Armádní byt č. 120

Přetočil jsem na ní zrak rychleji, když se prudce zvedla na loktech a zvedla ke mě ty oči. Ty krásné, modré oči, které byly živé, jiskřící a plné života a já si uvědomoval, jak dělají její tvář ještě krásnější, vřelejší a otevřenější. Řekl jsem něco špatně? Nejspíš ano, neuvědomoval jsem si, co říkám, co by to mohlo vyvolat. Líbilo se mi, že se konečně trochu uvolnila, líbil se mi ten jemný úsměv, do kterého se roztáhly její růžové rty. Líbil se mi i tón jejího hlasu, jemný, sametově hebký, dokonale k ní patřící. A nejspíš bych v tom tématu pokračoval, kdyby ta jiskra v jejích očích nezhasla stejně rychle jako se ten objevila. A zbylo v nich jen prázdno. Smutek. Chlad. To, co jsem vídával v tolika tvářích, které jsem už ani nedokázal spočítat. Tolikrát jsem viděl ten plamen v těch očích zhasnout, tolikrát jsem viděl lidi ztratit naději, utopit se v tom moři beznaděje a zoufalství. Nováčky, kteří s nadšením a jiskrou v očích objevovaly svoje schopnosti, skákali radosti při zasažením dalšího terče nebo zlepšení se v přímém souboji. A když se pak vrátili z první mise, to nadšení už tam nikdy nebylo. Ne, byly to maličkosti, co lidem dřív na tváři vykouzlili úsměv, ale poslední dobou už nestačilo ani to. A mě to ničilo. Ničilo mě, když jsem si vzpomněl, že její rodiče umřeli při její záchraně a já ji jen donutil na ty bolavé vzpomínky myslet znovu. Chtěl jsem něco říct, snad se i omluvit, přivézt ji na jiné myšlenky, ale nezvládl jsem se na nic. Na nic. Něco uvnitř mě se bolestně sevřelo, něco, o čem jsem si myslel, že je dávno za mnou, dveře, které jsem nechal zavřené. Ten prázdný pokoj, do kterého jsem se neustále vracel v domnění, že ji najdu a omluvím se. Lehce jsem sebou cukl a probral se ze zamyšlení, když se ta jemná ruka dotkla mého zápěstí. Ten dotek těch zkřehlých prstů, které jsem chtěl sevřít v dlaních a zahřát, nějak jí dokázat, že to bude dobré, že se to zlepší. Možná to mohli být plané sliby, které jsem jí nechtěl dávat, ale možná nemusely. Snažil jsem se v tomhle svinstvu vidět věci líp. Opravit, co bylo zničené a na odpis, to mi šlo nejlíp. I když každý vzdal naději, já ne. Ne, dokud nebylo pozdě. Sledoval jsem ten strach, co se jí odrážel v očích, i když s nimi chtěla uhnout, i když se chtěla vyhnout mému pohledu, ale tentokrát jsem si toho všiml. Toho zaváhání, když jsem ruku z lampy na nočním stolku stáhnul a vrátil ji zpátky za hlavu. 
Neptal jsem se. Hlavu jsem měl plnou otázek, otázek na to, co se jí stalo, kdo jí ublížil. Chtěl znát ten příběh schovaný v tom nitru, za tou krásnou tváří i smutnýma očima. Ale neudělal jsem to. Věděl, že na to není čas ani místo. Ale věděl, že možná přeci jen ten lístek, který jsem měl stále schovaný v nočním stolku s úmyslem dát ho Hope k narozeninám, může patřit i jí. Nevím, jestli si budou nějak rozumět a jenom tím Velitelku nepopudím, ale za ten risk to stálo. Co já vím o baletu!
Možná bych i sám zkusil usnout, nechal se pohltit těmi známými zvuky, tou únavou a klidem, který v místnosti panoval, ale to bych nesměl slyšet její slova a pohled, se kterým jsem se setkal. Byl jiný, ráznější a pevnější. Naléhavější. A možná mě překvapil, ale rozhodně ne přesvědčil. Opětoval jsem jí ten pohled, se stejně vážnou tváří. Vybavoval jsem si tvář Willa, která den po dni ztrácela duši, tvář Hope, kdykoliv rozhodla o dalším životě s tím jasným pohledem a nepřemýšlela nad tím, co to znamená. Všechny ty rozhodnutí, které jen braly to, co z nás dělalo lidi. Ne, tenhle svět nebyl zlý. Zlý byli jen lidé, kteří se ho rozhodli zničit. Možná jsem byl sám, naivní hlupák, kterého tohle celé pohltí a dostane na dno. Ale já o tom takhle nepřemýšlel. 
"Každý člověk za to stojí. Každý život má svoji cenu. Lepší věřit a spálit se, než se uzavřít a necítit vůbec nic. Ztratit sám sebe a navždy se hledat" Odvrátil jsem od ní pohled a upřel ho do stropu. To byl můj největší strach, který jsem nejspíš nikdy nepronesl nahlas, schovaný pod tím vážným tónem. Zoufale jsem se držel naděje, lidskosti, těch posledních střípků, co nás ještě dělilo od zvířat, primátů a od všech monster. Zoufale jsem se bál zůstat prázdný. A už nikdy necítit nic. Radost z maličkostí, lásku z přijetí, bolest, strach, přijímal to všechno. I kdyby to znamenalo zemřít naivní a podvedený. 
Nakonec jsem se ale k ní pohledem vrátil, natáhl ruku, držel ji ale dostatečně daleko, jen abych napravil hradbu z polštářů, ale ten jeden vedle našich obličejů stále nechal volně pohozený. Než jsem ale roztáhl rty v ten drzý, sebestředný úšklebek. "To znělo jako kdybys o mě měla strach, Avo" Nechal jsem splynou její jméno ze svých rtů a užíval si, jak znělo. Jak hřálo. Chvíli jsem jen pozoroval ty tvrdé oči a oplácel ji tím úsměvem. Zvedl ruku, možná jsem věděl, že za to můžu dostat kopanec do žeber, že zacházím příliš daleko, ale já jen jemně a opatrně odhrnul zatoulané zlaté prameny z jejího čela a pak dlaň stáhl. Nakonec jsem se ale jen otočil na druhý bok, abych jí nechal prostor a konečně zmlknul. 
"Dobrou noc.." Zamumlal jsem, než jsem oči zavřel a i když jsem se sebevíc snažil usnout, věděl jsem, že tahle noc bude dlouhá a hodně, hodně bdělá.

Probudil jsem se ještě za tmy, ačkoliv jsem si byl jistý, že je půl páté, protože v ten čas jsem vstával každý den snad od pěti let. Někdy jsem cítil potřebu se na to vykašlat, překročit hranice, mávnout rukou a vyspávat do oběda, jenže to nefungovalo. Biologické hodiny vypnout nešlo a ta rutina, která pro mě často byla záchranou, byla někdy dvousečnou zbraní. Po nocích, jako byla ta včerejší, jsem vstávání nenáviděl. Nešlo o něj samotné, nebyl jsem typ, který by si válení v posteli užíval, probuzení do reality ale bývala hořká a bolestivá. Ta bolest těla se dala snést, vždycky jsem byl pak dlouho unavený a všechno mě bolelo, často jsem ani nevěděl, nevzpomínal si, proč mě jednotlivé svaly bolí, proč mám modřiny nebo škrábance, donutil jsem to tělo prostě pracovat a za pár hodin jsem o ničem z toho nepřemýšlel, ale bolest duše, ty matné vzpomínky, obrazy, nejasné, bledé, vyděšené tváře, na ty jsem zapomenout nemohl. Často jsem míval ještě dlouhé dny po misi všechno nejasné a rozostřené, vypadávaly mi myšlenky, někdy jsem se přistihl na místech, kam jsem původně ani nešel, někdy jsem se probudil uprostřed nějaké činnosti, aniž bych věděl, proč jí vlastně dělám. Bylo to matoucí a nenáviděl jsem to, nejasnost mysli, ten pocit, že potřebuju zaostřit, ale to nešlo, jako když se ti zdá hnusnej sen, ale nemůžeš se vzbudit.
Jenže dnešní ráno bylo jiné. Věděl jsem to hned, otevřel jsem oči a zahleděl se do té klidné, spící tváře, která mi s fascinující důvěrou spočívala na rameni. Její tělo bylo horké, ta váha, kterou mi spočívala na hrudníku, byla příjemná. Uvědomil jsem si, že ji držím v náruči, že ty dlaně mám s naprostou samozřejmostí schované pod vykasaným tričkem přímo na té horké kůži.
Sky Barnettová spala v mém objetí a má hlava byla naprosto čistá a jasná.
Pustil jsem ji opatrně, ani ne tak kvůli nějakému ušlechtilému nebo něžnému důvodu, ve skutečnosti jsem ji prostě nechtěl probudit, protože jsem s ní nemohl mluvit, rozhodně ne teď, rozhodně ne ve chvíli, kdy jsem si s palčivou naléhavostí uvědomoval, co jsem v milosrdné tmě minulého večera dělal.
Vylezl jsem z postele tiše a provinile, oblékl si tepláky a mikinu a odešel z pokoje. Chtěl jsem se utěšovat myšlenkou, že o nic nešlo, ale má upřímnost se týkala především mě samotného a já prostě nemohl ignorovat fakt, že jsem včera v noci vyhledával její přítomnost, že jsem byl rád, že se mnou v posteli byla, že jsem usnul a spal celou noc naprosto klidně jen proto, že jsem ji držel u sebe a ona mě nechala. Zatraceně, ona si to bude pamatovat, ona se bude ptát, ona z toho bude vyvozovat nějaké závěry, ale já neměl žádné odpovědi, které bych jí mohl dát. Protože já byl ten první, kdo to vůbec nechápal. Proč jsem to dělal nebo co jsem si sakra myslel, když jsem vdechoval tu jemnou vůni jejích vlasů a přejížděl bezděčně konečky prstů po její kůži. Doteď jsem v ní viděl nepřítele, odbojářku, vězně, ale věděl jsem, že včerejší noc ve mě něco zlomila a to nebylo dobré. Věděl jsem, že i její pohled na mě se změní a to bylo nejspíš ještě horší.
Prudce jsem zatřásl hlavou a vyšel ven z bytu, rozhodl jsem se na to zapomenout, byla to chyba, to jsem nemusel vyhodnocovat a nejlepší a nejjednodušší pro všechny bude, když na to prostě zapomeneme. I kdyby se o tom chtěla bavit, byl jsem rozhodnutý její snahy ignorovat, prostě jsem hodlal sám sobě vsugerovat, že včerejší noc byla jen další noční můrou, kterých se mi za ty poslední roky zdáli stovky, takže jsem věděl, že i když jsem spal naprosto klidně a moje hlava fungovala naprosto racionálně, ten trénink dneska bude o to tvrdší, protože jen tak jsem své tělo dokázal přesvědčit, že se nic nestalo. Jen tak jsem dokázal ignorovat ty myšlenky, kterých jsem měl plnou hlavu. A to bylo nebezpečné.
Přesun.

Probudila jsem se jen pár chvil po tom, co se dveře od pokoje zaklaply a postel vedle mě, na kterou jsem přetočila pohled, snad jako kdybych se chtěla ujistit, že to nebyla pravda, byla stále ještě teplá, stále ještě voněla vůní, která mě konejšila celou noc, zvalchovaná a zcela jasně ukazující na pravdu, na kterou jsem nebyla připravená. Sledovala jsem bílý strop a hlasitě vydechla. Byla jsem ráda, že je prázdná. Necítila jsem touhu po tom se probudit a sledovat ten výraz, o kterém jsem nebyla přesvědčená jaký by byl. Možná jsem měla hlavu plnou všech možných otázek. Otázek, co se tu noc stalo. Proč byly jeho oči, jindy chladné a odtažité, plné bolesti. Proč jsem měla pocit, že ho musím zachránit před tím pádem, před tou bolestí, před kterou jeho tělo v noci utíkalo, proč jsem chtěla zahnat ty stíny, co se míhaly tou jindy krásnou leč přísnou tváří. Nevím, proč jsem to udělala. Možná jsem byla prostě naivní. Možná jsem chtěla na chvíli být na tomhle cizím místě něco víc než jen nepřítel, než jen cizinec, na kterého modrovlásek stejně jako všichni ostatní pohlíželi. Chtěla jsem být jen Sky, nebyla jsem bezcitná, nebyla jsem lhostejná. Něco v tom jeho pohledu mi připomnělo stejnou bolest, kterou jsem cítila, když jsem přišla o všechno. Bratra, nejlepšího přítele, domov a bezpečí a ač to bylo naprosto nepředstavitelné, naprosto mimo mé nejdivočejší představy, v tom objetí silných paží jsem se necítila prázdně. Ale bezpečně. 
Nevěděla jsem, co mě čeká. A rozhodně to hodlala zjistit. Nebo ne? Má hlava byla plná vše možných myšlenek, všemožných pochyb. Cítila jsem se příliš zranitelná, když jsem stejně jako Will včera projevila stejnou slabost a nevěděla, jak s ní naloží. Nevěděla, proč toužím po tom, aby to udělal znovu stejně jako aby to už nikdy nedělal. Dal mi jasně najevo, co jsem, ve chvíli, kdy mě sem odnesl a zavřel. Tak proč?.. 
Možná bych zůstala pod peřinou, v tom bezpečném prostoru a doufala, že se na mě třeba zapomene, když jsem si teatrálně přetáhla peřinu přes hlavu, ale namísto toho jsem ji odtáhla a vstala. Cítila lem trička, jeho trička, jako kdyby to nemohlo být víc paptetické, jak se mi jemně otírá o kolena a promnula si ospalé oči. Po včerejším běhu jsem cítila každý centimetr namáhaných svalů při sebemenším pohybu a byla vděčná, že jsem to dnes nemusela absolvovat znovu. Po tom, co jsem se v koupelně zkulturnila, řečí zkulturnila myslím, že jsem si vyčistila zuby a spletla vlasy do dvou typických copů než jsem se odebrala do kuchyně najít cokoliv, co by mě probudilo k životu. 
Nejspíš jsem nebyla jediné ranní ptáče, když jsem se při průzkumu místnosti střetla s pohledem těch světlých očí. Které oproti těm včerejším bázlivým, vzbuzovali jistou obezřetnost. Pokrčila jsem obočí, další, co mě hodnotí jako hrozbu? Jestli to byla nějaká Jakeova nabíječka, nemusí se bát. Jsem asi stejně tak hrozivá jako nebezpečná když čivava za plotem štěká. Ale nedejte ji kafe a pusťte ji ven a předvede vám terno. 
"Hm.. dobré ráno?" Nadzvedla jsem obočí, zatímco jsem začala procházet jednu skřínku za druhou. Bydlela a žila jsem ve stanech v lesích, čekala bych, že tohle velkoměsto aspoň kafe mít bude. Muselo.. Něco, čím bych otupila tu bolest v nohou i ten nekonečný proud myšlenek. Když jsem ho nenašla a s popuzeným povzdechem se zapřela dlaněmi o linku, přetočila jsem pohled znovu na blondýnku. Sledovala jsem ji, jak si v tom malém zrcátku pozoruje ten jemný, hezký obličej. Byla krásná. Skutečně krásná. Čišela z ní nenucenost, ale přitom bylo jasné, že se na ní vždycky, vždycky stočí všechny pohledy v místnosti. Dokonalý obličej, jemné rysy. Sama jsem zvedla snad automaticky ruku k tomu svému a snad poprvé v životě pocítila něco jako osten žárlivosti nebo pochyb. Něco, co se pohnulo v mém nitru. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak vypadám. U nás se to neřešilo. Vyrostla jsem v obležení chlapců, mužů. Nosila jejich trička, oversize mikiny a čepice a nepřišlo mi na tom nic zvláštního. Až doteď. Do téhle chvíle, kdy jsem v noci ležela vedle krásného Kapitána Canninga, a do doby když jsem zírala na tohle perfektní stvoření. Necítila jsem vůči ní žádné špatné pocity, ale jen ty své. Ty své plné pochyb a zmatku, když jsem se zatáhla za cíp Willova trička a přetočila pohled k oknu. 
"Nevíš, jestli tu mají kafe? A mimochodem, nevím, jestli jsme se představovali. Jsem.." Krátce jsem se zarazila, nestávalo se často, že bych mluvila s děvčaty, většina se snažila vecpat do mé přízně kvůli Charliemu a jiné prostě řešili prádlo a vaření a to byly věci, co jsem prostě nechápala a neuměla. Ani jsem nevěděla, proč se jí chci představit. A přesto to udělala. "Jsem Sky." Žádný úsměv, když jsem si blondýnku měřila pohledem a nevěděla, co se sebou. A namísto pochyb jsem taky Williama začala velmi rychle proklínat. Protože mě uvedl do situace a pochyb, které mě teď popouzeli a rozčilovali.

Zamyšleně jsem s hrnkem silné kávy sledovala výhled z okna. Možná více než strategické rozložení bytu jsem v tuto chvíli pozorovala nádherný východ slunce mezi chaoticky roztroušenými ubykacemi pro vojáky, v šerých uličkách se pohybovalo jen pramálo lidí, kapitán Canning, který byl důvodem mého brzkého vstávání, se už dávno ztratil na úzké cestě k nejvyššímu kopci v okolí a já teď jen líně shlížela dolů a upřímně nedokázala myslet na nic, vůbec nic.
Probudila jsem se přitisklá na hrabdu polštářů a tvář majora Greena měla jen pár centimetrů před sebou. Možná jsem si to hodlala ospravedlńovat mou misí, ale pravdou zůstávalo, že jsem prostě jen dlouhé minuty ležela a dívala se na tu klidnou, spící tvář a znovu jen přemýšlela nad včerejším dnem. Nad tím výrazem plným odhodlání a soucitu, když mě zachránil a vzal k sobě domů. Nad večerem, nejspíš nejdivnějším v mém životě, kdy mě učil hrát žolíky a neustále nás vtahoval do svého bizardního světa plného motorů, vůně oleje, smrti a neuvěřitelných příhod, které z Hrdlořeza z Birminghamu dělali jen obyčejného šestadvacetiletého kluka. Na noc, kdy jsem měla být vzhůru, ostražitá a opatrná a místo toho jsem usnula tím nejklidnějším spánkem za poslední roky, jen abych se probudila v jeho posteli, obklopená jeho vůní a cítila se dokonale klidně a v bezpečí.
Upřímně mě to vyděsilo. Canningům rychlý odhod byl dobrou záminkou, proč přestat sledovat Jakeovu uvolněnou tvář a jít se podívat, kam má Hrdlořez tak naspěch. Teď jsem jen stála u okna a bezmyšlenkovitě se dívala ven, příjemně odpočatá s hrnekem vońavé kávy a v tričku, které mi bylo příliš velké, ale neskutečně pohodlné. Uvědomovala jsem si nebezpečnost téhle situace. Nebyla jsem na to připravená. Před tímhle jsi mě nevaroval, Juliane. Říkal jsi, abych byla silná a odhodlaná, abych nevyzradila žádné tajemství, i kdyby mě mučili. Varoval jsi mě před Canningovými schopnostmi i Hopeinou nedůvěrou, ale zapomněl jsi se zmínit o Jakeově starostlivosti, s jakou mě nosil v náruči a upíral na mě ty oči, v nichž se dalo číst jako v otevřené knize. Ne, byla to hloupost, chovala jsem se nanejvýš neprofesionálně a hloupě, ohrožovala jsem misi, ohrožovala jsem tebe a musela jsem se vzpamatovat. Svou roli jsem hrála dobře, ale moc dobře si uvědomovala, že to není mým brilantním hereckým nadáním, ale faktem, že něco z toho hrát vlastně vůbec nemusím.
Odtrhla jsem pohled od stoupajícího slunce, když podlaha zavrzala a v kuchyni se objevila poslední členka bytu, která pro mě byla upřímně záhadou. Upírala jsem na ni ten pohled, ale rozhodně nebyl podezřívavý kvůli strachu, byl podezřívavý, protože jsem si znovu procházela databázi ve své hlavě, složky, tváře, jména, ale ona, ona tam prostě nebyla. Žádné informace, žádné záznamy a přesto stála naproti mě v Canningově tričku, protože to samé měl na několika fotografiích, které pořídili naši špehové a které bych dokázala popsat do nejmenších detailů. Ta holka se promenádovala po Canningově bytě v jeho oblečení po tom, co strávila očividně noc v jeho ložnici. Hrdlořez má holku. To bylo asi tak stejně pravděpodobné, jakože já udělám snídani a odnesu ji Jakeovi do postele. Naprosto to nezapadalo do konceptu a narušovalo všechny mé závěry. Jasně, že ve skutečnosti o nic nešlo, i kdyby ji fakt měl, ona pro nás nebyla důležitá, jenže Canning nebyl typ, který by kolem sebe shromažďoval lidi. Byl samotář. Sledovala jsem ho roky, věděla, co snídá, kolik děnně naběhá kilometrů i jaké nosí oblečení a najednou se místností producíruje holka, která s ním očividně strávila noc, ale není jen náhodná jednorázovka, protože ta nenosí jeho oblečení a neptá se mě, kde mají kafe.
Lehce jsem pokývala hlavou a nasadila lehký úsměv. "S mlékem?" úslužně jsem vyndala otlučený hrníček se srdíčky a nalila do něj kávu z konvice, kterou jsem před nedávnem sama udělala, jako bych v tomhle bytě strávila půlku života a ne jedinou noc. Stáli jsme naproti sobě rozpačité a zjevně obě na pochybách. Natáhla jsem k ní ruku a s francouzkou grácií i jasným akcentem tu její stiskla. "Jsem Ava, těší mě."
Sky. Ne, skutečně jsem netušila, kdo ta dívka je, její jméno mi nic neříkalo a já se přistihla, že si ji prohlížím. Samozřejmě, že mezi plány na to, jak se vetřít do Anglie, bylo i Canninga svést, ale tuto možnost jsem zavrhla právě proto, že Canning o ženy nejevil zájem. Samozřejmě jsme měli záznamy o těch pár náhodných jednorázovkách, dokonce i Hrdlořez měl zjevně své potřeby, ale dlouhodobě ho uchvátit krásou či sladkým mrkáním mi nepřišlo reálné. Dokonce i včerejší setkání s ním mě utvrdilo v tom, že není ten typ, na který by fungovaly laciné ženské triky. A teď tu stojí ona.
Posadila jsem se ke stolu, objala si jednou rukou kolena a pomalu se napila. Pozorovala jsem ji s přátelským úsměvem, leč jsem si ji celou dobu záměrně prohlížela. Byla docela hubená, malá, měla jemný obličej, ale moc se mračila, její oči byly chladné a odtažité, vlasy ve dvou copech působily ledabyla a snad až příliš prakticky. Rozhodně nebyla ten typ femme fatale, za kterou se muži otáčí a která umí toho sladkého obličeje využít. Ne. Sky byla na dívku až příliš tvrdá, cosi v tom výrazu bylo varovné a zneklidňující a mě napadlo, že tím pevným postojem cosi schovává. Možná něco bolestivého a traumatizujícího? Z kdoví jakého důvodu se zdála přesně Willův typ.
"Schovávají ho v plechovce od barev. To kafe. Věřila bys tomu? Kdo si dá do kuchyně plechovku akrylové zeleně? Divím se, že nebylo v kanystru od benzínu." prohodila jsem s úsměvem a zvědavě ji sledovala. Ten nenucený tón byl naprosto perfektní, asi jako když se sejdou dvě holky nad sušenkami a klábosí o svém milostném životě, přestože tato představa mi byla na hony vzdálená. Matně jsem si vzpomínala na holčičí rozmluvy v taneční škole, kde jsem obklopená hloučkem svých spolužaček řešila svou novou tylovou sukni nebo jsme nad časopisem vzdychaly střídavě nad těmi lodičkami s vysokým podpatkem a nebo nad hercem z nové milostné trilogie, která zrovna bodovala v kinech, ale přišlo mi, jako by to byla spíš scéna z nějakého filmu nebo knihy, než že bych ji sama kdy prožívala. Uvědomila jsem si, že jsem s žádnou holkou v podstatě nepromluvila od doby, co začala válka. Nejprve jsem žila izolovaně na zámku s rodiči a od doby, kdy mě našel Julian, jsem o kontakt se světem ztratila zájem úplně, ale pokud je skutečně blízko Canningovi, rozhodně bylo na místě držet ji na své straně. Možná proto jsem se jen jemně pousmála a kývla na židli na proti sobě.
"Chtěla jsem udělat snídani, co by sis dala? Není teda velký výběr, v lednici jsou dvě vajíčka a jeden plátek šunky, ale i tak." ušklíbla jsem se, nepřestávala ji sledovat. "Včerejšek byl.. náročný. Jsi v pořádku?" ten tón, opatrný a starostlivý, mohla jsem si gratulovat, uměla jsem se chovat jako dokonalá kamarádka, i když jsem už dávno zapomněla, co to vlastně znamená. Skutečný význam té otázky byl ale někde jinde. Potřebovala jsem informace a ona se mi zdála jako perfektní zdroj.

Pozorovala jsem francouzsku se snad ještě větším podezřením. Ten přízvuk, dokonale jsem ho poznala a absolutně nechápala, co dělá tahle éterická bytost v téhle zasmušilé vojenské kuchyni, ne že bych podceňovala majorovo šarm, ale bylo to zvláštní a já si uvědomila, že jsem za celý svůj život nikdy nemluvila s nikým jiným než Angličanem. Takže teď jsem mluvila s francouzskou a ještě s holkou, která o mě zjevně jevila zájem. Šokující. Vzala jsem si od ní mlčky hrníček, dala si do něj trochu mléka a ne, nešla jsem si k ní familiárně sednout ke stolu a klábosit o tom, jaké má Green břišáky, ale držela jsem si odstup. Tak jako jsem to dělala celý svůj život. Po objevení svých schopností jsem se příliš bála toho, že jednou někomu znovu ublížím, že jsem se až příliš uzavřela, jediný, kdo za ty hradby toho chladného pohledu pronikl byl Emmett. Vzpomínka na něj ale byla příliš čerstvá, rána po jeho zradě pořád ještě krvácela stejně jako jeho smrt, se kterou jsem se stále ještě nedokázala vyrovnat. Nešlo to. Stejně tak jako jsem s přítomností blondýnky nevěděla, jak ty nastavené hradby, které se jen s tou další zradou obalily a zpevnily, složit. Byla cizinka a přitom jsem si největším cizincem v tomhle bytě nebo v téhle zemi přišla já sama. 
Opřela jsem se zády o linku a následovala její pohled ven z okna. Redford teprve ožíval, teplé světlo vyplňovalo jednu ulici za druhou, jak se vojenská základna probouzela k životu. Lok teplého šálku kafe, co mě na malou chvíli zahalil do pomíjivého obláčku štěstí mě přeci jen donutil pohled k blondýnce vrátit. Ava. Když kolem mě chodila, snad se i pohybovala s takovou grácií a ladností, že jsem si oproti ní přišla jako slon v porcelánu. Nevím, proč jsem vnímala, že na rozdíl od jejího rovného posedu jsou má záda nahrbená a ramena příliš v tenzi. A to jsem na sobě ani neměla Charlieho čepici. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jak na své okolí působím. Nikdy to nikomu nepřipadalo důležité. Ani mě samotné. Jasně, měla jsem nějaké známosti, netrvaly dlouho a po tmě po mé večerce stanovené mým ochranitelským bratrem ze kterého měla většina mých údajných partnerů tak akorát nahnáno, taky ani za moc nestály. Nechápala jsem, že teda tolik najednou řeším, že vypadám neupraveně a klukovsky oproti téhle víle z pohádky, jen proto, že mě v noci objal jeden nejmenovaný kapitán. No tak Sky, tohle je směšné. A hloupé. 
Na její zmínku o snídani jsem zavrtěla hlavou, na jídlo jsem neměla pomyšlení, i když se mi žaludek svíral jasným naznačením, že by klidně vymetl i drobky na zemi. Byla jsem marná a věděla to, ale to kafe to trochu zlepšovalo. 
"Dík. Ty a Jake spolu chodíte?" Celá já, rozhodně jsem nechodila po špičkách, když jsem kývla ke dveřím ložnice a nepřemýšlela nad tím, jak moc neohrabaně to může vyznít. Vždycky jsem byla až příliš rázná, přímá a upřímná a nějak mi nevadilo se na to zeptat než abych pak chodila okolo všech po špičkách. Zajímalo mě to. Ava byla krásná a k majorovi se dokonale hodila. A podle toho jak rychle našla kafe.. 
Když se zmínila o té noci, nevím, proč jsem tak prudce sklopila pohled k černému hrnku o který jsem si doteď hřála dlaně. Proč mě její otázka, která nejspíš byla jen slušná a starostlivá, protože existují slušní a starostliví lidé, Sky, natolik vyvedla z míry. Možná proto, protože jsem tomu, co se stalo nerozuměla. Objímala jsem se s někým, kdo mě ještě před pár hodinami neváhal mučit, kdyby mu to Hope nezakázala. Smutnější už to být nemůže. Krátce jsem se nadechla a znovu vydechla, než jsem se k ní odvážila znovu zvednout ten tvrdý pohled. 
"Jsem naživu, to beru jako dostatečný důvod k radosti." Někomu by se to mohlo zdát jako ironie nebo vtip a já si jen přála, abych si mohla myslet to samé. Ale byla to jen krutá pravda. "Nevím kam šel ani co se mu tu noc stalo. Asi tu přezdívku nemá jen tak pro nic za nic.." Hrdlořez. Nedokázala jsem mu tak říct. Ne, po té noci jsem mu nedokázala říct tou přezdívkou, která vzala tolik z modři jeho očí, že mě to samotnou bolelo. To prázdno v jeho očích, co mě dokonale vyděsilo a přitom jsem jí chápala víc než bych byla ochotna přiznat. Nejspíš jsem svou upřímností mohla působit děsivě, ale neuměla jsem a ani si nechtěla na nic hrát, když jsem přeci jen trochu jemněji dodala. 
"Nemáme s Kapitánem zrovna dobré vztahy. Dejme tomu, že jsem chodící problém který dostal za úkol hlídat." Byla jsem vězněm. Byla jsem hrozbou. A hodlala jsem to blondýnce tvrdit i po noci v jeho pokoji, v jeho tričku, obklopena stále jemně sálající jeho vůní. Uvědomila jsem si jak to zní naprosto zmateně a směšně. Ale musela jsem si to uvědomit než se mu znovu vrhnu do náruče, což se mimochodem nestane, protože stojíme oba na příliš dalekých březích. Byla jsem vězněm a on mě hlídal. Nic víc. A přesto jsem cítila jistou nejistotu, když jsem na místě přešlápla. A rozhodně to neutišilo tisíce otázek, které se jen zhoršily, když se na mě upřely ty krásné světlé oči.

Sledovala jsem jí s tím úsměvem na tváři, ačkoliv si nesedla vedle mě a ten výraz v její tváři byl stále stejně zamračený a zasmušilý. Upřímně mi to bylo jedno, své chování jsem odvozovala na základě mlhavých vzpomínek, jak by přátelství mezi holkama mělo vypadat, ačkoliv tmavovláska rozhodně nevypadala, že by chtěla tlachat o klucích. Po pravdě mi to vyhovovalo, úplně jsem si nebyla jistá, co bych dělala, pokud by se skutečně usmála a začala mi vyprávět historky ze včerejšího večera v Hrdlořezově ložnici. Z nějakého důvodu si ode mě udržovala odstup a mě to nutilo přemýšlet nad tím, jestli je nedůvěřivá kvůli svým problémům, a nebo ji podezřelá přijdu já. Asi těžko jsem se jí mohla zeptat, jestli něco o mé reálné verzi skutečně netuší, ale trochu mě znervózńoval fakt, že v roli tlachající holky jsem si rozhodně nepřišla jistá v kramflecích. S kluky to bylo jednoduché, natočit dlouhá pramen blonďatých vlasů na prsty, usmát se tím naivním úsměvem, být koketní a hloupoučká, nechat se zachránit. Znala jsem svou moc nad nimi a často ji využívala, Julian mě posílal na ty mise, kde jsem měla jen svádět a zabíjet, bylo to přirozené stejně jako dýchat, ale když jsem teď seděla v neznámé kuchyni s hrnkem kávy a měla si hrát na holku, bylo to mnohem těžší než předstírat pitomoučkou slepici. 
Tmavovláska mě upřímně zajímala. Celý ten její odmítavý postoj, na nic si nehrála a mě přišlo fascinující, s jakou nechutí se na mě dívá a vůbec se nesnaží působit přátelsky, na to jsem upřímně zvyklá nebyla. Z nějakého důvodu mě to pobavilo, ten upřený pohled, kterým beze studu hodnotila všechno na mě a já věděla, že se se mnou porovnává, ale z tohohle souboje jsem odcházela jako vítěz. Nebo jsem si to myslela do chvíle, kdy tím zcela nekompromisním hlasem položila otázku, která mě donutila zakuckat se tím kafem. 
"Ne, to vážně ne, jsme jen.." způsobně jsem si ubrouskem otřela ústa a snažila se najít vhodná slova, co s Jakem vlastně jsme. Těžko nás nazývat přáteli, nebyli jsme ani známí, nebyli jsme vlastně vůbec nic a přitom jsem jen těžko mohla ignorovat pocity, které ve mě svou pozorností probouzel. Její upřený pohled mě nutil přemýšlet nad světlovlasým majorem a bilance, která mi z toho vycházela, byla dost otřesná. Mohla jsem Julianovi s kamennou tváří vysvětlit, že jsem si chtěla Hrdlořezova přítele jen namotat, ale k tomu jsem nepotřebovala spát v jeho posteli nebo tahat jeho tričko, nemusela jsem s ním mluvit, ani si prohlížet jeho spící tvář, nemusela jsem cítit ten pocit, který se mi rozléval podbříškem jen proto, že nás tahle neznámá holka považovala za pár a mě.. mě to způsobovalo tyhle naprosto stupidní pocity. Vážně, co to se mnou je? Břišáky stranou, ta holka mi svou až příliš netaktní otázkou jen nasazovala do hlavy další otázky, o kterých jsem odmítala přemýšlet. Ne, major Green nebude nic víc než ti muži před ním, které jsem si namotala a zničila, protože jediné, na čem vždycky záleželo, byl on. "Ne, nechodíme spolu." dokončila jsem větu klidně a pohlédla na ní, navázala ten oční kontakt, v psychologii a manipulaci jsem byla zběhlá a věděla, jak ji donutit mi věřit. Oční kontakt byl důležitý, i když čelit těm příliš ostrým ocelově šedým očím nebylo jednoduché. Díky tomu jsme ale zaznamenala celý ten mentální úprk ve chvíli, kdy jsem se zmínila o Canningovi. Pozvedla jsem obočí, když prudce sklonila ty jinak vzdorovitě bojovné oči, to gesto bylo až příliš výmluvné na to, abych musela zjišťovat detaily. Bylo jedno, co mi odpoví, její tělo už odpovědělo za ní a já se jen lehce pousmála. Mohla o něm říct cokoliv, ale já už věděla, že ten chladný, modrý pohled ji pronásleduje, ať už chce nebo ne. 
"Ah, aha." naklonila jsem hlavu na stranu, nechala plavé prameny přepadnout po rameni jako dlouhý vodopád, ale oči jsem z ní nespustila. Její odpověď byla příliš nejasná, než abych mohla pokývat hlavou a nechat to být. Protože pořád to byla holka, co strávila noc v Hrdlořezově ložnici a teď mi tvrdí, že to nebylo kvůli sexu. Tak proč? Zamyšleně jsem si podložila rukou tvář, samozřejmě, že Canning neměl svou přezdívku jen tak pro nic za nic. Věděla o těch věcech, které jsem věděla já? Určitě neznala podrobnosti, neměla ty fotky, neviděla ho v akci. Ale já ano. Já věděla, co po nocích dělá mimo zdi tohohle bytu a ano, ta přezdívka byla nanejvýš pravdivá. Přesto jsem z ní necítila odpor ani strach. To bylo překvapivé a zajímavé. Její tvář byla směšně snadno čitelná, ale přesto mi nedávala jasné odpovědi. 
Chvíli jsem ji tiše pozorovala, přemýšlela nad významem jejích slov, přemýšlela o svých slovech, musela jsem být opatrná a nevzbudit podezření, potřebovala jsem ji na své straně a upřímně.. asi jsem chtěla vědět víc. Víc o tom pohledu, který byl tvrdý a intenzivní a nebojácný a přitom zvláštním způsobem nejistý. "No, pak jsem asi Jakeův chodící problém, který musí hlídat." 
Bylo to divné a trochu směšné, že jsme se sešly v kuchyni kluků, jejichž oblečení jsem měli obě stále na sobě, pily kafe z jejich hrnků po noci strávené v jejich ložnicích a stále obě tvrdily, že to vlastně vůbec nic neznamenalo. Pobaveně jsem se usmála. 
"Co jsi udělala, že tě hlídá zrovna kapitán Canning? Vypadá dost.. vytíženě." napila jsem se kávy a ležérně přehodila nohu přes nohu, trochu polevila v tom dokonale rovném posedu, který jsem měla naučený a místo toho se uvolnila a sledovala ji pohledem, který neskrýval zájem i pobavení. Nezapomínala jsem na svůj úkol, ale mohla jsem si přece užít i trochu zábavy.

Už dávno jsem neležel v posteli s rukama zkříženýma za hlavou zatímco jsem pohledem propaloval bílý strop, jako jsem to dělal od doby, co bělovláska vstala a zmizela z místnosti. Ne, nedokázal jsem v noci spát, normálně mě neprobudilo téměř nic, byl jsem tvrdý spáč a abych byl upřímný, měl jsem i svůj spánek rád, proto jsem nejspíš byl i Willovo skvělý spolubydlící, který dokonale ignoroval jeho noční běsy a bezcitné mise. Nejspíš bych ani neslyšel jeho jednorázové návštěvy, ale Will si nic zásadně netahal domů ačkoliv jsem se mu marně snažil dohodit na noc klidně i dvě blondýny! 
Ale mé myšlenky skutečně v tuhle chvíli nepatřili mému kapitánovi, ale blondýnce, jejíž teplo a vůně stále ještě jasně sálala z té druhé poloviny postele na kterou jsem se vehementně nutil nezírat. 
Zapnul jsem si vestu a do opasku znovu s tou letitou jistotou i nenávistí zasekl těch několik zbraní. Nerad jsem se na sebe díval do zrcadla, když jsem na sebe tahal ten armádní mundůr, který vzbuzoval respekt, ale stejně tak i strach. Nevím, jestli ten respekt necítili spíš ze strachu, ze strachu z toho, že znovu odvedu někoho z jejích dětí sem. Na smrt. Ne nadarmo jsme s Willem byli nejenom jedni z nejvyšších pozic, ale také speciální jednotky. Hledali jsme ty vyvolené, ty, co neplnili rozkazy a brali je sem, do jámy lvové, kde se museli naučit přežít. A já nesnášel, co tenhle úbor znázorňuje, stejně jako jsem to dokonale chápal. 
S povzdechem jsem zavřel skříň a promnul si čelo. Věděl jsem, že mě nejspíš čeká hodně nepříjemných rozhovorů, protože to možná moji nadřízení smetli ze stolu, ale věděl jsem, že si to jen nechávají na jednu z těch nepříjemných soukromých konverzací. Přemýšlel jsem nad svou impulzivitou včerejšího večera a věděl, věděl, že bych to nejspíš udělal znova. Nejspíš určitě. Rozhodně určitě. Při pohledu do těch očí, které se rozzářily a ve vteřině dokázaly zhasnout. Bylo v ní tolik něhy a křehkosti a já nedokázal zastavit ten instinkt toho ochránce, který ji prostě chtěl chránit před světem. A jo, možná mě oblbly ty dlouhé řasy, dokonalé štíhlé nohy, velké oči a plné rty, ale možná to bylo něco víc. Něco, co mě nutilo neposlouchat rozkazy, ale srdce. A to bilo splašeně, celou noc, co jsem v tichu poslouchal její klidný dech. Stejně jako teď, když jsem se lehce ušklíbl rozhovoru, který panoval v kuchyni a já ho poslouchal skrze zavřené dveře. Měl jsem od Willa své rozkazy už od rána, ačkoliv jsem byl velmi překvapen stavem, ve kterém se probudil. Normálně nevylézal z pokoje dny, ale dnes už podával Hope hlášení i přes včerejší katastrofu. Upřímně jsem se o tmavovlásku obával celou noc, ale v rozhovoru s Avou vypadala podezřele smířeně. A já se asi ani nesnažil jakkoliv odhadovat, co se tam tu noc stalo. 
Otevřel jsem dveře ve chvíli, kdy se konverzace ubírala směrem, který by se rozhodně Kapitánu Canningovi nelíbil a vrhl po dámách širokým samolibým úsměvem. 
"Nechodíme? Hm, škoda. Nejspíš to zůstane jen mým tajným snem, Sky" Teatrálně jsem se chytil za srdce, než se mi po tváři znovu nerozlil ten pobavený úšklebek. Pozoroval jsem obě dámy zkoumavým pohledem, krátce hodnotil jejich outfity a vážně se v duchu smál té ironii, že nám dvě zajatkyně chodí polonahé jen v našich tričkách po bytě. U sebe to chápu, nejspíš bych si přál, aby toho měla ještě míň na sobě.. nebo radši ne, ta představa ve mě vzbuzovala jisté.. emoce na jistých místech, ale u Willa mě to teda překvapilo snad nejvíc. Ale donutil jsem se spolknout vlastní nechápavé myšlenky a radši pohled stočil ke konvici s kafem. 
"Zbylo i pro mě? Jste tak ohleduplné, dámy" Lehce jsem se znovu pousmál, ale na místo ke konvici se nevydal. Namísto toho jsem na kuchyňský stůl hodil dvě pečlivě složené hromádky armádního oblečení dámské velikosti. Jelikož jsou obě novými členkami, dostali i řádné hodnosti a oblečení, které se skládalo z košile, kalhot a bundy. Velikost jsem odhadoval, pardon. "To tě nemusí zajímat, mi amor. Tahle slečna je Kapitánovo problém, že Barnettová?" Lehce jsem se pousmál, ale v mých očích zazněla vážnost. Věděl jsem, že už prozrazení jména znamená dost, ale příjmením jsem jí nazval hravě, protože od Willa nezaznívalo nic jiného. Řekl jí snad někdy jménem? Byl vážně zlatíčko. Bylo mi jasné, že nezabráním, aby mezi sebou tlachali, ale v očích Hope i Willa to byli potencionální nepřátelé s nejasnými schopnostmi, kteří se mohli spolu spolčit a vyměňovat si informace a to by prý znamenalo katastrofu. Jak jsem si vyslechl před odchodem portálem ze základny, když jsem vybíral pro svou společnost vhodný oděv. Díval jsem se do blondýnky tváře, byla perfektní, bez špetky vady, její tvář už nehyzdila krev mrtvých ani její vlastní a já se přistihl, že ty světlé oči pozoruji déle, než by bylo nutné. Donutil jsem se ale přeci jen uhnout pohledem a stočil ho k její noze. "Tvé zranění ti dnes vyléčí." Lehce jsem kývnul než jsem došel ke Sky, nalil si kafe, opřel se o linku a založil ruce na prsou. Pak jsem přelétl pohledem po té dvojici a k oblečení na stole. "Ne, že byste nebyli sexy a krásné v našich trikotech, ale na základně by to nejspíš nikdo nedokázal pořádně ocenit. Tak šup do uniformy dámy a na cvičiště. Váš výcvik začíná okamžitě. Díváte se na vašeho výcvikového Velitele, pokusím se vám tu pobyt zpříjemnit" Mrknul jsem na ně, než jsem se podíval na zařízení na svém zápěstí a neodolal dodat. "Ještě si s dovolením ale dopiju kafe než vás předhodím lvům" Ten úsměv na mé tváři se znovu rozšířil a do hlasu vkradl zpátky ten hravý tón. Nebyl jsem nelida. Dám jim pár minut na vzpamatování. Nebo sobě. Nejspíš sobě. Protože mě pohled mé krásné francouzsky naproti i přesto všechno stále znervózňoval. A já věděl, že to znamená, že jsem si zadělal na velké, velké, zasraně velké potíže. No, co už.

Sledovala jsem tmavovlásčin podmračený obličej a jen vyčkávala. Jistě, měla jsem dost informací, které jsem mu mohla předat, věděla jsem, jaké je rozložení bytu Canninga, zhruba bych se dokázala zorientovat i kde se asi nachází, mohla jsem referovat o schopnostech majora Greena i neznámé dívce Sky, ale hlavním úkolem zůstával Hrdlořez, Julian mu jinak neřekl a i tak jsem si všímala podivně znepokojivé vrásky mezi jeho obočím pokaždé, když měl o fialovovlasém kapitánovi mluvit. Netušila jsem, proč má zrovna k němu tak silnou nenávistnou vazbu, ale upřímně mi bylo jedno, jaké důvody k tomu má. Řekl, abych se dostala ke Canningovi co nejblíž a shromáždila o něm veškeré dostupné informace a mě bylo naprosto jedno, k čemu je vlastně potřebuje. Neměl rád, když jsem se příliš vyptávala a mě roky trestů naučily, že mlčet je ta správná volba.
Věděla jsem, že bych z ní dokázala ty informace naprosto lstivě vydolovat, aniž by pojala podezření, že ji celou dobu jen vyslýchám, jenže to by se dveře kuchyně nesměly otevřít a dovnitř by nesměl vstoupit muž, s nímž jsem strávila naprosto provinilou a bohužel také naprosto klidnou noc a jenž mě donutil z neznámého důvodu okamžitě si pročísnout rukou dlouhé vlasy a s nadějí, že snad vážně něco uvidím, se zahledět do kuchyňské prosklené skříně, abych zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Teprve když jsem si zrychleně přehazovala dlouhý pramen vlasů z levé strany na tu pravou, jsem se přistihla a nechala ruku ztěžka dopadnout zpátky do klína. Zvedla jsem oči a zahleděla se na něj, sakra, byl stejně hezký jako včera večer, jeho limetkově zelené oči mě provokateivně sledovaly a na rtech mu hrál ten nesnesitelně drzý a naprosto neodolatelný úsměv. Donutila jsem se uhnout pohledem a snažila se sama sobě vsugerovat, že uniforma prostě sluší každému chlapovi a major Green v ní nevypadá líp než ostatní. Nevypadá!
Statečně jsem ignorovala všechny jeho narážky a místo toho si nenápadně popotahovala lem trička níž, zatímco jsem litovala, že jsem se v mezičase raději neoblékla do svého oblečení. V jeho tričku jsem si kdoví proč přišla přistižená a zranitelná. Sledovala jsem jeho nenucené chování, dokud neutnul můj rozhovor se Sky a já jen kysele nenakrčila nosík.
"Et cela l'intéresserait suffisamment, Major Greene. Je devrai le découvrir plus tard. Et ça se prononce mi amor. Et s'il vous plaît, ne portez pas cet uniforme à la maison, il vous va à merveille!" odvětila jsem nabručeně, kdoví proč mě čímsi rozčiloval a přitahoval zároveň a mě se ani jeden z těch pocitů nelíbil. Bylo těžké vedle než zůstat nad věcí, uvědomovala jsem si, že hraní té role pokorné oběti mi moc nejde a reaguju na něj příliš svéhlavě a nekontrolovatelně. To vypadávání z role musím nějak ovládnout, jinak mi to přeroste přes hlavu. Uvědomila jsem si, že mě sleduje a tak jsem vstala, vzala do náruče uniformu a vrátila se do jeho pokoje.
Opřela jsem se o zavřené dveře a znovu se rozhlédla po tom malém prostoru. Kromě starých časopisů o autech, několika modelů zmenšenin motorek, špinavého otlučeného hrnku na parapetu a skomírajícího kapradí na nočním stolku tu nebylo příliš věcí, které by o něm něco vypovíly, rozhodně nic, co bych mohla poskytnou Julianovi jako odpověď, ale jinak ten pokoj doslova křičel, že patří jemu. Přes židli přehozené se válelo to tričko, které měl včera na sobě a při každém pohybu se mu napínalo kolem silných paží. Na stole ležela stříbrná naušnice, jedna z těch čtyř, kterými měl propíchnuté pravé ucho. Pokojem se vznášela vůně, ostrá, kořeněná, s příměsí čpavého benzínu, kombinace, kterou bych kdykoliv jindy označila za nechutnout a teď jsem tu stála s hromádkou oblečení v náruči a vdechovala ji znovu a znovu, jako naivní puberťačka, co se náhodou ocitla omylem v pokoji svého idolu. Zavrtěla jsem hlavou a přetáhla si přes hlavu jeho tričko.
Uniforma mi padla téměř dokonale a já se musela jen ironicky ušklíbnout tomu, jak snadno major Green odhadl mou velikost. Kalhoty byly na můj vkus příliš vojenské, košili jsem si s rebelskou škodolibostí trochu povytáhla z kalhot a ohrnula jí rukávy, protože tak mi to prostě víc slušelo a bundu si přehodila přes ramena, jako bychom nešli na trénink armády ale na podzimní procházku. Jenže já si nemohla pomoct, nikdy jsem na sobě nic podobného neměla, Julian rozhodně nic takového nevyznával a já chápala, proč mají všichni bezvýznamní pěšáci vypadat navlas stejně, jenže to jsem právě z hrdé povýšenosti odmítala. I tak bude dost těžké tvářit se, že jsem na stejné úrovni jako oni.
Prohrábla jsem si vlasy rukou a porozhlédla se po pokoji, nikdy, nikdy jsem nepřistoupila na tu možnost, že si vlasy sestříhám do praktikého krátkého účesu, jak to nosily mnohé bojující ženy, protože řekněme si to na rovinu, nezřídka se stávalo, že při souboji se využívalo naprosto všechno, ale já se odmítala vzdát své hlavní přednosti a radši trénovala dvakrát usilovněji, než abych si vlasy musela zkrátit. Julian nad tím onehdá protočil očima, když jsem kvůli tomu stropila scénu, ale podezřívala jsem ho z toho, že i on se na mě rád dívá a já ten pohled chtěla zažívat znovu, takže ne. Na stříhání jsem se nechystala. Místo toho jsem si vzala červenočerný vzorovaný šátek, který byl přehozený o čelo postele a s jeho pomocí si na hlavě udělala vysoký culík, který se i tak dotýkal mých ramen a s každým krokem se zhoupnul zleva do prava.
Nakonec jsem se vrátila do kuchyně, s nutkavou vychovaností mladé dámy po sobě šla umýt nádobí a při tom se neopomněla postavit tak, aby v obepnutých kalhotách vynikl můj pevný zadek. Upřímně asi mě trochu šval ten žoviální tón, s jakým mluvil na Sky, i když jsem se snažila sama sobě ujasnit, že je mi celý blonďák vlastně úplně ukradený.
"Jsem připravená, veliteli." přestože jsem si v hlavě odsouhlasila, že major Green není víc než smítko na mém dokonalém zjevu, zvedla jsem k němu pohled a provokativně zamrkala, když jsem ho nazvala svým velitelem s tím jasným podtónem, který neměl s jeho hodností rozhodně co dělat.

Držel jsem se obouchaného hrníčku kafe, do kterého jsem neopomněl přidat několik lžiček cukru a mléka, protože jsem nikdy nebyl ten typ, co by měl rád svou kávu nejlépe černou a hořkou, jako to dost často dělal můj spolubydlící. Vychutnával jsem si její chuť, zatímco jsem malým oknem v kuchyni pozoroval ubikace, které se probuzely k životu. Všechny ty nováčky, kteří spěchali pryč z kasáren rovnou do tréninkové haly, všechny ty životy, které budu za chvíli komandovat a chodit okolo nich s rukama za zády s tím tvrdým pohledem, ale tím úšklebkem, který mi z tváře prostě nezmizel, když jsem se za jejich zády smál tomu, jak se zas a znovu rozplácli na nedaleké žíněnce. Nikdy jsem nic nezlehčoval, nikdy nikomu nenadržoval, krotil jsem pitomce, které v souboji s dívkou jen protáčeli panenkami, dokud je křehká květinka nesrazila pravým hákem na zem a nedržela jejich hlavu v pevném svěráku svých stehen. To byly situace, co stály za pobavení, stejně jako za vážnost. Nikdy jsem nikoho nezachraňoval, ale zároveň nic nezlehčoval. Nikdo jim to neulehčí. Tam venku je bez mrknutí oka zabijí nepřátelé a nebo mrtví a nikdo se jich nebude ptát, jak se mají. Nestrašil jsem je, neděsil je tím, co je čekají, věděli to sami, a možná je povzbudivě plácal po zádech a přátelsky na ně mrkal, ale nedovolil jsem si ani o vteřinu polevit z jejich drilu. Protože to bylo důležité. Pro ně. Mrknul jsem na hodiny visící na zdi, bylo mi jasné, že Kapitán přijde téměř na vteřinu čas a kdybych neměl schopnosti jaké mám, nejspíš bych už teď přišel pozdě. Nah, naštěstí čas mě nikdy moc netrápil.. Pokrčil jsem rameny, dopil si kafe, počkal až se ty dvě dámy odporoučejí konečně dorazit a byl jsem rád, že jsem kafe nepil, protože při pohledu na blondýnku by mi nejspíš kousek zaskočil, protože jo, byl jsem jen chlap, co se díval na výstavní pozadí jasné top jedenáctky, která se přede mnou ohýbala v tom úhlu, který způsoboval dost nepříjemné nutí v jistých mých vlastních partiích. Ts, kdyby jen pnutí. Nevím, sakra, jak mohla vypadat i v uniformě jako totální sex bomba? Líbilo se mi to, líbilo se mi, jak se na mě zadívala, jak její oči jemně zajiskřily a já jí to oplatil tím úsměvem, ale nedokázal dostat z hlavy její "jsem připravená, veliteli.." protože jsem si u toho představoval, že to říká v naprosto jiné situaci a dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomil, že jsem stále v místnosti a stále jí nepokrytě zírám na zadek. Uhnul jsem pohledem po modrovlásce, co se objevila v místnosti. Uniforma na ní byla zvláštně volná, ačkoliv jsem si byl jistý, že je to nejmenší velikost. Byla drobná, příliš křehká a já si byl jistý, že až jí většina lidí uvidí na cvičišti, bude jasným terčem, protože nikdo nemá rád nejslabší články. Ne nadarmo se říká, že jste jen tak silní, jako váš nejslabší kus. A ti supi po ní půjdou nemilosrdně. Možná by mi Sky bylo trochu líto, kdyby po mě nevrhla ten zamračený pohled a já spolknul poznámku o tom, jestli by nezvažovali si ty dlouhé vlasy zkrátit, než to někdo udělá za ně. 
I když bych ty dlouhé blonďaté vlasy vážně zkracovat nechtěl.. Damn, Greene, vzchop se trošku. Potřásl jsem hlavou, zvedl ruku, jedním mávnutím vytvořil portál, odložil kafe a mávnul na dívky směrem k portálu. 
"Nedejte jim najevo, že jste tu poprvé. Jinak vás sežerou zaživa. Barnettová.." Mé oči krátce spočinuly na tmavovlásce, než jsem si vysloužil její pokývnutí. "Lemaitre.." Na blondýnce, které jsem nerozuměl ani jedno slovo francouzsky, jsem spočinul o trochu déle. Díval se do těch očí, možná v nich hledal ujištění, že je skutečně připravená, protože ji nebudu moct chránit, ne natolik, nakolik bych si přál, aniž bych v ostatních nevzbudil podezření protekce. Potom jsem se ale jen ušklíbl. "Hodně štěstí, dámy. Možná to bude poprvé trochu víc.. houpat. Zkusil bych zadržet dech, pomáhá to" A tak jsem si počkal i na její přikývnutí a s vůní jejích vlasů, které mě pošimraly ve tváři, jsem vstoupil do portálu za ní a nechal kasárny kasárnami.  
Přesun všichni

Věděl jsem, že to, co dělám, mě nejspíš bude stát mnohem víc, než jsem byl ochoten přiznat. Chystat romantickou večeři v bytě, kde bydlí Hrdlořez, bylo jako podepsat si rozsudek smrti, ale vsadil jsem na to, že je natolik zaneprázdněný svými povinnostmi a nejmenovanou tmavovláskou, že bude alespoň na pár dní mimo byt. Celkově se v něm Will moc nezdržoval, většinou ho mise, povinnosti a ta drobnost, jo, starost o celou armádu vytěžovala natolik, že to pro něj sloužilo spíš jako místo na přespání než domov. Což bylo nejspíš smutné a já se mu tuhle smutnou realitu snažil zlepšovat načatou flaškou alkoholu pokaždé, když se vrátil ve své velmi dobré náladě. Nepomáhalo to. Nikdy to nepomohlo. Ale alespoň to zmírnilo tu bolest, otupilo ty ostré hrany. A i to mi stačilo.
Nejspíš zním jako nějaká sudička z pohádky, co se snaží zachraňovat ztracené duše, ale o tom to nebylo. Věřil jsem, že život, který máme je krátký a vrtkavý, dokonale nejistý a rozhodl jsem se užívat si každý den nehledě na následky. A blondýnka, na kterou jsem mrkl skrze otevřený portál a která se právě nejspíš rozhodla zničit běžecký pás, byla jednou z těhle momentů, kdy jsem se rozhodl riskovat. Protože za to stála. Pro mě. 
Nevím, nevím, co bylo v jejím pohledu, že jsem se nedokázal přestat dívat. Co mě donutilo zvednout koutky pokaždé, když s tou nonšalantností pohodila těmi hustými lesklými vlasy a v jejích očích se mihlo něco, co vzápětí překryly všechny ty obranné štíty. Nedivil jsem se jí. Nedivil jsem se, že je opatrná. Měla by být. Byl jsem cizinec a ona zajatec v cizí zemi, až už jsme to chtěli jakkoliv přikrášlovat. Líbilo se mi ale její sebevědomí se kterým trefila všech devět terčů.. Devět. Lehce jsem se ušklíbl, zatímco jsem přes stůl přehodil červenobílý ubrus, na stůl postavil několik vysokých červených svíček, našel nejmíň otlučené talíře a dvojici správných příborů a způsobně je postavil na stůl. Měl jsem svá podezření, že tu večeři přeci jenom chtěla a ne jenom musela přečkat. A tak jsem se rozhodl tu její poznámku o místní kuchyni splnit. A ne, nebylo to jen z čistě sobeckých důvodů, protože jsem s ní chtěl být sám. Ale jo, bylo, nebudu lhát. Prohrábl jsem si vlasy a umístil dlaň na zátylek, který jsem prsty promnul, když jsem si prohlédl to mistrovské dílo a zkontroloval suroviny v lednici. Víno, které jsem si šetřil pro další z dam, jejichž jméno ráno nebudu znát, také vzalo ze své, když jsem ho vylovil z tajného šuplíku na spoďáry. Jednorázovky u mě nebyly nic nového, rád jsem si užíval pozornost dam, rád jim dával, co chtěli, když jsem si na oplátku bral to, co jsem potřeboval, abych se cítil žádaný a živý. Nevím, nevím proč to s blondýnkou bylo jiné. Proč jsem po ní nechtěl jen tu jednu věc, ale chtěl jsem všechno. Chtěl jsem vidět její úsměv, chtěl jsem slyšet ta roztomilá ústa pohnout se a vynadat mi za tu šílenou výslovnost nebo na mě promluvit tou francouzštinou, které jsem nerozuměl, ale damn, byla fakt fakt rajcovní! Chtěl jsem vidět její nejistotu i sebevědomí, chtěl jsem to všechno. Do posledního detailu. Nejspíš jsem se zbláznil, nechal hormony mě posednout, možná mi chyběla dílna a tak jsem se vrhl do nějakého nesmyslného projektu jménem Lemaitre, ale důvody proč mi byly jedno. Záleželo jen na tom, co je teď. Ještě jsem uhladil černou látku na umyvadle v koupelně a rozhodl se radši neřešit nad tím, co si o tomhle zvlášť bude ona nebo snad i já myslet. Radši nic.  
Výhoda portovací schopnosti byla skvělá, díky tomu jsem byl schopný zvládat spoustu činností. Komandovat kadety, co se válely na matracích a mysleli si, že nevidím, jak dnešní trénink flákají. Odrazit jednu z vržených dýk, která místo terče málem sejmula dalšího z nováčků, co se krčil strachem v rohu. Poopravit postoje střílejících, házet ty oslnivé úsměvy a po očku kontrolovat Avu, zda ještě pořád s vražedným tempem ničí posilovací zónu. Sakra, unaví se někdy? 
Něco jsem pošeptal jednomu z nižších důstojníků, kteří tady stejně jen okouněli a řekl jim, ať to pro dnešek zabalí, že většina nováčků stejně únavou padá na hubu a kdo chce, ať zůstane, ale ať pak aspoň kouká zhasnout až to zabalí. Zbrojnici jsem zamknul na klíč, který jsem si s úsměvem připnul na krk k těm cinkajícím placatkám, nechceme přece žádnou vzpouru, no ne? Potom jsem se jen z dalšího portálu objevil s rukama zkříženýma za hlavou za Avou a radši odvrátil zrak, když zrovna brala do rukou činky se kterými se předklonila, aby předvedla perfektní rumunský mrtvý tah a já tak měl detailní přehled o jejím skvostném pozadí v těch vypasovaných kalhotách. Damn.. 
Odkašlal jsem si, abych na sebe upozornil a radši studoval další z cvičících, jen abych se soustředil, protože fuu, na to byste se chtěli koukat všichni, věřte mi! Rádoby ledabyle jsem se na ní konečně podíval. 
"Pokud už ses rozhodla, že sebedestrukce je už dneska dostatečná, nepůjdeme?" Povytáhl jsem obočí a přehodil si párátko, které se, fakt nevím proč ani jak, mi znovu drze objevilo v ústech. Zvedl jsem koutky úst v úsměv, když jsem ji uznalým pohledem zhodnotil od shora dolů a nechal za sebou znovu otevřít portál. 
"Můžeme, mi amor?" Všiml jsem si těch překvapených pohledů, které se k nám upřely, když to někteří z vojáků zaslechli, ale já si jich nevšímal. Většina z nich byli na mé výstřelky zvyklá, tak to mohla brát jako jeden z nich a i kdyby ne.. Mé oči patřily jen jediné osobě. Jen jí. A na ničem jiném nezáleželo. Natáhl jsem k ní ruku s tím šibalským úsměvem a jen doufal, že ji přijme.

Bezmyšlenkovitě jsem střídala nohy, levou, pravou, levou, pravou, nespokojeně se mračila a uvědomovala si, že tahle činnost mou hlavu nedokáže zaměstnat dostatečně natolik, abych myšlenkami neutíkala znovu ke střelnici a tomu zcela nelogickému rozhodnutí, kdy jsem zcela vědomě minula. Protože proč. Proč jsem si vybrala tu možnost dobrovolně prohrát, když mi Julian všemožnými, dokonce i bolestivými cestami vtloukal do hlavy, že výhra je všechno, na čem záleží? Jenže mnohem víc, než právě prohra, mě štvalo mé vlastní vědomí, že mi to vlastně vůbec nevadí. Že to není to, co sužuje mou mysl. Ne. Ve skutečnosti mě totiž trápilo něco docela jiného. Trápilo mě chvění v konečcích prstů i jemná nervozita kolem žaludku, kdykoliv jsem si uvědomila, co mě večer čeká. A že to opravdu, opravdu chci.
Nepřišlo mi, že bych běhala kdoví jak dlouho, byla jsem zvyklá na dlouhé, náročné tréninky a nepociťovala žádná omezení do doby, než jsem na svých zádech ucítila ten intenzivní pohled a ten otravný pocit šimrání v podbřišku se zase rychle vrátil. Zvedla jsem hlavu a zadívala se přes rameno na vysokého světlovláska, vážně jsem netušila, proč jsem si okamžitě upravila vlasy a otřela si zpocené čelo, jako by na čemkoliv z toho záleželo. Provrtala jsem ho pohledem, protože to on byl tím důvodem, proč jsem posledních pár hodin nepolevila ani na minutu v marné snaze se ve svých pocitech nějak vyznat.
Poohlédla jsem se po dalších vojácích v posilovně, ale ačkoliv nám věnovali svou pozornost, většina z nich se vracela ke cvičení, jako by se nechumelilo. Pravděpodobně byli na podobné scény zvyklí. Vodíš si často holky do bytu? Kdo ví, proč mě ta myšlenka donutila se jen znovu nespokojeně zamračit, ale nakonec jsem jen lehce kývla, dlouhé vlasy se mi svezly na ramena a já se dotkla jeho ruky, sebejistě a bez váhání.
Po té, co jsem se zase trochu vzpamatovala z té šílené cesty portálem a nabrala sílu udělat další krok na roztřešených nohách, zamířila jsem do koupelny, rozhodně vděčná, že mě vzal do bytu a ne rovnou nikam ven, protože právě to, co si mám z těch dvou kusů oblečení, které jsem momentálně vlastnila, vzít na sebe byla jedna z mých největších starostí, když jsem se snažila doběhnout na pásu nejspíš do Země zaslíbené. Zamířila jsem do koupelny s myšlenkou, že v jeho tričku přepásaném nějakým páskem bych mohla alespoň budit zdání čehosi ženského pohlaví, když jsem ze sebe shodila všechno oblečení a těsně před tím, než jsem vlezla do sprchy, jsem si všimla titěrné látky na umyvadle. Zahákla jsem prsty do špagetových ramínek a nechala šaty zavlát ve vzduchu, což na mé tváři vykouzlilo zcela nekontrolovatelný úsměv. Vážně jsem netušila, jak moc drzé nebo troufalé mi to připadá, protože se mi nejen trefil do vkusu, ale trefil i správnou velikost a mě z nějakého důvodu vzrušovala představa, že musel přemýšlet o mě, o mém těle, když je pro mě vybíral a naplňovalo mě to neodbytnou toutou zeptat se ho, na co při tom myslel.
Sprchu jsem zkrátila na nezbytné minimum, ačkoliv jsem si odmítala přiznat, že je to kvůli narůstající nervozitě, očekávání, ale i nadšení, které se v nějasných vlnách přelévalo mým tělem. Z nějakého důvodu bylo tohle jiné, úplně jiné než to, co jsem zažívala. Podobné šaty jsem na sobě měla tisíckrát, na večeřích flirtovala s nejvlivnějšími muži, zjišťovala informace, kradla, trávila a nikdy jsem nebyla tak nejistá při pohledu na svůj obličej do zrcadla. Možná to bylo prostě proto, že tohle nebyl jeden z mých úkolů. Nebyl to jeho úkol. Nedal mi rozchod. Rozhodla jsem se sama, úplně dobrovolně a bez vidiny jakéhokoliv zisku a dovádělo mě to k dětinské radosti i bezbřehému šílenství. Budu se mu v těch šatech líbit?
Uhladila jsem naposledy upnutou látku na bocích, projela prsty umyté a dokonale upravené vlasy a jen si chvíli prohlížela svůj jemný obličej. Slýchala jsem celý život o své nadpozemské kráse, tak proč jsem teď tolik toužila slyšet to znovu? Slyšet to od tebe? Proč jsem chtěla ve tvých očích vidět ten pohled, proč jsem sobecky chtěla, aby ses celý večer díval jen na mě?
Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se to neřešit. Už jsem se rozhodla a nemínila jsem se litovat, nemínila na něj stydlivě mrkat, protože já nebyla žádná křehká panenka a v těch šatech, které mi v hlubokém výstřihu odhalovaly pevná prsa s naprosto jasným záměrem na ně strhnout pozornost, když jsem si s drzým, potměšilým úsměvem nevzala podprsenku, jsem vypadala dokonale. Pootočila jsem se, zkontrolovala, že i zadek napasovaný v látce, která decentně dosahovala do půlky stehen, vypadá perfektně a pak se už jen zhluboka nadechla, vážně jsem byla nervózní z čehosi, co se tvářilo jako první rande?
Ne, když jsem vyšla ze dveří a chodbou zamířila ke kuchyni, odkud se ozývaly zvuky, v mé tváři se nezračilo nic z těch pochyb a nejistot, které mě sužovaly uvnitř. Stejně jsi ty šaty vybíral proto, že v nich budu sexy a já byla. Zatraceně sexy!
"Nevzpomínám si, že bych se zmínila o své velikosti." pronesla jsem ve chvíli, kdy jsem došla do místnosti a ležérně se opřela o zárubně dveří, jen abych naprosto cíleně nechala vyniknout každou křivku. "Ale padnou perfektně. Nemyslíš?" nespustila jsem z něj ten upřený pohled, když jsem se narovnala a s tím jemným, drzým úsměvem jsem se pomalu otočila kolem své osy, aby mohl můj názor posoudit. Nemám zdání, co mě nutilo to dělat, proč jsem stála v jeho bytě v těch krásných šatech a chtěla, aby při pohledu na mě zapomněl na každou, která kdy stála na mém místě. Vždycky jsem byla sobecká, ale teď jsem se opravdu dělit nechtěla.
Když jsem se znovu zastavila, pohlédla jsem mu do tváře a vzrušení pocítila až v konečcích prstů. Sakra, docela mi to stěžoval, když byl tak zatraceně hezký tím ležérním, naprosto sebevědomým způsobem a já přistihla, jak si mimovolně koušu spodní ret a myslím na věci, které by mě rozhodně napadat neměly. Konečně jsem se donutila odtrhnout od něj oči a pohlédla jsem za jeho záda, kde v měkkém světle stály svíčky, ozařovaly ubrus a dva talíře a já, i když jsem vážně nechtěla, jsem se pobaveně usmála. Zatraceně, právě jsem si přišla jako Emily v Paříži.
"Umíš vařit? Jste plný překvapení, Majore Greene." prošla jsem kolem něj tím krokem, o kterém jsem věděla, že se za ním každý otáčí, nemohla jsem si prostě pomoct, celé mé tělo si dělalo, co chtělo, každý pohyb dokonale promyšlený, dokonale cílený, ačkoliv jsem samu sebe neustále napomínala, že přece o nic nejde! Že je to mise, že jde o informace, o Francii, o Juliana, jenže v tom matném světle svíček jsem si nějak nedokázala jeho tvář vybavit a všechny problémy se mi zdály příliš vzdálené než aby pronikly vůní jídla a tím pohledem, který jsem na sobě cítila. Prošla jsem kolem něj a zády se ležérně opřela o linku, jen abych se mohla zvědavě podívat, co vlastně dělá. Nebo jsem možná jen chtěla stát vedle něj? "Vsadím se, že na tomhle místě už jich stály stovky, vzdychaly a zamilovaně ti padaly k nohám, ale já nebudu další zářez. Víš to, že ano?" zvedla jsem hlavu a zadívala se na něj, aniž bych nějak zvětšila tu intimní vzdálenost mezi námi. Neměla jsem to dělat, věděla jsem to. Ale chtěla jsem.
Hrozně jsem chtěla.

Možná jsem cítil lehkou nervozitu, když jsem ztlumil sporák a zkontroloval obsah trouby, jehož získání mě přimělo k tomu vybrat si od hodně lidé hodně laskavostí, které jsem si u nich schovával pro případ nouze za všechny ty opravené ledničky, mikrovlnky, auta, dřezy.. a tak dále. Ale bylo to perfektní. Alespoň muselo být. Nevím, proč jsem to dělal. Nikdy jsem nebyl romantik, nepotrpěl jsem si na to. Ne, že bych neuměl dělat romantická gesta, ale nikdy jsem neměl potřebu je někomu ukazovat. V tomhle světě na romantiku čas nebyl, byla to zbytečnost, lidé žili příliš uspěchaně, toužili po tom si to vzít, ukojit než se sbližovat a já věděl, že patřím k nim. Věřil jsem na lásku, ale nebyl jsem naivní hlupák, který by jí propadl, když byla křehká a vzácná.. Ale při každé myšlence na blondýnku jsem prostě chtěl tahle gesta dělat. Ne z dobroty srdce, ale protože mě úsměv, co se objevil na té sladké tváři, hnal dál. Přál jsem si, aby se smála, aby po všech těch věcech kterými si jistě prošla, věřila, že tohle není vězení, že tohle pro ni může být i něco víc.. Krátce jsem si povzdechl a zavrtěl hlavou, stal se ze mě zamilovanej školák s růžovými brýlemi a nejhorší na tom všem bylo, že jsem to věděl a přesto jsem to zarytě ignoroval. 
Přehodil jsem si utěrku přes záda a vyhrnul k loktům rukávy tmavé košile, kterou jsem mezitím, co byla má vzácná návštěva ve sprše, zaměnil za uniformní oblečení. Pistole i dýky, kromě jediné, co mě dosud tlačila ve vojenské obuvi, jsem nechal v ložnici, kromě zařízení na ruce, které jsem nesundával a teď zcela jasně zabíralo prostor celého mého pravého předloktí. Možná bylo naivní takhle polevit v ostražitosti, když dle Willovo slov byla Lemaitre nepřítelem a rozhodně ne ničím víc, ale já jí tak neviděl. Nebo jsem to alespoň pro dnešek odmítal řešit. Všechny ty armádní sračky mi šli krkem a pro jeden večer jsem se prostě chtěl chovat normálně. Normálně. Vím, že Kapitán Canning tohle slovo ve svém slovníku nemá, ale celý Kapitán mi právě ve chvíli, kdy jsem se otočil, abych si prohlédl blondýnku ležérně se opírající o zárubeň dveří, byl totálně u prdele. 
Díval jsem se. A díval jsem se dlouho. Sjížděl její tělo pohledem od shora dolů a nesnažil se to maskovat, nesnažil se maskovat tu jiskru vzrušení, co se mi odrazila v očích, protože damn, viděli jste jí? V těch upnutých černých šatech vypadala perfektně. Každý jediný detail na ní byl perfektní a já věděl, že jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by byl jako ona. Dostala mě i se zakrváceným obličejem a strachem v očích, ale když jsem viděl tu sebevědomou ženu, která si to ke mě kráčela v šatech, které jsem jí vybral a které tak dokonale obepínaly ty správné partie, obzvlášť jejího skvostně tvarovaného pozadí, měl jsem co dělat, abych nedal najevo vzrušení, které se přesunulo zrovna mě do zcela určitých partií. Nebylo to ale tak, že bych teď obdivoval její krásu nebo nad její poznámkou studně sklopil oči. Ne, to na mých rtech se odrazil drzý úšklebek, když jsem od ní odvrátil pohled, snad jen proto, abych nespálil tu pracně nakrájenou zeleninu! I když.. kdyby shořela a já se mohl dál dívat, nejspíš by mi to vůbec nevadilo. 
"Padnou přesně tak, jak jsem si představoval" V těch slovech byla jasná výzva, když mi znovu zacukaly koutky a já ztlumil zeleninu na pánvi a jen zlehka k nim přidal dozlatova opéct brambory. Jasně, vybíral jsem a předával uniformy nováčkům téměř denně, takže jsem měl celkem přehled o velikostech, ale u ní to bylo jiné. Byly to mé představy, co mě dohnaly k tomuhle úboru a nejspíš jsem si myslel, že mě pošle do háje, ale tahle drzá a hravá Ava, která ke mě došla tím krokem, který mě donutil přemýšlet nad svou vlastní soudností, se mi líbila mnohem víc než ta bázlivá a ustrašená, co se první den krčila za mými zády. Nejspíš mě to mělo upozornit. Nejspíš mě to zatraceně mělo uvést do pohotovosti, dát mi to nějaký náznak opatrnosti, ale já neměl ve zvyku přemýšlet a už vůbec jsem nepřemýšlel, když se postavila vedle mě a já neodolal, abych sledoval cestu jejích vlasů, které sel ledabyle svezly do jejího výstřihu. Pevně jsem stiskl volnou ruku v pěst a odolal nutkání jí je z toho místa odhrnout, nebo možná pevně chytit mezi prsty.. Bylo normální, že byla vyděšená a bylo normální, že když zjistila, že jí ode mě nic nehrozí, konečně trochu povolila všechny ty štíty. A mě se líbilo, co za nimi vidím. Moc líbilo..
Nevadilo mi, že do mě viděla. Že jsem pro ni byl nejspíš jako otevřená kniha a netajil se tím, že mě vzrušuje, přitahuje nebo že o ní přemýšlím a fantazíruji nejspíš od doby, co ulehla bezelstně do mé postele. Upřímnost pro mě byla důležitá, neměl jsem rád hry a přetvářku. Nestrkal jsem nos do cizích tajemství a soukromých rozhovorů, ale věděl, že upřímnost mě možná bude stát život, ale nejspíš bylo mé ego natolik velké, aby si lež, co by mi mohla sklouznout ze rtů, dokázalo představit. 
Vnímal jsem její blízkost, když jsem přešlápl, vypnul troubu, nad její poznámkou jen nepatrně zvedl koutky úst, ale ten intenzivní pohled jsem jí neopětoval. Ještě ne. Z vitríny jsem vytáhl prastaré ošoupané skleničky na víno, které jsem naplnil do poloviny, pak se k ní otočil, o krok se přiblížil, snad abych zkrátil tu už tak dost krátkou vzdálenost a naklonil se tak, že jsem velmi velmi zasahoval do jejího osobního prostoru. 
"Hm. Žádné z nich jsem zatím ale nevařil." Mrknul jsem na ní, než jsem jí vrazil skleničky do rukou až jsem cítil, jak se mé prsty lehce otřely o ty její. Nechtěl jsem zapírat a tvrdit, že takový nejsem. Že ona je ta jediná, která tu kdy byla a že všechno, co slyšela jsou jen pověry. Protože nebyly. Ale pravda byla taková, že s ní to bylo jiné. Dokonale jiné. "Kdybych chtěl, abys byla další zářez, mi amor, už bychom byli v posteli.." Zašeptal jsem těsně u ní aniž bych odtrhl pohled od těch pomněnkových očí, olízl si rty a pozvedl hravě koutky úst vzhůru. Jestli chtěla být drzá a provokovat, fajn, tuhle hru mám rád. Mám rád, když se se mnou hádá, když není poddajná, když si jde za tím, co chce. Mohlas být ještě víc sexy, má sladká Avo? Protože tohle bylo zatraceně sexy. Ale byla to pravda. Nevím, proč jsem čekal. Proč jsem ji nechtěl vyděsit. Proč jsem to chtěl brát jinak, i když jsem věděl, že chci udělat přesně to, co jsem právě vyslovil. Ale nemohl jsem. Ne, chtěl jsem ji respektovat. 
Kývl jsem hlavou ke stolu, aby odnesla víno, když jsem se sklonil a z trouby vytáhl perfektně upečený roasbeef, který se rozpadal hned po nakrojení. Vzal pekáč a položil ho doprostřed stolu a na talíř jí servíroval brambory se zeleninou spolu s perfektně narůžovělým plátkem masa. Nebylo to něco, co bych si mohl dovolit kdykoliv, ale ona byla speciální a tohle muselo být speciální. Posadil jsem se naproti ní, trochu ležérněji přehodil ruku přes opěradlo židle, zatímco tou druhou jsem pozvedl sklenici ke rtům. Nebyl jsem ve službě, tak jsem si pití mohl dovolit, ale kdo ví proč, jsem s ní chtěl být střízlivý a přítomný. 
"Vařit mě naučila máma, když se ještě dalo. Tvrdila, že žena je jako květina a musí se o ní pečovat, jinak zvadne." Pokrčil jsem rameny, nebylo v tom nic sentimentálního, ačkoliv jsem cítil jasný bolestivý osten při vzpomínce na ženu, kterou jsem opustil a nechal zahynout. Položil jsem sklenici na stůl a nejspíš bych se pustil do jídla, ale namísto toho jsem po blondýnce hodil další z pohledů. Miloval jsem její vlasy, jak jí v dlouhých vlnách padaly na záda, hebce se leskly a dokonale doplňovali ten její výzor nevinnosti. Líbil se mi na ní každý detail a když se na mě dívala tím pohledem, věděl jsem, že ztrácím kontrolu. Nad sebou i nad tím vším. 
"Chtěla jsi něco místního. Roasbeast s pečenými bramborami je nejlepší klasika" S důrazem na místní jsem si znovu olízl rty a pousmál se, než jsem si strčil první kousek do úst a věděl, že to možná není dokonalé, ale rozhodně jsem se překonal. Nebyl bych to já, abych nás nechal jíst v klidu a tichosti, protože otázka, co jsem hodlal položit, mě trápila od příchodu sem. 
"Pověz mi, slečno Lemaitre.." Naklonil jsem hlavu na stranu a jako správný rebel ji propálil těma jiskřícíma vítěznýma očima. Možná jsem se mohl ptát na něco osobního, abych ji lépe poznal, ale já si nemohl pomoct. Ne, když vypadala takhle. Ne, když atmosféra v místnosti zhoustla. "..jsi schválně netrefila ten poslední terč?" Devět z deseti. Ten poslední terč minula jen o pár milimetrů. A na mých rtech nemohl pohrávat víc vyzývavý úsměv, když jsem si v hlavě pohrával s myšlenkou, že tuhle večeři prostě a jednoduše chtěla. Stejně jako já. Jen jsem chtěl, aby to přiznala.

Kdo ví, proč mě poznámka o tom, že mi šaty padnou tak, jak si představoval, uvedla do čehosi mezi rozpaky a spokojeností. Znovu mě to přimělo přemýšlet nad tím, že si mě představoval a zcela beze studu to právě přiznával nahlas, bylo to drzé a neomalené a něco, něco se mi na tom hrozně líbilo. Ta jeho ležérnost, ledabylost, s jakou mě na jednu stranu zahrnoval pohledy, které byly doslova všeříkající, ale na straně druhé nebyl žádný slintající chudák, kterého bych dostala na kolena svou krásou. Bylo cosi troufalého a sebevědomého právě na tom, s jakou upřímností se mnou jednal a já to přijímala fascinovaně a zcela nechápavě. V mém světě spřádal lži každý, obtáčely se kolem mě jako pavučina a dalo práci se v nich neustále pohybovat, neustále se mít na pozoru, abych ta jemná vlákna nepotrhala a nepřivolala na sebe zkázu, ale s ním bylo vše kolem mě čisté a jasné a já si uvědomila, že se cítím naprosto uvolněně v té malé kuchyni vedle kluka, který se na mě teď díval s tím lehkým mrknutím, jeho rty byly zvlněné v tom šíleně sexy úšklebku a on mi šeptem oznamoval, že kdyby chtěl, už dávno děláme něco jiného. A upřímně asi bych se měla zmínit, jak jsem se mu vysmála nebo se urazila nebo sakra udělala cokoliv jiného než když jsem tam jen stála a dost výmluvně se trhavě nadechla, protože sakra, mohla jsem odporovat, ale pravdou bylo, že v tu chvíli stačilo, aby mě vyzval a já bych do té postele snad vážně šla. Bylo to zvláštní, takového jsem ho neznala. Ke mě byl jiný, ochranářský, starostlivý, něžný a ohleduplný, ale tenhle pohled, ten pokřivený úsměv, který mě zašimral až v podbřišku, jeho sebevědomá slova, na která jsem hrozně chtěla něco odseknout, ale ve finále si jen skousla spodní ret a radši poslušně odcupitala ke stolu, protože hrozilo, že udělám přesně to, co jsem asi před dvěma minutama hrdě prohlásila, že teda rozhodně neudělám.
Zatímco jsem čekala, až jídlo nandá, nespokojeně si přehodila nohu přes nohu a maličko se zamračila. Nelíbilo se mi, co mi odpověděl, ačkoliv pár minut trvalo, než jsem byla schopná nad obsahem jeho slov přemýšlet. Rozčilovalo mě, že se ani nesnažil zapírat fakt, který jsem mu zcela evidentně předhazovala a ano, samořejmě, že jsem čekala, že mi bude vymlouvat, jak si sem netahá holky na jednu noc. Byla jsem připravená na ty argumenty, vysmát se mu, ujistit ho, že na mě tyhle triky platit nebudou, jenže on to prostě naprosto v klidu přijal a mě to rozčilovalo a vzrušovalo a ano, nejspíš ten kousavý pocit kolem žaludku, který mě nutil potáhnout lem výstřihu ještě i pár palců níž, byla jakási forma žárlivosti. Na kluka, kterého jsem sama odmítala! Zatraceně, byla jsem tak naštvaná, že jsme mu hned na místě nevpálila, že si o sobě moc myslí! Že místo výsměchu jsem jen stála a předváděla přesně to, co chtěl, div jsem si z toho sama nesundávala kalhotky!
Sledovala jsem, jak připravuje večeři a nemělo mě na tom nic překvapovat, neměla jsem při tom cítit ty pocity, které se mi nekontrolovatelně rozlévaly tělem, když jsem vnímala jeho přítomnost tak blízko té své, a přesto hrozně daleko. Podobných večeří jsem zažila stovky. Francie žila opulentními večírky, dekadencí, zvěrstvy, násilím, hrami na život a na smrt, sexem a lascivností. Julian žil v přepychu, já pila drahá vína z nejplodnějších oblastí a jedla nejvybranější jídla. Setkávala se s důležitými lidmi, nechávala se ověšovat drahými šperky, oblékat do krásných šatů, zatímco jsem plnila jeho příkazy a hrála si na tu, kterou mě chtěli mít. Krotkou a vděčnou, milou a sladkou, divokou a svůdnou. Nikdy v tom nic nebylo, nikdy to nic neznamenalo, a když jsem se prvně napila toho trpkého vína, které se nedalo srovnat s těmi, které leželi ve sklípku našeho zámku, chtěla jsem věřit, že ani tohle pro mě nic znamenat nebude, jenže jsem byla vychovaná tvrdě a na tenhle svět jsem se vždy dívala realistickýma očima. Protože to víno bylo trpké, ale chutnalo mi, protože jsem věděla, že on prostě nemávl rukou a někdo mu ho neobstaral. Musel za něj něco dát. To jídlo, které vonělo, mě lákalo ochutnat, protože jsem věděla, že ho udělal se vší tou starostí jen a jen pro mě. Ta malá kuchyně byla stará a oprýskaná, ale já netoužila sedět v honosných sídlech s blyštivými lustry, protože když se na mě díval a v mihotajícím se světle svíček se mu leskly oči, kterýma sledoval pouze a jen mě, aniž by ve mě viděl kohokoliv jiného, věděla jsem, že tu sedím já. Já. Že neočekává žádnou hru, že se mě nesnaží ovládat ani mi rozkazovat, že mě chce, ale i přesto nechává na mě, abych ten první krok udělala já. Já mohla kontrolovat situaci. Nechal mě být samu sebou, nechal mě dělat má vlastní rozhodnutí, i když jsem v něm dokázala číst a věděla, co chce on. Vůbec bych se nedivila, kdybych poděkovala, řekla, že jdeme spát a on s tím klidným úsměvem přikývl a nic z toho mi nevyčetl. Neoháněl by se tím, kolik za mě utratil nebo kolik času do mě investoval. Ten kluk mi nabízel tolik a přitom neočekával, že mu cokoliv z toho vrátím. Dělal to prostě proto, že mi chtěl udělat radost. Nikdy jsem nebyla sentimentální, ale tohle.. tohle Jakeu.. tohle pro mě znamenalo mnohem víc, než sis nejspíš uměl představit. 
Vzala jsem do ruky příbor, dokonale naučeným pohybem ladně odkrojila dokonale se rozpadající maso a ještě horké si malé sousto vložila do úst. Mlčela jsem, když jsem tu chuť poválela na jazyku a nechtěla tomu přikládat zvláštní význam, bylo to skvělé, asi bych mu v tu chvíli byla vděčná i za chleba s máslem, ale tohle dalece přesáhlo má očekávání. Když jsem si do pusy vkládala druhé sousto, tíživou atmosféru napětí protl zvuk mého kručícího břicha. Ani jsem si neuvědomila, jaký mám hlad, když jsem si napichovala už třetí bramboru a s požitkářsky přivřenýma očima ji posílala za masem. Snad jen mé dobré vychování mladé dámy mi zabraňovalo se na to prostě vrhnout, protože bez zamilovaných brýlí, jeho máma odvedla vážně kus práce!
Jistě, jeho máma. Neopomněla jsem konečně zvednout hlavu od jídla a zahledět se na něj zrovna ve chvíli, kdy se jeho tváří mihl ten melancholický záchvěv, který do té jindy usměvavé tváře nepatřil.
"Tvoje máma je skvělá." odvětila jsem bez přemýšlení a lehce se pousmála, když jsem pokrčila rameny a zatvářila se trochu rozpačitě. "Ta moje měla kuchařku. Myslím, že jedinou věc, kterou umím uvařit, je kafe." omluvně jsem se pousmála a nejspíš tím také okamžitě utnula jakékoliv představit o tom, jak mu někdy tuhle laskavost oplatím, protože já byla všechno možné, jen ne žena do domácnosti. Kdyby chtěl někoho zabít, vyslýchat, mučit, svést nebo okrást, to jsem byla rozhodně jeho člověk, ale postavte mě do kuchyně a nejspíš spálím i vodu na čaj. Zatímco jindy se ale tato má stránka brala za roztomilou a bohatí nadutci mi žoviálně slibovaly kuchyřky a služky až do smrti, Jake byl první, před kým jsem se za svou neschopnost styděla. Ačkoliv jsem si nebyla jistá, proč mě něco takového vůbec napadá. Co jsem si přesně myslela nebo představovala? Že budeme žít v domku na předměstí a já mu budu dělat láskyplné svačiny do práce?
Z zamyšlení mě pak vytrhl vyslovením mého jména, které z jeho úst znělo podivně provokativně a drze. Přitahovalo to mou pozornost a rozechvívalo pocity, které jsem tak úspěšně přebila blahem z dobrého jídla. Zvedla sjem pohled a střetla se s tím jeho jiskřícím, kvůli kterému jsem zase zapomněla, jak normálně dýchat. Co že to sakra říkal?
Bylo to tu, téma, které jsem s vehementností vytěsnila ze své mysli, protože jsem na tuto otízku zkrátka odmítala sama sobě odpovědět. A on má tu drzost zeptat se mě naprosto přímo a ještě se na mě dívat tím pohledem, pod kterým se mi podlamují kolena? Ozval se ve mě vzdor. Ta čistá provokace, jak se na mě díval a chtěl, abych to řekla nahlas, abych podlehla a přiznala, že jsem prostě chtěla, že jsem toužila sedět s ním u stlu, vést konverzaci, kterou si stejně nikdo nebude pamatovat, protože když jsem se na něj dívala, stejně nic z toho nedávalo smysl. Chtěl, abych přiznala, že tu situaci absolutně nezvládám, a přestože jsem Julianův Anděl smrti, s ním jsem jen obyčejná holka, která se chová jako zamilovaná školačka, užívá si tu stupidní přezdívku a div neprosí, aby už jí do té postele konečně vzal. Jenže ať už jsi chtěl, Jakeu, cokoliv, neměl jsi tušení, s kým si zahráváš. Protože jsem tě možná nechala vyhrát, ale prohru jsem ze srdce nenáviděla. Vidličku, na které v půlce cesty k mým ústům visel nejistě kousek masa, jsem donesla do úst a s grácií budoucí šlechtičny v klidu dojedla. Dala jsem si načas, když jsem se natáhla pro ubrousek a způsobně si otřela rty, než jsem jej úhledně složila a položila vedle talíře. Když jsem vstala, dívala jsem se na něj s naprostým klidem a sebevědomím někoho, kdo moc dobře ví, jak tuhle hru hrát. Těch pár kroků kolem stolu jsem kráčela jen pomalu, smyslně, jen se podívej, zapamatuj si každičký detail, vnímej každý záhyb těch šatů, každou oblinu a křivku, přemýšlej, představuj si a fantazíruj, protože jsem se možná rozhodla udělat naprostou šílenost, ale v mé tváři nebyla jediná pochybnost. 
Když jsem došla k němu, posadila jsem se s naprostou samozřejmostí bokem na jeho klín, přehodila nohu přes nohu, takže se šaty vyhrnuly vysoko po mém stehně a já je nechala elegantně viset vedle jeho boků. Při dalším nádechu jsem vdechla vůni jeho kolínské a nechala tu vlnu vzrušení, aby naprosto ovládla mé tělo.  
"Možná jsem to prostě jen chtěla. A možná prostě jen doufala, že vážně ochutnám něco místního." ruku jsem mu položila kolem krku a téměř bezmyšlenkovitě prsty vpletla do jeho vlasů. Byla jsem blízko, prohlížela si ty jiskřící oči, ten jeho rebelský úšklebek, který mě stejnou měrou vytáčel i vzrušoval. Co to sakra dělám? Neměla jsem jediný důvod tohle podstupovat, Jake mi zobal z ruky, mohla jsem nenápadně zjišťovat informace, mohla ho donutit ukázat mi důležitá místa a zakázané věci, mohla jsem ho na to nevinné flirtování utahat, abych udělal cokoliv, co jsem chtěla, věděla jsem, že všechno z toho by šlo, namotala bych ho a on by se nechal.. tak proč jsem dokázala přemýšlet jen nad tím, jak moc chci překonat tu vzálenost mezi námi? Proč jsem cítila tu hmatatelnou přitažlivost, která mě k němu táhla jako magnet, když byl tak blízko a já v duchu prosila, aby se něco stalo, aby mě někdo zastavil, aby se v bytě někdo objevil, ale bylo ticho, dokolé ticho, v němž bylo slyšet jen můj roztřesený dech, když jsem se sklonila a udělala to. Když jsem se sklonila a úplně prvně se rty dotkla těch jeho.
Ten impulz, který mnou projel, byl mnohem silnější, než na co jsem byla připravená. Jen lehce jsem se otřela o jeho rty, trochu váhavě, trochu nejistě, jenže to nestačilo. Mě to nestačilo. Prahla jsem ochutnat to, co mělo zůstat zakázané a prostě si to sobecky vzít. Jazykem jsem obkroužila kuličku v jeho rtu, jemně za ni potáhla zuby a když ústa pootevřel, vklouzla jsem dovnitř. Možná jsem se snažila sama sobě namluvit, že když to udělám, prostě jen uhasím tu zvědavost v sobě, ale když jsem se teď vpíjela do jeho rtů, bylo mi jasné, že nechci jen ochutnat. Chtěla jsem mnohem víc. Chtěla jsem všechno.
Odtrhla jsem se, rukou putovala po jeho pevné paži, v těch ohrnutých rukávech a v tavé košili byl neodolatelný a já věděla, že teď už to nemám pod kontrolou ani trochu. Vzala jsem jeho paži a zcela instinktivně ji položila na svá bedra, zatímco jsem i druhou ruku položila na jeho ramena, široká a svalnatá, jak se mu pod nimi napínala tmavá látka. Sakra.
Odtrhla jsem se a přivřenýma očima si prohlížela jeho tvář zblízka. Bylo by mnohem jednodušší myslet racionálně, kdyby nebyl tak hezký. Přejela jsem prsty po jizvě nad jeho obočím a olízla si provokativně rty.
"Chutná to skvěle." pronesla jsem tiše, svůdně, když jsem se sklonila a omámeně si vzala další polibek. Možná jsem to doteď mohla svádět na omyl, odtrhnout se a hrát si na nevinnou a překvapenou svým jednáním, když na podruhé už jsem si jeho rty dobývala úplně jinak, hladově a nedočkavě, absolutně bez pochyb. Vpletla jsem mu prsty do vlasů a přitiskla se k němu ještě blíž, tenká látka mě moc nezahalovala a já se jen ostře nadechla, když jsem se hrudníkem otřela o něj. Odtáhla jsem se jen proto, abych se mohla drze pousmát. "Večeře, myslím." dodala jsem hravě a hypnotizovala pohledem jeho rty, v hlavě mi matně naskakovala nějaká varování, nějaké nesmyslné příkazy, kdy jsem se snažila samu sebe dostat z jeho klína, ale cosi ve mě, cosi živočišného a nedočkavého převzalo kontrolu nad situací a já se mu jen usmála do rtů. "I když tohle taky ujde.."

XX

Inu ráda bych řekla, že jsem celou situaci měla pevně pod kontrolou a že ty hry o nichž si myslel, že s ním hraju, jsou naprosto promyšlené, ale ve skutečnosti jsem neměla sebemenší ponětí, co vlastně dělám. Bylo to jiné, než když jsem měla pevně stanovený cíl a podobná jednání byla pouze prostředkem, jak dosáhnout svého. Teď byla cesta cílem, kráčela jsem po ní a neměla tušení, kam mě zavede. Bylo to nebezpečné a mělo mě to děsit, měla jsem cítit ten ochromující strach a touhu zase vzít všechno pevně do vlastních rukou, ale pravdou zůstávalo, že když mě nakonec políbil on, nedokázala jsem přemýšlet vůbec nad ničím. Nebránila se, když se na mě usmál tím drzým úsměvem, který ve mě vyvolával jen vzrušenou touhu, zatímco se za námi otevřel portál a já ho nechala, ať mě vezme, kam chce. Naprosto jsem se mu svěřila do rukou a vůbec, vůbec mě nenapadlo být ostražitá nebo nedůvěřivá, byla jsem v tu chvíli tak naivní a zranitelná, když jsem prostě nechala ruce pevně kolem jeho krku a věřila, že to neobrátí proti mě. Ani jsem netušila jak, ale najednou jsem ležela pod ním. Moje hlava to všechno nemohla pobrat, měkké polštáře mě chovaly jako v teplém objetí, ale já stejně ani na chvíli neodtrhla ten pohled od jeho usmívající se tváře. Ve skutečnosti jsem měla strach, ale nebylo to tím, že bych se bála, že mi ublíží. Bála jsem se něčeho docela jiného.
Moje tělo zaplavily stovky pocitů a uvnitř svého nitra jsem cítila bouři emocí, které jsem neznala. Jindy bych si nic z toho nenechala líbit, od mala, kdy mě Julian nesčetněkrát porazil, kdy mě srazil na kolena, kdy mě držel tváří k zemi a jen mi v těch bolestech opakoval, že jsem slabá, kdy proti mě poštvával své lidi a nutil mě jednoho po druhém zabíjet, od té doby jsem byla naučená bránit se, bojovat, křičet a kopat kolem sebe, protože tahle podřízená pozice znamenala nebezpečí. Tyčil se nademnou, jeho tělo svalnaté, mohutné, celou mě zaštiťoval a já se ztrácela v jeho stínu, ale místo touhy ho odstrčit, místo toho reflextivního nutkání se vymanit z jeho nadvlády, jsem si uvědomovala, že se skrytá v jeho blízkosti cítím v bezpečí. Nedůvěřivě jsem si prohlížela tu tvář, ale jeho oči byly jasné a otevřené, upřímné, když se na mě díval s tou touhou, obdivem, ale i laskavostí a něhou.
Uvědomila jsem si, že se dotýká mého stehna a jakmile rukou začal pomalu stoupat výš, cítila jsem, jak se mé srdce divoce rozbušilo. Dýchala jsem mělce a trhavě, každý ten dotyk, cesta jeho prstů jakoby se skrze tenkou látku propalovala až do masa. Vnímala jsem všechno, každý sebemenší záchvěv a mé nitro se plnilo pocity, které jsem neznala. Ještě nikdy jsem nikomu nedovolila, aby se mě dotýkal takhle. Nikdy jsem žádnému muži nedovolila vidět mě odevzdanou a plnou očekávání v jeho posteli, protože jsem ten pohled plný chtíče, touhy ale i pochybností nedokázala zakrýt. Byla jsem trénovaná k tomu umět předstírat za všech okolností, byla jsem dobrá lhářka, ale teď.. teď jsem nic předstírat nemohla. Moje tělo nespolupracovalo. Bála jsem se, že tlukot mého srdce nejen ucítí, ale i uslyší. Když se pak dotkl mých ňader, neubránila jsem se tomu tichému, podivně prosebnému vzdechu, který bych sama od sebe nikdy nečekala. Nebylo to tak, že bych byla úplně nepolíbená, ale kdykoliv jsem něco z toho dělala, nebyla jsem to já. Byl to prostě nezbytný proces při naplnění jeho cíle a pak následovala obvykle chladná a rychlá smrt. Ty představy, které jsem měla, které mnou rezonovaly jako každou dospívající ženou, vždy patřily jemu. To Julian byl v mých představách tím, kdo mi způsoboval slast, komu jsem se chtěla odevzdat, od koho jsem chtěla stejný pohled, jaký jsi mi teď věnoval, Jakeu. Chtěla jsem pro něj být tou jedinou, tou, jenž ovládá jeho mysl, na níž nemůže přestat myslet, v jejíž blízkosti ztrácí hlavu a nemůže se ovládat. Vždycky jsem myslela, že to bude on. A teď jsem ležela v cizí posteli, skláněl se nademnou můj úhlavní nepřítel, zvedal mi bradu a navzdory všem těm varováním, které ses mi snažil vtloukat do hlavy, byla v jeho pohledu starost. Byla tam nejistota a váhání, byla tam ta nevyřčená otázka. Na rozdíl od mých představ, kdy sis mě prostě vždycky naprosto samozřejmě vzal, Jake čekal na můj souhlas. Možná jsem ležela pod ním, možná mě převyšoval, možná byl silnější, možná byl mnohem zkušenější než já, ale v jeho blízkosti jsem si přišla stejně důležitou. Nebyla jsem pod ním. Byla jsem s ním.
Když mě políbil, vzdychla jsem mu do rtů. Nechápala jsem to, nic z toho jsem nechápala a neměla tušení, co se stane, až se z toho snu probudím zpět do reality, ale v tu chvíli jsem si byla jistá. Nebyl pro mě náhradou, nebyl náplastí na city, které mi on nikdy nebude opětovat. Protože čím déle se na mě díval tím intenzivním, zcela upřímným pohledem, čím déle se mě dotýkal s tou spalující vášní a něhou v jediné chvíli, čím déle mě líbal na horká ústa a mé tělo mu vycházelo naprosto bláznivě vstříc, tím víc jsem si uvědomovala, že to, co jsem k Julianovi cítila, nebyla láska. Neuměla jsem říct, co jsem cítila k Jakeovi, jen jsem věděla, že je to něco jiného, silného a intenzivního.
Zvedla jsem ruku a za krk si ho přitáhla k sobě. Potřebovala jsem ho cítit, potřebovala jsem vnímat každou jeho část. Upřímně jsem neměla ponětí, co dělám a nenáviděla jsem jednat tak iracionálně, potřebovala jsem věci pod kontrolou, ale v jeho přítomnosti jsem se nebála propadnout do chaosu, protože jsem věděla, že mě chytí, až budu padat. Nechala jsem se vést instinktem, touhou, když jsem bez rozmyšlení roztáhla nohy a pokrčenými koleny objala jeho boky, jen abych ho stehny mohla obejmout. Vzrušeně jsem vydechla, když jsem si uvědomila, jak je blízko. Ale neděsilo mě to. Frustrovalo mě, kolik zbytečného oblečení se mezi námi nachází. Uměla jsem se skvěle ovládat, ale když na to přišlo, byla jsem netrpělivá a drzá, sobecká, protože jsem byla rozmazlená princezna zvyklá dostat všechno. Přestala jsem si hrát s vlasy na jeo zátylku a sklouzla rukou dopředu, kde jsem začala jeden po druhém rozepínat knoflíky na jeho košili, aniž bych přerušila ten polibek. Chtěla jsem se dotýkat jeho horké kůže, chtěla jsem si prohlédnout jeho trénované tělo, protože při pomyšlení, že na sobě cítím jeho váhu, jsem měla tendenci začít se otírat pánví o něj. Netušila jsem, co dělám, nevěděla, jak se mám chovat, nikdy jsem nic podobného nezažila a děsily mě ty pocity, které jsem cítila tak palčivě a bezprostředně, tak moc, že se mi zdálo, že pokud se mě nedotkne, nejspíš shořím na popel. Uměla jsem si držet od všeho odstup, byla jsem chladná a vypočítavá, ale v jeho objetí jsem byla jen ztracená, ztracená, roztoužená a dychtivá objevit to všechno, úplně všechno, jen když se na mě bude dál dívat takhle, když budu ta jediná, na koho se dívá, třeba jen pro tuhle jedinou noc.
"Řekni, o čem jsi přemýšlel." konečně jsem se odtrhla, abych se mohla nadechnout a znovu jsem se svezla do polštářů, hlava se mi omámeně točila, ale já se stejně jen dívala, jen si vtisknout do hlavy ten pohled, lesknoucí se oči, opojné rty, jeho červenající se tváře. Hlasitě jsem polkla a frustrovaně vydechla.
"Já chtěla vidět, co máš pod tím tričkem." zamumlala jsem bez přemýšlení, když jsem konečně rozepnula poslední knoflík a rozhrnula od sebe cípy tmavé košile. Můj pohled sklouzl na jeho svalnatý, vyrýsovaný hrudník, kde se uprostřed houpaly plechové destičky na kuličkovém řetízku. Zvedla jsem dlaň a pomalu, zvědavě se dotkla horké, bronzové kůže poseté jizvami. Netuším, proč se mi to tak líbilo, proč mě vzrušovala představa jeho síly, když jsem konečky prstů objížděla světlé rýhy, ale nakonec jsem se stejně pohledem vrátila k těm zeleným očím, když jsem prsty zahákla za řetízek a zase ho vrátila do své těsné blízkosti. "Co sis představoval, když jsi vybíral ty šaty..?" moje rty se znovu dotkly těch jeho a proboha, bylo to pořád stejně spalují, stejně omamné a vzrušující, když jsem mu vplétala prsty do světlých vlasů a se sobeckou naléhavostí si jen kradla další a další horké polibky.
Byla jsem ztracená a bylo mi to naprosto jedno.

Že se ten večer bude ubíhat tímhle směrem jsem upřímně nečekal. Jako jasně, nebudu lhát, že kdyby to byla kterákoliv jiná, bylo by to směšně jednoduché a v téhle pozici bychom skončili i bez levného vína a drahé večeře, ale já byl rád, že to dopadlo takhle. Rád, to znělo příliš směšné vyjádření toho, co jsem cítil, protože to se popsat ani nedalo. Tolikrát jsem se na ní díval, tolikrát si představoval, jak by chutnaly ty růžové rty, jaké to je cítit pod prsty hebkou kůži jejího těla, jaké to je cítit jeho chvění, vzrušení. A teď tady byla. Byla v mém náručí, skutečná, opravdová, dokonalá s těmi pootevřenými rty a nachovými tvářemi a s těmi oči, co mě zvědavě sledovaly. Nejspíš jsem propadl nějaké hře, nejspíš jsem se nechal očarovat, nejspíš toho budu litovat až můj nadřízený zjistí, že spím s někým, kdo představoval celonárodní riziko. Ale čert to vem! Byl jsem přesvědčený, že budu po zbytek života drhnout pánské hajzlíky kartáčkem než se ochudit o jedinou vteřinu s ní. Nečekal jsem, že vysloví souhlas, to její doteky, její pohyby, její polibky mi dokazovaly, že to chce, že nechce, abych to zastavoval. Že se mi odevzdává, ale jen natolik, nakolik chce ona sama a já to přijal, i kdyby si stále držela své štíty zvednuté. 
Upřímně, začínal jsem být netrpělivý, protože co si budeme, nechat se celý večer svádět tou nejkrásnější bytostí v těch titěrných šatech a tvářit se u toho naprosto nad věcí začínalo být dost i na mou jindy flegmatickou náturu. Ne, začínal jsem pociťovat vzrušení, chtíč, touhu po tom se jí dotýkat, prozkoumat každý jeden centimetr jejího těla, každou pihu, rýhu, nedokonalost. Chtěl jsem to všechno. Hned.
Možná to bylo drzé, ale já se neubránil úsměvu, co se mi usídlil na rtech v přestávkách mezi těmi hladovými polibky, protože slečno Lemaitre, kde je Vaše zdrženlivost? Chtěl jsem jí poškádlit, ale pravdou bylo, že jsem jí jen polibky oplácel a nechal se svlékat, nechal se líbat, nechal se opečovávat, protože každý její dotek zanechával hořící odznak vrytý do mé kůže a já věděl, že bych ji líbal klidně celou noc, prozkoumával každý kousek těch zapovězených horkých úst. Cítil jsem to vzrušení, z toho, že možná leží pode mnou, ale má mě dokonale ve své moci. Stejně jako mě měla už od okamžiku, kdy jsem ji poprvé uviděl. Ne, zamilovával jsem se do tebe, Avo. Věděl jsem to a nebál si to přiznat. Toužil jsem po tobě dnem i nocí, zoufale tě chtěl poznat, vlastnit, opečovávat a chránit. Dostat se skrze ty zdi a hradby, proniknout do toho nitra a zamilovat se zas a znovu. 
Znovu jsem se usmál tím drzým úšklebkem, protože z naléhavosti jejích doteků jsem vycítil, že sama chce víc. Z toho, jak mi drze rozepnula košili a přiznala, že mě chtěla vidět bez ní. 
"Stačilo říct. Víš, že pro tebe bych si to tričko svlékl klidně před všemi v té přeplněné hale.." Olízl jsem si rty a mrkl na ní, ale to už si mě přitáhla pro další polibek. Líbala se mi její hravost, ale nestačilo to. Nic z toho nestačilo. A tak jsem rukami znovu kopíroval linie jejího těla, každou křivku, ladné boky po kterých jsem sjel až na její skvostné pozadí, níž až ke stehnům, které mě v tom pevném objetí svíraly a pohladil je směrem dolů, až k ohybu kolen, než jsem znovu krouživými pohyby vyjel nahoru, ale tentokrát zcela drze vyhrnoval látku jejích šatů a očima hltal každé odhalené místečko. Mé dlaně se umístily až na tom pevném pozadí, které jsem zcela drze a neomaleně sevřel a masíroval, protože jestli bylo něco mé slabé místo, bylo to právě tohle. 
"O tomhle tvém nestydatě pevném pozadí, mi amor.." Znovu ten drzý úšklebek a záblesk v očích, než jsem ji za ten zadek vzal a prostě si ji přitáhl ještě níž do vzrušeného klína, protože jsem se jí chtěl dotýkat, chtěl jí vnímat, blíž, intenzivněji. "A moc jsi mi to se všemi těmi předklony neusnadňovala.." Můj dech se zkracoval, těžkl, frustrovaně jsem vydechl, protože jsem si ji představoval zas a znovu a věděl, že jestli je něco má slabina, bude to právě tohle. "Ty jsi totiž chtěla, ať se dívám, že ano, Avo?" Znovu jsem se usmál, když jsem jednou rukou vystoupal zpátky po jejím těle výš, až jsem prsty zapletl do dlouhých vlasů a drze je sevřel a zatáhl, jen abych jí hlavu zaklonil a odhalil tak její běloskvoucí se krk. Sklonil jsem se, mihnul její pootevřená ústa, která mě lákala, ale mnohem víc jsem toužil po tom ji ochutnat, celou. Snad i proto jsem jazykem sklouzl na její krk, políbil ho, vsál. Nebylo to dravé a neurvalé, ale pouze dokonale detailní, každý zákmit, každá vlhká cestička směrem k jejímu hrudníku, další polibek, kterými jsem si razil cestu mezi jejími prsty zatímco se chladný kov kuliček na mém krku dotýkal té rozpálené odhalené kůže, když jsem druhou volnou rukou stahoval jedno úzké ramínko po druhém tak neskutečně pomalu. 
Věděl jsem, že času je málo. Uvědomoval jsem si, že to, co je dnes, v tuhle chvíli, už nemusí nastat zítra, ale to neznamenalo, že to chci ukojit a zapomenout. Ne, má touha zůstávala živočišná a nesmyslná, protože její vůně otupovala mé smysly, zaplňovala mou mysl a každý kousíček mého bytí, ale přesto jsem si ji chtěl pořád vychutnat, vypít, dočista se v ní ztratit a pamatovat si jediný zatracený detail. 
"Představoval jsem si tě nahou ve své posteli sténat své jméno.." Nikdy jsem jí nelhal a nehodlal v tom pokračovat. Každé jedno přiznání doprovázel další a další polibek na její tělo, než jsem se oddálil a vyhrnul jí šaty až k hrudníku jen abych políbil odhalené břicho, jazykem se zatoulal do pupíku, skousnul jemnou kůži podbřišku nad téměř průsvitnými kalhotkami. Zastavil jsem se a zvedl ní pohled. Prohlížel jsem si ji, nedokázal odtrhnout pohled o té krásy, co se válela v mém povlečení. Chtěl jsem si zapamatovat pohled, který jsi mi věnovala. Protože ten pro mě znamenal všechno. 
Znovu jsem si olízl rty, stále pevně svíral její vlasy, zatímco má ruka už dávno sklouzla k jejímu tělu a pohladila citlivé místo jejího vrcholu přes tu tenkou látku. "A já se chci dívat taky.." Překvapila mě horkost jejího klína, díval jsem se do její tváře a  sám se neubránil tichému zavrčení, protože zatraceně! Nejspíš hodím celou trpělivost za hlavu a vezmu si ji. Hned.  
"

Schody do bytu byly náročné ani ne tak proto, že jsem nesl slečnu nevydržím tempo Barnettovou, ale protože sebou pořád házela a vztekala se. Všiml jsem si několika pootevřených dveří, jejichž škvírou nás sledovaly zvědavé oči, ale nechávalo mě to chladným a čumilové, které přilákal hluk v jindy nudně tichém domě po pohledu do mé tváře dveře zase zpětně zavíraly. Očekával jsem zítra šuškandu všeho druhu a upřímně mi to bylo naprosto jedno. Povídalo se o mě kde co, přihodit k tomu fámy o sexuální aféře se členkou odboje by plnily bulvár, kdyby nějaký v našem světě existoval. Spíš mě to přivádělo na podivné myšlenky o tom, že mě tato představa nepobuřuje ani zdaleka tolik, jak bych ještě před pár dny očekával. Možná to bylo tím, že slovo odbojářka jsem už v souvislosti s ní nepoužíval a to dokonce ani ve své hlavě. Dokonce i ona, ačkoliv tak ráda používala to označení kapitáne a já ji nechával, protože.. nechme mé důvody raději stranou, mě oslovovala jinak a bylo by bláhové se snažit si nalhat, že vztah mezi námi je stejný, jako když jsem s ní kráčel po těchto schodech poprvé. 
Pustil jsem jí až u dveří a jen se ušklíbl, zpacifikoval všechny její marné snahy mi vrátit tu potupu a místo toho jsem vešel dovnitř. 
"Sakra, zase vypadla elektřina? Greene, zkoušel jsi nahodit agregát?" porozhlédl jsem se po setmělé předsíni a ihned identifikoval slabou zář vycházející z kuchyně jako světlo svíček. Stávalo se, že prastaré spotřebiče vyhazovaly proud anebo se toho vůbec nedostávalo, protože elektrárna mívala výpadky. Pro tyhle případy byl ve sklepě naftový agregát, což ale můj nedobrovolný spolubydlící moc dobře věděl. Překvapující tedy nebylo, že nejspíš nešla elektřina, ale že nešel záložní zdroj. Podíval jsem se na Sky, když jsem se protahoval kolem ní dveřmi ven a jen zničehonic si uvědomil, jak je oproti mě drobná, jakmile zaklonila hlavu a přitiskla se k zárubni dveří, ačkoliv i tak jsem se jí musel při cestě ven dotknout. 
"Jdu to zkusit nahodit, podívej se, co se děje." pronesl jsem svým klasickým velitelským tónem, protože posílat jí zase dolů by bylo nejen neefektivní, protože netušila, kde sklep je, ale po tom, co vypadala, že ani nedojde domů, jsem jí fakt nechtěl nutit chodit těch pět pater pro nic za nic. Neměl jsem strach, i když ano, napadlo mě, že ten blbec se třeba nadýchal kouře z nějakého opravovaného toustovače, který to celé způsobil, protože domů tahal snad celé šrotiště, ale muselo se mu nechat, že na tyhle věci byl vážně dobrý, takže jsem spíš předpokládal, že byl linej a teď ducá někde na sedačce v obýváku, aniž by tušil o světě. Otázka pak samozřejmě byla, kde má tu blondýnu, ale to vyřešíme až potom. V každém případě jsem se otočil a s lehkostí zase seběhl dolů.

Zaplavovaly mě pocity, jeden střídal druhý v nekonečné, bláznivé hře, ve které nakonec vítězila jen touha, jen touha a chtíč dostat víc, nechat ho mi ukázat, jaké to je. Bořil všechny mé představy a fantazie, každou zrádnou myšlenku, které jsem v noci v tichu osamělého pokoje naplňovala a přiživovala, když jsem snila, jak se do mě zamiluje, jak rozrazí ty dveře a vezme si mě, jak můj pán, můj bůh, můj zachránce ze mě udělá ženu a já se mu šťastná odevzdám. Nikdy jsem  nepřemýšlela nad tím, co jiného bych u toho měla cítit. Můj obdiv k němu a slepá láska stačily. Ve Francii jsem zažila, viděla a vnímala mnohé, možná se nikdy neúčastnila těch orgií, ale viděla jsem, jak vypadá fyzická láska a chtěla jsem ji, chtěla jsem s Julianem naplnit každý centimetr svého těla touhle sobeckou, neutuchající touhou, jenže teď, teď když jsem ležela uvězněná mezi měkkou matrací a tím svalnatým, pevným tělem, nic z toho, co blonďák dělal, ani vzdáleně nepřipomínalo to, co jsem si se sexem spojovalo. Ano, chtěla jsem to se zoufalým chtíčem a netrpělivou dychtivostí, mé tělo hořelo, brnělo a chvělo se v marné snaze ukojit tu slast, která se přelévala z nitra do mého klína, ale nebyla to jen ta fyzická stránka, nešlo jen o to uspokojit to tělo. Užívala jsem si jeho polibky, jeho doteky a věděla, že i když chci víc, stačilo by to. Žila bych z toho, z podivné energie, která se vznášela ve vzduchu, z toho napětí a porozumění, z pohledu, kterým se na mě díval a já si přišla jako jediná bytost na světě. Věděla jsem, že mě chce, cítila jsem jeho vzrušení, ale namísto surového naplnění samotného aktu, si se mnou neustále hrál, neustále mě dráždil a doháněl mě k šílenství, až jsem se bála, že začnu prosit. Že to budu já, kdo bude tím prosebným sténáním naléhat, ať si mě konečně vezme. Kdysi ve mě tohle vzbuzovalo smíšené pocity. Touhu, chtíč, pocit naplnění a vyvrcholení, strach a obavy. Jake ve mě probouzel jen zvědavost a touhu s ním objevit všechno to, co mě dřív děsilo a přitahovalo. 
Nechala jsem ho vyhrnout mi šaty tak vysoko, až jsem se nemohla tvářit nevinně, dokonce i dotýkat se mého pozadí, ale když si mě přitiskl do vzrušeného klína a já si plně uvědomila, kam tahle situace směřuje a místo zděšení nebo odmítání jsem se jen se vzrušeným zakňouráním o něj lísavě otřela, věděla jsem, že jsem se v těch zelených očích ztratila. Že už neexistuje cesta zpět.  
Olízla jsem si pomalu suché rty a s překvapivou lhostejností si přiznala, že chci, aby mě znovu políbil. Mezi prsty jsem stiskla zmuchlané povlečení a zadívala se na něj očima lesknoucíma se vzrušením. 
"Elle voulait, mi amor." pečlivě jsem vyslovila slovo za slovem, znovu tu přezdívku, kterou mi dal, jazykem se dráždivě dotýkala svého patra a nechala ho tak nahlédnout dovnitř, aniž bych pohled odtrhla. Měl pravdu a mě nevadilo, že to ví. Že jsem nejspíš hodně chabě skrývala fakt, že chci, aby se tím pohledem díval na mě. Jen na mě. Chtěla jsem, ať si to představuješ a možná jsem nevěděla, jak to skončí, ani jsem neplánovala skončit tak jednoduše ve tvé posteli, ale ať jsem se snažila si své chaotické myšlenky urovnat sebevíc, nelitovala jsem, Jakeu. 
Poslušně jsem zaklonila hlavu když mě chytil za vlasy a mým tělem směrem k mému roztouženému klínu projela vlna vzrušení. Líbilo se mi, když byl něžný, vzrušovalo mě, když byl hravý a milovala jsem, když byl tak zatraceně mužný jako v tu chvíli a já se mu oddávala, bez přemýšlení nebo výčitek, mé tělo se vypínalo proti jeho polibkům a já tiše vzdychala, moje kůže byla napjatá a citlivá na každý jeho dotek a já zapomínala na všechny ty nesmysly, které jsem si přečetla v zakázaných knihách nebo je viděla při syrových aktech sexu ve Francii, protože tohle se nepodobalo ničemu, co jsem znala a já proti tomu nedokázala být imunní. Když pak vyhrnul mé šaty vysoko nahoru, zavřela jsem oči a kousla se do spodního rtu. 
"Jakeu.." jeho jméno jsem pronesla tak roztouženě a rozrušeně, až jsem samu sebe překvapila. Ten hlas, nic v něm se mi nepodobalo, nic ve mě přece nemohlo být tak žádostivé, odevzdané, důvěřivé a vzrušené jako jméno, které jsem s prosebnou naivitou vydechla do hustého ticha, jakmile se mě prvně dotkl. Chtěla jsem nahá ležet v jeho posteli, sténat jeho jméno a chtěla jsem, aby se díval. Chtěla jsem si připadat jako jediná žena na světě, kterou chce tak zoufale moc, jako jsem já chtěla jeho, když jsem místo obrany jen víc roztahovala nohy a sama se třela o jeho prsty, zatímco jsem paží schovávala zrudlé tváře v marné snaze zakrýt tu euforickou oddanost, kterou jsem cítila, když se mě dotýkal. 
Víc. Chtěla jsem víc, zvedla ruku, vpletla mu ji do vlasů, chtěla ho u sebe, chtěla znovu líbat jeho rty, chtěla ze sebe strhat to oblečení, strhat ho z něj a nechat ho vzít si i poslední zbytek mé nevinnosti, ale hlavní dveře protestativně zavrzaly a tichým bytem ostře pronikl Canningův hlas. 
Odstrčila jsem ho od sebe naprosto instinktivně a všechno, úplně všechno bylo pryč. Prudce jsem otevřela oči a bosýma nohama se dotkla ledové podlahy, udělala jsem těch pár nejistých krůčků od něj, musela jsem si vytvořit ten odstup, proniknout tou omamující mlhou a podívat se na realitu nezkalenýma očima. Můj pohled byl vyděšený, chaotický a vzrušený. Proboha, málem jsem.. 
Rukama jsem si v tom nejzranitelnějším gestu zakryla tělo a spěšně si šaty zase oblékla. Můj dech byl prudký a přerývavý, když jsem zvedla hlavu a střetla se se zelenýma, upřímnýma očima. 
"Promiň, já... musím,.. musím být chvíli sama." pronesla jsem tiše, nečekala jsem na odpověď, když jsem vyběhla z ložnice a v chodbě se střetla se Sky. Neřekla jsem ani slovo, proběhla kolem ní a s těmi směšně lehkými šaty a vlasy vlajícími za mnou jako světlý závoj, jsem vyběhla ven. Musela jsem pryč, pryč a nepřemýšlela jsem nad tím, kam mířím, protože v mé hlavě byly samé palčivě naléhavé otázky, na které jsem potřebovala znát odpověď a byla jen jediná osoba, který mi je mohla dát.   
Přesun

Když vyslovila moje jméno, hlava mi doslova explodovala a já se na krátkou chvíli přistihl, že jsem na těch pár okamžiků ztuhl a jen zvedl znovu oči k její tváři ve které se zračilo všechno a přitom nic, byl to dokonalý chaos, který ale jako zrcadlo odrážel ten můj vlastní. Všechno, co jsme dělali, bylo naprosto proti všem pravidlům, proti všem nastaveným hranicím a přesto jsem věděl, že bych to udělal zas a znovu. Neměl jsem ji dost, neměl a její steny, její zastřený pohled, ochraptělý hlas, to všechno dělalo ten okamžik ještě intenzivnější, tu atmosféru napjatější a téměř ukončili celou moji hravost, protože jsem se rozhodl, že to nevydržím a jestli se ještě jednou proti mě pohne, přísahám, že ty kalhotky klidně roztrhnu jen abych si ji mohl vychutnat vším, čím jsem byl. Nikdy jsem tě nechtěl dostat, Avo, jen sem. Nikdy jsem tě nechtěl vlastnit, rozkazovat ti. To všechno, co jsi dělala bylo jen odrazem tebe samé a mě se líbilo, co vidím pod tou dokonale nacvičenou maskou, o které jsem v určitých momentech tušil, že ji nosíš. Nebyl jsem hlupák, ačkoliv to na první pohled mohlo vypadat. Všímal jsem si, pozoroval, domýšlel si ty mezery a možná se naivně lapal do pečlivě spřádaných sítí, ale to nevadilo, protože jsem to dělal dobrovolně. Protože jsem věřil, že je v tobě víc než jen holka s nádhernýma očima, nebezpečně svůdnýma křivkama a těžkým příběhem. Že jsi víc než to, co tě formovalo nebo definovalo. Každý máme svá brnění, které nosíme, tváře, které si nasazujeme i když tvrdíme, že jsme upřímní, nejsme. Ani já nebyl. Ne, když jsem tvrdil, že to mám pod kontrolou, protože nic co se týkalo tebe nebylo a to bylo v pořádku. 
I mě vyrušil z činnosti Willovo hlas, co se ozval z chodby, ale rozhodně se mi ve tváři neusídlila panická hrůza jako blondýnce, která mě odstrčila s překvapivou razancí. Nejspíš jsem jí to neměl mít za zlé a ani nemohl, protože kdyby nás tady Canning přistihl, nejspíš by nás to oba stálo krk nehledě na to, že jsme byli s Willem určitým způsobem přátelé. Byl to voják plnící rozkazy a to pro něj bylo vždycky na prvním místě, před všemi ostatními a to z něj dělalo to, čím byl. Dokonalou zbraní. 
"Doprdele.." Zaklel jsem, děkuju Canningu, korunuju tě na krále všech kazišuků! Ale nechtěl blondýnku pouštět z náruče, ale byla to ona, kdo ode mě začal couvat, když jsem se zvedl z matrace a vyhledal její pohled. Ať už před pár minutami přede mnou ležela odevzdaná dívka s pohledem ve kterém bylo cosi, co jsem zoufale chtěl vidět, bylo to nenávratně pryč. Zvedl jsem ruku a vyběhl za ní do chodby, vědom si všech rizik, které podstupuji. 
"Avo!" Můj hlas se ale jen odrazil od stěn, protože blondýnka byla dávno pryč a já jen pevně sevřel zárubně dveří od svého pokoje o které jsem se opíral. Mohl jsem vytvořit portál a doběhnout ji před domem. Mohl ji odvléct zpátky a snažit se jí to nějak vysvětlit, ale co vlastně? Omluvit se, ale za co? Za to, že jsem nejspíš tou večeří příliš tlačil? Nemohl jsem to udělat. Věděl jsem, že to, že s ní spím, by byl menší prohřešek než to, že jsem ji nechal se volně toulat ulicemi Anglie, ale já byl připraven na to čelit následkům, když se cokoliv stane. Má důvěra v ní bylo víc než má hrdost nebo mé povinnosti. Potřebovala prostor a já ho hodlal plně respektovat, i když tím vytvořila nebezpečnou hru a ohrozila oba naše životy. Ne, bylo to proti mému přesvědčení a já nebudu tím, kdo ji chytí a uvězní. Ne, když jsem k ní cítil něco, co jasně plálo v mé hrudi a to zklamání a nejistota z toho, co se vlastně stalo, bolela. Bolela, Avo.. 
Mé oči se na krátký moment střetly s tmavovláskou. Její oči těkaly mezi chodbou a rozjezenou večeří a já nemusel říct ani slovo, abych pochopil, co tím myslí. Vjel jsem si rukou do vlasů a donutil se odpoutat od dveří, když se zespoda začaly ozývat dunivé kroky. Měl jsem jen pár minut. Ale byla to Sky, co překvapivě přispěchala a pomohla mi věci házet portálem do popelnice před barákem, protože nebyl čas přemýšlet jinak. 
A když jsem zahodil poslední příbor a prudce rozsvítil, poslední portál se zavřel zrovna ve chvíli, kdy do prostoru znovu vstoupil tmavovlásek. Mé rozčepýřené vlasy se daly snadno svézt na to, že jsem usnul stejně tak jako rozhalená košile, ale raději jsem si přesto zcela nuceně a laxně zívnul, když jsem se znovu opřel o futra. 
"Jéé, Wille. Á vidíš, akorát se to znovu chytlo! Chtěl jsem tam jít, ale nechtěl jsem tu Lemaitre nechávat.." Znovu jsem si prohrábl vlasy, pokrčil rameny, nasadil svůj veselý úsměv co zaručeně nesnášel a kývnul jsem hlavou k prázdné ložnici za sebou. Srdce jsem měl přitom téměř až v kalhotách když jsem spoléhal na to, že to můj kontrolou posedlý Velitel skutečně nepůjde zkontrolovat. Když jsem viděl zmuchlané peřiny a povlečení, co dozajista ještě stále vonělo po ní, zela ve mě propast. A nezbývalo mi nic jiného než věřit. Než jen znovu a znovu vsázet na to, že jsem dítě štěstěny a že se mé srdce neroztříští po všech těch otázkách, co visely ve vzduchu a zanechávaly hořkou pachuť na jazyku.

Vztekala jsem se jako malé dítě, bušila ho do zad a oprávněně! A zpražila pohledem každého, kdo pozvedl to svoje obočí, když jsme procházely kolem, protože na úsměv se naštěstí v hrozivé přítomnosti tmavovláska nezmohly. Neříkám, že jsem si za to částečně nemohla sama a že houpat se mu na zádech bylo příjemnější než se vláčet sama, neříkám, že mě neudivovalo s jakou lehkostí mě nese městem a uličkami zatímco mu tu procházku rozhodně neulehčuju, protože jsem si přišla jako dítě a k smíchu. 
Nemohla jsem ale zapřít ten fakt, že mě možná štvalo, že jsem si nemohla vůči němu držet odstup, zvlášť po tom, co mé tělo od tréninku reagovalo až přehnaně na každý jeho dotyk, ale když mě postavil na zem, bylo to úlevné, protože už jsem skutečně měla dost. Na druhou stranu mě to překvapovalo, čekala jsem nějaké nadávky, posměšky, čekala jsem, že mě nechá se do pátého patra doplazit jen aby mi připomněl, jak jsem slabá a neschopná, ale nic z toho se nestalo a já ho podezírala z toho, že možná i on sám má už dneska všeho po krk. Nic jiného totiž nedávalo smysl nebo jsem se možná až příliš bála otevírat tohle téma ve své mysli, protože by mě to dovedlo k myšlenkám, které jsem sama sobě zakazovala. Otázkám, na které jsem neznala odpověď. Protože pro mě rozhodně nepředstavoval to, co by měl a z těhle mělých gest jsem pochopila, že ani já pro něj ne. A to bylo.. zvláštní. Stejně jako to, jak jsem zadržela dech, když se mě při odchodu z místnosti znovu dotkl a já si přišla jak puberťačka, která doufá v každý jeden dotyk a vůbec neví, jak s ním naložit, když se to stane. Namísto toho jsem se soustředila na jeho rozkazy nad kterými jsem si znovu jen odfrkla. Vážně, nemohl by si někdy dát pohov? Ta jeho ostražitost mě nutí být taky pořád v pozoru a to je dost.. otravné a vyčerpávající! 
Vešla jsem do místnosti. Než jsem si stačila dát dvě a dvě dohromady z toho, co se tady stalo, proběhla kolem mě blondýnka v krátkých šatech a vzápětí za ní Jake s velmi, velmi rozhalenou košilí, která odhalovala.. Sakra, to tady jako teď všichni muži budou dneska chodit polonazí? 
Možná bych i něco řekla, ale obavy v zelených očích majora, co se ke mě stočily, mě donutily mlčet. Pochopila jsem. Chemie mezi nimi se nedala ututlat, jak si nejspíš mysleli a i necita jako já to dokonale chápala. Možná jsem ale nechápala to, co se mezi nimi pokazilo, nejspíš jsme za to mohly my, a asi dělali něco, co by neměli a když přišel Will.. Jasně, Will! Střelila jsem pohledem ke dveřím a bylo mi jasné, že pokud přijde a zjistí to, nedopadne to pro blonďáka dobře, vůbec dobře. Nebylo moje místo soudit, ptát se, nebo cokoliv jiného, a i přesto jsem se stala spolupachatelem, když jsem mu pomáhala všechny ty romantická gesta zakrývat. 
Když do místnosti vešel zpátky tmavovlásek a s tím svým chladným rázným pohledem pravého Velitele propaloval Jakea, věděla jsem, že to nedopadne dobře. Netušila jsem, co dělám, když jsem mu zcela omylem zastoupila cestu, aby nešel směrem k druhému pokoji a namísto toho mu prsty přejela po paži, rameni, až k předloktí, které jsem pak stiskla. “Musím s tebou mluvit..” Dívala jsem se mu do očí, se zakloněnou hlavou vnímala tu impozantní výšku, stejně jako fakt, že je to poprvé, co jsem se ho sama takto dotkla. Pohledem jsem sklouzla na místo, kde jsem pevně svírala jeho ruku a na krátkou chvíli si pomyslela, že se mi zaručeně vytrhne, protože jsem nejspíš byla první, kdo si tohle dovolil. Ale namísto toho, abych ruku stáhla, jen jsem ho prostě zatáhla směrem k jeho pokoji a když se za námi zavřeli dveře, otočila jsem se k němu čelem a bylo směšné, jak jsem se možná tvářila chladně, ale přitom mé oči byly sotva v úrovni toho vyrýsovaného hrudníku! 
"Chci jít do sprchy a nemám.. No prostě potřebuji další z tvých triček" Pronesla jsem, celkem zahanbeně, znovu se u toho tvářila tak divně a uhnula pohledem, protože nebyl stále čas na to dát mé staré oblečení dokupy. Ale jistá má část byla ráda, že se nemusím vracet k těm věcem, které příliš připomínali Sky, kterou jsem už nepoznávala. "Nechtěla jsem to říkat před Jakem.." Dodala jsem na svou obhajobu a doufala, že se nebude hádat. Vážně jsem byla unavená, dnešek byl náročný, zmatený, chaotický a já chtěla se dát trošku dohromady. Teda, dokud nebudeme muset řešit postel. Ale ta se vyřeší sama. Nějak. 
Když jsem znovu zvedla pohled, uvědomila jsem si, že ho stále držím, a tak svůj stisk povolila a stáhla ruku k sobě. A věděla, že i když mě držel jako pytel brambor a já to nesnášela, nemohla jsem zastavit ten pocit prázdna, který po tom, co mě pustil, zůstával.

Mé nespokojené podezření narůstalo, když jsem vyběhnul znovu s lehkostí schody až do bytu, aniž bych musel cokoliv nahazovat, protože elektřina normálně fungovala. Zastavil jsem se ve stísněné chodbě, kde vedle sebe už stáli Sky i Jake a s přehnanou pozorností se mi věnovali. Jak jsem řekl, podezřelé! Přimhouřil jsem oči a sledoval jednoho i druhého, protože cosi na tom jejich divadle se mi nezdálo. Jakeovo zívání mi přišlo až přehnaně okaté a Sky byla pro změnu dost roztěkaná. Nebylo by to poprvé, co Jake usnul ve službě, ale zdálo se mi, že tady se odehrává něco většího. Nebo usnul a bál se, protože měl už tak dost problémů a reálně mu hrozilo disciplinární řízení? Mohlo to být takhle jednoduché? Nebo udělal nějaký mega průser a snaží se to zakrýt. Možností bylo vícero a já udělal ten rázný krok směrem k jeho ložnici, nicméně cestu mi zastoupila tmavovláska. Uznávám, že jsem příliš nevnímal, co mi říká, když jsem pohledem a vlastně celou hlavou trhl do strany a podíval se na její ruku, která stále svírala mou paži. Ten pocit byl.. zvláštní. Upřímně jsem netušil, jestli se v tu chvíli mám soustředit na ty pocity, které až příliš nápadně připomínaly dnešní trénink, pokrčit rameny a nechat to být, protože mě prostě drží za ruku a nebo jí s tím chladným výrazem vysvětlit, že tohle si nikdo se zdravým rozumem zrovna ke mě nedovoluje. Její světlé oči mi ale nedaly na výběr, protože mě prostě nepustila a táhla mě do mého pokoje a já, konsternovaný vývojem situace, do které jsem se nejspíš nikdy nedostal, jsem šel poslušně za ní.
Dveře se s tichým cvaknutím zavřely a já se na ní zadíval. Uvědomil jsem si, že na ní tím pohledem visím a čekám, co mi řekne, co bylo tak důležité, že chtěla soukromí, ačkoliv i tak jsem sledoval i ruku, kterou mě stále držela kolem předloktí. Byl to zvláštní pocit. Jindy bych se vytrhl, neměl jsem rozhodně rád takový druh kontaktu, ale z nějakého důvodu jsem ji tak nechal, dokud svou ruku sama nesvěsila. Pak konečně zvedl obočí a naklonil hlavu na stranu. Všechno kvůli tričku? Ještě chvíli jsem jí propaloval pohledem, ale nakonec si povzdechl, unaveně a rezignovaně, jestli ten pitomec vážně něco udělal a ona ho kryje, zítra z nich z obou sedřu kůži!
Rozešel jsem se k prádelníku a uvědomil si, že ten obvyklý pocit úzkostné touhy mít vše pod kontrolou, vlastně necítím. Nebyl jsem ten typ, co nad něčím mávne rukou, ale teď jsem zcela vědomě přecházel varovné signály, které bych jinak rozhodně řešil a upřímně, netušil jsem ani proč. Možná za to mohla ta večerní procházka, uklidňující nadmíra cukru z coly nebo prostě jenom únava z dlouhého tréninku, ale když jsem hrabal v šatníku, bylo mi vlastně jedno, co se vedle děje. Jake byl dospělý chlap, trénovaný a většinou spolehlivý a na tu blondýnu se koukal jako na svatý obrázek, takže co by se mohlo stát nejhoršího? Stejně jí s tou svou nevymáchanou hubou tak leda urazí, ale dostal jí na starost on, tak ať si to pak u Hope vyžehlí a mě dá svátek.
Podal jsem jí další z černých triček, upřímně nejbarevnější kus oblečení u mě byly šedé tepláky, které jsem si hodil přes rameno, protože jsem v nich hodlal spát a podal jí ten kus, na kterém stál vybledlý fialový nápis MX.co. "Příště si ho prostě vezmi." prohodil jsem neutrálně a vrazil ruce do kapes s tím, jak jsem uhnul pohledem a projel si prsty vlasy. "Nebo cokoliv, co chceš." dodal jsem neochotně, přejel pohledem po pokoji a nechtěl přemýšlet nad tím, že jsem jí právě dovolil použít cokoliv z mých věcí, ale asi mi ta představa vlastně nevadila. Buď jsem k těm věcem neměl zas tak valný vztah a nebo byla ona.. ne, bude to ta první možnost.
Zatímco odešla do koupelny, poctivě jsem si odmakal svých večerních sto kliků a pak se vydal do kuchyně, kde jsem se stejně jako ona před pár dny napil ledové vody rovnou z kohoutku. Možná jsem tam strčil i hlavu, protože jsem si palčivě uvědomoval, že nevydržím na místě a když, nedokážu být v té ložnici, kde je ticho a ta postel zabírá veškeré místo a výsměšně mi připomíná, co jsem v ní minulou noc dělal. Že teď se tam vrátím a někdo jí bude okupovat. Uvítal jsem, když jsem slyšel její kroky v chodbě a zapadl do koupelny místo ní, protože ledová sprcha bodla! Nevím, proč jsem to vlastně řešil a co jsem na tom vlastně řešil, protože neexistovalo jiné řešení a nemuselo to přece nic znamenat, neznamenalo, tak proč jsem si z toho dělal takovou hlavu? Proč jsem nad tím tolik přemýšlel, proč jsem si to představoval, zatímco ledová vody dopadala na mou hlavu, ale ani trochu mi nedávala ten pocit uspokojivé lehkosti?
Když jsem se vrátil do ložnice, byl jsem připravný tomu čelit. Co čelit, měl jsem v plánu zabručet něco jako brou, zhasnout a spát, jenže ta velká, výsměšná postel tam nejen že stále provokativně stála, v ní seděla drobná tmavovláska v mém oblíbeném sepraném tričku, vlasy jí v dlouhých pramenech padaly přes ramena a ona je pomalými tahy rozčesávala dřevěným hřebenem.
Zůstal jsem stát s ručníkem na hlavě uprostřed dveří a díval se na ní, díval se na holku, kterou jsem omráčil, poslal bojovat, učil ji bránit se, vložil jí do ruky nůž a chtěl z ní vychovat vojáka, jenže ta holka, holka která seděla v mé posteli a zvedla ke mě ty ocelově šedé, hluboké oči, byla někdo úplně jiný. Křehká, drobná, jemná, tak zranitelná, jak jí zpod lemu trička vykukovaly štíhlé, dlouhé nohy, zatímco si drobnými pažemi projížděla vlasy, které jsem nikdy neviděl jinak než v těch copech. Překvapeně jsem sledoval jemné, růžové pramínky, které hravě vystupovaly a zase mizely v hustých loknách, které dělaly její tvář ženštější a měkčí. Sky Barnettová na mě upřela ty zranitelné laní oči a mě prvně za celou tu dobu napadlo, že je svým jedinečným způsobem nečekaně krásná.
"Máš rozpuštěné vlasy." zamumlal jsem, vědom si toho, jak hloupě to zní, ale nemohl jsem jinak, vypadlo to ze mě stejně tupě a nepromyšleně, jako jsem nedovedl ovládnout ten výraz překvapení ve své tváři. Viděl jsem v ní odbojářku, ale dnešní trénink mi pohled na ní změnil. Hledal jsem ho, hledal jsem slova, která by tě definovala a když jsem myslel, že je mám nadosah, sedíš v mé posteli jako éterická víla, která nemá vůbec nic společného s těma tvrdýma očima, které viděly všechnu bolest světa. Nelíbilo se mi to, Sky. Vůbec se mi nelíbilo, jak jsem naprázdno polkl a cosi uvnitř mě se ozvalo táhlým, frustrovaným hlasem. Cosi, co se tě chtělo dotknout.
Konečně jsem sebou trhl a pohled odtrhl, odkašlal jsem si a rozešel se k posteli. "Sluší ti to." poznamenal jsem s tím nejklidnějším a nejlhostejnějším podtónem, jakého jsem byl schopen, obešel ji a vlezl do postele dřív, než ze mě vypadne nějaká další nerozvážná volovina, které budu litovat, sotva se vzpamatuju. Lehl jsem si zády k ní, zavřel pevně víčka a doufal, že milosrdný spánek přijde brzy, protože ten obraz se mi vkrádal do hlavy jen znovu a znovu. A upřímně mě to děsilo víc než francouzská vzpoura nebo ruský útok. Na ty jsem byl připraven. Na fakt, že Sky Barnettová je holka, navíc holka, která se mnou dost očividně něco dělá, teda fakt ne.

Otočila jsem kohoutkem vody a vypnula příval vody, který jako jediné vysvobození tančil po mé napnuté kůži a horkými kapkami masíroval mé tělo a dodával mu to potřebné a vítané vysvobození. Když jsem vycházela ze sprchy, uvědomovala jsem si každý jeden bolestivý sval, ale nebylo to už tak hrozné a já si uvědomovala, že tu bolest přijímám. Že to něco znamená. Znamená to, že jsem naživu. Připomíná mi to, že nejsem jen chodící bezedná propast nicoty, přestože jsem za těmihle hradbami plných krásných osamělých míst, barevných nápisů těch sladkých nápojů a modrými oči, sama. Modré oči.. Ošila jsem se, když jsem přes sebe natáhla fialovláskovo tričko, které mi sahalo téměř nad kolena a ubránila se myšlenkám na to, že je to jeho tričko a vsugerovávala si, že je to nutnost a nezbytnost. Že ho na sobě musím mít, protože nic jiného v mém šatníku momentálně není. Zvedla jsem oči k zrcadlu naproti sobě a sledovala v něm dívku, kterou jsem neznala. Které se vlasy divoce vlnily kolem obličeje, který byl jiný. Jasnější, zářivější, živější. Uvědomovala jsem si, že si nechci vlasy znovu svázat jen proto, protože mi dookola připomínali, že by mi mohli překážet, protože většina v Odboji měla vlasy krátké nebo pevně svázané. Přejela jsem si prsty po tváři, přes krk, útlá ramena a snad poprvé si uvědomovala, jak vypadám. A ta představa nebyla sebejistá a neochvějná jako můj pohled, kterým jsem sama sebe snažila prezentovat. Byl plný nejistoty. Nejistoty z těch malých rtů a úzkého nosu, z těch křivek, které rozhodně nebyly ty jaké bych chtěla mít. Žila jsem obklopena muži a nikdy si neuvědomovala svou ženskost. Nikdy ji neřešila. Ve světě, kde jediné o co jde je přežití, na tyhle věci není prostor a já od smrti matky a otce zamkla všechny zámky a strčila všechny tyhle myšlenky do toho boxu uvnitř své hlavy a zahodila klíč. Jenže se v něm objevily praskliny.. Tiše jsem vzdechla, když jsem si přehodila vlasy na jednu stranu a vybavila se mi ta bezchybná tvář Avy, její chůze i styl vyjadřování a uvědomila si, že taková já nejspíš nikdy nebudu. A vlastně, proč jsem nad tím vůbec přemýšlela? Sklouzla jsem pohledem pryč od téhle nové pochybovačné Sky a prsty pohladila světlou čepici položenou na hromadě špinavého prádla. A nechala ji tam. Stejně jako ty pochybovačné otravné myšlenky. 
Když jsem vešla do ložnice, byla jsem ráda za to, že tam Kapitán není. Nevím, celý dnešek byl zvláštní, jeho chování, mé chování. Uvědomila jsem si, že od té první chvíle, kdy jsem v té výslechové místnosti chtěla ten chladný obličej nakopnout, se změnilo spoustu věcí a nakopávání byla to poslední věc, co bych chtěla dělat.. A co bys chtěla dělat, Sky? 
Zavrtěla jsem hlavou, vzala hřeben z jedné z poliček a posadila se na kraj postele. Zatímco jsem pročesávala jednotlivé prameny pohledem jsem zkoumala strohou místnost. Všechno bylo upravené, ne načančané, ale spíš perfektně organizované a já se ušklíbla, když jsem si uvědomovala, že to k jeho stylu dokonale pasovalo. Místnost vypadala neobývaně a nebo možná jen neměla připomínat něco, co může brzo zmizet. Přejela jsem pohledem po bílé knihovně naproti sobě a tiše četla jednotlivé tituly. Romantiku tady nejspíš nenajdu, za to kdybych se chtěla naučit strategické útočné manévry, jistě bych věděla, kam sáhnout. Protočila jsem očima, vážně jsem byla v pokoji vojáka. A ne kdejakého vojáka. Zatraceně, vždyť jsem byla v pokoji samotného kapitána Anglické armády, toho, o němž s hrůzou v očích vyprávěli všichni, kdo se vraceli za naše provizorní brány. Ti, kteří měli štěstí na to, aby o tom mohli vyprávět.. Vzal jsi životy mnoha z nás, Wille. A já přesto, nejspíš naprosto naivně a hloupě, tě viděla naprosto jinak. Jako kdyby ta část tebe, chladná a netečná, byla zcela oddělená a já viděla jen tu druhou. Tu opravdovou.. Možná, že je to hloupé a bude mě to stát mnoho, protože to nebylo rozvážné ani opatrné. Ale jak jsem si měla držet odstup, když sedím v jeho posteli? 
Z mých myšlenek mě vyrušilo až zavrzání dveří a já pohled zvedla. Věděla jsem, že jsem nejspíš na chvíli opět přestala vnímat cokoliv jiného než jen to, že přišel. Nebo spíš, jak přišel. Nemohla jsem si pomoct, když jsem pohledem sjela po tom vypracovaném hrudníku, silných pažích, k tomu břichu a k těm šedivým kalhotám, které viseli z jeho boků tím způsobem, díky kterému jsem cítila své zběsile bijící srdce a touhu zatnout nehty do té vytesané chodící skály. 
Ovládej se, ovládej se. Všechno na mě křičelo, abych nenuceně pokračovala v česání vlasů, ale namísto toho jsem nechala hřeben vyklouznout z prstů a s tichým žuchnutím dopadnout na podlahu abych se až po několika trapných minutách ticha rozhodla ho sebrat, ale to už kolem mě prošel a já sebou trhla v momentě, kdy jsem si uvědomila, že mě právě.. pochválil? 
"On mě pochválil a nikdo u toho nebyl, to není fér.." Zopakovala jsem jeho větu z doby u lavičky a roztáhla v rty v něco, co mohlo znamenat lehký úsměv. Děkovat mu dvakrát za den? Ne. Rozhodně ne. Nebudu lhát, že ta pochvala ve mě cosi probudila. To, když mé srdce dvakrát poskočila. To cosi, co bylo rádo za to, že si to myslí, i kdyby lhal.. 
Snažila jsem se pokračovat v činnosti, ale nešlo to. Nešlo, nedokázala jsem se soustředit, když jsem si byla vědoma jeho těla za svými zády dokonale blízko a já byla jen vděčná, že mi nevidí do tváře, protože by se v ní zračilo víc než jen chlad. Všechny ty zběsilé emoce které jsem nedokázala pojmenovat. To zběsile bušící srdce, které by dokonale poznal, kdyby se jen natáhl a.. 
Zhluboka jsem vydechla a odložila hřeben na noční stolek, než jsem se otočila, zhasla lampičku a také si lehla. Ale spánek, o tom jsem si mohla leda tak nechat zdát, když jsem se převalila a rozhodně k němu nebyla zády natisknutá na kraj matrace. Ne, prostě jedna má část troufale zírala na jeho odhalená záda, kde jsem v matném světle pouliční lampy, které sem dopadlo skrz okno uprostřed, sledovala tmavé čáry linoucí se po jeho krku i po části jeho zad, sledovala světlé jizvy, větší, zubatější, i ty menší, nenápadné, po kterých jsem chtěla přejet prsty nebo rty.. Sakra, srdce mi udělalo pár kotrmelců a já byla jen naštvanější a naštvanější, že tu nesmyslnou touhu po tomhle nesmyslně vytrénovaném a přitažlivém muži nedokážu kontrolovat. Raději jsem se otočila na záda a tupě zírala do stropu s vědomím, že sice nechci nic víc než spát a zároveň.. 
"Tolik k mé poznámce o prostoru a oblečení, nemohl si prostě vzít to tričko.." Vypadlo ze mě tiše, ale dost nabručeně a frustrovaně. Prudce jsem vydechla a mezi prsty sevřela okraje deky s vědomím, že Will pravděpodobně spí a opět nemá na sobě vrchní díl oblečení. Zasranej kapitán a ten jeho pitomej sixpack. 

Dlouhé minuty ticha se táhly a milosrdná tma jen skrývala to napětí, které se zcela nelogicky rozprostíralo místností, ačkoliv nikdo nic neříkal ani nedělal. Sky vedle mě se několikrát pohnula, vnímal jsem každé zašustění, prohnutí matrace, svezení deky po holé kůži, ale zatvrzele jsem na to odmítal reagovat, držel oči pevně zavřené a snažil se předstírat spánek nikoliv před ní, ale hlavně sám před sebou. Na začátku jsem to bral jako nejsnadnější řešení situace. Musela být se mnou v posteli, protože jsem se bál, aby neutekla. Toho jsem se neobával ani zdaleka, takže nebyl jediný důvod, proč se neodstěhovat na gauč nebo na zem a dát si prostor. Prostor.. ta postel se mi zdála malá a úzká a já si její přítomnost palčivě uvědomoval. Nemohl jsem na ni přestat myslet, na tu chvíli, kdy ke mě zvedla ty ocelové oči bouřícího nebe a vypadala tak křehce a zranitelně, nedokázal jsem potlačit ten pocit, který jsem měl ve chvíli, kdy se jí vlasy v nepravidelných, divokých vlnách stáčely kolem jemné tváře, pocit, kdy jsem zničehonic až bolestivě toužil cítit jejich hebkost mezi prsty, zastrčit jí neposedné prameny za ucho, namotávat je a zase nechat volně padat na její záda. Snažil jsem se, opravdu jsem se snažil tomu nepřikládat žádnou váhu, ale probouzela ve mě něco, co jsem nikdy předtím necítil. Nebyla to vášeň, ne v tom pravém slova smyslu, neměl jsem tu živočišnou potřebu z ní strhat oblečení a hladově si ji vzít, i když bych lhal, že tímto směrem mé myšlenky neubíhaly. Jen jsem si to představoval úplně jinak, než jak jsem to normálně dělal.
K sexu jsem měl komplikovaný vztah. Potřeboval jsem ho, ale bral ho jako další lidskou potřebu, kterou je třeba naplnit, ale nic víc jsem v tom nehledal. Nikdy jsem si ty holky nebral domů, omezil ten okamžik na nezbytné minimum, nikomu u toho nesliboval zamilovanou budoucnost a přerušil veškerý kontakt ve chvíli, kdy byla ta primitivní touha uspokojená, ale teď.. teď bylo všechno jinak a já nevěděl, jestli se mi tahle nová situace zamlouvám. Upřímně spíš ne. Nebyl jsem zvyklý cítit takové pocity a děsilo mě to. Nechtěl jsem ve svém životě nikoho, na kom by mi záleželo, protože to z něj dělalo mou slabinu. Kdyby kdokoliv z mých nepřátel, a já jich měl hodně, zjistil, že je někdo, na kom Hrdlořezovy záleží, byla by jako lovná zvěř. A to jsem nechtěl. Z toho jsem měl upřímný strach. Že jí nedokážu ochránit. Že kvůli mě zemře.
Frustrovaně jsem vydechl, protože ačkoliv jsem o tom byl přesvědčený, zároveń jsem si okamžitě vzpomněl na to, kdy mi prakticky totéž řekla ona. Bylo neskutečné, jak moc mi byla v některých věcech blízká. Jak mi rozuměla. Zdálo se mi, že jí nemusím vysvětlovat nic, nic z toho, co jsem dávno pohřbil hluboko v sobě, protože to chápala i beze slov. Chápala mě, viděla mě a neodsoudila mě. Bylo to naivní, slabošské, nebezpečné, ale já ten pocit, pocit souznění a volnosti nedokázal jen tak potlačit. Protože jsem uvnitř mrtvý byl příliš dlouho a ona zažehla ten oheň.
Několikrát jsem se převalil, změnil pozici, naducal si polštář, přikryl se, odkryl, ale spánek nepřicházel. Já nebyl typ, který by cokoliv dokázal ignorovat, a i když jsem se to snažil sám před sebou skrýt, dávno jsem věděl, že ty myšlenky otrávily moji mysl a já jim nedokážu vzdorovat. Pocitům, které jsem cítil, když ležela vedle mě v milosrdné tmě a já chtěl vědět, jaké by to bylo. Jaké by bylo zapomenout, kdo jsem, nebo kdo jsi ty a pro jednou být někým úplně jiným. Někým, kdo místo ostatních upřednostní sebe a svoje touhy, i když je to špatné, špatné a riskantní.
A pak promluvila. Možná šeptala, ale to k prasknutí napnuté ticho její hlas prořízl jako nůž. Vnímal jsem její přítomnost tak intenzivně, pravidelný dech, šustění polštářů, slabou vůni, že její hlas, její slova, jsem nedokázal ignorovat. Znova ta narážka, která měla znamenat..
Otočil jsem se dřív, než jsem si to stihl pořádně promyslet. To se mi nepodobalo, ani to, jak jsem se tím jediným pohybem ocitl v její těsné blízkosti. Přesto jsem neměl v plánu na ní nejistě mrkat, protože když už jsem se pro něco rozhodl, prostě jsem to udělal. A já teď musel zjistit, jaké by to bylo, Sky. Musím zjistit, jaké to je, než se zblázním.
Vyhoupl jsem se nad ní, ležela na zádech, takže mi nedalo problém položit si obě ruce vedle její hlavy, když jsem se v tom jediném okamžiku přiblížil k jejímu tělu a naučeným chvatem jí vklínil nohu mezi ty její, abych jí v případě odporu ukotvil na místě. Odporu, netušil jsme, co budu dělat, jestli se bude bránit, nechtěl přemýšlet nad tím, co jsem právě odstartoval, protože už jsem se dávno rozhodl a i kdyby mě odmítla, dostanu odpovědi na otázky, které mi motají hlavu a já je chci dostat pryč.
"Zase se nesoustředíš, Barnettová." procedil jsem do ticha chraplavě, rozhodně jsem sladce nešeptal ani se nesnažil mluvit chladně, prostě jsem to prohodil s mou klasickou neochvějností, protože jsem nebyl zvyklý váhat. Díval jsem se na ní, mé oči si už dávno zvykly na přítmí a já tak mohl sledovat drobné detaily v její tváři, kterou jen zpola osvětlovalo světlo pouličních lamp. Krásná, znovu mě napadlo, jak je krásná, když ležela v peřinách, vlasy měla kolem sebe rozprostřené jako svatozář a ty její oči, tvrdé, hluboké a nepřístupné, si mě nechápavě prohlížely. Já taky nevím, co dělám, sakra!
"Má to co dělat s naším oblečením?" pokračoval jsem, když jsem se zůstal opírat jen na jedné ruce a tou druhou se dotkl jejího lýtka. Upřímně jsem o tom nepřemýšlel, nechal se vést instinktem, jak jsem řekl, nechtěl jsem z ní náruživě strhat oblečení, ale když byla tak blízko, že jsem vnímal její přerývavý dech na tváři a teplo jejího těla, když se jemná látka trička otírala o můj hrudník a já ji vnímal pod sebou, křehkou, hřejivou, živou bytost, musel jsem se jí dotknout. Minulou noc jsem chtěl jen cítit, že je skutečné živá, že není jen přeludem nebo přízrakem minulosti, ale dnes, dnes jsem chtěl její přítomnost nejen cítit, chtěl jsem ji prožít. Chtěl jsem ji ochutnat.
Moje ruka se jen zlehka, pomalu vydala nahoru, konečky prstů jsem hladil tu dokonale jemnou, bledou kůži, postupoval jsem výš, po koleni, zajel prsty do podkolení jamky a stejně jako dnes na tréninku jí nohu samolibě ohnul a přitiskl ji ke svému boku. Pokračoval jsem dál, teď už rozevřenou dlaní po jejím stehnu, narazil na okraj vyhrnutého trička, ale neměl jsem v plánu zastavovat, když jsem vnikl i pod něj a zastavil se až na jejích útlých bocích. Nesnažil jsem se své jednání schovat nebo zamaskovat, nechtěl jsem s ní hrát žádné hry. Neuměl jsem své pocity vyjádřit slovy, takže jsem prostě hodlal udělat to, co jsem měl v hlavě od chvíle, kdy dnes odpoledne skončila pode mnou, protože jsem možná nevěděl, co přesně to znamená, ale neváhal jsem to zjistit.
Sklonil jsem se k ní plynule a s naprosto jasným záměrem, neváhal, necítil nejistotu, i když bych nejspíš měl, ale tak to nebylo. Chtěl jsem to a nebál jsem se si to přiznat. Překonat tu kratičkou vzdálenost a pak jsem se zničehonic dotýkat ústy jejích rtů a všechno, všechno ve mě křičelo, že tohle je to, co jsem chtěl udělat celou tu dobu. Rozbouřené vlny v mém nitru se uklidnily, koncentrovaly do toho jediného okamžiku, kdy jsem jazykem objel její spodní ret a pak bez přemýšlení špičkou jazyka pronikl tou úzkou štěrbinou dovnitř, kde mě přivítalo horko jejích úst. Možná jsem měl zvolit trochu méně otevřený způsob, možná by bylo vhodnější jen zkoušet školácké pusy, jenže já takovej nebyl a když už jsem něco dělal, dělal jsem to se vším všudy. Propátrával jsem její horká, zapovězená ústa, olízl její jazyk po celé délce a chvíli jí drze škádlil, asi jsem měl cítit něco jiného, ale já vnímal jen to nebezpečné uspokojení a vzrůstající vzrušení. Její tělo bylo blízko, lákavé, drobné, podmanivé a křehké, stačilo by málo, mohl bych si jí prostě vzít násilím, ale nic z toho jsem nechtěl. Nechtěl. Proto jsem ji zničehonic líbat přestal a odtáhl se dál, nepouštěl jsem ji však ze své náruče, když jsem vyhledal její oči a s naprostou samozřejmostí se do nich zadíval. Nestyděl jsem se, ani nelitoval. Jen jsem netušil, jak celou tu situaci vnímá ona a bylo na čase to zjistit.
"Řekni ne a já přestanu." promluvil jsem znovu, ani tentokrát jsem nešeptal, nemazlil se s ní ani nevyhrožoval, nepřikládal jsem tomu žádnou speciální váhu, nechtěl z toho dělat něco, za co je třeba se stydět ani nic, co by pro nás mělo něco znamenat. Protože já to nevěděl. Neuměl to vysvětlit, netušil, proč jsem to udělal nebo kam to bude směřovat, ale kdybych to neudělal, nikdy bych se nedozvěděl, jak sladká jsou její ústa a že chci víc. V tu chvíli, kdy mi setrvávala v náručí, její hrudník v nepravidelných intervalech narážel do mého a já hypnotizoval pohledem její ústa, jsem si uvědomoval, že jestli mě nezastaví, necouvnu.

Mé myšlenky střídaly jedna druhou v tom chaosu, ve kterém jsem se chtěla vyznat a nějak zkusit v tom dusivém a tíživém tichu, který snad vyplňovalo jen občasné zavrzání postele nebo tlumené hlasy v patře nad námi, usnout. Ale nedařilo se mi to. A už vůbec ne, když se matrace prudce zhoupla a váha cizího těla spočinula na tom mém. Otevřela jsem oči a uvědomila si, že ten, jehož ruce jsou položeny vedle mě, jehož vůni se bráním a přesto mě obklopuje a vsakuje se do každé části mého těla, mě pozoruje. Kapitánova tvář byla až nebezpečně blízko té mé a já měla pocit, že mi srdce musí vyskočit z hrudi. Byl to nějaký další trénink? Jeho ruce mě ale nesvíraly a i přesto jsem se cítila dokonale uvězněná, v zajetí jeho pohledu, který jsem nedokázala pochopit. 
Způsob jakým vyslovil mé jméno, ten ochraptělý rázný hlas, nenáviděla jsem, když mi tak říká a přesto to chtěla slyšet znovu a znovu. Nevím, co se to dělo, když jsem snad poprvé neschopná slova zírala do jeho tváře, klouzala k jeho rtům, které se znovu pohybovaly, ale slova ke mě pronikala vzdáleně. Přimhouřila jsem oči, snad jako kdybych chtěla odhadnout, jestli to je jen další lest. Nějaký zvrácený psychologický test, který má otestovat.. co vlastně? Mou naprosto nepochopitelnou touhu po tomhle muži, co se nade mnou tyčil a já s bušícím srdcem se snažila odhadnout, co přijde? 
Cukla jsem sebou, když se jeho horká dlaň dotkla mého těla, které se snad jako na povel ve stejné chvíli stáhlo jako uvolnilo, vycházelo mu vstříc, protože jsem ho nechala. Neodstrčila jeho ruku, naopak stisk nohy na jeho boku zesílila, jen abych ho cítila blíž. Zatraceně, přišla jsem si jak omámená, z jeho hlasu, z jeho blízkosti. Bylo to absurdní, rozhodně to tak být nemělo, ale já dál nedokázala potlačovat tu přitažlivost, kterou jsem cítila pokaždé, když se na mě podíval s tou neochvějnou sebejistotou. Se stejnou sebejistotou, jako když se sklonil a spolu s dalším zběsilým úderem mého srdce mě políbil. A já ho nechala. Byla jsem dokonale odzbrojená tou suverenitou se kterými si přivlastňoval mé rty a já je jen pootevírala, pomalu ale jistě mu vycházela vstříc. Zlehka se dotkla jeho jazyka tím svým, hrála s ním tu hru tohohle polibku, který měl daleko od všech těch se kterými jsem se doposud setkala. Fialovlásek totiž neváhal, nic v jeho chování, v jeho elektrizujících polibcích nebo dotycích nebylo váhavého a mě to dokonale dostávalo. Dostávalo natolik, že jsem se přistihla, že chci víc. Nebyla jsem nepolíbená, rozhodně si možná spíš z trucu začínala něco v táboře s muži, kteří se mého bratra báli, jen abych měla aspoň na krátkou mizivou chvíli někde v uličce mezi stany pocit, že mám život ve svých rukou. Ale tohle bylo jiné. Kapitánovo chování mě dostávalo do kolen, tála jsem, dokonale mu propadala, když jsem váhavě zvedla ruce a položila dlaně na jeho široká ramena. Sakra, můj bratr se nejspíš obracel v hrobě, když jsem žádostivě líbala jeho úhlavního nepřítele, ale já nepřestávala. Ne, když líbat Willovo ústa bylo něco, co jsem chtěla udělat už dávno. Zjistit, jak chutnají. Zjistit, jak líbá. Zjistit, jak se chová a ta nenucená dominance mě skutečně nutila se podvolit přestože jsem stále měla pocit, že to můžu kontrolovat. O čemž mě utvrdila i jeho slova, když se odtáhl a já jsem snad ze sebe vydala i něco jako frustrované nesouhlasné zabručení, když namísto polibky plýtval něčím tak zbytečným jako byla slova. 
Pootevřela jsem oči a prohlédla si jeho tvář. Prsty jsem sjela z jeho ramen, kopírovala cestu tenkých spirál jeho tmavého tetování až k hraně jeho čelisti. Ten dotyk elektrizoval. Váhala jsem. Možná jsem měla být ráznější a razantnější, ale mé pohyby byly váhavé, protože to bylo poprvé, co jsem se ho dotýkala. Měla jsem pocit, že mě musí zákonitě odstrčit, ukovat mé ruce k posteli, ale přesto jsem pokračovala. Rukou spočinula na jeho tváři zatímco tu druhou umístila na jeho zátylek a přitáhla si ho k sobě. 
"Nepřestávej" Přitáhla jsem si ho k sobě, pevně a jasně, pro polibek, který jsem tentokrát začala já. Neoplývala jsem stejnou dominancí jako on, když jsem opatrně vsála jeho spodní ret, vzala ho mezi zuby, potáhla a až pak se znovu vydala prozkoumávat další a další místa jeho lákavých úst. Zatraceně, cítila jsem horkost, co se šířila mým podbřiškem a zcela nenávratně se usazovala mezi mými stehny. 
Odhodlala jsem se, sklouzla rukama z jeho tváře a zcela neomylně s nimi zamířila po jeho rozložité horké nahé hrudi. Pokračovala přes jeho rozložitý hrudník až po břicho, kde jsem prsty přejela po vystouplých hrbolkách jeho břišních svalů a cítila horkost, co se mi vehnala do tváří. Jeho tělo bylo dokonalé, pevné jako skála z tvrdých dennodenních tréninků a neustálých bojů, dokonale nebezpečné a smrtící. A ta kombinace ve mě vzbuzovala jen víc a víc pocitů, když jsem se levou rukou zastavila u lemu jeho kalhot a pravou se vydala putovat po jeho zádech. Vzrušení. Byla jsem vzrušená a to se mě téměř ani nedotýkal. Zatraceně.. 
"Myslím, že jsem neposlouchala téměř nic z toho, co jsi říkal.." Pronesla jsem a snažila se procitnout skrz ten opar toho sladkého opojení do kterého mě jeho rty uvrhly. Jeho tvář byla tvrdá, rázná a nekompromisní a já si uvědomovala, že mě to přitahuje. Ty ostré rysy, oči, které ani na vteřinu neuhnuly nebo nezaváhaly a já se pod jeho intenzivním pohledem snad poprvé ošila. Přišla jsem si příliš zranitelná, příliš obnažená.. Ale nešlo odolat. Nešlo to a já byla naštvaná, že jsem tak lehce podlehla a přitom bych to udělala znovu.