Opuštěný přístav

Nemyslela jsem si, že by to byl konec. Nebo možná? Potom by byl ale pěkně stupidní. Heh, co bys na to řekl Niku teď? Že jsem hloupá, to ano. Rozhodně jsem nehodlala připustit, aby byla tohle konečná, už jen tím, že jsem jako pitomec skočila do vody téměř dobrovolně, když jsem i teď pevně svírala prut v prstech. Ale nečekala jsem, že to bude takové. Že mě to ochromí stylem, kterému jsem nerozuměla. Že se znovu dostanu do fáze, kdy pohyb bude problém, bude omezený, i když jsem se marně pokoušela vymanit a hýbat se. Zaplavil mě šok, šok z ledové vody, šok ze vzpomínek na dítě, které nechtělo nic víc než jen poznat svět tam venku. Objala a spoutala mě bezmoc, úzkost, tvrdě a dost jasně a já měla pocit, že se topím jen víc, čím déle jí propadám. 
Ale nenechal mě padnout. Ne, když se do mě zas a znovu zaklesly ty pevné paže a vytáhli mě na hladinu. Nečekala jsem to, když jsem ležela na zádech. Zima byla nepříjemná, vlezlá, cítila jsem ten chlad, co zalézal do každého místečka a okrádal mě o to cenné teplo. Ale nebyla to zima, díky které jsem se chvěla. Cítila jsem tu dlaň na své tváři, kapky vody, co se mi svážely po obličeje a dopadaly na něj v pravidelných intervalech. Nechtělo se mi vracet se z toho bezpečného místa, kam se má mysl uchylovala vždycky, když tomu čelila. Vždycky, když čelila bolesti, těm krutým ranám, které mě měli zocelit. Když čelila té samotě, té bolesti ze ztráty bratra, který pro mě byl vším, z výčitek, když jsem zas a znovu léčila monstrum nebo přihlížela vraždám. Bylo to mé místo a já se z něj nechtěla vracet. Ale přesto se vrátila, když jsem slyšela ten hlas, zamračila se, ošila se v jeho sevření, ale otevřela oči a dívala se do té ustarané tváře. Do těch starostlivých očí ve kterých se odrážela jedna emoce za druhou. Dívala jsem se na něj, naprosto konsternovaně. Ignorovala zimu, co se mě snažila polapit, ignorovala, že bychom se měli okamžitě převléct a zahřát. Ne, já se třásla kvůli jeho blízkosti. Kvůli tomu, co se mnou blízkost jeho těla dělala. Co se mnou dělaly ty světlé oči, co se na mě dívaly a já v nich viděla víc, mnohem víc než v kterýchkoliv jiných. Sice jsem nesnášela, když mě muži zachraňovali a pak s tou svou hrdostí poučovali. Ale on mě zachránil, i přesto, že jsem se ho pokusila zabít, dvakrát. Zachránil mě znovu, i když jsem byla nevyzpytatelný nepřítel, i když mi nevěřil a i když jsem ho mohla v tenhle okamžik zabít stejně rychle jako on mě. 
Ale ty oči, ta blízkost, tělo, co mě krylo před větrem. Kdo jsi byl, Theo? Kdo jsi? Potřebovala jsem to vědět. Proč to udělal, proč byl laskavý k cizincům, proč nezanevřel na svět jako všichni ostatní. Nedokázala jsem tomu vzdorovat, tomu, co se roztančilo v mém srdci i mé duši, když byl blízko a zalil mé tělo tím hřejivým pocitem oproti té chladné smrti. Neměla jsem to dělat, sakra, neměla jsem na to vůbec ani myslet, ale to, co bych měla nebo neměla dělat dávno přestalo dávat smysl. Zvedla jsem svou ruku jen abych ji položila na jeho tvář. Zvedla i druhou, a položila mu ji zezadu na krk, konečky prstů se dotkla těch růžových vlasů. Možná chtěl něco říct, netuším. Možná jsem měla něco říct já, ale namísto toho jsem si ho tím jediným pohybem přitáhla blíž a otřela se rty o ty jeho. Neodtáhla jsem se, jak bych měla, nedívala se zmateně do jeho očí, když jsem to udělala znovu. Když jsem ho znovu políbila, protože jsem to udělat chtěla. Chtěla jsem to udělat už tak dlouhou dobu. Protože jsem dávno věděla, že ten pocit, co tak vehementně ignoruji, je skutečný. A možná mě od sebe odstrčí, možná tohle, co jsem udělala, zničí veškeré mé šance na život. Ale není život o tom žít, teď a tady? A já to chtěla. Zatraceně moc jsem chtěla líbat tohohle cizince uprostřed ničeho a nebát se pocitů, které mě zaplavily. Už jsem odmítala být svázána jakýmikoliv pravidly, byla jsem svobodná. A radši udělám něco, co chci, než žít navždy s pocitem, jaké by to bylo..

Konečně otevřela oči a já si úlevně vydechl. Vážně mě vyděsila. Zachránit ji před zastřelením a mrtváky a pak ji nechat se utopit uprostřed klidného jezera? To bych fakt stál jako zachránce za hovno! Dívala se na mě tím pohledem, který jsem nedokázal rozklíčovat, neměl jsem tušení, na co myslí. Měl jsem ji utěšit nebo jí vynadat? No nadávat jsem mohl leda sám sobě. Měl jsem jí pustit, to bylo jasné, ale já z nějakého důvodu stále setrvával v její blízkosti, stále jako bych se bál, že najednou oči zase zavře, jako bych ten moment prožíval znovu a znovu. Nedávalo to smysl, nemělo mi na ní záležet, vůbec jsem ji neznal a ano, pravděpodobně bych tam skočil pro každého, jenže já cítil strach, hmatatelný a reálný, když se jí jemně chvěly ty promodralé rty a dívala se na mě tak nechápavě. Ale to nejspíš i já, když se rukou dotkla mé tváře, tou druhou mě polechtala na krku a najednou mě k sobě přitáhla a já se nebránil. Vůbec jsem se nebránil, když se její rty otřely o ty mé a ona se na mě podívala, ten pohled byl rozhodný, ten první polibek byl možná jen vyústěním situace, když jí šlo o život, ale jak jsem si měl odůvodnit ten druhý? Jak jsem měl sám sobě vysvětlit, že mě ani nenapadlo ji od sebe odstrčit?
Odstrčit? Ne, to já zavřel odevzdaně oči a polibek jí oplatil, moje ruka sklouzla po jejím těle až k těm bokům, když jsem ji bez přemýšlení přitáhl k sobě ještě blíž, to já jemně vsál její spodní ret a jazykem propátrával ta zapovězená ústa. Měl jsem jí pustit, měl jsem dělat, že se nic nestalo, měl jsem si držet odstup a dávat si na ni pozor, tak proč jsem u toho nedokázal myslet, proč jsem prostě jen chtěl zapomenout na všechno v těch horkých polibcích? Nemohl a nechtěl jsem s tím bojovat, s pocitem, který najednou vytryskl a zaplnil každou buňku mého těla, nemohl jsem to ignorovat, nemohl to popírat, když jsem ten polibek prohloubil a cítil, zřetelně cítil, že chci víc, mnohem víc. Rukou jsem vklouzl pod vodou nasáklý svetr a dotkl se alabastrové kůže na jejím břiše. Byla ledově chladná a já se rozhodl nechovat jako hovado, když jsem se od ní nespokojeně odtrhl. Přesto jsem zůstal jen pár centimetrů od její tváře, stále jako bych odmítal otevřít oči a vrátit se do reality.
"Zapomněl jsem ti říct,..." zamumlal jsem tiše a konečně otevřel oči, neuhnul, nesnažil se tomu utéct, když jsem hrdě opětoval ten její intenzivní pohled a na mé tváři se objevil líný, ledabylý úsměv. "..mám v batohu ještě náhradní prut."
S tichým uchechtnutím jsem se konečně zvedl na loktech, abych jí dal trochu životního prostoru, i když se mi z její blízkosti nechtělo. Mnohem víc jsem toužil zase v pažích poklesnou a prostě pokračovat tam, kde jsem přestal, jenže ta část mozku zase na chvíli nahodila systémy a já věděl, že ležet tady a hrát si na romantiku je až příliš nebezpečné.
"Jsi v pořádku? Měli bychom se usušit." poznamenal jsem, když jsem si zajel rukou do vlasů, až se kolem roztřískla sprška vody. Pravidla lesa se nedala ignorovat a pozdní odpolední slunce nám těžké nasáklé svetry nejspíš nevysuší. Nejspíš ani oheń. Neměl jsem v batohu už žádné náhradní oblečení a jít nějaké hledat do vzdálené vesnice bylo riskantní a nepraktické. Zbývala jen jedna možnost a já se zdráhal na ni myslet, zvláště pak proto, že každý pohled, který jsem světlovlásce věnoval, mě nutil myslet na to, jak chutnají její rty a že udělat tu možnost, kterou jsem se bál vyslovit nahlas, chci vlastně udělat ze všeho nejvíc. Oba jsme se museli zahřát. Ale já si to popravdě radši ani nepředstavoval, protože jsem měl pocit, že to rozhodně, rozhodně nemůžu zvládnout s nadhledem a bez reakce určité části svého těla. Takže velký Mathias Mikkelen nejspíš zemře na podchlazení, protože sakra co jiného mi zbývalo?

Až později jsem si uvědomila, že udělal přesný opak toho, co jsem čekala, že udělá. Že namísto toho prudkého odtrhnutí, toho odstrčení a nechápavých pohledů to byly jeho rty, co se jen znovu pohroužily do mých a já kompletně přestala myslet. Neexistovalo nic, nic jiného než jen to vzrůstající vzrušení, jen ta naléhavost, se kterou jsem si ho k sobě tiskla víc, co jsem mezi prsty svírala ty jemné mokré prameny vlasů, vnímala jeho vůni a ignorovala zimu. Protože chlad a možné utonutí má mysl už dávno vypustila z hlavy, když se mi podbřiškem rozlévala to neznámé, příjemné teplo. Bylo to naprosto proti všem logickým úvahám, to, co udělal on, to, co jsem začala já. Nedávalo to smysl, aby se líbal s nepřítelem stejně jako já s jediným člověkem, který mě může dostat tam, kam jsem potřebovala. Byla to hra? Zkouška? Nevím, z mé strany rozhodně ne. Všechny ty pochyby, co se objevovaly a znovu mizely s tím, jak jsem mu prsty zabloudila na záda. Vůbec se to nerovnalo všem těm románům, které jsem četla z té rozlehlé knihovny a schovávala je v pokoji hned vedle umění taktiky a strategie, jak mě nutil číst Nik. On by nic z toho nechápal, nutil by mě zapomenout, uštědřil by mi takovou lekci, která by mi tyhle nesmysly naprosto vykouřila z hlavy. Nechápal by nic z toho, jak moc jsem se cítila volná ve chvíli, kdy jsem byla v objetí tohohle cizince. Thea. A já ten pocit chtěla zažít znovu. 
Stejně jako on jsem se nerada odtrhávala, snad i proto celkem nespokojeně a na jednu stranu i nevěřícně otevřela oči a snažila se rozluštit příčinu toho, proč přestal. Dívala jsem se do těch světlých očí, které ale neuhýbaly, které se nesnažily dělat, že se to nestalo, které se od toho neodvracely. Jenže pak se na jeho tváři objevil ten líný úsměv a já se zamračila snad ještě víc, když jsem ho pěstičkou bouchla do zad, byla jsem naštvaná a chtěla po něm nejlépe něco hodit, ale nakonec jsem si jen odfrkla a protočila očima. 
"Vidíš a já si k srdci tolik brala všechny ty nekončící přednášky o přežití v divočině, shánění jídla a omezeném času." Lehce jsem se ušklíbla, pozorovala jeho tvář, když se odklonil, ta vzdálenost, co se mezi námi objevila, když jsem svěsila prázdné ruce k tělu a pocítila nutkání se ho dotknout znovu.. A znovu. Ale i já si moc dobře uvědomovala, že pokud se brzo nezahřejeme, hrozí nám kolaps, který nepřipadal v úvahu. Snad i proto jsem jen stroze přikývla, než jsem vyskočila na nohy, snažila se potlačit třas v rukou, když jsem se chopila ovládání člunu a s tím potutelným úsměvem, který jasně značil, že mě to naučil ovládat dobře, nás dostala na břeh. Nejenom, že se les začal pohroužet do tmy, ale přihnal se i ostrý vítr, který se zařezával jen víc a víc do toho již zkřehlého těla. Věděla jsem, že omrzliny si nevyléčím, snad i proto jsem pro jednou bez odmlouvání poslouchala jeho jasné a strohé rozkazy, když jsme po nějaké době našli jeskyni, co by nás dokázala skrýt před větrem a dobře nás ochránit před tím, co by se nás mohlo pokusit sežrat. A to nemluvím jen o mrtvých, které Theo dostal pár ranami pryč. Sklonila jsem se a připravovala věci na oheň, protože ten mohl být naší jedinou možností. Zvláštní, nikdy jsem oheň nepřipravovala, vážně jsem to ani neuměla, ale stačilo pár dní, pozorovat jeho šikovné ruce, viděla jsem ho to dělat už několikrát, a jestli jsem v něčem byla dobrá, tak v rychlém učení. Bylo to pro mě všechno nové, spaní na tvrdé zemi, díky které mě bolela záda, kručící žaludek, který protestoval a chtěl jen víc a víc. Bylo to něco jiného než všechna jídla, co nám servírovali div ne na zlatých podnosech na základně, něco jiného než pohodlná postel v celkem slušně zařízeném pokoji na Velitelství. A rozhodně jsem byla zvyklá na topení než na tohle. Ale rozhodně mě to ani v jenom nedokázalo zastavit. Naopak, vítala jsem šrámy ve tváři, vítala jsem bolest a únavu, protože to znamenalo, že to má smysl. Že to zvládnu. I bez tebe, Niku. 
Vyhlédla jsem do tmy za svými zády, když jsem z Theova batohu vytáhla provázek co používal na zvonky a zahákla ho do příhodných míst nad provizorní ohniště. Dal se do mě chlad, jasně mě bodal do každého místa v těle, cítila jsem prsty, co téměř odmítaly spolupracovat, i když jsem si je v pravidelných intervalech zahřívala dechem. Nemohla jsem v tom oblečení strávit ani minutu, když jsem jednu vrstvu po druhé sundávala, rozvěšovala na napnutý provázek až jsem skončila kompletně nahá a vítala to víc, než jen ten chlad, co prostupoval z vodou nasáklého oblečení. Objala jsem se rukama a otočila se ve chvíli, kdy jsem zaslechla kroky. Dlouhé sněhově bílé vlasy mi v nepravidelných loknách spadaly přes prsa až k bokům, takže zakrývaly většinu, ale přesto. Ne, nečervenala jsem se, nesnažila se z té situace něco vytěžit. Tady skutečně šlo o přežití. Přesto jsem se neubránila všem těm postranním myšlenkám na to, co jsem hodlala říct. 
"Musíme se svléct. Osušit oblečení a zahřát se." Věděla jsem, že ví to samé. Ale přesto to nebylo tak jednoduché, jak to znělo. Krátce jsem se pousmála. "Vypadá to, že si brzo ze zachraňování nepřátel uděláš zlozvyk.." Možná lehké rýpnutí. Možná spíš poděkování. Nevím, cítila jsem tu napjatou atmosféru kolem. Pohled jsem sklonila k ohništi a dřevu v jeho rukou, než jsem si rukama přejela po chladných pažích. "Myslím, že by ses měl také svléknout.." Můj hlas byl jasný, ale nezastavila jsem oči, co se k němu zvedly s očekáváním, nejistotou, ale i něčím, co jsem nedokázala popsat. Něčím, co mi zas a znovu rozvibrovalo všechna ta citlivá místa a já nevěděla, co si o tom myslet. Co to znamená..

Hledání dřeva mi zabralo mnohem déle času, než bylo skutečně nutné. Upřímně se mi za blondýnkou nechtělo vracet, protože jsem věděl, že mě čeká nepříjemný rozhovor. Jak se sakra holce říká, aby se svlékla a vlezla se mnou do spacáku, aniž by to nevyznělo jako laciná nabídka zoufalého sexu uprostřed divočiny? Navíc po tom, co jsme se líbali? A co to vůbec znamenalo? Fakt jsem nebyl dobrý ve čtení situace nebo myšlenek druhých lidí a už vůbec ne ohledně vztahů a podobných blbostí. Neříkám, že jsem nikdy holku neměl, ale ve skutečnosti to byla prostě jednorázová záležitost, kdy jsem potřeboval vypnout a zapomenout a těm holkám nikdy nic nesliboval. Neměl jsem na vztahy čas ani sílu, nechtěl dalšího člověka, na kterém mi záleží a o kterého se musím bát nebo starat. Máma pořád naléhala, ať už si konečně najdu nějakou hodnou a pracovitou, co by mi pomohla, ale já nestál o tuctovou puťku, která mi doma uklidí a navaří a spořádaně bude čekat, až se vrátím domů. Takových byla plná vesnice, ale já chtěl někoho.. 
Zahleděl jsem se do měkké záře vycházející z jeskyně a povzdechl si. Necítil jsem prsty na rukách a uměl si spočítat, za jak dlouho budu mít následky z omrzlin. Byl čas postavit se k tomu čelem a prostě to vyřešit jako dospělí. 
Dva klacky mi vypadly z ruky, zbytek jsem zvládl tak nějak pochytat, když jsem uhnul pohledem a zahleděl se do rohu jeskyně, zatímco moje srdce dělalo kotrmelce a malej Maty se probouzel k životu. Sakra, ona je nahá!
"Už jsi se svlékla.." kontatoval jsem přiškrceným hlasem. To jsem nečekal. Možná vytáčky, stydlivé klopení očí, přednášku o udržení tepla, ale rozhodně ne, že přijdu a uvidím tu nádhernou holku úplně nahou s tím naprosto klidným pohledem, jak si mě prohlíží a sama mě vybízí, ať se svléknu. Do prdele! Chtěl jsem se uklidnit, ale jak jsem to měl sakra udělat, když si tam stála jako éterická víla, ty krásné vlasy jí zakrývaly jen to nejnutnější a moje představivost jela na plné obrátky? Předtím jsem neměl čas si jí prohlížet a potom tahala můj svetr, no tak, tohle nebylo fér! Měla mi dát čas se s tím nějak srovnat a nějak se na to psychicky připravit, jak mám asi vysvětlit tomu dole, že se nekoná to, co si zjevně myslí, že bude následovat?!
"To nebylo kvůli tobě, už jsem nutně potřeboval sprchu." promluvil jsem nakonec s těžko uvěřitelným zasmáním a radši šel složit to dřevo k ohni, nemohl jsem jí opětovat pohled, protože oči mi stále klouzaly tam, kam by teda rozhodně neměly! Ale tak sakra jsem chlap, nemůžu to prostě ignorovat! Nehledě na to, že jsem cítil vzrušené zacukání, když mě nakonec vyzvala, abych se svlékl taky. Jako jasně, dávalo to smysl, ale moje hlava to prostě nemohla pobrat bez toho sexuálního kontextu, prostě sorry, ale ne, nešlo to!
Přihodil jsem do ohně nějaké dřevo, prohrabal ho, pro jistotu ještě jednou, ale nepřišel jsem na nic geniálního, co by tuhle situaci zachránilo a tak jsem nakonec vstal, otočil se k ní čelem a mermomocí se nutil dívat se jí do tváře. Dal jsem si ruce v bok, ale nakonec si jednou prohrábl ještě vlhké vlasy a uvědomil si, že prsty mám stále ztuhlé a zkřehlé. Olízl jsem si suché rty a podíval se jí trochu nejistě do očí.
"Jo no.. mám jen jeden spacák." ta věta zůstala viset ve vzduchu jako Damoklův meč a já ji chvíli nechal zpracovávat ten fakt. Jeden spacák. Dva lidé. Mokré oblečení.
Nakonec jsem si promnul kořen nosu a rozhodl se k tomu prostě postavit jako chlap, protože jestli jsem nechtěl zemřít na podchlazení, asi budu muset nějak zvládnout fakt, že mi bude stát před holkou, co se mi očividině fakt hodně líbí! Otočil jsem se k ní takticky zády a třesoucíma se rukama, což jsem hodlal svádět na zimu, jsem si začal rozepínat bundu. Stáhl jsem ze sebe svetr i promočené tričko a nakonec i kalhoty a všechno rozvěsil stejně jako ona na provázek nad ohněm. Chtěl jsem jí pochválit za chytrý nápad, ale upřímně nechtělo se mi radši na ní teď koukat, když jsem věděl, že nejsem rozhodně na konci. Nestyděl jsem se, nešlo o tohle, tělo bylo tělo, neviděl jsem nic špatného na tom svém ani jejím, problém nebyl v něm, problém byl v mé hlavě, které jsem nedokázal vysvětlit, že si nemůže představovat věci, které bych rozhodně dělat neměl. Třeba to, jak jsou ty vlasy hebké na dotek. Jak by mi protekly mezi prsty, až bych jí je přehazoval na hladká záda. Jak chutnají její polibky jsem už věděl, ale jak chutná ta porcelánově bílá kůže? Chtěl jsem slyšet její hlas protkaný vzrušením. Chtěl jsem dlaněmi laskat ta dokonale pevná ňadra, sjet konečky prstů po štíhlém břiše a pak..
Hlasitě jsem si odkašlal a prostě si sundal i poslední kousek oblečení, protože po poslední myšlence jsem věděl, že už nic nezakryju, i kdybych byl Matka Tereza. 
Rychlými kroky jsem přešel k batohu, vytáhl z něj spacák a položil ho na zem dál od ohně, rozepl ho a konečně se na ni podíval, když jsem se do ní zaklesl tím jasným pohledem a kývl, aby tam sakra vlezla a celá ta situace byla za námi. Snažil jsem se na ni nekoukat, nechtěl jsem ji uvádět do rozpaků a nechtěl jsem sám sebe ještě víc stresovat, protože jsem už teď věděl, že to bude hroznej průser. Nakonec jsem se pevně nadechl a vlezl do toho úzkého prostoru k ní. Instinktivně jsem ji k sobě přitáhl, dlaněmi putoval po těch hubených pažích na její ramena a pak jsem sklouzl na záda, jednu nechal na lopatkách a druhou jí položil na kříž, palcem jsem se dotýkal křivky jejího pozadí a uvědomil si, že stále zadržuju dech. Ta prsa, o kterých jsem ještě před chvílí snil, se teď dotýkala mého hrudníku a já zavřel oči a pokusil se napočítat do deseti, ale ani kdybych si přeříkal čísla od nuly do nekonečna, nedokázal bych přimět své tělo, aby tak zběsile nereagovalo. Protože voněla sladce a při každém nádechu se ke mě tiskla víc a víc.
"Hele, nechci, aby sis myslela, že.. nehodlám to nijak zneužít, jasný? Je to čistě v rámci přežití." zamumlal jsem, její vlasy mě šimraly ve tváři a já věděl, že mě čeká jen další bezesná noc. Ale teplo z jejího těla bylo uklidňující a příjemné a já cítil, bytostně cítil, že přesně tohle jsem chtěl od té chvíle, kdy na mě prvně upřela ty chrpově modré oči.

Sledovala jsem, jak přikládá do ohně a dlaněmi, kterými jsem se stále objímala, jsem si znovu přejela přes holé paže a snažila se do nich vštípit aspoň trochu tepla, ale marně. Věděla jsem, že tahle noc bude hrozná, náročná a téměř nemožná bez toho, aniž bychom použili jeden druhého k přežití. Snad i proto jsem se na něj dívala tak klidně, snad i proto ignorovala všechno, co se mi honilo hlavou a nebyly to myšlenky na přežití, ač jsem se snažila všelijak. Přemítala jsem, co mu tak dlouho trvá, jestli mě vůbec slyšel, když jsem si všimla, jak si znovu vjel prsty do vlasů a přistihla se, že ten nenucený pohyb naprosto fascinovaně pozoruji, v kombinaci s tím jeho pohledem byl totiž dokonale, ale dokonale vystřižený z nějakého filmu, a já prostě jen chtěla, aby se v jeho očích mihlo k tomu i něco jiného než jen ten řád a jasnost. Zamrkala jsem, snad jako kdyby mi kvůli zimě začal vypovídat i mozek, než mi došel význam jeho slov. Nejdřív jsem se na něj dívala nechápavě, překvapeně, když jsem pohledem klouzala mezi námi a jeho batohem, než mi to došlo. S tím jsem nejspíš nepočítala. Přeci jen jsem pořád ještě byla Seraphine, a ač jsme možná byli vycvičení zabijáci, já s Nikem zásadně nespala pod širákem, nezůstávala přes noc mimo Velitelství a už dávno netušila, jak chutná ta pravá zima, když udeří. Jen jako dítě si matně vybavovala chuť a křehkost sněhových závějí, ale teď to byla jen bledá, stále se vytrácející vzpomínka. 
"Fa-fajn?" Pronesla jsem a snažila se ten otazník spolu s tím překvapením v hlase uhrát na zimu a chlad, která mě prostupovala a zas a znovu se mi vkrádala do už tak zkřehlého těla, které zoufale toužilo po jakémkoliv teplu. Možná mě možnost spát s ním nahá, nahá! A on bude nahý! ve spacáku nenechávala vůbec klidnou, ale stejně tak jsem zoufale toužila po útěše, kterou by přinesl. 
Možná jsem mu chtěla říct něco o tom, že to prostě překousneme, že bude muset být tak blízko mě, protože mi na krátký moment přišlo, že to je něco, co nedokáže strávit. Ale to by se ke mě nesměl otočit zády a já nesměla mít výhled na něj. Na to.. Na to všechno. Na každý jednotlivý sval, co se zavlnil na těch rozložitých zádech, když si tím rychlým pohybem sundaval svetr s tričkem. Na jeho zadek, po tom, co po jeho těle hladce sklouzly i kalhoty a já se neubránila pohledu na další přehlídku dokonale trénovaného těla. Silného, mrštného, rychlého. Kousla jsem se do rtu, protože představy, co by jeho ruce mohli dělat, kde a v jaké pozici, se nenávratně vkrádaly do mé mysli a já je nedokázala odehnat. A když se sklonil aby si sundal i ten poslední svršek, bohové, buďte ke mě milosrdní! 
Věděla jsem, že je to naprosto nemístné, ale to já nedokázala odtrhnout pohled od jeho klína, ve kterém bylo naprosto jasně patrné vzrušení. Nevím, co jsem měla cítit. Rozhodně jsem cítila hodně věcí při pohledu na jeho penis, kterým mi svým ztopořením jasně dával najevo, že mu nejsem lhostejná a já věděla, že se dívám ze stejného důvodu. Že to chci vidět, že mě to vzrušuje stejnou měrou jako jeho. Sakra, hrozila nám smrt z podchlazení a já myslím jen na to, jak by mohl.. 
Radši jsem sklouzla pohledem k otevřenému spacáku a bez přemýšlení do něj zaplula. Zavřela jsem oči, když se ke mě přivinul a já cítila okamžité teplo, které jasně sálala z jeho těla a které mě obklopilo, jeho paže, co mě pevně objímaly, dlaně, co se nenásilně dotýkaly těch míst, které nehřály, ale doslova hořely. Hořely touhou po tom, aby se s nimi dotýkal jiných míst. Viktoriye.. Byla jsem ztracená. Ztracená v myšlenkách a představách, v pochybách a iluzích. Lákalo tě moje tělo? Nebo to bylo tou situací, momentem, který tě zlákal, Theo? Chtěl jsi zažít adrenalin ze sexu s nepřítelem.. nebo. Nebo jsi chtěl mě? Nevím, nebyla jsem na jednorázovky, ne, že bych někdy měla prostor nějakou vyzkoušet, ale netoužila po tom rychlém ukojení chtíče, které mě teď náhle a rychle přepadlo a já nevěděla, jak s ním naložit. Ne, když byl tak blízko a mě obklopila jeho vůně. Ta čistá, nezkalená, ale zároveň silná. Vůně dřeva, lesa a jehličí, spolu s tím chladným polibkem, který jsem nedokázala rozeznat ani si nikam zařadit. Jen jsem věděla, že bych ji znovu poznala.. kdekoliv. Možná to pro něj měla být zábava, ale já doufala, naivně věřila, že by to tak být nemuselo. Že by mohl cítit všechno to zmatené a nepochopitelné, co svíralo moje nitro a co jsem zoufale chtěla poznat. Jeho jsem chtěla poznat. Ale ve chvíli, kdy byl tak blízko, z rozhodně jiných úhlů nebo pozic. 
Choulila jsem se v jeho náruči, dlaně složila na jeho hruď a vychutnávala si ten jemný dotek jeho kůže ne své. Jeho byla drsná, cítila jsem ty drobné jizvy, výstupky a odolávala nutkání po nich přejet prstem, jazykem, čímkoliv. Krátce jsem se ušklíbla po jeho slovech o gentlemanství. Cítila jsem ten náznak toho, co se snažil zakrýt v jeho hlase. "Neboj, Theo. Poběžím za prvním policajtem a nahlásím mu tvé nevhodné chování." Možná jsem jen chtěla odlehčit tu atmosféru, která byla napjatá, protkaná nervozitou, tím sexuálním napětím, které byla naprosto hmatatelné, když jsem používala tu jasnou ironii ve svém hlase. "V našem případě to asi nejspíš řeknu Veliteli Mikkelenovi, jak jeho vojáci pomáhají bezbranným dívkám u jeho hranic.." Zvedla jsem hlavu, tak, že jsem se rty dotkla jeho krku. Neúmyslně, ale nakonec vlastně zcela úmyslně jsem rty vystoupala výš, něžně se mazlila s napjatou tenkou kůží a dlouho, dlouho odolávala, abych se odtáhla, abych tu hranici nepřerušovala, když jsem jazykem přejela po jeho ohryzku, po hraně jeho čelisti a věděla, že tím překračuju i jeho osobní prostor, i jeho hranice. Ale když jsem cítila to teplo, to neznámé bezpečí, ten pocit, co jen víc a víc křičel, nemohla a nedokázala jsem si pomoct. Se zakloněnou hlavou jsem se dívala do jeho přivřených očí a věděla, že po tomhle budu nejspíš navždy zatracená. Ale nezastavila jsem ruce, co sklouzly po jeho vypracované hrudi, co přejely po jeho dokonale vyrýsovaném břiše, úžlabinou mezi svaly, minuly jemné chloupky v jeho slabinách a pak sevřely v dlaních to, co hledaly. Jeho vzrušený penis, po kterém jsem toužila přejet ve chvíli, kdy si stáhnul kalhoty. Naplno ho sevřít v dlaních, naplno uchopit jeho velikost, to vzrušení, které se mi nevešlo mezi sevřenou dlaň, přejet po celé jeho délce. Protože pravdou bylo, že on nebyl jediný, kdo byl vzrušený. Jediný, kdo to chtěl. I já cítila tu jasnou a viditelnou vlhkost mezi svýma nohama už jen ve chvíli, kdy si svlékal ty jednotlivé kousky oblečení a podnítil všechny mé představy, které se nedaly krotit. 
Věděla jsem, že by mě mohl lehce on označit za sexuální harašení. Ale to nebylo o tom, ne, když jsem se jen dívala do těch světlých očí a v jeho náruči si uvědomovala, že se cítím v bezpečí. Cítila jeho bušící srdce, věděla, že je naživu, cítila, že žije. Byl rozdíl mezi tím být chráněna a být v bezpečí. Ale jeho pevné paže mi připomínaly domov, který jsem nikdy neměla, a tak zoufale po něm toužila. Možná jsem si tímhle mohla nekompromisně zruinovat všechny své šance. Ale stejně jako u toho polibku, stejně jako teď, nechtěla jsem si to odepírat. Ne, když to všechno bylo vrtkavé a nestálé a já věděla, že to ve vteřině může být pryč. 
"Jsi ten nejhodnější muž, kterého jsem kdy poznala, Theo.." Zašeptala jsem ochraptěle pravdu, kterou jsem nehodlala přednášet jako slova, kterými jsem ho měla svádět nebo balamutit. Byla to pravda. Jednoho jsem kdysi znala, ale ten už dávno přestal existovat. Možná to bylo zvláštní nazývat tak cizince, ale byla to ta jediná upřímnost, kterou jsem mu mohla dát.

Neudržel jsem ten pokerface, když mi oznámila, že mé chování, na které, podotýkám, jsem neměl sebemenší vlilv, nahlásí policii, potažmo přímo vůdci vesnice. Tedy mě. Ušklíbl jsem se, ale nic jí na to neřekl, nechtěl jsem lhát a zároveń jsem jí to z nějakého důvodu stále nechtěl říct. Bylo to paradoxní, že jsem vůdce vesnice, kterého tak moc hledá, jsem očividně nehodlal prozrazovat, ale mít ji nahou v náručí s tím pohledem upřeným do svého klína, ano Vi, já si všiml, jsem očividně za takové problémy nepovažoval! Možná jsem prostě nechtěl být ten Mathias Mikkelen, kterého všichni obdivují a milují pro jeho sílu a postavení a moc, možná jsem chtěl být prostě Theo, ten kluk z domu K Samotám, který rád hraje hokej na zamrzlém jezeře a umí vyřezávat z tvrdého dřeva nábytek. Ale to byl nejspíš jenom sen. Sen, který jsem se nejspíš rozhodl hrát o trochu déle, když mě ani tahle intimní blízkost nedonutila říct jí pravdu.
Jenže ono bylo upřímně téměř nemožné vůbec myslet, když zvedla hlavu a její rty se dotkly mého krku, možná omylem, ale podruhé, potřetí to už omyl nebyl, že? Přivřel jsem oči, olízl si suché rty, polkl naprázdno a přemýšlel, jak mám sakra tuhle situaci řešit. Měl jsem v náruči nádhernou nahou holku, můj penis zjevně situaci četl docela jinak než já a moje hlava, která teda už v tuhle chvíli měla to nejlepší za sebou, na mě hlasitě řvala, abych to okamžitě utnul. Pokusila se mě zabít, dvakrát. Byla ze země, která se nás snažila vyhladit. Lhala mi. Políbila mě. Její kůže byla neskutečně hebká. Horký dech mě šimral na krku. Její prsa se při každém nádechu dotkla mého hrudníku.
Do prdele.
Ostře a nekontrolovatelně jsem vydechl, když rukama klesla po mém trupu a vzala mě do ruky. Zavřel oči a bezbranně zaklonil hlavu, protože jsem nebyl připravený na ty dlouhé, štíhlé prsty, které se mě dotýkaly s takovou intenzitou a sebejistotou. Sakra, v jednu chvíli se bavíme o využívání situace a v druhé jí přirážím do ruky. Do prdele, to jsem dělat neměl. Olízl jsem si rty a silou vůle ovládl své tělo, aby už žádný pohyb nedělalo, zhluboka jsem se nadechl, jako bych snad tu masivní erekci mohl rozdýchat, otevřel jsem oči a ostře se na ni zadíval. Vyčítal jsem jí to, tohle jsem dělat nechtěl, nechtěl zacházet tak daleko, ale bylo to příjemné, její tělo horké a sladce voňavé, ty ruce šikovné a sebejisté, ty oči, oči, které mě zvědavě propalovaly a neměly žádné zábrany. Fakt, na cos vlastně myslela? Proč jsi zacházela tak daleko..? Proč všechno, co dělala, bylo tak intezivní a spalující, proč jsem měl pořád pocit, že se nechávám strhávat tím pohledem, zoufalým a lačným, kterému jsem nemohl odolat? Někdy se chovala tak nečekaně, bez zábran, bez nejistoty, šíleně a divoce a tolik se to k ní nehodilo a přece, sakra, přece mě to k ní táhlo jako magnet, když jsem hlavu sklonil a přiblížil se k ní tak blízko, až jsem se rty skoro otíral o ty její. Znovu jsem měl na jazyku chuť jejích rtů a věděl, že nemůžu. Že jí nemůžu odolat.
"Právě teď mám dost velké problémy být hodný, věř mi." zavrčel jsem skrze zaťaté zuby, když jsem volnou rukou sjel ze zad naprosto suverénně na tu dokonalou zaoblinu jejího pozadí a stiskl ji v dlani, jak může mít tu kůži tak jemnou a hladkou, laskal jsem ji bříšky prstů a pak po ní naštvaně přejel nehty, když jsem sklouzl k hranici mezi jejím zadem a stehnem a zvedl jí nohu do výše svého pasu, otočil se na bok, takže mezi námi vzniklo trochu prostoru, když jsem otevřel oči, díval se do těch jejích a neuhnul, neucuknul a neutíkal, protože to nemělo cenu.
"Nemůžeš říct, že jsem se nesnažil.." dodal jsem chraplavě, když jsem překonal tu krátkou vzdálenost a kousl jí do čelisti, do spodního rtu a zatáhl k sobě, zatímco jsem rukou polaskal její ňadra, palcem si pohrával s jejími bradavkami, ale moje pozornost se rychle a jasně přelévala jinam, měl jsem pocit, že to každou chvíli musí skončit, že každou chvíli moje hlava řekne dost, ona řekne dost a všechno skončí, ale já nechtěl. Já vůbec nechtěl, když jsem konečky prstů mířil úžlabinou mezi ńadry po štíhlém břiše a bez jediného zaváhání vklouzl prsty mezi její stehna. Neodtahoval jsem se od ní, nezavíral oči a prostě si prohlížel naprosto drze její obličej, když jsem jí krouživými pohyby dráždil, vnímal vlhko a horko jejího roztouženého klína a cítil vlastní vzrušené záškuby v jejích dlaních, protože i když logika byla někde úplně jinde, moje a její tělo spolu souznělo, odpovídalo a já se nemohl nabažit toho pocitu, pocitu vzrušení a touhy, který se jí zračil v očích. Měl jsem to zastavit, měl jsem ji od sebe odtáhnout, ale to horko bylo spalující a já musel vidět víc, musel v té dokonalé tváři vidět chvíli, kdy propadne té rozkoši a ztratí všechny zábrany, i když to bylo hloupé, i když to bylo naivní a dětinské, chtěl jsem se dívat, jak vzdychá a bylo mi fuk, že to bude kdesi v divočině v malém, těsném spacáku. Svět šel do hajzlu a všechno, co jsem chtěl, jsem měl před sebou. Olízl jsem si rty a přitiskl ji druhou rukou ke svému horkému tělu, když jsem dvěma prsty vnikl do jejího těla a trhavě se nadechl. Bylo to jiné, jiné než cokoliv, co jsem zažil, to napětí bylo mučivě těžké a táhlé a já musel, musel to nějak uvolnit, i když jsem věděl, že je to chyba. Jak ale mohlo být chybou něco, co bylo tak dokonalé, opojné a lákavé? Ta ústa, která se pootevřela a já ji bezmyšlenkovitě znovu políbil.

Všimla jsem si jeho reakce. Všimla jsem si každé změny v jeho tváři, která se zdála najednou čitelná, plná všeho. Toho zdržení, které jsem měla chápat a přesto nechápala, protože já na rozdíl od něj zahodila veškeré pochyby. Můj život byl příliš krátký, protkán všemi těmi zákazy, všemi těmi lekcemi, které mě jen znovu a znovu donutili se bouřit, bojovat proti té beznaději, kterou jsem cítila celý život a možná se smířila s tím, že bude krátký a vrtkavý, plný pádů i vzestupů, ale bude můj. Jen můj. Snad i proto jsem jednala tak iracionálně, tak bezhlavě a impulsivně. Protože jsem prostě neměla co ztratit. 
Téměř fascinovaně jsem sledovala, jak se v jeho tváři stejnou měrou jako zlost, odráží i vzrušení a teplo a to šimrání v podbřišku jen narůstalo s každým pohledem, který ztrácel ty hranice, co si vytyčoval. Sakra, zasloužila jsem si ten ostrý pohled, zasloužila, když jsem evidentně byla já, kdo zcela bezhlavě zneužíval situace ze které nemohl uniknout, brala si věci, které neovládal nebo nemohl zastavit a rozhodně nehodlala přestat. Ne, když jeho zavrčení způsobilo tu husí kůži, jen další vlnu vzrušení, když mluvil tím hlubokým chraplavým hlasem ze kterého jsem téměř přestávala dýchat stejně jako z těch doteků, který postrádali nejistotu, se kterou jsem si na jeho údu počínala já. Ne, jeho doteky byly rozhodné, vyzařovala z nich ta netrpělivost, frustrace ze situace, do které jsem ho uvrhla a on nad ní neměl kontrolu. Každý jeho dotek pálil, naprosto jasně jsem cítila každý, každičký dotyk, mé tělo na něj reagovalo s tou naprostou samozřejmostí, vinulo se k němu, téměř žadonilo o víc. Pootevřela jsem rty a sykavě se nadechla, když se jeho prsty rozhodly zkoumat víc, místa, kde se mě nikdo jiný takhle nedotýkal. Cítila jsem prsa, co okamžitě ztvrdla a ztěžkla, své zrychleně bijící srdce s tím očekáváním, kdy jeho prsty putovaly níž. A když se dotkl těch citlivých, roztoužených míst, nedokázala jsem to asi ani popsat. Vlnu rozkoše, teplo mezi mýma nohama, stehna, co se od sebe snad jako na povel roztáhla, protože jsem ho chtěla cítit víc, blíž. Víc.. Snad prosebně jsem se přiblížila k jeho tváři, zatraceně, byl sexy. Tak strašně sexy, až nesmyslně, vnímala jeho upřený pohled do mé tváře, věděla, že se dívá a nesnažila se s ním hrát žádné hry, ne, když jsem to nedokázala kontrolovat. To, jak jsem se přiblížila k jeho rtům, nelíbala je, jen se o ně třela, nekontrolovaně do nich mumlala jeden sten za druhým a snažila se být potichu, protože jsme nebyli na místě, které by bylo bezpečné pro tyhle věci, ale tak sakra! Bylo mi to vlastně docela fuk.. 
Snažila se soustředit na svou ruku v jeho rozkroku, co ho přestala hladit, ale pevně prsty obemkla jeho penis. Doslova hmatatelně cítila, jak mi vyšel vstříc, jak mi prokluzoval otevřenou dlaní, cítila jeho tvrdost, to maximum, vzrušené tepání a věděla, že vlhnu už jen kvůli tomu. Kvůli tomu, že se mi líbí myšlenka, jak moc ho vzrušuju. Jak moc se nekontroluje, jak moc bych si přála, aby byl na zcela jiném místě než v mé dlani, ale nepřestávala, nepřestávala ho honit, dokola třít, prozkoumávala každé místo, hrála si, chybovala a znovu hledala co mu je příjemné po tom, co se jeho ramena napjala a já se jen lehce pousmála.
Vnikl do mě a já v jeho rtech potlačila výkřik. Nečekala jsem to, nečekala jsem, jaké to je. Jak dobré a intenzivní to je. Jedna věc je si o tom číst, představovat si to, ale představy byly v tomhle případě daleko od reality. Líbilo se mi to, ale stejně jsem zoufale prahla po něčem víc. Přestávala myslet, má hlava začínala být dokonale prázdná, cítila jsem jen ten narůstající tlak vzrušení, měla pocit, že v jeho náruči musím každou chvíli explodovat, jak jsem se pohnula proti němu a vzrušením si skousla ret. Slova se mi vykouřila z hlavy, nepotřebovala jsem mluvit, pobízet ho ani se obhajovat, chtěla jsem se jen ztratit v jeho rtech. V té vášni, naléhavosti, se kterou jsem ústa pootevřela a dovolila si vniknout do jeho. Objevovat jeho jazyk, proplétat se s ním, sát ho a jen dávat najevo to, jak zoufale prahnu po něčem víc. O čemž svědčilo i to, jak jsem ho nepouštěla ze svého sevření a pumpovala rukou nahoru a dolů ve stejném tempu jako byly jeho pohyby jeho prstů v mém klíně. Volnou ruku jsem zvedla a umístila mu ji na tvář. Odtáhla se jen proto, protože jsem to nedokázala kontrolovat. Zrychlený dech, všechny ty neznámé pocity. Své tělo jsem teprve objevovala, pokoušela.. A vnímala jen ten pocit, že se zblázním, že exploduju, že toho víc neustojím a přesto jsem nechtěla, aby končil. Kdy byl vlastně konec téhle rozkoše? Kde byla ta hranice? Neznala jsem ji, nikdy ji nepokořila, ale věděla jsem, že jsem blízko. Zatraceně blízko.. 
Oddálila jsem se od jeho rtů, pod dlaní cítila jeho jemné strniště, vnímala jeho vůni i ty proklaté oči, co mě pozorovaly a já nevěděla, jestli chci aby se díval nebo mě dál líbal.
"Já.. já, ahh.." Nevím, nevím, co jsem mu chtěla říct, když jsem si skousla ret a otevřela oči. Aby nepřestával? Aby to naopak okamžitě ukončil? Zaklonila jsem hlavu, sjela dlaní z jeho tváře na jeho rameno do kterého jsem pevně zaryla nehty a stejně tak se pevně a úzce sevřela kolem jeho prstů, v té další nekonečné vlně, v té explozi pocitů, kterou jsem neznala a kterou jsem chtěla poznat detailněji a chtěla k ní přivézt i jeho. Vidět i jeho tvář staženou v té rozkoši a touze stejně jako tu mou. 
Možná jsme to logicky mohli oba svést na to, že nám díky chladu odumřela ta část mozku, která nějak racionálně uvažovala a zbyla jen ta část pudová, ta přeživší, ta pradávná a hluboce zakořeněná. Ale já věděla, že tím to nebylo. Já věděla, že pro mě, pro mě Theo, to znamenalo mnohem víc. Něco, co bude tvou zkázou. A nejspíš i mou.

Byla neuvěřitelná. Nevím, jak jinak popsat to, co mi ukazovala, co mi předváděla bez sebemenších zábran nebo kontroly. Zažil jsem dost, cudné holky, které klopily oči, divoké, které mě sváděly, ale nikdy jsem nezažil něco tak intenzivně erotického jako tuhle holku, která si to prostě vzala, bez přemýšlení, bez váhání, bez následků, jako by neexistovalo zítra, jako by tohle byla poslední možnost a já tomu nedokázal vzdorovat, nedokázal to ukončit, nedokázal se tomu bránit, protože vzduch mezi námi doslova elektrizoval vzrušením a každý další trhavý nádech byl jen těžší a těžší, když se dotýkala mého vzrušení s tou sladkou nezkušeností, ale možná právě to mě tolik vzrušovalo, jak reagovala, jak mě sledovala a učila se, přizpůsobovala a dávala mi tolik rozkoše, kolik nebylo možné unést.
I já jí pozoroval. Neodtrhl jsem pohled ani na chvíli, nemohl jsem, byl jsem příliš fascinován každým drobným výrazem, každým vzdechem, který jen následoval další a další, nakrčením jejího čela, křivkou rtů, které pootevírala, otírala se o ty mé, líbala mě nedočkavě a vášnivě a já tomu propadal, bezútěšně jsem tomu propadal a chtěl zoufale víc. Neodtáhl jsem se, ačkoliv jsem věděl, že tohle je cesta do pekel, ale to nešlo, nemohl jsem, když vzdychala tak nekontrolovatelně každým dalším toužebným vzdechem mě jen připravovala o rozum víc a víc. Líbilo se mi to, přirozenost, ty pudy, touhy, chtíč, který prostě procítila a nepotlačila, bylo to svým způsobem tak zranitelné, být s ní v takové blízkosti, intimní a ohlušující, když se mi svíjela v náruči a její tělo vycházelo tomu mému vstříc.
Chtěl jsem ji. Zoufale jsem ji chtěl a věděl, že mi tohle stačit nebude. Že nedokážu jen tak zapomenout na to roztoužené kousnutí do rtu, na ten neodbytný pocit, touhu ji prostě povalit pod sebe a vzít si ji, bez jakýchkoliv zábran, jen aby sténala a ta sladká ústa mě prosila o víc, tolik jsem toužil si ji vzít, podmanit, přivlastnit to drobné tělo, ale současně jsem nemohl být tím, kdo ztratí hlavu. Jeden z nás měl myslet na následky, měl brát v potaz situaci, ve které jsme se nacházeli, kontext, ve kterém jsme stále stáli na opačných stranách války a přitom se zdálo, že v čem si nerozumí naše hlavy, o to víc si rozumí naše těla.
Podívala se na mě, její oči byly průzračné a omámené touhou, byla krásná, naprosto krásná a já věděl, co bude následovat. Možná jsem to neměl dělat, možná byl ještě čas to zastavit, ale já neváhal, nepochyboval, když jsem ji pevně objal a dokončil to, nechal ji ochutnat tu slast, po které toužila a která mnou projela nečekaně a intenzivně, když zaklonila hlavu a stáhla se, když mi zaryla nehty do kůže a já jen cosi nesrozumitelného sykl, přivřel oči a zapomněl, zapomněl na veškeré racionální myšlenky, když jsem ji k sobě přitáhl pevně a nedočkavě, párkrát přirazil do její ruky, otřel se o to horké, uvolněné tělo a pak se jí prostě s přidušeným stenem, který jsem vydechl do ohybu jejího krku, udělal na břicho.
Zatraceně.
Zavřel jsem oči, otevřenými rty se snažil nadechnout, vdechoval její vůni, sytou a intenzivní, rozechvělými rty ochutnával tu hebkou, slanou kůži, rukama se dotýkal toho měkkého těla, které mi klidné a naprosto uvolněné spočívalo v náručí.
Sakra.
Nechtělo se mi otevírat oči, nechtělo se mi vracet se do reality, popustit výčitkám nebo nejistotě zkazit tuhle chvíli, když mi oddaně ležela na hrudi a já vnímal, jak se jí pomalu zklidňuje dech. Všechna ta strohost, napětí, strnulost byla pryč, moje ramena byla svěšená, naše nohy propletené, palcem jsem ji hladil ledabyle po zádech, nechal si zcela drze druhou dlań na jejím zadku, prostě protože jsem nechtěl zapomenout, nechtěl dělat, že to byl omyl, protože pravdou bylo, že jsem neváhal ani nepochyboval. Chtěl jsem to. Chtěl jsem ji.
Ne, rozhodl jsem se, že oči nechám zavřené. Že se nebudu snažit ji od sebe odstrčit, že možná nemám odpovědi, že možná nechci vědět, co to vlastně znamená, ale zároveń nechci, aby tahle chvíle skončila. Nehodlal jsem si nic vyčítat, ani to pojmenovávat. Prostě to jen přijmul a vychutnával si ten slastný pocit hluboké, vyčerpané únavy.
"Taky cesta jak se rychle zahřát.." zamumlal jsem líně a lehce se pousmál, aniž bych ji pustil a jen se pohodlněji uvelebil, protože jsem nemínil nic měnit. S ní v náruči jsem se cítil překvapivě klidně a spokojeně. Byl jsem unavený, malátný, odmítal přemýšlet nad zítřkem, odmítal myslet nad další minutou, když jsem prostě vydechl a upadl do sladkého, klidného spánku, aniž by mě rušila starost o to, že mi má sladká nepřítelkyně spí už dávno na břiše. Protože ta chvíle byla silná a já neměl vůli se tomu bránit.
---
Ráno přišlo poklidně a nenuceně, když do jeskyně proniklo první slunce a já nakrčil líně obočí. Objímala mě kolem pasu a sladce spala. Díval jsem se chvíli na tu tvář, která tak bezbranně spočívala na mém břiše a nedala se vyrušit, krásnou, jemnou, něžnou, která na mě ospale zamrkala, když jsem ji ze sebe šetrně sundal a vylezl ze spacáku. Noční románek jsem nepovažoval za něco, čeho litovat, ale teď byl den a já věděl, že jedním vášnivým aktem ve spacáku se nic nemění. Svět se nepřestal točit jen pro ty krásné oči, jejichž pohled jsem cítil v zádech, když jsem se oblékal.
"Tak dělej, když nebudou problémy a ty nebudeš skákat do jezer, večer tam nejspíš budeme." ne, neusmíval jsem se na ni jako měsíček na hnoji, ale když jsem po ní házel svůj svetr, neodpustil jsem si ten drzý pohled na její nahé tělo a ten krátký, leč výstižný úšklebek, když jsem sebral batoh a radši vyšel do ranní rosy, protože moje představivost byla zase už moc živá.

Neodpustila jsem si to teatrální hození bot za jeho odcházející postavou jen abych dala najevo, že jsem si rozhodně toho posledního úšklebku všimla, stejně jako jeho pohledu i poznámky v té jinak vážné větě. Možná jsem se měla tvářit klidně, vyrovnaně, chladně a odtažitě, nasadit tu tvář, kterou jsem mívala denně. Ale já se namísto toho jen skutečně usmála. Dovolila jsem si být na těch pár momentů nerozvážnou, uvolněnou a radostnou, i když včerejší večer vyvolával víc otázek než odpovědí. Otázek, na které jsem se nechtěla ptát. Ne proto, protože bych se bála odpovědi, ale protože jsem nechtěla zkazit ten pocit, který jsem měla, když jsem se ještě na chvíli zachumlala do spacáku, co voněl sněhem a jehličím a já se přistihla, že zase přemýšlím nad spoustou věcmi, ale dlouhá a náročná cesta nebo přesvědčení Mikkelena, které mě za malou chvíli čekalo, to rozhodně nebyla. Až zima a absence horkého těla mě vyhnala ze spacáku, donutila mě na sebe natáhnout znovu všechny ty vrstvy již suchých svršků a doběhnout si pro ty boty, co vykukovali zpoza jeskyně. Bylo brzo, příliš brzo, ale mě to nevadilo, když jsem cítila ranní rosu na špičkách bot, na konečcích prstů, když jsem odtahovala mokré větve z obličeje. Možná jsem se už neusmívala, ale pořád se ve vzpomínkách vracela k té nespoutané Vi, k té svobodné Vi, která se rozhodla vzít si to, co měla před sebou a nelitovat, neohlížet se zpátky. A ten pocit byl něco, co jsem chtěla zažít znovu. Nelitovala jsem, i když jsme o tom nemluvili ani to netajili, ale věděla jsem, že bych to klidně udělala znovu. Ať už to bylo bezhlavé a příliš troufalé na mou jindy klidnou povahu. 
Odpoutala jsem pohled od jeho zad, když jsem ho zvedla k té jasné obloze, ačkoliv slunce už dávno přestalo hřát a já pocítila první mrazy, které se nenápadně plazily kolem a líbali mě na tvář. To mě donutilo se probrat, to mě donutilo s ním znovu srovnat tempo, to mě donutilo přestat snít a zkusit to zvládnout. Protože mi bylo jasné, že to musím zvládnout. Nik už mohl být dávno poblíž, se všemi jeho možnostmi, vybavením a neomezenými zdroji k dispozici.. Měl rozhodně dost času na to přijít na to, kam jsem šla. A to mě děsilo. 
Cesta ubíhala rychleji, rychleji než jsem čekala. Sem tam jsem s Theem prohodila pár slov, snažila se znovu zeptat na jeho zemi, na to, jestli se těší, až se znovu setká s těmi, co na něj čekají. Ale jeho tvář byla s dalšími kilometry zasmušilejší a přemýšlivější a já nebyla typ, co by musel ticho vyplňovat nesmyslnými řečmi. Poslušně jsem ho následovala, ale s tím, jak obloha postupně ztmavla a les utichl, věděla jsem, že je něco špatně. Cítila jsem ty pohledy v zádech, věděla jsem, že nás někdo pozoruje. Vzhlédla jsem k růžovovláskovi, kráčel neochvějně dál a jestli si toho všiml, nedal to na sobě znát. Nedokázala jsem zastavit tu nervozitu, která mě pohltila, když jsem se čím dál tím častěji otáčela. Nemohl to být on.. Ještě ne. Ještě ne, Niku. Věděla jsem, že můj bratr by ale nevyčkával na svou chvíli. A proto mě ta cizí přítomnost nenechávala klidnou, ale roztržitou. Nevěděla jsem, co čekat a o Švédech toho věděla zoufale málo. Jen to, že se nikdo, kdo se dostal příliš blízko, nevrátil živý. Že se všichni vrátili zpátky s tím, že stopa zmizela, svedli je ze správného směru a nikdy se nedokázali vrátit. Zamračila jsem se a znovu propálila záda muže před sebou. Byla jsem jen já paranoidní nebo jsme byli zpátky?
"Někdo nás pozoruje.." Prohodila jsem nenuceně, když jsem s ním srovnala krok, který zpomalil to vražedné tempo. V mých očích byly otázky, pochyby, ale i zvědavost. Zavedeš mě do pasti, Theo? Nebo ti mám věřit?