Armádní byt č. 120

Přetočil jsem na ní zrak rychleji, když se prudce zvedla na loktech a zvedla ke mě ty oči. Ty krásné, modré oči, které byly živé, jiskřící a plné života a já si uvědomoval, jak dělají její tvář ještě krásnější, vřelejší a otevřenější. Řekl jsem něco špatně? Nejspíš ano, neuvědomoval jsem si, co říkám, co by to mohlo vyvolat. Líbilo se mi, že se konečně trochu uvolnila, líbil se mi ten jemný úsměv, do kterého se roztáhly její růžové rty. Líbil se mi i tón jejího hlasu, jemný, sametově hebký, dokonale k ní patřící. A nejspíš bych v tom tématu pokračoval, kdyby ta jiskra v jejích očích nezhasla stejně rychle jako se ten objevila. A zbylo v nich jen prázdno. Smutek. Chlad. To, co jsem vídával v tolika tvářích, které jsem už ani nedokázal spočítat. Tolikrát jsem viděl ten plamen v těch očích zhasnout, tolikrát jsem viděl lidi ztratit naději, utopit se v tom moři beznaděje a zoufalství. Nováčky, kteří s nadšením a jiskrou v očích objevovaly svoje schopnosti, skákali radosti při zasažením dalšího terče nebo zlepšení se v přímém souboji. A když se pak vrátili z první mise, to nadšení už tam nikdy nebylo. Ne, byly to maličkosti, co lidem dřív na tváři vykouzlili úsměv, ale poslední dobou už nestačilo ani to. A mě to ničilo. Ničilo mě, když jsem si vzpomněl, že její rodiče umřeli při její záchraně a já ji jen donutil na ty bolavé vzpomínky myslet znovu. Chtěl jsem něco říct, snad se i omluvit, přivézt ji na jiné myšlenky, ale nezvládl jsem se na nic. Na nic. Něco uvnitř mě se bolestně sevřelo, něco, o čem jsem si myslel, že je dávno za mnou, dveře, které jsem nechal zavřené. Ten prázdný pokoj, do kterého jsem se neustále vracel v domnění, že ji najdu a omluvím se. Lehce jsem sebou cukl a probral se ze zamyšlení, když se ta jemná ruka dotkla mého zápěstí. Ten dotek těch zkřehlých prstů, které jsem chtěl sevřít v dlaních a zahřát, nějak jí dokázat, že to bude dobré, že se to zlepší. Možná to mohli být plané sliby, které jsem jí nechtěl dávat, ale možná nemusely. Snažil jsem se v tomhle svinstvu vidět věci líp. Opravit, co bylo zničené a na odpis, to mi šlo nejlíp. I když každý vzdal naději, já ne. Ne, dokud nebylo pozdě. Sledoval jsem ten strach, co se jí odrážel v očích, i když s nimi chtěla uhnout, i když se chtěla vyhnout mému pohledu, ale tentokrát jsem si toho všiml. Toho zaváhání, když jsem ruku z lampy na nočním stolku stáhnul a vrátil ji zpátky za hlavu. 
Neptal jsem se. Hlavu jsem měl plnou otázek, otázek na to, co se jí stalo, kdo jí ublížil. Chtěl znát ten příběh schovaný v tom nitru, za tou krásnou tváří i smutnýma očima. Ale neudělal jsem to. Věděl, že na to není čas ani místo. Ale věděl, že možná přeci jen ten lístek, který jsem měl stále schovaný v nočním stolku s úmyslem dát ho Hope k narozeninám, může patřit i jí. Nevím, jestli si budou nějak rozumět a jenom tím Velitelku nepopudím, ale za ten risk to stálo. Co já vím o baletu!
Možná bych i sám zkusil usnout, nechal se pohltit těmi známými zvuky, tou únavou a klidem, který v místnosti panoval, ale to bych nesměl slyšet její slova a pohled, se kterým jsem se setkal. Byl jiný, ráznější a pevnější. Naléhavější. A možná mě překvapil, ale rozhodně ne přesvědčil. Opětoval jsem jí ten pohled, se stejně vážnou tváří. Vybavoval jsem si tvář Willa, která den po dni ztrácela duši, tvář Hope, kdykoliv rozhodla o dalším životě s tím jasným pohledem a nepřemýšlela nad tím, co to znamená. Všechny ty rozhodnutí, které jen braly to, co z nás dělalo lidi. Ne, tenhle svět nebyl zlý. Zlý byli jen lidé, kteří se ho rozhodli zničit. Možná jsem byl sám, naivní hlupák, kterého tohle celé pohltí a dostane na dno. Ale já o tom takhle nepřemýšlel. 
"Každý člověk za to stojí. Každý život má svoji cenu. Lepší věřit a spálit se, než se uzavřít a necítit vůbec nic. Ztratit sám sebe a navždy se hledat" Odvrátil jsem od ní pohled a upřel ho do stropu. To byl můj největší strach, který jsem nejspíš nikdy nepronesl nahlas, schovaný pod tím vážným tónem. Zoufale jsem se držel naděje, lidskosti, těch posledních střípků, co nás ještě dělilo od zvířat, primátů a od všech monster. Zoufale jsem se bál zůstat prázdný. A už nikdy necítit nic. Radost z maličkostí, lásku z přijetí, bolest, strach, přijímal to všechno. I kdyby to znamenalo zemřít naivní a podvedený. 
Nakonec jsem se ale k ní pohledem vrátil, natáhl ruku, držel ji ale dostatečně daleko, jen abych napravil hradbu z polštářů, ale ten jeden vedle našich obličejů stále nechal volně pohozený. Než jsem ale roztáhl rty v ten drzý, sebestředný úšklebek. "To znělo jako kdybys o mě měla strach, Avo" Nechal jsem splynou její jméno ze svých rtů a užíval si, jak znělo. Jak hřálo. Chvíli jsem jen pozoroval ty tvrdé oči a oplácel ji tím úsměvem. Zvedl ruku, možná jsem věděl, že za to můžu dostat kopanec do žeber, že zacházím příliš daleko, ale já jen jemně a opatrně odhrnul zatoulané zlaté prameny z jejího čela a pak dlaň stáhl. Nakonec jsem se ale jen otočil na druhý bok, abych jí nechal prostor a konečně zmlknul. 
"Dobrou noc.." Zamumlal jsem, než jsem oči zavřel a i když jsem se sebevíc snažil usnout, věděl jsem, že tahle noc bude dlouhá a hodně, hodně bdělá.

Probudil jsem se ještě za tmy, ačkoliv jsem si byl jistý, že je půl páté, protože v ten čas jsem vstával každý den snad od pěti let. Někdy jsem cítil potřebu se na to vykašlat, překročit hranice, mávnout rukou a vyspávat do oběda, jenže to nefungovalo. Biologické hodiny vypnout nešlo a ta rutina, která pro mě často byla záchranou, byla někdy dvousečnou zbraní. Po nocích, jako byla ta včerejší, jsem vstávání nenáviděl. Nešlo o něj samotné, nebyl jsem typ, který by si válení v posteli užíval, probuzení do reality ale bývala hořká a bolestivá. Ta bolest těla se dala snést, vždycky jsem byl pak dlouho unavený a všechno mě bolelo, často jsem ani nevěděl, nevzpomínal si, proč mě jednotlivé svaly bolí, proč mám modřiny nebo škrábance, donutil jsem to tělo prostě pracovat a za pár hodin jsem o ničem z toho nepřemýšlel, ale bolest duše, ty matné vzpomínky, obrazy, nejasné, bledé, vyděšené tváře, na ty jsem zapomenout nemohl. Často jsem míval ještě dlouhé dny po misi všechno nejasné a rozostřené, vypadávaly mi myšlenky, někdy jsem se přistihl na místech, kam jsem původně ani nešel, někdy jsem se probudil uprostřed nějaké činnosti, aniž bych věděl, proč jí vlastně dělám. Bylo to matoucí a nenáviděl jsem to, nejasnost mysli, ten pocit, že potřebuju zaostřit, ale to nešlo, jako když se ti zdá hnusnej sen, ale nemůžeš se vzbudit.
Jenže dnešní ráno bylo jiné. Věděl jsem to hned, otevřel jsem oči a zahleděl se do té klidné, spící tváře, která mi s fascinující důvěrou spočívala na rameni. Její tělo bylo horké, ta váha, kterou mi spočívala na hrudníku, byla příjemná. Uvědomil jsem si, že ji držím v náruči, že ty dlaně mám s naprostou samozřejmostí schované pod vykasaným tričkem přímo na té horké kůži.
Sky Barnettová spala v mém objetí a má hlava byla naprosto čistá a jasná.
Pustil jsem ji opatrně, ani ne tak kvůli nějakému ušlechtilému nebo něžnému důvodu, ve skutečnosti jsem ji prostě nechtěl probudit, protože jsem s ní nemohl mluvit, rozhodně ne teď, rozhodně ne ve chvíli, kdy jsem si s palčivou naléhavostí uvědomoval, co jsem v milosrdné tmě minulého večera dělal.
Vylezl jsem z postele tiše a provinile, oblékl si tepláky a mikinu a odešel z pokoje. Chtěl jsem se utěšovat myšlenkou, že o nic nešlo, ale má upřímnost se týkala především mě samotného a já prostě nemohl ignorovat fakt, že jsem včera v noci vyhledával její přítomnost, že jsem byl rád, že se mnou v posteli byla, že jsem usnul a spal celou noc naprosto klidně jen proto, že jsem ji držel u sebe a ona mě nechala. Zatraceně, ona si to bude pamatovat, ona se bude ptát, ona z toho bude vyvozovat nějaké závěry, ale já neměl žádné odpovědi, které bych jí mohl dát. Protože já byl ten první, kdo to vůbec nechápal. Proč jsem to dělal nebo co jsem si sakra myslel, když jsem vdechoval tu jemnou vůni jejích vlasů a přejížděl bezděčně konečky prstů po její kůži. Doteď jsem v ní viděl nepřítele, odbojářku, vězně, ale věděl jsem, že včerejší noc ve mě něco zlomila a to nebylo dobré. Věděl jsem, že i její pohled na mě se změní a to bylo nejspíš ještě horší.
Prudce jsem zatřásl hlavou a vyšel ven z bytu, rozhodl jsem se na to zapomenout, byla to chyba, to jsem nemusel vyhodnocovat a nejlepší a nejjednodušší pro všechny bude, když na to prostě zapomeneme. I kdyby se o tom chtěla bavit, byl jsem rozhodnutý její snahy ignorovat, prostě jsem hodlal sám sobě vsugerovat, že včerejší noc byla jen další noční můrou, kterých se mi za ty poslední roky zdáli stovky, takže jsem věděl, že i když jsem spal naprosto klidně a moje hlava fungovala naprosto racionálně, ten trénink dneska bude o to tvrdší, protože jen tak jsem své tělo dokázal přesvědčit, že se nic nestalo. Jen tak jsem dokázal ignorovat ty myšlenky, kterých jsem měl plnou hlavu. A to bylo nebezpečné.
Přesun.

Probudila jsem se jen pár chvil po tom, co se dveře od pokoje zaklaply a postel vedle mě, na kterou jsem přetočila pohled, snad jako kdybych se chtěla ujistit, že to nebyla pravda, byla stále ještě teplá, stále ještě voněla vůní, která mě konejšila celou noc, zvalchovaná a zcela jasně ukazující na pravdu, na kterou jsem nebyla připravená. Sledovala jsem bílý strop a hlasitě vydechla. Byla jsem ráda, že je prázdná. Necítila jsem touhu po tom se probudit a sledovat ten výraz, o kterém jsem nebyla přesvědčená jaký by byl. Možná jsem měla hlavu plnou všech možných otázek. Otázek, co se tu noc stalo. Proč byly jeho oči, jindy chladné a odtažité, plné bolesti. Proč jsem měla pocit, že ho musím zachránit před tím pádem, před tou bolestí, před kterou jeho tělo v noci utíkalo, proč jsem chtěla zahnat ty stíny, co se míhaly tou jindy krásnou leč přísnou tváří. Nevím, proč jsem to udělala. Možná jsem byla prostě naivní. Možná jsem chtěla na chvíli být na tomhle cizím místě něco víc než jen nepřítel, než jen cizinec, na kterého modrovlásek stejně jako všichni ostatní pohlíželi. Chtěla jsem být jen Sky, nebyla jsem bezcitná, nebyla jsem lhostejná. Něco v tom jeho pohledu mi připomnělo stejnou bolest, kterou jsem cítila, když jsem přišla o všechno. Bratra, nejlepšího přítele, domov a bezpečí a ač to bylo naprosto nepředstavitelné, naprosto mimo mé nejdivočejší představy, v tom objetí silných paží jsem se necítila prázdně. Ale bezpečně. 
Nevěděla jsem, co mě čeká. A rozhodně to hodlala zjistit. Nebo ne? Má hlava byla plná vše možných myšlenek, všemožných pochyb. Cítila jsem se příliš zranitelná, když jsem stejně jako Will včera projevila stejnou slabost a nevěděla, jak s ní naloží. Nevěděla, proč toužím po tom, aby to udělal znovu stejně jako aby to už nikdy nedělal. Dal mi jasně najevo, co jsem, ve chvíli, kdy mě sem odnesl a zavřel. Tak proč?.. 
Možná bych zůstala pod peřinou, v tom bezpečném prostoru a doufala, že se na mě třeba zapomene, když jsem si teatrálně přetáhla peřinu přes hlavu, ale namísto toho jsem ji odtáhla a vstala. Cítila lem trička, jeho trička, jako kdyby to nemohlo být víc paptetické, jak se mi jemně otírá o kolena a promnula si ospalé oči. Po včerejším běhu jsem cítila každý centimetr namáhaných svalů při sebemenším pohybu a byla vděčná, že jsem to dnes nemusela absolvovat znovu. Po tom, co jsem se v koupelně zkulturnila, řečí zkulturnila myslím, že jsem si vyčistila zuby a spletla vlasy do dvou typických copů než jsem se odebrala do kuchyně najít cokoliv, co by mě probudilo k životu. 
Nejspíš jsem nebyla jediné ranní ptáče, když jsem se při průzkumu místnosti střetla s pohledem těch světlých očí. Které oproti těm včerejším bázlivým, vzbuzovali jistou obezřetnost. Pokrčila jsem obočí, další, co mě hodnotí jako hrozbu? Jestli to byla nějaká Jakeova nabíječka, nemusí se bát. Jsem asi stejně tak hrozivá jako nebezpečná když čivava za plotem štěká. Ale nedejte ji kafe a pusťte ji ven a předvede vám terno. 
"Hm.. dobré ráno?" Nadzvedla jsem obočí, zatímco jsem začala procházet jednu skřínku za druhou. Bydlela a žila jsem ve stanech v lesích, čekala bych, že tohle velkoměsto aspoň kafe mít bude. Muselo.. Něco, čím bych otupila tu bolest v nohou i ten nekonečný proud myšlenek. Když jsem ho nenašla a s popuzeným povzdechem se zapřela dlaněmi o linku, přetočila jsem pohled znovu na blondýnku. Sledovala jsem ji, jak si v tom malém zrcátku pozoruje ten jemný, hezký obličej. Byla krásná. Skutečně krásná. Čišela z ní nenucenost, ale přitom bylo jasné, že se na ní vždycky, vždycky stočí všechny pohledy v místnosti. Dokonalý obličej, jemné rysy. Sama jsem zvedla snad automaticky ruku k tomu svému a snad poprvé v životě pocítila něco jako osten žárlivosti nebo pochyb. Něco, co se pohnulo v mém nitru. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak vypadám. U nás se to neřešilo. Vyrostla jsem v obležení chlapců, mužů. Nosila jejich trička, oversize mikiny a čepice a nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Až doteď. Do téhle chvíle, kdy jsem v noci ležela vedle krásného Kapitána Canninga, a do doby když jsem zírala na tohle perfektní stvoření. Necítila jsem vůči ní žádné špatné pocity, ale jen ty své. Ty své plné pochyb a zmatku, když jsem se zatáhla za cíp Willova trička a přetočila pohled k oknu. 
"Nevíš, jestli tu mají kafe? A mimochodem, nevím, jestli jsme se představovali. Jsem.." Krátce jsem se zarazila, nestávalo se často, že bych mluvila s děvčaty, většina se snažila vecpat do mé přízně kvůli Charliemu a jiné prostě řešili prádlo a vaření a to byly věci, co jsem prostě nechápala a neuměla. Ani jsem nevěděla, proč se jí chci představit. A přesto to udělala. "Jsem Sky." Žádný úsměv, když jsem si blondýnku měřila pohledem a nevěděla, co se sebou. A namísto pochyb jsem taky Williama začala velmi rychle proklínat. Protože mě uvedl do situace a pochyb, které mě teď popouzeli a rozčilovali.

Zamyšleně jsem s hrnkem silné kávy sledovala výhled z okna. Možná více než strategické rozložení bytu jsem v tuto chvíli pozorovala nádherný východ slunce mezi chaoticky roztroušenými ubykacemi pro vojáky, v šerých uličkách se pohybovalo jen pramálo lidí, kapitán Canning, který byl důvodem mého brzkého vstávání, se už dávno ztratil na úzké cestě k nejvyššímu kopci v okolí a já teď jen líně shlížela dolů a upřímně nedokázala myslet na nic, vůbec nic.
Probudila jsem se přitisklá na hrabdu polštářů a tvář majora Greena měla jen pár centimetrů před sebou. Možná jsem si to hodlala ospravedlńovat mou misí, ale pravdou zůstávalo, že jsem prostě jen dlouhé minuty ležela a dívala se na tu klidnou, spící tvář a znovu jen přemýšlela nad včerejším dnem. Nad tím výrazem plným odhodlání a soucitu, když mě zachránil a vzal k sobě domů. Nad večerem, nejspíš nejdivnějším v mém životě, kdy mě učil hrát žolíky a neustále nás vtahoval do svého bizardního světa plného motorů, vůně oleje, smrti a neuvěřitelných příhod, které z Hrdlořeza z Birminghamu dělali jen obyčejného šestadvacetiletého kluka. Na noc, kdy jsem měla být vzhůru, ostražitá a opatrná a místo toho jsem usnula tím nejklidnějším spánkem za poslední roky, jen abych se probudila v jeho posteli, obklopená jeho vůní a cítila se dokonale klidně a v bezpečí.
Upřímně mě to vyděsilo. Canningům rychlý odhod byl dobrou záminkou, proč přestat sledovat Jakeovu uvolněnou tvář a jít se podívat, kam má Hrdlořez tak naspěch. Teď jsem jen stála u okna a bezmyšlenkovitě se dívala ven, příjemně odpočatá s hrnekem vońavé kávy a v tričku, které mi bylo příliš velké, ale neskutečně pohodlné. Uvědomovala jsem si nebezpečnost téhle situace. Nebyla jsem na to připravená. Před tímhle jsi mě nevaroval, Juliane. Říkal jsi, abych byla silná a odhodlaná, abych nevyzradila žádné tajemství, i kdyby mě mučili. Varoval jsi mě před Canningovými schopnostmi i Hopeinou nedůvěrou, ale zapomněl jsi se zmínit o Jakeově starostlivosti, s jakou mě nosil v náruči a upíral na mě ty oči, v nichž se dalo číst jako v otevřené knize. Ne, byla to hloupost, chovala jsem se nanejvýš neprofesionálně a hloupě, ohrožovala jsem misi, ohrožovala jsem tebe a musela jsem se vzpamatovat. Svou roli jsem hrála dobře, ale moc dobře si uvědomovala, že to není mým brilantním hereckým nadáním, ale faktem, že něco z toho hrát vlastně vůbec nemusím.
Odtrhla jsem pohled od stoupajícího slunce, když podlaha zavrzala a v kuchyni se objevila poslední členka bytu, která pro mě byla upřímně záhadou. Upírala jsem na ni ten pohled, ale rozhodně nebyl podezřívavý kvůli strachu, byl podezřívavý, protože jsem si znovu procházela databázi ve své hlavě, složky, tváře, jména, ale ona, ona tam prostě nebyla. Žádné informace, žádné záznamy a přesto stála naproti mě v Canningově tričku, protože to samé měl na několika fotografiích, které pořídili naši špehové a které bych dokázala popsat do nejmenších detailů. Ta holka se promenádovala po Canningově bytě v jeho oblečení po tom, co strávila očividně noc v jeho ložnici. Hrdlořez má holku. To bylo asi tak stejně pravděpodobné, jakože já udělám snídani a odnesu ji Jakeovi do postele. Naprosto to nezapadalo do konceptu a narušovalo všechny mé závěry. Jasně, že ve skutečnosti o nic nešlo, i kdyby ji fakt měl, ona pro nás nebyla důležitá, jenže Canning nebyl typ, který by kolem sebe shromažďoval lidi. Byl samotář. Sledovala jsem ho roky, věděla, co snídá, kolik děnně naběhá kilometrů i jaké nosí oblečení a najednou se místností producíruje holka, která s ním očividně strávila noc, ale není jen náhodná jednorázovka, protože ta nenosí jeho oblečení a neptá se mě, kde mají kafe.
Lehce jsem pokývala hlavou a nasadila lehký úsměv. "S mlékem?" úslužně jsem vyndala otlučený hrníček se srdíčky a nalila do něj kávu z konvice, kterou jsem před nedávnem sama udělala, jako bych v tomhle bytě strávila půlku života a ne jedinou noc. Stáli jsme naproti sobě rozpačité a zjevně obě na pochybách. Natáhla jsem k ní ruku a s francouzkou grácií i jasným akcentem tu její stiskla. "Jsem Ava, těší mě."
Sky. Ne, skutečně jsem netušila, kdo ta dívka je, její jméno mi nic neříkalo a já se přistihla, že si ji prohlížím. Samozřejmě, že mezi plány na to, jak se vetřít do Anglie, bylo i Canninga svést, ale tuto možnost jsem zavrhla právě proto, že Canning o ženy nejevil zájem. Samozřejmě jsme měli záznamy o těch pár náhodných jednorázovkách, dokonce i Hrdlořez měl zjevně své potřeby, ale dlouhodobě ho uchvátit krásou či sladkým mrkáním mi nepřišlo reálné. Dokonce i včerejší setkání s ním mě utvrdilo v tom, že není ten typ, na který by fungovaly laciné ženské triky. A teď tu stojí ona.
Posadila jsem se ke stolu, objala si jednou rukou kolena a pomalu se napila. Pozorovala jsem ji s přátelským úsměvem, leč jsem si ji celou dobu záměrně prohlížela. Byla docela hubená, malá, měla jemný obličej, ale moc se mračila, její oči byly chladné a odtažité, vlasy ve dvou copech působily ledabyla a snad až příliš prakticky. Rozhodně nebyla ten typ femme fatale, za kterou se muži otáčí a která umí toho sladkého obličeje využít. Ne. Sky byla na dívku až příliš tvrdá, cosi v tom výrazu bylo varovné a zneklidňující a mě napadlo, že tím pevným postojem cosi schovává. Možná něco bolestivého a traumatizujícího? Z kdoví jakého důvodu se zdála přesně Willův typ.
"Schovávají ho v plechovce od barev. To kafe. Věřila bys tomu? Kdo si dá do kuchyně plechovku akrylové zeleně? Divím se, že nebylo v kanystru od benzínu." prohodila jsem s úsměvem a zvědavě ji sledovala. Ten nenucený tón byl naprosto perfektní, asi jako když se sejdou dvě holky nad sušenkami a klábosí o svém milostném životě, přestože tato představa mi byla na hony vzdálená. Matně jsem si vzpomínala na holčičí rozmluvy v taneční škole, kde jsem obklopená hloučkem svých spolužaček řešila svou novou tylovou sukni nebo jsme nad časopisem vzdychaly střídavě nad těmi lodičkami s vysokým podpatkem a nebo nad hercem z nové milostné trilogie, která zrovna bodovala v kinech, ale přišlo mi, jako by to byla spíš scéna z nějakého filmu nebo knihy, než že bych ji sama kdy prožívala. Uvědomila jsem si, že jsem s žádnou holkou v podstatě nepromluvila od doby, co začala válka. Nejprve jsem žila izolovaně na zámku s rodiči a od doby, kdy mě našel Julian, jsem o kontakt se světem ztratila zájem úplně, ale pokud je skutečně blízko Canningovi, rozhodně bylo na místě držet ji na své straně. Možná proto jsem se jen jemně pousmála a kývla na židli na proti sobě.
"Chtěla jsem udělat snídani, co by sis dala? Není teda velký výběr, v lednici jsou dvě vajíčka a jeden plátek šunky, ale i tak." ušklíbla jsem se, nepřestávala ji sledovat. "Včerejšek byl.. náročný. Jsi v pořádku?" ten tón, opatrný a starostlivý, mohla jsem si gratulovat, uměla jsem se chovat jako dokonalá kamarádka, i když jsem už dávno zapomněla, co to vlastně znamená. Skutečný význam té otázky byl ale někde jinde. Potřebovala jsem informace a ona se mi zdála jako perfektní zdroj.

Pozorovala jsem francouzsku se snad ještě větším podezřením. Ten přízvuk, dokonale jsem ho poznala a absolutně nechápala, co dělá tahle éterická bytost v téhle zasmušilé vojenské kuchyni, ne že bych podceňovala majorovo šarm, ale bylo to zvláštní a já si uvědomila, že jsem za celý svůj život nikdy nemluvila s nikým jiným než Angličanem. Takže teď jsem mluvila s francouzskou a ještě s holkou, která o mě zjevně jevila zájem. Šokující. Vzala jsem si od ní mlčky hrníček, dala si do něj trochu mléka a ne, nešla jsem si k ní familiárně sednout ke stolu a klábosit o tom, jaké má Green břišáky, ale držela jsem si odstup. Tak jako jsem to dělala celý svůj život. Po objevení svých schopností jsem se příliš bála toho, že jednou někomu znovu ublížím, že jsem se až příliš uzavřela, jediný, kdo za ty hradby toho chladného pohledu pronikl byl Emmett. Vzpomínka na něj ale byla příliš čerstvá, rána po jeho zradě pořád ještě krvácela stejně jako jeho smrt, se kterou jsem se stále ještě nedokázala vyrovnat. Nešlo to. Stejně tak jako jsem s přítomností blondýnky nevěděla, jak ty nastavené hradby, které se jen s tou další zradou obalily a zpevnily, složit. Byla cizinka a přitom jsem si největším cizincem v tomhle bytě nebo v téhle zemi přišla já sama. 
Opřela jsem se zády o linku a následovala její pohled ven z okna. Redford teprve ožíval, teplé světlo vyplňovalo jednu ulici za druhou, jak se vojenská základna probouzela k životu. Lok teplého šálku kafe, co mě na malou chvíli zahalil do pomíjivého obláčku štěstí mě přeci jen donutil pohled k blondýnce vrátit. Ava. Když kolem mě chodila, snad se i pohybovala s takovou grácií a ladností, že jsem si oproti ní přišla jako slon v porcelánu. Nevím, proč jsem vnímala, že na rozdíl od jejího rovného posedu jsou má záda nahrbená a ramena příliš v tenzi. A to jsem na sobě ani neměla Charlieho čepici. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak na své okolí působím. Nikdy to nikomu nepřipadalo důležité. Ani mě samotné. Jasně, měla jsem nějaké známosti, netrvaly dlouho a po tmě po mé večerce stanovené mým ochranitelským bratrem ze kterého měla většina mých údajných partnerů tak akorát nahnáno, taky ani za moc nestály. Nechápala jsem, že teda tolik najednou řeším, že vypadám neupraveně a klukovsky oproti téhle víle z pohádky, jen proto, že mě v noci objal jeden nejmenovaný kapitán. No tak Sky, tohle je směšné. A hloupé. 
Na její zmínku o snídani jsem zavrtěla hlavou, na jídlo jsem neměla pomyšlení, i když se mi žaludek svíral jasným naznačením, že by klidně vymetl i drobky na zemi. Byla jsem marná a věděla to, ale to kafe to trochu zlepšovalo. 
"Dík. Ty a Jake spolu chodíte?" Celá já, rozhodně jsem nechodila po špičkách, když jsem kývla ke dveřím ložnice a nepřemýšlela nad tím, jak moc neohrabaně to může vyznít. Vždycky jsem byla až příliš rázná, přímá a upřímná a nějak mi nevadilo se na to zeptat než abych pak chodila okolo všech po špičkách. Zajímalo mě to. Ava byla krásná a k majorovi se dokonale hodila. A podle toho jak rychle našla kafe.. 
Když se zmínila o té noci, nevím, proč jsem tak prudce sklopila pohled k černému hrnku o který jsem si doteď hřála dlaně. Proč mě její otázka, která nejspíš byla jen slušná a starostlivá, protože existují slušní a starostliví lidé, Sky, natolik vyvedla z míry. Možná proto, protože jsem tomu, co se stalo nerozuměla. Objímala jsem se s někým, kdo mě ještě před pár hodinami neváhal mučit, kdyby mu to Hope nezakázala. Smutnější už to být nemůže. Krátce jsem se nadechla a znovu vydechla, než jsem se k ní odvážila znovu zvednout ten tvrdý pohled. 
"Jsem naživu, to beru jako dostatečný důvod k radosti." Někomu by se to mohlo zdát jako ironie nebo vtip a já si jen přála, abych si mohla myslet to samé. Ale byla to jen krutá pravda. "Nevím kam šel ani co se mu tu noc stalo. Asi tu přezdívku nemá jen tak pro nic za nic.." Hrdlořez. Nedokázala jsem mu tak říct. Ne, po té noci jsem mu nedokázala říct tou přezdívkou, která vzala tolik z modři jeho očí, že mě to samotnou bolelo. To prázdno v jeho očích, co mě dokonale vyděsilo a přitom jsem jí chápala víc než bych byla ochotna přiznat. Nejspíš jsem svou upřímností mohla působit děsivě, ale neuměla jsem a ani si nechtěla na nic hrát, když jsem přeci jen trochu jemněji dodala. 
"Nemáme s Kapitánem zrovna dobré vztahy. Dejme tomu, že jsem chodící problém který dostal za úkol hlídat." Byla jsem vězněm. Byla jsem hrozbou. A hodlala jsem to blondýnce tvrdit i po noci v jeho pokoji, v jeho tričku, obklopena stále jemně sálající jeho vůní. Uvědomila jsem si jak to zní naprosto zmateně a směšně. Ale musela jsem si to uvědomit než se mu znovu vrhnu do náruče, což se mimochodem nestane, protože stojíme oba na příliš dalekých březích. Byla jsem vězněm a on mě hlídal. Nic víc. A přesto jsem cítila jistou nejistotu, když jsem na místě přešlápla. A rozhodně to neutišilo tisíce otázek, které se jen zhoršily, když se na mě upřely ty krásné světlé oči.

Sledovala jsem jí s tím úsměvem na tváři, ačkoliv si nesedla vedle mě a ten výraz v její tváři byl stále stejně zamračený a zasmušilý. Upřímně mi to bylo jedno, své chování jsem odvozovala na základě mlhavých vzpomínek, jak by přátelství mezi holkama mělo vypadat, ačkoliv tmavovláska rozhodně nevypadala, že by chtěla tlachat o klucích. Po pravdě mi to vyhovovalo, úplně jsem si nebyla jistá, co bych dělala, pokud by se skutečně usmála a začala mi vyprávět historky ze včerejšího večera v Hrdlořezově ložnici. Z nějakého důvodu si ode mě udržovala odstup a mě to nutilo přemýšlet nad tím, jestli je nedůvěřivá kvůli svým problémům, a nebo ji podezřelá přijdu já. Asi těžko jsem se jí mohla zeptat, jestli něco o mé reálné verzi skutečně netuší, ale trochu mě znervózńoval fakt, že v roli tlachající holky jsem si rozhodně nepřišla jistá v kramflecích. S kluky to bylo jednoduché, natočit dlouhá pramen blonďatých vlasů na prsty, usmát se tím naivním úsměvem, být koketní a hloupoučká, nechat se zachránit. Znala jsem svou moc nad nimi a často ji využívala, Julian mě posílal na ty mise, kde jsem měla jen svádět a zabíjet, bylo to přirozené stejně jako dýchat, ale když jsem teď seděla v neznámé kuchyni s hrnkem kávy a měla si hrát na holku, bylo to mnohem těžší než předstírat pitomoučkou slepici. 
Tmavovláska mě upřímně zajímala. Celý ten její odmítavý postoj, na nic si nehrála a mě přišlo fascinující, s jakou nechutí se na mě dívá a vůbec se nesnaží působit přátelsky, na to jsem upřímně zvyklá nebyla. Z nějakého důvodu mě to pobavilo, ten upřený pohled, kterým beze studu hodnotila všechno na mě a já věděla, že se se mnou porovnává, ale z tohohle souboje jsem odcházela jako vítěz. Nebo jsem si to myslela do chvíle, kdy tím zcela nekompromisním hlasem položila otázku, která mě donutila zakuckat se tím kafem. 
"Ne, to vážně ne, jsme jen.." způsobně jsem si ubrouskem otřela ústa a snažila se najít vhodná slova, co s Jakem vlastně jsme. Těžko nás nazývat přáteli, nebyli jsme ani známí, nebyli jsme vlastně vůbec nic a přitom jsem jen těžko mohla ignorovat pocity, které ve mě svou pozorností probouzel. Její upřený pohled mě nutil přemýšlet nad světlovlasým majorem a bilance, která mi z toho vycházela, byla dost otřesná. Mohla jsem Julianovi s kamennou tváří vysvětlit, že jsem si chtěla Hrdlořezova přítele jen namotat, ale k tomu jsem nepotřebovala spát v jeho posteli nebo tahat jeho tričko, nemusela jsem s ním mluvit, ani si prohlížet jeho spící tvář, nemusela jsem cítit ten pocit, který se mi rozléval podbříškem jen proto, že nás tahle neznámá holka považovala za pár a mě.. mě to způsobovalo tyhle naprosto stupidní pocity. Vážně, co to se mnou je? Břišáky stranou, ta holka mi svou až příliš netaktní otázkou jen nasazovala do hlavy další otázky, o kterých jsem odmítala přemýšlet. Ne, major Green nebude nic víc než ti muži před ním, které jsem si namotala a zničila, protože jediné, na čem vždycky záleželo, byl on. "Ne, nechodíme spolu." dokončila jsem větu klidně a pohlédla na ní, navázala ten oční kontakt, v psychologii a manipulaci jsem byla zběhlá a věděla, jak ji donutit mi věřit. Oční kontakt byl důležitý, i když čelit těm příliš ostrým ocelově šedým očím nebylo jednoduché. Díky tomu jsme ale zaznamenala celý ten mentální úprk ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Canningovi. Pozvedla jsem obočí, když prudce sklonila ty jinak vzdorovitě bojovné oči, to gesto bylo až příliš výmluvné na to, abych musela zjišťovat detaily. Bylo jedno, co mi odpoví, její tělo už odpovědělo za ní a já se jen lehce pousmála. Mohla o něm říct cokoliv, ale já už věděla, že ten chladný, modrý pohled ji pronásleduje, ať už chce nebo ne. 
"Ah, aha." naklonila jsem hlavu na stranu, nechala plavé prameny přepadnout po rameni jako dlouhý vodopád, ale oči jsem z ní nespustila. Její odpověď byla příliš nejasná, než abych mohla pokývat hlavou a nechat to být. Protože pořád to byla holka, co strávila noc v Hrdlořezově ložnici a teď mi tvrdí, že to nebylo kvůli sexu. Tak proč? Zamyšleně jsem si podložila rukou tvář, samozřejmě, že Canning neměl svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Věděla o těch věcech, které jsem věděla já? Určitě neznala podrobnosti, neměla ty fotky, neviděla ho v akci. Ale já ano. Já věděla, co po nocích dělá mimo zdi tohohle bytu a ano, ta přezdívka byla nanejvýš pravdivá. Přesto jsem z ní necítila odpor ani strach. To bylo překvapivé a zajímavé. Její tvář byla směšně snadno čitelná, ale přesto mi nedávala jasné odpovědi. 
Chvíli jsem ji tiše pozorovala, přemýšlela nad významem jejích slov, přemýšlela o svých slovech, musela jsem být opatrná a nevzbudit podezření, potřebovala jsem ji na své straně a upřímně.. asi jsem chtěla vědět víc. Víc o tom pohledu, který byl tvrdý a intenzivní a nebojácný a přitom zvláštním způsobem nejistý. "No, pak jsem asi Jakeův chodící problém, který musí hlídat." 
Bylo to divné a trochu směšné, že jsme se sešly v kuchyni kluků, jejichž oblečení jsem měli obě stále na sobě, pily kafe z jejich hrnků po noci strávené v jejich ložnicích a stále obě tvrdily, že to vlastně vůbec nic neznamenalo. Pobaveně jsem se usmála. 
"Co jsi udělala, že tě hlídá zrovna kapitán Canning? Vypadá dost.. vytíženě." napila jsem se kávy a ležérně přehodila nohu přes nohu, trochu polevila v tom dokonale rovném posedu, který jsem měla naučený a místo toho se uvolnila a sledovala ji pohledem, který neskrýval zájem i pobavení. Nezapomínala jsem na svůj úkol, ale mohla jsem si přece užít i trochu zábavy.

Už dávno jsem neležel v posteli s rukama zkříženýma za hlavou zatímco jsem pohledem propaloval bílý strop, jako jsem to dělal od doby, co bělovláska vstala a zmizela z místnosti. Ne, nedokázal jsem v noci spát, normálně mě neprobudilo téměř nic, byl jsem tvrdý spáč a abych byl upřímný, měl jsem i svůj spánek rád, proto jsem nejspíš byl i Willovo skvělý spolubydlící, který dokonale ignoroval jeho noční běsy a bezcitné mise. Nejspíš bych ani neslyšel jeho jednorázové návštěvy, ale Will si nic zásadně netahal domů ačkoliv jsem se mu marně snažil dohodit na noc klidně i dvě blondýny! 
Ale mé myšlenky skutečně v tuhle chvíli nepatřili mému kapitánovi, ale blondýnce, jejíž teplo a vůně stále ještě jasně sálala z té druhé poloviny postele na kterou jsem se vehementně nutil nezírat. 
Zapnul jsem si vestu a do opasku znovu s tou letitou jistotou i nenávistí zasekl těch několik zbraní. Nerad jsem se na sebe díval do zrcadla, když jsem na sebe tahal ten armádní mundůr, který vzbuzoval respekt, ale stejně tak i strach. Nevím, jestli ten respekt necítili spíš ze strachu, ze strachu z toho, že znovu odvedu někoho z jejích dětí sem. Na smrt. Ne nadarmo jsme s Willem byli nejenom jedni z nejvyšších pozic, ale také speciální jednotky. Hledali jsme ty vyvolené, ty, co neplnili rozkazy a brali je sem, do jámy lvové, kde se museli naučit přežít. A já nesnášel, co tenhle úbor znázorňuje, stejně jako jsem to dokonale chápal. 
S povzdechem jsem zavřel skříň a promnul si čelo. Věděl jsem, že mě nejspíš čeká hodně nepříjemných rozhovorů, protože to možná moji nadřízení smetli ze stolu, ale věděl jsem, že si to jen nechávají na jednu z těch nepříjemných soukromých konverzací. Přemýšlel jsem nad svou impulzivitou včerejšího večera a věděl, věděl, že bych to nejspíš udělal znova. Nejspíš určitě. Rozhodně určitě. Při pohledu do těch očí, které se rozzářily a ve vteřině dokázaly zhasnout. Bylo v ní tolik něhy a křehkosti a já nedokázal zastavit ten instinkt toho ochránce, který ji prostě chtěl chránit před světem. A jo, možná mě oblbly ty dlouhé řasy, dokonalé štíhlé nohy, velké oči a plné rty, ale možná to bylo něco víc. Něco, co mě nutilo neposlouchat rozkazy, ale srdce. A to bilo splašeně, celou noc, co jsem v tichu poslouchal její klidný dech. Stejně jako teď, když jsem se lehce ušklíbl rozhovoru, který panoval v kuchyni a já ho poslouchal skrze zavřené dveře. Měl jsem od Willa své rozkazy už od rána, ačkoliv jsem byl velmi překvapen stavem, ve kterém se probudil. Normálně nevylézal z pokoje dny, ale dnes už podával Hope hlášení i přes včerejší katastrofu. Upřímně jsem se o tmavovlásku obával celou noc, ale v rozhovoru s Avou vypadala podezřele smířeně. A já se asi ani nesnažil jakkoliv odhadovat, co se tam tu noc stalo. 
Otevřel jsem dveře ve chvíli, kdy se konverzace ubírala směrem, který by se rozhodně Kapitánu Canningovi nelíbil a vrhl po dámách širokým samolibým úsměvem. 
"Nechodíme? Hm, škoda. Nejspíš to zůstane jen mým tajným snem, Sky" Teatrálně jsem se chytil za srdce, než se mi po tváři znovu nerozlil ten pobavený úšklebek. Pozoroval jsem obě dámy zkoumavým pohledem, krátce hodnotil jejich outfity a vážně se v duchu smál té ironii, že nám dvě zajatkyně chodí polonahé jen v našich tričkách po bytě. U sebe to chápu, nejspíš bych si přál, aby toho měla ještě míň na sobě.. nebo radši ne, ta představa ve mě vzbuzovala jisté.. emoce na jistých místech, ale u Willa mě to teda překvapilo snad nejvíc. Ale donutil jsem se spolknout vlastní nechápavé myšlenky a radši pohled stočil ke konvici s kafem. 
"Zbylo i pro mě? Jste tak ohleduplné, dámy" Lehce jsem se znovu pousmál, ale na místo ke konvici se nevydal. Namísto toho jsem na kuchyňský stůl hodil dvě pečlivě složené hromádky armádního oblečení dámské velikosti. Jelikož jsou obě novými členkami, dostali i řádné hodnosti a oblečení, které se skládalo z košile, kalhot a bundy. Velikost jsem odhadoval, pardon. "To tě nemusí zajímat, mi amor. Tahle slečna je Kapitánovo problém, že Barnettová?" Lehce jsem se pousmál, ale v mých očích zazněla vážnost. Věděl jsem, že už prozrazení jména znamená dost, ale příjmením jsem jí nazval hravě, protože od Willa nezaznívalo nic jiného. Řekl jí snad někdy jménem? Byl vážně zlatíčko. Bylo mi jasné, že nezabráním, aby mezi sebou tlachali, ale v očích Hope i Willa to byli potencionální nepřátelé s nejasnými schopnostmi, kteří se mohli spolu spolčit a vyměňovat si informace a to by prý znamenalo katastrofu. Jak jsem si vyslechl před odchodem portálem ze základny, když jsem vybíral pro svou společnost vhodný oděv. Díval jsem se do blondýnky tváře, byla perfektní, bez špetky vady, její tvář už nehyzdila krev mrtvých ani její vlastní a já se přistihl, že ty světlé oči pozoruji déle, než by bylo nutné. Donutil jsem se ale přeci jen uhnout pohledem a stočil ho k její noze. "Tvé zranění ti dnes vyléčí." Lehce jsem kývnul než jsem došel ke Sky, nalil si kafe, opřel se o linku a založil ruce na prsou. Pak jsem přelétl pohledem po té dvojici a k oblečení na stole. "Ne, že byste nebyli sexy a krásné v našich trikotech, ale na základně by to nejspíš nikdo nedokázal pořádně ocenit. Tak šup do uniformy dámy a na cvičiště. Váš výcvik začíná okamžitě. Díváte se na vašeho výcvikového Velitele, pokusím se vám tu pobyt zpříjemnit" Mrknul jsem na ně, než jsem se podíval na zařízení na svém zápěstí a neodolal dodat. "Ještě si s dovolením ale dopiju kafe než vás předhodím lvům" Ten úsměv na mé tváři se znovu rozšířil a do hlasu vkradl zpátky ten hravý tón. Nebyl jsem nelida. Dám jim pár minut na vzpamatování. Nebo sobě. Nejspíš sobě. Protože mě pohled mé krásné francouzsky naproti i přesto všechno stále znervózňoval. A já věděl, že to znamená, že jsem si zadělal na velké, velké, zasraně velké potíže. No, co už.

Sledovala jsem tmavovlásčin podmračený obličej a jen vyčkávala. Jistě, měla jsem dost informací, které jsem mu mohla předat, věděla jsem, jaké je rozložení bytu Canninga, zhruba bych se dokázala zorientovat i kde se asi nachází, mohla jsem referovat o schopnostech majora Greena i neznámé dívce Sky, ale hlavním úkolem zůstával Hrdlořez, Julian mu jinak neřekl a i tak jsem si všímala podivně znepokojivé vrásky mezi jeho obočím pokaždé, když měl o fialovovlasém kapitánovi mluvit. Netušila jsem, proč má zrovna k němu tak silnou nenávistnou vazbu, ale upřímně mi bylo jedno, jaké důvody k tomu má. Řekl, abych se dostala ke Canningovi co nejblíž a shromáždila o něm veškeré dostupné informace a mě bylo naprosto jedno, k čemu je vlastně potřebuje. Neměl rád, když jsem se příliš vyptávala a mě roky trestů naučily, že mlčet je ta správná volba.
Věděla jsem, že bych z ní dokázala ty informace naprosto lstivě vydolovat, aniž by pojala podezření, že ji celou dobu jen vyslýchám, jenže to by se dveře kuchyně nesměly otevřít a dovnitř by nesměl vstoupit muž, s nímž jsem strávila naprosto provinilou a bohužel také naprosto klidnou noc a jenž mě donutil z neznámého důvodu okamžitě si pročísnout rukou dlouhé vlasy a s nadějí, že snad vážně něco uvidím, se zahledět do kuchyňské prosklené skříně, abych zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Teprve když jsem si zrychleně přehazovala dlouhý pramen vlasů z levé strany na tu pravou, jsem se přistihla a nechala ruku ztěžka dopadnout zpátky do klína. Zvedla jsem oči a zahleděla se na něj, sakra, byl stejně hezký jako včera večer, jeho limetkově zelené oči mě provokateivně sledovaly a na rtech mu hrál ten nesnesitelně drzý a naprosto neodolatelný úsměv. Donutila jsem se uhnout pohledem a snažila se sama sobě vsugerovat, že uniforma prostě sluší každému chlapovi a major Green v ní nevypadá líp než ostatní. Nevypadá!
Statečně jsem ignorovala všechny jeho narážky a místo toho si nenápadně popotahovala lem trička níž, zatímco jsem litovala, že jsem se v mezičase raději neoblékla do svého oblečení. V jeho tričku jsem si kdoví proč přišla přistižená a zranitelná. Sledovala jsem jeho nenucené chování, dokud neutnul můj rozhovor se Sky a já jen kysele nenakrčila nosík.
"Et cela l'intéresserait suffisamment, Major Greene. Je devrai le découvrir plus tard. Et ça se prononce mi amor. Et s'il vous plaît, ne portez pas cet uniforme à la maison, il vous va à merveille!" odvětila jsem nabručeně, kdoví proč mě čímsi rozčiloval a přitahoval zároveň a mě se ani jeden z těch pocitů nelíbil. Bylo těžké vedle než zůstat nad věcí, uvědomovala jsem si, že hraní té role pokorné oběti mi moc nejde a reaguju na něj příliš svéhlavě a nekontrolovatelně. To vypadávání z role musím nějak ovládnout, jinak mi to přeroste přes hlavu. Uvědomila jsem si, že mě sleduje a tak jsem vstala, vzala do náruče uniformu a vrátila se do jeho pokoje.
Opřela jsem se o zavřené dveře a znovu se rozhlédla po tom malém prostoru. Kromě starých časopisů o autech, několika modelů zmenšenin motorek, špinavého otlučeného hrnku na parapetu a skomírajícího kapradí na nočním stolku tu nebylo příliš věcí, které by o něm něco vypovíly, rozhodně nic, co bych mohla poskytnou Julianovi jako odpověď, ale jinak ten pokoj doslova křičel, že patří jemu. Přes židli přehozené se válelo to tričko, které měl včera na sobě a při každém pohybu se mu napínalo kolem silných paží. Na stole ležela stříbrná naušnice, jedna z těch čtyř, kterými měl propíchnuté pravé ucho. Pokojem se vznášela vůně, ostrá, kořeněná, s příměsí čpavého benzínu, kombinace, kterou bych kdykoliv jindy označila za nechutnout a teď jsem tu stála s hromádkou oblečení v náruči a vdechovala ji znovu a znovu, jako naivní puberťačka, co se náhodou ocitla omylem v pokoji svého idolu. Zavrtěla jsem hlavou a přetáhla si přes hlavu jeho tričko.
Uniforma mi padla téměř dokonale a já se musela jen ironicky ušklíbnout tomu, jak snadno major Green odhadl mou velikost. Kalhoty byly na můj vkus příliš vojenské, košili jsem si s rebelskou škodolibostí trochu povytáhla z kalhot a ohrnula jí rukávy, protože tak mi to prostě víc slušelo a bundu si přehodila přes ramena, jako bychom nešli na trénink armády ale na podzimní procházku. Jenže já si nemohla pomoct, nikdy jsem na sobě nic podobného neměla, Julian rozhodně nic takového nevyznával a já chápala, proč mají všichni bezvýznamní pěšáci vypadat navlas stejně, jenže to jsem právě z hrdé povýšenosti odmítala. I tak bude dost těžké tvářit se, že jsem na stejné úrovni jako oni.
Prohrábla jsem si vlasy rukou a porozhlédla se po pokoji, nikdy, nikdy jsem nepřistoupila na tu možnost, že si vlasy sestříhám do praktikého krátkého účesu, jak to nosily mnohé bojující ženy, protože řekněme si to na rovinu, nezřídka se stávalo, že při souboji se využívalo naprosto všechno, ale já se odmítala vzdát své hlavní přednosti a radši trénovala dvakrát usilovněji, než abych si vlasy musela zkrátit. Julian nad tím onehdá protočil očima, když jsem kvůli tomu stropila scénu, ale podezřívala jsem ho z toho, že i on se na mě rád dívá a já ten pohled chtěla zažívat znovu, takže ne. Na stříhání jsem se nechystala. Místo toho jsem si vzala červenočerný vzorovaný šátek, který byl přehozený o čelo postele a s jeho pomocí si na hlavě udělala vysoký culík, který se i tak dotýkal mých ramen a s každým krokem se zhoupnul zleva do prava.
Nakonec jsem se vrátila do kuchyně, s nutkavou vychovaností mladé dámy po sobě šla umýt nádobí a při tom se neopomněla postavit tak, aby v obepnutých kalhotách vynikl můj pevný zadek. Upřímně asi mě trochu šval ten žoviální tón, s jakým mluvil na Sky, i když jsem se snažila sama sobě ujasnit, že je mi celý blonďák vlastně úplně ukradený.
"Jsem připravená, veliteli." přestože jsem si v hlavě odsouhlasila, že major Green není víc než smítko na mém dokonalém zjevu, zvedla jsem k němu pohled a provokativně zamrkala, když jsem ho nazvala svým velitelem s tím jasným podtónem, který neměl s jeho hodností rozhodně co dělat.

Držel jsem se obouchaného hrníčku kafe, do kterého jsem neopomněl přidat několik lžiček cukru a mléka, protože jsem nikdy nebyl ten typ, co by měl rád svou kávu nejlépe černou a hořkou, jako to dost často dělal můj spolubydlící. Vychutnával jsem si její chuť, zatímco jsem malým oknem v kuchyni pozoroval ubikace, které se probuzely k životu. Všechny ty nováčky, kteří spěchali pryč z kasáren rovnou do tréninkové haly, všechny ty životy, které budu za chvíli komandovat a chodit okolo nich s rukama za zády s tím tvrdým pohledem, ale tím úšklebkem, který mi z tváře prostě nezmizel, když jsem se za jejich zády smál tomu, jak se zas a znovu rozplácli na nedaleké žíněnce. Nikdy jsem nic nezlehčoval, nikdy nikomu nenadržoval, krotil jsem pitomce, které v souboji s dívkou jen protáčeli panenkami, dokud je křehká květinka nesrazila pravým hákem na zem a nedržela jejich hlavu v pevném svěráku svých stehen. To byly situace, co stály za pobavení, stejně jako za vážnost. Nikdy jsem nikoho nezachraňoval, ale zároveň nic nezlehčoval. Nikdo jim to neulehčí. Tam venku je bez mrknutí oka zabijí nepřátelé a nebo mrtví a nikdo se jich nebude ptát, jak se mají. Nestrašil jsem je, neděsil je tím, co je čekají, věděli to sami, a možná je povzbudivě plácal po zádech a přátelsky na ně mrkal, ale nedovolil jsem si ani o vteřinu polevit z jejich drilu. Protože to bylo důležité. Pro ně. Mrknul jsem na hodiny visící na zdi, bylo mi jasné, že Kapitán přijde téměř na vteřinu čas a kdybych neměl schopnosti jaké mám, nejspíš bych už teď přišel pozdě. Nah, naštěstí čas mě nikdy moc netrápil.. Pokrčil jsem rameny, dopil si kafe, počkal až se ty dvě dámy odporoučejí konečně dorazit a byl jsem rád, že jsem kafe nepil, protože při pohledu na blondýnku by mi nejspíš kousek zaskočil, protože jo, byl jsem jen chlap, co se díval na výstavní pozadí jasné top jedenáctky, která se přede mnou ohýbala v tom úhlu, který způsoboval dost nepříjemné nutí v jistých mých vlastních partiích. Ts, kdyby jen pnutí. Nevím, sakra, jak mohla vypadat i v uniformě jako totální sex bomba? Líbilo se mi to, líbilo se mi, jak se na mě zadívala, jak její oči jemně zajiskřily a já jí to oplatil tím úsměvem, ale nedokázal dostat z hlavy její "jsem připravená, veliteli.." protože jsem si u toho představoval, že to říká v naprosto jiné situaci a dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem stále v místnosti a stále jí nepokrytě zírám na zadek. Uhnul jsem pohledem po modrovlásce, co se objevila v místnosti. Uniforma na ní byla zvláštně volná, ačkoliv jsem si byl jistý, že je to nejmenší velikost. Byla drobná, příliš křehká a já si byl jistý, že až jí většina lidí uvidí na cvičišti, bude jasným terčem, protože nikdo nemá rád nejslabší články. Ne nadarmo se říká, že jste jen tak silní, jako váš nejslabší kus. A ti supi po ní půjdou nemilosrdně. Možná by mi Sky bylo trochu líto, kdyby po mě nevrhla ten zamračený pohled a já spolknul poznámku o tom, jestli by nezvažovali si ty dlouhé vlasy zkrátit, než to někdo udělá za ně. 
I když bych ty dlouhé blonďaté vlasy vážně zkracovat nechtěl.. Damn, Greene, vzchop se trošku. Potřásl jsem hlavou, zvedl ruku, jedním mávnutím vytvořil portál, odložil kafe a mávnul na dívky směrem k portálu. 
"Nedejte jim najevo, že jste tu poprvé. Jinak vás sežerou zaživa. Barnettová.." Mé oči krátce spočinuly na tmavovlásce, než jsem si vysloužil její pokývnutí. "Lemaitre.." Na blondýnce, které jsem nerozuměl ani jedno slovo francouzsky, jsem spočinul o trochu déle. Díval se do těch očí, možná v nich hledal ujištění, že je skutečně připravená, protože ji nebudu moct chránit, ne natolik, nakolik bych si přál, aniž bych v ostatních nevzbudil podezření protekce. Potom jsem se ale jen ušklíbl. "Hodně štěstí, dámy. Možná to bude poprvé trochu víc.. houpat. Zkusil bych zadržet dech, pomáhá to" A tak jsem si počkal i na její přikývnutí a s vůní jejích vlasů, které mě pošimraly ve tváři, jsem vstoupil do portálu za ní a nechal kasárny kasárnami.  
Přesun všichni

Věděl jsem, že to, co dělám, mě nejspíš bude stát mnohem víc, než jsem byl ochoten přiznat. Chystat romantickou večeři v bytě, kde bydlí Hrdlořez, bylo jako podepsat si rozsudek smrti, ale vsadil jsem na to, že je natolik zaneprázdněný svými povinnostmi a nejmenovanou tmavovláskou, že bude alespoň na pár dní mimo byt. Celkově se v něm Will moc nezdržoval, většinou ho mise, povinnosti a ta drobnost, jo, starost o celou armádu vytěžovala natolik, že to pro něj sloužilo spíš jako místo na přespání než domov. Což bylo nejspíš smutné a já se mu tuhle smutnou realitu snažil zlepšovat načatou flaškou alkoholu pokaždé, když se vrátil ve své velmi dobré náladě. Nepomáhalo to. Nikdy to nepomohlo. Ale alespoň to zmírnilo tu bolest, otupilo ty ostré hrany. A i to mi stačilo.
Nejspíš zním jako nějaká sudička z pohádky, co se snaží zachraňovat ztracené duše, ale o tom to nebylo. Věřil jsem, že život, který máme je krátký a vrtkavý, dokonale nejistý a rozhodl jsem se užívat si každý den nehledě na následky. A blondýnka, na kterou jsem mrkl skrze otevřený portál a která se právě nejspíš rozhodla zničit běžecký pás, byla jednou z těhle momentů, kdy jsem se rozhodl riskovat. Protože za to stála. Pro mě. 
Nevím, nevím, co bylo v jejím pohledu, že jsem se nedokázal přestat dívat. Co mě donutilo zvednout koutky pokaždé, když s tou nonšalantností pohodila těmi hustými lesklými vlasy a v jejích očích se mihlo něco, co vzápětí překryly všechny ty obranné štíty. Nedivil jsem se jí. Nedivil jsem se, že je opatrná. Měla by být. Byl jsem cizinec a ona zajatec v cizí zemi, až už jsme to chtěli jakkoliv přikrášlovat. Líbilo se mi ale její sebevědomí se kterým trefila všech devět terčů.. Devět. Lehce jsem se ušklíbl, zatímco jsem přes stůl přehodil červenobílý ubrus, na stůl postavil několik vysokých červených svíček, našel nejmíň otlučené talíře a dvojici správných příborů a způsobně je postavil na stůl. Měl jsem svá podezření, že tu večeři přeci jenom chtěla a ne jenom musela přečkat. A tak jsem se rozhodl tu její poznámku o místní kuchyni splnit. A ne, nebylo to jen z čistě sobeckých důvodů, protože jsem s ní chtěl být sám. Ale jo, bylo, nebudu lhát. Prohrábl jsem si vlasy a umístil dlaň na zátylek, který jsem prsty promnul, když jsem si prohlédl to mistrovské dílo a zkontroloval suroviny v lednici. Víno, které jsem si šetřil pro další z dam, jejichž jméno ráno nebudu znát, také vzalo ze své, když jsem ho vylovil z tajného šuplíku na spoďáry. Jednorázovky u mě nebyly nic nového, rád jsem si užíval pozornost dam, rád jim dával, co chtěli, když jsem si na oplátku bral to, co jsem potřeboval, abych se cítil žádaný a živý. Nevím, nevím proč to s blondýnkou bylo jiné. Proč jsem po ní nechtěl jen tu jednu věc, ale chtěl jsem všechno. Chtěl jsem vidět její úsměv, chtěl jsem slyšet ta roztomilá ústa pohnout se a vynadat mi za tu šílenou výslovnost nebo na mě promluvit tou francouzštinou, které jsem nerozuměl, ale damn, byla fakt fakt rajcovní! Chtěl jsem vidět její nejistotu i sebevědomí, chtěl jsem to všechno. Do posledního detailu. Nejspíš jsem se zbláznil, nechal hormony mě posednout, možná mi chyběla dílna a tak jsem se vrhl do nějakého nesmyslného projektu jménem Lemaitre, ale důvody proč mi byly jedno. Záleželo jen na tom, co je teď. Ještě jsem uhladil černou látku na umyvadle v koupelně a rozhodl se radši neřešit nad tím, co si o tomhle zvlášť bude ona nebo snad i já myslet. Radši nic.  
Výhoda portovací schopnosti byla skvělá, díky tomu jsem byl schopný zvládat spoustu činností. Komandovat kadety, co se válely na matracích a mysleli si, že nevidím, jak dnešní trénink flákají. Odrazit jednu z vržených dýk, která místo terče málem sejmula dalšího z nováčků, co se krčil strachem v rohu. Poopravit postoje střílejících, házet ty oslnivé úsměvy a po očku kontrolovat Avu, zda ještě pořád s vražedným tempem ničí posilovací zónu. Sakra, unaví se někdy? 
Něco jsem pošeptal jednomu z nižších důstojníků, kteří tady stejně jen okouněli a řekl jim, ať to pro dnešek zabalí, že většina nováčků stejně únavou padá na hubu a kdo chce, ať zůstane, ale ať pak aspoň kouká zhasnout až to zabalí. Zbrojnici jsem zamknul na klíč, který jsem si s úsměvem připnul na krk k těm cinkajícím placatkám, nechceme přece žádnou vzpouru, no ne? Potom jsem se jen z dalšího portálu objevil s rukama zkříženýma za hlavou za Avou a radši odvrátil zrak, když zrovna brala do rukou činky se kterými se předklonila, aby předvedla perfektní rumunský mrtvý tah a já tak měl detailní přehled o jejím skvostném pozadí v těch vypasovaných kalhotách. Damn.. 
Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil a radši studoval další z cvičících, jen abych se soustředil, protože fuu, na to byste se chtěli koukat všichni, věřte mi! Rádoby ledabyle jsem se na ní konečně podíval. 
"Pokud už ses rozhodla, že sebedestrukce je už dneska dostatečná, nepůjdeme?" Povytáhl jsem obočí a přehodil si párátko, které se, fakt nevím proč ani jak, mi znovu drze objevilo v ústech. Zvedl jsem koutky úst v úsměv, když jsem ji uznalým pohledem zhodnotil od shora dolů a nechal za sebou znovu otevřít portál. 
"Můžeme, mi amor?" Všiml jsem si těch překvapených pohledů, které se k nám upřely, když to někteří z vojáků zaslechli, ale já si jich nevšímal. Většina z nich byli na mé výstřelky zvyklá, tak to mohla brát jako jeden z nich a i kdyby ne.. Mé oči patřily jen jediné osobě. Jen jí. A na ničem jiném nezáleželo. Natáhl jsem k ní ruku s tím šibalským úsměvem a jen doufal, že ji přijme.