel, ale naskočil. Pousmál jsem se, avšak promluvila a přitáhla tak mou pozornost. Všiml jsem si, že tváře má jemně červené, trochu opálené a na nose jemné, světle hnědé pihy. 
"Myslel jsem, že bys radši zůstala na břehu a odpočinula si." sotva jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že jsem měl asi spíš mlčet, když na mě vrhla ten pohled, už jsem si stačil všimnou, že zachraňování jí spíš uráží než těší, tak jsem zvedl ruce v obrannéma zároveň smířlivém gestu a s pokrčením ramen nakonec krátce přikývl. "No tak fajn, fajn, ukážu ti to, je to hračka." pomohl jsem jí na vratkou loď, sám naskočil a odkopl nás od mola, loď se pohnula směrem od břehu a zvedla vlny křišťálově čisté vody. S rukama v pase jsem se rozhlédl kolem sebe, úplně nevěděl, jak a kde začít, na Severu jsem nikdy nikoho neučil řídit loď, prostě to všichni uměli, sám jsem si nepamatoval, kdo to naučil mě, ale nakonec jsem se rozhodl z toho nedělat vědu a mávnutím ji přivolal k desce s přístroji, které chaoticky poblikávaly, protože půlka věcí už zjevně nefungovala. "Je to jako řidit auto, ale musíš počítat s větší setrvačností a opožděnou reakcí lodě. Pojď se." postavil jsem ji ke kormidlu, postavil se za ní, protože tak jsem pohodlně dosáhl na všechno kolem a odkašlal si. "Kormidlo je jasný, tohle je řadička, má tři polohy, neutrál, dopředu přidáváš, dozadu je zpětnej chod, tím brzdíš. Nechceš do ničeho narazit a dáváš si pozor, abys vždycky jela proti velkým vlnám čelem, jinak by tě převrátily. Ne, že tady bys měla vlny čekat. Tak do toho, zkus to." zvedl jsem ruku a položil svou dlaň na tu její, která si nejistě ošahávala páku. Jemně jsem překryl její prsty svými a pomalu pohnul pákou dopředu. Loď znovu zaprotestovala, ale přeci jen se pohla proti proudu a plynule se rozjela směrem do středu. Pousmál jsem se, vítr jí čechral vlasy, lehce se mi vznášely kolem obličeje a já se neubránil lehkému naklonění hlavy, když jsem vnímal sladkou vůni vanilky smísenou s měkkou vůní půdy a mechu. A soli.
S odkašláním jsem ji zničehonic pustil a udělal krok vzad, potřeboval jsem si vytvořit trošku odstup, protože mě ta situace nečekaně přiváděla na nemístné myšlenky, ale v tu chvíli jsem ji nejspíš vylekal, protože pohla rukou dozadu a zpětný chod loď v mžiku zastavil a poslal zpátky, ale to i její těla na mě, když sebou cukla a spadla mi přímo do náruče. Zatraceně, tolik k tomu odstupu, když jsem ji teď držel oběma rukama a znovu si jen uvědomoval, jak je oproti mému tělu drobná a křehká, skoro jsem ji do svého stínu zavřel. Potřetí za poslední tři dny jsem ji držet tak těsně u sebe a prvně za tu dobu si v obavách uvědomoval, že se mi to líbí. Že toužím rukama zajet pod ten tlustý svetr a zjistit, jestli je kůže na jejím těle stejně hebká a hladká jako jemná kůže jejího obličeje. "Neříkal jsem to?" i když jsem se snažil, tón mého hlasu nebyl útočný, spíš trochu pobavený. Ujistil jsem se, že stojí pevně a radši ji pustil, protože když ke mě zvedla tvář, měl jsem nutkání tu svou sklonit a.. zapomeň!
Mezi tím, co nás zkušeně odvezla doprostřed jezera, jsem nachystal prut. Nesl jsem sebou v batohu skládací verzi sportovního kusu, na který rozhodně neulovíme desetikilého jesetera, ale siven nebo pstruh by taky ušel. Přivázal jsem ke kotvě lano a vyhodil ji z lodi ven. Nakonec jsem si sedl na okraj člunu a kývl, aby šla ke mě. "Tak jo, lekce rybaření začíná. Lovíš buď na přívlač, to znamená, že s tím prutem hýbeš a v podstatě hledáš. Nebo si jedeš na pohodu na položenou, nahodíš, pozoruješ, hlídáš a čekáš. Návnadu volíš podle toho, co lovíš, ale když nemáš na výběr.." sáhl jsem do batohu a vytáhl kus chleba, smíchal s kousky naloženého masa a udělal kuličku. "Prostě dáš, co máš." podal jsem jí kuličku i prut s háčkem a skoro líně se uvelebil na místě. "Nabodni návnadu, chyť si to, ať se ti to nezamotá do oblečení nebo vlasů, pak to prostě nahoď dál od lodi a čekej." lehce jsem se pousmál, ani rybařit jsem nikoho neučil, ale po dlouhém dni chůze a zarytého mlčení jsem si, ač jsem si to nerad přiznával, odpolední slunce, rybaření a tu holku s lehce opáleným nosem docela užíval.

Upřímně jsem na jeho slova o tom, že bych měla sedět a že on to zvládne byla překvapivě připravená. Snad i proto jsem vzdorovitě pohodila hlavou a s bradou hrdě vztyčenou prostě nastoupila na tu vratkou loď. Ale překvapená jsem byla nejspíš z toho, že nebojoval o svou pravdu tolik, jak jsem čekala. Sjela jsem ho podezřívavým pohledem, chytila se zábradlí, protože mě pořád ještě ta nestabilita překvapovala, než jsem se dostala k tomu řídícímu panelu. Dívala jsem se na všechny ty tlačítka s nakrčením obočí a stejnou nedůvěrou jako v tu pozici, kdy jsem k němu byla otočená zády. Znervózňovalo mě to. A ne jenom proto, že jsem mu uprostřed jezera vydána na milost, že mu nevěřím prostě už jen z přincipu že on nevěří mě, ale i kvůli té náhlé blízkosti. Doslova jsem i přes všechny ty vrstvy oblečení cítila to teplo, co z něj sálalo. Ten hlas, hluboký, ostrý a přesto jemný, dech, co mě šimral na krku, když se naklonil a ukazoval mi řízení, které jsem poslouchala a přesto byla myšlenkami docela jinde. Neubránila jsem se pohledu na jeho tvář, která byla tak blízko, a já téměř instinktivně pootočila hlavu, abych si ho prohlédla detailněji, shlédla na jeho ruku, co svírala tu mou s takovou jistotou.. A pak to završila tím, že jsem skončila v jeho náručí. Ne, nebyl to plán, když mě zaskočil tím náhlým krokem vzad a já byla přesvědčená, že se něco stalo. Ale ne, nebylo to auto, když jsem instinktivně zařadila a plácla sebou dozadu. Zadrželo mě ovšem jeho tělo, bylo pevné, jako skála, jeho blízkost slibovala bezpečí, když jsem se mohla bezpečně schoulit do té nabízené náruče a nechat se jí kolébat k tomu pocitu, že celý svět může hořet, ale mě to bude jedno. Pootevřela jsem pusu, ale znovu ji zavřela, zavrtěla hlavou, odmítala si dělat iluze na něco, co je nejspíš čistě jen iluzí, domněnkou a přáním. Možná jsem prostě až moc toužila po té červené knihovně, možná jsem moc dlouha žila jen se svou hlavou, která už odmala snila o všech těch životech, které jsem nikdy nedostala šanci žít. 
"Kdybys sebou tolik nešil.." Zabručela jsem na oplátku, ale postrádalo to tu ostrost. Uklidnila jsem se ale tím, když jsem se od něj znovu oddálila, že jsem si v hlavě jako správný voják přemítala jeho pokyny a dovezla nás už téměř bezpečně doprostřed. Chtěla jsem se naučit rybařit, ačkoliv když mi podal prut a já po očku sledovala tu jeho otevřenost a klid, kterým mě vyváděl z míry, protože polevoval v ostražitosti a vidět ho v jiné než napjaté pozice bylo zvláštní. Jeho obličej byl zvláštně uvolněný a já namísto správného házení se soustředila jen na to, jak by vypadala, kdyby se usmívala. Kdyby byla bezstarostná. Kdyby.. 
Sledovala jsem, jak návnada spokojeně zaplula do vody. Nejspíš bych se i pochválila za dobře odvedenou práci, když jsem se sklonila, abych prut zahákla na připravené místo a nemusela u toho celou dobu stát. Ale nejspíš jsem si byla až příliš jistá, když něco do lodi z druhé strany prudce narazilo, tupý náraz, nejspíš mrtváci, kteří ve studené vodě nedokázali fungovat, a tak se často stávalo, že se pohybovaly jen jako těžké závaží, co občas vyplulo na povrch. Tak či tak, bylo to jedno, co to bylo, když mě to vytrhlo z rovnováhy, stejně jako prut, který se rozhodl zrovna zatahat a já, abych ho neztratila a nezahodila tak naši jedinou šanci na jídlo, šla prostě a jednoduše za ním. 
Balanc, podělanej balanc, se kterým jsem bojovala od svého uzdravení, loď, co rozhodně nebyla stabilní s tím, jak se kývala ze strany na stranu a mé vratké nohy i touha po tom neztratit tak důležitou věc byla příčinou, proč jsem skočila ve vodě. Uprostřed jezera na severu! 
Ucítila jsem to téměř okamžitě, možná jsem znala nějakou čubičku, ale rozhodně nás v příručce Seraphinech neučili závodně plavat. Ale nešlo o to. Voda nebyla příčinou toho, proč jsem se potápěla a zoufale hledala možnosti se něčeho chytit. Ale ten chlad. Ledová voda na kterou jsem nebyla připravená a která mě okradla o všechny smysly i schopnosti. Která mě přikovala na místě, brala mi dech, lepila mi oblečení k tělu a dělala ho jen nesnesitelnějším závažím. 
"Theo!" Jako kdyby mě neviditelné ruce stahovaly pod tu hladinu téhle ledové nestvůry a já byla příliš otupělá na to se bránit. I když jsem ze všech sil chtěla.

Čekal jsem klidné odpoledne, nahodila to jako profesionál, z toho koukal pstruh a teplá večeře, fakt jsem si říkal, že už si oba zasloužíme trochu štěstí a klidu, ale v tu chvíli se loď zakymácela. Nic hrozného, to se stávalo pořád, člověk musel být na lodi prostě ostražitější a vědět, jak rychle najít těžiště, ale Vi nebyla někdo, kdo na lodi prakticky vyrostl jako já. Čekal jsem, že se mi svalí k nohám, ale ten prut jí zjevně přišel natolik důležitý, že kvůli němu.. skočila do vody? Upřímně chvíli jsem prostě nevěřícně zíral na rozčeřenou hladinu, dokud nevyplavala, to mi na rtech pohrával pobavený úsměv, přece jenom pardón, ale ta situace byla fakt komická! Asi bych se začal smát nahlas a pronesl něco o tom, že má asi velkej hlad, ale uvědomil jsem si, že výraz v její tváři není pobavený ani překvapený. Ne, v té tváři bylo něco jiného. Byla vyděšená.
Nezareagoval jsem hned, vůbec mě to nenapadlo, ale když promluvila, když tím slabým hlasem zoufale pronesla moje jméno, nepřemýšlel jsem, nezvažoval následky, nevymýšlel strategie, moje tělo se pohnulo samo, naprosto instinktivně jsem překonal okraj loďky a skočil po hlavě přímo za ní. Voda byla chladná, náraz do vodní hladiny byl jako prorážet ztuhlými prsty led, ale ten pocit, kdy se mi zdálo, že mě do těla bodá tisíce jehel, jsem překonal během vteřiny. Nejen proto, že jsem do vody u nás v lesích spadl už mockrát, ale hlavně protože jsem měl cíl, který odváděl mé myšlenky naprosto od všeho. Všechny ty pochybnosti a nejistota, nedůvěra, kterou jsem v ní měl, ty myšlenky o zradě a špionáži, sakra, vůbec nic z toho jsem v hlavě neměl, když jsem pažemi rozrážel vodu, dokud jsem se nedostal až k ní, k tomu tělu, které se tak zoufale snažilo udržet nad vodou, drobné, lehké, když jsem ji pevně chytil kolem pasu a vytáhl ji nad hladinu.
"To je dobrý, jsem tady." promluvil jsem, abych ji uklidnil, drkotala zuby, ale já na ten chlad nemyslel, nemohl, protože jsem ji musel dostat do bezpečí. Nepouštěl jsem ji, stále ji jednou rukou držel blízko u svého těla, aby se udržela nahoře, zatímco jsem plaval zpět k lodi. Možná jsem měl obavy, ale vyhouplnout ji zpět na palubu bylo snadné a rychlé, i když měla oblečení nasáklé vodou. Vytáhl jsem se přes okraj za ní, teprve teď jsem začínal vnímat vítr, který mi narážel do zkřehlé kůže, ale i přes to jsem se nad ni naklonil, byla úplně bílá a promodralé rty se jí chvěly.
"Vi,.. Vi! Jsi v pořádku?" položil jsem jí dlaň na tvář, z vlasů mi kapala voda a svážela se po její tváři, nesnažil jsem se krotit ten starostlivý výraz, když jsem se sklonil ještě blíž k ní, prsty vpletl do těch dlouhých, mokrých pramenů a nespouštěl z ní oči. Její kůže byla studená, ale hrudník se zvedal. Zase ležela pode mnou, ale tentokrát jsem emoce ve své tváři neskrýval. Tentokrát jsem o ni měl prostě strach, jakkoliv hloupé a naivní to bylo. Bylo.. ale přesto jsem to cítil. Přesto jsem netoužil po ničem jiném, než aby otevřela ty chrpové oči a já věděl, že bude v pořádku.