Armádní byt č. 120

Objevil jsem se s blondýnkou v náručí v setmělé bytě a ignoroval křik, který mi vojáci před portálem věnovali vědomi si rizika, že by je Kapitán Canning mohl do jednoho pěkně seřvat než se za nimi definitivně zavřel. Možná mi jich bylo líto, ale sorry lidi, já budu čelit mnohem většímu hněvu. Položil jsem blondýnku opatrně na zem a potichu počítal do pěti, než jsem rozsvítil lampičku a naprosto jasně věděl, že na mě z postele naproti bude mířit Will v té lepší verzi jednou z automatických zbraní. Nebo mě zkusí rovnou sejmout. Snad i z toho důvodu jsem schoval blondýnku za sebe. Ale když jsem sledoval postel v pokoji svého přítele, k mému překvapení se ale v posteli neválel Will, ale tmavovláska zachumlaná až po krk v tmavé peřině. 
"Zvládneš stát?" Zeptal jsem se a zvedl oči k cizince, která by mě měla děsit a kterou bych rozhodně, rozhodně neměl pouštět do bytu Hrdlořeza, ale když jsem přemýšlel, jestli tohle vysvětlovat Hope po náročném zasedání vůdců nebo Willovi, rozhodl jsem se, že můj fialovlasý přítel bude menším zlem. 
"Nic se ti nestane, věř mi.." Ujistil jsem ji a očima propátrával místnost. Nepochyboval jsem o tom, že Velitelku důsledně informuje. Věděl jsem, jak je to riskantní, ale čekat s ní v tuhle hodinu na Velitelství nebo ji nechat samotnou v nemocnici, kde je každé lůžko důležité a lidé nevěřícní, nepřipadalo v úvahu. Asi jsem prostě byl jen naivní dobrák a pitomec a jistojistě se mi to vymstí, ale takový jsem byl a odmítal se měnit, ať už to na mě křičeli ze všech stran. Jasně, věděl jsem pravidla, chápal zodpovědnost, ale něco.. něco mě nutilo od té blondýnky neodklánět zrak. Neutíkat. Ne znovu.. 
"Než mi řekneš, jestli jsem se posral, nech mě to vysvětlit.." Zvedl jsem ruce v obranném gestu, protože jsem tušil, že tohle bude kolosální průser. Nejenom, že jsem drze narušil Willovo soukromí, možná jsem jí mohl vzít do svého pokoje a zkusit to uhrát na další noční návštěvu, ale pravdou bylo, že pokud byla uprchlík Francie, Will i Hope ji budou potřebovat a budou ji chtít vyslýchat. A pravděpodobně ho už někdo z brány informoval. Nemohl jsem se taktéž objevit na chodbě v komplexu plném vojáků, bylo by to snad ještě horší.. Krátce jsem se nadechl a prudce vydechl, a prohrábl rukou blonďaté vlasy. "Vidíš, jak se na hlídce můžou stát zvláštní věci. Třeba narazit na uprchlíka z Francie?" Nadhodil jsem a lehce se ušklíbl vědom si každého jednoho slova. Will nebyl miláček, jeho přezdívka byla oprávněná. A já se ho měl bát. Ale doufal jsem, že stejně jako v případě Sky, budou moct udělat výjimku i tady. Proč by ne? Proč ne..?

Ze své pozice v křesle v rohu místnosti jsem na svého spolubydlícího skutečně mířil pistolí, respektive nebylo to přímo na něj. Ne, tu zbrań, ačkoliv jsem si naprosto přesně uvědomoval, kdo přede mnou stojí, jsem neskládal právě kvůli té blonďaté krásce, kterou mi přivedl do domu. Krásce s francouzským přízvukem, která zvládla přejít celou zakázanou zónu a úplnou náhodou se objevila u zdi, když šlo Anglii o všechno. Upíral jsem na Jakea chladný pohled a přemýšlel, jaké všechny relaxační techniky znám, protože se mi zdálo, že i kdybych napočítal do milionu, stejně mě budou svrbět prsty a já ho budu chtít střelit rovnou do té prázdné hlavy!
Jako vážně, co si sakra myslel?! Dotáhne ji sem, jako by o nic nešlo, jako by tím neohrožoval mě nebo sebe, dva klíčové členy anglické armády, dotáhne ji do civilní zóny, kde by mohla zabít stovky nevinných lidí, dotáhne ji sem a ukáže jí všechny naše bezpečnostní systémy a proč? Sakra já znal Jakea tak dobře a naprosto přesně jsem věděl, že to celý podstupuje jen proto, že ta holka byla vážně hezká!
Nestačilo, že mi v čistě povlečené posteli spí na mol opilá odbojářka, kterou jsem musel donést domů? Nestačí, že jsem celou noc nespal jen proto, aby ji náhodou nenapadlo něco podobně šíleného jako utéct odtud? Bolela mě hlava z ustavičného přemýšlení nad včerejším summitem, nad hrozbami z Ruska, demonstrativním odchodem Mikkelena, únosem té ruské holky, vágní odpovědí toho arogantního sráče Edridge,.. ne, prostě si nemohl dřepnout na prdel a hrát s těma dementama karty, o kterých si asi mysleli, že nevím a prostě to nechat být? Ne? NE?!
Vstal jsem, ani na okamžik hlaveň pistole nesklonil, i když se ta holka zvedla a bázlivě se schovala za Jakeova záda. Sakra, to tě fakt dostala na takhle lacinej trik? Promnul jsem si spánky, protože tohle, přesně tohle ho vždycky dostalo do maléru! Ta tvářička, rádoby nevinná a zoufalá, ale lidi lžou, Jakeu, lidi jsou svině a ne každá holka, která potřebuje zachránit, tvou záchranu fakt potřebuje! To ho fakt nenapadlo, jak je možný, že to celý přežila?!
"Uvědomuješ si, že jsi do našeho bytu jen tak dotáhl holku, o který vůbec nic nevíme? Chápeš to? Neznáme její schopnosti a k tomu tu máme tuhle-" hlavní jsem vágně mávl k posteli, kde v naprosto spokojeném opojení spala sestra chlapa, kterej se nás oba pokusil zabít asi tisíckrát! Chápal tu někdo sakra tu ironii?! Znovu jsem zbraň namířil na Jakea, ačkoliv oba jsme věděli, že on není tím, po kom bych v případě ohrožení bez zaváhání vystřelil. Nadechl jsem se a pomalu vydechl, abych se uklidnil, ale nešlo mi to. Vůbec mi to nešlo. "Tu, která, jak si jistě dobře vzpomínáš, protože právě to tě dostalo na hlídku, by nás všechny mohla spolehlivě vypnout a ty mi říkáš, že mi to vysvětlíš? Tak to se kurva snaž, protože se teď upřímně nemůžu rozhodnout, jestli první sundám jí nebo tebe a zkus říct něco o těch krásných modrých očích a přísahám, že ti ustřelím ptáka, Greene!" hlasité štěkání přešlo do výhružného vrčení, když se společně s vyslovením jeho jména ozval zvuk odjištěné pojistky a mé oči se z blonďáka přesunuly k blondýnce, chladné a naprosto lhostejné. Rozhodně mě nedostane kňučením a psíma očima, protože jsem jí nevěřil nic z toho, co se snažila ukázat. Všechny ty projevy byly totiž zatraceně příhodné a celá ta situace obdivuhodně perfektní a plná skvěle načasovaných náhod. Barnettová a její ranní rozcvička budou muset počkat, chtěl jsem po jednom z nich vysvětlení a chtěl jsem ho hned!

Jistě, na jedné straně jsem měla během několika minut tolik informací, že to upřímně bylo skoro směšné. Jake Green, otevírání a manipulace s portály. Major, třetí nejvyšší armádní funkce v Anglii. Bylo neuvěřitelné, že někdo, kdo dosáhl tak vysoké funkce, mohl být zároveň tak neskutečně hloupý. Naivní? Důvěřivý? Bylo jedno, jak jsem se to snažila pojmenovat, pravdou zůstávalo, že jsem nečekala, jak jednoduché to celé bude. Skoro bych se cítila provinile, že toho kluka s milým úsměvem jen využívám, ale nemohl přece věřit každé holce jen proto, že na něj sladce zamrká? Uznávám, že jsem v tom byla vážně dobrá a v podstatě celý život byla chladnokrevný zabiják s andělskou tváří, který lákal své oběti na ten vzhled slabé a zranitelné blondýnky, byla to má nejsilnější zbraň a podléhali tomu všichni, ale ty.. viděla jsem mu to na očí, ten kluk mi věřil každé slovo a bezelstně mi chtěl prostě jenom pomoct. Bylo to milé, ale bylo to hloupé. Hrozně hloupé. Nezeptal se na nic podstatného, schopnosti, hodnost, nemířil na mě zbraní, nedal mi pouta, bylo to směšné, tak směšné a zabít ho by mi nezabralo ani minutu, ale já to prostě nemohla pochopit. Věřil mi, protože jsem byla hezká? Protože jsem párkrát fňukla a zatvářila se ztraceně?
Julian měl pravdu, Angie je země slabochů!
Strana druhá byla, že jsem se ho kolem krku držela pevně nejen proto, protože jsem byla v roli ohrožené chudinky, ale především proto, že transport přes jeho portály byl.. sakra, jak to mohl dělat?! Bylo to příšerné! Dělalo se mi zle, zdálo se mi, že se všechno točí, houpe, smrskává a zase roztahuje a já s pevně zavřenýma očima jen skryla svou tvář do jeho ramene a doufala, že mě to nesundá. Sice jsem mohla Julianovi popsat dokonale jeho schopnosti, ale upřímně bych se bez zážitku z praxe obešla!
Přenesl mě.. do bytu? Nemusela jsem hrát překvapenou, čekala jsem velitelství, kancelář, v nejhorším případě vězení, ale nikdy by mě nenapadlo, že mě vezme k sobě domů! Vážně, byl úplný blázen? Neměl tušení, kdo jsem, co chci, co umím, o co mi jde! Mohla jsem ho zabít a s ním půlku města, ale on mě prostě s tím ustaraným pohledem posadil s nejvyšší opatrností na postel a ještě vypadal, že ho fakt mrzí, že jsem zraněná a upřímně já začínala mít chuť na něj zaječet, že jsem si ten podělanej nůž vrazila do nohy sama, tak ať si nedělá takové starosti! Fakt, co byl ten kluk zač? A o co mu šlo?
Vzápěstí jsem se dozvěděla, že jsem se neocitla jen tak v ledajakém bytě, ale v bytě proslulého Hrdlořeza, protože nikdo nemusel říct ani slovo, na schůzi mi samozřejmě tvrdá tvář Williama Canninga nemohla ujít a skoro úlevně jsem si oddychla, když se na mě nedůvěřivě zahleděl a namířil na mě zbraň. Hrdlořez zjevně dostál své pověsti a mám-li být upřímná, jeho paranoidní záchvat jsem naprosto chápala a přišel mi mnohem racionálnější, než chování blonďáka. Vstala jsem z postele a s tím srdceryvným kulháním se dostala až k němu a s rukou zaháklou o jeho tričko jsem se schovala za jeho záda. Až teď jsem si uvědomila, že jeho tělo je statné a mohutné, byl hodně vysoký a v jeho stínu jsem byla ještě křehčí a zoufalejší než předtím. 
"Jakeu? Kdo je to?" modré oči jsem z Canninga přesunula na Greena, tvářila jsem se nechápavě a vyděšeně, ačkoliv v duchu jsem nedokázala potlačit vzrušení. Major a kapitán Anglie na jediném místě. Mohla bych zaútočit a zničit dvě nejsilnější zbraně ostrova, ale takový rozkaz jsem nedostala. Bylo vážně k popukání, jak se na mě Canning díval nedůvěřivě a podezřívavě, doslova jsem v jeho pohledu četla všechny ty otázky, protože on, narozdíl od blonďáka, mi tu historku nevěřil. Jasně že ne, žádný voják by přece neuvěřil té snůžce keců a já spoléhala na svou křehkou náturu a schopnosti a informace, které by jim mohli přijít užitečné, ale bylo vážně paradoxní, že k muži, kterého jsem potřebovala dostat na svou stranu, mě vážně dostala náhoda!
Bázlivě jsem se rozhlédla, jako by mě překvapovalo to místo, kam mě Jake vzal, ale ve skutečnosti jsem mimoděk zkoumala polohu bytu, rozložení místností, vybavení a všechno podstatné, co by se v budoucnu mohlo Julianovi hodit. Neřekl jasné instrukce, prostě chtěl, abych se vetřela do přízně Canninga, takže bylo neuvěřitelné, že jsem skutečně byla v jeho bytě a místo toho, aby na mě mířil zbraní a vyhrožoval mi smrtí, jsem měla v jeho očividně kámošovi doslova lidský štít. Osud je někdy vážně vtipný, nemyslíte? Můj pohled upoutala i dívka v tmavých peřinách. Neznala jsem ji a neměla tušení, o koho jde, ale věděla jsem, že je nějak důležitá. Hrdlořez nebyl typ chlapa, který by u sebe v posteli jen tak nechal spát nějakou holku. Navíc to jeho, že nás všechny vypne.. něco to znamenalo, ačkoliv jsem neměla tušení, o co se jedná. To ale brzy zjistím.
Pohledem jsem se vrátila k hlavni pistole a znovu se začala chvět. "Prosím. Udělám, co budete chtít.. nemůžu se tam vrátit." můj hlas se na konci zlomil, má herecká etýda právě dosahovala svého dramatického vrcholu a já nejprve zamrkala na Hrdlořeza, kterým to nejspíš ani nepohne podle pověsti, která ho doprovázela, ale já už dávno věděla, že působit na něj je zbytečná práce. Ne, Jake Green se zdál jako mnohem jednodušší varianta ke zničení Anglie, i když mi toho sladkého blonďáčka bude asi líto.

Věděl jsem, že tohle je totálně v prdeli a nemusel mi to naznačovat ten naprosto jasně chladně kalkulující výraz mého nadřízeného u kterého mi bylo předem jasné, že byl o situaci u brány již dávno informován. Věděl jsem, že kdyby musel, prohnal by tu kulku klidně i mnou, ale já sem nepřišel proto, abych ho nechal jí jakkoliv ublížit. Nebo sobě. Nebo tuhle situaci jen víc zhoršoval. Věděl jsem, že za tohle mě čeká nejspíš mnohem horší trest než noční hlídka na bráně, ale bylo mi to jedno. Kdokoliv by klepal u dveří a žádal mě o pomoc, vyhověl bych mu. A jo, byla pravda, že když to byla malá blonďatá bezbranná holka s těma hlubokýma očima, mělo to jisté výhody a plusové body, ale stejně tak byla pravda, že jsem neuměl říkat ne. Neuměl chladně zabíjet, neuměl se dívat těm lidem do tváří a pak je prostě jen okrást o ty životy. Lidi dělali chyby, Wille. Byli jsme pořád ještě lidmi a i když bylo troufalé ji nezavřít alespoň na chvíli do výslechové místnosti, chtěl jsem prostě pořád ještě naivně věřit, že ne každej je vypočítavá svině. Jasně, francouzům se nedalo věřit, tradovalo se o nich, že mají naprosto vymyté hlavy a jsou prostě jen nástroji. Ale ona.. 
Znovu jsem se podíval na její tvář, na ten výraz plný strachu a zmatení, ale pak ho vrátil ke svému příteli, který nevypadal, že ustoupí byť o krok. "Kapitán Canning, zeptá se tě na pár otázek.." Pronesl jsem k blondýnce, ale zrak z hlavně pistole nespouštěl. Věděl jsem, že přít se pohledem s Hrdlořezem bylo naprosto naivní a hloupé, a předem prohrané, ale přesto jsem neustoupil ani neuhnul i když na mě řval všechny ty věci, které byly víc než pravdivé a ke kterým měl jednoznačně právo. Zvedl jsem ruce do vzduchu a naznačil, že s ním nehodlám bojovat. Ale zároveň ho nenechám ji prostě jen odtáhnout do vězení jako kus masa. Ne potom, co se za mými zády rozechvěla a já nevydržel mlčet a poslouchat. 
"Mluvila o Protecterus. O Francii máme minimálně informací vzhledem k jejich uzavřenosti, vzhledem k tomu, že vůdce Francie je stále přítomen, považoval jsem co největší diskrétnost na místě.." Mluvil jsem jasně, postrádal tu obvyklou lehkost a klid. Věděl jsem, že to musím obhájit. A že to nejspíš bude nemožné, protože v jeho očích jsem byl hlupák co skočil na ty psí oči. Ale co bylo tak špatného na tom věřit, Wille? Odmítal jsem podléhat té paranoie, která zachvátila jeho i Hope pokaždé, co se jednalo o cizince. Odmítal jsem žít v tom neustálém strachu. 
"Vzal jsem ji sem, do budovy která je plná vycvičených vojáků. Nechtěl jsem čekat na Velitelství na to, až ji někdo přijde vyhrožovat nebo až se to roznese. Navíc.." Pohledem jsem zapátral ke chrápající Sky pod Willovo dekou a lehce se ušklíbl. "Jaký je rozdíl mezi volně si kráčející odbojářkou a francouzskou, které se sice podařilo překlenout naše zabezpečení, ale kdyby chtěla někomu ublížit, už by to udělala. Sky jste taky s Hope pustili aniž byste z ní chtěli vypáčit všechno, co mohla skrývat. V čem je tohle jiné?" Naklonil jsem hlavu na stranu a spustil ruce k bokům. Slyšel jsem to jasné odjištění pojistky, ale nehodlal odstoupit. Kdyby mě chtěla zabít, měla k tomu víc než jednu příležitost. 
"Sakra Wille, dej tu zbraň dolů a zkus s ní alespoň pro jednou promluvit jako člověk. Potom ji klidně jdi vyslýchat, ale.. Shit. Ne všichni jsou skrytí zabijáci do hajzlu" Pronesl jsem a zavrtěl hlavou, nakrčil jsem nespokojeně obočí a ohrnul ret nad tím, že já možná byl naivní debil, ale už mě to nebavilo. Nebavilo mě poslouchat všechny ty příběhy vojáků, které jako děti, děti Wille, odvedli od matek a přiřadili k obraně Anglie kvůli systému, který postrádal logiku. Kolik lidí chtělo z Anglie, té země zaslíbené, uprchnout, ale tolik se tě a Hope báli, že to nikdy neudělali. Kolik z nich snilo o životě na svobodě. Kolikrát jsem já sám přemýšlel, jestli by nebylo lepší se sbalit a odejít pod výhružkou smrti než zas a znovu ztrácet sám sebe ve vší té smrti zaobalené do hezkých rozkazů a ochraně země? Nechtěl jsem znovu zavírat oči. Možná jsme nebyli o nic horší než francouzi, co kdyby někdo od nás přišel klepat na jejich dveře? Byl jsi tak zaslepený svou nenávistí k odboji, ke všem, kteří nesplňovali daná kritéria, že jsi prostě nenávratně ztratil jakýkoliv soucit nebo empatii? A jak tě ti démoni poznamenali, to už jsi nahlas neřekl. Fakt, tenhle svět šel do hajzlu.

Díval jsem se na svého spolubydlícího s nepříliš dobře předstíraným zájmem. Protože ve skutečnosti jsem čekal tu samou pohádku o hodnotě lidského života a morálních hodnotách a podobné nesmysly, které prostě to naivní štěně jednou za čas zkoušelo prosadit. Někdy jsem nechápal, jak někdo jako on mohl tohle všechno přežít, ale možná to bylo právě tím. Právě tím, že měl nějakou motivaci, že věřil v lepší zítřky, v něco hodnotnějšího a smysluplného. Možná jsem byl prostě jen cynik, hrdlořez bez citů, ale odmítal jsem znovu a znovu požívat všechny ty věci, dívat se, jak někdo, na kom mi hluboce záleží, jen znovu umírá, a tak jsem se stal tím, čím jsem, posedlí pravidly a řádem, dodržující nařízení a systém, bez přemýšlení, nastavil laťku vysoko, změnil všechny ty naivní sny a začal se řídit bezcitnými kodexy, které možná více než ty kolem mě, měli ochránit hlavně mě před nimi. Nakonec jsem zbraň znovu zajistil a zastrčil do pouzdra na svém hrudníku, té holce ani Greenovým kecům jsem nevěřil, ale respektoval jsem ho natolik, abych si tohle odpustil. Nechápejte mě špatně. Jake byl někdy naivní idiot, který chtěl slepě důvěřovat lidem, kteří mu tuhle důvěru jen tvrdě omlátili o hlavu, ale nic to neměnilo na tom, že byl jeden ze dvou lidí, kterému bych svěřil život. Takže jo, ta sladká modrooká kráska mu nejspíš už stihla poplést hlavu, ale věděl jsem, že kdyby se postavila proti nám, můžu se na něj spolehnout.
„Odbojářka se nám nevrhla do náruče dobrovolně, známe její motivy i cíle, víme, jaké má schopnosti. Kdyby dostala šanci, uteče. Kdyby dostala šanci, nejspíš nás zabije. V tom je ten rozdíl. Víme, na čem jsme.“ Pronesl jsem stroze a jen sledoval ten sladký obličej, který ke mně upíral ty velké, modré oči. Vážně, byla velmi hezká, nedivil jsem se, že na ní koukal jako na svatej obrázek, ale tak sorry, těch náhod bylo prostě moc! „Navíc to Hope rozhodla, že nebude ve vězení. Kdyby bylo na mě, nechal bych ji tam nejlíp s řetězem na noze. Její milovaný bratr mi znepříjemňoval život dost na to, abych si teď hýčkal jeho sestru ve vlastní posteli.“ Ušklíbl jsem se a možná by to někomu mohlo znít jako nadsázka, ale Jake mě znal a nejspíš tušil, že daleko od pravdy to nebylo. Hope chtěla Sky na své straně, proto si ji chtěla naklonit zdánlivou svobodou. Já bych ji k poslušnosti donutil. Ale rozkaz byl rozkaz a přes to nejel vlak.
Nakonec jsem udělal pár kroků obešel Jakea a tu holku si znovu pečlivě prohlédl. Ne, nebyl jsem žádnej úchylák, co by jí čuměl na zadek, jen jsem hledal odpovědi na své otázky, ačkoliv se kupilo víc otazníků než odpovědí. Přesto měl Green v jedné věci pravdu, a to byla naše informovanost o Francii. Špehové se odtamtud nevraceli. Potupně viseli na hradbách měst, většina Francie byla zfanatizovaná Světlem, samozřejmě tím zmrdem Eldridgem, takže cokoliv podezřelého trestali smrtí. Bez soudů, bez doznání, stačilo podezření, udání, špatný pohled a lidé mizeli, aniž bych z nich dostal jakékoliv informace. Ani uprchlíci v podstatě neexistovali a my ty informace nutně potřebovali. Eldridge jsem sice nechal sledovat, ale s tím nejspíš počítal, když jsem se nechal tak hloupě vyprovokovat a v podstatě jsem mu to oznámil. Neudělá nic hloupého, možná to byl namyšlenej sráč, ale svoji zemi zvládl ovládnout, potlačil vnitřní nepokoje a donutil ty fanatiky, aby ho poslouchali a hezkým úsměvem a blbejma kecama to asi neudělal.
„Vyslechneme ji společně s Hope. Pokud vím, brzy ráno má jednání, zastavím se pro ni později. Jdu si zaběhat.“ Přemýšlel jsem, co mám dělat. Už byla uvnitř, pokud by byla špionka, už věděla nejspíš dost informací o hlídkách, zabezpečení i našem bytě. Brát jí do dalších objektů by bylo kontraproduktivní a rozhodně bylo na místě to dobře promyslet. Potřeboval jsem to probrat s Hope, ale možná s podivem jsem byl v tuto chvíli já tím, kdo jí chtěl dopřát trochu klidu. Potřeboval jsem si pročistit hlavu a přijít a všechno si utřídit. Možná měl pravdu a skutečně jsem viděl svět až příliš podezřívavýma očima, ale upřímně já nebyl tím, kdo se neustále kvůli holkám dostával do problémů, tak bych se spíš přiklonil k tomu, že je to prostě nenapravitelný optimista, který chce, aby ta sladká francouzska nebyla přesně to, co jsem si popravdě myslel já.
Nakonec jsem vzal blonďáka za paži a otočil se k dívce zády, aby mi nemohla odezírat ze rtů, sice mě tak mohla třeba bodnout do zad, ale spoléhal jsem na to, že své divadlo nebude chtít ukončit tak rychle. Mluvil jsem tiše a krátce, aby mě neslyšela, ale můj pohled byl dost jasný a rozkazovačný, aby Jake myslel pro jednou hlavou a ne rozkrokem. „Greene, kromě té nohy nemá ani škrábanec. Buď je tvoje holka genius a nebo lže. Zjisti co nejvíc a nespouštěj jí z očí.“ Sykl jsem a věnoval mu ještě jeden pohled, snad jsem nemusel zdůrazňovat, aby jí neříkal nic zásadního a nebral ji nikam na romantické procházky. Třeba jsem se mýlil, už kvůli němu jsem doufal, že jo, ale dostal jsem lekci už tolikrát, že jsem se na to odmítal spoléhat.
Počkal jsem, až vypochodují ze dveří a zamračil se na tmavovlásku, která mi zvesela slintala na polštář. Další problém, který bylo potřeba vyřešit a lupající bolest v levé lopatce mě upozorňovala, že spát na křesle nebyla správná varianta řešení mého očividného problému. Ne, s odbojářkou to budu muset na spaní vymyslet nějak jinak..
„Hej, Barnettová, budíček!“ pronesl jsem hlasitě a neurvale s ní zatřásl, protože když opilou květinku neprobudila ani naše anglicko-francouzská roztržka, nehodlal jsem kolem ní chodit v rukavičkách. „Slíbil jsem ti běhání, vzpomínáš? Máš pět minut na sprchu, pak vyrážíme.“ Hodil jsem na ni kopičku svého oblečení, dost nelibě a zamračeně, podotýkám, a sám si sundal tričko a začal se převlékat. Jake a jeho narušení už teď rozhazovalo můj harmonogram a to jsem nesl nejspíš ještě mnohem hůř než francouzskou špionku ve vlastním bytě.

Spalo se mi dobře. Nevěděla jsem, jak jsem se dostala do postele, když jsem po vehementním bušení pěstmi do těch rozložitých zad a kopáním do těch paží, co mě tím jediným pohybem drželi v tom železném stisku, vytuhla a prostě se tomu přestala bránit. Spalo se mi dobře, a nebylo to jen tím, že má hlava byla prázdná, nesužovali ji všechny ty myšlenky na ten den, na obličeje všech lidí, které jsem považovala za své lidi a kteří mi jen jeden do druhého lhali. Byla jsem obklopená cizí vůní, vůní šalvěje, dřeva, sladkého jablka, byla výrazná a přitom obyčejná. A kolébala mě ke spánku spolu s tím, že jsem absolutně nevěděla, čí polštář tak vehementně objímám. To mi došlo až o pár minut později. 
Zakryla jsem si oči před prudkým světlem, když jsem oči rozlepila, pootočila hlavu za zdrojem toho humbuku a hlavu zase se stejným zaúpěním narvala do polštáře. Vstávat? Zbláznil se? Kolik bylo hodin? Zvedla jsem oči k oknu za kterým teprve svítalo! Proboha! 
Nerozhlížela jsem se po pokoji, po kterém jsem nejspíš měla, věděla jsem, že to není kobka a na mé noze ani rukou nejsou pouta a to prozatím mé bolavé hlavě, do které se zabodávalo snad tisíc nožů prozatím stačilo. Muselo. Odmítala jsem vstát, věděla jsem, že se mi nejspíš zamotá hlava, sakra, ten blonďák, co mě to donutil pít? Bylo to lákavé, opojné, to, jak se mi s dalším a dalším panákem motal jazyk, hlava těžkla, jak jsem přestala vnímat, o co všechno jsem přišla. O svobodu, o to, že jsem se dostala jen do dalšího vězení, stala se jen další loutkou v další nesmyslné hře. Upsala se k tomu se namísto vězení stát členem vojenských jednotek Anglie. Já, voják Anglie. Vidíš to, Charlie? Život je svině. Nejspíš se teď otáčí v tom nejmenovaném hrobě, který jsem pro něj vytvořila daleko v lesích, tam, kde rostli máminy oblíbené květiny a které jí tak rád nosil k narozeninám a které mi potom spolu s Emmettem i přes protesty každoročně vplétali do vlasů. Emmett.. Jeho hřejivý úsměv, jeho zářivé oči, bylo to hořkosladké. Bolelo to. Možná jsem mohla Anglii nenávidět o to víc, že mi vzala všechny, které jsem milovala. Ale já se cítila jinak. Prázdně, otupěle. Naštvaně. Ale neměla jsem co ztratit, neměla se ke komu vracet, byla jsem sama ve světě, kde mě nenáviděli, využívali a já se musela naučit přežít. Já musela najít cestu ven.. 
S nelibostí jsem se posadila a promnula si tvář. Do mého zorného obrazu, který se stále zaostřoval, ale vpadl někdo jiný. Někdo, jehož jsem pozorovala z boku déle, než bych chtěla. Když jsem vnímala všechna ta tetování a jizvy, kterými byla posetá ta světlá kůže. Dívala jsem se dál, na to, jak se převlékal do dalšího trička a možná jsem včera pocítila, jak pevné má svaly, ale vidět to bylo.. Sakra, rozhodně jsem nepotkala nikoho víc ve formě a téměř okamžitě odvrátila pohled, protože přece tady nebudu slintat nad svým vlastním trýznitelem, na kterého jsem ukázala zdvižený prostředníček hned po tom, co se vypravil z místnosti. Chtěla jsem ho poslat s tím vším do hajzlu a jít vyspávat až do večera třeba, stejně jsem neměla co jiného na práci, ale věděla jsem, že nemůžu. Že pokud jsem skutečně novic v zácviku, je pravděpodobně on můj Kapitán a jeho rozkazy byly jeho rozkazy ale tak sakra! Mohl by být aspoň trochu lidskej. Krátce jsem se ušklíbla, haha, čekat lidskost od chodící vraždící zbraně, to bylo vážně směšné, Sky! 
Snad i proto jsem zapadla do sprchy a skutečně na sebe natáhla připravené oblečení, hned mě obklopila ta známá vůně, ta samá, která mě ke spánku kolébala celou noc a já se rozhodla ignorovat fakt, že se mi zalíbila. Tričko mi sahalo pod až do půli stehen a kraťasy jsem si musela tak desetkrát utáhnout, ale to nevadilo. Ne, když jsem se dívala na tu hromádku oblečení v koupelně a z kapsy velké Emmetovo mikiny vytáhla zmuchlané sluchátka zabodnuté do toho starého mp3 přehrávače. Neusmála jsem se, neztrácela se do nostalgie, ale stejně tu krabičku pohladila palcem a strčila do kapsy těch směšně velkých kalhot. Ač jsem si hrála na co jsem chtěla, nedokázala jsem některé věci jen tak zapomenout. 
Nakonec jsem vyšla ven, nutno říct, že to skutečně nebylo pět minut, ale tak deset, protože jsem prostě chtěla Kapitána dráždit, když on mohl mě! V kuchyni jsem vrhla pohled na Jakea stále ještě ve včerejší uniformě a od krve zašpiněnou blondýnku. Možná bych něco i k tomu řekla, něco sarkastického, že v tomhle bytě jsou samé ukázkové návštěvy, ale neřekla jsem nic, protože jsem na sobě jasně cítila ten vražedný pohled, když jsem při obouvání bot zvedla oči nahoru. Nakonec jsem ale přeci jen houkla zpátky do kuchyně. 
"Příště mě varuj, než do sebe naklopím flašku, že mě tenhle maniak bude chtít zničit. Je pořád takovej?" Protočila jsem očima a radši už vyplula ven. 
Přesun

Ukázal jsem na volné místo u menšího kuchyňského stolu naproti sobě, když jsem ji opatrně podepíral a pomohl se na stoličku posadit, když jsem se sklonil a pouštěl ji ze své náruče, nedokázal jsem potlačit ten pocit, zvláštní pocit, jak byla lehká, křehká a zranitelná. Jak jsem se ztrácel v těch světlých očích, co ke mě tak zoufale upírala, v tom obličeji, propadal jsem tomu a věděl to. Té jemné vůni růží a konvalinky, sladké a opojné a přesto čisté a jemné. Lehce jsem protřepal hlavou, když mi po dlaních sklouzly její hebké vlasy a ten dotek mě pošimral na paži. Raději jsem se odtáhl a skutečně si sedl naproti ní, abych jí dal trochu prostoru a nejspíš ho dal hlavně sám sobě. Vždycky jsem jednal impulsivně, jasně, chápal zodpovědnost, chápal, co se tady děje a proč se to děje, ale to neznamenalo, že bych s tím souhlasil. Nebyla to rebelie, nebyl to protest ani žádný vzdor, když jsem dělal to, co jsem dělal. Třeba bral cizince za brány a využíval svého vrtkavého přátelství s Kapitánem, zvláštní a nikdy nepojmenované přízní Velitelky a svého postavení. Věděl jsem, že balancuju na hraně, ale to jsem dělal celý život. A uvědomil si, že kdyby se za mé hlídky objevila za zdí zraněná znovu, udělal bych bez váhání to samé. Jasně, že se to dělalo líp, když se na mě díval tenhle anděl než nějakej vousatej Viking, ale udělal bych to i pro něj, vážně! 
Naklonil jsem hlavu na stranu a pozoroval její tvář, v té mé se na chvíli zračilo zamyšlení. Přehrával si v mysli Willova slova, jasně, že jen neproletěla jedním uchem dovnitř a ven. Neměla jiná zranění než jen tohle. Její tvář možná byla špinavá a zakrvácená, ale jinak perfektní. Nechtěl jsem se ptát, nechtěl to řešit, když jsem věděl, že všechny otázky jí budou kladeny zrzavou Velitelkou. A rozhodně věděl, že není vhodná doba, když za okny svítalo a ona musela být unavená a hladová. Na Sky, co se prohnala kolem s výrazem, který jsem Willovi nejspíš i přál, jsem jen mávl rukou. Má pozornost byla jinde, když jsem se zase vrátil k blondýnce. 
"Nechápej ho zle. Je nedůvěřivý a paranoidní. A má své důvody. Kdybych tam nebyl, nejspíš by se hodně rozmýšleli brát tě dovnitř.." Lehce jsem pozvedl koutek úst, ale rozhodně tím nemyslel, že by mi měla být vděčná. Vděk jsem nechtěl, ne za věci, které sakra měli být samozřejmé. Pro mě byli.. I když to bylo naivní a hloupé. Máma mi vždycky říkala, že lidé jsou různí, ale každý si zaslouží šanci. I kdyby měla teď vstát a prohnat mi kulku hlavou, zemřel bych s pocitem, že jsem vždycky dělal správnou věc. 
"Hmm, máš hlad? Žádné croissanty tu nemám, ale můžu ti udělat vajíčka. Míchaný. To zvládnu.." Ta jasná narážka na její původ. Prohrábl jsem si vlasy a až pak si uvědomil, že mám na zádech stále ještě samopal a po kapsách tunu zbraní. Buď byla stejně naivní jako já a věřila v hrdiny, nebo se mě bála stejně jako ostatních. Zavrtěl jsem hlavou a jednu po druhé si sundal těžkou zbraň z ramen, ale rozhodně ji ponechával ve svém dosahu, zas takový hlupák jsem nebyl. Rozepl jsem si armádní vestu a úlevně promnul rameno. Byl jsem si naprosto jistý tím, že jsem croissant vyslovil naprosto špatně, ale bylo mi to fuk. Uměl jsem to s holkama, vždycky mi to šlo. Hodně jsem mluvil,, střílel tam několik balících hlášek, věnoval jim pozornost, po které prahli, zahrnoval je historkama a věděl, jak snadné to je. Ale s ní bylo něco jinak. Jinak, protože jsem ji nechtěl sbalit a strávit s ní ten jeden, leč nezapomenutelný večer. Něco ve mě ji chtělo obejmout, chránit, ten macho pud, který prostě říkal, že je holka, krásná a bezbranná a já prostě musím zastat tu mužskou roli. 
Ten její výraz.. Nelíbil se mi. Nelíbil se mi a snažil se pochopit, že jsem ji prostě během pár vteřin vzal do kompletně cizího prostředí. Nakonec jsem vstal, jen abych do umyvadla namočil bílý ručník a vrátil se zpátky. Opatrně, snad i trpělivě zvedl ruku do vzduchu a přibližoval se s ní k její tváři, díval se do očí a žádal o svolení, protože já byl ten poslední, koho by se měla bát. Má ruka se dotkla její tváře, když jsem jemnými tahy stíral tu krev mrtvých z jejího obličeje. V mých očích se zablésklo cosi jako hravost, když jsem se podíval na svou paži. 
"Chytla bys mě za paži?" Když ke mě zvedla oči, úsměv jsem roztáhl už kompletně, jak jsem zvedl zelené oči k její tváři. ".. já jen abych mohl říct svým přátelům, že se mě dotkl anděl, mi amor.." Ta otřepaná hláška! Vážně, byl jsem marnej. Ale hrozně, hrozně chtěl vidět v jejích očích něco jiného. Něco, co za tuhle frázi i mou otřepanou francouzštinu stálo. Nakonec jsem ale ruku stáhl, stejně jako ten úsměv a vážně pokýval hlavou. 
"Měla by ses najíst. Nejspíš tě čeká nepříjemný rozhovor.." Nedokázal jsem jí slíbit ani říct, co se bude dít. Protože jsem to sám nevěděl. Ale milé to nejspíš nebude.

Nevěděla jsem, co si mám myslet o tom blonďákovi, který mě znovu zvedal do náruče, jako bych byla pírko, díval se na mě těma hezkýma, zelenýma očima, ubezpečoval mě tím jemným úsměvem, že jsem v bezpečí a mě to děsilo. Děsilo mě to mnohem víc, než Julian a jeho posedlost ze mě vychovat nejlepšího vojáka, protože ač mě jeho výchova často bolela a zraňovala, chápala jsem, proč to dělá. Proč mi bere cokoliv, na čem mi kdy záleželo a k čemu jsem se naivně upínala, protože když jsem neměla k ničemu a nikomu vztah, neměla jsem city, neexistovala možnost, jak mi ublížit. Nikdy mě neutěšoval, nikdy nepolevil, nikdy na mě nešel zlehka. Jeho lekce byly tvrdé a chladné, neváhal mi ublížit, zranit mě, trýznit, mučit největšími strachy, které jsem měla, znovu a znovu, dokud jsem ze vzdoru nepřešla k pláči a prosbám a od nich k rezignaci a pokoře. Dokud jsem to nepochopila. Zdálo se to neuvěřitelné, ale já byla vděčná za všechno, co mi dělal, za všechny ty věci, bolestivé a necitelné, které mě ale zocelili a připravili na svět venku. Nikdy mi nic nesliboval, nikdy mi nelhal, nikdy si nehrál na to, že mě miluje, jen aby mě mohl zradit. Lidi mě děsili, bála jsem se takových, jako byl Jake Green, s tím laskavým úsměvem, opatrným zacházením, hloupým, obětavým chováním, protože to byla past. Nehodlala jsem se namotat, nechtěla jsem uvěřit těm sladkým lžím, protože Julian měl pravdu. Nakonec mě stejně zradí jako všichni ostatní. 
"Já vím. Jsem ti vděčná. Opravdu vděčná, Jakeu." sklonila jsem pokorně pohled, když začal omlouvat Hrdlořeza, který upřímně jednal rozhodně logičtěji, ačkoliv já bych nevyhrožovala. Rovnou bych tu hrozbu eliminovala. Nebála jsem se ho, měla jsem výhodu toho, že jsem jeho úroveň schopností dobře znala a věděla, co do něj očekávat. Přesvědčit jeho a Hope Midford o tom, že nejsem francouzský špion, bude těžké, ale věděla jsem, že ten sladký blonďák, který na mě koukal jako na svatý obrázek, mi pomůže. Bylo sobecké ho využít? Upřímně nepřemýšlela jsem nad následky, nepřemýšlela nad tím, co se stane s tímhle dobrosrdečným klukem, až splním misi a předám Julianovi všechny informace. A ani jsem s tím nehodlala začínat. Byl to úkol. Mým úkol bylo zjistit informace, které nejspíš povedou ke tvé zkáze. Tak se na mě přestaň dívat tak fascinovaně a poslouchej svého velitele..
"Díky já.. dám si moc ráda. Croissanty mi vlastně nikdy moc nechutnaly." promluvila jsem jemným hlasem, vyslovila slovo croissanty s dokonalým přízvukem a jen se na něj sotva patrně usmála, svou roli plaché, bojácné dívky jsem hrála na jedničku. Vždycky to tak bylo. Julian to ze mě udělal, využil tu sladkou tvářičku, ale ty malé ruce naučil zabíjet. Jak snadné by bylo ho teď zabít. Možná to věděl i on, když si začal sundávat zbraně, ale neodložil je, stále byly poblíž jeho rukou, připavené kdykoliv zasáhnout svůj cíl. Neměl by šanci, kdybych ho chtěla zabít, ale to můj cíl nebyl. Jemně jsem zvedla hlavu a pokradmu se dívala, jak si rozepíná vestu, konečně jsem sama sobě povolila tu pomyslnou uzdu a pořádně si ho prohlédla. Byl hezký. Nenucený, ležérní, sexy tím ledabylým způsobem, jistý si sám sebou, dostatečně charismatický, aby moc dobře věděl, jak na holky působí. Ten úsměv udělal mnohé a co nezvládl ten, to za něj udělaly ty jiskřící oči. Něco na něm bylo jakýmsi způsobem fascinující, živé, hravé a přitažlivé a já si připustila, že v té uniformě vypadá skvěle. Nepochybovala jsem ale, že ke stejnému závěru bych došla, kdyby tu seděl v džínech a tričku nebo montérkách, protože major Jake Green byl prostě přirozeně hezký. 
Možná právě proto, že jsem si ho tak detailně prohlížela, překvapeně jsem zamrkala, když se v mém zorném poli objevila jeho ruka a on se ručníkem dotkl s veškerou opatrností mého obličeje. Nemusela jsem hrát to překvapení, ani horkost ve tvářích, protože to obyčejné, a přesto jistým způsobem velmi intimní gesto mě prostě zastihlo nepřipravenou. Když jsem se zranila, když jsem krvácela a svíjela se bolestí, Julian mě nezachraňoval. Nenechal mě zemřít, ale nestaral se, nikdy nedělal tohle, nechal mě tak, se všemi pocity a strachem, dokud jsem se tomu nepřizpůsobila, dokud jsem se nenaučila ovládat a nedávat své pocity najevo. Nebyla jsem zvyklá, aby mě někdo nosil v náruči a smýval mi z tváře krev, ne s takovou něhou a starostí, ne s tím pohledem upřeným hluboko do mých očí, který mě znervózňoval. Instinktivně jsem se přiblížila, položila mu tvář do dlaní a nechala ho dotýkat se mé kůže, jako by to bylo něco naprosto normálního a přirozeného. Ten dotek mi byl příjemný, ale sotva jsem si tuto myšlenku uvědomila, cukla jsem a hlavu zase narovnala.
Když se mě zeptal na tu podivnou otázku, ještě stále jsem byla v myšlenkách jinde, trochu vyděšená, trochu překvapená, trochu fascinovaná a tak jsem jen zaraženě zamrkala a tu ruku vážně zvedla, abych mu ji položila na paži, jen zlehka jsem se dotkla jeho bicepsu, ale i tak jsem si uvědomila, že jeho ruce jsou pevné a svalnaté. Nebyl jen hezký nebo namakaný, to tělo bylo trénované a ve formě. Líbilo se mi to. Přesto jsem rukou taktéž ucukla, když dodal ten zbytek a já jen několikrát naprázdno otevřela pusu, protože v tu chvíli jsem byla naprosto konsternovaná vývojem situace. Bylo to trapné. Tak trapné, vážně, kdo ještě dneska používá takové hlášky? Ještě zkus tu o hvězdách nebo jak jsem spadla z nebe a bude to kompletní. Trapné, fakt!.. a trochu roztomilé. Jen trochu.
"Mi amor, doux naïf qui ne parle pas français." zopakovala jsem dokonalou francouzštinou a připojila ještě zbytek věty, které nemohl se svou výslovností vůbec rozumět, ale nemohla jsem si pomoct, chtěla protočit očima, chtěla mu říct, že jeho francozština je vážně úděsná, ale jediné, na co jsem se zmohla, byl ten tichý smích, protože i když se někdy choval jako hlupák, prostě to mělo své kouzlo. Canning mě chtěl nejspíš připoutat řetězem do kopky a jeho parťák se mě snaží sbalit na nejtrapnější hlášku na světě. Jenže tomu sladkému úsměvu a dolíčkům ve tváři se jen těžko odolávalo.
Nakonec jsem však také zvážněla, když i z jeho tváře zmizel úsměv. "Jak je mám přesvědčit, aby mi věřili? Jestli se vrátím, tak.. Moje země je jiná než tvoje. U nás by cizince nikdo dovnitř nepustil. Nejspíš bych už visela na hradbách.." pohlédla jsem oknem na růžolící svítání a vybavila si hradby plné hnijících těl. Nelhala jsem. Francie nepomáhala nikomu, Julianovi stoupenci neváhali odsoudit kohokoliv, kdo se jim znelíbil a já,.. já byla jeho kat.

Přešel jsem poznámky o vděčnosti mávnutím ruky. Protože ona mi možná vděčná byla, ale věděl jsem, že zbytek Anglie by její vděčnost a mou naivitu nesdílel. Věděl jsem, že tím, co jsem udělal, jsem ohrozil spoustu lidí. Udělal jim, stejně jako sám sobě na záda terč, ale nelitoval jsem. Svůj trest si odpykám a nebudu protestovat. Přijmu to, jako jsem to přijal vždycky. Pochyboval jsem, že mé místo vedle Willa a má hodnost je oprávněná a nedivil bych se, kdyby se ze mě stal desátník a má dílna mi byla nadobro odebrána, ale za ten risk to stálo. Stálo to za ten úsměv, jemný, ten tichý smích, který rozehřál mé nitro a já se neubránil tomu, abych k ní zvedl oči a neopětoval jí ten úsměv tím pozvednutým koutkem, protože mé balící hlášky možná mohly být trapné, ale pokud už nic jiného, zahnaly tu bázeň v jejích očích, i kdyby na těch pár málo vteřin. Byl jsem blázen, věděl jsem to. Beznadějný a ztracený v tom dobru, které jsem si střežil a které se mnozí snažili pošlapat včetně mě samotného. Ve chvílích, kdy jsem zavíral oči před vším tím mučením, před tou krutou válkou, před všemi nezbytnými oběťmi. Zavíral jsem oči před věcmi, které jsem viděl, stejně jako jsem se nikdy nesnažil zastavit ani ty domnělé věci, které pod rouškou tmy prováděl můj kapitán. Neptal jsem se ho na nic, když se vrácel se zakrváceným obličejem, s rukama od krve, s tím prázdným výrazem ve tváři, v těch bolestně prázdných očích, který se ani nesnažil zamaskovat a ztratil se v koupelně na dlouhou, dlouhou dobu, než se dokázal vrátit zpátky do módu, který nefungoval na autopilota a na krutosti a bezcitnosti. Já nebyl Will. Já jsem se lidem rozhodl ještě dát šanci. 
Nad její odpovědí s tou perfektní francouzštinou jsem se jen poškrábal ve vlasech a tupě usmál, protože jsem nerozuměl ani slovu a mi amor a podobné blbosti bylo to jediné, co jsem nejspíš znal. A croissanty, ty taky. Možná ještě eifelovku. Nakonec jsem ale přikývl a snažil se tvářit, že jí rozumím stejně plynule jako ona mojí angličtině. Když nakonec promluvila o Francii, nedokázal jsem zastavit tu dlaň, co se sevřela v pěst, až mi zbělely klouby, tu husí kůži, co mi přejela po zádech, když jsem si uvědomil, že vůdce všech těch vrahů hostíme ve městě jako krále. Díval jsem se do její krásné tváře a cítil zlost i nespravedlivost. Přál jsem si, abych to mohl změnit, abych ji mohl dát odpovědi, které jsem neměl. 
"Řekni jim pravdu. Dej jim upřímnost. Odpověz na to, co chtějí a nesnaž se lhát nebo zatajovat věci, které stejně zjistí, i kdyby ze strachu." Má slova postrádala tu obvyklou nadsázku i humor, protože jsem to znal, věděl, jak to chodí a nedokázal odhadnout, jak to pro ni skončí. Ale i tak jsem se natáhl po její ruce a zůstal od ní jen na dosah, nedovolil jsem si překročit ty neviditelné hranice. "Nedovolím, aby se ti něco stalo, Avo.." Slib, který možná nebudu moct splnit. Ale rozhodně jsem chtěl. A myslel upřímně, že proto udělám cokoliv. 
Postavil jsem se a zavrtěl hlavu s tím, že jí udělám tu snídani, abych odlehčil situaci, když v tom zapraskala vysílačka na rameni. S povzdechem jsem odložil pánev, než jsem na ní hodil kradmý pohled. Byla to vteřina, vteřina, kdy se rozsvítilo zařízení na mé dlani a přede mnou se objevil portál, díra, skrz kterou šlo rozpoznat obrysy úhledné, leč strohé kanceláře. Možná byla hloupost ji tu na těch pár vteřin nechávat, ale pokud už došla takhle daleko, pokud to všechno bylo jen hra a přetvářka, zůstane. Věděl jsem, že zůstane. 
Skrz portál prošla drobná dlaň pěstěných nehtů, jejíž štíhlé prsty jsem jemně sevřel a přisunul ji blíž, spolu s tím, jak kolem mě zavanula ta známá vůně a jemné zrzavé vlasy mě pohladili po ramenou. Portál se zavřel spolu s tím důvěrně známým cvaknutím podpatků a já se dal do okamžitého pozoru, než jsem se odebral za její záda. 
"Velitelko Midfordová.." Věděl jsem, že nemusím nic dodávat. Že na mě čekala. Stačil jediný pohled do těch ledových očí a věděl jsem, že už to dávno všechno ví. A ten pohled pro mě neznamenal nic dobrého. Věděl jsem však, že její pozornost se plně přesunula na cizinku. Jako lovec na kořist, když se s elegancí kočky posadila na židli na které jsem před chvílí seděl a pohladila lesklou zbraň těsně na kraji. Můj pohled směřoval na blondýnku. Chtěl jsem ji povzbudit. Ale netušil, jestli Willova nepřítomnost neznamená jen to, že to bude ještě horší..

Sledovala jsem tu tvář, jemné detaily, každé jedno písmenko toho tetování na jeho krku, oči, které na mě upíral s upřímností a nevýslovnou něhou. Nechápala jsem to. Nikdy jsem nechápala, jak snadné je zapůsobit na lidi jen tím, že moje tvář je tak krásná, má silueta křehká, ta andělská aura magická a nadpozemská a to v lidech vzbuzovalo silné pocity. Někteří mě chtěli vlastnit, získat tu andělskou krásu jen a jen pro sebe. Jiní toužili dělat s mým tělem věci, které mě odpuzovaly a příčily se mi. Někteří záviděly, jiní mě litovaly, ale ať už byly ty pocity jakékoliv, vždycky jsem uměla přitáhnout tu pozornost a využít ji.
Jake Green nebyl vyjímka. I jeho jsem dokázala zaujmout jen tou bezbrannou tváří a zoufalým mrkáním těch světlých očí, věděla jsem, že už mi dávno propadl, jenže i když jsem se snažila, on prostě nebyl jako ti ostatní. Bylo to v těch drobných detailech, spíš v tom co neudělal než udělal, v tom co neřekl než řekl. Když zaťal snad nevědomky pěst při mé zmínce o Francii, když ke mě natáhl ruku v tom podpůrném gestu, ale nedotkl se mě. Nevím, nerozuměla jsem mu. Uměla jsem si poradit s násilím, planými sliby, výhružkami i oplzlostí, ale tohle.. tohle nešlo. Nemohla jsem v sobě necítit vinu, když se na mě usmíval tím důvěřivým úsměvem a sliboval mi, že nedovolí, aby mi ublížily.
Sledovala jsem ho celou dobu, nespustila z něj ten nedůvěřivý pohled ani ve chvíli, kdy vstal a začal chystat snídani. Jako bych hledala ta skrytá místa, chvíli, kdy ho něco prozradí, kdy něco v jeho chování potvrdí tu domněnku, že mě chce jen zmanipulovat, kdy mě nakonec stejně jen zneužije. Protože tak to v mém světě chodilo. Nikdo nedělal nic jen tak, aniž by čekal něco na oplátku, Francie byla plná magorů, násilníků a fanatiků, kteří si brali cokoliv, co chtěli. Lidi se požírali navzájem a člověk nepřežil, pokud nebyl dost silný. Nedalo se nikomu věřit, protože každý u nás žil jen sám pro sebe. Takže se mi nikdo nemohl divit, když ve mě chování toho blonďáka probouzelo nejistotu a pochyby. Protože v mém světě bylo tohle slabinou a kvůli slabinám lidé umíraly.
Lámala bych si s tím hlavu nejspíš dál, možná se vymluvila na únavu nebo šok, jen abych měla důvod vyhnout se blízkosti kluka, který se ke mě choval až podezřele mile, ale jeho vysílačka zapraskala a já dostala možnost znovu detailně prozkoumat jeho schopnost. Nejspíš bych se jí jindy věnovala víc, protože upřímně mě docela fascinovalo, co umí a zajímalo mě, co všechno s tím dokáže, ale ozvalo se klapání podpatků a já okamžitě věděla, kdo se objevil v bytě.
Vyskočila jsem na nohy, když na mě Hope Midford pohlédla tím ledově chladným pohledem, otravně krásná a dokonalá, byla přesně takovou, jak ji popisovaly ty legendy, možná hezčí a o to děsivější. To ten pohled. Chladné oči, které do mě zabodla jako nože a neuhnula, nemusela nic říkat, dokonce i ostřílený zabiják jako já vnímat tu auru, kterou vyzařovala, sklopila jsem zrak a nejistě si začala žmoulat okraj svetru. Nebála jsem se, že by mě poznala, dokonalá maska mi zaručovala anonymitu už léta, navíc tu byl ten rozkol mezi mou arogantní, rozšafně přehlížející verzí jeho Anděla smrti a Avou, vyděšenou dívkou, která utekla z pekla. Byla jsem dobrá herečka, už od mala. Poznal to už tehdy? Věděla jsem, že mé divadlo musí být naprosto úchvatné, nesměla jsem se prozradit a nesměla jsem přehrávat. Pochybovala jsem, že na zrzku zapůsobím svou krásou a ženskou křehkostí jako na majora Greena, který viděl jen tu sladkou tvářičku, velitelka bude jistě hledat ty podstatné maličkosti a já musím zůstat zranitelnou kráskou, ale zároveň lidskou bytostí s uvěřitelným příběhem.
"Já.. já.." jemně jsem se zakoktala, olízla si suché rty, chvíli váhavě koukala do země, než jsem se nadechla a zvedla hlavu. Zadívala jsem se do toho obličeje, opětovala pohled těch ostrých očí, ne nijak sebevědomě nebo výhružně, mrkala jsem a žmoulala okraj svetru, ale neodtrhla jsem se pohledem od azurově modrých očí, protože jsem uměla lhát. Uměla jsem lhát a bez zaváhání se jí dívat přímo do očí. Jí, nejspíš nejsilnější osobě v Anglii. Jenže v tom bylo to kouzlo. Psychologická hra, ve které jsem byla mistrem.
"Jsem Ava Lemaître a utekla jsem z Francie." hlas se mi trochu třásl, nemohla jsem vypadnout z role, ale zase jsem nemohla být úplná vystrašená chudinka. Intonace byla dokonalá, chtělo to hodně umu držet se na té tenké hraně mezi laciností a přirozenou ostýchavostí, ale k tomu mě vychovával celé ty roky. Schovat za ta andělská křídla všechny své hříchy. Jemně jsem se ošila a v tu jednu slabou chvíli vyhledala pohledem Jakea za Hopiinymi zády. Efekt perfektní, jako bych se skutečně bála pokračovat a vyhledávala pohledem slíbenou pomoc, když mi pohled opětoval a já se odhodlaně znovu podívala na zrzku. "Prosím, řeknu vám všechno o Francii, Světlu i svých schopnostech. Chci se přidat k Anglii."

Věděla jsem to všechno už dávno. Ve chvíli, kdy jsem musela přerušit zasedání radních, kvůli neodkladné záležitosti. Ne, že by bylo jednání jakkoliv přínosné, protože bylo plné stěžujících si zbohatlíků a ukňouraných zbabělců. Neuniklo mi ani jakési hnutí, které se formovalo za mými zády v mé vlastní zemi a já ho nemohla přehlížet. Což možná bylo příčinou absence mého nejsilnějšího muže. Nerada jsem to dělala, věděla jsem, že pokaždé, co to udělám, zničím kus jeho duše, ze které nejspíš už nic nezůstalo. Ale on to věděl, přijal to a neprotestoval. Kdybych mohla, šla bych místo něj. Ale já musela dnes a denně činit rozhodnutí, které ohrožovalo tisíce. A nikdo se mě neptal na to, co zůstalo ze mě. 
Informace, které mi předala stráž na hradbách stejně tak jako Will, bylo něco, co se nedalo ignorovat. Nebylo překvapivé, že za ten rozruch, který znovu rozkolísal Anglii a její řád, mohl major Green. Blonďák byl neřízená střela, řídil se srdcem, řídil se pocity, a ačkoliv to bylo něco, díky čemuž jsem mu dovolila víc než komukoliv jinému, ohýbala kvůli němu systém i svá vlastní pravidla, čeho bylo moc, toho bylo příliš. A pustit za hradby francouze, bylo hloupé. A sobecké. Stejně tak jako geniální. Nikdy jsme se s nikým od nich nesetkali. A pokud doopravdy byla tím, kdo tvrdí, že byla, mohla nám dát ty nejcennější informace, které jsme se roky marně pokoušeli nashromáždit. Informace o Francii. Informace o tobě, Juliane. 
Prošla jsem si rukou vlasy a zandala pár neposedných pramenů za ucho, abych potlačila tichý povzdech zatímco jsem z osoby naproti sobě nespouštěla pohled. Bylo toho příliš. Po včerejším zasedání, výbuchu Yevgeniva, po té napjaté atmosféře, po tom, cos mě zachránil.. Nedokázala jsem spát. Nedokázala, když mou mysl sužovalo tolik myšlenek, tolik otázek, dookola stejných, které jsem si kladla od doby, co jsem zjistila, že žiješ a přála si je vykřičet ti je do tváře. Ale namísto toho jsem tady musela sedět a dívat se na ni. 
Sledovala jsem tu tvář, bez hnutí poslouchala její slova, snad jen lehce naklonila hlavu na stranu, když jsem mapovala veškerý detail, jemnou změnu v jejím chování, odhadovala, co se skrývá za tím napůl bázlivým, napůl rozhodným úsměvem. Za těmi slovy. Nevěřila jsem jí nic z toho, co ta hezká tvářička vypustila z úst. Bylo to příhodné, tak příhodné, že utekla ve chvíli, kdy jsou všichni vůdci zde? Byla jsem krutá, ale realista. Byla jsem stratég, který vždycky ale zváží všechny možnosti. Utekla proto, protože byla Francie po odchodu vůdce oslabená? Nebo proto, protože jsi chtěla zpátky za ním? Myšlenky na Juliana mě nenechávali chladnou, ačkoliv jsem si nepřipouštěla jakkoliv osobní pocity. Ale nemohla to ignorovat. Fakt, že jsem se dívala do té vyděšené tváře, a uvědomovala si, že ten strach je způsobený tebou. Protože to tys tohle z Francie udělal. Možná jsem já byla monstrum, Juliane. Ale tys byl mnohem horší. Jakou zrůdou ses stal pro své lidi? A sám pro sebe? 
“Věc se má takhle, Avo” Vyslovila jsem její jméno pečlivě, když jsem ji zas a znovu probodávala pohledem. “Nejsme země, která přijímá uprchlíky, nejsme žádný azyl ani útočiště. Nemám žádný důvod tě tady držet a nepředat tě zpátky vůdci, který je nyní v mé zemi” Každé mé slovo bylo prosté, rázné a ostré. Nehodlala jsem s ní hrát žádné hry, ačkoliv mi neunikl pohled, kterým sledovala má záda. Jakeu.. Jak naivní a směšné to bylo. A hezké. Protože jsem věděla, že se jí major Green zastane, pokud bude moct, i přesto, že tady nemá žádnou moc. A to bylo něco, co ve mě probudilo bolestný osten. A na ten tady nebylo místo. “Pokud mi ovšem předáš informace, můžu tvé místo zde zvážit. Můžeš mi zkusit lhát, můžeš zkusit přikrášlovat pravdu, stejně nakonec usoudím já, co je pravda.” Byla jsem unavená, tolik unavená vším tímhle, všemi těmi rozhodnutími. Ale to neznamenalo, že bych ji měla zatím jakkoliv v úmyslu nechat jít. 
“Chci vědět tvoji hodnost, tvé schopnosti, jakou pozici jsi ve Francii zastávala a jakou roli ve tvém úniku hráli Protecteus. Lépe řečeno, jak a proč jsi jim utekla.” Mé oči sklouzli ke zranění na jejím stehnu. Obvázaném a ošetřeném, k tomu zakrvácenému obličeji bez jediného šrámu. “Musela jsi je překvapit, vzhledem k tomu, že to nevypadá, že by sis probojovávala zoufale cestu ven. Museli ti věřit.” Má hlava byla na pochybách, ale nebyla jsem zdejší, abych ji přijala s otevřenou náručí po prvních slovech. Znovu to poklepání prstů o stůl v jinak naprosto ztichlém bytě. Nemohla jsem jí dovolit opustit tohle místo, ukázat jí víc. Vzbudilo by to pozornost. 
“Jak Francie funguje? Řečmi o oběšencích mě ušetři, chci vědět, co se děje za zdmi” Jaké to tam skutečně je. Vážně mu tak slepě věří? Vážně tě milují, Juliane? 
Světlo. Jak snadno splynulo z jejích rtů. Možná jsem to měla nechat být. Možná jsem s tou otázkou mohla počkat, ale já nechtěla a nemohla. Potřebovala jsem vědět, kdo jsi. 
“Jaké schopnosti má Julian Eldridge a proč jsou jeho lidé tak zfanatizovaní?” Vážně jsi to řídil celé? Nebo jsi byl oběť? Zoufale jsem si přála vědět, že to není tak, jak to vypadá. Ale něco uvnitř mě, to racionální, to reálné, to jasně vědělo odpověď už dopředu.

Dívala jsem se na ni bázlivě zpod dlouhých řas, trochu bojácně a nejistě, ale ve skutečnosti si jí mé oči prohlížely velmi pečlivě. Ve Francii o ní kolovaly hotové legendy, ale to nebylo to, proč jsem o ní toužila vědět víc. Ne. Ve skutečnosti mě neděsil obraz té chladné ženy s rudými vlasy, ve skutečnosti to nebyly její schopnosti ani působivý životopis, který mě nutil si prohlížet každý detail její tváře. Byl to Julian a jeho reakce pokaždé, když kdokoliv její jméno zmínil. Ptala jsem se na tebe tolikrát, Hope, věděla, že ty a on máte minulost, kterou mi ale nikdy neprozradil, přestože jsem věděla, že pro něj hraješ velkou roli. Byl v mnoha ohledech naprosto dokonalý, ale jakmile šlo o tebe, nikdy se nedokázal ovládat. Ty jemné záškuby, trhnutí, upřený pohled, neklidné klepání prsty, přesně jako to, co jsi dělala ty. Měla jsem k tobě averzi od začátku, ačkoliv jsem tě nikdy neviděla a mělo to prostý důvod. Pro Juliana jsi něco znamenala a bylo to silné a já se nebála si připustit, že žárlím. On byl můj.
Jemně jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho a pomalu se posadila na okraj židle naproti Hope. Cítila jsem její upřený pohled, ale nebála jsem se, že by mě odhalila. Věděla jsem, že nejsem první člověk, kterého vyslýchá a bude sledovat hlavně to pozadí, které o člověku řekne mnohem víc, protože dokonale lhát neuměl nikdo. Jenže já už se dávno rozhodla, Hope, že ti lhát nebudu. Jen ti neřeknu pravdu.
"U nás se nepoužívají armádní hodnosti, nemáme armádu. Za Světlo všichni bojují dobrovolně, na síle nezáleží, rádi zemřou, pokud je to za něj. Zajistí jim to místo v Ráji." začala jsem pomalu a váhavě. V hlavě jsem si od toho okamžiku, kdy mě Julian pověřil tímto úkolem, prošla stejný scénář tisíckrát. Jaké informace použít, musela jsem velitelku dostatečně uspokojit a zároveń neříct nic, co by ho ohrozilo. Dát jí dost, aby mi věřila, ale zároveń sehrát svou roli natolik uvěřitelně, aby po mě přirozeně nechtěla víc. Věděla jsem, že jí něco dát musím a nemůžu si vymyslet celou tu sáhodlouhou pohádku, protože by mou lež prokoukla. Proto jsem se rozhodla říct ti pravdu, ale podat jí jinak, než jak se reálně stala. Pohrát si se slovy, s detaily, dokud nebudeš spokojená a já nevyhraju. 
"Jsem telepatik, ale učím se své schopnosti ovládat, dlouhou dobu jsem jen přežívala, dokud mě a mé rodiče nenašli Protecteus a nevzali nás s sebou. Měla jsem možnost jít a zabíjet nebo se nechat ukřižovat na hradbách. Účastnila jsem se masových poprav." účastnila? Vedla jsem je. Já byla Andělem smrti, který posílal lidi jednoho po druhém na smrt, aniž bych nad tím přemýšlela. Ale v tom bylo to kouzlo. Má slova nebyla lží, jen jsem si podstatné detaily nechávala pro sebe. Proto mi nevadilo zvednout hlavu a podívat se jí přímo do očí. Protože jsem si nemusela vymýšlet ten příběh, byl skutečný, jen proběhl trochu jinak. Nehty jsem nepřítomně přejížděla po hladkém, leštěném dřevě a stále seděla škrobeně a strnule, jako bych o tom mluvit nechtěla. Což bylo opět naprosto přirozené, protože jsem skutečně cítila odpor k tomu rozebírat cokoliv o něm s jeho nepřáteli, třebaže to byl jeho přímý rozkaz. Přesto jsem se cítila, jako bych ho zrazovala, odhalovala a oslabovala ho před těma chladnýma, světlýma očima, které jen čekaly na jakkoukoliv příležitosti. Pocítila jsem neodolatelnou chuť na Hope Midford zaútočit. Teď hned. Zabít ji, donést mu její hlavu a všechno usnadnit. Nevím, prostě jsem se nemohla ovládnout, když na mě upírala ten dokonalý obličej a já věděla, že i ona se chová roztržitě, když jde o tebe, Juliane. A nelíbilo se mi to. Vůbec se mi to nelíbilo.
"Když se Světlo a Anděl smrti vydali do Anglie, ve Francii zavládl chaos. Bez vůdce jsou naši lidé jen zvířata, která se zabíjejí navzájem. Věděla jsem, že jestli nevyužiju jeho nepřítomnosti, už se odtamtud nikdy nedostanu. Moji rodiče zemřeli, když mi pomáhali uniknout před našimi vlastními lidmi." neuhnula jsem pohledem, před očima jsem měla znovu ten taneční sál se zlaceným lustrem, křik a oplzlé výhružky, matčiny naléhavé oči barvy letní oblohy a otcovu ostrou, drahou voňavku. Znovu jsem byla jen malou holkou, jejíž rodiče se obětovaly, aby mohla žít. Nebyla to lež. Nic z toho, co jsem řekla. Až se vrátíme domů, bude vládnout anarchie, než je svou silou opět nezašlape do země. Nedělala jsem si iluze a upřímně? Bylo mi naprosto jedno, co se s těmi destruktivními fanatiky stane. Ať všichni chcípnou, pozabíjí se navzájem, ať celá Francie shoří na popel. Záleželo jen na něm.
"Francie je Jeho zemí. Lidé věří, že je Světlo, které je ochrání a dovede do Ráje. Než přišel a sjednotil je, zabíjeli se všichni navzájem kvůli cetkám, kůrkám chleba nebo ze závisti. Protecteus dali šanci mocným přežít a slabé odsoudili k smrti." my jsme byli Protecteus. To Julian je nechal tohle dělat, násilím potlačil vzpouru a všechny si podrobil. Myslela sis, že je monstrum? Že je šílenec? Byl. Byl mnohem horší, než sis uměla představit, krutější a bezcitnější, jenže co tys o tom věděla, Hope? Co tys věděla o Francii a všech těch zrůdách z ní..? Bez něj by byli všichni mrtvý a má země pokrytá jen zohavenými těly. Tos nemohla pochopit, nikdo z vás.
"Nikdo přesně neví, co všechno Světlo dokáže. Umí ovládat světlo a stín, ale říká se, že dokáže nadpozemské věci, dokáže létat, ovládá živly, uzdravuje nemocné nebo je zabíjí jen pohledem. Neměla jsem tak vysokou hodnost, abych ho někdy viděla zblízka, ale byla jsem na jeho kázání. Dokázal se vznášet, světla kolem něj zářila jako svatozář, když vzýval Boha, roztříšila se vitráž.. podle Protecteus je ztělesněním Boha na zemi a naše lidi zachrání. Díky jeho schopnostem mu všichni ti zoufalí věří." nedodala jsem, že to já rozbíjela okna a posouvala kostelní lavice, to já ho zvedala uprostřed zfanatizovaných proslovů do vzduchu a poryvy energie zhasínala tisíce svící, když jsem jako socha nadpřirozené bytosti stála za jeho zády a jen ty magory přesvědčovala o pravdě, které chtěl, aby věřily. Francie nebyla zemí zaslíbenou, jak si ti naivové mysleli, ale když jsem se dívala na zrzku i blonďáka a věděla, že ho hodnotí, že ho odsuzují, nemohla jsem nezatnout pěsti, vztekem, návalem toho odporu k nim, protože co vy jste o nás věděli. Co jste věděli o tom, proč tohle všechno musel dělat, když jste neměli tušení, jak vypadá chaos a konec světa, když jste netušili, jaké to je probudit se v pekle. Ale já to věděla. Věděla a Světlem pro mě nebyl kvůli těm nadpozemským blábolům nebo laciným trikům, věděla jsem, že on mě do ráje už přivedl a to jenom tím, že díky němu jsem stále dýchala stejný vzduch jako vy.

Dívala jsem se na drobnou dívku před sebou. Rozhodně jsem nedala na ten první dojem jako všichni ostatní, vypadala jako anděl, ztělesnění nevinnosti a křehkosti, ale to já ji hodnotila, krutě a naprosto mimo tuhle prvotní krásnou schránku. Detailně. Nejprve obličej, plný těch nejjemnějších rysů, plný té bázně, ale ne té chudinky, která mi přišla prosit k nohám. Něco v jejím pohledu bylo jiné. Poslouchala jsem její slova, slova o zemi, kterou jsem neznala a netušila, jestli vůbec chci znát. Každé její oslovení - Světlo, Ráj, Anděl.. všechny ty fanatické řeči, které se k nám dostali, o kterých jsme se domnívali. O tom, že Francie byla plná zfanatizovaných bláznů, kteří skutečně věřili, že je spasíš. Ironie. Ty, který jsi nikdy nevěřil ničemu, co nebylo podloženo důkazy. A já zase nikdy nechtěla věřit těm zvěstím. Ne proto, protože bych si tě v hlavě idealizovala. Ale kvůli tomu, jak daleko jsi zašel, aby ses mohl prohlašovat za Boha. A hlavně proč. Proč jsi se nevrátil ke mě a namísto toho se rozhodl manipulovat a lhát? Lákalo mě to, lákalo mě chtít vědět víc, každý jediný detail, který by mi pomohl to pochopit, omluvit tě ve své hlavě, dát tomu tvar a smysl. Tomu muži, co mě svíral v náručí, se kterým jsem si přála sdílet život a sny, a tomu muži, co se rozhodl nekompromisně odsoudit každého, kdo se mu postavil na smrt. Soustředila jsem se na místo toho ne na její slova, ale znovu na její tvář. Protože slova dokázal říkat každý, zopakovat tu dobře nacvičenou básničku. Pokud mu byli lidé oddaní na smrt, nepovolili by ani v případě mučení, nezlomili by se. Proč bych měla věřit zrovna v tvá slova, Avo? Byla vůbec tvá? Lidé ale nedokázali lži schovat za ta gesta. Za ty pohledy. Přirozeně jsme neuměli lhát, vždycky se to někde odrazilo. A já hodlala přijít na to malé zaváhání, které tě prozradí. V mé tváři se nepohnul ani sval, seděla jsem naproti ní rovně, s hlavou zvednutou a přitom ze mě vyzařovalo cosi, co může jen vyzařovat z osoby, která tohle dělala už tolikrát. Bylo jedno, jestli jsme byli v zapáchající vyslýchající cele, jestli je Will mučil všemi těmi nástroji zatímco jsem dál pokládala ty samé otázky, nebo jestli jsme byli v tomhle rádoby útulném prostoru a jí zatím nebyl zkřiven ani vlásek. V ničem se to nelišilo. Nebylo mi to komfortní, ale ani lhostejné. Byla to povinnost. A já ji hodlala splnit. 
Slova o tom, že jí zachránili rodiče. Možná bych se tomu i lehce ušklíbla, ale její oči mě přesvědčily, že mluví pravdu. Ta bolest, co se kratičce mihla ve světlých očích. Někdo ji ublížil. Někdo jí sebral víc. Znala jsem to. Také jsem se tak krátce cítila. Na moment si vybavila chvíli, kdy mě odboj připravil o otce. Ale já nemohla truchlit, nemohla si dovolit být slabou nebo plnou záště, když na mě spoléhali tisíce. Měla jsem jí mít za zlé, že přišla hledat bezpečí?
Chaos. Jen další a další otázky. Proč jsi zůstával tak dlouho, když to vypadalo, že zatímco jsi tady, tvá zem se rozpadá na kousky? Věděl to. Věděl, že tím riskuje, když poslal tu pitomou nánu v té směšné masce zpátky. Ale proč to udělal? Proč zůstával kvůli plesu? 
Nelíbilo se mi, jak zoufale málo informací stále mám. Že se stále víc a víc rojilo otázek než odpovědí. Její hodnost i schopnosti byli nepodstatné, dokážu si je porovnat sama, jakmile ji podrobím tréninku. Nechala jsem ji mluvit, když přešla k jeho schopnostem. A ke svému zklamání zjistila, že jen potvrdila moji domněnku. Světlo. Ty iluze, které vytvořil, když mě zachránil před Rusem. Ale vážně to bylo všechno? Nebo jsi uměl i ten zbytek?
Znovu jsem se na ni pátravě zahleděla. Měla jsem spoustu důvodů jí nevěřit, stejně tak jako jsem nezahlédla v jejím chování cokoliv, co by mi přišlo jakkoliv podezřelé. Vypadala skutečně tak, jak tvrdila. Osamocená, odvážná dívka, která ztratila všechno, když přišla klepat na naše dveře. Ale nebyla jsem hloupá. Poslouží mi jako páka. Poslouží mi jako prostředek k tomu se k tobě dostat, Juliane. Její smrt by mi nic nepřinesla. Zatímco její život.. 
Naklonila jsem hlavu na stranu a stáhla ruce z tvrdé desky způsobně do klína. 
"Mám na tebe pár posledních otázek, Avo Lemaître." Významně jsem se na ni podívala. "Proč jsi nevěřila ve Světlo? A v Ráj, který tak detailně popisuješ?" Chtěla jsem prostě a jednoduše vědět, co ji odlišuje od zbytku Francie. Proč se rozhodla obětovat všechno? Protože skutečně neměla nic. Nic víc, co mi dát, nic, co mi vzít. 
"Cesta do Anglie je dlouhá. Proč zrovna my?" Mé oči jí probodly jako ostří. Protože na jejích odpovědích teď skutečně záleželo. Nehledala jsem do svých řad fanatiky. Nehledala jsem ani zrádce. Hledala jsem odvahu a důvěru. Oddanost, ale v jiném smyslu. A nebyla si jistá, jestli mi ji ta křehká blondýnka dokáže nabídnout.

Neucukla jsem pohledem ani jednou, přestože tvrdý pohled Hope Midford byl naprosto opačný k pohledu Jakea Greena, dokonce ani Hrdlořez neměl v pohledu tolik ledového klidu a jisté rutinní lhostejnosti jako žena skoro stejně stará, vysoká i podobně stavěná jako já. Možná se mi to nepřiznávalo lehce, ale ze zrzky jsem měla respekt, už jen kvůli celé té auře, která jasně naznačovala, že v něčem je Julianovi víc podobná, než by si byla nejspíš ochotná přiznat. Ten lhostejný pohled, který mě ale ošálit nedokázal. Skrývalo se za ním mnohé a vina, Hope, i vina v něm byla pro mě jasně zřetelná. Uvědomovala si, že její jednání je špatné, ale vnímala to jako oběť, daň, kterou musí přijmout, pokud chce dosáhnout svých cílů a to bylo ono. Ona i Julian byli oba nespírně houževnatí a ctižádostiví, ochotní obětovat cokoliv, když věřili, že jejich cíl má smysl. Možná proto jsem neměla problém čelit tomu pohledu, protože Hope, on už mi udělal všechno, co bys ty označila za zrůdné a bolestivé a brutální a já přežila. Přežila a teď jsem se nebála ničeho, ani tvého pohledu! Díky tomu jsem teď byla silná a svou sílu jsem si plně uvědomovala.
"Nevěřím v Boha. Kdyby existoval, mohl by dovolit, aby se ze světa stalo tohle? A kdyby ano, skutečně by mě do ráje dostalo zabíjení nevinných lidí?" lehce, trochu posmutněle jsem se pousmála, věděla jsem, že tohle je zkouška, skutečně důležitá otázka, kterou se snažíš zjistit, proč to všechno dělám, nachytat mě na detailech, které jsi doteď nenašla, protože jsi nemohla odhalit lež, dokud jsem nelhala. A ta strategie fungovala dokonale, protože já nelhala ani teď. Nevěřila jsem v žádný lepší svět, v žádnou nadpřirozenou karikaturu, která se snese zhůry a vezme mě do nebe s otevřenou náručí. Ne. Ta představa mých lidí byla naivní a směšná. Zvedla jsem pohled a ten, který jsem velitelce Anglie věnovala, byl tvrdý, prázdný, prozrazoval jí celou tu minulost, kterou jsem si prošla, protože já nehledala spásu ani vykoupení. Nehledala jsem útěchu v povídačkách. Díky němu jsem dávno věděla, že jsem to já kdo může změnit svůj osud, já se svou silou, mocí a odhodláním, i když jsem podle mnohých slepě následovala jeho. Jenže já si ho vybrala. Svobodně a dobrovolně. "Žádný ráj neexistuje, jsi jen ty a karty, které máš. Jestli mám žít celý život ve strachu, nechci žít raději vůbec."
Nastalo ticho, ve kterém jsem se dívala velitelce Anglie do tváře a nechala ji zhodnotit svou odpověď, protože byla naprosto pravdivá a přesvědčivá. Žila jsem ve strachu celou tu dobu, dokud mě nezlomil, nezničil poslední kousíček mého minulého já a nepostavil novou Avu, silnou a odhodlanou žít. Avu, která se nebála ničeho, protože bez něj na ničem nezáleželo. I proto odpověď na její druhou otázku byla lehká a jasná, ačkoliv jsem neodpovídala jí, odpovídala jsem na otázku, proč jsem si vybrala jeho. Proč jsem si vybrala zemi, kterou jsem nenáviděla, lidi, kterými jsem pohrdala, vůdce, který mě týral a nikdy mi jasně neřekl, co má vlastně v plánu, ale na ničem z toho nezáleželo. Dal mi smysl a mě bylo jedno, co se stane s tímhle šedivým světem a lidmi v něm. Chtěla jsem jen, aby dosáhl svých cílů, protože teď už to byly i mé cíle, ačkoliv jsem nevěděla, co vlastně chce.
Můj pohled na malou chvíli naprosto bez kontroly zabloudil za záda zrzky a já znovu pohlédla do čitelné tváře krásného majora Greena, který mě celou dobu pozoroval tím zeleným pohledem, starostlivě a povzbudivě. Netuším, proč jsem to udělala, proč jsem z ničeho nic chtěla vidět výraz v jeho tváři, proč, i když jsem se snažila o své pravdě přesvědčit Hope, jsem chtěla vědět, jestli mi věří on. Věděla jsem, že bude a z nějakého důvodu jsem po dlouhé době cítila nenávist a výčitky, protože i když to bylo směšné a naprosto nepochopitelné, jemu jsem lhát nechtěla. "Nebojím se bojovat. Nebojím se smrti. Chápu, že je třeba dělat věci dobré i špatné. Ale jednou se chci ohlédnout a říct si, že jsem nežila zbytečně. Že to všechno mělo smysl. Proto Anglie. Protože neslibujete nesmyslné vize o království na nebi. Snažíte se z toho pekla vyhrabat už na zemi." 

Byla to hodná chvíle, co jsem blondýnku sledovala mlčky. Odrhnula si z tváře pár pramenů, co se uvolnili z vysokého copu, aniž bych jakkoliv přerušila ten intenzivní oční kontakt, který lidi znervózňoval. Věděla jsem, že to tak je, že ne každý vydrží tohle mučivé peklo, kdy zkoumáte každý jeden detail. Většina z nich ho vždycky sklopila, ať už kvůli vlastnímu svědomí, lžím, nebo čistě ze strachu a autority. Protože nebudu lhát, já strachem vládla taky. Ovládala jsem tuhle zemi na základě povinností, nehrála si na svatou, když jsem dělala ta tvrdá rozhodnutí a brala sotva dospělé od zoufalých rodičů do svých řad, vysílala je po krátkém tréninku do terénu a nejspíš i na jasnou smrt. Vinu? Na vinu tady nebylo místo. S vinou i výčitky jsem usínala stejně jako se probouzela, ale naučila se s nimi sžít. Naučila se dívat se sama na sebe do zrcadla. Nechtěla jsem, aby mi za to byli vděční, aby mi líbali nohy a klaněli se tomu křehkému míru za kterým stálo tolik nevinných obětí. Měli se bát. Měli mnou pohrdat. Nevadilo mi to. Ne, dokud přežijí. Dokud se Anglie udrží být tou zemí, která přežila. Která dál roste. Dokud budu muset poskytovat oběti, udělám to. Bez mrknutá oka. Tentokrát jsem se ale do tváře blondýnky dívala jinak než rutinně nebo znuděně, ale s jistou dávkou zvědavosti. Nebylo to těmi řečmi, které mě nechávali chladnou a lhostejnou. Bylo to tím tónem jejího hlasu, bylo to tou řečí jejího těla, která jasně dávala najevo její rozhořčení. Ten pohled, vzdorovitý, ale hrdý. Myslela to vážně. Skutečně chtěla v tomhle světě dělat něco jiného než fanaticky sloužit v zemi bláznů. Byla ochotná postoupit tu nejvyšší oběť, ale ne pro něj, ne pro mě, ale pro sebe. Pro svoje svědomí, pro svůj život, pro ten pocit, aby se mohla podívat do zrcadla a říct si, že to celé mělo a má smysl. 
Roztáhla jsem červené rty v jemný úsměv, který ale nepřinášel žádnou útěchu nebo pomoc. Byl jednoduše prázdný, než jsem stroze kývla. 
"Výborně, slečno Lemaitre." Zvedla jsem se a oprášila si neviditelná smítka z tmavé halenky. Tenhle rozhovor pro mě byl u konce. "Uvidíme, jaké karty Vám osud přidělil" Znovu jsem se napřímila, otočila se k majorovi, který ke mě upíral nechápavý pohled. Ale já se stále nedívala na něj, když jsem se ohlédla přes rameno k té drobné dívce, ve které dřímala síla. Neskutečná síla a odhodlání. A já ji viděla. Skutečně ji viděla. 
"Vítejte v řadách anglické armády" Žádné další vysvětlení. Nepotřebovala znát pravé důvody, proč jsem ji přijala. Proč jsem ji chtěla dát ten pocit bezpečí. Nevěřila jsem jí, dokud neuvidím jasné činy. Ale rozhodla si ji nechat jako cenný zdroj informací. O tobě. O muži, kterého jsem tolik toužila znovu znát. Nebyla jsem včerejší. Sladká blondýnka zažije armádní dril a já byla přesvědčená, že z ní můj Kapitán vytáhne vše, co budu potřebovat. Ale pro tentokrát jsem měla dost. Byla jsem unavená, unavená všemi těmi myšlenky na tebe, Juliane. Všemi těmi jednáními. Čekaly nás zásnuby, bál, který nepochybně otřese celou touhle zemí. A já se chtěla připravit na rozhovor, který nás dva nepochybně čeká. A prozatím si Avu nechám jako páku. 
Všimla jsem si ztuhlého postoje Jakea, když jsem procházela kolem něj a dlaň pomalu položila na jeho rameno. "Trest za neposlušnost udělí Kapitán Canning, až se vrátí. Do té doby máte slečnu Lemaitre na starost, majore. Přivítejte ji zítra ráno mezi nováčky" Věděla jsem, že má slova chápe. Mé oči se na něj dívaly ledově, ale stejně tak i výhružně. Měla jsem už dost těhle her na hrdiny Jakeu. A pokud mě zklameš, nebudu už pro tebe moct nic udělat. 
Má hlava byla zvláštně těžká, potřebovala jsem prostor, klid pro přemýšlení, když jsem hlavou pokynula, aby mi otevřel portál zpět do kanceláře. Nedokázala jsem se zbavit myšlenky na to, co jsi z Francie udělal za místo. Co za zrůdu se z tebe stalo. Ale mohla jsem tě skutečně soudit? Protože i já dělala oběti. Protože i já byla monstrum. Ale alespoň jsem si to přiznala. Přiznal sis to i ty sám? 
Prošla jsem portálem aniž bych se na francouzsku jedinkrát znovu podívala. Věděla jsem, že Jake nezklame. Neměl na výběr. Protože pokud ano, přijde o víc než jen svůj život. 
Přesun

Dveře se s třísknutím rozrazily a kupodivu to nebyl fialovlásek, kdo je prudce otevřel, ale já, zatímco jsem se cestou rozmýšlela, jestli tu šavli hodím do záchodu nebo rovnou na podlahu. Namísto toho jsem se ale téměř odplazila do kuchyně, vzdala snahu o to chovat se jakkoliv decentně a namísto skleničky, hltala ledovou vodu rovnou z kohoutku. Stejně tak jako ji nabírala do dlaní a chladila si zpocený obličej. Někdo by to mohl přirovnat k odbojářskému zvířátku, ale víte co, bylo mi to celkem jedno. 
Byla jsem vůbec ráda, že žiju. Po tom, co Willovi zapraskala vysílačka a on se ztratil kamsi v lesích, mě donutil ten kopec seběhnout o to rychleji a naléhavěji a ten zlomek naděje, že bych možná mohla si skutečně dát vychlazenou coca colu, jejíž název se už jen teď zdál jako naprostý zázrak sám o sobě, se rozplynuly v prach. Proklínala jsem ho v hlavě všemi možnými nadávkami a kletbami a věděla, že mi to stejně žádnou útěchu nepřinese. Od doby, co se vrátil po té zprávě, co obdržel, se mi zdál jiný. Ne, že bych ho znala jakkoliv detailně, ale ta rázná tvář, s tím pohledem za kterým se toho skrývalo ještě tolik, teď byl naprosto a kompletně prázdný. A mě to děsilo. Will. Když promluvil o svém jménu, skutečně jsem se na malou chvíli na něj dívala jinýma očima. William.. Dívala jsem se na něj tak, že je to nejspíš taky jen člověk, živá lidská osoba, která má city. Nechápala jsem jeho vojenský postoj ani tu oddanost téhle zemi, která stejně nestála za záchranu nebo oběti, ale chápala jsem jeho slova o svobodě. Něco v nich ve mě rezonovalo. Stejně tak jako to, že si všichni v jeho blízkosti bázlivě šeptali tu přezdívku, kterou jsem i já sama znala a o které jsem si skutečně myslela, že k němu patří. Ale teď. Nevím, na malou chvíli jsem se ocitla na pochybách, jestli je to skutečně to, co ho definuje. Jestli by mohl pochopit, že nejsem jenom sestra Charlieho Barnetta, ale Sky. Jen Sky.. 
Ale ve chvíli, kdy mě donutil seběhnout ten kopec a téměř se odplazit do téhle zóny armádních bytů, jsem na nějaké pochyby rozhodně nemyslela. Ne, měla jsem pocit, že má vlastní duše dávno opustila moje tělo a tenhle svět a zbylo jen něco, co se sotva dává dohromady. Když jsem si promnula spánky a uvědomila si, že svět se netočí, zastavila ten třes v rukou a nohou, odvážila se prohlédnout si společnost v kuchyni, co ke mě upírala pozornost. 
Prvně jsem se zahleděla na blonďáka a pak na blondýnku naproti němu, na nejspíš tu nejkrásnější dívku, co jsem kdy v životě viděla. Jako kdyby sem nepatřila, do tohohle světa, na tohle místo a já se přistihla, že chvíli jen zírám na ten perfektní obličej. Než jsem si uvědomila, že jsou iba ve strnulé pozici a já měla na krátký moment pocit, že jsem něco právě překazila. Mávla jsem ale nad tím rukou a chtěla něco pronést, dokud se v místnosti neobjevil i objekt mé nynější frustrace a obezřetně si prohlédl všechny v místnosti. Netrvalo dlouho, než prostě jen udělil rychlé, rázné a velmi výhružné instrukce Jakeovi, že jestli jednu z nás opije, nechá utéct nebo udělá cokoliv, co se mu nebude líbit, bude rád že skončí u drhnutí vojenských záchodů kartáčkem. Nejspíš by mi bylo majora líto, ale byla jsem to já, kdo pohledem vyprovázel fialovláska z místnosti. Něco v jeho chování bylo.. prostě divné. 
"Už s tebou nepiju. Nikdy." Namířila jsem na blonďáka prst, než jsem znovu zavrtěla hlavou. Bylo ve mě spoustu pocitů, které se vraceli jen k tomu místu na kopci. K tomu místu, k tomu momentu, kdy se do mě upřely ty světlé oči kapitána Canninga a já měla pocit, že možná Anglie nebude tak špatná. Ale ve chvíli, kdy fialovlásek vyšel z pokoje, věděla jsem, že jsem se mýlila.

Tiše jsem postával za Velitelky zády, rovně jako pravítko, ačkoliv nebylo nikomu nijak tajné, jak moc jsem tímhle armádním přístupem pohrdal. Neměl jsem rád všechny ty přehlídky, kdy jsme museli Hope městem doprovázet, neměl rád ani mučení v temných kobkách, miloval jsem jen vůni benzínu, otrhané monterky, svoji dílnu a burácení motoru. Písničky ze starého rádia na plné koule, v puse párátko a v hlavě prázdno. A věděl jsem, že s touhle zálibou budu mít nejspíš na nějakou dobu utrum, protože není pro mě větším trestem než zákaz tam chodit. Už teď jsem cítil svrbění v konečcích prstů a nebylo to jen tím, když se mé oči přestaly upírat k oknu naproti pokoje, ale střetly se s těmi azurově modrými. Které se na mě dívali různě. Nevěděl jsem, co s tím dělat. S těmi pocity, které ve mě vyvolávala. Vždycky jsem byl příliš měkkota a inklinoval k lidem v nesnázích, jak ke ztraceným štěňatům, ale teď to nebylo jen o tom. Poslouchal jsem jejich rozhovor, možná bych mohl říct, že jsem nechtěl, ale tak byli jsme v jedné místnosti a i přesto.. já to fakt chtěl slyšet. Chtěl jsem vědět její příběh, uvědomoval jsem si, že o ní chci vědět víc. Že chci vyléčit traumata, která se jasně odrážela v tom bolestném pohledu, sevřít to útlé tělo v náruči a vzít ji pod svou ochranu, ač se to mohlo zdát naivní a bláhové. Její slova o Francii, ve mě jen zažehávala ten starý známý pocit nespravedlivosti, smrt jejích rodičů rozhostila podivné prázdno, notu sympatie. A na závěr její vzdorný pohled, pohled, který říkal, že to ještě nevzdala. Pohled, který jasně říkal, že nepromrhá jejich oběť a že udělá všechno proto, aby měla smysl. Nepohlížel jsem na ní jen jako nevinnou chudinku nebo jako oběť. Věděl jsem, že je bojovnice už ve chvíli, kdy si proklestila cestu až k branám Anglie. A to byl ten důvod, proč jsem hodlal čelit upřenému pohledu Hope Midford, který nejednoho člověka rozbrečel, proč jsem jen stroze kývnul a neprotestoval, ačkoliv tenze v mém těle jasně naznačovala, že prostě budu blondýnku chránit navzdory jakémukoliv jejímu rozhodnutí. Nemohl jsem ale zakrýt to překvapené škubnutí, když zrzavá kráska pronesla svůj tvrdý verdikt. Čekal jsem všelicos, ale že ji svěří do mé péče a nechá ji v Anglii rozhodně ne. Ale jak jsem říkal, já byl v tom všem jen pěšák. Možná jsem byl parťákem pravé ruky Anglie, ale rozhodně jsem nevěděl nic z intrik a z té hry v pozadí, která jistě stála i za tímhle. Nevěděl jsem, kam až sahá tahle strategie a upřímně nad tím ani nechtěl přemýšlet. Prozatím byla v bezpečí. A to stačilo. To a ještě ta věc, abys to neposral, Jakeu! Jak máš ve zvyku.. 
Možná jsem chtěl promluvit. Rozseknout to tíživé ticho, co se vznášelo místností nějakou trapnou hláškou, když se portál za Hope zavřel. Ale než jsem stačil otevřít pusu, byly to vchodové dveře a jejich rázné rozrazení, co upoutalo mou pozornost. A stejně tak i modrovláska, co se přiřítila ke kohoutku a hltala ho jako ztracen v poušti oázu. Pozvedl jsem obočí a neodolal úšklebku, který jsem jí věnoval, když ke mě výhružně zvedla prst. 
"Víš, že máme i skleničky, že jo?" Neodolal jsem, neuměl to. Přetvařovat se nebo držet tu fasádu tvrďáka. Nebyl jsem takový. A věděl, že v tomhle světě, to není dobrá vlastnost. Nakonec jsem jen zavrtěl hlavou a trošku soucitně pokýval hlavou. "Vzal tě na ten kopec, hm?" Pronesl jsem, když jsem si všiml, jak vypadá. Věděl jsem, že ten podělanej vrchol Will běhá každý ráno a nutno říct, že už i já byl obětí Willovo ranní rozcvičky, a tak jsem rozhodně věděl, jak na tom je. A musel mu nechat, že pokud jí chtěl mučit, byl tohle geniální plán. Možná bych svého parťáka i pochválil, dokud místností neprošel s tou armádní rázností a beze slova se ztratil. A když se vrátil, potvrdilo to jen mé domněnky. Nad jeho rozkazy jsem si v tuhle chvíli ani nedovolil protočit očima, protože to, co se odráželo v pohledu tmavovláska nebyl obvyklý klid a strohost. Ale  prázdno. Nebyl to pohled Williama Canninga, ale Hrdlořeza připraveného vykonat svůj úkol. Mlčky jsem přikývnul, nerozporoval to, nesnažil se ho rozveselit nebo naštvat. Věděl jsem, na co se připravuje. Byl jsem toho svědkem už tolikrát. Tolikrát jsem viděl, jak se uzavřel do sebe, stal se z něj jen stroj, stroj bez emocí, soucitu nebo empatie. Dostal úkol a já se nikdy nedovážil se ho na něj ptát. Nikdy se ani neptal, jak dopadl, když se vrátil a dal mu tolik času na vzpamatování se, kolik jen potřeboval. Dokud se prostě po nějaké době nevrátil a v jeho očích znovu zářilo aspoň něco. Aspoň něco lidského. 
Mé oči sklouzly k jeho tmavému oblečení a znovu nahoru, než jsem svou pozornost obrátil k dívkám a snažil se ignorovat ten mráz, co mi přejel po zádech. Protože možná jsem ho nazýval svým přítelem, ale pravdou bylo, že jeho démoni děsili i mě. A já si uvědomoval, kdo je. I když jsem v něm hledal ty maličkosti, tu lidskost. To, co ho drželo nad hranicí propasti do které se nekontrolovatelně vrhal. Můj pohled spočinul na tmavovlásce, když jsem poplácal židli vedle nás. Možná jsem se usmíval, ale ten úsměv se mi rozhodně neodrážel v tom vážném pohledu. "Nesnaž se dneska večer utíkat, provokovat, ptát se nebo odmlouvat, odbojářko. Ne kvůli mě. Já nejsem ten, koho by ses dnes večer měla bát." Pak jsem přetočil pohled na bělovlásku, který jsem věnoval pohled jiný. Prohlížel jsem si ji s jistou dávkou starostlivosti, její tvář. Přežila setkání s ďáblem. A přežila. A pak si uvědomil, že jsem v místnosti sám s dezertérem a odbojářkou, o kterých nevím absolutně nic. Obě dvě mi mohli ve vteřině bodnou nůž do zad a já.. 
Protáhl jsem se na židli, zhoupnul se, abych dosáhl na jeden ze šuplíků v kuchyňské lince a zase se vrátil zpátky. Do koutku úst jsem si strčil párátko a ve druhé ruce zkušeně zamíchal balíček karet. Hrát s kartami, co ti osud nadělil..  "Doufám, že umíte žolíka. Čeká nás dlouhá noc, dámy" Jindy bych to myslel naprosto jinak, kdybych je s drzým úšklebkem lákal do svého pokoje. Teď jsem si ale smutně uvědomoval, že v té kuchyni s těmi krásnými ženami budu fakt jen hrát karty a skutečně tady zůstaneme do doby, než dostanu hlášení, že se Will vrací, kromě sprchy a záchodu, který jsem ještě nevěděl jak vyřešit, stejně jako spaní slečny francouzsky. Ale to byly problémy, které mě teď netížili.

Stoupal jsem po nekonečných schodech výš a výš, mechanicky střídal jednu nohu za druhou, aniž bych nad tím přemýšlel. Pokud jsem cestou někoho potkal, upřímně jsem si nic nepamatoval. Nevnímal svět kolem, barvy, zvuky, pachy, občas se přistihl, jak zadržuju dech, jako bych zapomněl i dýchat, trhavě a sýpavě pak vtahoval panicky do plic kyslík, bojoval o další minuty na tomhle zatraceném světě, který za život stejně nestál. V mé hlavě bylo prázdno, šum, mihotavé přeskakování nejasných myšlenech a představ, jako když se zapne televize a nejde žádný program. Cítil jsem se tak, jako by nešlo nahodit nic, nic ze mě, žádný pokyn, rozkaz, rozhodnutí, bylo tak těžké přemýšlet nebo jen vnímat šmouhy kolem sebe, když jsem se tak vehementně snažil dostat z hlavy ty neustále se opakující obrazy, výkřiky, nervydrásající hrdelní prosbu, ledový dotek té malé ruky, když ke mě vztáhla dlań a já nemilosrdně stiskl spoušť. Trhl jsem sebou, prudce a nekontrolovatelně, pohodil hlavou, nepřirozeně a agresivně, jak jsem se jen snažil zaplašit specifický zápach smrti, který mi vháněl hořké žaludeční šťávy do úst, to hučení v uších, hlasité, jakoby se na vás řítil vlak, prudce jsem se chytil za spánky a hřbety dlaní prudce tiskl hlavu, dokud vše najednou neutichlo, naprostý klid, prázdno, tupý mihotající se šum, do kterého se protivně dralo ostré světlo a pravidelné tikání hodin. Zamrkal jsem a uvědomil si, že stojím uprostřed kuchyně. Pootočil jsem hlavu, nevzpomínal jsem si, kdy jsem prošel těmi dveřmi, proč stojím s tou rukou na chladné rukojeti zbraně, proč tisknu spoušť v dokonale jistém držení. Trhavě jsem se nadechl, bolelo mě na hrudi, jako by mě něco svíralo v pevném objetí, jako bych nesl na zádech tíhu celého světa. Pohlédl jsem na svého blonďatého spolubydlícího, naprosto nechápavě a prázdně. Proč se na mě dívá tím zděšeným pohledem? Proč těma očima těká k ruce, ve které jsem stále třímal zbraň? Letmo jsem si prohlédl modrovlásku i blondýnku, které seděli vedle něj, zvedl ruku, zničehonic se roztřásla a já měl co dělat, abych pistoli uklidil zpět do pouzdra. Otřel jsem si krev, která mi otravně kapala ze zplihlých vlasů na tvář, než jsem se otočil a bez jediného slova zamířil do koupelny. 
Bylo zvláštní, jak se tělo dokázalo chovat naprosto automaticky, jak jsem tupě zíral před sebe, sundával jeden kus oblečení za druhým, špinavé, páchnoucí, nasáklé krví, a přesto jsem každý jeden kousek bezmyšlenkovitě poskládal do úhledné hromádky na prádelní koš, zajistil zbraně, ta rutina, ve které jsem žil, mi dávala klid, dávala mi smysl, díky ní jsem se dokázal hýbat, dokázal jsem dýchat, dokázal jsem přežít těch pár dní, které jsem si později nedokázal vybavit. Moje hlava to vytěsňovala. Křik, tolik křiku, křiku, který nešel k ničemu přirovnat, který nebyl naštvaný ani výhružný, nebyl ani zoufalý, byl naprosto přízemní, zvířecí, prapůvodní, když se člověk dostal do situace, do bezprostředního ohrožení smrtí a všechny ty roky evoluce zmizely a my nebyli nic víc než slabá, hloupá zvířata peroucí se o svůj bídný, zbytečný život. 
Vešel jsem do sprchy, na bílých kachličkách po mě zůstávaly krvavé otisky a mě z toho bylo zle. Naštěstí už jsem nezvracel tak jako dřív, i když se mi v puse se slinami míchaly i žaludeční kyseliny. Pustil jsem vodu, nedokázal poznat, jakou má teplotu, to otupělé tělo prostě nedokázalo cítit nic, ani bolest z ran, které mi způsobily nehty zoufale se zarývající do mé kůže, ani pach krve, ulpívající na mých vlasech, ani tlak a modřiny, které vznikaly v důsledku těžkých řemenů od ještě těžších zbraní. Nastavil jsem tvář proudu vody a zavřel oči. Pustil jsem to, přestal se snažit potlačovat ty vjemy z několika posledních hodin a prostě je nechal mě pohltit v nesmyslné změti obrazů, proseb, výkřiků, doteků a tváří, které se ke mě jen znovu a znovu obracely, vyděšené, zoufalé, sinalé v okamžiku, kdy pochopily pravdu. Vanička pod mýma nohama se plnila rudou vodou, jak jsem ze svého těla drsnými tahy smýval krev, znovu a znovu, znovu se snažil ze sebe sedřít ten pocit, pocit, který mi ulpíval na kůži a já ho pořád cítil, i když ta kůže už byla zarudlá a čistá, ale to nestačilo. 
Netuším, jak dlouho jsem tam stál a snažil se nějak nahodit stagnující systémy, opíral se čelem o chladné kachličky a znovu a znovu lapal zoufale po dechu, než jsem vypnul vodu, všechno po sobě bezmyšlenkovitě uklidil a jen v čistých teplácích se neodebral do svého pokoje. 
Zpětně jsem si nikdy nedokázal vybavit, co jsem vlastně předchozí minuty, hodiny nebo dny dělal. Jak jsem přežil. I teď jsem se náhodně probouzel na místech, kam jsem netušil, že mířím, protože to tělo se prostě pohybovalo podle zajeté rutiny, zatímco můj mozek mlčel, mlčel a snažil se mě ochránit před zkázou. Vyrovnal jsem se s tím, vždycky, potom, ale tyhle stavy, nedokázal jsem to ovládat. Nemohl jsem, když jsem v tu chvíli nebyl člověk, když jsem dělal věci, které mě trhaly na kusy znovu a znovu, až se mi zdálo, že William Canning neexistuje, že zmizel, že zemřel spolu s těmi, které chladnokrevně zabil. S každou další misí jen umíralo cosi lidského ve mě a zbylo jen prázdno a hučení v uších, sýpavé dýchání, připomínající, že ještě pořád žiju tenhle mizernej život, i když jsem si mnohdy přál to prostě vzdát, ale to tělo to odmítalo. Ta tisickrát omletá rutina fungovala dokonale. 
Vlezl jsem do postele, svalil se bezvládně na záda, cítil jsem se unavený, vyčerpaný, prázdný. Všichni říkali, že po takových věcech nemůžou spát, ale já prospal dny, týdny, které jsem prožil jako ve snách, dokud jsem se jakž takž nevrátil zpět do reality, s těžší hlavou, rozervanějším nitrem a tou zvětšující se nicotou. Jenže teď, teď bylo něco jinak. Naprosto jinak, když mě obklopila cizí vůně, já pootočil hlavu a střetl se s tím pohledem ocelově šedých očí. Napadlo mě, jak výstižné jméno vlastně dostala. Sky. Ty oči měly barvu bouřícího nebe. 
"Spát.." pronesl jsem chraplavě, zdálo se mi, že jsem svůj hlas nepoužil celé roky, jazyk jsem měl ztěžklý a pletl se mi v puse. Přišlo mi to namáhavé. Mluvit. Držet oči otevřené. Dýchat. Žít. "Potřebuju spát." dokončil jsem tu prostou myšlenku, vlastně nevím, co přesně měla znamenat, možná omluvu, možná vysvětlení, možná prostě jen konstatování. Něco vzadu v hlavě mi říkalo, že bych měl něco dělat, možná se zvednou a odejít, možná jí říct, ať odejde, možná se snažit potlačit ten výraz ve své tváři, ale já neměl sílu. Všechno se mi zdálo těžké, skoro nemožné a já se nechtěl dívat do toho obličeje, nechtěl vidět ten surový strach v nádherných, divokých očích. Chtěl jsem jen zavřít oči a zapomenout. Zapomenout a zmizet, nechat Williama Canninga jen znovu zemřít, aby mohl znovu povstat jako nová, ještě polámanější verze, ale tak to bylo. Takový byl můj svět, cena, kterou jsem přijal, když jsem si tenhle život zvolil. Bylo těžké nelitovat, ale věděl jsem, že když ty oči zavřu, ten pocit se otupí. Nezmizí, nikdy nezmizel. Ale bylo možné se znovu nadechnout a naivně si myslet, že kdokoliv za tohle všechno stojí. Že existuje budoucnost, ve které se za všechno tohle nebudu nenávidět.

Klimbala jsem na stole, dokud do mě vždycky major Green neurvale nešťouchnul s nějakou trapnou připomínkou, nad kterou už ani nevím kolikrát za dnešní večer, jsem protočila očima. Karty mě nebavily, a nebyla jsem jako blondýnka, která se na majora pořád tak podivně dívala a občas se nevinně pousmála. Jestli byla jeho taktika jí sbalit na to, že je super voják co hlídá super kriminálníky, kterým jsem se svým chováním umírajícího lenochoda rozhodně připomínala, jí definitivně nemohl jakkoliv oslnit. Jediná chvíle, kdy mě pustil pryč bylo na záchod a do sprchy. Nebudu lhát, že mě při pohledu do zrcadla nenapadlo, že uteču. Že mám jedinečnou možnost to udělat. Ale kam bych šla? Kam bych se v tomhle velkém cizím městě mohla schovat, aby mě nenašli? Aby mě on nenašel? Nebudu lhát, že mnou slova Jakea po Willovo odchodu nerezonovala. Že jsem nad nimi nepřemýšlela. Říkala jsem si, že mě jen zbytečně straší, že prostě měl za úkol jít někoho zbuzerovat a trýznit, jako to nejspíš dělal často a v oblibě, ale když vchodové dveře bytu cvakly stejně tak jako odjištěná pojistka na zvednuté zbrani, věděla jsem, že jsem se šeredně pletla. Dívala jsem se na muže, jehož tvář byla pod nánosem krve téměř k nepoznání. A nejhorší na tom bylo, že to nebyla jeho krev, kterou byl téměř celý pokrytý. Cítila jsem ten mráz, co mi přešel po zádech, když jsem si všimla namířené zbraně a toho nejasného prázdného pohledu. Co se stalo? Co se tobě stalo?
Nedokázala jsem odvrátit pohled. Nesledovat každý centimetr jeho těla, nevnímat to napětí v místnosti, když zvedl Jake ruku a i v jeho tváři bylo naprosto jasná ostražitost. Když se rozhodoval, jak nás nejlépe zachránit. Zachránit. Neměli jste být přátelé, majore? Kdo před námi stál, že se i někdo jako Jake, u kterého jsem za těch pár momentů měla pocit, že se s tím přihlouplým úsměvem už narodil, rozhodně neusmívá, ale tváří se ustaraně a vážně. Co se stalo? Otázka, která mi dokola běžela hlavou, když tmavovlásek zbraň sklonil a odešel do koupelny. Ale ten zápach smrti, co po něm zůstal, jsme nikdo nedokázali ze sebe setřást. Byla to blonďákova ruka, co mi jemně spočinula na rameni a pokynula, abych šla do ložnice si odpočinout, když se vrátil. Ale když mi prsty pevně rameno stisknul, věděla jsem, že je to tiché varování. A já se pro dnešní den, snad poprvé v životě rozhodla, někoho poslechnout.
Lehla jsem si do postele, neodvážila se stát a čekat, až přijde a ptát se na cokoliv. Ale nedokázala ani usnout nebo spánek předstírat, když jsem nekonečně dlouho poslouchala tekoucí vodu v koupelně. Čekala jsem, kdy přijde. Čekala, kdy promluví. Kdy to nějak vysvětlí.. Ale nic se nestalo, když jsem se otočila na bok a přinutila vlastní srdce přestat tak zběsile bít. Ale nešlo to. Nešlo a kroky ani postel, co se prohnula po tíhou dalšího těla, mi nijak nepomohli. Cukla jsem sebou. Možná jsem si mohla hrát na tvrďačku, jako jsem to dělala celou dobu, ale pravdou bylo, že vojáci z odboje se nemohli rovnat jemu. Tomu, co jsem viděla. Té přezdívky, která v tuhle chvíli byla naprosto pravdivá a já chápala, proč si jeho jméno všichni šeptají. Cos udělal, Wille? 
Nechtěla jsem oči otevírat, ale vždycky jsem to byla já. Až příliš zvědavá, až příliš odhodlaná se přestat schovávat a čelit svým strachům i když jeden z nich právě ležel těsně vedle mě. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že leží blízko. Tak blízko, že jsem mohla sledovat, jak se mu hrudník v nepravidelných intervalech zvedá a klesá. Místnost ozařovalo jen světlo z pouliční lampy, které teď měkce dopadalo na jeho tvář i tělo. Neodhodlala jsem se zvednout pohled výš, když jsem sledovala rudé čáry lemující jeho hrudník, jizvy, tolik jizev,  malých, velkých.. Nadechla jsem se zhluboka a vydechla a zvedla pohled ve chvíli, kdy se i ten jeho přetočil na mě. A bylo v něm něco naprosto jiného než to, co jsem čekala. 
Kdo jsi byl, Williame Canningu? Přemítala jsem nad tou chvílí na kopci, kdy si držel jistý odstup, ale jeho pohled byl jasný a rázný. Vybavovala si chvíli v kuchyni, kdy byl prázdný a zamlžený. Ale teď. Teď v něm bylo něco, co mě donutilo se na něj dívat znovu a znovu. Ty oči byly smutné. Plné hluboké bolesti a zármutku. Tak moc, až jsem cítila, že se mé vlastní srdce svírá při tom, jak jsem se dívala do studnice utrpení, propasti prázdna. Mrazilo mě z toho. Dokud se nezavřeli, dokud skutečně neusnul a já jen hodnou chvíli ležela bez sebemenšího pohybu ve tmě a pozorovala jeho neklidnou tvář. Nevěděla, co říct, co dělat, když jsem poslouchala jeho pravidelné dýchání, vnímala blízkost jeh těla, víčka, co se mu chvěla i přesto, že to vypadalo, že skutečně usnul, neklidným spánkem. A já věděla, že oko nezamhouřím ani náhodou, i když mnou cloumala únava i adrenalin. A dokola si kladla tu samou otázku. Kdo jsi? Kdo jsi Kapitáne Anglie? A nevěděla proč. Proč to vůbec chci vědět. Viděla jsem výraz v Charlieho očích, když se vracel z mise. Byl prázdný, ale zároveň plný hněvu. Ale to, co jsem viděla v těhle světlých očích, mě provázelo celou dlouhou nocí. Cítila jsem toho hodně. Byla to směsice strachu, lítosti, zvědavosti. Pochopení. A ten pocit mě provázel i ve chvíli, kdy jsem se sama nechala ukolébat ke spánku. 
Probudily mě až nepravidelné záškuby vedle mě. Otevřela jsem oči a upírala je do tváře muže, co mě měl uvěznit a hlídat. Ale jeho tvář postrádala tu tvrdost, když se mračil, škubal sebou, nesmyslně mumlal, pevně svíral pěsti i prostěradlo. Pot se mu rosil na zamračeném čele, dokud mumlání nepřešlo v křik. Trhla jsem sebou. Nejspíš jsem měla odejít, opustit tu postel a jít třeba za Jakem. Nechat Hrdlořeza poprat se se svými démony. Nebyla to moje starost. Nebyla to moje věc. Dělal věci, co musel, sám se pro to rozhodl. Ale jeho slova tehdy na kopci.. Sakra, Sky! Nedělej to.. Ale já nemohla. Nemohla ho opustit. Věděla jsem, jaké to je, cítit se uvězněný a osamocený. Cítit se prázdný. A když jsem se dívala do té bolestí zkřivené tváře, nemohla jsem odejít. A možná toho, co jsem se chystala udělat, budu skutečně jednou litovat. 
Zvedla jsem ruku. Váhavě ji držela nad tmavovláskovo tváří, dokud jsem nevydechla a opatrně přejela bříšky prstů po jeho tváři. Byla ledová.. Putovala jsem níž, k jeho rtům, něžně pohladila jeho bradu i tvář, než jsem druhou ruku položila na jeho rameno a jemně s ním zatřásla. "Ššš.. Wille.." Šeptala jsem jeho jméno, tiše a opatrně. Ale postupně přidávala na intenzitě, když se jeho tělo bránilo a odmítalo se probrat. Sklonila jsem se ještě níž, cítila svůj dech, jak se odrážel od jeho tváře, ale rozhodla se pokračovat. Cítila, jak je neklidný, sledovala tu popelavě bledou tvář a věděla, že ho musím probudit. I přesto, že jeho poslední slova byla tichá prosba o spánek. O zapomnění. Musela jsem mu dát najevo, že není sám. Není sám.. "Williame.." Mé jméno je William Canning. Ne Hrdlořez, Barnettová. 
A když jsem jeho jméno zašeptala znovu, rázně a jasně, uvědomovala jsem si, co to pro něj znamenalo. Skutečně znamenalo..

Záblesky mě jen znovu a znovu oslňovaly, ohlušující křik, nedokázal jsem poznat, jestli by ženský, mužský, dětský, byl vůbec lidský? Zdálo se mi, že něco tak srdcedrásajícího nemohl vydávat člověk. Krev, horká a vonící po železe, znovu mi dopadala na prázdnou tvář, skrápěla vlasy i oblečení, odkapávala s ohlušující pravidelností pod mé nohy. Hluk utichl, výstřely, křik, tupé nárazy mrtvých těl na podlaze, nic, jen ticho, ohlušující a děsivé, prostě jsem tam jen stál s napřaženou zbraní, hleděl do tmy a čekal, čekal jsem na zázrak, na odpuštění, na cokoliv. Stál jsem tam, díval se do prázdna a necítil nic, vůbec nic. Chtěl jsem něco cítit, cokoliv, třeba bolest, vinu, zoufalství, ale byl jsem prázdný a plochý. Tma kolem mě se stahovala, kyslík ubýval, byl jsem najednou v uzavřeném prostoru, dívaly se na mě desítky mrtvých očí, všechno mě to pomalu, pomaličku zabíjelo. Nebránil jsem se. Chtěl jsem to, vítal, potřeboval jsem to, ukončit to, už jsem nechtěl bojovat, chtěl se tomu poddat, ale nešlo to. Tou tichou prázdnotou plnou hnijícího pachu mrtvol pronikalo cosi jemné, tiché, sotva patrné. Nechtěl jsem v sobě probouzet naději, živit něco, co bude jen bolet, ale nemohl jsem to ignorovat. Moje jméno. Moje jméno vyřčené tím třesoucím se hlasem, volal mě, lákal k sobě a já nechtěl, vůbec jsem nechtěl, ale místo té obvykle bezbřehé prázdnoty jsem udělal krok směrem za hlasem. Za tím jediným, co pronikalo temnotou. 
Probudil jsem se s trhnutím, někdo se mě dotýkal a já nepřemýšlel, jednal jsem instinktivně, když jsem se vymrštil, strhl to drobné tělo pod sebe, chytil ty útlé ruce bez problémů do svých a přitiskl ji k pelesti, vyhoupl se nad ní a zůstal ji tělem držet na místě. Díval jsem se na ní bez jediné emoce, připravený zabíjet, tak dlouho to trvalo, než se ten rozostřený pohled dokázal zaměřit do těch šedavých očí, do té tváře stažené strachem. Byla to dívka. Znal jsem ji? Proč byla ta modrovláska v mojí posteli?
"Sky.." pronesl jsem po chvíli nehnutého ticha jméno, které mi zničehonic vytanulo na mysli. Její jméno. Řekl jsem jí vůbec kdy jménem? Zamrkal jsem, trochu jsem se uvolnil, moje tělo začínalo chápat, že mi nehrozí nebezpečí. Ona se mě dotýkala? Ona mě volala? Její vůně se vznášela kolem mě. Mísila se se známou vůní polštářů a motorového oleje, vůně, který do tohohle pokoje nepatřila, narušovala tu rutinu, nutila mě ji vnímat, vdechovat, myslet. Probouzely se otázky. Proč byla v mé posteli? 
Roztřásly se mi ruce a já ji pustil. Ztěžka jsem dopadl vedle ní, konečky prstů mě svrběly, když už jsem pod nimi necítil hladkou kůži. Teplo jejího těla bylo pryč, měl jsem pocit, že bych se jí neměl dotýkat, že bych ji neměl děsit. Věděl jsem, že se mě bojí. Poznal jsem to z toho pohledu, z drobného třesu jejího těla. Měl jsem ji nechat. Dát jí prostor, odejít, utéct od toho pohledu, ale mysl byla stále příliš temná a nejasná, prázdná a bolavá, chtěl jsem cítit její teplo, potřeboval jsem znovu pod prsty vnímat horkou kůži a jemný dech.
Nepřemýšlel jsem, když jsem se otočil na bok a natáhl k ní ruku. Čekal jsem, jestli uhne, jestli uteče, jestli bude příliš vyděšená. Chápal bych to. Ten chlad, nemohl jsem zadržet všechno to, co ze mě šlo, pocity, zranitelnost, když jsem se prsty skoro bázlivě dotkl jejích boků, pomalu a ostražitě, jako bych každou chvíli očekával, že se začne bránit. Přecházel jsem prsty po křivce vystouplé pánve, byla hubená, kosti se tvrdě rýsovaly skrze kůži, ale líbilo se mi to. I přes látku jsem cítil teplo, ale nestačilo mi to. Neptal jsem se, když jsem dlaní zajel pod velké tričko, moje tričko. Ta kůže sálala horkem, byla měkká, poddajná, hladká. Líbilo se mi to, to teplo ostře kontrastovalo s mými chladnými prsty, vlastně se vším tím ledovým uvnitř sebe. Zavřel jsem oči, instinktivně se k ní přiblížil, vdechl vůni jejích vlasů, napadlo mě, že jsem ji ještě neviděl s rozpuštěnými vlasy. Chvíli jsem litoval, že je v pokoji tak málo světla, skoro jsem ji neviděl, ale byl jsem rád. Tma byla milosrdná, dovolil jsem si v ní víc, vyhrnul lem jejího trička výš, přejel po jejím břiše plochou celé dlaně. Byla živá. Cítit jsem to pod kůží, živorodé teplo, dech, který se zadrhával, ale dýchala. Žila. Potřeboval jsem to cítit, plul jsem někde mezi světem mrtvých a živých, volal mě jejich křik, ale to drobné tělo, to tělo, které jsem k sobě přitiskl a schoval ve svém objetí, zabořil hlavu do její vlasů a vdechoval známou vůni s příměsí čehosi neznámého, svěžího. Sálal z ní život, uklidňující pocit, ten nejasný obrys mezi snem a skutečností se zostřoval, když jsem ji svíral v náruči a věděl, že jsem tady, tady, ve svém těle, ve své posteli, ve svém životě, věděl, protože jsem cítil její dotek, vůni i tlukot jejího srdce. Bylo mi jedno, co to znamená, nechtěl jsem myslet na ráno, až sluneční paprsky roztrhají tuhle mlhavou iluzi bezpečí a klidu. Milosrdné prázdno mi teď nevadilo. Nevadilo, protože s každým dalším jejím nádechem, když se hrudníkem otřela o ten můj, když mě na tváři zašimral její dech, zdálo se mi, jako bych najednou dokázal dýchat taky. Jako by ten svět, šedivý a bolestivý, byl najednou snesitelnější.

Ticho. Tíživé ticho, které naplňovalo celý byt. Dusno, dusno, které panovalo v místnosti i přesto, že ho opustila většina osazenstva. Chvíli jsem se ještě díval na zavřené dveře ložnice svého přítele, kam jsem poslal Sky. Upřímně neměl jsem tušení, co dělat. Nikdy jsem neměl. Nepřekvapilo mě nijak v jakém stavu se můj přítel vrátil zpátky do bytu. Nepřekvapil mě jeho prázdný pohled, třes v jeho rukou, zakrvácené oblečení a obličej ani odjištěná zbraň. Bylo to už mockrát, co jsem se objevil přímo před odjištěnou hlavní, mířil si s ní na srdce a dokola tmavovláskovi opakoval, že je doma. Že je doma, že je to stále on a že vím, že by mi nikdy neublížil. Byla to ruleta, ruleta, kterou jsem rád hrál s osudem a vlastním životem. Ale takový jsem byl já. Vkládal svůj osud do rukou ostatních, v marné představě jim pomoci. Will pak vždycky zbraň sklonil, odebral se do koupelny a pak dokázal prospat věčnost, jen aby zapomněl na všechno, co se stalo a rozvpomenul se na to, kdo vlastně sám je. Když se to stalo napoprvé, nedokázal jsem Velitelce Midfordové pohlédnout do očí. Když jsem si uvědomil, že není Hrdlořezem, protože se v tom vyžívá, ale protože musí. Když mi ale ten sametový hlas s tím jasným podtónem břitvy oznámil, že si to Will sám vybral, nemohl jsem dělat nic víc, než jen přihlížet tomu, jak ničí sám sebe. A já jen čekal, až nezbyde nic, co by se dalo zničit. 
Vydechl jsem, zatřásl hlavou, vjel si rukou do světlých vlasů, zuby nervózně potáhl za kroužek ve rtu, jak jsem se ze sebe snažil setřást to napětí. Můj pohled se přetočil na bělovlásku. Její pohled těch neuvěřitelně modrých jasných očí se upíral na mě a já skutečně nevěděl, jak jí to vysvětlit. Nejspíš to ani vysvětlení nemělo. 
Nakonec jsem ale jen vstal, nabídl jí otevřenou dlaň, abych jí pomohl na nohy, ale namísto toho, abych počkal, až sama vstane, jsem ji prostě bezmyšlenkovitě vzal do náručí. Možná to nebylo nutné, možná by to zvládla sama a já o tom nepochyboval, nechtěl si hrát na hrdinu, ale když jsem to drobné tělo tiskl v náručí a nesl do pokoje naproti, uvědomil jsem si, že ji nesu proto, protože ji tak můžu ochránit. Před tím, co se jí stalo, před tím, co by se jí mohlo stát. Bylo to hloupé a naivní, když sama prohlásila, že chce bojovat, ale já možná chtěl vědět, že zatímco vedle zuří démoni, tady by mohl být na chvíli klid a mír. Položil jsem ji do postele, odtáhl se do vzdálenosti, která by jí nemusela být nepříjemná a zvedl k ní zelené oči. 
"Budeš spát v posteli. Já si lehnu na gauč vedle než to nějak vyřešíme.." Lehce jsem se pousmál, pak jsem vstal, přešel do skříně, vytáhl z něj tmavé tričko s bílým nápisem BenjiFLR, mého oblíbeného zpěváka a položil ho na postel vedle ní. 
"Až Will skončí v koupelně, zajdi si tam taky jestli chceš. A pak si jdi odpočinout, zítra nás čeká dlouhý den.." Promnul jsem si kořen nosu, věděl jsem, že ačkoliv má jistá zranění, zítra jí to v tréninkové hale medici uzdraví dokonale, aby byla schopná začít trénink. A ten bude krutý a nemilosrdný. Ale její oči mě ujistily, že ví, do čeho je. A já jí chtěl věřit. Stejně jako jsem jí věřil v první okamžik, co jsem ji uviděl. A nemohl, za boha nemohl, ji dostat z hlavy. Měl jsem spoustu holek, byl pověstný tím úsměvem a lacinými hláškami, co lákaly ty ženy do postele, ale ona byla jiná. Ona byla první od které jsem kdy chtěl víc.. Od které bych si přál něco jiného. Něco.. 
Otočil jsem se a začal ze sebe strhávat oblečení. Všechny ty armádní hadry, které jsem nesnášel, které mi byly o to nepříjemnější, když se na mě dívala, když viděla to, co před chvílí viděla, než jsem zůstal jen v tmavých šortkách. Konečně jsem se na ní otočil. Nevím, proč jsem měl pocit ji donekonečna ujišťovat. 
"Nic se ti nestane. Will.. Kapitán Canning měl náročnou misi, ale tobě se nic nestane." Mé oči zářily jasně, plné odhodlání a ujištění. "Zítra.. kdybys zítra chtěla, můžu ti ukázat město" Lehce jsem se pousmál. Ještě chvíli jsem se ztrácel a topil v tom jejím otevřeném pohledu než jsem se donutil pohled odvrátit a balil si peřiny na dlouhou jistě velmi bdělou noc na rozvrzaném gauči. Ale co bych pro dámu v nesnázích neudělal!

Atmosféra v bytě se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Ne, že by mě bavilo hrát půl noci karty, ale uznávám, že občas jsem se dokázala uvolnit a zapomenout, kdo jsem a kde sedím a přistihla se, jak napjatě poslouchám další z Jakeových ztřeštěných historek. Bylo divné poslouchat všechny ty příhody, kde mu Will zachraňoval zadek, protože Hrdlořez byl všude ve světě braný jako hrozba, supervoják, kterého je třeba eliminovat s nejvyšší prioritou a upřímně ta představa o něm se v mé hlavě dost překrucovala, když Jake se smíchem popisoval, jak se opil a pozvracel mu boty nebo se mu úplně nepovedl transport a oba skončili v Atlanském oceánu. Nevím, moc jsem tomu nerozuměla, neznala to, co popisoval a nechápala to, můj svět byl jiný, tak jiný, ostrý, chladný a páchnoucí po krvi, ale major Green se dovedl smát tak bezstarostně, až jsem se přistihla, že i mě cukají koutky při představě, jak se snaží vyvolat další portál, zatímco Canning se ho snaží utopit. To všechno, neobvyklou skoro bych řekla přátelskou náladu, ve které jsem s potutelným úsměvem znovu a znovu vyhrávala, protože Jake byl příliš čistá duše na podvádění a modrovláska pospávala, narušil příchod Hrdlořeza. Skutečného Hrdlořeza. Klapnutí dveří, najednou jakoby se místnost ochladila a všichni jsme sborově zvedli oči k muži, který stál uprostřed místnosti, ale jeho pohled byl prázdný, rozostřený a nepřítomný. Sledovala jsem obezřetně hlaveň zbraně, kterou s obratností mistra namířil naším směrem. Jake klidně zvedl ruku, zdálo se, že tahle situace není ojedinělá a možná se to snažil uklidnit, ale v jeho strnulosti bylo cosi znepokojivého. Můj pohled byl ostrý a chladný, když jsem ho přetočila na Hrdlořeza připravená okamžitě zasáhnout, pokud by chtěl vystřelit. Narozdíl od blonďáka jsem mu já nevěřila. Ten pohled jsem totiž znala. Prázdný a bezbřeze zoufalý, pohled někoho, kdo přišel o všechno a je ochotný všechno obětovat. To byl pohled, který zabíjel, nejen ty okolo, ale hlavně to uvnitř.
Nakonec odešel, rozhostilo se tíživé ticho, ve kterém Jake poslal Sky do ložnice a já se jen dívala za ní, když zmizela v temném pokoji. Upřímně jsem netušila, kdo ta holka je, ale sama zavřená v jediné místnosti s někým, jehož výraz byl zbavený jakékoliv emoce, bych nebyla. Třeba když je jeho holka, neublíží jí, ale riskovat bych to nechtěla a soudě dle jejího výrazu, ani ona si svou bezpečností jistá nebyla. To ale hádám nebyla moje věc.
Blonďák usoudil, že nejjednodušší bude mě opět vzít do náruče, jindy bych už dávno protestovala, ale nějak jsem na to neuměla reagovat, nějak jsem byla stále ohromena tou jistotou a samozřejmostí, se kterou mě bral do náruče, ochranitelsky k sobě tiskl a já, já to prostě přijala, obmotala mu ruce kolem krku, i když jsem nesnášela, když se mě snažil někdo zachránit, ten pohled v jeho očích.. nevím, prostě jsem to mlčky přijala a nechala se odnést do jeho pokoje. Položil mě do postele a mě okamžitě do nosu udeřila ta známá vůně, mnohem intenzivnější, když kolem byly chaoticky poházené polštáře a deky a já si uvědomila, že jsem skutečně v jeho ložnici, že budu spát v jeho posteli a nevím, rozčílilo mě to a naštvalo, ale srdce se mi rozbušilo nervozitou, když jsem k němu zvedla ten vyjukaný pohled. Co jsem sakra dělala v jeho posteli?
Naštěstí mě ujistil, že v posteli budu sama, ale moc klidu jsem nepocítila, když se otočil zády a začal se svlékat. Uhnula jsem stydlivě pohledem, ale moc dlouho mi to nevydrželo, když jsem pokradmu sledovala jeho rozložitá záda a jen si uvědomovala, že jeho postava je vyrýsovaná a pevná, každý sval se pohyboval v dokonalé souhře, když se ke mě otočil a já přistiženě cukla pohledem do svého klína. Sakra, to nebylo dobré.
Nejspíš bych ho nechala odejít, vykoupala se a pokusila se usnout v té posteli, která voněla stejně jako bezpečná náruč, ve které jsem se od svého příchodu ocitla už tolikrát, ale když začal s Willem, donutilo mě to zvednout k němu oči. Byl sladký, pokud si myslel, že se bojím, protože při pohledu na Hrdlořeza jsem necítila strach, cítila jsem pouze respekt a nepříjemné mražení v zátylku, ale nebála jsem se, ať už mě v tomto bytě, v této zemi mělo čekat cokoliv, nebála jsem se, byl to úkol, který jsem hodlala splnit za každou cenu, ale prostě ten pohled, tón jeho hlasu, jemný úsměv, byla jsem připravená čelit Midfordové a Hrdlořezovi, byla jsem připravená na výslechy, mučení, bolest, ale nebyla, absolutně jsem nebyla připravená na tu odzrojující starostlivost, s jakou se na mě ten blonďák díval. A já nedokázala být taková mrcha, jak jsem si celý život myslela, že jsem.
"Jakeu počkej." vyletělo ze mě, aniž bych si to stačila víc rozmyslet, což se mi ale vůbec nepodobalo. V sebekontrole jsem byla mistr, naučil mě to, dlouhými hodinami tréninků, bolesti, černé temnoty, v níž jsem znovu a znovu prosila, ale on mě nepustil, dokud jsem nezatla zuby a nezmkla, nepřestala ukazovat slabost a nepotlačila cokoliv, co by mě dělalo slabou a zranitelnou. Nelitovala jsem a byla mu vděčná, ale znala jsem jen chlad, jen příkazy, jen pravidla, ale tenhle kluk.. tomu jsem prostě nerozuměl, vůbec jsem mu nerozuměla. "Je to přece tvůj pokoj, nechci tě vyhazovat. Můžeme tu spát spolu." dořekla jsem a okamžitě zalitovala, protože mi došlo, co to vlastně znamená. Co jsem právě připustila.
Místo čekání na verdikt jsem nakonec vstala a zamířila do koupelny, odkud se konečně přestalo ozývat kapání vody. Byla jsem připravená na krvavou spoušť, ale koupelna byla překvapivě čistá a upravená. S překvapím jsem za sebou zamkla, svlékla si špinavé oblečení a vešla do sprchy. Sprchovala jsem se studenou, byla jsem tak naučená, Julian mi máloky dopřál luxus, ale chápala jsem, proč mě nechával spát na zemi nebo dlouhé dny hladovět, protože když taková situace nastala, byla jsem na ni připravená. Dlouho jsem vybírala mezi řadou tmavomodrých lahviček s pánskými mýdly, než jsem si vybrala tu, která sálala z Jakeových vlasů a smysla ním i poslední stopy zaschlé krve. S mokrými vlasy spadajícími mi až těsně nad zadek a jeho tričkem, které mi sahalo až do půlky stehen a bylo překvapivě pohodlné, jsem se vrátila do ložnice. Nedívala jsem se na něj, uvědomila jsem si, že jsem nejspíš nikdy nebyla v podobném úboru v jedné místnosti s nikým jiným než s Julianem a neochotně si musela přiznat, že pocit, který mnou cloumal, byl stud. Vlezla jsem do postele a zabalila se do velké deky, znovu mě obklopila ta vůně, sálala z prostěradla i peřin, z trička i mé kůže a já místo toho, abych do okraje trička zabořila nos a hluboce jí vdechla, jak mi rezonovalo hlavou od doby, kdy jsem si ho přetáhla přes hlavu, jsem se natáhla přes něj na druhou půlku postele, ale místo laškování jsem jen popadla několik polštářů a vyskládala je do prostoru mezi námi.
"Tohle je hranice. Moje půlka a tvoje." pronesla jsem rozhodně, teprve v té sprše mi došlo, jak mé nerozvážné pozvání do postele mohlo vyznít. A musela jsem vodu dát na tu nejstudenější, aby zmizela horkost z mé tváře při představě, že s ním vážně strávím noc v jedné posteli a on bez trička mi to teda fakt neusnadňoval.
Položila jsem se na záda, schovala se za hradbou z polštářů a přivřela oči, v místnosti svítila jediná lampička, tlumené světlo mě ukolébávalo a uklidňovalo a já najednou nedokázala vydržet v té tiché místnosti bez toho, abych se ujistila, že je skutečně stále vedle mě. Přetočila jsem se na bok, podložila si rukama hlavu, takže se ty blon´daté vlasy rozprostřely po polštáři jako baldachýn a já trochu váhavě odstrčila vrchní polštáře, abych na něj viděla. "Ráda bych se šla podívat po městě. Kam rád chodíš?" zamumlala jsem ospale s očima široce upřenýma na něj. Namlouvala si, že to bude mít strategických význam, že je to vlastně zjišťování informací, ale pravdou bylo, že postel byla měkká, voněla uklidňující, známou vůní, jeho tričko mi příjemně obepínalo tělo a já cítila, jak mě všechno, všechno v jeho blízkosti dokonale stahuje do víru sladkého zapomnění. Mělo mě to děsit, ale víčka jsem měla těžká a hlavu prázdnou, když jsem upírala oči do těch jiskřících zelených naproti mě a uvědomila si, že mi nevadí, že leží tak blízko, že visím na jeho rtech toužící po odpovědi, že mě vůbec neděsí být v jedné posteli s nepřítelem, protože jsem prostě věděla, že tenhle kluk mi neublíží.

Nikdy jsem hluboce nedomýšlel důsledky svých činů a představa, že si tahám naprosto neznámou holku do postele pro mě nebyla zvláštní ani nová, ale důsledek, když kývla namísto toho, aby mě hnala do chladného obýváku, mě prostě a jednoduše překvapil. Jasně, že spoustu holek jsem se vždycky snažil do tohohle bodu dostat, ale tohle prostě celé bylo jiné, zvláštní. Nebylo to prodchnuté žádným sexuálním podtextem, ačkoliv nebudu lhát, že mě nepřitahovala nebo že bych nevisel na každém sebemenším detailu jejího vzhledu. Chvíli jsem se jen díval na to, jak její drobná postava mizí v koupelně a bylo mi jasné, že kdybych byl Will, nejspíš bych čekal opřený vedle zavřených dveří a počítal, jak dlouho asi tak sprcha jedné holce zabere než to bude moc podezřelé. Ale já nebyl Will a namísto toho jsem si jen lehl do postele, založil ruce za hlavou a pozoroval v mělkém světle bílý strop. Poslouchal jsem zvuky domu, měl jsem rád ruch, který na tomhle místě panoval a kolem půlnoci utichal, rychlé kroky nad námi, kde bydleli méně postavení než my a v rozhodně větším počtu lidí na jednu místnost. Pořád to ještě ale byli kasárny, i když byt, ve kterém jsme s Willem bydleli, byl jeden z těch nejhezčích, které byli tady k dostání. Nestěžoval jsem si, nestěžoval jsem si na ruch venku, kdy se ještě pořád dohrávali karty nebo poker dokud poslední lampa venku nezhasla nebo bylo natolik chladno, že i toho posledního zatvrzelého kuřáka to vehnalo mezi pevné zdi. Pocítil jsem nervozitu, nutnost potáhnout nebo alespoň něco přehazovat v ústech. A věděl, že příčinou mé nervozity není podezřelé ticho ve vedlejší místnosti, kde bych při Willovo pohledu očekával spíš křik a strach, nebo alespoň jednu z nočních můr, co mého přítele dost často sužovali a nutili mě k nocím s rukou na pistoli schovanou pod polštářem. Ale namísto toho jsem pořád přetáčel postranní pohled k pootevřeným dveřím a vyčkával, kdy se má neznámá svěřenkyně vrátí do místnosti. 
A nečekal jsem dlouho. Nechtěl jsem se dívat, možná chtěl vypadat nad věcí a naprosto nerozhozen tím, jak vypadala, ale to nešlo! To nešlo, když vešla do místnosti tiše a ladně, s těmi dlouhými lesklými blonďatými vlasy, které jsem zoufale toužil sevřít mezi prsty, můj pohled sklouznul níž, k mému tričku, které jí bylo velké, ale přesto mě hnalo k představám a fantaziím, které rozhodně nebyli vhodné na místo, kde jsme se nacházeli. Na postel, do které si lehla, když se ke mě naklonila a já věděl, že ji pozoruju nehnutě a naprosto upřeně. Každý drobný detail její tváře, pihu pod okem, dlouhé řasy, její vůni, kterou jsem moc dobře znal, protože byla moje. Moje a mísila se se směsí něčeho, co jsem neznal a co mě lákalo poznat, prozkoumat. Díval jsem se do jejího obličeje zatímco sahala po polštářích, cítil svrbění v prstech, kdy bych jen chtěl vzít to útlé tělo a přivinout k sobě. Bože, byla nádherná! Jasně, o spoustě desítek se může říct, že jsou fakt fakt hezký, ale tohle? Tohle byla jasná dvacítka! Nebylo to jen tím, jak vypadala, jak dokonale seděl každý detail k její tváři, k pohledu, k těm křivkám schovaným v mém, podotýkám opět mém tričku. Možná jsem byl fakt marnej, ztracenej případ kterému fakt stačilo jen zamrkání a pár sladkých slov a pohledů, ale já věděl, že teď je v tom něco víc. Že jsem jí propadl ve chvíli, kdy jsem jí uviděl. 
Odtáhla se a já odklonil pohled zpátky na strop a vehementně se snažil počítat do desíti, abych alespoň na chvíli zůstal klidný. Byla vězněm, stala se něčím, co musím střežit a chránit a já ji nechtěl jakkoliv děsit. Musel to pro ni být náročný den, to, čím vším si prošla. Neuměl jsem si to představit. Neuměl a ani nechtěl, protože mě to rozčilovalo, ta nespravedlivost tohohle podělanýho světa, co v těch krásných světlých očích zničil všechen jas. 
Nad hradbou z polštářů jsem se ušklíbl, ale neprotestoval, chtěl, aby se cítila pohodlně a pokud je tohle její řešení bezpečí, nemohl jsem se hádat. Možná bych skutečně se natáhl po lampičce a zhasnul, ale hradba polštářová se prolomila a já zaslechl její sametově hebký hlas. Pootočil jsem hlavu, abych se střetl s těmi modrými oči, co mě znovu pozorovaly a já měl pocit, že vidí všechno. Naprosto všechno. A já se tomu nebránil. Sledoval jsem její tvář, v mých polštářích, v mé posteli, a chtěl se cítit dobře. Chtěl jsem, aby se ona cítila dobře. Možná se stala jen dalším vězněm, ale možná tomu tak nemuselo být.. Možná mohla. 
Přistihl jsem se, že jen zírám na její rty místo toho, abych ji dostatečně poslouchal, a tak jsem jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. 
"Popravdě to tady zas tak dobře neznám. Nejvíc času trávím v armádní dílně. Před tímhle vším svinstvem jsem vždycky chtěl být automechanik, měl blízko k řvoucím motorům a vůni benzínu, a tak když zrovna nejsem s nováčky na tréninku dělám tohle. Kdybys chtěla, někdy tě můžu svézt. Will mi tam motorku tahá v jednom kuse, když ji ten pitomec pořád ničí a pak se tváří překvapeně, když mu říkám, že příště už ji možná dohromady nedám. Ale neboj, ta moje je v perfektním pořádku. I když mám radši auta, nebudu lhát" Možná jsem jen blábolil. Možná se snažil vyplnit ten prostor slovy. A možná jsem prostě jen rád mluvil. Znovu jsem přetočil pohled na strop. "Ale ty asi máš ráda něco jiného. No. Hm. Nevím, jak to vypadá ve Francii, ale Anglie se stala zemí pokroku. Kromě parků, krásných procházek kolem řeky, nějakých vyhlídek, když přehlídneš ty betonové zdi a ostnaté dráhy se tu najde. Snaží se obnovit nějaké památky a co jsem slyšel, rekonstruují i divadlo, kdyby se ti líbilo.. Myslím, že se má slavnostně otevírat na zimu. Budou hrát Louskáčka." Nebyl jsem někdo, kdo by znal tyhle kulturní věci, ale z nějakého důvodu jsem měl pocit, že něco křehkého a jemného by se k ní hodilo, že by možná mohla mít ráda tyhle věci. A nebo jsem se pletl a ráda mlátí do pytle. Kdo ví.. Lehce jsem se pousmál, tahle akce se mi vybavila, když o ní mluvila Hope, což k té jindy vždy chladné a tvrdé dámě nešlo, ale i ona skutečně byla, k překvapení všech, jen člověk a když se nikdo nedíval, v těch kratičkých vzácných momentech, uměla mluvit o hudbě, o knihách, a dokonce i o tomhle Louskáčkovi. A já věděl, že si ty tři lístky, šetřím právě pro ty ledové oči. Jen aby v nich na chvíli zahrálo teplo. Ale Will nejspíš nepůjde, nebo kdyby chtěla, dal bych svůj lístek klidně jí. Nakonec jsem jen znovu zavrtěl hlavou. "Promiň, nejspíš moc mluvím.." Prohrábl jsem si zamyšleně vlasy a odvrátil zrak k lampičce na nočním stolku. "Asi zhasnu. Musíš být unavená, můžeme si promluvit zítra, jestli nechceš.." Krátce jsem zaváhal, když jsem ruku umístil na lampičku. Něco v jejím pohledu.. "Mám nechat rozsvíceno? Neboj, nebudu ve tmě nic zkoušet, já.." Krátce jsem si povzdechl a znovu si vjel rukou do vlasů. Než jsem se sám sobě zasmál, protože se chovám jak nervózní školák! "Až budeš chtít jít spát, klidně to zhasni. A nebo si dál povídej, je mi to jedno. Chci jen, abys věděla, že mě se nemusíš bát. Maximálně toho, že budu chrápat, za což se předem hluboce omlouvám.." Ušklíbl jsem se a znovu se položil na záda. Celá tahle situace, bylo to zvláštní, fakt tak šíleně zvláštní a já se přistihl, že se chovám iracionálně a dětinsky. Ale bylo mi to fuk. Nedokázal jsem se zbavit pocitu, že mě ty modré oči intenzivně sledují a já se bál v ní jakkoliv vzbudit pocit nebezpečí nebo strachu. Prošla si peklem, musela. A já nehodlal být dalším.

Neuměla jsem popsat pocit, jaký se mi vkrádal do mysli, když jsem ležela v jeho posteli, tak blízko, že stačilo natáhnout ruku a mohla jsem se ho dotknout, opravdu pocítit, že je tak blízko u mě. Ten pocit mě znervózňoval, odhaloval, přišla jsem si zranitelná a vydaná mu na pospas, ale zároveň mě jeho blízkost uklidňovala a konejšila, uvědomovala jsem si, jak mi těžknou víčka, ale to bych přece cítit neměla, když jsem ležela vedle kluka, kterého jsem vůbec neznala, vedle nepřítele. Upřímně jsem nad tím nikdy nepřemýšlela, nikdy o členech nepřemýšlela v tom smyslu, ve kterém jsem sledovala a hodnotila majora Greena. Od toho dne, kdy mě našel, hrál v mém životě jedinou mužskou roli Julian, o něm jsem snila, s ním jsem chtěla být, jemu jsem se chtěla poddat, jemu jsem chtěla všechno dát. Neexistoval nikdo jiný, nemohl, on byl jediný v mém životě, ale jak jsem se měla bránit tomu pronikavému pohledu, tomu úsměvu, vůni, teplu a laskavosti, na kterou jsem nebyla zvyklá a která mě mátla a znepokojovala. Ležela jsem v jeho posteli a chtělo se mi spát, tak hrozně moc se mi chtělo spát, i když jsem si byla vědoma jeho přítomnosti, jeho pohledu, ale neměla jsem strach. Ano, byla jsem silná a důvěřovala svým schopnostem, ale tenhle pocit nepramenil z mých bojových dovedností, pramenil z důvěry, s jakou se na mě díval a mluvil o nepodstatných věcech. Nikdy jsem moc nemluvila, byla jsem spíš tichý pozorovatel, který rád poslouchal jiné lidi, ale spoustu posledních let jsem strávila v tichu, protože Julian taky příliš nemluvil, často jen seděl ve starém ušáku v salonu a díval se do pochmurné zahrady, zatímco já bez hnutí seděla u okna a místo odumřelých stonků pozorovala jeho, každý detail jeho tváře, každou čáru ostrých tetování, každé drobné nakrčení jeho rtů, dokázala bych popsat každý sebemenší detail v jeho tváři a nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli mě to baví nebo ne, nikdy jsem neměla touhu to ticho prolomit a ptát se, ale s Jakem to bylo jiné, úplně jiné, když otevřeně mluvil o hloupostech a já sledovala jeho pohybující se rty, bylo to svým způsobem uklidňující a nezávazné, podivně zábavné, i když jsme neřešili strategie, plány, budoucnost. Jen jsme leželi v posteli a mluvili o hloupostech a i když jindy bych cokoliv podobného striktně zavrhla, u něj mi to přišlo naprosto přirozené a normální. Líbilo se mi to. Chtěla jsem, aby pokračoval, aby mě nechal na nic nemyslet, zatímco jsem si prohlížela detaily v jeho tváři, v té krásné tváři, jejíž otevřenost a laskavost mě mátla.
"Mmm myslím, že i já mám raději auta." s lehkým pousmáním jsem se na něj dívala, bylo to vážně divné, přišla jsem si jako holka z filmů pro náctileté, znělo to jako dokonalá předehra před prvním rande, kde ho buď budu s jekotem pevně svírat kolem pasu na motorce, zatímco budeme uhánět vstříc zapadajícímu slunci, anebo proběhne cosi nepřístupného na zadní sedačce auta, kde budou vyhrávat devadesátkové šlágry a nad zrcátkem bude viset růženec. Cest na motorce jsem za sebou měla nespočet, Julian motorku miloval a prakticky jinak ani necestoval, byla jsem zvyklá ho pevně svírat kolem hrudníku, tisknout se na něj celou vahou těla, když jel příliš rychle a já místo ubíhající cesty bořila tvář do jeho kabátu, ale z nějakého důvodu mě stejná situace, ve které jsem se ale se stejnou naléhavostí tiskla na majora Greena, přiváděla do nečekaných rozpaků. Nejen celá ta aura kluka na motorce, na kterou si potrpěly snad všechny holky a já nebyla výjimkou, ale já si to dokázala představit do nejmenších detailů, už jsem věděla, jak pevné a svalnaté je jeho tělo, tiskl mě do náruče už tolikrát, převlékal se přede mnou a já věděla, že by mu ta kožená bunda slušela, znala jsem i jeho vůni, která mě obklopovala z polštářů, jeho trička i mých vlasů, které jsem si umyla jeho šamponem, představovala jsem si teplo z jeho těla, které by mě chránilo před prudkými nárazy tepla i jemné šimrání těch světlých vlasů na mé tváři. Uvědomila jsem si, že z nějakého důvodu pevně svírám okraj peřiny a mé tváře jsou horké. V podbřišku jsem cítila nejasné chvění a jemně zatřepotala hlavou, abych se té představy zbavila.
Ne, rozhodně na žádnou motorku nepůjdu! 
Asi bych stočila řeč na jeho dílnu, zkusila se nenápadně dozvědět něco o vybavení anglické armády, zjistit konečně nějaké použitelné informace, ale naprosto mě odzbrojil, naprosto a dokonale mi vyhnal z hlavy povinnosti, stud i Juliana, když zmínil věc, jediný název, který on nejspíš ani neznal, ale pro mě.. pro mě to znamenalo všechno, úplně všechno.
"Bylo to moje první představení. Louskáče. Byla jsem hodně malá, táta mě musel mít na kolenou, abych vůbec viděla. Naprosto mě to okouzlilo, tančila jsem celou cestu domů. Změnilo mi to život, od té doby jsem.." zničehonic jsem se zadrhla, uvědomila jsem si, že jsem se prudce zvedla na loktech, že mé oči ho jiskřivě pozorují, když jsem si vybavila každý jediný detail, nádherné kostýmy vánočních ozdob, tóny valčíku, matčinu jemnou ruku s prstenem s perličkou, která mě hladila po vlasech, otcovu drahou kolínskou, když mi se smíchem přidržoval kukátko, abych lépe viděla. Ten pocit. Vášeň. Smysl. Cíl. Tu noc se ve mě probudilo všechno, všechno, na čem záleželo, jenže nic z toho už neexistovalo. Nic, nic ze života, ve kterém jsem byla, už neexistovala Ava, kterou jsem tehdy byla. Všechno bylo tak vzdálené a šedivé, ty dny, kdy jsem se hlasitě smála a tančila, pořád jen tančila, dokud nepřišel konec a já nezemřela společně s nimi v tanečním sále, kde jsem trénovala na Louskáčka do státní opery. Můj pohled vyhasl, když jsem se zase pomalu položila do peřin a zůstala prázdným pohledem sledovat bílý strop. "Na tom už ale nezáleží, že..?" ten hlas byl jiný, bezbarvý a chladný, protože o tohle jsem nestála. O naději, kterou ve mě snad nevědomky probouzel, ale nic jako naděje neexistovalo, nic jako šťastný konec. Jake Green představoval všechno, co jsem už kdysi dávno odvrhla a zatratila a teď jsem jen cítila bolest a žal, které jsem si přísahala, že už cítit nebudu. 
Bylo ticho, snad jsem se opravdu snažila tvářit, že jsem usnula, ale znovu promluvil a já nedokázala zastavit tu ruku, která ho panicky chytila za zápěstí. "Nezhasínej." pozdě jsem si uvědomila, že se ho dotýkám, že jeho kůže je drsná a příjemně teplá oproti mým ledově chladným prstů, cukla jsem a víc se sesunula po polštáři, víc se ztratila v peřinách, jako bych se tam chtěla schovat, před čímsi, co číhalo v zákoutí a čekalo to na mě, čekalo to na svou chvíli. Pocit, stačilo to slovo a mé nitro se sevřelo železnou obručí. S rozsvíceným světlem jsem spala už deset let. Ruku jsem stáhla k sobě a přitiskla si ji na hrudník tou druhou. Nechtěla jsem, aby viděl, že se třese. "Já,.. prostě nezhasínej." dodala jsem tiše, nechtěla a nemohla mu to vysvětlovat, vždyť to nedávalo smysl, neměla jsem jak mu to vysvětlit, nemohl tomu rozumět, ale uvědomovala jsem si, že když leží vedle mě, tak nějak.. mě to neděsí tolik. Představa, že mě pohltí černočerná tma já zmizím, zmizím v nicotě. 
Pootočila jsem hlavu a podívala se na něj, můj hlas byl překvapivě pevný, neváhala jsem. "Nebojím se, Jakeu. Neublížil bys mi." mé oči ho pozorovaly, podezřívavé, nechápavé a přece naprosto jasné. Lehce jsem naklonila hlavu a nakrčila obočí. "Neměl bys být tak důvěřivý. Tenhle svět.." sledovala jsem tu tvář, rysy, úsměv, ty živé oči muže, který mě neváhal zachránit, neváhal se mě zastat, i když neměl důvod, i když jsem znamenala jen problémy, i když mě vůbec neznal. A i tak to udělal. Nechápala jsem ho. Vůbec jsem mu nerozuměla. "..je zlý."  můj hlas byl tichý a varovný. To já, Jakeu. Já byla ten svět, já byla zlá. Já byla tím, kdo bude tvou zkázou. Zadívala jsem se mu do očí a věděla, že ten pocit, který nechci pojmenovat, jsou pochyby. "Mohl by ti ublížit."