Armádní dílna

Nevšímal jsem si čilého ruchu kolem strojovny ani těch pohledů, které se za mnou v různých podtextech otáčely. Většina byla vyděšená nebo plná respektu, některé ale byly také obdivné nebo zvědavé. Těm dotěrným jsem odpovídal jen chladným zamračením a tichým vrčením, protože jak se zdálo, neměl jsem nejlepší náladu a nejspíš za to mohla hlavně ta těžká černá motorka, kterou jsem tlačil před sebou a s vypětím veškerých sil se snažil u toho nefunět, protože nic nesníží morálku jednotky jako velitel, který si stěžuje nebo ukazuje slabost. Nebo to jsem si alespoń myslel a rozhodně jsem se nehodlal dostat do fáze, že by mě některý z těch nováčků hodlal zachraňovat!
V dílně byl jako obvykle hluk, odkudsi zezadu bylo slyšet svářečku a hodně neumě zpívanou, repovanou i pískanou verzi písničky The Rev3nge. Nepochyboval jsem o tom, že Jake je tady, protože jenom on měl dostatek sebevědomí vyřvávat ten falešnej shit jako by byl urpostřed vyprodaného koncertu. Jak ho znám, nejspíš v těch montérkách ještě stojí na kapotě a vrtí zadkem s klíčem v ruce nebo něco podobného. Nikdy jsem nechápal, jak na tohle může balit ty holky, které mu jedna za druhou padají k nohám, protože já se při pohledu na něj obvykle vzmohl jen na protočení očí, než stihl otevřít hubu a zbombardovat mě tolika informacemi, až mi z toho šla hlava kolem.
Jake. Nesnášel jsem Hope za to, že mě donutila s ním spolupracovat, ale jako obvykle se prokázala jako pěkně vypočítavá mrcha, protože se mnou uzavřela sázku, že půjdu dobrovolně do týmu s kýmkoliv, kdo mi dokáže dát ránu. Tou dobou jsem o Jakehově existenci neměl ani ponětí, ale jsem si jistej, že ona moc dobře a taky moc dobře věděla, že jeho schopnosti jsou na takové úrovni, aby to dokázal. Takže když jsem si pak ledoval oko zmrzlým hráškem a syčel na všechny ty čumily kolem, nemohl jsem jí do toho výsměšného obličeje říct nic, vůbec nic. Uznávám, že časem jsem docenil jeho schopnosti, ačkoliv o té jeho povaze by se s trochou nadsázky dalo polemizovat. Protože byly chvíle, kdy jsem si přál, abych jeho schopnosti měl já a mohl ho teleportovat na druhou stranu vesmíru, ačkoliv i tak bych ho nejspíš slyšel vyřvávat to jeho Canninguuuuuuuuuu pokaždé, když jsem se snažil dělat, že můj život je v zenu a nemám v něm jednoho otravně hlasitého blonďáka.
Odstavil jsem motorku uprostřed místnosti a nadechl se známé vůně oleje a benzínu. Jakkoliv jsem si to odmítal přiznat, měl jsem tohle místo rád, zvuky, pachy, jakkoliv bylo špinavé a neorganizované a já měl tikání v pravém obočí donutit svého parťáka tady jednou třeba uklidit! Prsty jsem zalovil v náprsní kapse a vytáhl krabičku s cigaretami, zasunul si jednu do pusy a zapálil ji. Druhá spočívala nenápadně mezi mými prsty, protože mi bylo jasné, co Jake udělá hned v okamžiku, kdy uvidí, co v té puse mám. Protože mě tím obtěžoval už půl ruku každou volnou chvíli.
"Hey, Greene!" zařval jsem, abych přehlušil zvuk stroje a vdechl zhluboka kouř do plic, olízl si spodní ret a povzdechl si. Obvykle jsem nemíval problém přiznat prohru, protože obvykle jsem neprohrával, ale byla jedna, jedna jediná zasraná věc, ve které byl zatraceně lepší než já a moc dobře to věděl. "Asi mi zase zlobí převodovka.." těžko se přiznávalo, že ten tlučhuba je s tím šroubovákem v ruce tak šikovný, ale za těch pár měsíců, kdy mi dokázal z jakéhokoliv vehiklu, který mi tam venku zajebalo, poškrábalo, prokousalo nebo prostřílelo cokoli, na co jsem narazil, zase vytvořit pojízdnou verzi navíc s mnoha vylepšeními. A že jsem tenhle poslední černý model s monochromatickou fialovou nápravou fakt miloval, mu stejně bylo jasný, i když jsem se tvářil, že fakt o nic nejde. Jenže tahle motorka se mnou prožila už dost a dostala mě ze svrabu tolikrát, že jsem prostě neměl to srdce nechat ji tam venku, i když měla to nejlepší za sebou. Sice jsem to nerad přiznával, ale jestli měla naději na další zázračné vzkříšení, bude to v jeho rukou. Protože kromě převodovky už zase měla taky napůl urvané zpětné zrcátko, poškrábaný lak, který tam s takovým zápalem minulý týden nanášel a přední kolo se podivně prohýbalo dovnitř. Ale nebudeme popisovat, že ne vždycky se mi ty mé kaskadérské kousky povedou, nebo..?

S párátkem v puse, které jsem si ledabyle pohazoval tam a zpátky, snad jako kdyby nebyly jasné patrné známky abstinenčních příznaků z toho, že tam místo podělaného párátka nemám něco naprosto jiného a více uspokujícího. Skrz pootevřené rty jsem si prospěvoval písničku, co mi uvízla v hlavě snad na celý týden a který můj spolubydlící nesnášel pokaždé, co jsem pronesl první verše. Ale to mi bylo vskutku jedno, když jsem ho tím líbezným zvukem doprovázel celé dopoledne. Nutno ale říct, že jsem svého parťáka posledních pár dní moc neviděl, nejspíš byl na nějaké super duper misi, kterou mu Hope přidělila a mě z toho vynechali proto.. protože nevím, ti dva měli tajností jak celej bejvalej Pentagon a mě to bylo celkem u zadku, když to znamenalo, že budu mít o několik dní navíc volna.
Poslal jsem zrovna dva nováčky, které mi Hope přidělila jako výpomoc domů a zrovna ležel pod zvednutým autem na heveru, z toho chudáka se otevřenými ranami div nelil olej do stran, z těch plechů bylo po všech těch kulkách snad otevřené síto a nemluvím o těch kolách, co viseli dolů jak vytahaný cecky. No, co k tomu dodat, dostalo slušný nášup a rozhodně to nebylo vlivem mrtváků, co se potulovaly u bran. Tohle bylo těžké palivo a to mohlo patřit jen odboji. Nespokojeně jsem mlaskl, když mi na tričko vystříkl olej a ještě nespokojeněji, když na mě někdo začal pořvávat a narušovat tak tuhle magickou chvíli klidu. Ne, že by mi vadilo zapřít rozhovor s kýmkoliv, ale když jsem ležel pod tunou železa, nechtělo se mi tu práci zrovna přerušovat. Ale ten hlas jsem znal a když jsem vyjel zpod auta, jen abych se jednou podíval na tu neproniknutelnou tvrdou masku Willa a na tu zuboženou motorku v jeho rukou, byla mi situace naprosto jasná. Krátce jsem se ušklíbl, když jsem vyjel ještě dál, vyhoupl se do sedu a hned na to do stoje, jen abych pár rychlými kroky došel k tmavé krásce.
"Holka, co ti ten parchant provedl tentokrát? Takhle tě zlískat, no teda, neřád. Canningu, nedivím se, že ti žádná nedá, takhle se chová k dámě?" Pohladil jsem motorku po ošoupaném laku, kritickým okem zhodnotil válečná zranění a tiše si povzdechl. Na tváři se mi usídlil teatrální výraz, než jsem se ušklíbl, přešel k němu dalšími rychlými kroky, vytrhl cigáro z jeho ruky, naprosto drze si z druhé ukořistil zapík a zapálil si. Po vdechnutí toho zboží, které bylo v tuhle chvíli nedocenitelnou komoditou jsem na něj vrhl další úšklebek,
"Tohle tě bude sát víc než jednu cigaretu drahý příteli.." Poplácal jsem ho po rameni, gestu pro některé lidi normální a přirozené, ale pro něj ne.  Stejně jako oslovení kreté určitě bude nést stejně nelibě. Vzbuzoval respekt, úctu, zvědavost, strach, obdiv, všechno. Jen rozhodně ne dojem přátelství. Ale mě to bylo fuk, věděl jsem, jakou má pro tuhle už jistě ojetou rachotinu slabost a jen si tiše povzdechl.
"Spravím to. Ale možná to bude chvíli trvat." Podotkl jsem potom, co jsem si k ní přidřepl a zkoumal ji ze všech možných stran a neopomněl vrhat další pohledy na Willa, protože jsem měl různé představy o tom, co s ní chudinkou prováděl a rozhodně se nejednalo jen o klidnou vyjížďku lesem. "Bylo to zlý?" Pronesl jsem, potáhl a znovu kouř vydechl, pak jsem si cigaretu podržel v koutku zatímco jsem se volnými rukami přehraboval v řadě nářadí vyskládaných na objemném pultu, ne proto, abych ho litoval, ale abych si udělal nějaký obrázek o tom, co se venku děje, zatímco trávím dny i noci v téhle zašívárně zatímco on je pryč.

Upřímně asi nikdy nepochopím, jak někdo může k autům, motorkám, dokonce i k tanku přistupovat jako k přítelkyni, jakože pár holek už domů dotáhl a vlastně k žádné se nechoval tak pozorně jako k motorce, které vyměňoval olej. V posteli s žádnou holkou jsem ho naštěstí nikdy nenachytal, ale představoval jsem si to v jeho podání jako čištění výfuku nebo leštění nárazníků. A to byla představa, která se mi z hlavy jen těžko dostávala!
Nespokojeně jsem se ušklíbl, stejně hlasitý a otravný jako vždycky, byly věci, které se neměnily, když ke mě přišel a sebral tu cigaretu, kterou mu nikdo nenabízel a stejně jsme oba věděli, že byla pro něj. Za ty měsíce, kdy jsem se vehementně snažil držet si ho od těla, jsem si k němu přece jen vybudoval něco, co se nedalo srovnat s nikým, s kým jsem trávil čas. Nenazýval bych ho svým přítelem ani parťákem, ale naučil jsem se mu věřit a to bylo víc, než jsem byl ochotný komukoliv přiznat. Možná byl tlučhuba, hlasitej šašek a nafučenej otrava, ale věděl jsem, že se na něj můžu vždycky spolehnout.
Ani dnes nebylo výjimečné, že svá slova místo ke mě směřoval nejprve k motorce, ale na to jsem si už zvykl. Ostatně jsem ani nestál o zbytečné rozhovory, jakkoliv pohodlné bylo s ním vést konverzaci, protože obvykle prostě mluvil za nás za oba. Nebylo novinkou, že jsem okázale ignoroval jeho snahu vychovat mě a chovat se mile.. k motorce? A místo toho prostě jen znovu potáhl a zamračil se, teprve teď jsem si začínal uvědomovat bolest, která se vlivem adrenalinu v krvi zdála nicotnou a pomíjivou. Někdy jsem se sám sebe ptal, kolik toho může lidské tělo vydržet, ale to moje mě nezrazovalo a to bylo jediné, co jsem byl ochotný akceptovat. Poplácal mě po zádech a já na něj vrhl jeden z těch obzvlášť varovných pohledů, ze kterých si ale jak ho znám stejně nebude nic dělat. Tadyty jeho familiární sračky mě vytáčely, ale nebyl způsob, jak mu v tom zabránit. Netušil jsem, co se Hope mlelo v hlavě, když si myslela, že spojit naše diametrálně odlišné povahy bude dobrý nápad, ale neříkal jsem nic. Uznávám, že na bojišti nám to šlapalo, ačkoliv teď jsem byl v silném pokušení mu tu ruku narvat do krku!
Nenechal jsem se ale vyprovokovat, ano, kdybych chtěl, nejspíš bych ho stále dokázal porazit, protože se sice zlepšoval abnormálně rychle oproti jiným nováčkům, ale pořád jsme mluvili o mě, jenže zlomení jeho končetin by mi sice dalo slabou útěchu, hubu by u to ale stejně nezavřelo a tak jsem jen vydechl kouř nosem a místo odpovědi se jen ztěžka posadil na jednu z volných beden poblíž, bolestivě si u toho sevřel hrudník, kde bylo nejspíš pár zlomených žeber, ale to mi nezabránilo se znovu zhluboka nadechnout sladkého kouře.
"Na hovno. V odboji jsou jen samý zmrdi.." pronesl jsem temně a sledoval, jak se mojí motorkou mazlí, div ji už nedostal do postele, ale důvěřoval jsem jeho rukám, protože z té mé stařičké krásky dokázal vykřesat jiskru života i když byla prostřílená na hadry. Z druhé kapsy jsem vytáhl placatku whisky, která nechutnala jako předražená močka, kterou lili v našem baru, protože tahle pocházela z prostoru za zdí a oba jsme věděli, jakou měla cenu. Teď se ledabyle vznesla do vzduchu, jak jsem ji hodil jeho směrem a třel si bolavý spánek, do kterého jsem dostal basebolkou hned po tom, co mi ten hajzl urazil zrcátko. "Mám ale pár zajímavých informací kromě toho, že na mírotvůrce mají docela těžkej bojovej arzenál." pronesl jsem bez nádechu tajemna, protože jsem na něj nehodlal dělat dojem, jen jsem potřeboval jeho pozornost, což vzhledem k tomu, že prakticky přemlouval moji motorku, ať se s ním vyspí, nebylo tak jednoznačné. "Zdá se, že naši pacifičtí přátelé se spojili s těma sibiřskejma kurvama.."

Nic jsem si nedělal z jeho smrtícího výrazu ani otráveného a podrážděného tónu, který by jistě vyděsil hromadu nováčků nebo možná kterýchkoliv lidí ve vzdálenosti byť jen několika metrů. Nevím, z Willa prostě tahle aura sálala, toho samotáře, toho vojáka, neznal jsem nikoho, kdo by víc dřel, neznal nikoho, kdo neznal pauzy, kdo neznal nějaké ústupky nebo pauzy, prostě jel, jel, každý den, stále dokola tu samou rutinu ať už se dělo cokoliv. Nebyl nikdo věrnější, nikdo oddanější, nikdo odhodlanější než tenhle Velitel. Byl dokonale vycvičeným, vybroušeným nástrojem určeným k zabíjení, těch mrtvých i živých a já si při pohledu na tu čím dál tím víc prázdnější tvář kladl otázku, jestli to za to stojí. Jestli stojí za to obětovat pro tohle všechno svou duši, protože to přesně ten fialovlásek, po kterém jsem házel kradmé pohledy zatímco jsem stále zkoumal jeho jedinou radost pod svými prsty, dělal. Ztrácel v tom sám sebe. A možná jsem ho dokázal vytáhnout na pivo, možná jsem mu narušoval tu rutinu a ten stereotyp, možná jsem na jeho tváři vykouzlil ten otrávený úšklebek, ale nezmohl jsem o nic moc víc. A ani já nedokázal pochopit, co se mu honí hlavou. A nejspíš nebylo ani na mém místě to pochopit. 
Stejně jako jsem nechápal hromadu misí na které ho Hope vysílala, věci, co se děli mimo mě, za těmi zavřenými dveřmi toho velína, ty, kterými si mohl ušpinit ruce jen Hrdlořez. Neříkám, že mě neštvalo, že mě z toho vynechávali, ale možná jsem si rád hrál na hrdinu, ale stejně tak jsem věděl, že já se v tomhle všem utopit nechci. Nechci a ani nemůžu. Snad i proto jsem jen pokýval, když pronesl to, co jsem už dávno vyčetl z jeho pohybů, potáhl a znovu ponechal cigaretu v ústech zatímco jsem odmontoval vršek motoru a sledoval kouř, co se vyvalil z povolených ventilů. Fuck. Nakrčil jsem nespokojeně obočí a nebylo to jen informacemi, kterými mě zcela bez obalu zahrnoval. Odboj.. Neměl jsem na ně tak svérázné názory jako Will. Byli to pro mě lidi, ty lidi, které tvrdá pravidla Anglie dohnali na okraj hrdosti, lidskosti. Lidé, kteří neměli na výběr, kteří chtěli žít v jiném světě než v tomhle a já s nimi možná nesympatizoval a dost často s nimi vážně bojoval, ale to neznamenalo, že jsem je na rozdíl od svého společníka, nechápal. Měl jsem s nimi soucit a pozorumění, o kterém Will nevěděl a nejspíš ani vědět nechtěl, protože jediné, co z jeho slov, postoje i chladnokrevných střel čišelo byla nenávist. Ryzí, čistá a neměnná a já, já nechtěl soudit ani jeho. A tak jsem se často ocital v kolotoči otázek o tom, čemu sám věřím. A zjistil jsem, že jediné, čemu věřit chci, jsem já sám. Já sám, moje schopnosti a moje srdce, i kdyby se mělo mýlit na stokrát.
"Myslím že motorka není to jediný, co by se mělo dát dohromady. Už si s tím byl na ošetřovně?" Pronesl jsem s cigaretou mezi ústy, zatímco jsem se otáčel a mezi hbitými prsty neustále měnil nejrůznější nářadí kterými jsem se snažil zachránit to, co se zachránit aspoň trochu dalo. Věděl jsem, že mi neodpoví, že možná bude ještě protivnější, ale mě neunikly ty ostré nádechy ani strhaná tvář, ani ta krvácející ranka na spánku. A víc něž kdo jiný jsem věděl, že na ošetřovnu nepáchne ani omylem. Jeho zmínka o Rusku mě na chvíli zarazila, když jsem ustal v pohybu a chvíli, poměrně dlouhou chvíli na své poměry mlčel. Protože jeho informace byla řádně v prdeli, znamenalo to, že odboj je natolik zoufalý, aby.. "Už to ví šéfka?" Pochyboval jsem, že by se k té rudovlasé lady už dávno tahle informace nedostala a že už dávno nepodnikla rázné kroky. Nakonec jsem zavrtěl hlavou a přihnul si, poměrně dost hluboce z lahve, co mi házel a kterou jsem na chvíli vyměnil za šroubovák. "Je to v prdeli.. Buď kromě toho protáhlýho xichtu aspoň trochu užitečnej aspoň a podej mi klíč dvanáctku, budu potřebovat odšroubovat ventily motoru a.." Když jsem zvedl tvář a setkal se s tím neproniknutelným pohledem, co neměl nic společného s naštvaností, protočil jsem očima. "Sedíš na ní. Fakt nechápu, vražedné komando nerozpozná matici od šroubu" Na mé tváři se po delší době usídlil zase ten pobavený úšklebek, protože na rozdíl tady od pana nasraného a věčně chladného, jsem já byl ten, co si z jeho nálad, výlevů, nadávek nebo vražedného mlčení absolutně nic nedělal. Tenhle svět měl víc problémů a víc shitů ve kterých se nořil hluboko po kolena než jen Williama Canninga.

Klapání podpatků o kamennou podlahu oznamovalo můj příchod dost dlouho na to, aby oba moji vojáci věděli o mé přítomnosti. Nepochybně se jednalo o záměr, přece jen špehovat soukromé rozhovory nebyl můj styl, obecně návštěva těchto prostor nebyla pro mě obvyklá, ale situace si vyžadovala pružnost a přizpůsobivost a já, jakkoliv nepatřičně jsem ve svých elegantních svršcích a těch vysokých botách, na kterých jsem se ale pohybovala s překvapivou rychlostí, jsem neměla problém vykonat své povinnosti kdekoliv, pokud to situace vyžadovala. A jemná vráska mezi mýma očima naznačovala, že situace je vážná. Přesto jsem si neodpustila náznak úsměvu, když jsem pohledem přejela po těch dvou, usměvavém blonďákovi, který celým svým postojem vyjadřoval svého volného ducha i zamračeném černovláskovi, jehož oči se do mě zaklesly jako chladné břitvy. Málokdo by tuhle nesourodou dvojici označil za parťáky, ale já viděla víc, než by tihle dva nejspíš přiznali. Už jen to, že Will seděl a nechal se komandovat někým, kdo se na něj tak starostlivě díval, mluvilo samo za sebe.
"Jistěže ví. Stejně jako ví, že ošetřevnu dnes nikdo nenavštívil." tón mého hlasu byl naprosto stoický, nesnažila jsem se znít jako starostlivá mamka ani jako tvrdý generál. Došla jsem až k Willovi a jemně mu prsty pootočila hlavu, abych si prohlédla ránu na jeho spánku, po které jsem něžně přejela prsty. "Zajdi si tam, ano?" přestože jsem se ho dotýkala s něhou a opatrností, ta otázka nebyla otázkou, byla rozkazem a jeho frustrované zafunění bylo jen důkazem, že pochopil, že neočekávám žádné námitky. Nebylo to jen tím, že byl někým, na kom mi záleželo. Druhá stana mince byla prostá a pragmatická - potřebovala jsem svou nejsilnější zbraň v tom nejlepším stavu a tou v tuto chvíli rozhodně nebyl. Bolelo mě se na něj dívat, když se zdál v tak zuboženém stavu, unavený a domlácený? Nebyla jsem z kamene, ale nedala jsem najevo žádný soucit, protože o něj nestál a já ho neměla na rozdávání. Hráli jsme tvrdou hru a oba jsme to chápali. Ten tvrdý, nekompromisní pohled se ale změnil v podstatě v okamžiku, kdy jsem zvedla oči a zahleděla se na blonďáka.
"Pane Greene, ta posilovna začíná být vidět." jemně jsem naklonila hlavu a s potutelným úsměvem si prohlížela jeho rýsující se břišní svaly, když si vytáhl bílý nátělník, aby si s ním setřel pot z tváře jako v nějaké romantické komedii pro puberťáky. Ani k tomu jsem nemohla být tak úplně imunní, ignorovat to zábavné jiskření, které se mezi námi rozprostříralo od první chvíle, kdy jsme se potkali. Bylo jiné vnímat jeho zkoumavý pohled, poslouchat jeho drzé narážky i spalující pohled, protože jen málokdo si to dovolil a já, nejspíš jako každá druhá holka v tomhle městě, jsem prostě kouzlu tohohle rebela nemohla odolat. Vyprostila jsem klíč z pod Willa, bylo rozkošné sledovat, jak někdo zvyklý ovládat jakkoukoliv věc na světě se skoro směšným talentem něco vážně nezvládá, a jen ho s tím provokativním úsměvem podávala Jakeovi. "Na. To ty prominentní děti z města, co bys čekal.." pousmála jsem se a olízla si rty, ignorovala to nespokojené vrčení za mými zády a jen se dívala na toho sexy mechanika, protože sakra, mohlo to být tolik let, ale kluk, co to umí s motorkou? Stále jsem měla slabost na stejné typy! Udělala jsem k němu těch pár ladných kroků a ve chvíli, kdy si bral klíč z mých rukou, já si zcela neomaleně vzala cigaretu, jenž mu tím okázalým způsobem visela z koutku úst a dlouze si potáhla. "Tohle místo ti svědčí a ty jemu, skoro mě to láka říct si o svezení." mrkla jsem na něj, pohodila hlavou, až se dlouhá hříva svezla na má záda, pokročila k motorce, přejela ukazováčkem po koženém sedle, vracelo to vzpomínky, známá vůně kůže a benzínu, rozpálený kov, pevné tělo, které jsem objímala kolem pasu, vítr, který mi čechral neposedné vlasy.. Znovu jsem pohodila vlasy, jako bych se snažila zahnat ty obrazy ve své hlavě, posadila jsem se vedle Willa okázale ignorujíc všechnu tu špínu kolem a jen znovu vdechla kouř, když jsem znovu zvedla oči bez náznaku úsměvu.
"Prošla jsem si záznamy z posledních misí. Dešifrovali jsme zprávy Odboje a je naprosto jasné, že se spojili se Seraphiny." bylo pozdě, v dílně nebyl nikdo, kdo by má slova mohl slyšet. Nehodlala jsem chodit kolem horké kaše, nebylo proč. Vyfoukla jsem namodralý kouř a sledovala, jak se ve spirálách vznáší ke stropu. "Porovnala jsem některé dřívější informace z jejich korespodence s datumy a časy, které jsi mi dnes předal a mám podezření, že přejdou od vyjednávání k akci." sledovala jsem Willovu tvrdou tvář, nepřekvapilo mě, že se v ní nepohnul ani sval, nejspíš vydedukoval to samé, co já, ačkoliv on měl jen doměnky, já fakta ověřená hodinami procházení nespočtu papírů. Alespoň někdy jsem byla za své schopnosti vděčná. Zvedla jsem ruku a podala zašlou mapu s označeným místem Jakeovi. Od něj jsem očekávala, že tam oba dva nějakým způsobem bezpečně dopraví a pak je zase dostane zpátky sem. Poklepala jsem na červenou značku a znovu vyfoukla kouř koutkem úst. "Tohle je nejspíš místo setkání, ke schůzce by mělo dojít zítra v deset večer. Nevíme co si chtějí předat, nevíme kolik jich bude. Víme jen, že je to pro Seraphiny důležité, protože na tu schůzku nedorazí žádní pěšáci, vyšlou člena organizace. Odboj chce nějaké zbraně." mluvila jsem věcně a rázně, všem bylo jasné, že tyto informace už nebudu opakovat. Nejdůležitější věci jsem předávala ústně, aby neexistovaly zneužitelné záznamy a jen těm, kteří to potřebovali vědět. Nejen kvůli ochraně mise, ale i lidí, kteří nemohli mluvit, pokud nic nevěděli. Olízla jsem si rty, zahleděla se kamsi do ztracena a nechala chvíli panovat tíživé ticho. "Nemusím zdůrazňovat, jak důležitá tahle mise je." nesnažila jsem se klást svým slovům žádný specifický důraz, přesto vyzněla tak, jak měla. Oni to pochopí. Zvedla jsem pohled a zahleděla se do Jakeovo tváře, protože Will věděl, co mám na srdci. "Mám podezření, že nás někdo špehuje. Je jen málo lidí, kterým důvěřuji." nesnažila jsem se ho varovat, nepodezřívala jsem ho a o tom svědčil fakt, že ho posílám na misi takového ranku, na jaké nejspíš ještě nebyl. Znamenalo to jen, že v něj vklávám stejnou důvěru jako do Willa. Típla jsem zbytek cigarety a narovnala sebevědomě ramena. Nebylo cesty zpět. "Chci to, co chtějí oni nebo kohokoliv z organizace."

Nebyl jsem stejně vycvičený voják jako všichni ostatní, ostatně jsem se k těmhle jednotkám přidal oproti nim v poměrně dost slušném věku, ale když do místnosti vešla rudovláska a s ní i známá sladká vůně, přetočil jsem pohled od Willa a přeci jen si stoupnul, snad jen abych tím nějak vyjádřil respekt. Ale nenechte se splést, má záda nebyla v tom dokonale rovném postoji, zafixovaná a nehnutá tvář, ne, na té mé pohrával stejný úsměv jako předtím, když jsem sledoval ženu, jak s elegancí laně proplouvá místností, přitom každý její pohyb, nádech, nedbalé mrknutí mohlo být naprosto smrtící. Šelma schovaná v tom dokonale hříšném rouchu a já si uvědomil, že ji pozoruju upřeně a fascinovaně, když ke mě přicházela blíž a z úst jí vyšla poznámka, kterou by od ní nečekal naprosto nikdo a přitom když byla kolem mě, ráda se jimi oháněla. Opětoval jsem jí zvednutý koutek, cítil tu naprosto absurdní napjatou atmosféru kdykoliv byla tak blízko a já neuhýbal pohledem. Protože pravdou bylo, že mě to bavilo. Tahle naše malá hra, oba jsme naprosto jasně věděli, jaký má konec i začátek, ale co se dělo uprostřed byla zábava, se kterou jsem s hlavní velitelkou rád trávil napjaté chvíle.  
"Také vás rád vidím, Hope" Odpověděl jsem s úsměvem k jejímu komentáři o mé postavě a odmítnul nahlas vyslovit svůj vlastní komentář, že kdyby chtěla, může si klidně sáhnout. Protože nás možná tohle škádlení bavilo, ale dle toho pohledu, co mi propaloval tvář a kdyby mohl, nejspíš by ji usmažil zaživa, to bylo naprosto nevhodné a já bych se měl krotit. Nechápal jsem ten jejich až příliš blízký vztah, ale Will mi už nesčetněkrát dal najevo, že bych měl projevit víc úcty, víc respektu, míň mluvit, když přijde, víc to brát vážně. A já si z jeho výhružek jako obvykle vůbec nic nedělal. Protože já to zodpovědně bral pane morousi. Protože to bylo jako tančit v poli nášlapných min a já věděl, že dřív či později jedna vybouchne a celé tohle škádlení skončí něčím, co slyšet nechci. A tak se, k překvapení všech, i stalo. Převzal jsem od ní klíč a znovu se sklonil ke své práci, ačkoliv jsem si do úst znovu strčil párátko, když mi tak drze vzala mou odměnu za další noční šichtu, ale mlčel jsem. Mlčel a pozoroval kradmým pohledem, jak se její prsty, kdybych ji neznal, téměř láskyplně zaměřily na motorku. 
"Svezu vás kamkoliv budete chtít. Aspoň pak můžete sama posoudit, jestli bych neměl do toho fitka chodit častěji.." Ne, bylo to venku, neodpustil jsem si to, když se mi na rtech usídlil ten provokatérský úšklebek a já pro své vlastní zdraví dodal. "Will se mě o to snaží přesvědčit nonstop. Ale pardon, mám se moc rád na to, abych v tom fitku nechal svoje mládí.." Pravdou bylo, že jsem se nesnažil zachránit sám sebe. Ale to zvláštní prázdno, co se na pár chvil mihlo v tom modrém pohledu. Vzal bych ji kamkoliv, kdyby chtěla. Ale všichni tři jsme věděli, že je to nemožné. Že my možná chodíme ven a riskujeme, ale ona nezná nic víc než ty betonové zdi a ostnaté dráty. Které nemají chránit ji, ale celou Anglii před její ztrátou. Ona by si poradila, o tom jsem nepochyboval, ale co by lidé dělali bez ní, bez toho symbolu moci, bez té autority, strůjce všech těch pravidel. Bez Hope by nebyla naděje, zůstal by chaos a Odboj to věděl. O čemž svědčilo i množství narůstajících atentátů na ní a Willovo stále častější mise venku. 
Mlčel jsem když shodila bombu o které zjevně oba věděli. Přišel jsem si k ničemu, téměř nemožně, když se o těhle dedukcích a informacích začali bavit, protože já nebyl jeden z nich, nedošlo mi to, souvislosti ani propojení, věděl jsem jen jediné, že je to v hajzlu. Totálně. Nedokázal jsem zastavit mráz po tom, s jakou lehkostí vyslovila to jméno. Jméno té podělané organizace, která za sebou zanechávala jen krvavou cestu mrtvol, a to nemyslím těch nakažených, ale lidských, opravdových bytostí, kteří neuposlechli, co chtěli. A z jejich krutosti se mi dělalo zle. 
"Musejí být zoufalí, když tohle udělali.." Konstatoval jsem věc, která v téhle místnosti nejspíš nikoho nezajímala. Ale mě ano. Spojit se s někým takovým jen aby.. Nevím, měl jsem mlčet, věděl jsem, že je to bezvýznamné, že z toho neexistuje cesta ven, když jsem znovu namontoval kryt na motor a smetl nepořádek z lesklého povrchu. Převzal jsem od Hope mapu a krátce se na ni zadíval. Tak blízko hranic.. Dovolovali si víc a víc a představa, že jdeme do naprostého neznáma jen my dva, byla naprosto šílená. Ta mise byla šílená. Ale věděl jsem, proč na ni poslala nás dva. Protože jsme jediní, kteří mají šanci se odtamtud dostat. 
"Jen jeden člen organizace proti.. je to absurdní" Zavrtěl jsem hlavou, absurdní jakou mají moc, ale dál to neřešil, jen přikývl a strčil mapu do kapsy od tmavě modrých monterek. Možná jsem to komentoval až příliš, ale to neznamenalo, že neudělám, co řekla. Zvedl jsem k ní oči v obavách, protože mi přišlo smutné, žít celý život ve strachu. Strachu z úniku informací, ze špehování, ze všech těch nekonečných útoků.. Nepochyboval jsem o její síle, ale ani tak mě nepřestávalo udivovat, jak to dokáže zvládat. S jakou grácií a elegancí, obětovala by nás? Nejspíš ano. Pohledem jsem zabloudil na zařízení na svém zápěstí. Nechala mě žít. Ohnula kvůli mě systém, dala mi šanci a já.. nevím, jestli jí můžu vykouzlit ten úsměv na tváři stupidními gesty, aniž bych byl přesvědčen, že je ten úsměv pravý, budu to dělat dál. Protože to za to stálo. 
"Tak to aby se nám měšták dal brzo dokupy. To mám do zítra s tou tvojí motorkou co dělat.." Směřoval jsem na Willa a zhluboka vydechl, ale nezlobil jsem se, protože před smrtí bych si nejspíš rád zašukal, opil se, nebo se mazlil právě s nějakou mašinou tady. Takže za mě cajk. 
Nakonec jsem ale přeci jen zelené oči zvedl a upřel je do těch modrých, co mě pozorovaly stejně upřeně. "Určitě na nás budete myslet celou noc, jak vám budeme chybět, že, Hope?" Mrknul jsem na ní s tím potutelným úsměvem, který se mi ale pro změnu neodrážel ve tváři. Ale vyslovení jejího jména jsem si skutečně užíval. Protože to možná taky mohlo být naposled.

Sledovala jsem oba své podřízené zkoumavým pohledem, jako bych hledala nějakou záminku, nějakou informaci. Možná jsem prostě byla už jen paranoidní, obezřetná a za všech okolností připravená zjistit všechno, co by mi mohlo být k užitku. Bylo to vyčerpávající. Člověk ztratil soukromí, ztratil sám sebe, když se vydal všem a nechal je, aby žili v záři jeho moci a síly, ale nechtěla jsem si stěžovat. Dávno jsem věděla, že to nemůžu zvládnout sama a i když to znamenalo dávat v sázku jejich životy, byla jsem ochotná to obětovat pro vyšší dobrou. Jen jsem doufala, že vědí, že bych obětovala klidně i ten svůj, pokud by to stálo za to..
Zatímco Will v podstatě jen přikyvoval, nejspíš už dávno došel ke stejným závěrům jako já nebo už byl prostě tak hluboko ponořen se mnou v těch sračkách, že to prostě bezhlesně přijímal, Jake občas prohodil nějakou nevěřícnou poznámku. Chtělo se mi smát. Ne se mu vysmívat, tak to nebylo, naopak. Měla jsem ráda tu sladkou naivitu, které se ještě v téhle mašinerii nestihl zbavit. Měla jsem ráda všechny ty emoce, které se mu střídaly v obličeji, nevěřícnost, naštvání, rezignovanost, radost i ironii, tolik jsem doufala, že zůstane přesně takový, jaký je. Potřebovali jsme to, já i Will jsme potřebovali někoho, kdo nám každý den připomínal naši lidskost, která se s každou další obětí, s každým dalším mrtvým, s každým dalším zločinem jen vytrácela víc a víc. Nevěděla jsem, jestli si to vůbec uvědomuje, ale to on držel Willa při životě, i když se to všem zdálo naopak. Protože kdyby tě nemusel s tím otráveným výrazem zachraňovat, už dávno by se nechal zabít. A to jsem nemohla dopustit.
"Na vás určitě, pane Greene." odvětila jsem s tím okouzlujícím úsměvem a zamrkala dlouhými řasami, když pronesl tu neslýchaně drzou větu o tom, jak mi bude v noci chybět, zatímco jsem ledabyle položila ruku na Willovo napnuté předloktí, protože se zdálo, že můj velitel armády co nevidět vyskočí a vtluče tomu drzounovi do hlavy trochu slušnosti. Moc dobře jsem si všimla, jak prská a mhouří pokaždé, když Jake pronesl podobnou poznámku, která byla dávno za hranou, ale mě to bavilo. S Jakem jsem si přišla jako člověk, jako Hope, ne jako vrchní velitelka Anglie, ne jako to monstrum, které rozhoduje o životě a smrti. Prostě jako flirtující holka s lehkou hlavou a žádnými problémy. A o to šlo.
Vstala jsem, projela s prsty dlouhou hřívu a přistoupila k blonďákovi, jen abych mu položila ruku jemně na hruď. Netiskla jsem ho, ale ten dotek naléhavý byl. Zvedla jsem k němu světlé oči a upřeně se mu zahleděla do očí, protože jsem věděla, že tenhle kluk tomu mrazivému pohledu dokáže čelit. "Dohlédni, ať se nechá ošetřit, vyspí se, nají a nenechá se zabít. A ty řeči o tom, že nejsi jeho máma, si ušetři. Udělej to pro mě.." cudné sklopení očí a jemný úsměv, ráda jsem si s ním hrála, protože stejně jako on zcela očividně propadal mě, měla jsem pro něj nepopiratelnou slabost zase já. Zůstala jsem před ním stát jen o těch pár vteřin déle, než bylo nutné, jen ten náznak, příslib, než jsem se tajuplně usmála a otočila se, ačkoliv tentokrát už byl můj výraz o poznání tvrdší. "Canningu, postarej se o něj. Ještě mě musí svést na té motorce.." pohodila jsem vlasy a vydala se zpět ke dveřím, plula jsem na těch svýh podpatích jako obvykle v nadpozemské rychlosti, jako bych stále někam pospíchala, ale i přesto jsem se nakonec zastavila a otočila se přes rameno, jen abych se pousmála tím nostalgickým, upřímným způsobem.
"Spoléhám na vás." byla to nejspíš má verze přání i rozloučení, mezi řádky tak naléhavě zaznívala prosba, ať jsou opatrní a vrátí se, přestože jsem nic z toho nahlas neřekla. Jen někdy jsem si dovolila porušit tu tvrdou slupku, ale v přítomnosti těch nejbližších, které jsem měla, jsem ne vždy dokázala být tou nekompromisní vůdkyní, za kterou mě všichni měli. Nehodlala jsem ale být sentimentální, takže jsem se jen drze usmála a už znovu v pochodu jsem zvedla ruku a lehce na ně mávla štíhlými prsty. "Jestli se vrátíte v celku, zvu vás na panáka."
Přesun